QUEIROZ, JOSÉ MARIA ECA DE - KRONIKA RODU MAIOVCOV

QUEIROZ, JOSÉ MARIA ECA DE

KRONIKA RODU MAIOVCOV
Epizódy z romantického života
(Os Maias)

Pravda, Bratislava, 1981
edícia Členská knižnica Pravda
preklad Vladimír Oleríny
doslov Vladimír Oleríny
prebal Adela Jakabová
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
75-105-81

beletria, román
656 s., slovenčina
hmotnosť: 704 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,40 € DAROVANÉ

*cesvo*

Veľký portugalský románopisec Eca de Queiroz (1845-1900) patrí k tým autorom, ktorí svojím dielom výrazne prispeli k formovaniu európskej kultúry. Medzi jeho najčítanejšie práce, známe aj v slovenčine, patria romány Mesto a hory, Zločin pátra Amara, Bratanec Bazilio a Kronika rodu Maiovcov.

Dej dvojzväzkového široko komponovaného románu Kronika rodu Maiovcov, v ktorom Ega de Queiroz na osudoch troch generácií starej a zámožnej rodiny presvedčivo a s jedinečným rozprávačským umením zachytil obdobie mravného úpadku šľachty, sa odohráva v druhej polovici devätnásteho storočia v Lisabone.

Autor sa v prvej časti sústreďuje na osudy najstaršieho člena rodiny deduška Afonsa a jeho čestného, no nevyrovnaného syna Pedra, ktorého nešťastná láska a sklamanie privedú k samovražde. Po Pedrovej smrti sa Afonso s láskou ujíma výchovy vnuka Carlosa.

Carlosove životné príbehy tvoria druhú časť románu. Tento vitálny a nadaný mladý aristokrat, zahŕňaný všetkým, čo môžu človeku poskytnúť dobré finančné pomery, je typickým stelesnením svojej doby, tak ako aj ostatní jeho príbuzní, priatelia či vrstovníci, tvoriaci pestrý zástup svojráznych a príznačných typov bohémy, módnych švihákov, spisovateľov i revolucionárov.

Carlos, od malička vychovávaný k činorodej práci, chcel celý svoj život zasvätiť jedinému cieľu — práci na poli boha Eskulapa. Tento cieľ však nikdy nedosiahol. Dal sa strhnúť ovzduším šľachtických salónov, divadiel a dostihových dráh a v ľahkovážnych ľúbostných dobrodružstvách premárnil svoj talent. Pred vplyvom prostredia a neplodným životom bohatého cudzinca v Paríži ho už nezachráni ani zložitý citový vzťah ku krásnej Marii Eduarde, údajne vydatej za Brazílčana Castra Gomesa.

Vzrušujúce a dramatické rozuzlenie po priam detektívnej zápletke v závere románu (Carlosova láska Maria Eduarda je jeho vlastná sestra) je pôsobivou ukážkou autorovho rozprávačského umenia, potvrdeného i sviežim jadrným dialógom či vsuvkami komického rázu.

O úspechu a umeleckej sile týchto „epizód z romantického života“ a takzvanej „drámy aristokracie“ svedčí nielen počet vydaní v spisovateľovej vlasti, ale i preklady do viacerých svetových jazykov.

V pracovni Kytice pri troch otvorených oknách hral Afonso da Maia s Craftom po obede šach; sedeli pri kozube, v ktorom sa už nekúrilo, takže bol zas bohato ozdobený kvetmi a pôsobil sviežim a radostným dojmom ako domáci oltár. Na šikmom slnečnom páse na koberci podriemkaval velikánsky a nafúknutý „dôstojný pán Bonifác“, ktorý si odbavoval siestu.

Craft sa za pár týždňov stal v Kytici denným hosťom. Carlosa s ním zbližoval rovnaký vkus aj názory, rovnaké nadšenie pre starožitnosti a bibelot i vášnivá záľuba v šerme, ako aj rovnaké duševné diletantstvo, takže hneď nadviazali povrchnú a priateľskú známosť. Zato Afonso začal k tomuto gentlemanovi z dobrej anglickej rodiny pociťovať hlbokú úctu, akú v ňom podobní ľudia vyvolávali; bol to kultivovaný a mocný človek vážnych zvykov a pevných zásad, s vycibreným vkusom, čestného zmýšľania. Obidvaja sa rovnako nadchýnali Tacitom, Macaulayom, Burkom, ba aj jazernými básnikmi; Craft bol znamenitý šachista a pri dlhých a namáhavých cestách sa zdalo, že je zo železa. Pre Afonsa da Maia to bol „chlap, ako sa patrí“. Craft vstával na svitaní a včasráno odchádzal z Olivaisu na koni, takže občas prekvapil Maiovcov a prišiel k nim na obed; keby to záležalo na Afonsovi, obedoval by u nich každý deň, ale takto trávil v Kytici pravidelne aspoň večery, lebo konečne, ako vravel, našiel v Lisabone zákutie, kde si mohol pekne posedieť a pozhovárať sa so vzdelanými, dobre vychovanými ľuďmi.

Carlos odchádzal z domu len zriedka. Pracoval na svojej knihe. Prílev pacientov, ktorí v ňom prebúdzali nádej na peknú a činorodú životnú dráhu, sa žalostne scvrkol, ani nevedel ako; v celej štvrti mu ostali len traja klienti. Teraz cítil, že ho koče, záprahy, Kytica a zvyk žiť v prepychu nemilosrdne odsudzujú na diletantstvo. Ba aj taktný doktor Teodósio mu raz bez okolkov povedal: „Na lekára ste prielegantný! Vaše pacientky môžu, žiaľ, na vás oči nechať! Ktorýže meštiak vám zverí svoju ženu v spálni... ? Z vás má každý pater familias hrôzu!“

Aj laboratórium mu uškodilo. Kolegovia o ňom rozchyrovali, že bohatý a bystrý Maia, túžiaci po zavádzaní novôt a moderných metód, robí na pacientoch zhubné pokusy. S veľkým posmechom sa stretli jeho myšlienky uverejnené v Lekárskych listoch, kde písal o preventívnych opatreniach proti epidémiám naočkovaním choroboplodných zárodkov. Pokladali ho za fantastu. A on sa preto úplne venoval knihe o starovekom a modernom lekárstve, svojej knihe, pracoval na nej s prestávkami ako zámožný umelec a počas roka či dvoch sústredil na ňu všetok svoj duchovný záujem.

V to predpoludnie, kým vnútri hrali sústredene a mlčky partiu šachu, sedel Carlos na terase v širokom bambusovom kresle a v tieni striešky dofajčieval cigaru a čítal anglický časopis, pohládzaný nežnou vlahou jarného vánku, ktorý zjemňoval povetrie a prebúdzal už túžbu po stromoch a trávnikoch ...

Pri ňom, v ďalšom bambusovom kresle, si pán Damaso Salcede pofajčieval cigaru a listoval v denníku Figaro. Úžerníkov syn vychutnával jednu z rozkošných chvíľ, ktoré nachádzal v poslednom čase v priateľskom prostredí Maiovcov. V dôvernej nenútenosti a s vystretými nohami sedel po boku priateľa Carlosa, obdivoval pred sebou na terase ruže na Afonsových kríkoch a za sebou cítil za otvorenými oblokmi prepychové a veľkolepé zariadenie Kytice.

