GONDA, ALEX - SPOMIENKY NA ZAŠLÉ ČASY

GONDA, ALEX
(Alexander Goldstein)

SPOMIENKY NA ZAŠLÉ ČASY

Zing Print, Bratislava, 2007
1. vydanie, 400 ks

história, memoáre, autobiografia, holocaust, II. svetová vojna,
248 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 296 g

mäkká väzba
stav: výborný

3,00 € PREDANÉ

*svama*

Autor tejto knihy Alex Gonda, vlastným menom Alexander Goldstein, narodil sa októbra 1921 v Nitre. Detstvo a roky dospievania prežil v Nitre a neskôr v Bratislave Po oslobodení sa usadil v Bratislave, založil si rodinu a pracoval ako projektant elektroinštalácií. V r.1967 emigroval s manželkou, dcérou a a synom do Izraela. Aj tam pracoval ako projektant do vysokého veku. Siedmi súrodenci žili na Slovensku, v Čechách, v Anglicku, v Izraeli a v USA. Rodina bola vždy veľmi súdržná a hneď po nežnej revolúcii opakovane prichádzal náš strýko Šanko na Slovensko a do Čiech, ktoré rovnako miloval. Žiaľ, starších súrodencov postupne strácal a stretávali sme sa potom s ním my, mladší, jeho netere a synovci. Náš strýko Alex bol aj vo svojej osemdesiatke vo výbornej telesnej a duševnej kondícii. Tak ako on nemal kedysi čas na rozhovory so svojimi deťmi, to isté platilo aj o nás a našich rodičoch. Preto sme vždy veľmi radi počúvali jeho spomienky na detstvo, huncútstva našich rodičov, strýkov a tiet a so slzami sme počúvali o velkých útrapách chudobnej židovskej rodiny v predmníchovskom Československu a za Slovenského štátu. Holocaust zázrakom prežili všetci súrodenci Goldsteinovci, stratili však svoju drahú matku. Strýkovo rozprávanie o holocauste má bez zveličenia výpovednú hodnotu dokumentárneho filmu. Jeho spomienky na najstrašnejšiu genocídu v histórii ľudstva nevybledli ani po takmer šesťdesiatich rokoch. Naopak, miestami so zolovským naturalizmom maľuje šokujúce výjavy z dobytčích vagónov, koncentračných táborov a pochodov smrti.. Dramatické rozprávanie o tragédii európskeho židovstva je neoceniteľnou odpoveďou všetkým pochybovačom , ktorí popierajú a bagatelizujú holocaust. Strýko kráčal s dobou, rýchlo si osvojil výdobytky techniky a bravúrne zvládol prácu s počítačom a s internetom. Na prelome storočí nám začal posielať prvé pokusy písania svojich spomienok, ktoré chcel venovať len najbližším. Veľmi sa nám páčili, povzbudzovali sme ho v písaní a agilný strýko nám posielal ďalšie a ďalšie stránky alebo prepracované časti svojich memoárov. Boli sme nadšení a stále viac presvedčení, že jeho spomienky sú jedinečné, cenné aj pre iných čitateľov a možno aj historikov. Súhlas strýka na publikovanie jeho Spomienok na zašlé časy sme dostali tesne pred jeho skonom. Zákerná choroba ukončila jeho životnú púť krátko pred dovŕšením 85-ky, ktorú plánoval osláviť s nami na Slovensku. V mene jeho detí Danky a Ivana, ako aj všetkých žijúcich i nežijúcich členov našej rodiny ďakujeme strýkovi Alexovi za neoceniteľnú autentickú, pritom však farbisto a pútavo vyrozprávanú „rodinnú epopeju“. Ďakujeme ďalej všetkým, ktorí pomohli uzrieť tejto knižočke svetlo sveta, osobitne našim priateľom Ing. Tomášovi Langovi, CSc., a jeho manželke Agike a v neposlednom rade vydavateľovi ZingPrint, s.r.o. Pavlovi Zavarskému, blízkemu to priateľovi výtvarníka Ivana Gondu, autorovho syna žijúceho v Holandsku, ktorý navrhol titulnú stranu obálky týchto pamätí svojho otca.

Po „poslednej večeri“ v sereďskom tábore uložil som sa na pričňu a želal som si len rýchlo zaspať. Spánok neprichádzal a namiesto kýženého spánku vracali sa spomienky na prežité šikanovania maďarskými žandármi.

Úsilie tieto zahnať sa nijak nedarilo a trvalo to veľmi dlho, kým nakoniec únava z útrap tohto dňa zvíťazila, a zaspal som nepokojným spánkom. Často ma však zobudili moje vlastné výkriky vyvolané desivými snami, ktoré ma prenasledovali v strašných snových formách a nedali mi odpočinku. Nad ránom, zaliaty studeným potom, zobudil som sa na hlasnú vravu a na príkazy zoradiť sa ku raňajkám. Zakrátko som už stál v rade čakajúcich pred barakom, kde sa rozdával teplý čaj a krajec chleba. V ktoromsi okamžiku pocítil som čiusi ruku na mojom pleci. Keď som sa obrátil, uvidel som pána Freia, ktorý mi podával papierové vrecko naplnené jabĺčkami. Vzal som z jeho rúk vrecko a naše pohľady sa stretli. Zračili sa v nich nevypovedané slová. Mal som pocit, že mi chcel ešte čosi povedať. Ale on už nepovedal ani slova, rýchlym pohybom sa zvrtol a odchádzal - len vrecko s jablkami ostalo v mojich rukách.

Bolo chladné jesenné počasie a ja som sa triasol od zimy. Moje sáčko ma veľmi nechránilo pred chladom novembrového rána, pomyslel som na svoj teplý, vlnený sveter, ktorý som zanechal vo svojej kancelárii pri mojom zaistení gestapákmi. V rade čakajúcich na prídel raňajok čoraz viac sa povrávalo, že tejto noci boli na nákladnej rampe pristavené vagóny a dnes bude vypravený transport v počte tisíc ľudí. Teda pán Frei vedel, že budem zaradený do tohto transportu. Preto tie jablká na cestu a ten pohľad na rozlúčku. Pocit nemohúcej bezmocnosti lomcoval mojím vnútrom. Nemohol som sa vyrovnať s tým, že mi už nič nepomôže, že som už vyčerpal všetky svoje možnosti a neostalo mi v tejto hre viac túzov vymaniť sa spoločnému osudu tisícov z nás. Uvedomoval som si, že som túto hru s touto nenásytnou a pažravou obludou prehral a dospel som na koniec svojej cesty - vzdal som sa - priznávajúc svoju porážku.

Len čo som pri raňajkách strovil posledný lomtík chleba, zaznel povel ku rannému nástupu celého tábora. Gardisti a maďarskí žandári nás s krikom zoradili na táborovom nástupišti a po skončení sčítania počtu nastúpených predstúpil pred naše rady gardistický dôstojník v sprievode jedného zo židovskej administrácie, držiac v rukách fascikel. Po hlasnom povele, aby sme stáli v pozore, oznamoval gardista, aby každý, ktorého meno bude prečítané, vystúpil hneď z radu a postavil sa na ľavú stranu nástupišťa. Nato pokynul vedľa stojacemu s fasciklom, aby započal s čítaním zoznamu. Z úst tohto muža trúsili sa mená Adlerov, Braunov, Drechslerov, Epsteinov, Fischerov a keď prišiel ku Goldsteinom - vystúpil som, aby som sa zaradil do skupiny tých, ktorí už stáli na ľavej strane nástupišťa. Ďalej som už nevnímal citáciu mien, lebo ma veľmi začala drviť zima. Neviem, či som sa viac triasol od pocitu skutočnej zimy, alebo od strachu pred touto cestou ku bitúnku európskeho židovstva - do Osvienčimu.

