Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

nedeľa 5. apríla 2020

PREISSOVÁ, GABRIELA - DVOJICE BŘÍZEK

PREISSOVÁ, GABRIELA

DVOJICE BŘÍZEK
Korutanský román

Novina, Praha, 1941
obálka Miroslav Šašek
4. vydanie, 4.000 výtlačkov

 literatúra česká, beletria, román, podpis autora
178 s., čeština
hmotnosť: 291 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Když osud odvedl mladou spisovatelku G. Preissovou z Moravy do slovinských Korutan, volila své románové náměty z tohoto nového a v české literatuře dosud nevylíčeného prostředí a zobrazila nám s pronikavým postřehem i smyslem pro charakteristiku dlouhou řadu svěžích lidových typů. Románek, komponovaný na motiv dvou symbolických břízek představujících dvojici mladých milenců, patří mezi nej zdařilejší práce autorčiny. Rozehrává tu všechny složky svého poutavého umění vypravěčského, podbarveného vroucím citovým zaujetím a kouzlem chápavé ženské duše. Román líčí duševní vývoj dvou přátel, Antely Murnikové a Frana Kosara, od raného mládí až k pozvolnému odcizování, když hoch odjede na studie a žije ve velkém městě. Láska ostýchavá, oddaná a poznávající vyrůstá v srdci mladé dívky, až jasně vidí své místo ne po boku městského a kritického doktora Frana, ale ve spolužití s jeho bratrem Matem na vesnici. Román svým dějem i pojetím zaujme nejširší čtenářské vrstvy. Text je autorkou znovu revidován.

Gabriela Preissová zaujímá význačné místo mezi českými spisovatelkami. Kráčejíc ve stopách B. Němcové líčí v dlouhé řadě svých románů a povídek život venkovský, všímajíc si hlavně slováckého kraje, na jehož svěží kolorit a typové bohatství po prvé upozornila. Zájem národopisný, umění vypravovatelské, citové vroucí zaujetí a svěží ženskost zaručily jejím pracím trvalý úspěch. Narodila se 23. března 1862 v Kutné Hoře a prošla krušným životem dítěte, vychovávaného u cizích lidí. Již ve 14 letech pokoušela se s úspěchem o literární práce a brzy její pobyt na Slovácku, kam se provdala, dal jí podnět k dlouhé řadě novel, z nichž Obrázky ze Slovácka a Črty ze Slovácka patří mezi první její pozoruhodná díla. Její životní osudy vyvíjely se pak pestře. Pobyt v Korutanech poskytl jí další náměty k tvorbě (Korutanské povídky, Jerla, Talmové zlato a j. ). Nelze nevzpomenouti pronikavého úspěchu, kterého se dostalo Preissové v tvorbě dramatické. Dnes žije stařičká autorka v Praze a sama reviduje a upravuje výbor ze svých spisů, který nyní vychází v Novině.







Antela neporozuměla, jen zavrtěla hlavou. Smýšlela si, kterak to už brzy, třeba ještě dnes, musí svěřit Franovi, že letos nemůže být svatba. A když s tím vědomím pokradmu pochycovala Franovu tvářnost s celou nejistotou a úzkostí své divné prosby, dlouho vyčkávané štěstí ještě na rok odsunující, kouřil si Fran klidně cigaretu za cigaretou, nafukoval svou beztoho dost plnou tvář a vraštil návykem čelo — Antela nemohla uhodnout, v jaké je náladě.

„Proč si to čelo pořád vraštěním kazí, “ namrzela se najednou, zaplašujíc jinou myšlenkou neustálý stísněný hlásek duše: „Ještě ne — ještě ne —“

Fran jí odhrnul dvěma prsty uvolněný pramínek vlasů s tváře a přihladil jí jej za ucho. „Jsi dnes hezky ustrojena, “ pravil k ní tlumeným hlasem důvěry, o které chápala, že patří jen mezi ně, „jenže sis měla vzít k takové jarní toaletě místo deštníku slunečník. “

„Kriste Ježíši, snad mu to ani nebudu moci říci, “ povzdechla si Antela, „bylo by mu to líto. Má mne tak rád, a co si chudák ve světě hlavy nasoužil, učením se celý zestaral proti Matovi, a já bych ho chtěla nechat ještě celý rok mezi samými cizími lidmi...! Vždyť my často přijedeme domů za rodiči — a za všemi. Fran pravil, že si v úřadě vymíní jeden měsíc letních prázdnin v roce“ — konejšila dívka všechny své od počátku nového roku tušené, nikdy nepojmenované pochyby.

Také to již lidé po celém kraji věděli, že Fran s Antelou letos se dostanou za sebe. „Osudu nemožno se uhýbat“ — věděla na konec dívka, pohlížejíc s otrockou oddaností na Franovu levičku svislou na okraji lodi. Včera i dnes jí pořád napadaly dlouhé a zašpičatělé Franovy nehty; loni Franovi k vůli se mamě snažila napodobit je na svých rukou; ulámaly se jí po každé...

Když se vraceli po poledni, mladý párek vyhnul se Murnikovi a několika domácím lidem od přívozu se stejné cesty odbočkou pod louku.

„K břízečkám? “ zeptala si zticha Antela, dvakrát se ohlédnuvši po jezeře, jehož nejisté perleťové barvy zdály se tak nepohnuty, jako ve skle vyhlazeny. Pochopila při tom, že Mato se nevrátil s ostatními, nejspíše se převeze sám, a tu se jí až zachvělo srdce tesknotou po jeho blízkosti.

„Podíváme se, zdali zase zajíc nepokousal některý stromeček, “ pousmál se Fran svým způsobem a švihl Antiným sbaleným deštníkem v tu stranu, kde se tulily k sobě dva bělokoré, osamělé stromy.

„Letos byla mírná zima — a pak zajíci chodí z hladu jen na mladé stromečky, “ Antela pravila, jen aby něco řekla; nic radostnějšího jí nenapadalo.

„To jen dosvědčuješ, “ znovu chápal se slova Fran s jakousi snivostí, do níž posledním časem rád se zabíral, „že ty naše životní stromky stárnou. Kolik už je tomu let, co jsi o nich psala svou poslední školní úlohu? Tuším, že nejméně osm. Stárneme, milé dítě — věrně spolu, “ vzdychl si pětadvacítiletý muž. „Letos o masopustě už jsem na plesích ani netančil — pravé mládí už je za mnou. Škoda! “

................................................................................................................

... posledná veta ...

Doktora Kosara, zírajícího upřeně do světla blízké elektrické žárovky, zabolely náhle oči... musel je přimknout ---