TAJOVSKÝ, JOZEF GREGOR - DO KONCA

TAJOVSKÝ, JOZEF GREGOR

DO KONCA

Matica slovenská, 1951
edícia Hviezdoslavova knižnica (5)
ilustrácie Karol Ondreička
1. vydanie, 50.000 výtlačkov

beletria, román
266 s., slovenčina
hmotnosť: 325 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, dosky ušpinené

1,00 €

*cesvo*

Slovenská klasika - súbor próz, v ktorých autor vytvoril nezabudnuteľné postavy slovenského ľudového života: starého otca v spomienkovej próze Do konca, úbohého sluhu Maca Mlieča, statočnú Mamku Pôstkovú, obetavú matku v próze Horký chlieb, do krajnej núdze zahnaného dedinského bedára z črty Na chlieb. Okrem týchto poviedok kniha obsahuje aj ďalšie: Pán syn, Apoliena, List.

V jednej polovičke domu sú dve kancelárie notárske, jedna poštárska, lebo notár (a pre meno notárka) je i poštárom, kuchyňa, čeľadník, dve komory; v druhej polovičke štyri izby. Veranda pod sklom pozdĺž celého domu. Izby pansky zariadené, „dreva“ v nich hrôza, a čo ti hneď udrie do očú, po stenách vypchaté vtáky, zvery, všade srnčie, jelenie rohy, popod nohy kože z medveďov, divých svíň i mačiek. Božechráň, aby to všetko ožilo ... I takto neraz sa už zasmiali páni, keď prišla z iných dedín nejaká nevesta, a zazrúc medveďa, sviňu i s hlavou, zubmi — od ľaku rútila sa von, a keď ju vrátili, bolo vše ešte viac smiechu, keď ju podchytávali, či je nie v druhom stave, aby sa jej niečo nestalo . . .

Pušky, pištole, šable, končiare, valašky skoro v každej chyži, na verande, v pitvore; v kancelárii dva revolvery na stolíku. A psov ako u šintra. Slovom, notár je veľký poľovník, v zime, v lete chodí po poľovnícky oblečený, máloktorý deň je doma, a preto nestačí robotu sám, ale drží si pisára a obce priplácajú.

Z mesta kedykoľvek prichodia páni i na dvoch-troch kočoch a všetko s puškami a psami, a je potom u notárov hostina, že i tri ženy nestačia riad umývať.

Notár má dve kravy ako byvoly, fajtu; dva koníky vraj za tisícku v zlate, svine, hydiny — plný dvor. On plácu, ona plácu poštársku, nikto nesmie inam s kontrakty, prepismi — nuž sedliaci rozprávajú, že má viac, ako v meste traja fiškáli. To mu nezávidia, ale sa ho boja, lebo vyrubuje porcie, má v moci celý okres, päť obcí, len sa tak hrá s richtármi a úradskými a na voľbách diktuje. Koho on nechce, ten nebude ani hlásnikom, nie by väčším nejakým úradským. Výška chlapa, zelená šata, chudá tvár, zapadlé, prenikavé oči pod čiernou obrvou — ľakneš sa ho a nemáš smelosti hlasne i len dýchnuť, lebo cítiš, že ak zachce, zmrví, rozmliaždi ťa klincami vybitou podošvou . . .

— Dajte mi, richtár, tri stovky na tri dni. . .

— Čo by nie, i štyri! — a päť richtárov pokladá si za česť, že môžu hoci z obecných notárovi požičiavať.

Vráti načas, alebo sa osloví, a ty počkáš vďačne. Ak sa ti nevidí, notár zbadá ťa po tvári, a už ti ich hodí, len siahne do železnej kasy, má v nej celé kôpky papierových . . . Podumáš, načo požičiava, keď, hľa, má, a mrzí ťa, prečo si nebol dosť ochotný . . . Lebo darmo sa už potom vyhováraš, že si to tak nemyslel a že si radšej sám požičiaš, len nech si pán urodzený notár zadrží, ak sú im ešte treba.

— Nepotrebujem takej lásky, — odsekne, hodí tisícku, aby si mu vydal.

A ty nepovieš, že nemáš vydať, natrápiš sa po celej rodine a dedine, kým rozmeníš, a potom sa už tras, kedy sa ti pomstí. Lebo ako je „panský človek“, keď je dobrý, tak je ako čert zlý, na koho sa zažerie; nedá pokoja, ani keď ho na druhú ulicu obídeš. A kdeže ho obídeš, keď ti je notár . . .

Niekedy iba skusuje, najmä nových úradských, richtárov, inkasátorov, či by mu požičali, keby potreboval, a keď má v ruke, vráti hneď so smiechom, že vidí dôveru a ďakuje, a podá cigaru alebo voňavého dohánu do fajky. Na mena svojho, Ágoštona, svolá a gavaliersky pohostí všetkých richtárov, prísažných

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Vydýchnem si, dávam žobrácku almužnu a sbieram si nádej z jeho slov.

AKLIĆ, ALBERT - TRI ZLOMENÉ PEČATE

AKLIĆ, ALBERT

TRI ZLOMENÉ PEČATE
snár, horoskopy, kabala

Genezis, Bratislava, 1991
ilustrácie Václav Sivko
ISBN 80-85220-37-7

horoskopy, ezoterika, astrológia, okultizmus
248 s., slovenčina
hmotnosť: 353 g

tvrdá väzba
stav: zosušená, uvoľnená väzba, knižničné pečiatky

0,10 €

*bib14*

NIŽNÁNSKY, JOŽO - ŽENA DVOCH MUŽOV

NIŽNÁNSKY, JOŽO

ŽENA DVOCH MUŽOV
Samostatné pokračovanie románu Čachtická pani

Tatran, Bratislava, 1969
edícia Meteor (17)
obálka Karol Rosmány
ilustrácie Vladimír Machaj
3. vydanie (v Tatrane 1.), 70.000 výtlačkov
61-963-69

beletria, román
352 s., slovenčina
hmotnosť: 412 g

tvrdá väzba

0,70 € stav: dobrý, bez prebalu *cesvo*H-2-9*
0,70 € stav: dobrý, bez prebalu *juran*bels*

Fígeľ Železohlavého Ištóka

Teda ten poznačený lotor nebol sám, preto sa opovážil vrátiť, až do okna strčiť ohyzdnú tvár.