Ľavá strana nástupišťa tábora sa začala preplňovať a gardisti so svojimi maďarskými kumpánmi začali túto masu ľudských postáv krikom a pomocou obuškov formovať do päťstupov. Okolo deviatej hodiny, keď zubatým lúčom novembrového slnka sa podarilo predrať cez mierne zamračené nebo, stálo tisíc ľudí - dvesto radov v päťstupe - prichystaných na naloženie do dvanástich dobytčích vagónov, pristavených v noci ku nákladnej rampe sereďského tábora. Na povel pohla sa táto takmer sto metrov dlhá masa v smere ku prichystaným dobytčím vagónom. Akoby z humánnosti do prvého vozňa dali nastúpiť rodinám s deťmi ako prvým a na doplnenie celkového počtu 80 až 85 ľudí vo vagóne bola táto kvóta doplnená mužmi alebo ženami bez rodín.

Tento „nástup pasažierov“ bol sprevádzaný krikom a nadávkami gardistov a žandárov. Keď humanita opustila gardistov a začali členov celistvých rodín rozdeľovať do rôznych vagónov, započal zúfalý plač a lamentovanie matiek a nariekavé volanie detí po svojich rodičoch. Hlasné protesty rodinných príslušníkov boli umlčiavané údermi obuškov. Táto scéna doplňovala tento neľudský obraz nakladania „ľudského dobytka“ do transportných vagónov. Stál som vo svojom rade na rampe, pozorujúc chvíľu ľudí namáhavo vlečúcich ťažké kufre a batohy, od ktorých sa ani v tejto chvíli nemohli lúčiť. Koľko úderov museli prijať od žandárov, pokiaľ sa im podarilo s týmito batožinami dostať sa do vnútra vagóna!

Mne sa v tejto chvíli vynoril v pamäti uprchlík z osvienčimského koncentráku, ktorý prišiel do nášho svätojurského vojenského tábora porozprávať nám o svojich zážitkoch za drôtmi tohto koncentráku. Rozprával nám aj o nákladnej rampe, kde zvláštne komando väzňov, zvané „Kanada“, novoprišlých "oslobodzovali“ od týchto kufrov s ich posledným majetkom ešte pred ich selekciou do plynových komôr alebo na roboty. Obsah ich zavazadiel obohatil jednak sklady SS, a nie v malej miere aj vačky týchto prefíkaných "Kanaďanov“. Pomyslel som si v tej chvíli: ako silný je vzťah k poslednému majetku a aká je to „márnosť nad márnosť“. Z mojich biblických úvah som bol prerušený úderom pažby do rebier a s hlasitou výzvou pratať sa rýchlo do

SCHMIDT-WEISSENFELS, EDUARD - CÍSAŘ JOSEF II.

SCHMIDT-WEISSENFELS, EDUARD

CÍSAŘ JOSEF II.
Kniha pro lid českoslovanský dle A. Hellmutha
vzdělná od J. Sl. Haštalského
s 80 vyobrazeními od V. Barvitiusa, B. Laufbergera, P. Maixnera, G. Manesa a K. Svobody

I. L. Kober, Praha, 1862

história, životopisy
336 s., čb il., čeština
hmotnosť: 692 g

tvrdá väzba
stav: väzba uvoľnená

MOMENTÁLNE NEPREDAJNÉ

*H-6-6*

Křižácké tažení papežovo. 

Víme již, že od roku 1775 Pius VI, byl papežem, a jakým způsobem opravy Josefovy uvítal. Vychování a náklonnost učinily příznivcem Jezovitův. Netroufal sice sobě, aby se pokusil o navráceni práv jejich řádu, avšak tím spíše propůjčoval ucha svého jejich vlivu. Arcibiskup Vídeňský, kardinál Migazzi, byl jeho přítel a rádce; mužové stejného smyšlení s Migazzim seděli v radě papežově. Sotva že císařský dekret o zrušení klášterův byl osvědčil, že Josef moc Říma rázně chce podkopati, usnešeno jest v táboře římském, že se násilí tomuto nebude více trpně odporovati, stížnostmi a protesty, alebrž že se zápas taktéž beze všeho ohledu podnikne. I doléhalo se na papeže, aby blesků svých užil, kletbu na kacířského císaře dal a všechny katolíky k zřejmé vzpouře proti němu vyzval.

Avšak Pius VI. byl jiného minění. Povaha jeho příčila se tak rozhodnému prostředku, zápas na smrt a život jej nikterak nevábil. Byltě ješitný a zevnějšek jeho ovšem jej k tomu ponoukal, neboť půvab a ušlechtilé chování jevily se i při vykonávání kněžských jeho povinností. Krása jeho řečí byla pověstná i uměl tak výtečně lidi přemlouvati, že mu dáno příjmí „přemlouvače." Měl-li tudíž nějaké zbraní užiti, toť měla býti taková, s níž tak mistrně zacházeti uměl. Odhodlán, že se císaři na odpor postaví, chtěl to činiti s půvabem a co dvořan, vítězství jeho mělo se uskutečniti diplomacií, vlastními jeho vlohami. Blouznivec, jakým byl, měl za to, že jest to bohulibější a pro slávu tiary slavnější, když zbloudilého císaře mocí náboženství zase uvede v lůno církve, než aby násilně vystupoval proti němu, kterýž mocí svou daleko jej předčí, a jehož tvrdošijná mysl popuzena jsouc v zápasu s Římem až k nejhoršímu by setrvala.

Papež započal tudíž na novo vyjednávati s císařem; i nařídil svému vyslanci ve Vídni, kardinálu Garampimu, aby ještě jednou se vší odhodlaností dvoru vídeňskému domlouval. Dle toho jaké výsledky vyjednávání toto by mělo, chtěl papež v dalším svém počínání se ustanoviti. Na všechen způsob ale měl býti císař přemožen.

Garampi odebral se tudíž ku knížeti, státnímu kancléři, a domluvu svou rázně přednesl. „Zákony církevní,“ pravil, „byli jsou povždy všichni mocnářové rakouští zachovávali, a příklad tento nábožné mysli, spravedlivosti a shody, jejž panovníci rakouští byli dali na jevo, měl za účinek, že žádný z tolika v náboženství katolickém věrně setrvalých princů v rozsáhlé říši německé nikdy se nebyl odvážil, aby vykonáváni moci své rozšiřoval nařízeními o vlastnictví církve, aby obrátil důchody její k jiným věcem, k jakovýmž pobožný úmysl zakladatelův jich nikdy neustanovil, aby zrušil ústavy řeholí, církví slavně zavedených, a tudíž poddané donutil, aby slibů Bohu povinných nedbali a povolání svému živy býti nemohli. Nikdo z nich se k tomu posud neodvážil.“

Kounic při tomto slově vpadl mu do řeči a odvětil úštěpačně: „Když tak nerozvážlivých slov se užívá, jako že jsme se odvážili, vykonávání moci tak daleko rozšiřovati, toť ovšem dává papež příčinu k závěrku, že si císař nepočíná co katolický panovník. Jeho Majestát ale učinil vše, co ohledem řeholí byl nařídil, na základě svých práv a své moci, jakož i za příčinou, že musí učiniti, co mu nejvyšší a zvláštní jeho moc ukládala. Císaři netřeba, aby se za to zodpovídal; i nepřipustí nikdy, aby jakákoliv cizí moc osvojovala si vliv na uzavření, jež bez odporu nejvyšší politické moci „svrchovanosti“ přísluší.“ Garampi na novo dotíral; ale státní kanclíř vpadl mu na novo do řeči, pravě, že se nechce dále pouštěti v rozbíráni o věcech, o kterýchž smýšlení císařovo dostatečně jest známo.

