ARISTOTELÉSČLOVĚK A PŘÍRODA
Svoboda, Praha, 1984
edícia Antická knihovna (52)
preklad Milan Mráz
poznámky Milan Mráz
predslov Jakub Netopilík
prebal Anna Kubů, Jan Solpera
1. vydanie, 12.000 výtlačkov
25-149-84
filozofia, antika, literatúra staroveká, literatúra grécka
508 s., čeština
hmotnosť: 540 g
tvrdá väzba s prebalom
Aristotelés, největší filozof starověku, zasáhl svou myslitelskou činností pronikavě do mnoha vědních oborů. Některé z nich, např. vědu o logice a biologii, sám založil. O rozsahu Aristotelových vědeckých zájmů svědčí i skutečnost, že soubor dochovaných Aristotelových děl obsahuje spisy logické, ontologické, přírodněfilozofické a přírodovědné, etické, politické a pojednání o slovesném umění. Ze všech těchto tematických okruhů jsou naší čtenářské veřejnosti dosud nejméně zpřístupněny v českých překladech spisy přírodněfílozofické a přírodovědné. 52. svazek Antické knihovny proto přináší překlad tří Aristotelových děl s touto tematikou: přírodněfilozofického spisu O vzniku a zániku, základního psychologického díla O duši a souboru tzv. Malých přírodovědných pojednání. První z těchto spisů je věnován především nejobecnějšímu zkoumání vzniku a zániku v přírodě. Čtenář se zde seznámí nejen se způsobem, jakým Aristotelés přistupoval k tomuto tématu, a se závěry, k nimž při tom dospěl, zvláště s jeho pojetím přírody jako stálého koloběhu vznikání a zanikání, ale i s jinými významnými stránkami a celkovou koncepcí jeho filozofie.
Spis O duši bývá oprávněně charakterizován jako první pokus o vytvoření psychologické soustavy v dějinách vědy. V souladu s antickým chápáním této problematiky přináší výklad Aristotelových názorů jak o povaze lidské psychiky, tak i o principech života vůbec.
Malá přrodovědná pojednání jsou souborem devíti kratších spisů, které jsou pojaty jako relativně samostatné doplňky k psychologickému dílu O duši. Aristotelés se v nich zabývá problematikou vnímání, paměti, spánku, snů, dlouhověkosti a krátkověkosti, mládí a stáří, dýchání, života a smrti.
Všechny tři spisy jsou cenným pramenem pro poznání názorů nejen Aristotela, ale i mnoha dalších řeckých filozofů, a současně i dokumentem o obtížích, které musela na své cestě za poznáním překonávat antická věda.
KNIHA DRUHÁ [Vznik a zánik prvků]
1. KAPITOLA [Prvky a jejich látka]
Pojednali jsme o směšování, dotyku a o činném působení a podléhání mu, jak náležejí přirozeně měnícím se věcem, dále i o naprostém vzniku a zániku, kterých věcí se týkají a jak a z které příčiny. Rovněž jsme pojednali o kvalitativní změně, o tom, co znamená „změnit se co do kvality“ a v čem se to liší od onoho ostatního.
Zbývá ještě uvažovat o takzvaných prvcích těles. Neboť vznik a zánik nenáleží všem podstatám přirozeně trvajícím, pokud jsou bez smyslově vnímatelných těles.
Podle tvrzení jedněch látka, která je podkladem, je jedna, například pokládají za ni vzduch nebo oheň nebo něco uprostřed mezi nimi, a to mají za těleso a za něco 329 odlučitelného. Druzí však soudí, že látek je na počet více: podle některých jsou to oheň a země, podle jiných to obojí a ještě vzduch jako třetí, a opět jiní přibírají vodu jako čtvrtou, jako například Empedoklés; a slučováním a rozlučováním nebo kvalitativní změnou těchto látek pak prý dochází ke vzniku a zániku skutečných věcí.
Jistě je možno přisvědčit tomu, že tato prvotní tělesa se právem označují za počátky a za prvky, jejichž slučováním a rozlučováním nebo jiným způsobem změny dochází ke vzniku a zániku.
Avšak na omylu jsou ti, kteří uznávají ještě jednu látku mimo uvedené, a to tělesnou a odloučenou; neboť je nemožné, aby takové těleso, které by bylo smysly vnímatelné, bylo bez protivnosti; toto „neomezené“, které někteří pokládají za počátek, musí totiž být lehké nebo těžké nebo chladné nebo teplé. Ale tak, jak je to napsáno v Tímaiovi, neobsahuje to žádnou určitost; neboť o tom „vše přijímajícím“ se tu jasně neříká, je-li odloučeno od prvků. Autor tu toho ani dále neužívá, když prohlásil, že něco je prvotním podkladem takzvaným prvkům, jako je zlato zlatým uměleckým dílům; a přece, řekne-li se to takto, není to řečeno správně, nýbrž to platí jen u toho, u čeho jde o kvalitativní změnu, avšak u toho, u čeho jde o vznik a zánik, je nemožné označovat jménem to, z čeho ta věc vznikla. A přece on praví, že je daleko nejpravdivější nazývat vše ze zlata zlatem. Přesto však, ač prvky jsou tělesné, rozkládá je až na plochy; ale je nemožné, aby ta „kojná“ a ta prvotní látka byly plochami.
My však tvrdíme, že je jakási látka smyslově vnímatelných těles, ale že nem odloučená, nýbrž že je vždy spojena s dvojicí protiv, z které vznikají takzvané prvky.
Co se toho týče, určili jsme to přesněji jinde. Nicméně však, ježto je to také tento způsob, kterým se z oné látky vytvářejí první tělesa, musíme to ještě určit také vzhledem k nim, poněvadž jsme toho mínění, že počátkem je tu na prvním místě látka, která je neodlučitelná a tvoří podklad protiv; neboť ani teplo není látkou pro chladno, ani toto pro teplo, nýbrž látka je to, co je oběma podkladem. A tak jako na prvním místě je počátkem to, co je v možnosti tělesem smysly vnímatelným, tak na druhém místě to jsou dvojice protiv, například teplo a chladno, a na třetím teprve oheň a voda a taková tělesa; vždyť teprve tato se mění navzájem v sebe, i není to tak, jak b tvrdí Empedoklés a jiní (vždyť pak by nebyla žádná kvalitativní změna). Dvojice protiv se však samy nepřeměňují, ale nicméně se musí také u tělesa uvádět jako jeho počátky, které jsou určité kvality a kvantity; ostatní totiž užívají pouze těch a neříkají nic o tom, proč jsou to právě tyto a proč je jich tolik.