Hneď ráno, na druhý deň po večeri v hoteli Centrál, nechal pán Salcede v Kytici svoju navštívenku, zložitý a veľkolepý predmet, na ktorom v rožku naznačeného záhybu bol pod menom Damaso Candido de Salcede jeho malý portrét v prilbici s chocholom, pod ním titul: komtúr Kristovho radu a celkom dolu adresa: ulica sv. Dominika v Lape, ale tento údaj bol prečiarknutý a pri ňom bolo modrým atramentom ešte ozdobnejšie pripísané:

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A obaja priatelia sa v prvých zábleskoch mesiaca, ktorý práve vychádzal, zúfalo rozbehli po santoskej rampe a po Aterre, aby dohonili konskú dráhu.

NEXÖ, MARTIN ANDERSEN - VZPOMÍNKY

NEXÖ, MARTIN ANDERSEN

VZPOMÍNKY
(Erindringen)

Svoboda, Praha, 1949
edícia Knihovna Svobody (76)
preklad Hugo Kosterka
obálka Milan Hegar
1. autorizované vydanie, 10.750 výtlačkov

autobiografia, beletria,
568 s., čeština
hmotnosť: 742 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,90 €

*cesvo*

Je těžké být člověkem, říká se; a současně, co jsem se pomalu orientoval ve svém bytí, rostlo také poznání, že to není jen tak, být jím. Protivný rybí tuk bylo těžko spolknout a ten žluklý americký tuk a maso také; ale to netrvalo věčně, dalo se to přemoci. Člověk se musil důkladně přemáhat, těžce polknout jednou nebo dvakrát, ale už vystoupily také slzy do očí — pak od toho měl na několik hodin pokoj.

Nu, byly tu potíže, které člověka vůbec neopouštěly. Za vším číhala nevolnost, vyhrnula se najednou a podlamovala mi nohy. A vlastní pocit nemohoucnosti, který sám sebou byl dosti silný, byl ještě více posilován věčným povídáním okolí: „To on nemůže! K tomu se nehodí!“ — Že bych skutečně rád chtěl, nepomáhalo! Nebylo poměru mezi mou vůlí k životu a mou schopností; byl jsem v nitru přesvědčen, že bych mohl; ale když jsem to měl dokázat, přišel jsem k tomu směšně zkrátka. Co pomůže, máme-li — snad v předtuše příštích sil — nezvratnou důvěru v sebe, když jediná zkušenost, okamžik, řekne něco jiného a uboze člověka zahanbí.

Osamocenost mysli souvisí přesně s cizotou v poměru k okolí a s plynoucí z toho potíží shodnout se s ním, natož přizpůsobit se mu. Byl jsem velmi osamělý už jako dítě, osamělý a odcizený, aby se tak řeklo, všemu a bál jsem se lidí. Bázeň byla dominujícím pocitem v mém dětství a její zbytek pronásledoval mne v mém životě a vězel jako nevysvětlitelná hrozba za vším, i když mne potkalo něco dobrého.

Jako dítě nevěnoval jsem nikomu důvěru mimo matku. Byla samozřejmou, předobrou bytostí, ale jinak působili lidé na mne jako nemilé hádanky, nabité něčím nečekaným. Když jsem měl co dělat s lidmi, míval jsem nejěastěji pocit, jako bych se pohyboval mezi odjištěnými minami — a nikdy jsem se tohoto pocitu docela nezbavil. Později dostalo se mi údělu, že jsem soucítil s veškerým lidstvem, miliony srdcí bušily mně vstříc, sám jsem je poznal — a měl rád — ty tisíce a tisíce lidí. Ale když jsem na příklad stál na řečništi a mluvil k velkému shromáždění, tu — zatím co má slova je udržovala v oddaném naslouchání — vyskočila úzkost panicky hluboko v pozadí mé duše a přiměla mne, že jsem se chvěl mrazem.

Ještě dodnes je mé povaze velmi zatěžko do něčeho se vpravit. Jak obtížné to bylo tenkrát pro takového slabého malého hocha, který se ke všemu propracovával jen s námahou a jenž neměl vůbec možnost přidat k tomu svou robustnost. Malé lidské poupě se spoustou vůle zúčastnit se — avšak s malými předpoklady. Nezlepšilo se to, když jsem byl nazván „mazlíčkem“. Věděl jsem, že to jméno je nespravedlivé, a mrzelo mne, ale co mi to prospělo. Jak mohli jiní tušit, s čím jest mi zápolit v mém nitru i mimo ně? Jak šíleně všechno bujelo ve mně a mimo mne, že se mi zdálo, jako by na mne všude číhalo nebezpečí a hrůzy. Abych se povznesl a nějak se uplatnil, chopil jsem se mnohdy toho, že jsem velké zdolával velkým — až se mi lidé vysmáli anebo mi vynadali vychloubačů.

Míval jsem špatné nápady, a jaký už svět je, nemohl jsem si pomoci. Když jsem si něco vymyslil, bylo to příliš lehce prohlédnuto. A nedopadlo to lépe ani s vytáčkami; ať se Georg se mnou sebevíce lopotil, zůstal jsem ťulpasem, nedovedl jsem se vymluvit. Nevěřil jsem už napřed mnoho hodnotě těch výmluv — což vlastně samo sebou svědčilo o malé znalosti lidí. Vytáčky se mi zdály hloupé a dodnes se mi zdají — popudlivě hloupé!

Ale to jim nevadí, aby nebyly účinné.

Nu, matka nebyla z těch, kdož nutí k výmluvám. Když se vezme zřetel k tomu všemu, co se jí dostalo k sluchu, byla úplná shovívavost, ba ještě více než to; dovedla přeměnit nejtvrdší kůrku chleba v něco, co bylo pravou slavnostní hostinou, pouhým úsměvem, s jakým to někomu podávala. Matka byla tím, čeho lidé a především děti nejvíc potřebují: dobrým, veselým příkladem. 

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Básník má velkou odpovědnost vůči lidstvu - největší, jaká kdy byla na někoho vložena.

MAY, KARL - PÚŠŤOU

MAY, KARL

PÚŠŤOU
(Durch die Wüste)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1969
preklad Tessa Žabkayová
ilustrácie Ľudovít Ilečko
1. vydanie, 70.000 výtlačkov
13-72-034-69

beletria, román, dobrodružné,
376 s., slovenčina
hmotnosť: 551 g

tvrdá väzba
stav: bez prebalu, dosky ušpinené

DAROVANÉ EGJAK

*cesvo*

NA FARAÓNOVOM JAZERE

Zastavil som svoju ťavu a kochal som sa pohľadom na lesklé prúdy Červeného mora. Necítil som úzkosť pred týmto živlom, ale skôr posvätnú úctu, ktorá sa človeka zmocňuje na biblických miestach.