Když odpověd tato do Říma se donesla, strhl se nový povyk i doléhalo se tím více na papeže, aby klatbu vydal. Touž dobou ale oznámil Kounic papežské radě zcela jednoduše, že císař od nynějška

DUMAS ML., ALEXANDRE - DÁMA S KAMÉLIEMI

DUMAS ML., ALEXANDRE

DÁMA S KAMÉLIEMI
(La Dame aux Camélias)

Práce, Praha, 1965
edícia Příliv (16)
obálka Mir. Hrdina
2. vydanie, 60.000 výtlačkov
24-094-65

beletria, román
160 s., čeština
hmotnosť: 160 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,80 € PREDANÉ!

*svama*

Dáma s kaméliemi (1848, La Dame aux camélias) je autobiograficky založený romantický román velké nešťastné lásky, jehož autorem je francouzský spisovatel Alexandre Dumas mladší. Po velikém úspěchu, kterého román dosáhl, jej autor roku 1852 také zdramatizoval. Podle románu napsal roku 1853 italský skladatel Giuseppe Verdi operu La traviata. Hlavní hrdinka knihy, krásná pařížská kurtizána Markéta Gautierová, má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou Alexandre Dumas mladší miloval, a o níž málokdo věděl, že její život provází zničující plicní choroba. Příběh se odehrává v Paříži v první polovině 19. století. Zprvu vypravován autorem, další část tvoří vypravování Armanda Duvala, který Markétu miloval, a také pasáže z dopisů a z deníku.

Pokoj, do kterého se uchýlila, ozařovala jediná svíce na stole. Markéta ležela na pohovce s uvolněným šatem, jednu ruku si tiskla k srdci a druhou měla volně spuštěnou. Na stole stálo stříbrné umyvadlo zpolovice naplněné vodou, která byla mramorovaná krvavými nitkami.

Markéta byla křídově bledá a polootevřeným i ústy lapala po dechu. Chvílemi se jí hruď dmula táhlým nadechnutím a po výdechu jako by se jí poněkud ulehčilo, oddávala se několik vteřin pocitu úlevy.

Přistoupil jsem k ní a jelikož se ani nepohnula, usedl jsem a uchopil ji za ruku spočívající na pohovce.

„Ach, to jste vy,“ řekla s úsměvem.

Vyhlížel jsem patrně vzrušeně, protože dodala:

„Vy jste také nemocen?“

„Nejsem. Ještě vás něco bolí?“

„Už jen trochu.“ A setřela si kapesníkem slzy, které jí kašel vehnal do očí. „Jsem už tomu zvyklá.“

„Zabíjíte se, madam,“ řekl jsem jí dojatě. „Chtěl bych být vaším přítelem, vaším příbuzným, abych vám mohl zabránit takhle si poškozovat zdraví.“

„Ach, nestojí to opravdu za to, abyste se znepokojoval," odporovala mi trochu zatrpkle. „Hleďte, zda se ostatní o mne starají! Vědí totiž dobře, že se s touhle chorobou nedá nic dělat.“

Pak vstala, vzala svíci, postavila ji na římsu krbu a podívala se do zrcadla.

„Jak jsem bledá!“ řekla, urovnávajíc si šaty a přihlazujíc si rukou uvolněné vlasy. „Eh, co! Vraťme se ke stolu. Půjdete?“

Já však seděl, ani jsem se nepohnul.

Pochopila, že mne výjev vzrušil, neboť ke mně přistoupila a podávajíc mi ruku, pravila:

„Nu tak, pojďte.“

Vzal jsem její ruku, přiložil jsem ji ke rtům a skropil dvěma dlouho zadržovanými slzami.

„Ach, vy jste dětina!“ řekla, usedajíc znova vedle mne. „Vy pláčete! Co je vám?“

„Jistě vám připadám bláhový, ale to, co jsem právě viděl, mne velmi bolí.“

„Jste příliš ušlechtilý! Čemu se divíte? Nemohu spát, a musím se proto trochu rozptýlit. A pak, je-li takových dívek jako já o jednu více nebo méně, co na tom ? Lékaři říkají, že krev, kterou vykašlávám, je z průdušek. Tvářím se, jako bych jim věřila. Více už jim nemohu vyhovět.“

„Poslyšte, Markéto,“ řekl jsem s dojetím, jež jsem už nedokázal skrýt, „nevím, jak dalece ovlivníte můj život, ale vím zcela určitě, že v této chvíli není nikdo, ani sestra, o koho bych měl takový zájem jako o vás. A už je tomu tak od chvíle, kdy jsem vás spatřil. Proto vás proboha prosím, šetřte se a nežijte už takhle!“

„Kdybych se šetřila, zemřela bych. Jediné, co mne drží naživu, je horečný život, kterým žiji. A pak, šetřit se je dobré leda pro ženy, které mají rodinu a přátele. Ale jakmile my už nemůžeme hovět ješitnosti a zábavě svých milenců, opustí nás a po dlouhých dnech přijdou dlouhé večery. Dobře to znám, víte, protože jsem byla dva měsíce upoutána na lože. Po třech týdnech už mne nenavštívil nikdo.“

„Pravda, nic pro vás sice neznamenám,“ pokračoval jsem, „ale kdybyste si přála, ošetřoval bych vás jako bratr, nehnul bych se od vás a vyléčil bych vás. A až byste se zotavila, mohla byste opět žít dosavadním způsobem života, kdybyste chtěla. Jsem však přesvědčen, že by vám lépe vyhovoval klidnější život, v němž byste byla šťastnější a který by vám uchoval vaši krásu.“

„Takhle smýšlíte dnes večer, protože jste rozesmutnělý vínem, ale neměl byste tu trpělivost, o které mluvíte.“

„Dovolte mi, Markéto, abych vám připomenul, že jste byla dva měsíce nemocná a že jsem se po ty dva měsíce denně chodil přeptat na vaše zdraví.“

„To je pravda, ale proč jste se ani neukázal?“

„Protože jsem vás tehdy neznal.“

„Je třeba takových ohledů k děvčeti mého druhu?“ „Vždycky a ke každé ženě; aspoň podle mého názoru.“

„A vy byste mne ošetřoval?“

„Ano.“

„Byl byste stále u mne?“

„Ano.“

„I v noci?“

„Stále, pokud bych vás nenudil.“

„A jak tomuhle říkáte?“

„Oddanost.“

„A z čeho pramení?“

KUDELA, JAN - POVIEDKY O ZVIERATKÁCH

KUDELA, JAN

POVIEDKY O ZVIERATKÁCH

Štátne nakladateľstvo, Praha, 1932
edícia Papršleky (11)
preklad Tvrdoň
ilustrácie Cihelka

beletria, próza krátka, rozprávky,
174 s., slovenčina
hmotnosť: 247 g

tvrdá väzba
stav: ošúchaná väzba, dobové knižničné pečiatky

9,00 € PREDANÉ

*svama*

OSVALD, RICHARD - OBRADOSLOVIE

OSVALD, RICHARD

OBRADOSLOVIE
(Liturgika)
Učenie o svätých obradoch cirkvi katolíckej
Pre katolícke dietky

Spolok Svätého Vojtecha, Trnava, 1933
9. ilustrované vydanie

náboženská literatúra,
80 s. čb obr., slovenčina
hmotnosť: 69 g

mäkká väzba
stav: chýbajúca predná strana obálky

PREDANÉ

*svama*nab*

FILKORN, EUGEN - RÍMSKO-KATOLÍCKE OBRADOSLOVIE PRE STREDNÉ ŠKOLY

FILKORN, EUGEN

RÍMSKO-KATOLÍCKE OBRADOSLOVIE PRE STREDNÉ ŠKOLY

Kníhtlačiareň Únia, Bratislava, 1936
9. nezmenené vydanie

náboženská literatúra, učebnice,
128 s., čb obr. slovenčina
hmotnosť: 191 g

mäkká väzba
stav: dobrý, chrbát knihy natrhnutý

PREDANÉ

*svama*in *H-2-5*

(Voľba a korunovanie pápeža.)

