LENZ, SIEGFRIEDCVIČIŠTĚ
(Exezierplatz)
Odeon, Praha, 1989
edícia Soudobá světová próza (404)
preklad Anna Siebenscheinová
doslov Jiří Stromšík
obálka Miloslav Fulín, Ivan Doležal
01-072-89
beletria, román, literatúra nemecká,
384 s., čeština
hmotnosť: 340 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, pečiatky v knihe
0,50 €
*mikpa* *kat-belx*
Bruno Messmer, jehož život krutě poznamenala druhá světová válka, je jiný než ostatní, říká o něm jeho šéf, Konrád Zeller, který chlapce, poraněného tělesně i duševně, zachránil před utonutím a jehož válečná smršt zahnala až k říčce Holle nedaleko Šlesviku. Usadil se zde s celou rodinou, do níž přijal i Bruna, a podařilo se mu proměnit někdejší vojenské cvičiště, po léta rozdupávané okovanými holínkami a rozryté tanky, ve velikou zahradu přinášející lidem radost i užitek, v rozsáhlou školku zelenající se tisíci sazenicemi a mladými stromky. Bruno se stal jeho nejvěrnějším a nejučenlivějším pomocníkem, mnohému se naučil ve stálém styku s přírodou, dovede se radovat ze života i z práce. Zdálo by se, že dlouhá léta poctivého úsilí a úspěchů přinesou celé rodině nejen blahobyt, ale i vnitřní klid a štěstí. A přece se Bruno po dlouhé době spolužití náhle doví, že rodina chce zestárlého otce, jemuž vděčí za všechno, zbavit svéprávnosti. Nová situace vyžaduje od Bruna rozhodnutí, jeho čistá a nezáludná mysl nechápe, proč nemůže všechno zůstat při starém.
V tomto románě, mistrně komponovaném jako široký tok Brunova vzpomínání, vypravuje Siegfried Lenz, jeden z nejlepších epiků soudobé západoněmecké literatury, dramatické životní příběhy svých současníků a propůjčuje jim symbolickou hodnotu. Tak bilancuje epochu, která již minula, a klade otázku, jaké nové hodnoty přinese budoucnost, do níž v osudech lidí stále ještě zasahuje stará vina.
SIEGFRIED LENZ, jeden z nejvýznamnějších západoněmeckých spisovatelů, se narodil 17. 3. 1926 v Lycku, pohraničním mazurském městečku, dnešním polském Elku. Po roce 1945 přesídlil do Hamburku. Studoval anglistiku a filozofii, pracoval jako žurnalista a poměrně brzy se stal úspěšným spisovatelem, jehož romány i povídky našly velkou odezvu v širokých masách čtenářů a mnohé z nich byly přeloženy do cizích jazyků. Získal několik literárních cen (např. cenu Gerharta Hauptmanna), celé jeho dílo je úzce spjato se severoněmeckou a baltickou oblastí. Jeho první román Ve vzduchu létali jestřábi (Es waren Habichte in der Luft) vyšel v roce 1951. Po něm následovaly Souboj se stínem (Duell mit dem Schatten, 1953), Muž v proudu (Der Mann im Strom, 1957, česky 1965), Chléb a hry (Brot und Spiele, 1959), Majáková loď (Das Feuerschiff, 1960, česky 1963), Rukojmí (Stadtgespräch, 1963, česky 1966), Hodina němčiny (Die Deutschstunde, 1968, česky 1974), Vzor (Das Vorbild, 1973, česky 1976), Vlastivědné muzeum (Heimatmuseum, 1978, česky 1984). Vydal také několik povídkových souborů, z nichž nejpůvabnější jsou mazurské humoresky Tak hezky bylo v Šulákově (So zärtlich war Suleyken, 1955, česky 1982). Zatím posledním Lenzovým románem je Cvičiště (Exezierplatz, 1985), čtenářsky přitažlivý a dramatický příběh úctyhodného lidského úsilí, ale také porážky.
A teď musíš pěkně poslouchat, Bruno, pak budu vědět, že je to určeno jenom mně. Zřejmě ještě trochu vyčkává, udělá několik kroků, dívá se přes školkové oddíly k starým borovicím u železničního náspu, jak unaveně se pohybuje, jak opatrně, pravděpodobně má strach, že upadne, jako před nedávnem v pískovně, když se mu zatočila hlava, jednoduše upadl a byl bez sebe, zůstal jsem u něho, dokud zase nemohl vstát a mluvit. Ani slovo, Bruno, o tom neřekneš nikomu ani slovo.