— Tak, chlapi, len majte nože naporúdzi, — počul odporný rehot a hlas Železohlavého Ištóka, — a neľutujte jeho kožu.

Andrej Drozd sa nijako nemohol spamätať z ohromenia.

— Obkľúčili nás, Eržika, ale sa neboj! Synom smrti sa stane každý, kto sa ťa len dotkne!

— Tak je, — uškŕňal sa Železohlavý Ištók. — To som chcel i ja povedať. Synom smrti sa stane každý, kto sa tej ženy dotkne, lebo je vzácnejšia nad zlato!

A Železohlavý Ištók na veľký údiv odchádzal so smiechom, akoby sa o nich, aj o chlapov, pri dverách, úplne prestal starať.

— Zbohom, pán kastelán, — obzrel sa, keď už bol v ústí chodníka, hadiaceho sa cez les.

Andrej Drozd zimnične uvažoval. Ako si vysvetliť jeho počínanie? Chce si s ním len pohrať a držať ho na uzde, aby ho nedohonil? Alebo ho chce popudiť, aby chlapom, ak naozaj stoja pri dverách, naletel na ostrie nožov?

— Zostaň, Andrej, — objala ho Eržika Príborská, ktorá zatušila, aké myšlienky mu víria hlavou.

Prv než sa rozhodol, či zostať, alebo vybehnúť, zaznel z hory hrozný výkrik človeka, ktorý sa zľakol na smrť. Výkrik Železohlavého Ištóka.

A hneď za ním sa ozval iný:

— Ruky hore!

Bol to hlas Juraja Závodského.

— Vykračuj predo mnou! — rozkázal Juraj Závodský.

Keď Juraj Závodský odchádzal, na kraji lesa bystrým

zrakom zbadal v tme črty mohutnej postavy chlapa, lipnúceho k stromu. Šiel ďalej, akoby nič, ešte si aj pohvizdoval. Potom, keď sa mu videlo, že je dosť ďaleko, aby v skrytom chlapovi nemohlo skrsnúť podozrenie, či sa nevráti, postál, opatrne sa poobzeral a šiel späť tak, že aj sotva čujný šuchot jeho krokov mizol v šume stromov. Práve keď sa na konci chodníka otváral výhľad na domček, spozoroval, že na chodník sa kradne tmavá postava. Skryl sa, aby sa striehnuci chlap nepotkol oňho, keby sa chcel vrátiť. Neopustil svoj úkryt ani vtedy, keď začul rehot Železohlavého Ištóka. Prežíval nepríjemné chvíle, keď sa Železohlavý Ištók vyhrážal. Tŕpol, či Andrej Drozd nevletí nerozvážne najatým vrahom do hrsti. A potom, keď sa Železohlavý Ištók vracal, bol ako ohúrený. Prečo sa vracia naprázdno? Ale keď sa už približoval k jeho úkrytu, neuvažoval. Čokoľvek má za lubom, zneškodní ho. Andrej Drozd, keď príde rad na meranie síl, bude mať aspoň o protivníka menej. Bol odhodlaný zastreliť ho bez otáľania.

Železohlavý Ištók skríkol tak strašne práve vo chvíli, keď sa z úkrytu vyšuchol pred neho s namierenou pištoľou, akoby bol z neba spadol. Zavetril skazu. Videl pred sebou človeka, hotového poslať ho na druhý svet. Keď mu Juraj Závodský rozkázal, aby vykračoval pred ním, mal na mysli chlapov pri dverách. Ak tam naozaj číhajú, Železohlavý Ištók si rozmyslí, či ho poslúchnuť alebo nie.

So Železohlavým Ištókom bol už k domčeku celkom blízko, ale k dverám nevidel.

— Stoj! — okríkol zajatca, pištol mu oprel o chrbát a hlavňou doňho zavŕtal.

Zajatý sa zaknísal, chcel odskočiť.

— Ani sa nepohni! Pred hrdlom pištole, ktorým som vyhľadal práve miesto, odkiaľ je k tvojmu podlému srdcu najbližšie, nezutekáš! Ale ti dám možnosť zachrániť si život. Splníš jedinú moju podmienku, aby si mohol

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A nad Františkom Révaym sa zbíjalo nové mračno prachu...

MÜLLER, VLADIMÍR - VYPRÁVĚNÍ O NÁRODNÍM DIVADLE

MÜLLER, VLADIMÍR

VYPRÁVĚNÍ O NÁRODNÍM DIVADLE

Orbis, Praha, 1963
edícia Pragensie
ilustrácie a obálka Karel Müller
fotografie Jaroslav Svoboda, Jaroslav Procházka
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
11-003-63

divadlo, história
306 s., 44 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 371 g

tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý

2,00 €

*cesvo*ume*

Každý večer proudí stovky lidí ze středu i z předměstí Prahy, z blízkých i vzdálených konců republiky do Národního divadla. Hlediště se mění ve velikou rodinu nadšených diváků, nad nimiž pravdivě září nápis Národ sobě. Kdo si z nich vzpomene, jakou podivuhodnou historii má tato budova, kolik obětavosti a lásky, kolik dělnických haléřů a vdoviných grošů bylo třeba, aby byla postavena na místě někdejší solnice!

Naši lidé vždycky milovali své divadlo, i tehdy když neměli peníze na vstupné. „Kdybychom šli denně kol něho a v hodině každé, vždy se po něm točí zrak náš, otáčí se za sluncem!“ napsal kdysi Jan Neruda a jeho slova platí podnes.

Vladimír Müller, čerpaje z bohatých znalostí divadelního odborníka i úspěšného beletristy, vypráví v této knížce prostě, a přece s nadšením básníka příběh lidu, který si jako symbol národního probuzení postavil své divadlo. Je to vyprávění o jediné scéně světa, která vznikla z lásky a obětavosti lidu, ale je to také bohatá freska Prahy včerejší a dnešní, dramatický obraz Pražanů, které myšlenka Národního divadla ovlivňovala a utvářela. Kolik radosti a žalu bylo skryto již v přípravách, kolik zápasů bylo nutno vybojovat, než byl položen základní kámen, jak mohutná byla manifestace při této slavnosti a jak mnohem obrovitější, třeba bolestnější byla demonstrace, když Národní divadlo nešťastnou náhodou vyhořelo. Starší čtenáři budou toto vyprávění číst s dojetím a mladí poznají nejkrásnější lidskou vlastnost: nesobeckou obětavost a nadšení. Národní umělec Jaroslav Průcha nazval tento rukopis „malou knížkou o velkém činu probuzeného národa“. Vychází vlastně v jubilejní době, neboť před sto lety, 18. listopadu 1862, se konalo zahajovací představení v Prozatímním divadle a před osmdesáti lety, 18. listopadu 1883, bylo slavnostně otevřeno, po požáru znovuvybudované, Národní divadlo. Kniha je vyzdobena ilustracemi akademického malíře Karla Müllera a doplněna bohatou obrazovou přílohou z dokumentárních snímků.