Prvého biskupa Cirkvi, rímskeho pápeža, volí kardinálsky sbor. Koná sa to voľbou, ktorá je najvýznamnejším právom kardinálov. Priebeh voľby je tento.

Po smrti pápeža v desiaty deň utiahnu sa kardináli v oddelenú miestnosť, takzvané konklave, kde bývajú v celách. Každý deň štyrikrát tajne hlasujú, kým daktorý nedosiahne dve tretiny odovzdaných hlasov.

Nový pápež prijme nové meno, čo sa oznamuje ľudu a hneď zahrmia delá a zvoní sa. Právo vysvätiť zvoleného pápeža, ak ešte nie je biskupom, prislúcha najstaršiemu biskupovi kardinálovi.

O osem dní býva nový pápež korunovaný. Slávnym sprievodom nesú pápeža do chrámu sv. Petra, pri čom obradník zapáli tri kusy kúdele a za každým hovorí: Svätý Otče! takto mizne sláva sveta. Po omši sv. na pavlači chrámu položí mu najstarší kardinál na hlavu trojnásobnú korunu. Po tom udeľuje pápež požehnanie — urbi et orbi, Rímu a celej zemi.

30. O stave manželskom.

(Pojem stavu manželského.)

Stav manželský je sviatosť, v ktorej dve slobodné osoby, mužský a ženská, vstupujú do nerozlučiteľného sväzku životného a dosiahnu od Boha milosť, aby povinnosti manželské až do smrti verne plnili. Povinnosti manželov sú: 1. aby v láske a vo vernosti spolu žili; 2. aby dietky svoje nábožne vychovávali.

(Ustanovenie sviatosti.)

Stav manželský ustanovil sám Boh v raji, keď stvoril Evu a dal ju Adamovi za manželku a hovoril dm; „Ploďte sa a rozmnožujte sa a naplňte zem.“ Stav manželský, čiže smluvu manželskú medzi pokrstenými na sviatosť povýšil Ježiš. Kristus, a to dľa niektorých sv. Otcov na svatbe v Kane. Sv. Pavel nazýva manželstvo „tajomstvom veľkým v Kristu a Cirkvi“, lebo je ono obrazom spojenia Kristovho s Cirkvou. Spojenie toto však je plné milosti, teda aj jeho obraz musí byť plný milosti, to jest: sviatosťou.

(Nerozlučiiteľnosť manželstva.)

Kresťanské manželstvo je nerozlučiteľné, to jest: dokiaľ žijú obidve stránky, ani jedna z nich nijakým spôsobom nemôže vstúpiť do nového manželstva.

Manželstvo je nerozlučiteľné, lebo: 1. dľa slov Kristových: „Čo Boh spojil, človek nech nerozlučuje“; a zasa: „Každý, kto prepustí svoju manželku a vezme si inú, cudzoloží; a kto si berie prepustenú od muža, cudzoloží.“ 2. Cieľom manželstva je: blaženými učiniť manželov; ale tohoto cieľu by sa nedosiahlo, keby už pri sobáši povstala myšlienka, že manželstvo netrvá až do smrti. 3. Verejné blaho, zvlášte výchova dietok, tiež požaduje nerozlučiteľnosť manželstva. Rozsobáš je hrobom národov.

LANOCITA, ARTURO - SOFIE LORENOVÁ

LANOCITA, ARTURO

SOFIE LORENOVÁ
(Sofia Loren)

Orbis, Praha, 1970
edícia Filmová knihovna
preklad Dagmar Hubená
predslov František Goldscheider
obálka Soňa Valoušková
1. vydanie, 30.000 výtlakov
11-025-70

životopisy, film
88 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 226 g

mäkká väzba
stav: dobrý

1,50 € PREDANÉ

*svama*

Nebo alespoň začátek štěstí; popravdě řečeno, efemérni zmínka o Sofii Lazzaro na plakátech nevzbudila v nikom žádné pohnutí, byla to soukromá záležitost rodiny Scicolone. A když se na počátku roku 1952 Luigi Comencini, tenkrát jeden z režisérů, nejvíce dychtivých úspěchů (ale také jeden z nejtrudomyslnějších; vždycky jsem se jej zapomněl zeptat, proč je neustále tak ustarán), rozhodl natočit film o pouličních děvčatech, jakousi patetickosociální sondu, byla jedna malá úloha nabídnuta také té takzvané Lazzaro.

Ve filmu se předvádělo — nikoli bez mírného násilí na skutečnosti — kterak se k prostituci uchylují oběti sobectví a dalších odporných vlastností vykořisťovatelských vrstev; čili že pouliční dívky jsou, celkem vzato, neodvolatelně předurčenými objekty neštěstí. A když už ne filmové frašky, tedy určitě melodramatické fotoromány časopisu Sogno musely přivést režiséra na myšlenku, aby do seznamu vhodných nešťastnic, nadaných vlohami k utrpení, pojal také onu nápadnou osmnáctiletou děvuchu, která se na stránkách seriálů tak důvěrně obeznámila s mukami vášně. Comencini ze Sofie udělal mladičkou svobodnou matku, svěřiv jí úkol trpět, když byla upadla do spárů nekalé společnosti. Živit dítě bez otce, snášet odpudivou klientelu uslintaných starců, platit odpornou daň organizovaným parazitům — utrpení, jež musela Sofie snášet ve filmu Obchod s děvčaty, volalo po dojetí celého parteru, a také se mu jej dostalo. Ale byl to jen kamének velké mozaiky, herečka, která tu odtrpěla kousek z všeobecného hoře, zmizela po okrajové epizodě, nezpůsobilé nějakého prohloubení.

Nejlepší kousky dortu připadly interpretům, vyjmenovaným na plátně — Eleonoře Rossi Drago, Silvaně Pampanini, Tamaře Leesové, Barbaře Florianové, Vittoriu Gassmannovi a Ettoru Mannimu. Slečna Lazzaro byla opět přehlédnuta, zato peněžní odměna byla zatím nejštědřejší — 250 000 lir. Rodina Scicolone může pomalu hýřit. Ale Comencini nenabídl Sofii toliko první opravdovou roli. Dal jí také možnost, aby potvrdila, že je vskutku dívka dobře stavěná, s mnoha harmonickými proporcemi a přitažlivými půvaby, které žádný znalec nemohl opominout. Signora Romilda Villaniová, která nepřestala prosazovat svou Sofii, byla autorkou malého veledíla. Nenabízela podřadnou kvalitu. Neapolitánci, kteří na ulici za míjejícím děvčetem volávali: „Požehnaná máma, která tě porodila!“, vyslovovali Romildě zasloužené uznání.