Za mnou ležala krajina Ozirisa a Izisy, krajina pyramíd a sfíng, krajina, kde sa bohom vyvolený národ hrbil pod jarmom útlaku a nosil obrovské skaliská na stavbu zázračných diel, ktoré cestovatelia pozdĺž Nílu obdivujú dodnes.

Predo mnou, pred mojimi nohami sa trbietali vody Arabského zálivu, severozápadného výbežku Červeného mora. Tieto masy vodstva kedysi poslúchli Jehovov hlas, rozostúpili sa vo dva múry, pomedzi ktoré utláčaný národ Izraelitov našiel cestu k slobode, zatiaľ čo obrovský národ ich utláčateľov a prenasledovateľov, Egypťania, strašne zahynuli v tých istých vodách. Bol to prúd, v ktorom neskoršie takmer zahynul aj sultán el Kebir’, Napoleon Bonaparte.

A oproti Birket Faraun — Faraónovmu jazeru, ako Arabi nazývajú miesto, kde sa vodné masy spojili nad Egypťanmi, čnie sa skalistá hora Sinai, najslávnejšia hora sveta.

Zaiste by som bol i dlhšie ostal pohrúžený do biblických úvah, keby ma nebol prerušil Halefov hlas: 

„Hamdulilah, chvalabohu, že je púšť za nami! Sidi, tu je voda! Zosadni z ťavy a vykúp sa tak, ako sa vykúpem ja!“

Vtom pristúpil ku mne jeden z beudínov, ktorí nás sprevádzali, a výhražne zdvihol ruku.

„Nerob to, efendi!“

„Prečo ?“

„Pretože tu býva anjel smrti. Kto tu vstúpi do vody, buď sa utopí, alebo si semienko smrti odnesie so sebou. Každá kvapka tohto mora je slzou stotisícich duší, ktoré tu zahynuli, pretože prenasledovali Mojžiša a jeho národ. Tadiaľto sa ponáhľa čo najskôr prejsť každý čln a každá loď; Alah preklial toto miesto.“ „Chcel som tu počkať na nejaké plavidlo, ktorým by som sa odviezol ďalej.“

„Až po Suez? To je zbytočné. Spoľahni sa na nás a naše ťavy ťa tam dovedú skôr než loď.“

„Nechcem ísť do Suezu, lež do Turu.“

„V tom prípade naozaj musíš ísť loďou. Tu ťa však nikto nezoberie, dovoľ, aby sme ťa odprevadili ešte kus na juh, kým prídeme na miesto, kde už nebývajú duchovia a kde hociktorá loď vďačne zastane a zoberie ťa na palubu!“

„Ako dlho by sme ešte museli ísť ?“

„Necelé tri hodiny!“

Aby som sa dostal k Červenému moru, nešiel som obvyklou cestou z Káhiry do Suezu. Púšť medzi týmito dvoma mestami si už dávno nezasluhuje svoje meno. Predtým bola nebezpečná jednak pre úplný nedostatok vody a jednak pre zlodejských beduínov, ktorí na tejto pustej ceste vykonávali svoje remeslo. Teraz je tento úsek cesty celkom iný, a preto som sa aj držal väčšmi na juh. Isť na ťave osamelou pustatinou bolo pre mňa oveľa príťažlivejšie než po vychodenej ceste. Preto som teraz chcel obísť aj Suez, lebo by mi bol poskytol len to, čo som už videl a poznal.

Počas našej jazdy vynorili sa obidve holé výšiny Džekenu a Daadu, a keď sme po pravej strane videli vysoký vrcholec Džebel Garibu, mali sme už za sebou aj faraónov hrob. Červené more tvorilo po ľavej strane záliv, v ktorom kotvilo plavidlo. Bola to bárka, ktorá sa v Červenom mori nazýva sambuk.

Plavba v Arabskom zálive je veľmi nebezpečná. 

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ... 

Potom sme sa vrátili do údolia.

WESCOTT, GLENWAY - ATHÉNSKÁ DOMÁCNOST

WESCOTT, GLENWAY

ATHÉNSKÁ DOMÁCNOST
(Household in Athens)

Václav Petr, Praha, 1947
edícia Atom (158)
preklad Zdenka Hofmanová
obálka Jaroslav Šváb
1. vydanie, 5.500 výtlačkov

beletria, román
172 s., čeština
hmotnosť: 326 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,90 €

*cesvo*

Nepředkládali bychom českému čtenáři, unavenému válkou a přesycenému nevytříbenou dokumentární literaturou, román Angličana Wescotta o Němcích v Řecku, kdyby nešlo o zvláštní román. Nejde jen o to, že se autorovi podařilo nezapomenutelně a přesvědčivě vystihnout povahu i těch Němců, kteří se mohli zdát lidštějšími než jejich zfanatisovaní úderníci, to by nebylo českému čtenáři novinkou. Ale jde o to, že všechnu brutalitu okupantů vystihl anglický(!) autor bez drastických prostředků, nenásilně a přesvědčivě tím, že nám vylíčil příběh jedné obyčejné domácnosti Reka Helianose v Athénách a do tohoto prostředí umístil toliko jediného Němce, důstojníka, který se tam ubytuje. A na tomto malém prostoru a nevtíravými prostředky, jen pravdivostí a hloubkou svého zraku, vystihl autor podstatu i tragiku situace, kterou jsme obdobně prožívali i v Čechách. Jeho Němec není krvelačnou bestií, je dokonce tak zvaně lidský, vzpomíná na rodinu, hovoří důvěrně i s hlavou řecké domácnosti — a přece, jaké nezapomenutelné zrcadlo je tu postaveno nesmyslnému německému přesvědčení, že jsou jako národ povoláni k světovládě! Román připomene svým způsobem znamenitou novelu Vercorsovu „Moře mlčí“, komorní skladbu o německé duši ve Francii. Je to román obyčejné rodiny, jenže rodiny za války, z níž doléhá do příběhu jakoby jen ozvěna. Především je to však román lidství, na jedné straně poníženého a ubitého pro nic za nic, na druhé straně zrazeného a zneužitého z nepochopitelné a nesmyslné pýchy a nasugerované nadřazenosti. Český čtenář najde v knize, dík jejímu taktu a umělecké kázni, zrcadlo dějů nám známých, do něhož však se může podívat bez sebetrýzně.

V polovici května prodělával Helianos zvláštní, nešťastnou dobu, jakousi krisi. Snažil se to nedat najevo, ale jeho žena o tom dobře věděla. Zatím co ji káral za její úzkostné představy, vlastní představivost ho zaváděla zcela jiným směrem, sváděla ho k palčivé zvědavosti zvědět příčinu či příčiny změny v majorovi, což bylo často nicotné a směšné.

Mohl to odbýt vtipem, ale nemohl to zamezit anebo to se sebe setřást. Po celý svůj život byl hrdý na svou prozíravost, na pochopení duševního procesu jiných lidí, třeba i cizinců, ale zřejmě nadarmo. Změna německého nitra — a hle! jeho neněmecká inteligence byla ihned umlčena a zneschopněna. Cítil se hloupější než kdy dříve. Jako by strašlivý duch okupantův nyní ležel schoulen jako obrovský had lehce zraněný, zkrušený, paralysovaný— anebo snad očarovaný, přerozený, přeměněný? — a on, řecký králiček, se nemohl pohnout, nemohl se rozhodnout, nemohl myslit na nic jiného, byl ve spárech jediné představy.