„Divadlo je drahá zábava. A co je platen titul Národního, když si návštevu jeho může dovoliti teprve padesátý nebo stý člověk? Hlediště má sice svoje čtyři patra diváků, ale každé patro má své stálé, takřka uzavřené obecenstvo, jež během týdne či měsíce v domě se vystřídá. Kdyby Národní divadlo mělo své stálé návštěvníky v evidenci, kdoví, zda by všeho všudy napočítalo deset tisíc hlav svých věrných... Ostatních sto či sto padesát tisíc vzrostlých obyvatelů pražského obvodu zná budovu Národního leda zvenčí. Chodí sice kolem domu, ale dovnitř se nedostanou, vyjma náhodou nebo v největší svátek v roce. Není věčná škoda takového obecenstva? Škoda umělecky i kasovně? Umělecky proto, že je to právě obecenstvo tak Zachovalé, nedotknuté, a proto nejvnímavější. A kasovně proto, že je ho tak ohromný počet! Nebyl by hodný úkol Národního poskytovati také této nej širší vrstvě zdravou a důstojnou stravu?“

S takovou úvahou přišel kritik mladočeských Národních listů Josef Kuffner v roce 1894, tedy uprostřed posledního desetiletí správy podnikatelského staročeského Družstva Národního divadla a vlády F. A. Šuberta, onoho desetiletí, které přineslo Národnímu divadlu tolik událostí, nad nimiž se nedalo jen tak mávnout rukou, nýbrž je bylo třeba hodnotit jako závažné. Úvaha Kuffnerova se vázala k myšlence druhého českého divadla v Praze, jak se tehdy říkalo. Ve skutečnosti šlo o druhé české oficiální divadlo a myšlenka na jeho zřízení neslavila tehdy své narození, nýbrž pouhé vzkříšení. Byla totiž stará už deset let, což tedy znamená, že se narodila záhy poté, kdy se znovu otevřelo Národní divadlo a kdy se pražské ulice bez ohledu na roční dobu hemžily nejrůznějšími hosty z venkova i z ciziny. S jakými průtahy a s kolika obtížemi jsme si otevřeli své Důstojné, ale už návštěvami, o nichž se nemohlo vědět, jak dlouho potrvají v takovém rozsahu, rostla chuť a volalo se:

„Národní nestačí, pořiďme si další!“

Byly i hlasy, které to zpřesňovaly dvěma slůvky a požadavek tedy zněl:

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Ať vítěz lid sem kráčí!"

SJOMUŠKIN, TICHON - NA ČUKOTKE SVITÁ

SJOMUŠKIN, TICHON

NA ČUKOTKE SVITÁ

Spoločnosť priateľov klasických kníh, Bratislava, 1950
edícia Spoločnosť priateľov klasických kníh  (SPKK) (76)
preklad Marta Ličková
obálka Štefan Bednár

beletria, román,
252 s., slovenčina
hmotnosť: 329 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,10 €

*cesvo*

Okolo neho na piesku sedeli chlapci a nafukovali tulenie mechy cez maličké otvory. Chlapci vydýchli, zapchali otvor jazykom, nabrali nosom vzduch a zasa ho vdýchli do mechu. Mechy rástly a vyzeraly už ako naozajstné živé tulene s plutvami, len bez hláv.

Nad hladkým povrchom mora vystrekovala veľryba mocnú fontánu, iskriacu sa na slnku.

„Harpúnnici! Do bajdary! Rusakov, k motoru!“ kričal Lok.

,,Neponáhľajme sa, Lok,“ povedal Iľjič. „Ben-Zin je s nami. Je to dobrý duch.“

A dvaja starí veľrybári si začali rozdeľovať úlohy: Lok pôjde dopredu a najsúcejší harpúnnici budú z jeho bajdary hádzať na veľrybu harpúny; po päť člnov obkľúči veľrybu s každej strany a budú jej strieľať do hlavy; na prednom člne pôjde Iľjič.

„Hej! Kormidelníci! Sem sa!“ velil Lok hromovým hlasom.

Veľryba plávala pomaly a pokojne. Nabrala vzduchu, ponorila hlavu do hlbiny a vtedy sa vynoril jej obrovský čierny chrbát, ktorý sa leskol ako nalakovaný. Chrbát sa pomaličky ponáral, ako ostrov pri povodni, veľryba hodila chvostom a zmizla. Ale o chvíľu rozvinila hladinu mora jej hlava už na inom mieste a znova vystrekla mohutná fontána. Kvapky fŕkaly do výšky a žiarily na slnku ako dúha.

Lok dával pokyny kormidelníkom na člnoch a napäte pozoroval veľrybu.

„ó teraz bude veľký lov. To je celkom iná vec ako tuleň, ktorého môžeš chytiť ľavou rukou!“

Po morskej hladine sa niesla bajdara, ako gunár pred kŕdľom husí. Za bajdarou tiahlo desať člnov rad za radom a ich motory hukotaly. Lok sedel na korme bajdary a keď sa podíval na člny, triumfoval: „Ó, taký veľký lov tu ešte nebol!“

V bajdare sedelo osem obratných harpúnnikov, po štyria na každej strane. Každý z nich chcel prvý zaharpúniť veľrybu. Na slávnosti veľryby, keď dievčence budú pri úderoch bubna spievať a tancovať,

sadne si prvý harpúnnik na jedno z najpoprednejších miest. Preto harpúnnici sedeli napäto a držali pripravené harpúny. Pri nohách im ležaly mechúry, spojené s harpúnou hrubými mrožími remeňmi.