A tak kdosi po promítání Obchodu s děvčaty usoudil, že by bylo záhodno ukázat světu Sofii Lazzaro v koupacím úboru, zhotoveném z co možná nejmenšího množství látky. Bylo třeba zavést ji k moři a nořit ji co možná nejvíce do vody. Bylo však příliš náhlé dělat z ní rázem protagonistku filmu — přenechali proto hlavní úlohu moři a vymysleli formu dokumentárního filmu o průzkumu života v mořských hlubinách. Jakási expedice, mající natočit televizní film, svede dohromady slečnu Elsu, dceru majitele lodi, na které se expedice plaví a mladého Paola, vedoucího výpravy. Rozmarná, vrtošivá dívka, seriózní a počestný hoch — a záběr sem, záběr tam, uhodli jste, že on jí zachrání život a ona — dosud se vzpouzející, jej na konci zahrne planoucím citem.

Film se jmenoval Afrika pod hladinou moří a byl natočen režisérem Giovannim Roccardim, který později už neměl mnoho příležitostí, aby na sebe upoutal pozornost.

Ale jestliže se Sofie ještě před spánkem modlívá, udělala by dobře, kdyby každého večera doporučila nebeské laskavosti tohoto Roccardiho a zahrnula jej do počtu svých drahých. A jestliže tedy její hlavní starostí byla kariéra, nelze pochybovat o tom, že Afrika znamenala značnou položku k dobru. Navíc poskytla jejím osmnácti letům, dychtícím po dobrodružství, první exotickou cestu s dlouhým pobytem na březích Rudého moře. Poprvé také cítila, že je ve středu pozornosti; její jméno bylo hned za Stevem Barclayem, americkým hercem, jehož sláva sice už pomalu míjela, který se však ještě statečně bránil. A pak, nezapomeňme na koupací úbor, který ohlásil Sofiin prudký vpád do rodiny hereček, jak se tenkrát říkalo, vybavených vynikajícími fyzickými kvalitami.

Plavat neuměla, přesto, že přišla z přímořského Pozzuoli, a pospíšila si, aby se naučila, mrštně se pohybujíc nad i pod vodou, tedy provozujíc přesně to, co bylo třeba, aby upozornila na křivky své postavy. I to něco znamenalo, dokonce trošičku víc než něco. A hodně znamenala její nová základní přeměna. Právě v biblických vodách Rudého moře byla Sofie překřtěna; už se nejmenovala Lazzaro, ale Lorenová, a dokonce ani Sofie, ale Sophie. Byl to producent „Afriky“, Goffredo Lombardo, který usoudil, že by bylo záhodno najít nějaké exotické jméno, například mírně nordické (Švédsko bylo tenkrát rezervoárem filmového ženství) a vymyslel Sophii Lorenovou, vzpomínaje na slavnou skandinávskou herečku Martu Torenovou. O písmenku „h“ uprostřed křestního jména se diskutovalo a již vzpomínaný Orio Vergani se tomu později smával, vzpomínaje, že také Rosina Bernard si přidala „h“ a dokonce dvě, z čehož pak vzniklo Sarah Bernhardt.

Do Asmary jela jako Sofie Lazzaro a z Asmary se vrátila jako Sophia Loren; s prvním významným výdělkem došlo ke třetí změně jména a dokonce i ke vzrušujícímu dobrodružství na okraji pouště. Nedaleko Massaji, cestou k natáčení, ve

LOWY, ALEXANDER - SPOMIENKY NA MLADOSŤ

LOWY, ALEXANDER

SPOMIENKY NA MLADOSŤ

Klemo, Zvolen, 2007
preklad Alena Redlingerová
obálka Leo Redlinger
1. vydanie, 700 výtlačkov
ISBN 978-80-89304-02-8

história, II. svetová vojna, memoáre,
62 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 108 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

PREDANÉ

*svama* in *H-2-5*

Všetkých v roku 1942 odviezli do Poľska a zastrelili nad masovým hrobom, ktorý si museli sami vykopať. Všetkých okrem mojej matky, ktorá v tom čase žila v Budapešti, kde Nemci ešte neboli.

Ešte niečo mi napadlo v súvislosti so starým otcom Františkom. Jeho najlepší priateľ zomrel, bol som vtedy na pohrebe a videl som, ako starý otec hodil na truhlu kamienok, keď ju spustili do hrobu a pohyboval pri tom perami.

Doma som sa ho spýtal, čo robil, a toto je jeho odpoveď: Duša mŕtveho priateľa smúti za najlepším priateľom (nie za manželkou) a možno požiada Boha, aby k sebe povolal aj najlepšieho priateľa Františka, čo by znamenalo, že tiež zomrie, a tak oznámil priateľovi v hrobe, že ich priateľstvo sa skončilo, a na znamenie toho hodil na truhlu kameň, lebo si chcel ešte požiť. Viem, myslíte si, že som blázon, ale opakujem iba to, čo som počul.

Starý otec František si vždy po obede musel zdriemnuť a my deti sme nesmeli zostať v dome, aby sme ho nerušili. Ak sme neboli v škole, museli sme byť na dvore, čo najďalej od domu, a ak pršalo, zobrali nás susedia. Takto vyzerá úcta k starším.

Lekárom neveril, ale mal vysoký tlak, ktorý ho zabil vo veku 56 rokov. V ten deň, keď zomrel, sa náhle pomiatol, vyskočil z postele, behal dookola po izbe a kričal, že ho naháňa anjel smrti a žiadal svoje deti, aby ho odohnali. Traja synovia mali čo robiť, aby ho udržali, až kým ho neopustili sily, potom stratil vedomie a napokon pokojne zomrel. Pri jeho posteli nebol nijaký lekár, zato odznelo veľa modlitieb.

Keď sa moji rodičia zobrali, matka hneď neotehotnela a, samozrejme, otcova rodina zvaľovala vinu na ňu. To bolo normálne, nikto by si netrúfol ani len naznačiť, že za to môže muž.

Nuž, o niekoľko mesiacov otehotnela, a môj príchod na svet pre ňu znamenal hrozné muky.

Bola potrhaná a babica povedala, že s tým netreba nič robiť, lebo bude mať ďalšie deti a bude sa jej ľahšie rodiť. Neviem, ako to neskôr zvládala po zdravotnej stránke, ale viem, že sa to stalo. V roku 1946 som mal dvadsaťpäť rokov a miestny lekár povedal, aby som matku zobral do nemocnice, kde ju zašijú. Keď som matku navštívil, sťažovala sa na ukrutné bolesti. Zašívali ju bez lokálneho umŕtvenia.

Veľa ráz som musel bojovať o svoj život a najmenej stokrát som iba o vlások unikol smrti. Prvý raz som mal iba štyri mesiace. Bývali sme vo Fiľakove a matkina rodina v Revúcej, ako už viete. Matka išla ukázať svoje rozkošné bábätko, čiže mňa, všetkým príbuzným do Revúcej.

Keď pricestovala vlakom, zistila, že ma nemá v čom okúpať. Mladšia sestra Oľga ju upokojila, že u susedov zomrelo bábätko na otravu krvi, ktoré len včera pochovali, takže určite majú vaničku na kúpanie.

Priniesli vaničku, okúpali ma, a o niekoľko dní sa mi v dolnej časti chrbta vytvoril vred. Vred rástol a rástol a matka mi neskôr povedala, že mi bolo vidieť chrbticu. Bola len otázka času, kedy zatvorím oči navždy. No jedného dňa sa vred začal hojiť, a ja som sa uzdravil. Jazva mi zostala, môžete si ju pozrieť. Bol som už dospelý, keď mi lekár povedal, že som mal šťastie, lebo infekcia neprenikla hlbšie. Keby napadla miechu, bol by som zomrel alebo ochrnul od pása dole.

