BOWEN, ELIZABETHSKON SRDCE
(The Death of the Heart)
Odeon, Praha, 1966
preklad Jarmila Fastrová
doslov Radoslav Nenadál
obálka František Janula
1. vydanie, 16.000 výtlačkov
01-071-66
beletria, román
372 s., čeština
hmotnosť: 420 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,50 €
*konik* in **S7Z**
Román je příběhem šestnáctileté dívky, která v rodině svého nevlastního bratra strádá nedostatkem jakéhokoli vřelejšího citu. Veškerou silou své lásky se upne k chlapci, o němž se domnívá, že ji má rád, avšak ani zdaleka není ušetřena zklamání a postupně ztrácí víru v lásku a porozumění mezi lidmi.
Porcie řekla něco nesrozumitelného.
„No, podívejte, neměla byste mu moc důvěřovat. Nevím opravdu, jestli vám tohle mám říct, ale jste takové dítě a zdá se mi, že je vás škoda. Neměla byste za ním tak bláznit, opravdu. Nechci tím říct, že je snad zkažený, ale zřejmě se moc rád baví. Nechci ho tu pomlouvat, ale upřímně řečeno — můžete mi to věřit — jistě mu to ohromně lichotí, že na něm tak lpíte, lichotilo by to každému; ale vy jste taková naivní holčička. Každému chlapci to dělá dobře, když ho děvče obskakuje — podívejte se na Dicka a Kláru. Neměla bych nic proti tomu, kdybyste chodila s takovým idealistou, jako je třeba Cecil, ale upřímně řečeno Eda není ani trochu idealista. Nechci říct, že by si na vás něco dovolil, tohle by snad ani nechtěl: vidí přece, jaké jste dítě. Ale jestli se do něho moc zblázníte a včas ho neprokouknete, mohla byste jednou strašně zkusit, věřte mi. Chci jen říct, že byste měla pochopit, že si s vámi jen zahrává — takhle si sem přijet, a tak dále. Snad za to ani nemůže, jestli si musí s děvčetem takhle zahrávat; hrál by si i s kotětem, kdybychom tu nějaké měli. Vy o těchhle věcech opravdu nemáte ponětí.“
„Myslíte to, že vás v biografu držel za ruku? Říká, že tohle dělá, když je v kamarádské náladě.“
Dafne na to nereagovala dost rychle: trvalo jí skoro dvě vteřiny, než na lehátku úplně strnula. Pak se ji sblížily oči a celý obličej se jí protáhl: než se v ní pomalu zmírnil účinek Porciiných slov, nastala přestávka. V té přestávce jako by se ve Waikiki veškerá civilizace zakolísala v samých základech. Když Dafne zas promluvila, ozval se jí v hlase drsný tón, jako by v ní praskla nějaká struna.
„Tak tedy poslouchejte,“ řekla. „Zmínila jsem se vám o tomhle jen proto, že mi vás bylo nějak líto. Ale to není důvod, abyste byla sprostá. Musím říct, že mě to opravdu překvapilo, když jste mi prvně řekla, že máte přítele. Pomyslela jsem si, že to asi je nějaký naivní kluk. Ale když jste o něj tolik stála, byla jsem docela pro to, aby přijel, a jak víte, zařídila jsem vám to u mamičky. Nechci se vychvalovat, nikdy to nedělám, ale jedno musím říct: že nejsem potvora, a že bych se nikdy nepokoušela přebrat někomu chlapce. Ale hned jak jste si ho sem přivedla, bylo mi okamžitě jasné, že by ho mohla dostat každá. Je to na něm vidět. Neumí ani podat u stolu sůl, aby přitom na člověka nedělal oči. Ale i tak se mi to zdálo trochu divné, když —“
„Když vás držel za ruku? Ano, mně nejdřív také. Ale myslela jsem, že vám to možná není divné.“
„Poslyšte, Porcie — jestli se neumíte chovat slušně, tak si tu svou skládanku jděte dodělat někam jinam. Beztak s ní tady překážíte. Neměla jsem vůbec tušení, že jste tak sprostá, a mamička jistě také ne, jinak by vaší švagrové asi neprokázala tak velkou laskavost a nevzala by si vás k nám. Tohle všechno je zkrátka důkaz, jak vás doma vychovali, a musím říct, že mě to opravdu překvapuje. Tak si tu protivnou skládanku přestěhujte nahoru do svého pokoje a tam si ji dodělejte, jestli vám na tom skutečně tolik záleží. Mně to jde na nervy, když mám pořád poslouchat to klapání. A tohle je naše veranda, jestli dovolíte.“
„Když chcete, tak půjdu nahoru. Ale teď přece nedělám skládanku.“
„No, tak se kolem ní pořád nevrťte: člověk by se z toho zbláznil.“ Dafnin hlas se stále zesiloval a obličej se jí čím dál víc zardíval: najednou si odkašlala. Zase nastala přestávka s tím znatelným napětím, jako než voda v čajovém kotlíku varem slyšitelně vzkypí. „S vámi je to tak,“ pokračovala Dafne a pomalu zase sbírala energii, „že vám to nějak stouplo do hlavy, když vám tu všichni věnují takovou pozornost. Cecilovi je vás líto, že jste sirotek, a Dick vás obletuje, aby dopálil Kláru. Já jsem vás nechala chodit s naší partou, protože jsem si myslela, že se aspoň trochu otrkáte — pořád jste se zdála taková zaražená a plachá. Uvěřila jsem chudince mamičce, že jste roztomilá holčička. Ale jak říkám, tohle je všechno jen důkaz, co jste zač. Nemám samozřejmě ponětí, jaká je vaše švagrová a jakou má ona společnost, ale my tady jsme dost vybíraví.“