Bajdara predbehla veľrybu, Lok sa prudko obrátil a plávali oproti obrovi. Lok zdvihol ruku a motor zatíchol. Všetci pochopili Loka z jedného pohľadu. Veľryba pokojne ležala na vode a obzerala sa. Nemohla vidieť bajdaru, ktorá sa nehlučne pohybovala rovno k jej hlave. Fontána zaliala lovcov sediacich v bajdare a hlava veľryby sa hneď ponorila do vody.

„Harpúna!“ zakričal Lok.

Bajdara sa dotkla veľryby, štyria harpúnnici hodili na ňu harpúny a štyri mechúre ľahly na vodu. A v tej chvíli veľryba mocne plesla chvostom po vode. More sa rozvinilo a bajdaru vynieslo na hrebeň vlny.

„Motor!“ zakričal Lok.

Zblednutý Rusakov potiahol šnúru, motor sa rozhučal a bajdara sa vzďaľovala nabok.

Harpúny uviazly v tele veľryby a mechúry zmizly pod vodou.

„Začala sa zlostiť,“ povedal Lok o veľrybe. „Nech si vlečie štyri mechúry,“ dodal, pokukujúc na člny, ktoré sa náhlily za veľrybou.

A tu sa zjavily mechúry, hneď za nimi vystrekla fontána, veľryba vystrčila hlavu a Iľjič zdvihol ruku. Z člnov sa ozvaly výstrely.

Bajdara zasa šla oproti veľrybe. Motor pracoval, hoci Rusakovovi sa už nežiadalo približovať k veľrybe. Ale Loka už nič nemohlo zastaviť.

„Harpúna!“ zakričal prenikavo.

Ešte štyri harpúny sa zabodly do veľryby a vliekla za sebou už osem mechúrov. Nadúvaly sa na vode ako živé tulene.

Lok ustúpil a člny pod velením Iľjiča sa zasa plnou rýchlosťou pustily za veľrybou.

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Rozbehol sa k predným saniam, obzrel sa na veľký oheň a sťa by sa bál dlhých jazykov plameňa, zahnal sa drúkom a divo skríkol na psov.

recenzia: https://lorinc.blog.sme.sk/c/254426/Tichon-Sjomuskin-Na-Cukotke-svita.html

MASARYKŮV SBORNÍK VII

MASARYKŮV SBORNÍK VII
TGM a naše současnosť (1980)

Academia, Praha, 1992
obálka Eva Kalenská
1. vydanie, 1.500 výtlačkov
ISBN 80-200-0271-5

história, zborník
556 s., čeština
hmotnosť: 864 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

2,00 €

*bib14* *bib14*his*

J. B. ČAPEK

DVOJÍ FUNKCE MASARYKOVA ÚSILÍ OBRODNÉHO

Jako úvodní poznámku je snad vhodné uvést, že tato práce se pokouší o pohled souhrnný, nikoli však o vystižení celého díla Masarykova. Na takovou troufalost tento pokus naprosto neaspiruje. Téma práce je vymezeno adjektivem „obrodný“ v názvu — jde o pokus charakterizovat Masarykovy ideje, snahy a projevy, v nichž dominuje boj proti dobové krizi a dobovému úpadku, a neoblomné úsilí o posílení, resp. i vytváření hodnot kladných a záchranných. Tato intence a tendence proniká ovšem ve velké většině Masarykových prací, ale přece jen reprezentuje linii samostatnou a osobitou, která byla vždy aktuální a v dnešní době na svém významu v ničem neztrácí, naopak intenzívně narůstá. Je myslím zdůvodněno sledovat Masarykovu obrodnou funkci na dvou siločárách — všelidské i národní. Obojí toto směřování je ovšem úzce souběžné, často i úplní splývá, ale zároveň má každé z nich své základní podněty, své osobité úkoly a své cílení. Proto si volíme název „Dvojí funkce“, ač by bylo možné z celkového hlediska říci „dvojjediná“.

Jak Masaryk sám pověděl, dovedl si představit svůj život jako stálé soustřeďování na nové a nové poznání, ale působení vnitřních i vnějších činitelů rozhodlo jinak. Postupně sílily jeho povahové znaky, které ho podněcovaly k boji proti všemu, co viděl jako zápor a destrukci života, proti násilí i proti kultu rozkladu, proti bezduché lhostejnosti i proti bezuzdnému fanatismu. Bojovnost Masarykova byla umocňována široce obzíravým pohledem na dobu a na celý novodobý vývoj evropský od nastoupení romantismu. Pohled široce obzíravý, ale zároveň usilující o pronikání ke kořenům. Při tomto postupu diagnostickém uvažuje Masaryk o radách léčebných, opravdu věcných a pomocných — pokud se neodmlčuje záměrně, aby lidi donutil k vlastnímu domýšlení a vlastní snaze nápravné.

Bylo a je dosti těch, kdo vidí Masaryka s touto jeho funkcí jako filozofa ve své době osamělého, jako postavu téměř kuriózní. Není jistě pochyby, že Masaryk se vzdaloval od mnohých dobově reprezentativních činitelů a od mnohých dobově uznávaných a uctívaných starých autorit; ale nalézal od mladých let duchy příbuzné, některým z nich zůstával věren. Pokud jde o ty, kdo věnovali mnoho myšlenkového a nejednou i praktického úsilí obrodným snahám společenským, je třeba jmenovat Platona, Husa, Komenského, Pascala (vzpomeňme na jeho „Listy provinciálovi“), Locka, některé novohumanisty a zvláště Herdera pro jeho univerzalistickou humanitu, jak Masaryk sám vyznává. v závěru „Světové revoluce“ („... osvobozené Německo zbaví se své duchovní osamocenosti, překoná bismarkism mravně a vrátí se k ideám a ideálům svého Goetha, Kanta a především Herdera a Beethovena“). I v rozhovorech s Emilem Ludwigem se vyznává ze své trvalé sympatie k Herderovi, a častěji vděčně konstatuje, co Herder znamenal pro naše obrození, zvláště pro Kollára. Znám je Masarykův vztah ke Comtovi, vztah zároveň kladný i kritický, do značné míry podobně jako k Herbertu Spencerovi. Nejeden z myslitelů, kteří nastoupili v první polovici XIX. století, byl Masarykovi spontánně blízký některými postuláty i formulacemi humanitními i personalistickými — tak J. Michelet svou „Biblí humanity“ a svým učením o „revoluci hlav a srdcí“ nebo Ch. Renouvier svým řádovým pluralismem, a jiní. Pluralismus Masarykův, pokud lze o něm mluvit, nebyl nikdy eklektický, jak mu bylo občas předhazováno: nikoli mozaika, ale výběr a koordinace.