Pušku, zavěsil si na rameno svou dvouhlavňovou pušku, možná že přece jen nechce jít ke mně, ale teď jde ke schodům, opatrně po nich schází dolů, ohlíží se dlouze nazpět na pevnost, ne, v oknech se nikdo neukáže, půjde ke mně, aby mě do všeho zasvětil, teď už mohu odemknout. Neřeknu mu, co vím, co se povídá, když se mě nezeptá, nevyrukuji s tím, protože by ho to mohlo bolet, a já nechci říkat nic, co by ho bolelo nebo mu způsobilo smutek, nic.
Přece jen nechce jít ke mně, jde jenom okolo, ani se sem nepodívá, odmítavý, pohroužený do sebe, to na něj raději nezavolám. Poběžím za ním, to ano, budu ho potají sledovat na jeho cestě a tam, kde nás nikdo nebude moct pozorovat, vystoupím a budu prostě tady. Šéf jistě ví, že jsem na večer pozván do pevnosti, možná že taky už ví, co ode mne chtějí, jestli bude při tom, bude všechno snadnější, protože jakmile na to přijde, odpoví za mě, odpoví i Murwitzovi, který mi hrozil, že se tam na mě shrkne spousta věcí.
Rychle zamknout a potom do školek vysokokmenů, kde bude Bruno pro každého neviditelný, a přece bude moct každého vidět za mřížovím kmenů. Hákovníček se tam neukrývá, dříve jsem si myslel, že se hákovníček, který za některých nocí láme podle svých plánů naše kmínky, ukrývá v oddílech vysokokmenů, ale šéf mi dokázal, že určitě přichází zdaleka, při svých společných pochůzkách jsme nenašli ani stopu.
Kvůli tobě, Bruno, řekla Magda, zahájili řízení o zbavení svéprávnosti i kvůli tobě, protože v darovací listině je stanoveno, že ti má po šéfově smrti připadnout nejhodnotnější země, třetina všeho i se zařízeními k ní patřícími; to nemohou spolknout, řekla Magda. Jestli je to všechno tak, pak má šéf své důvody, vždycky měl své důvody pro všechno, co dělal.
Proč se nenapije jako obvykle z venkovního vodovodu? Jenom zřídka přejde kolem kohoutku a neotevře ho, trochu nechá odtéct a potom se napije vody, jejíž pramen sám objevil a jejíž chuť si nemůže vynachválit. Nevěnuje kohoutku pozornost, šourá se směrem k železničnímu náspu, řemen jeho pušky mu zřejmě sklouzl, přitahuje si ho teď zase na rameno. Je to už dávno, co jsem ho viděl procházet školkami s puškou, jen bych rád věděl, nač má namířeno, králíci jsou pryč, ty černé ptáky posledně snášel, možná že si chce pušku jen zase jednou vyzkoušet, protože ji tak dlouho nepoužil.
Upadnout tady člověk nemůže mezi těmi mladými kmínky, rostou tak hustě, že každý v nich prostě zůstane viset, když mu nohy vypoví službu nebo když je zasažen, kmeny všechno zachytí; kdo se tu svalí mrtev, nedopadne na zem, bude usušen na vzduchu.
Je taky možné, že mi tím darováním chce poděkovat. Mně musel šéf jen velice zřídka něco vytknout, nikdo neprováděl jeho pokyny tak rád, často je nemusel ani doříct do konce, a už jsem věděl, jak se něco má udělat a co nakonec očekává; jednou dokonce řekl: Ty mi asi dovedeš všechno vyčíst z očí, Bruno. Jeho, který má nade všemi převahu, jsem se nemusel nikdy dodatečně nic ptát, pomáhal jsem mu a prováděl jsem, co mi uložil — ať měl být velký lovecký pes potopen ve Velikém rybníku, ať se měly fošny dřevěného můstku naházet do Holle nebo se měl zahnat dobytek na cizí pastviny, na mě se mohl vždycky spolehnout. Ani jsem se nevyptával, když mi přikázal, abych spálil jeho umazaný kabát, a koše s všelijakými dobrotami, které poslal Ewaldsenovům, jsem složil na místo tak potají, že se nikdo nedověděl, odkud pocházejí.