Teraz preskočím dvanásť rokov, ale ešte sa k tomuto obdobiu vrátim. Ako dvanásťročný som ochorel na týfus a ocitol som sa v nemocnici, na izbe bolo okrem mňa 30 až 40 dospelých. Každé ráno vynášali päť, šesť mŕtvych. Nosidlá boli také úzke, že im ruky viseli cez okraj a hompáľali sa ako kyvadlá. Nebol to príjemný pohľad pre dieťa.

Matka ma raz prišla navštíviť, stála vonku na stoličke, pozerala dnu cez okno a plakala - to teda bola útecha!

V roku 1933 prišiel v Nemecku k moci Hitler a muž, ktorý ležal na izbe vedľa mňa, povedal: „Teraz viem, aký som bol chorý a myslím, že by pre mňa bolo lepšie zomrieť hneď, lebo Nemci pozabíjajú všetkých Židov, a tak by som aspoň nemusel neskôr trpieť.“

SASINEK, FRANKO V. - OBRANA SVÄTÉHO METHODA

SASINEK, FRANKO V.
jubilárny kňaz biskupstva Baňsko-Bystrického

OBRANA SVÄTÉHO METHODA

Ctiteľ svätého Methoda, Turčiansky sv. Martin, 1907

dejiny, životopisy, náboženská literatúra
48 s., slovenčina
hmotnosť: 68 g

mäkká väzba
stav: uvoľnená väzba

10,- € PREDANÉ

*svama*

Chytrácky Svatopluk svojim ospravedlňovaním a lichotením tak si získal Nemcov, že ho r. 871 postavili na čelo vojska, a tiahol proti Slavomírovi. Vojsko položilo sa táborom v Pannonii naproti Devínu. Ten tábor bol preosudný pre sv. Methoda. Poneváč Hummer to zamlčal, treba mi to nastoliť.

Obrnení nemeckí, v tábore sa nachodiaci biskupi, v prítomnosti kráľa Ludvika konali nad sv. Methodom súd, asi takto:

Biskupi: Ty učíš na území našej dŕžavy!

Method: I ja, kebych vedel, že toto územie je vaše, opustil bych ho; náleží ono však sv. Petrovi; a po pravde, keď vy zo žiarlivosti a lakomosti proti cirkevným predpisom prekračujete staré hranice, činiace prekážku božskému ustanoveniu, varujte sa, byste tvrdou lebkou, usilujúce sa preraziť železný vrch, nevyliali modzgy svoje.

Biskupi: S hnevom hovoriaci zle pochodíš!

Method: Budem mluviť i pred kráľami pravdu a nebudem sa hanbiť za ňu; vy ale držte sa vašej zlovôle proti mne, ktorý niesom horší od tých, ktorí, hovoriac pravdu, skrze mnohé muky utratili život.

Kráľ: Neunavujte môjho Methoda! veď už počína sa potiť, jako by bol pri peci.

Method: Nie tak, pane! Keď kedysi k filosofovi upotenému pravili: Čo sa potíš? odvetil im on: So surovcami som sa dohadoval.

Po takom dohadovaní zdrapili Methoda a zavliekli ho do Švábska a držali ho tam uväzneného dva roky a pol.

Tak sv. Method, ktorého Hummer chce vykričať čo protivníka pápeža, zastáva právo pápeža na Pannoniu, a nemeckí biskupi, ktorí sú Hummerovi mužami apoštolského a pápežovi poddaného ducha, upierajú pápežovi právo na Pannoniu!

O tom, jako i o ukrutnostiach, ktoré tí nemeckí biskupi páchali na sv. Methodovi, dovedel sa až nástupca pápeža Adriana II., Ján VIII. (872—882), a bezodkladne ostro vystúpil proti, na obranu umučeného sv. Methoda. Ačkoľvek Hummer mohol o tom čítať v pannonskej legende, zamlčal to.

Hummer za. to má, že proti sv. Methodovi povstali solnohradský arcibiskup a pasovský biskup. Možno, že sa v tom pomýlil preto, poneváč buď neznal alebo nepovšimnul si dôležitých listov Jána VIII. o tých biskupoch, ktorí ho nemilosrdne ukatovali. Solnohradský metropolita Pannonie nemal v tom účasť, ale pasovský biskup, Hermanrik, a frisinský biskup, Anno. Boli dve Pannonie: jedna medzi Drávou a Rábou, a nad touto pastieroval solnohradský arcibiskup, Adalvin (+ 14. mája 873); druhá bola medzi Rábou a Enžou, a túto si osoboval pasovský biskup, Hermanrik (+ 2. feb. 874). Svatopluk s nemeckým vojskom táboril v tejto druhej Pannonii (Moesii a Norikume), vlastne v Moesii naproti hradu Devinu. Keď potom bez vojska prešiel k Devinu a zas odtial s vojskom moravo-slovenským navrátil sa cez Dunaj, hrozne ubil Nemcov nielen v Moesii, ale i v Norikume.

Mal-li Hummer tú legendársku zprávu za viery a povšimnutia nehodnú, upozorním ho na listy samého pápeža Jána VIII. o tejže záležitosti.

Ján VIII. píše biskupovi Hermanrikovi: k oplakaniu neprávosti tvojej, veríme, stačí len tok slzí, jako proroka. Koho, nehovoríme biskupa, ale svetského človeka, ba tyrana ukrutnosť prevyšuje tvoja opovážlivosť alebo neprekračuje hovädskú divokosť, keď si brata a spolubiskupa nášho, Methoda, trestom

PEKAŘ, JOSEF - SVATÝ VÁCLAV

PEKAŘ, JOSEF

SVATÝ VÁCLAV
(Psáno pro Sborník Svatováclavský)
Zvláštní otisk z Českého časopisu histoirckého roc. XXXV

Historický klub, Praha, 1929

história, životopisy
44 s., čeština
hmotnosť: 94 g

mäkká väzba
stav: dobrý

PREDANÉ

*svama*

Václav narodil se roku 907 nebo 908. Byl nejstarším synem knížete Vratislava; matka jeho slula Drahomiř (Drahomíra) a pocházela z knížecího kmene Stodoranů (v dnešních Brambořích), týchž, kteří později sluli Lutici a náleželi k nejzdatnějším národům slovanského severu; sňatek je důkazem, že politické vztahy pražských knížat měly daleké obzory. Václav narodil se pravděpodobně mimo hranice pražského knížetství; jeho otec Vratislav neseděl totiž v té době na pražském stolci, nýbrž v některém knížetství údělném v sousedství „Čech“ pražských, možná na př. že v zemi Pšovanů, odkud pocházela matka jeho Ludmila, choť někdy Bořivojova; v Praze vládl od r. asi 893—4 starší bratr Vratislavův Spytihněv a to až do r. 915, kdy po bezdětné smrti bratrově Vratislav ujal se vlády. V té době mělo mladé křesťanství české za sebou čtyřicetiletou nepřetržitou minulost; v zemi i v knížetstvích sousedních musíme předpokládati již jistý třebas neveliký počet dřevěných „církví" či kostelů na hradech a dosti značný počet duchovenstva, slovanského i latinského, k službě jejich zřízeného. Jak o Bořivojovi, tak o Spytihněvu poznamenávají legendy všeobecně, že byli shromažďovateli kněží a žáků a budovateli kostelů božích; určitá data mají pouze o tom, že prvý kostel křesťanský v zemi založil Bořivoj (ještě před povstáním Strojmírovým) na Levém Hradci a zasvětil jej sv. Klimentu, témuž světci-papeži, jehož ostatky přinesl bratr Metodův Cyril do Říma, druhý pak kostel Panny Marie postavil na hradě pražském po pokoření Strojmíra; syn jeho Spytihněv založil kostel sv. Petru apoštolu na hradě Budči. Zde v Budči ustanoveni byli (bylo to již po podrobení se Spytihněvově Bavorům) kněží latinští, kdežto u kostelů založených Bořivojem a v okolí Ludmilině třeba předpokládat kněze slovanské, přišlé z Moravy. Ludmila, která přežila chotě i staršího syna Spytihněva, žila v době Vratislavově na hradě pražském, dělíc se se snachou Drahomírou v péči o vnuky a vnučky; Drahomiř přijala křest patrně teprv po svém sňatku s Vratislavem. Vratislav a Drahomíra měly spolu tři syny (kromě Václava a Boleslava ještě Spytihněva, o němž potom není zmínky) a čtyry dcery; z nich známe jménem jen Přibyslavu.