Co to je? Co bolí Kaltera? Proč je tak smutný? Proč je k nim laskavější než dříve? Je to z politiky, z nějakého určitého důvodu, neboje to léčka? Nevytasí se náhle jednoho krásného dne, až se s nimi pomaloučku spřátelí, s nějakým požadavkem? K čemu asi by mu byli dobří kromě svých obvyklých pokorných služeb v domácnosti? Proč ztratil na všem zájem, i na jejich pokoření? Co to je za podivnou kombinaci vlídnosti a smutku? Je to v německé duši normální zjev? Mohou mu důvěřovat? Jak dlouho to potrvá? A co pak? A co dál?

Neustále o tom hloubal, jak dny míjely, byl tím unaven a snažil se zapomenout — neboť zla v jejich životě bylo den ze dne dost — když tu nějaká nová změna, zlepšení jejich otrockých povinností, nebo další nějaká Kalterova laskavost znovu rozvířila jeho myšlenky, jeho jalové úvahy.

Paní Helianosová si vzala jeho výsměch k srdci a zavrhla svou první theorii o přeměně jejich Němce. Nyní uvažovala o jiném vysvětlení a jednou v noci si dodala odvahy a svěřila se mu s tím.

„Helianose,“ šeptala, „Helianose, poslyš! Víš přece, že jsem nikdy nevěřila, že je můj bratr mrtev. A že to máme teď s majorem lehčí, je patrně jeho zásluha.

Ubohý bratr! Ať je kde je, má konečně vliv na Němce, kteří mají vysoké postavení a určují politiku v Řecku; a vzpomněl si na nás. Stydí se a chce to napravit. A major asi dostal s nějaké strany rozkaz, aby se k nám líp choval.“

Helianos to slyšel velmi nerad. V době útisku, hlavně v uplynulém roce, kdy byli utlačováni osobně, změnila se pouhá nelibost a nesouhlas se švagrem v nenávist. Cítil potřebu, kterou snad v poražené zemi cítí každý — z toho někoho osobně obvinit, jaksi tajně, jen pro sebe. Zosobnit si veškerou slabost a zrádnost v národě, která snad k porážce dopomohla. V tomto smyslu, aniž se slovem o tom zmínil ženě, myslil po dlouhé měsíce soustavně na švagra. Tento pochybný, zmizelý, snad zemřelý mladý muž se stal jeho obětním beranem. Nejslabší pocit zavázanosti za lepší vztahy s Němcem by byl Helianosovi vše pokazil.

Takže když mu to paní Helianosová v temnu kuchyňského lože šeptala, rozzlobil se na chvíli, rozkřikl se na ni, a paží, na níž po celé noci spočívala její hlava, jí zatřásl, a řekl jí, jaká bláznivá, nesnesitelná to je myšlenka.

Se smíšenými pocity bez poznámky nechala bouři přejít. Na den nebo na dva se ještě jednou mezi ně postavil stín tajemného mladého muže, ale láska manželů, kteří byli spolu po celý den a v noci si leželi v náručí, jej opět přirozeně zahnala.

Snad jí také rok útisku přinesl nové poznání lidské povahy, a když si vzpomněla na různé vady svého bratra, a když uvážila, jaké skutečné zlo z nich dnes mohlo vzejít, měla zřejmě za rozumnější pokládat ho za mrtvého. Tím zabránila tomu, že ho v myšlenkách nezneuctívala a že sama neměla pocit, že byla jím zneuctěna. Přestala o něm mluvit jako o živém, oplakávala ho jako mrtvého, pak přestala truchlit, a pak pozvolna na něj zapomínala. A pokračovala v tomto zapomínání, v této malé duševní bratrovraždě, i v pozdější době, kdy jí ho bylo zoufale třeba, kdy toužila po někom, po komkoli. . .

Ale její postoj vůči majoru Kalterovi Helianos ovlivnit nemohl. Ten určovala především její nervosa; stále a stále o tom

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Řekl jí, jak je pošetilá, a láskyplným hlasem, ale s trochou mužské domýšlivosti ji poslal zpět do postele, kam dosud patřila.

LAXNESS, HALLDÓR KILJAN - ISLANDSKÝ ZVON

LAXNESS, HALLDÓR KILJAN

ISLANDSKÝ ZVON
(Island-glocke)

Spoločnosť priateľov krásnych kníh, Bratislava, 1958
edícia SPKK (114)
preklad Imrich Zálupský
obálka Jozef Baláž
1. vydanie, 42.000 výtlačkov

beletria, román
352 s., slovenčina
hmotnosť: 305 g

tvrdá väzba
stav: dobrá, bez prebalu

0,20 € DAROVANÉ

*cesvo*

SVETLÁ PANNA

/

Široká rieka Tungu pokojne plynie hlbokým korytom a vlieva sa východne od biskupského sídla Skálholtu do ľadovcovej rieky Hvíta. Na piesčine medzi obidvoma ramenami sú spočiatku rozsiahle, šašinou zarastené močiare, za nimi sa kraj dvíha a začína sa veľká osada, uprostred ktorej stojí na najvyššom mieste panský majer, obklopený dvormi nájomníkov. Menuje sa Braedratunga. Tam sedí v komnate modrooká pani so zlatistou pleťou a vyšíva na ozdobný pás prastarú ságu o Sigurdovi z rodu Völsungov, ktorý premohol draka Fafnira a získal zlato.

Sklené okno jej izby sa ligoce čistotou. Cez okno možno pozorovať, čo robia ľudia v osade. Cesty vedú po malých a trávnatých brehoch a kompy prevážajú na všetky svetové strany, ale biskupské sídlo v Skálholte leží skryté za kopcom Langholtom. Žena sedí vo vyrezávanom kresle s nohami na podnožke a okolo nej ležia podušky so strapcami. Prístenok s posteľou je zakrytý záclonou s vyšitými výjavmi z dávnych čias. Naproti pri stene pod šikmou stenou stojí jej zelená truhlica na šaty a pevná skriňa z bukového dreva. Neďaleko dverí visí na vešiaku jej sedlo, vzácna práca, vpredu i vzadu vykladané ozdobami z tepanej mosadze, znázorňujúcimi šarkany, ľudí, anjelov všelijako poprepletaných, na zadnej strane opatrených menami a letopočtami, a to celé je obtiahnuté vzorkovanou kožou, pripevnenou mosadznými klincami; na sedle je poskladaná skvostná čabraka, uzda visí na hruške sedla: dalo by sa povedať, že žena je prichystaná na cestu. Okolo nej ešte cítiť čudnú a trochu ťažkú vôňu.

Niekoľko chlapov prichádza z juhu od prievozu, kade vedie cesta dolu do Eyrarbakki, traja z nich na koňoch, dvaja tesne vedľa tretieho a podopierajú ho; štvrtý ide pešo a vedie koňa tretiemu, ktorý sa nesie na koni uprostred. Tento človek, ktorý je zrejme stredobodom spoločnosti, má hlavu spustenú na prsia, klobúk mu spadol na oči. Parochňa mu trčí z vrecka plášťa. Očividne ho museli vytiahnuť z mláky alebo ešte nejakej horšej špiny. Títo ľudia smerujú do Braedratungy.

