IUVENALIS, DECIMUS IUNIUSSATIRY
Svoboda, Praha, 1972
edícia Antická knihovna (13)
preklad Zdeněk K. Veselý
obálka Leo Novotný
2. vydanie (v Svobode 1.), 29.600 výtlačkov
literatúra staroveká
316 s., čeština
hmotnosť: 385 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý
1,90 € PREDANÉ
*BIB09*
Pěti knihami svých satir zapsal se Decimus Iunius Iuvenalis zlatým písmem nejen do dějin římského písemnictví, ale stal se vedle Horatia, Vergilia a Terentia oblíbenou četbou vzdělanců středního i nového věku. Jeho pero, vynikající živou kresbou, tepalo ostře vady a kazy v životě současníků a podalo nám chmurný obraz poměrů v císařském Římě druhé poloviny našeho letopočtu. Opravdové básnické nadání, jehož se Iuvenalovi dostalo, umožnilo mu zmocnit se umělecky samého jádra lidských povah, jejichž karikaturně zveličené rysy v básníkových verších prosvítají dobovým koloritem a donášejí své poselství dnešku:
Na kraj světa bych šel a za mořské ledové pláně prchl, když na strunu mravů si osmělí troufale sáhnout lidé, již ctnostně se tváří, ač žijí v orgiích pustých! Vzdělaní především nejsou, i kdyby snad sádrový portrét Chrýsippův stál u nich všude. V tom spočívá vtělená moudrost:
Aristotelův věrný portrét či Pittakův koupit, několik Kleanthů původní práce si vystavit v domě! Na vnějšek nelze nic dát: jeť zhýralců přísného vzhledu v kdekteré ulici plno! Jdeš neřest kárat, ač sám jsi úchylný Sókratovec, jenž prvenství dobyl si zadkem! Na pažích štětiny tuhé i ostatní zarostlé údy svědčí o duchu přísném; však v zadnici nápadně hladké hnisavé vředy jim ranhojič řeže a směje se tomu... Vrhá se do zkázy moc, jež probouzí velikou závist, dlouhá titulů řada a skvělá je propasti okraj...
Co však jen přivedlo Pompeia k pádu, co Crassa, co muže, který kdys Quiríty zkrotil a mrskal je,
jak se mu chtělo? Nejspíš to výslunné místo, jež hledali za každou cenu, právě ta odvážná přání, jež zlovolně splnili bozi. Cereřin podzemní zeť jen zřídkakdy přijímá krále prosté krve a ran a tyrany na loži zašlé!
SATIRA PATNÁCTÁ
O náboženské pověře a kanibalství
Komupak, bíthýnský Volusie, by nebylo známo, jaké uctívá stvůry ten bláhový Egypt! Tam jedni krokodýla si váží a druzí se ibise bojí, který se sytí hady. I kočkodan modly má zlaté, uctíván v kraji, kde záhadné tóny se z kolosu linou, Théby kde leží dnes v troskách, to staré a stobranné město.
Někde domácí rybu a někde kočky a jinde psa zas uctívají i celičká města, leč nikde — Dianu. Pór též a cibuli jíst i porušit hřích jest.
Ó jak posvátný národ, jenž přímo v zahradách pěstí taková božstva! — Jíst ovce si netroufá nikdo v té zemi. Podříznout kůzleti hrdlo se rovněž tam pokládá za hřích. Lidským masem se krmit — to smí se.
Když Odysseus, hoštěn králem Alkinoem, kdys vyprávěl podobný příběh, smál se leckterý z hostů a leckterý jistě se horšil, vida v něm lháře i mluvku: „Hned rovnou jej do moře shoďte, aby jej Charybdis zhltla (však tentokrát skutečně pravá), tvrdí-li o Laistrýgonech a Kyklópech hrozných, že žijí! Spíše chci uvěřit v Skyllu či v srážející se skály anebo v kožené měchy, jež skrývají bouřlivé větry, v Kirčin kouzelný proutek, jímž Elpénora se dotkla, takže chrochtal jak vepř i s celou posádkou lodní. Myslí, že fajácký lid je opravdu na hlavu padlý?“