Vratislav následoval příkladu bratrova a otcova v službě křesťanství; na hradě pražském založil vedle kostela Bořivojova druhý kostel, zasvěcený sv. Jiří; jeho vysvěcení se však nedočkal. Zemřel v únoru 920 (nebo 921), stár teprve 40 let — jak tu časnou smrt, podobně jako u obou jeho předchůdců na trůně vysvětliti, snad zraněním na poli bitevním, nevíme; dvě legendy dí sice, že Vratislav přemohl nepřátel bez počtu, jiná zve jej „slávou velikým“; vyplniti chválu představou konkretní pohříchu nedovedeme. Do let krátkého panování Vratislavova náleží slavnost postřižin mladého Václava, t. j. obřadného ujetí vlasů dospívajícímu hochovi, jak to bylo od dob pohanských obyčejem v slovanských i germánských rodinách knížecích; křesťanství, jak se zdá, posvětilo obřad zvláštním ritem, podobným asi způsobem jako u křtu, jenž tenkrát udílen také pravidlem dětem dospělým. Dovídáme se, že při slavnosti byl přítomen biskup Notar, odjinud neznámý, snad podbiskup řezenský a že obřad postřižení provedl kníže, jenž byl tehdy ve Vratislavově zemi — i tu jsme v rozpacích, zda máme mysliti na bavorského Arnulfa, s nímž přišel Notar, či některého z předních po Vratislavovi knížat země, ač by odpověď na otázku, zejména pro politickystátoprávní souvislosti její, byla nám velmi vítána. Nejnovější bádání namítá myšlenku, zda Notarem nesluší rozumět biskupa slovanského; blahořečení mu v legendě v ústa vložené stýká se totiž s ritem církve východní.

Hlavní je, co se dovídáme o školské výchově mladého Václava: „i dala jej bába jeho Ludmila učiti knihám slovanským a on následuje učitele, naučil se rozumu všemu vbrzce. Přesadil jej pak kníže Vratislav v Budeč a chlapec počal se učiti knihám latinským a naučil se dobře.“ Dodáme-li, že legenda slovanská, mluvíc o Václavovi o několik let starším, připomíná, že Bůh seslal takovou milost naň, že rozuměl knihám latinským jako biskup nebo duchovní a že když vzal knihy řecké nebo slovanské, četl v nich bez chyby, připomeneme-li, že učitel jeho v Budči, již v nejstarší legendě latinské má výmluvné jméno české „Učený“, shrnuli jsme všechna data, jež pro pochopení dějinného zjevu Václavova i životní tragedie jeho jsou nepochybně zvlášť důležitá. Třeba zajisté si uvědomili, že středověkému panovníku dostalo se literárního vzděláni jen v případech výjimečných, že z našich knížat a králů až do 13. stol. málo kdo uměl čisti a psáti — nic z toho nebylo tenkrát pokládáno za

ŠEJNMAN, M. M. - VATIKÁN MEDZI DVOMA SVETOVÝMI VOJNAMI

ŠEJNMAN, MICHAIL MARKOVIČ

VATIKÁN MEDZI DVOMA SVETOVÝMI VOJNAMI

Práca, Bratislava, 1949
obálka Jozef Hutár
20.000 výtlačkov

história, náboženstvo, politika,
324 s., slovenčina
hmotnosť: 284 g

mäkká väzba
stav. dobrý, bez prebalu

1,00 € PREDANÉ

*svama*

HLAVA IV.

VATIKÁN A NEMECKÝ FAŠIZMUS

Katolícka strana stredu očistila cestu fašistickej diktatúre

Panstvo fašistov v Nemecku prinieslo so sebou neslýchané utrpenie pre celé ľudstvo. V samotnom Nemecku hitlerovská fašistická diktatúra porodila divý teror, zverský šovinizmus, morálnu zvrhlosť, úpadok kultúry a stredoveké barbarstvo. Hitlerizmus rozpútal druhú svetovú vojnu, ktorá si vyžiadala obrovské obete ľudstva, menovite však od národov Sovietskeho sväzu.

Ako vlastne sa utváraly vzťahy medzi Vatikánom a hitlerovským fašizmom?

Vyše polstoročia bola jednou z najvplyvnejších buržoáznych strán v Nemecku katolícka strana stredu. Stred bol zastúpený vo všetkých vládach od novembrovej revolúcie v roku 1918 v Nemecku až do roku 1933 — teda do uchvátenia moci fašistami. V osobe jedného zo svojich vodcov — von Papena — predstavil sa stred prvej vláde Hitlera.

Stred sjednocoval ľudí podľa náboženskej príslušnosti. V tejto strane boli uhoľní baróni a tiež rýnski priemyselníci, ako aj bohatí veľkostatkári, všetci tí, čo priviedli Hitlera k moci, a súčasne i široké vrstvy drobnej buržoázie: úradníci, obchodníci, roľníci a nemálo priemyselných robotníkov. Medzi pravým krídlom strany, ktoré predstavovali kapitalisti a veľkostatkári (medzi nimi boly silné monarchistické elementy) a ľavým krídlom robotníkov a drobnej buržoázie bola nepreklenuteľná priepasť. Sjednocovalo ich len spoločné náboženstvo. Avšak túto okolnosť dôsledne využila reakčná, buržoázno-veľkostatkárska špička strany; za pomoci katolíckeho duchovenstva viedla za sebou masy drobnej buržoázie a robotníkov. Nemecký kancelár Bethmann-Holweg (1909—1917) píše vo svojich pamätiach, že v strede boly spojené „sjednotené v nejkonzervatívne a demokratické elementy“.

Miešané sociálne složenie strany stredu dávalo tejto strane možnosť v závislosti konjuktúry, zúčastňovať sa raz v liberálnych a raz v reakčných vládach. Táto strana spolupracovala so sociálnymi demokratmi; v osobe Bruninga táto strana pomocou zvláštnych dekrétov vládla i samostatne a napokon táto strana spolupracovala s fašistami.

E. Thälmann v článku „Stred — vedúca strana nemeckej buržoázie“ — písal, že „Stred ako strana je triednym sväzkom medzi priemyselníkmi — kapitalistami a veľkoagrárnikmi, ktorých spoločným cieľom je okradnúť pracujúce masy. Vedenie strany je úplne v rukách predstaviteľov ťažkého priemyslu a veľkoagrárnikov. Pritom veľkú úlohu hrá rozhodujúci vplyv rýnsko-westfalskej a sliezskej feudálnej šľachty, ktorá mala súčasne s veľkostatkárskymi i veľké priemyselné záujmy“.

Akcionármi ústredného časopisu tejto strany, „Germania“, boli kniežatá, baróni, bankári a hlavným akcionárom bol von Papen. Najvýznačnejšími vodcami boli: Bruning a vodca katolíckych odborových organizácií Stegerwald. Jej predsedom bol najkrajnejší reakcionár blízky pápežovi, katolícky kňaz Kaas.

