SNOPEK, FRANTIŠEK - KONSTANTIN-CYRILL A METHODĚJ, SLOVANŠTÍ APOŠTOLÉ

SNOPEK, FRANTIŠEK

KONSTANTIN-CYRILL A METHODĚJ, SLOVANŠTÍ APOŠTOLÉ
Slovo na obranu historické pravdy jejím přátelům

Hölzel, Olomouc, 1908

náboženská literatúra,
156 s., čeština
hmotnosť: 301 g

tvrdá dobová preväzba
stav: veľmi dobrý

cena : 9,90 €

*svama*nab*

Již ve studii uveřejněné roku 1897 o listě Hadrianově v pannonské legendě, trvám, jsem dokázal, že jmenovaný papež Methodějovi roku 869 povolil slovanskou bohoslužbu, jak zcela zřejmě předpokládá bulla Jana VIII. z r. 880 Industriae tuae, kterou touž liturgii potvrzuje. Obsah příslušné části oné stati jsem uvedl v VII. oddílu této práce; zároveň jsem tam promluvil o některých příčinách, ze kterých dotčená výsada udělena byla. Roku 880 ji slavně, jak řečeno bylo, potvrdil Jan VIII., ba i rozšířil, nařídiv i pro jiné země slovanského jazyka. Příčiny byly asi tytéž, jaké uvedl jsem svrchu; proto jich nebudu opakovati, nýbrž pouze dodám jiné, kterých se lze domysliti.

Dr. Bruckner píše: Papeže lákala především naděje, že se k apoštolské stolici připojí veliká země a že jí později snad přibude ještě větší. Neúspěch s Pannonií, která přese všechny římské nároky zůstala německou, poučil ji s dostatek, jak nejista jsou práva stolce papežského a jak málo jich dbají panovníci. K tomu poukázal Methoděj, ač velice přeháněje, jak tvrdošijni jsou Slované a jak jim povoliti třeba, nemá-li vzrůst nové setby býti poškozen, všeliké rozpaky ustupují z ohledu na sousedy, které potom tím snáze získati možno křesťanství a stolici apoštolské. I pohádka o vypuzení latinských kněží tu mohla býti vsunuta. 

Takových důvodův, které asi Methoděj přednesl, uvedl bych ještě celou řadu: tak jsem úplně pominul zřetel na slovanské Bulhary, které takovou měrou bylo lze pojistiti Římu, nebo že Methoděj sám slovanskou liturgii prohlásil za dočasné nezbytné zlo, za dobu přechodnou. — Tak berlínský professor.

Promluvme především o poslední větě, že snad Methoděj považoval nebo prohlásil slovanskou bohoslužbu za nezbytné zlo, které třeba strpěti. Nelze myslit i, že by tak byl smýšlel, pak by zajisté byl proti sobě, nebo byl by se vynasnažoval a pracoval pro slovanskou bohoslužbu docela nadarmo. Nemohl a nesměl mluviti tak papeži ani v tom případě, kdyby (posito, non concesso) jenom za tou podmínkou byl mohl dosíci žádoucí výsady. Neboť znalcům církevního práva není neznámo, že v ý s a d a jaká koliv, dosažena-li obrepci (lživými důvody), nebo subrepcí (zamlčením pravdy), nemá platnosti nižádné. Methodějova žádost byla by obreptivní i tehda, kdyby byl upřílišoval nebo přeháněl.

Nezbývalo tedy Methodějovi, než uvésti příčiny skutečné, pravdivé. Ale jaké byly ? Již častěji jsem na ně poukazoval. Nelišily se mnoho od oněch, které Hadriana II. přiměly roku 869, aby povolil a schválil bohosloužení slovanské.

Příčiny, pro které Jan VIII. potvrdil výsadu slovanské bohoslužby udělenou jeho předchůdcem Hadrianem II., a rozšířiv ji na všecky země téhož jazyka nařídil ji výslovně, uvedeny jsou z veliké části v jeho památné bulle Industriae tuae z roku 880.

Odpůrcové slovanské liturgie tvrdili nejenom na východě, nýbrž i v samém Římě, že pouze trojím jazykem slaviti lze Boha. Že takové námitky činěny v Bulharech v prvé polovici desátého věku, usoudil již A. D. Voronov.

NAŠE SPOLEČNÁ BUDOUCNOST

NAŠE SPOLEČNÁ BUDOUCNOST
(Our Common Future)

Academia, Praha, 1991
preklad Pavel Korčák
obálka Rostislav Vaněk
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
ISBN 80-85368-07-02

životné prostrednie
300 s., čeština
hmotnosť: 451 g

mäkká väzba
stav: dobrý

2,50 € PREDANÉ

*svama* *ekon*

Zpráva Světové komise pro životní prostředí a rozvoj - Většina dnešních odpovědných pracovníků bude již mrtva v době, kdy naše planeta bude muset snášet v plné míře následky kyselých dešťů, globálního oteplování, ztráty ozónové vrstvy, rozšíření pouští a vyhynutí řady rostlinných a živočišných druhů. Většina dnešních mladých voličů však ještě bude žít.

