KOLÁŘOVÁ, LUDMILA
ÚSMĚV DO PRÁZDNA
Psáno v létě r. 1940
Topičova edice, Praha, 1942
obálka Pavla Fořtová
beletria, poviedky, literatúra česká, podpis autora
144 s., čeština
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja**h-6-6*
Tato mladá kniha není jen popisem vidění světa, ale je sama viděním srdce. Ne vnější lidské osudy, ale jejich nejvnitřnější otřesy a tajemství jejich utváření jsou obsahem deseti próz této jednotné a ucelené knížky.
Jestliže první povídka Když noc se nachyluje je vstupním akordem, udávajícím již základní tóninu, pokračuje melodie této knihy hned v próze Zmizelé dlaně, plné vnitřního pohledu, kdy i prostý peníz se stává takřka symbolem lidského života a jeho bezútešné, ostýchavé touhy po odevzdání se. A na povídce Bosé nohy dotančily, která je nejsložitějším dílem této sbírky, jest právě nejzřejmějším umění autorčino a plnost jejího tvůrčího fondu, neboť jen tomu, kdo se opravdu básnicky dovede zaposlouchat v píseň spodních vod a skrytých pramenů lidských osudů, se zdaří tak dokonale popsat podobenství životů s jejich úděly a prokreslit je s takovou psychologickou čistotou a metafysickou realitou. Autorka dosahuje nejsilnějších účinů právě nejprostšími prostředky, čímž pravdivost jejího pohledu tím více vyniká. V povídkách Prsten za sklem nebo Už nikdy růže to vidíme nejzřejměji. Dějové pásmo je tak křehké, že se nám zdá, jako by nesneslo nejmenšího zatížení. A přece, kolik horečné síly a vniterného tragického napětí je vloženo do těchto zdánlivě prostých fabulí, z nichž každá se náhle stává prudkým, žhavým dramatem sama o sobě. V povídce Lekníny ze Zámku snů, jejíž dramatičnost je udána prolínáním snu a skutečnosti, život dívky citlivě odpovídá životu samotářských květů leknínů, aby se zavíral a otvíral jako ony nad hlubinami a spodními proudy, nad nimiž se tyčí Zámek snů jako velká skutečnost. Citově i představově bohatý děj vytváří zde zcela novou formu, v níž vidění skrytého života je podáno v nezapomenutelných symbolech. Probolet až k dřeni života v jeho snivosti, lásce i v jeho kruté ironii, to je cílem autorky. Důkazem dosažení tohoto cíle jsou prózy Ozvěna nikam, nebo zvlášť charakteristická Kdyby byl jen jeden zapomenutý básník, kdy ironie života se probíjí v sebe trýznivém poznání k přečistému akordu nejhlubší básnické intensity. Povídky Poslední slovo a Bílý list z deníku, vniterně úzce souvisící, jsou nezapomenutelným motivem vítězství, vykoupeného nejvyšším darem a penízem nejdražším, to jest bolestí. Myšlenka i slovo jsou v této knize bez planých ozdob a bez laciných příkras, obé je čisté a pravdivé. Tím je řeč této knížky vybroušena do nejostřejších hran a hranolů, jejichž prismaty se z jednotlivých příběhů stávají sugestivní děje obecné platnosti, v nichž prudká přeludovost vnitřního pohledu se doplňuje až chladnou intelektuálností. Je to kniha, psaná podle pravdy srdce, v jeho prostotě i velikosti.