Veľkú silu mala táto strana vo svojom početnom členstve. Pod vedením a vplyvom tejto strany nachádzaly sa katolícke odborové organizácie, junácke, ženské a detské ....

ŠOLC, PAVEL - DEJINY CIRKVI EV. A. V. HÁJSKEJ

ŠOLC, PAVEL

DEJINY CIRKVI EV. A. V. HÁJSKEJ

Daniel Pažický, Myjava, 1932

dejiny, miestopis, náboženská literatúra,
148 s., čb obr., slovenčina
hmotnosť: 190 g

mäkká väzba
stav: dobrý, podpis dobového vlastníka na patitule

15,00 € PREDANÉ

*svama*

Keď som v novembri roku 1904 ako vyvolený farár prechádzal z Békeš Čaby na nové pôsobište do Hája, vybočil som do Nového Sadu, aby som tam navštívil toho času penzionovaného, teraz už zvečnelého čerenčianskeho farára Andreja Krnu, a jeho všeobecne váženého a všestranne činného syna, blahej pamäti dr. Miloša Krnu. Pri tej návšteve povzbudzoval ma dr. Krno, aby som sostavil históriu svojej cirkve. Uskutočnilo sa to až teraz po mnohých rokoch. Predpráce ku dejinám robil som síce už od pár rokov, ale prácu zakončil som len pred dvoma rokami. Od tých čias doplnil som ju len najnovšími dejami. Cieľom tohoto diela je oboznámiť našich veriacich s minulosťou ich rodnej cirkve.

Poznamenávam, že najstaršie deje z prvého obdobia cirkve zakladajú sa väčšinou na svedomitej práci p. profesora Jozefa Maliaka, ktorý na požiadanie turčianskeho seniorátu s mravenčou pilnosťou prekladal latinské pramene a robil výpisy z kremnického archívu. Ďalšie veci vzaté sú z miestnych cirkevných prameňov.

Dejiny tieto uverejniť za potrebné som uznával tým viacej, že z historie turčianskeho ev. seniorátu, sostaveného r. 1929 p. seniorom Otom Škrovinom, nejakým nedopatrením cirkev sklenárska úplne vystala. Tu je to doplnené.

V Háji, dňa 11. dec. 1931.

Pavel Šolc, ev. farár.

Vokátory.

Vokátory boly toho času nasledovné:

a) Vokátor kňazský. Raži 64 korcov, polovníka 10 korcov, v hotovosti 100 fl., užívanie záhrady farskej, kus zeme pod zemiaky pri mlyne, sena 20 centov, slamy jarnej a ozimnej po 10 centov. Štóly od krstu, vádzky a úvodu po 24 kr., za sobáš 1 fl. 30 kr., za pohreb s kázňou 1 fl. 30 kr., bez kázne 30 kr., za atteštát 1 fl., tri výročité ofery, z novoročnej koledy 2/3, celý spovedný peniaz. Dreva bukového 8 láchtrov, jedlového 12 láchtrov. Ku dávke drevovej prispeť mala Dolná Štubňa 7 láchtrami, Čremošné 5 láchtrami jedlového a Háj 8 láchtrami bukového dreva. V krme Háj mal dať 8 centov a 40 funtov sena a toľko aj slamy jarnej a ozimnej. Malá Vieska 3 centy a 75 funtov sena a toľko aj slamy jarnej a ozimnej. Čremošné 2 centy a 40 funtov sena a toľko slamy. Dolná Štubňa 6 centov sena a toľko slamy.

b) Vokátor kantor-učiteľský bol: V hotovosti 50 fl. raži 16 meríc (kíl), polovníka 4 merice, od každého dieťaťa na týždeň 1 groš a na každý deň 1 poleno jedlového dreva, ku pečeniu oblátok 1 láchtor bukového dreva, od každého gazdu zo 4 osád po viazanici slamy, hostiácia, z novoročnej koledy 1/3, ofera v Kvetnú nedeľu a 10. trojičnú, kantácia na výročité slávnosti a na hostinu, Blažeácia, Gregoreácia. Za pohreb s veršami 1 f1. 30 kr., bez veršov 30 kr. Konopisko, zemiačisko a záhrada.

Kurátorovi a kostolníkovi určený bol plat po 6 fl. Im prináležala aj polovica ofery, poťažne zo sbierky v pamiatku posvätenia chrámu. —

Odchod Labáthov, Juraj Holuby.

Za kňazského účinkovania Jozefa Alexandra Labátha bola cirkev len v zriaďujúcom stave. Jemu pripadlo prekonať prvé ťažkosti. Po dvoch rokoch pozvaný artikulárnou cirkvou necpálskou v 21. nedeľu po svätej Trojici rozlúčil sa s cirkvou hájskou a odišiel 20. okt. 1822. Po jeho odchode cirkev všemožne na tom pracovala, aby čím skorej kňaza dostala. Vyslala Juraja Holeša z Hája a Juraja Hanku z Malej Viesky do Hontianskej Beluje ku Jurajovi Holubymu, aby bo pozvali na próbu. Holuby práve vtedy vrátil sa z viedenského teologického ústavu. Próbu odbavil v 25. nedeľu po sv. Trojici. Pri jeho próbe účasť bral Samuel Topercer, kňaz ivančiansky a senior turčiansky s Michalom Zorkócim, kňazom mošovským a seniorálnym zapisovateľom. Holubyho s povolením Gabriela Kovátsa Martínyho, superintendenta preddunajského vysvätil Adam Lovich, superintendent banský. V Háji do úradu ho uviedol senior Topercer v prvú adventnú nedeľu. Holuby mal významných synov. Najstarší z nich, Karol Juraj, narodil sa v Háji dňa 14. februára 1826. Tento, ako slovenský dobrovoľník, včas slovenského povstania roku 1848 i s jeho priateľom Viliamom Šulekom, bol maďarským revolučným súdom odsúdený na smrť a pri Leopoldove popravený. Druhý syn, Jozef Ľudovít, narodil sa v Lubine r. 1836. Ako kňaz pôsobil v Zemanskom Podhradí a v trenčianskom senioráte, ako senior. Bol vedeckým znalcom a horlivým sbierateľom rastlín a spisovateľom. Karlova univerzita pražská poctila ho čestným doktorátom. Zomrel dňa 15. júna 1923 v Pezinku. Z času účinkovania Holubyho v Háji je velmi málo zaznačené v cirkevných zápisniciach. Hradoval tu za 7 rokov. Roku 1829 povolala ho za kňaza artikulárna cirkev v Hronseku (zvolenská župa). V 13. nedeľu trojičnú rozlúčil sa s cirkvou hájskou, ako sám poznamenáva, nie bez bolesti a vylievania sĺz. Ešte tú jeseň zaplnená bola kňazská stanica.

Daniel Martíny.

Ján Seľko, kurátor a Ján Mračko, obecný notár, osobne pozvali na próbu Daniela Martínyho z Krupiny, keď sa vrátil domov z Jény. Cirkev si ho vyvolila a vysvätiť dala superintendentovi Lovichovi v Banskej Bystrici. Hneď na druhý deň za tým uviedol ho do úradu Alex. Labáth, kňaz necpálsky a dekan. Cirkev zabezpečila mu okrem vokátora jeden jarný snop so zrnom od každého gazdu zo 4 osád, povozy vo vlastných potrebách, štvrtú oferu v pamiatku posvätenia chrámu, zo sbierky (pušky) v čas pamiatky posvätenia chrámu a merice nie štrichované, ale svrchom.