Majer pôsobí mohutným dojmom, keď naň človek pozerá z cesty: štíty pätnástich striech vedľa seba a ešte zopár domov, poniektoré z nich dokonca poschodové, sú obrátené na juhozápad. Dom na samom konci má dvojité drevené priečelie. Vysoko a hrdo sa vypína panský majer nad zelenú rovinu za takého jasného jarného dňa ako dnes, keď slnko pozlacuje strechy a drevené steny.

Keď však pútnik poruší čaro diaľky, obraz sa celkom zmení. Blízkosť je najväčším nepriateľom majera. Je to miesto úpadku. Všetky budovy sú na spadnutie, steny krivé alebo rozvalené, vcelku to vyzerá, akoby tu bolo nastalo zosunutie pôdy, na prepadnutých rašelinových strechách rastie tráva, z múrov povypadávali kamene, dierami prefukuje a prší, nosné trámy sú spráchnivené a v mnohých domoch a chalupách bývajú huby namiesto ľudí alebo zvierat, veterníky, rámy na dverách a iné veci z dreva sú prehnité, rozštiepané alebo popukané, najhoršie diery a škáry sú vypchaté kúskami rašeliny, často je v celom dome na okne iba jedna celá tabuľa, ostatné okná sú zakryté kožou, na mnohých miestach popukanou, a utesnené sedlovými prikrývkami alebo vrecovinou. Dlažbové kamene na dvore sú alebo prepadnuté do zeme alebo krivé a rozhádzané. Nápadne málo ľudí vidieť na takom veľkom majeri.

Dvaja mocní paholci s čiapkami na tvárach spia v poludňajšom tichu na dvore pod plotom a stará slúžka s nohami ako triesky pod krátkou sukňou pokúša sa hrabľami očistiť dvor od hnoja, lenže márne, lebo tráva je už vyššia ako hnoj.

Vtom gazdiná zaklope na dvere a strčí hlavu do dverí na izbe panej domu.

„Och, milá Snaefrídur, zeman prišiel. Traja sedliaci ho priviedli až z Flói.“

Pani vyšívala ďalej, ani hlavu nezdvihla, taká bezvýznamná bola pre ňu táto zpráva, a odpovedala ľahostajne, akoby hovorila o teľati:

„Nech ho zanesú do jeho izby a ty mu tam postav misu dobre kyslej srvátky a zasuň zvonku závoru na dverách.“

„A čo ak vyskočí oknom?“ spýtala sa gazdiná.

„Tak potom nie je naša srvátka ešte dosť kyslá,“ povedala pani.

„A tým chlapom nedať nič?“

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A zločinci stáli pod skalami a dívali sa, ako biskupský pár odchádzal; v rannom brieždení sa na čiernych koňoch trblietala rosa.

MRŠTÍK, ALOIS - ROK NA VSI II.

MRŠTÍK, ALOIS
MRŠTÍK, VILÉM

ROK NA VSI II.
Kronika moravské dědiny

Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1964
edícia Česká klasická próza
poznámky Karel Dvořák
ilustrácie Vojtěch Sedláček
prebal Vojtěch Sedláček, Vladimír Šmerda
25.000 výtlačkov
01-051-64

beletria, román,
456 s., čeština
hmotnosť: 550 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

0,20 €

*cesvo*

SVATÝ TÝDEN

zelený Čtvrtek

Po silnici v dálce ubíhá kočár. Na kozlíku sedí kočí Král a veze bělounkou a posud churavou dcerku správce silůveckého panství ke zpovědi.

Jedou do Habrůvky.

Král vystrojil se jako na svatbu: první tou vyjížďkou slavili doma - slavné vzkříšení bílého svého děcka, které, na pohled choré ještě, vykládalo se na slunci. Koně měl zapentlené, na rukou rukavičky, na hlavě premovanou čepici, kníry nakroucené jako beťar. Nikdo na světě by nedovedl vézt světlou tu krasavici s přívažkem šedesáti tisíc zlatých věna tak, jako ji vezl on. Prsty mu jen jen hrály v rukavičkách bílých, odkud vybíhaly dva černé prameny otěží, na tváři rozhostil se mu hlubokomyslný klid, jehož nezbavil se ani tenkrát, když náruční, rozlechtán jarem, začal sebou zmítat v řemení a v běhu kousal vedle klusající hřebici. Ba zdálo se, jako by ani nevedl před sebou dvoj-, ale čtyřspřež koní vznešených. Jel opravdu jako s kněžnou.

Slečna Olga pozdvihla mdle hlavu, vraštíc přitom obočí.

„Copak musíte tu hlavu nést tak na stranu?“ pravila hlasem tenounkým a slabým. „Dejte si tu čapku jinak...“

Král vzal čapku elegantně do dvou prstů a posadil si ji mezi schlíplé uši tak, že už ani mezi pravou, ani mezi levou stranou nebylo rozdílu.

Cosi jako záchvěv úsměvu zůstalo viset na levé skráni jeho paní. Pak sklopila zase narůžovělá víčka a pokračovala v přerušeném snění, nastavujíc slunci milou svoji tvář.

Jezdila tak každoročně ke zpovědi, jezdila, když rozkvétala, zpovídala se, když zrála, a k pokání přijížděla i letos, kdy neurvalá nemoc pohnula v zimě prvními lístky růžového jejího mládí. Rok co rok tak rozhlížela se sama, veselá a smavá vždycky jako libela v máji, jenom letos jela smutná. Celá oděna bíle, vypadala jako anděl spadlý shůry, jen střevíčky měla černé, černý pás a brož. Klobouček jí zakvital chrpou, kohoutkem a hrstkou bílých kopretin; a právě živý ten plápol divokého máku, blankytné modro chrp a věnečky kopretin připomínaly očím, že v těch modrých poduškách kočáru nekolíbá se duch, ale živá posud a v teskném jakémsi úsměvu novému životu těšící se bytost z tohoto ráje. Byla bledá sice, ale když slunce na ni vysvítilo a celou ji pokrylo zářící, bílou, podobala se spíše bohyni máje než oběti překonané smrtí.

Tak svůdná skoro a snad krásnější, než bývala, jela liduprázdným prostorem a párem koní odvážela s sebou všechny svoje hříchy, které natropila v roce v myšlenkách více nežli skutkem a více ze zoufalství nad ohroženým životem než z poklesku proti všemohoucímu Bohu. Koketní vzezření, v jakém se vypravila před venkovský jeho trůn, bylo snad nejtěžším a posledním jejím hříchem, s kterým v kočáře přijížděla do Habrůvky.

Prý se jí to tam pěkně zpovídá.

