ŠALDA, FRANTIŠEK XAVERANTONÍN SOVA
Essay
Vydáno Aventinem k šedesátým narozeninám básnikovým
Otakar Štorch-Marien, Praha, 1924
edícia Aventinum (81)
eseje, literatúra česká, číslovaný výtlačok
34 s., čeština
hmotnosť: 280 g
tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý, dobová preväzba
NEPREDAJNÉ
*kvaja* *H-6-2*
Kniha vydaná nakladatelstvím Dr.Ot.Štorch-Marien k šedesátým narozeninám básníka 26. února 1924 jako 81. svazek edice Aventinum.
Kniha „Ještě jednou se vrátíme" obsahuje ve své prvotní redakci z r. 1900 staré i nové, dovršené i počínající.
Cyklus stejného jména — který, rozšířený a doplněný jinými básněmi z oněch let, rozrostl se později v celou knihu téhož názvu a vyšel roku 1912 v konečné úpravě jako VII. svazek Sebraných spisů — vyvrcholuje v nejjemnějších a nejkouzelnějších útvarech dlouhé úsilí Sovovo o lyrický impressionism český, úsilí, jehož jednotlivé etapy nalezl jsi již v „Květech intimních nálad" i v „Mém kraji". Zde teprve v řadě krajinomaleb, zvláštně sytých i vzdušných zároveň, rozvířených podivným vnitřním vlnobitím, plní se Amielův postulát krajiny jako stavu duše. Zřídka jen nalezneš zde malbu pro malbu, reprodukci pouze viděného; pravidlem básníkovy dojmy jsou nejen podloženy hlubokou stříbrnou melodií nitra, nýbrž v ní přímo přetaveny. Všude vybíhá, jakož jinak nemůže ani býti u básníka v pravém smyslu slova, impressionism Sovův v symbolism: vnější svět všude je vykládán duší a to duší nad pomyšlení neklidnou, zmučenou, stále toužící. Řídké jest u Sovy plná harmonie, celé ponoření se v okamžik a vyžití jeho; ale pak vzniká něco, co se může postavit po bok Mörikeovi. Tak taková „Samota": „Les modře hučí s horských stěn... A dolů pod horu mír svítí sluncem napojen a sálá až k obzoru... " „Nad temnou sosnou ve výši vesluje křídly pták... Let jeho mé ucho neslyší, jak mizí do oblak... " „Kouř na obzoru tu a tam, však obydlí nevidět... Jsi na míle tu sám a sám, pod sebou široký svět... " „A ticho, jež svítí a rozvírá své prostory nejzazší, svým žárem se na tě opírá, jak rámě ti nejdražší, " „a přináší harmonický klid na modrých vrcholech, a počíná význam zjevení mít i modlitby na tvých rtech. " Jest v tomto svazku asi osm deset básní, které se mohou měřiti s nejsuggestivnější poesií symbolismu francouzského, s Verlainem z „Romancí beze slov" nebo z „Druhdy a nedávno", tak jest tu uskutečněno zhudebnění slova, přehodnocení jeho z těžkého nástroje popisného ve vyvolatele nejprchavějších a nejvíce odstíněných pocitů, vněmů, snů. Všude jest hledán a nalézán odstín, ne barva, jak to diktuje Verlainova Poetika, uvědomující si, že básnická pravda je v odstínu a polotónu. „Car nous voulons la Nuance encor, Pas de Couleur, rien que la nuance!“
Novost a zárodečnost knihy „Ještě jednou se vrátíme" jest v cyklu „Údolí nového království", východisku nové sociální a humanitní větve poesie Sovovy. Jsou-li „Vybouřené smutky" útěkem na hory snu, do říše intelektualismu a aristokratismu, do ledového ovzduší purismu a odtažitosti, jest tento cyklus sestupu z nich nalezením člověka, jeho jedinečnosti, zvláštnosti a srostitosti. Neboť Sova neznal dosud člověka a jeho složité skutečnosti, jak byl cele zahleděn a zaposlouchán do své duše, sleduje upiatě její citlivkové reakce na vnější svět. A proto vrátiv se, nalézá člověka jiným, než jakým jej opustil: bezradným a bezpomocným, ale právě proto potřebným lásky a posily. Jeho návrat je v pravdě objev.
Proč se vrací do údolí? Básník vyznává se — nestydí se vyznati, a to je tak básnicky krásné — že z jakési vlastní slabosti: zastesklo se mu prostě po lidech a lidství.