Tím již přecházíme k Masarykovým současníkům — v souvislosti s pluralismem především k W. Jamesovi. Bylo více těch, kdo přiřazovali Masaryka k jamesovské filozofii pragmatistické — tvrdí to např. Karel Čapek v „Hovorech s T. G. M.“. Masaryk takové začlenění odmítal, i když Jamese respektoval. Shodoval se s ním teistickou orientací i důrazem na životní aktivitu, neztotožňoval se cele s jeho voluntarismem; mnohé rozdíly byly ovšem dány tím, že Jamesovo hlavní těžiště bylo v psychologii, Masarykovo v sociologii, noetice a filozofii politické. Lze říci, že z hlediska myšlení, zaměřeného k cílům obrodným, byl Masarykovi bližší nejeden zástupce amerického realismu kritického, především Josiah Royce svou originální filozofií loyality, svým úsilím o budování, ale i rozšiřování individuálního života, aktivním vytvářením předpokladů pro skutečně etické sjednocování lidstva. Proto také byli Masarykovi blízcí jiní členové jeho generace, němečtí filozofové hodnot, W. Windelband, H. Cohen a zvláště Rudolf Eucken se svým plodně vyrovnaným stanoviskem, které ho vedlo do boje proti dogmatismu mechanistickému i naturalistickému, ale i proti spekulativnímu lacinému idealismu. 

TIMMERMANS, FELIX - ADRIAAN BROUWER

TIMMERMANS, FELIX

ADRIAAN BROUWER
(Adriaan Brouwer)

Tatran, Bratislava, 1978
edícia Osudy slávnych (5)
preklad Júlia Májeková
prebal Pavel Blažo
1. vydanie, 18.000 výtlačkov
61-812-78

beletria, román, životopisy,
118 s. + 8 s., obr., slovenčina
hmotnosť: 272 sg

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

PREDANÉ

*cesvo*marno*in*bio*

Životopisný román, ktorý približuje život maliara Brouwera. Adriaan Brouwer žil v rokoch 1605–38 v pohnutých časoch španielskej nadvlády v Belgicku. Spoznáte život umelca, ktorý dosiahol vrchol slávy, ale poznal i mizériu spodiny a musel zaplatiť predčasnou smrťou...

Také vidia v maliarovi polosurový výrobok prírody, istý druh daromníkov, opilcov, žobravých bratov, nespratníkov. Nuž, ja som vlastne bol taký! Ale zato nestrpím, aby tým, že mňa poníži, hádzala do jedného vreca celý náš maliarsky cech. Bol som urazený.

— Zaplatil som, čo som kúpil? V poriadku, a nič viac vám nebudem vešať na nos, aj keď ste rúči kus mäsíčka! Zbohom!

Obrátil som sa von. Keď som sa, zahryznúc do mäkučkého, kyprého koláčika, ešte raz obzrel, stála vo dverách a vravela čosi dvom susedám, ktoré sa rozosmiali spolu s ňou; zrejme to šlo na môj účet a nebolo to nič lichotivé. Zďaleka som to cítil. Ako len môže v takom krásnom stvorení trčať taká pŕhľava! Večná škoda, že to tak býva. Alebo je to hádam aj dobre, lebo ináč by sme sa nebodaj všetci do nej zaľúbili. Ja neviem prehltnúť, keď ma urazí pekná žena. To je najhoršie, čo sa chlapovi môže stať. To volá o pomstu! A že sa ešte trochu aj na Isabel ponášala, bola celá príhoda tým bolestivejšia. Niekedy v najbližšie dni, ak sa mi ešte uráči spomenúť si na ňu, zájdem ešte raz sem, k tomuto nevydarenému anjelovi, ale to už budem mať riadne fúziská! Som zvedavý, či sa mi aj potom bude ešte vysmievať

Že ma, len čo som vošiel do Antverp, takto ponížila žena, to mi veľmi zaľahlo na žalúdok. Keď som prišiel do „Janova“, div som z nôh nespadol. Či mi vám Joos van Craesbeeck, potvora jedna pekárska z Južného zámku, purpurová, uznojená kvaka, nedal minulý týždeň na konto mojej pôžičky zabaviť a notársky spísať celý môj majetok, aby ho v najbližšom Čase predal v piatočný trh na verejnej dražbe alebo si celé moje imanie ponechal ako náhradu za moju dlžobu! Div som sa od zlosti na kolomaž nerozlial! Krčmár Dandoy aj so synom ma museli zdržiavať, aby som mu neroztrieskal na máme kúsky celý krám. Tu by ktosi chcel odpredať maliarov úbohučký majetok, na ktorý by sa ani najbiednejší františkán neulakomil: zopár štetcov, obdraté nohavice, puknutý pohár a iné handry, a prirodzene, niekoľko nedokončených obrázkov a nevyfarbených náčrtov od nás z domu a napokon môj ľúbezný portrét od Van Dijcka, lebo stôl, stolička a posteľ patrili krčmárovi Dandoyovi. Ha! Tá červená bradavičnatá burgyňa, takto sa pokúšal dostať sa k mojim obrázkom. Ale tak ďaleko ešte nie sme! Sem sa s nožom, naskutku ich rozpáram na tisíc zdrapov! Prekolem ho, ak sa ich len dotkne tými svojimi prekliatymi paprčami! A rozbehol som sa k Van den Boschovi. Rozpovedal som mu, ako sa veci majú. Van den Bosch prevezme moju dlžobu. A ja budem preňho maľovať pekné krajinky!

Ha! A teraz sa tá fľakatá muchotrávka môže dať vypchať, tá knedľa nacicaná, nepodarená pec na hrozienkové koláčiky!

A tá jeho bezhraničná bezočivosť! Hneď na druhý deň, veru, už na druhý deň, Dandoy mu podistým poslal o tom správu, prikvitne to prasa súce na ražeň v hodvábnych pančuchách, stiahne pokorne chvost a prosí o prepáčenie. Rozhorčený mu šmarím na stôl dlžné peniaze, čo mi dal Van den Bosch.