Ale zdálo se, že se jí ani nejedná o odpuštění hříchů samo, že nejede, aby v bílém tom burnuse předstoupila před oltář boží a jen Bohu děkovala za vrácený svět, že jí ani tak nejde o návštěvu přihrblé té kapličky jako o projížďku samu, o let širokými poli, o protáhlou a rozmarnou jízdu dvojí řadou jabloní, v jejichž mřížoví, posud holém a šedém, divně se vyjímala sněhobílá čistota jejího roucha... Jen zde v ohromných těch konturách nebes a země sídlil její Bůh, jen zde pod sluncem a oblohou stál jeho trůn, jen po něm se nesla, po něm se vzpínala v lůžku, zalomujíc bílé svoje ruce nad rozpálenou hlavou a bijíc čelem o zeď ve strašných hodinách drtivé zimy, která ji v říjnu ohnula jako květ a jako přibitou držela v lůžku po celých pět měsíců...

A bylo to slavné shledání se zemí, která tu oblékla před ní nový šat, byla to veliká chvíle, kdy po dlouhých a dlouhých měsících trýzně otvíraly se před ní nové a nové radosti... Poezie vzkříšení slétla v její klín a celou ji, mladou a zhýčkanou ještě, pozvedla vzhůru. 

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A už sbohem buď - a na mne pamatuj!

KUZMA - POD STŘECHAMI PRAHY

KUZMA

POD STŘECHAMI PRAHY
aneb co pražské domy vyprávějí těm, kdo nechtějí slyšet stále jen, že Hradčany jsou velebné, Národní divadlo skvělé, Prašná brána stará a Museum vynikající palác - což vše "stojí za vidění"

Nová Osvěta, Praha, 1946
obálka Jaroslav Šváb
ilustrácie František Čihák
1. vydanie, 6.000 výtlačkov

miestopis, Praha, história, architektúra,
264 s., čeština
hmotnosť: 388 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

2,00 € PREDANÉ

*cesvo*

HRABOVKA

Slovo „Hrabovka“ je známé nejen všem Pražanům, ale hlavně každému, kdo přijíždějí do Prahy vlakem na Masarykovo nádraží. „No jo, zas už na Hrabovce stojíme!“ — „Zatracená Hrabovka, člověk už myslí, že je v Praze, už se hrne ven, a bác, Hrabovka, stojí se —Tak a podobně kleje každý, ať přijíždí osobním vlakem nebo rychlíkem. — „Tihle páni od dráhy! Na všech stanicích musí být připraveni na příjezd vlaku, jenom v Praze ne, tam si dají na čas, teprv když člověk dojede na Hrabovku, oni uvolňují kolej pro vlak!“

Máme-li to říci hodně upřímně, Hrabovka je místo nejméně miliónkrát prokleté, a div že se už nezrodila nějaká legenda o tom, že „tady kdysi na Hrabovce bejval zakletej přednosta, kterej každej vlak ze zlomyslnosti zastavil, aby nikdo nemoh do Prahy...“ Naštěstí pro ředitelství drah nikdo neví, že Hrabovka je vlastně regulérní zastávka... Takto se stala pouhým postrachem cestujících, kteří dojíždějí od Poříčan, Českého Brodu, Jiren, Ouval — a ovšem, především až z nejzazšího konce — z Moravy a Slovenska!

Hrabovka. Co je to vlastně ta osudná Hrabovka? Ví to vůbec někdo z těch, kdo ji — jak jsem byl řekl, nejméně miliónkrát prokleli? Na plánu města Prahy je zdobným písmem vyznačeno Zastávka Hrabovka, než toto honosné označení náleží dřevěné boudě, která representuje místo asi stejně .posvátné´, jako nedaleká zastávka Karlín. Nás bude zajímat, že pravá a skutečná Hrabovka, jež dala zastávce jméno, je pouhých deset kroků odtud, a patří také železničnímu eráru; je to dům v Trocnovské č. 1, a poněvadž jiný dům v celé Trocnovské není, tedy číslo první i poslední.

Nota bene, je to vůbec „první dům“ na Žižkově — úředně: čp. l.-XI.

Málokdo z těch, kdo jdou kolem — ač je tu pod viadukty čilá frekvence mezi Žižkovem a Karlínem — všimne si tohoto zchátralého stavení, a myslím, že mnohý, teprve když si teď o něm přečte vyprávění, s údivem zpozoruje, že tu vůbec je.

A přece Hrabovka nikoliv není nejmenší mezi pražskými domy! Před sto lety v ní bylo života až až, a scházeli se v ní lidé zvučných jmen. Mácha, Tyl, Erben, Jablonský, Hýbl, Pichl, Filípek. A v letech 1838 a 1839 dokonce celá tehdejší česká společnost. Vlastenci.

Než prozradím, jak se to stalo, musím dnešní Pražany i ostatní zájemce — hlavně ty z vlaků! — v duchu zavést do těch míst, jak vypadala před sto lety, v době, kdy tudy ještě nevedla žádná železniční trať, ani pod vrchem Žižkovem z Masarykova, ani v úbočí Žižkova z Wilsonova nádraží. Obě ty trati, vklíněné dnes pánovitě do těch míst a šněrující viadukty všechno, co bývalo kdysi panensky prázdné, zkreslují, samozřejmě, celý někdejší obraz tohoto kouta — za Prahou.

Ještě před sto lety nebylo zde „Za Horskou branou“ nic, než pole a pastviny. 

GAVORNÍKOVÁ, MÁRIA - SPOVEĎ ŽIEN

GAVORNÍKOVÁ, MÁRIA

SPOVEĎ ŽIEN

T. Mesík, Modra, 1942

beletria, román
214 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, na patitule venovanie

1,00 €

*cesvo*

Tak napríklad dotýkaš sa veľmi smelo otázky manželstva, ešte smelšie otázky sexu. Neschvaľuješ zdržanlivosť a akoby úmyselne zabúdaš, že ona vykonáva ľudstvu predsa len najcennejšie služby. Udržuje mozog mysliteľov na výške — kam vášeň nedosiahla... A zabúdaš tiež, že mnohí veľkí muži ako Maupassant a iní, boli by sa ešte dlho tešili životu, boli by hádam stvorili ešte veľa hodnotných diel, keby boli čistejšie žili. Vášeň strhuje a zatemňuje ducha a snižuje genialitu k zemi. Keby tohto nebolo, mnohí by sa boli dopracovali vyššie a zem by uctievala o niekoľko géniov viac. Vášeň je svätá — to je pravda, veď je to istý prejav nesmrteľného božstva v nás, ale keď sa s ňou plýtva — jej ovocie je ďaleko horšie ako ovocie zdržanlivosti. Čistota ešte nikoho nepriviedla na psychiatriu, ale Maupassant len bezúzdnej telesnej rozkoši môže ďakovať, že ho s podrezaným hrdlom, polomŕtveho preniesli do nemocnice, kde poldruha roka biedne živoril a v štyridsiatom roku svojho veku skonal. Čosi podobné potvrdzuje i anglický spisovateľ Huxley, keď hovorí:

„Vážny mysliteľ by sa mal vyhýbať telesnému vzrušeniu a nemal by mať žiadnej vášne!" Z toho vyvodzujem, že zdržanlivosť je potrebná zvlášť tým, ktorí chcú byť nositeľmi nových myšlienok a nových ideí. Zo všetkého tohto vyplýva, že zdržanlivosť donáša ľudstvu neoceniteľné služby! Už samé slovo pôsobí anjelsky, a preto neslobodno hovoriť o nej tak, akoby hrala podradnú rolu v našom živote! Áno, otázka sexu je neobmedzene složitá práve tak, ako je nevyspytateľne obdivuhodná. Je to sila nadprirodzená, ktorá hýbe svetom a ktorú človek môže svojím spôsobom riadiť, lebo i ona má svoje medze a svoje hranice. Ale ak ju človek prirodzeným spôsobom zdolá, priberá na duchu a rastie... Bytosť oslobodená od telesných žiadostí stáva sa duchovnejšou, tvorivejšou, schopnejšou. Človek sa jedným slovom povznesie... Erotika ešte nie je vodidlom, ona len napomáha vzrast ľudskej spoločnosti, v určitom smysle vlastne plní úlohu Stvoriteľa, ale sama o sebe nie je ešte celkovým cieľom človeka. Ľudstvo má na svete okrem toho ešte aj Iné poslanie! A konečne i príroda sa v mnohých prípadoch postarala o to, aby sme sa vedeli oslobodiť zpod tyranstva sexu, veď i v manželstve vyhradila si svoje práva i svoj čas a postarala sa v určitom smysle o nutnosť sebazaprenia. Nakoľko pozorujem život, viem, že nezriadenosť sexuálneho života má len jeden smer: vždy dolu a dolu! Ale naproti tomu zdržanlivosť vedie nahor. Keď i teda otázka sexu v riadnom smysle je svätá — pozor, — lebo môže byť ona práve tak naším najväčším úpadkom!

Poďme však ďalej.

Prekvapilo ma, že tak ľahko podliehaš nerozumným náladám svojho Jožka, čo sa týka čítania kníh! Nechcem mu krivdiť, ale jeho smýšľanie nie je priam najlepším znakom inteligencie! A nechcem byť prorokom, ale pochybujem o dlhej budúcnosti Vašej lásky!

Čítať knihy by mi žiadon muž nezabránil! Žena musí byť pevná vo svojich zásadách! ! ! Nesmie sa dať hocikým pomýliť... A knihy? Dobre vieš, čo sú knihy! Sbližujú nás s najväčšími duchmi všetkých dôb — prečo sa teda strániť takého sblíženia? Život je ťažký, vyžaduje ustavičný boj a — žena musí byť v každom ohľade silná, aby vedela čeliť náporom, ktoré život 

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Verím...!

PANFIOROV, FJODOR - V KRAJINE PORAZENÝCH

PANFIOROV, FJODOR

V KRAJINE PORAZENÝCH

Svet socializmu, Bratislava, 1952
preklad Júlia Magálová-Kováčová
obálka Marián Čunderlík
1. vydanie, 5.000 výtlačkov

beletria, román
476 s. slovenčina
hmotnosť: 506 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, bez prebalu

0,10 € PREDANÉ

*cesvo*

Za dva dni utíchol požiar na stanici železničnej križovatky. Vojaci dostali rozkaz zúžiť kruh a postupovať dopredu:

— Neprepustiť ani vtáčka!

Vojaci sa pohli s pripravenými samopalmi, narážali na poškodené tanky, delá, na rozbité rušne, na spálené mŕtvoly vojakov a čoskoro zbadali v hlbokom kráteri človeka v hlbokom bezvedomí. Dôstojník sišiel k nemu, prezrel mu všetky vrecká a keď našiel potvrdenie, kde stálo, že »Karl Stumm je hlavným poradcom Herr Schreidera«, dal rozkaz, aby ho vojaci okamžite dopravili do mestskej nemocnice, sám zatelefonoval Herr Schreiderovi do krytu a hlásil:

— Našli sme vášho poradcu. Je trošku popálený. Teraz je v nemocnici.

— Vý-ýborne, — Schreider až poskočil na jednej nohe, neodkladal slúchadlo a posmešne pozeral na Blomberga. — Čo? Čo chcete ešte? Aha! Aby som si zapamätal vaše meno. Nadporučík Kurz. Veľmi dobre. A vyprosím pre vás od strýčka feldmaršala Železný kríž. — Keď položil slúchadlo, poprechádzal sa po kryte, potom sa obrátil ku grófovi a povedal: — Teraz aj vy chápete rozdiel medzi mozgom kravy a človeka?

— Pravdaže, šéf.

— A vy, Fritz?

— Ja chcem spať, nespal som celú noc.

— A predsa, pokúšali ste sa spoznať ten rozdiel?

— Načo zas?

— Môj poradca Karl je v nemocnici, celý popálený. Ha! »Ušiel k partizánom!« »Partizán!« Aké máte presné oko, Fritz!

Nikolaj Korabľov naozaj ležal v nemocnici s popálenými rukami, s ohoreným obočím, oholený, zafačovaný a lekár ho kriesil salmiakom a akýmisi injekciami. Nebol však sám, vedľa neho ležali na dvoch lôžkach popálení Sivolobov a Jaňa Rezanov.

Keď lekár vyšiel z miestnosti, Jaňa sa nadvihol na posteli a zašepkal:

— Ako ste sa sem dostali, Nikolaj Stepanovič? My sme blúdili sem a tam. A vy?

— Aj ja som blúdil sem a tam.

Nikolaj Korabľov sa s oholenou hlavou, s ohorenými obrvami, s náplasťou na tvári, sošlý a sčernetý od dymu, nepodobal na seba. Obrátil sa k svojim priateľom a zašepkal:

— No, sme my majstri! Dobre, že to takto skončilo. A viacej nebudeme hovoriť, dakedy majú aj steny uši.

Na druhé ráno prehovoril lekára, aby ho prepustili z nemocnice; na bričke Herr Schreidera ho dopravili do bytu, a za hodinu už sedel v kresle pred šéfom.

Keď vstúpil do pracovne, Herr Schreider sa mu vrhol naproti, chcel ho chytiť za ruku, ale keď videl, že má na nich obväzy, objal svojho radcu okolo pliec a naťahoval sa ako žížala.

— Trápim sa. Smútim! Nespal som, nepil, nejedol po všetky tie dni, čo som vás hľadal. No, to nič. Teraz sa radujte. Nestane sa nám toto, — urobil prstom kruh okolo krku, ako by naň zakladal slučku. — Nestane. Partizáni. Rozumiete? Všetko urobili partizáni. My sme svedomití, sme na stráži, ale partizáni. Prečo nevykynožia partizánov? E-ech! Svalíme to na nich,... na partizánov! — zamával tenučkou rúčkou do obloka. — Na nich, na partizánov! A môj strýc príde sem. Čochvíľa tu bude.

V tejže chvíli sa pred budovou školy zastavilo niekoľko aut. Na všetkých autách sa razom otvorily dvierka, z prvého auta sa vysypala ako z vreca stráž, ozbrojená od hlavy po päty, potom sa z druhého vyvalil dosť tučný, maličký a okrúhly ani lopta, feldmaršal von Schreider, a z ostatných — generáli, plukovníci, pobočníci, miestni činitelia.