— Tu máš, ber si svoju hnusnú mamonu! Prac sa so svojím tyranstvom, ktorým si sa ma chystal zneuctiť. Zmizni s otrockou reťazou, ktorou si ma chcel pripútať na svoju nenásytnosť. Ani za tisíc miliónov nedostane taká vyobliekaná beštia odo mňa čo len za náprstok maľby!

Div že si nekľakol predo mnou, slzy sa mu rinuli po čeľustiach, ktoré by aj trubačovi pristali. Nazdával sa vraj, že sa ja z tej cesty nikdy nevrátim. A preto to urobil. Ba ved sa vraj povrávalo o mne, že som zomrel. Nebola to vlastne jeho vina, no nie, ved chápeš, keď sa takto na to dívame, veru nie jeho vina!

— Mám pridobré srdce voči ľuďom vznešeného maliarskeho umenia. Na vine je moja žena a vlastne aj moja teta Beth, to je hotová ježica! Och, majster Brouwer, keby som vám to mal všetko porozprávať, vlasy by vám dupkom vstávali na hlave. Ale to sú už rodinné záležitosti. O tom radšej pomlčím. Radšej si vypime čašu muškátového. Krčmár, nože nám nalej, ale riadnu mieru!

A tak tam skuvíňal a hromžil, až sme nakoniec pri víne zasa prešli na maľovanie. Aj on sa vraj dal na to, maľuje mojím štýlom, pravda, nie tak dobre. A či mi vraj môže niekedy doniesť ukázať svoje diela.

— Dobre, tak mi ich teda niekedy dones ukázať, ale nie, kým budem mať denné svetlo, lebo chcem veľa pracovať...

— Moja žena sa mi, pravdaže, vysmieva, — povedal. — Ale ja sa jej tiež vysmejem!

— Všetky pekárky sú také, — prikývol som. — I ja poznám také!

— A teta Beth zúri. Ale umenie predovšetkým! Preč so ženami a tetkami! Nechal som tú starú rafiku v zámockej kantíne samu. Má tam totiž kantínu, aby si vedel, aj to je jedna z tých hlúpych rodinných záležitostí. Vieš, bývali sme u nej, na zámku, aby bolo jasné. Nie, už som nemohol počúvať to večné gagotanie tety Beth, nechcel som už byť od nej závislý a presťahoval som sa so ženou a dieťaťom do mesta. Máme to, pravda, teraz trochu primalé, ale ujde to. Pečiem v pivnici a maľujem v podkroví. Je to na rohu

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Mám len jedno želanie: vyhasnúť celkom tíško, s Isabelinou rukou vo svojej...

TIMMERMANS, FELIX - PIETER BRUEGEL

TIMMERMANS, FELIX

PIETER BRUEGEL
(Pieter Breugel)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1959
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh, Bratislava (118)
preklad a doslov Júlia Májeková
ilustrácie Felix  Timmermans
obálka Jozef Baláž
1. vydanie, 46.000 výtlačkov

beletria, román
292 s., slovenčina
hmotnosť: 314 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,10 €

*cesvo*

Timmermansov druhý historický román predstavuje život známeho flámskeho maliara Pietera Bruegela. Farbisto vykresľuje búrlivé obdobie nizozemských dejín – druhú polovicu XVI. storočia, kedy vrcholil boj proti nadvláde španielskych Habsburgovcov. Do knihy autor premietol mnohé autobiografické prvky (sám sa chcel stať maliarom, no preslávili ho diel literárne).

Už celé tri dni jednostaj pršalo, padal smutný, drobný dážď, bezútešne šedivý a mrazivo vlhký. A v tomto daždi prišiel brueghelský pán farár na Slaninový majer

po Pietra, aby ho poslal za maliara do Antverp.

Kwabberbil si práve chcel odkrojiť hodný plátok z visiacej šunky, keď vošiel naširoko a šťastlivo pán farár. Podíval sa najprv na hradu povaly, z ktorej viseli čierne šunky ako spiace netopiere, a potom zbadal otvorenými dverami spálne ženy a deti, nacicané celkom ako pijavice: ležali ešte v posteli, lenivé a nehybné, s nadutými a prekysnutými bachormi po trojdňovom hodovaní. „Dovolíte na slovíčko?“ spýtal sa farár.

„Ale aj na dve,“ pípol Kwabberbil, zahrýzajúc si do šunky, „sadnite si na chvíľočku.“

A farár sadajúc si začal hovoriť: „Prišiel som po toho malého Pietra z Brueghelu!“

„Čo? Vy ste ten farár, čo mi ho poslal? Nuž a vy neviete, že, že... že,“ škrečal Kwabberbil, ale slová sa mu zasekli v sadle a v zúrivosti.

„Mlčte,“ povedal mu veliteľsky farár. „Dobre viem, že má za boží groš ostať až do Veľkej noci, ale ja vám všetku škodu dvojnásobne vynahradím!“

„Nuž vy neviete, že ... neviete, že ... že je už neskoro, že ten holomok, ten predajný Judáš!...“ „Mlčte! Nič je nie neskoro. Peniaze mám pri sebe! A veľa! Najprv ma vypočujte!“ A Kwabberbil mlčal, žasnúc, že sa niekto opovažuje rozkazovať jemu, a dúfajúc, že sa od farára dozvie niečo nového o Pietrovi.

„Tak počúvajte,“ povedal farár. „Asi pred mesiacom prišiel ku mne na faru pán Pastijn a spytoval sa ma, či nemám niečo na predaj. Skupúva totiž umelecké predmety a skvosty pre cisára Karola. A je dobrým priateľom Pietra Coeckeho. Nikdy ste nepočuli meno Pieter Coecke? Najväčší umelec v Antverpách; bol až u tureckého sultána, je aj spisovateľom a hudobníkom. No a tento jeho priateľ Pastijn zazrel u mňa kresby, ktoré tam zanechal malý Pieter, keď u mňa býval. Ale ja sa do toho nerozumiem. Vy azda hej? Áno? To ma teší! Priateľ Pastijn teda začal zalamovať rukami a volať: ,Tento chlapec je veľký umelec! Kde je? Ten sa musí dostať k môjmu priateľovi Coeckemu. Coecke ho prijme s otvoreným náručím. Ešte dnes mu napíšem, čo som tu objavil! Dôstojný pán farár, vyhľadajte ho! Priveďte ho od pána statkára, vynahraďte tomu dobrému človeku dvojnásobne škodu, ktorú tým utrpí, veď Coecke mi to odplatí desaťnásobne! Objavil som veľkého umelca!´ Veru, pán statkár, toto mi povedal priateľ Pastijn, ktorý ešte v ten istý deň napísal do Antverp a na druhý deň odcestoval na Kolín. Chcel som vám napísať, ale keďže som musel ísť na blízky Beroen-op-Zoom, kde mám sestru vydatú za akýmsi námorníkom, pomyslel som si, že by som mohol odskočiť až k vám. A teraz som tu! Koľko pýtate za to, keď chlapca hneď vezmem so sebou?“ A malý mešec s mincami sa dostal na svetlo božie.

Odrazu sa Kwabberbil začal potiť všetkými pórmi. Veľmi ho to škrelo, že Pietra nebolo. Aký mastný účet by mohol vystaviť, keby ho prepustil! A na druhej strane ho aj šteklilo od radosti, že sa Pieter priam teraz minul S takým veľkým šťastím. A tieto dva pocity zápasili v ňom a privádzali mu do varu krv.

„Pieter umrel!“ zvolal zo závistnou škodoradosťou.

„Umrel? Umrel? Ste azda opitý?“ zvolal farár a vyskočil, akoby bol sedel na meči. „A vy ste mi to neoznámili? A bratanec Oliepanoer tiež nie?“

„Hej, umrel už minulú nedeľu,“ zvolal s opovrhnutím Kwabberbil. „Umrel, ale mŕtvoly niet! Ale ak ho nájdem, už či mŕtveho alebo živého, šmarím ho o dlažbu, že sa rozpľasne ako mišpuľa!“

Farár zmraštil obrvy a spýtal sa; „Ja vám nerozumiem. Umrel, a mŕtvoly niet? Mŕtveho alebo živého,

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A tam leží ešte teraz najkrajšie srdce Flanderska

 

JOHN, JAROMÍR - NARODIL SE

JOHN, JAROMÍR

NARODIL SE
román zrození a růstu, který se čte nahlas

Melantrich, Praha, 1948
ilustrácie a obálka Josef Hašek
5. vydanie, 4.000 výtlačkov

beletria, román,
112 s., čeština
hmotnosť: 414 g

tvrdá väzba, väčší formát
stav: dosky ošúchané, mierne uvoľnená väzba

0,90 €

*cesvo*

Tu umlkaly nástroje jeden po druhém.

Trumpety vřeskly a ztichly, flétny si naposled nesměle píply, a klarinetistům klesly ruce. Rozdováděné basy udýchány se zastavily, a vypjavše husí krky, malými hlavičkami sem tam otáčely, udiveně se po sále rozhlížejíce . . .

Mistr Ondříček pozdvihl housle.

Rozehnal se smyčcem a vyloudil ze svého nástroje krásný dlouhý tón, který přecházel ve všelijaké obraty, trylky a kudrlinky - inu, hrál - hrál - až duše plesala.

Poslouchali jsme se zatajeným dechem.

V přeplněném sále bylo takové ticho, že bylo slyšeti v našem sedadle krouhám červotoče.

Překrásná píseň se linula z mistrových houslí. Její vysoké tóny se podobaly jarnímu skřivánčímu zpěvu. Tu jako by dojemně plakaly - tu zase píseň všelijakými jinými tóny ozdobně, věnečkem, proplétaly a zavinovaly. Stoupaly, klesaly, melodiemi se vroucně modlily a hned potom cosi smutného celému světu žalovaly. Náhle počaly zvuky v skočném rytmu křepčit, všelijak se kroutit, honosit. . .

Nástroje hudebníků - jako by nemohly odolat - jeden po druhém se k reji Ondříčkových housliček přidávaly. První byl sbor zpěvných houslí, které se vyšvihly svými hlasy vysoko - až k vévodící písni mistrově - kterou v lahodných kvintách chvíli doprovázely. Pak se zdálo, že se pokoušejí závoditi s ní, překonati ji, a když se jim nedařilo, vadily se s ní, škádlily ji krátkými posměšnými trhy . . . Basy, nabravše do svých útrob dechu, ulevovaly si roztřeseným, bručlavým chrochtáním. Klarinety křikly jako stádo vyplašených špačků. Flétny zavířily svým futudliem, jako by se žertovně točily do kolečka, a když se unavily, odevzdaly doprovod trubkám, které se odvážně rozběhly za mistrovými perlícími se zvuky.

Tu se spojily všechny nástroje v neobyčejně lahodný souzvuk, jako by se uklidnily a vzdaly všeho soupeření se sladkou písní mistra, který vytrvale vedl vysoký, milostný její hlas.

Pomalu nyní táhl umělec smyčcem přes struny houslí. . . 

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A víc si nemohou přáti žádní rodiče.

CÁDRA, FEDOR - SMRŤ V SÚMRAKU

CÁDRA, FEDOR

SMRŤ V SÚMRAKU

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1963
edícia Pôvodná próza
obálka Jarmila Pavlíčková
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

beletria, román
188 s., slovenčina
hmotnosť: 246 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, bez prebalu

0,20 €

*cesvo*

Vôňa jari sa predierala do domov. Vyháňala z nich potuchnutý vzduch.

Elena usínala s myšlienkou na Martina. Nikdy ho vo sne nevidela, hoci keď zaspávala, snažila sa vrátiť si v mysli dávny čas. Namiesto Martina sa objavoval major Rogovskij v čudných, zmätených snoch; znepokojene-sa prebúdzala a videla, ako sa jeho obrysy rozplývajú v temnom obdĺžniku okna.

Voľného času mala málo. Bývalých spolužiakov z gymnázia a známych vídala zriedka. Stretnutia zanechávali v nej trápny pocit ako vtedy, keď si vyšla za mesto na prechádzku a zrazu ju vytrhol zo zamyslenia hlasitý pozdrav:

— Servus, Elena!

Temer nepoznala syna lekárnika Szabóa, vždy starostlivo vyobliekaného: tak ho premenila zafúľaná kombinéza. Preskočil priekopu, zastal jej cestu a škľabil sa na ňu:

— To kukáš, ako som sa zmenil! — vypäl prsia, komediantsky zrazil päty a priložil rúčku lopaty k zablateným bagančiam. — Moja zbraň. Zasýpam ňou zákopy, až sa mi z kečky parí. — Prestal strúhať grimasy.