Herr Schreider utekal privítať strýka, a Nikolaj Korabľov sa pritisol k otvorenému obloku.

Feldmaršal nestihol urobiť krok a celá suita — generáli, plukovníci, pobočníci, miestni činitelia — ho obkolesila, stála v pohotovosti, vzpriamená, mykala stehnami, cvakala opätkami a hľadela len na feldmaršala. Keď pomaly obrátil hlavu napravo, všetci obrátili hlavy napravo. Keď pozrel do neba, všetci pozreli do neba. —

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Domov! Domov! Domov!", ledva vyriekla Tatiana a stratila vedomie.

DOĽD-MYCHAJLYK, JURIJ - BARÓN GOLDRING V NOVÝCH SLUŽBÁCH

DOĽD-MYCHAJLYK, JURIJ

BARÓN GOLDRING V NOVÝCH SLUŽBÁCH

Epocha, Bratislava, 1969
edícia Členská knižnica
preklad Teodor Fiš
prebal a ilustrácie Emil Bačík
1. vydanie, 40.000 výtlačkov

beletria, román
300 s., slovenčina
hmotnosť: 393 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, prebal poškodený

0,20 € darované

*cesvo*

Posledný raz sa čitateľ stretáva so známou knižnou a televíznou postavou barónom von Goldringom v tretej časti špionážneho príbehu Doľda Mychajlyka „Barón Goldring v nových službách“.

Barón Goldring, premenovaný na Freda Schulza v Škole rytierov šľachetného ducha založenej po druhej svetovej vojne v Španielsku ako výcvikové stredisko špionážnych agentov, dostáva sa s tajným poslaním do Ríma. Pohybuje sa medzi predstaviteľmi neofašistických kruhov a pošťastí sa mu takto získať zoznamy bývalých fašistických pohlavárov a ich nasledovníkov rozprchnutých po svete. Fred Schulz, čiže Grigorij Gončarenko, pracuje v prostredí plnom napätia a len s najväčším úsilím sa mu darí hrať dvojakú rolu: dôverníka západnej spravodajskej agentúry a zostávať v spojení so svojimi. S podobným poslaním prichádza aj do povojnového Nemecka, kde sa v zložitých podmienkach stretáva s celou škálou špiónov a buduje si svoje postavenie medzi bývalými fašistickými vedúcimi činiteľmi.

Tretí zväzok špionážneho príbehu „Barón Goldring v nových službách" sa dostáva čitateľovi do rúk už po autorovej smrti. A tak sme nevdojak svedkami, ako hrdinovia odchádzajú spolu so svojim tvorcom do nenávratna.

Márii sa znova snívalo o dlhej kôlni s velikánskymi kaďami, postavenými do dvoch radov. Zdalo sa jej, že stojí pri kadi, v ktorej vrie akási čierna tekutina a dvoma palicami vyťahuje z nej nekonečne dlhý pás čiernej látky, a tá sa okolo nej ukladá vo zvitkoch na dlážke. Dvierka pece pod kaďou sú rozžeravené, látka sa parí, palice jej už-už padajú z unavených rúk, ale frau Scholz je nemilosrdná: poháňa ju pokrikom „schnell, schnell“, slová jej svištia okolo uší ako práskanie bičom, hoci čierne zvitky sa už dvíhajú dookola ako hory. Hora neustále rastie a frau Scholz je vždy navrchu a svojím hadím pohľadom priam hypnotizuje Máriu a núti ju, aby sa opäť a opäť chytala do nevýslovne úmornej roboty.

Mária, zaliata studeným potom, sa prebrala z ťažkého sna a zahmleným pohľadom sa obzrela po izbe. Pred očami sa jej ešte stále marili obrovské kade, z ktorých vychádzala čierna para. Ale postupne sa jej vynárali obrysy známych predmetov, čoraz zreteľnejšie sa črtali z hmly, a zrazu, celkom nečakane, všetko v izbe bolo na svojom mieste a mátožný sen sa rozplynul.

,,To všetko zostalo v mojej pamäti ako biľag,“ pomyslela si Mária. „Akoby som sa náhle vrátila domov a nebývala tu stále ..."

Rázne vstala. V izbe bolo chladno, treba si obliecť niečo teplé. Mária potriasla hlavou s krátkymi vlasmi, prednožila pravú, potom ľavú nohu, rozhodila ruky dozadu, vpred, potom predklon, záklon. Cviky ju naozaj zohriali, telu vrátili pružnosť a duši rovnováhu. Po nočnom marive nezostalo ani stopy. Mária bola pripravená na nový deň.

Pred odchodom sa ešte raz zastavila pred zrkadlom a skúmavo sa doň pozrela. Uvidela pred sebou cudziu, celkom cudziu osobu, až bolo zaujímavé obzrieť si ju . . . Štíhla, elegantná postava. V čiernom pulóvri jej štíhlosť ešte väčšmi vynikala. Náhrdelník drobných, ale naozajstných perál na hrdle upútava pozornosť nevtieravo a pripomína, že mladá vdova sa začína vymaňovať zo smútku. Svedčí o tom aj ľahučký dotyk rúžu na perách a dvoje sotva badateľných čiernych čiar okolo vonkajších kútikov svetlosivých očí. Nad účesom Mária dlho uvažovala, napokon sa rozhodla, že krátko pristrihnuté vlasy jej najlepšie pristanú. Okrem toho si asi takto predstavovala ženu, ktorá je nútená kliesniť si cestu ďalším životom sama.

Keď prišla na pretras otázka, ako má Mária pokračovať, ako si vybrať najšikovnejšie krycie miesto, padlo veľa návrhov, ale vedúci skupiny podplukovník Gorenko sa nespokojne mrštil:

— Všetko je to akési ošúchané, všetky tie trafiky, kaviarničky, ateliéry a podobne. Jedným úderom treba zabiť dve muchy: našim ľuďom zabezpečiť spoľahlivé krycie miesto a súdruhovi Starodubovi umožniť vybudovať potrebný okruh stykov, ktorý môže byť aj užší, ale zato pre nás zaujímavý. Preto by to malo byť . . . malo by to byť . . .

Podplukovník netrpezlivo bubnoval prstami po stole, prižmúril oči a znezrady naradovane vykríkol:

— Lekáreň!

— Lekáreň? — Opýtal sa ktosi prekvapene i rozčarovane.

— Áno, lekáreň. Lenže nie taká obyčajná, ale taká na americký spôsob, kde možno kúpiť aj všelijaké drobnosti z galantérie, písacie potreby, fľašku coca-coly, dokonca si aj niečo zajesť. Veď ste čosi také čítali u Iľfa a Petrova! Také čosi! Pre Nemcov bude taký podnik novotou, bude príťažlivý. A okupačným vojskám pripomenie kúsok Ameriky. Taký podnik veľmi vyhovuje Márii, uplatnia sa v ňom jej vlastnosti, vlastnosti ženy zásadovej, okolo ktorej sa možno krútiť a dvoriť jej, pričom si nikto nič nedovolí.

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Nie je vždy ľahké byť "rukou Prozreteľnosti", keď ide o srdce matky, hoci aj smrteľne ranené.