— Počúvam, že zarezávaš v ruskom lazarete. Daj si pozor, aby si tam nenachytala voľajakú choleru. Povráva sa, že je tam špiny až potiaľto, — dvihol ruku ku krku a Elena si všimla, že dlaň má jemnú, hladkú, bez mozoľov.

— Že sa ti chce tak hlúpo tárať. To pracuješ v rukaviciach ? — chmúrila čelo.

— Ale čoby! — zatváril sa figliarsky a stlmil hlas. — Poviem ti to, ale nikomu ani muk. Chodím do búdy v tatkovom marhuľovom sade. Čítam tam detektívky a driem anglinu. Popoludní zastoknem lopatu do blata.

— Zahľadel sa jej lačným pohľadom na priliehavý kabátik kostýmu zo sivého tweedu a žltý sveter so starou brošňou zo sčerneného striebra. — Môj tatko si teraz tvojho nevie vynachváliť, — pokračoval ledabolo.

— Minule mi povedal, že keby nie jeho, vyhrávali by nám dnes v Rakúsku cigáni v žalúdku, lekáreň by mohol odpísať a boli by sme totálne nahratí. Idem puknúť od smiechu, keď si pomyslím, akí boli aj s mamkou zdivení od strachu pred Rusmi. Málo chýbalo, a všetci by sme boli zdúchli k mamkinej famílii do Insbrucku, kde sa vraj usalašia Amerikáni. How do you do, Yankee? - vykrútil ústa. — All right, you donkey. Have you a chewin-gum ?

Elena sa na tú návštevu pamätala.

Lekárnik Arpád Szabó zavítal k Bartkovcom v zamračenom popoludní začiatkom januára. Snehové vločky sa husto sypali zo sivej oblohy a hneď sa topili na rozmočenej zemi. Zachytávali sa iba v ihličí strieborných kanadských smrekov pred Bartkovou vilou. Arpád Szabó bol neoholený, modrozelené oči roztržite preskakovali z predmetu na predmet, čierne fúzy, popretkávané šedinami, sa mu ježili. Na hlave mal zelený klobúk s bažantím perom a na sebe krátky zelený kabát s kožušinovou podšívkou, ktorý nosieval na poľovačku. Vkolembal sa na krátkych nohách do salónu s kompletnou rodinnou suitou: manželka Getrúda, ktorá neprestajne vzdychala a gúľala veľkými očami s predĺženými mihalnicami, dcéra Eržika, cintľavá a chudorľavá napriek nespočitateľným lyžiciam rybieho tuku a výživnej diéte, jej úzka, biela, temer bezkrvná tvár sa ponášala na odhmotnené tváre modliacich sa dievčat na gotických obrazoch. Sprievod uzatváral Tibor. Tíško si pohvizdoval pomedzi zuby, keď vešal kabát na vešiak z jeleních parohov. Zo starostí rodičov si nič nerobil. Celá rodinná výprava k Bartkovcom mu pripadala zbytočná a smiešna. 

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Vybrala zo zásuvky dve tuby veronalu, vysypala ich obsah do pohára a čakala, až sa rozpustí, v očiach blúznivé, nevykoreniteľné odhodlanie.

PLACHTA, JINDŘICH - PUČÁLKOVIC AMINA

PLACHTA, JINDŘICH

PUČÁLKOVIC AMINA

Práce, Praha, 1947
edícia Knihovna Dikobraza
ilustrácie Ondřej Sekora
3. vydanie, 3.000 výtlačkov

beletria, novela, humor,
132 s., čeština
hmotnosť: 129 g

mäkká väzba
stav: zachovalá

2,00 € PREDANÉ

*cesvo* in *H-2-9*

Jindřich Plachta dělá už dávno humor dvojí, jeden v divadle, druhý v tisku. Ale Pučálkovic Amina je první dílo, které svým rozsahem svědčí, že se tento rozený humorista hodlá trvale usadit v naší literární tvorbě. Žirafa, nazvaná Pučálkovic Aminou, je tak trochu jeho vlastní zkarikovanou podobiznou nejen v tenké vytáhlosti svého těla, nýbrž ještě více v tichém rodinném dobráctví, jež při všech svých, na pohled hrozivých kouscích neublíží ani kuřeti. Příběh vypravuje Plachta zcela pohádkový, jako by jej byl vymyslil podle dětských báchorek, na př. podle těch, v nichž se chudým rodičům na kolébce špalíček změní v živého baculatého cvalíka a vyrůstá dále v hltavého, nenasytného jedlíka. Netrvá dlouho a jedlík polyká všecko, co mu přijde do cesty, i celé vozy s nákladem a čeledí, zrovna jako žirafa Amina odnese ve svém krku celý trojposchodový dům někam do jirenských lesů. Ale ovšem, žirafa není v románkové humoresce Plachtově hlavní hrdinou, je toliko doplňkem poštovního tajemníka Pučálky a jeho rodiny, aby ukázala, že žijeme pořád ještě v době bezmezné naivnosti, která nedovede rozeznat, co má před sebou, ani předvídat, jaké to bude mít konce. Všichni se smějí a budou smát nevědomým Pučálkovým, že mohou nalezené žirafí mládě pokládat za bernardýna.

Pučálkovic domácí se skládal z viržinka v ústech a ze tří domů na Žižkově. Mimo to měl ještě ženu a dceru, avšak o ty už se staral méně. Vešel, rozhlédl se a místo pozdravu řekl:

— Potřebovali byste to vymalovat!

Pan tajemník nebyl schopen slova, jen paní Pučálková se mile pýřila a jako holčička prosila za odpuštění, že nemají uklizeno.

— Ale prosím vás, — odbyl ji s největším klidem pan domácí, — dyť to tu máte hezký. Jen kdyby to každej u mne měl tak v pořádku, jako vy; kdybyste viděli ty pod vámi, co tam mají špíny. Kde pak máte děti?

— A to jo, — řekl pan domácí, když mu paní Pučálková vysvěttlila, že děti jsou u tety a u babičky v Přešticích.

Amina byla zahnána do pokoje hned, jak se pan domácí ozval za dveřmi a pan tajemník nedělal celou tu dobu, co jeho žena bavila pana domácího, nic jiného, než že umíral strachy, jestli se Amina neprozradí. Najednou však klika cvakla, dveře letí a Amina z po-

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Honem, než se vám udělá škraloup."