Světová komise pro životní prostředí a rozvoj, vedená Gro Harlem Brundtlandovou, norskou předsedkyní vlády, byla založena jako nezávislý orgán na zasedání OSN v roce 1983. Jejím úkolem bylo přezkoumat kritický stav životního prostředí a problémy dalšího vývoje naší planety a navrhnout taková realistická řešení, aby vývoj lidské společnosti byl zachován a zároveň nedošlo k vyčerpání zdrojů pro budoucí generace.

Z obsahu knihy Naše společná budoucnost vyplývá, že nadešel čas spojení ekonomie s ekologií. Vlády musí být odpovědné nejen za škody způsobené životnímu prostředí, ale také za rozhodnutí, která tyto škody umožňují. Některá z těchto rozhodnutí ohrožují přežití lidstva. Mohou být změněna, jen začneme-li okamžitě jednat. Tato kniha je nejdůležitější dokument posledního desetiletí zabývající se budoucností světa.

PLATONŮV GORGIAS / PLATONŮV FAIDON / PLATONOVA OBRANA SOKRATA

PLATONŮV GORGIAS

Edvard Grégr, Praha, 1865
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy II.
preklad Jan Kosina

PLATONŮV FAIDON

Edvard Grégr, Praha, 1867
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy III.
preklad Jan Nep. Fr. Desolda

PLATONOVA OBRANA SOKRATA

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy I.
preklad František Saska

literatúra staroveká
155+112+64 s., čeština
hmotnosť: 214 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,90 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*

Podlé učení Platonova jest vědomost mírou všeho badání, a dialektika má netoliko v jiných vědách pravé a nepravé rozeznávati, nýbrž i sebe samu poznávati, jsouc poznáním i vědomostí jiných. Takto jen nabývá prý všecko vědění jednoty, a kde pravá jest vědomost, tam jest i mravnost a ctnost. Všecko lidské myšlení a jednání jest nedokonalé: svrchovanou moudrost a ctnost má jen bůh: a bohu podobným se stávati jest hlavním úkolem člověčenstva. Platon má za pravdu, že duch lidský živ byl již před svým životem vezdejším, a sice ve stavu mnohem dokonalejším, v kterém mu možno bylo, idey věcí neprostředně pojímati. Když pak spojil se s tělem pozemským, a z nesvědomosti, v jaké trval po čas nejútlejšího dětství, znenáhla zase svědomosti a poznání věcí smyslných nabývá, probuzují se v něm opět pomocí názorů také i ony idey, a čím více v hlubiny své se pohřižuje a zúmyslným a přiměřeným přemýšlením upomínce napomáhá, tím úplněji osvojuje si, co kdys bylo již jeho majetkem. Postoupným pak badáním doniká ku poznání idey svrchované, která jest původem všelikých věcí, totiž ku poznání idey božstva, čili božského rozumu, který ducha lidského osvěcuje, a veškeren smyslný svět pořádá a řídí. Tato pak prapříčina všech věcí jest zároveň idea dobrého či dobré samo, avró to áycifróv, z něhož pravda a poznání povstává; a není toto dobré myšlením toliko pojato, nýbrž jest to bytost skutečná, sama sebou jsoucí, jednoduchá a neproměnitelná, která působí, nejen že vše jest, cokoliv jest, nýbrž že i poznáváme, cokoliv poznáváme.

Boha poznáváme prostředně, toliko ze skutků jeho, nikoliv neprostředně: nebo z pravdy a skutečnosti ideí, z uspořádanosti a krásy utvoreného a zřízeného dle těchto ideí světa, z účinků moudré, milostivé a spravedlivé prozřetedlnosti, jevících se ve veškeré přírodě a osudech lidských, poznáváme na nejvýš dokonalého, a svrchovaně moudrého původce a vládce všehomíru.

O světě učí Platon, že, poněvadž jest tělesný, nemůže býti odvěčný. Avšak ze všeho, co v čase povstalo, jest tento svět nejdokonalejší, poněvadž původem jeho jest neskonalá moudrost a dobrota boží. Aby pak svět ve svém způsobu co možná byl dokonalým, vštípil bůh tělesu světovému rozumnou duši, a jen jediný učiněn jest svět, aby původu svému mohl býti co nejpodobnějším. Tomuto pak duší svou proniknutému tělesu světovému dal bůh podobu nejdokonalejší, podobu to koule, a učinil, aby neustále pohybovalo se v kruhu, dráze to takéž nejdokonalejší, čas jest obrazem věčnosti a stvořen od boha v náhradu za to, že svět jest bytností svou jen dočasný.

Prostor neobmezený, neviditelný poskytuje místa všemu, co povstává, čtvero jest živlů; tito však nikoliv nejsou neproměnitelní, nýbrž povstávají jeden z druhého, a může povstati z ohně vzduch, ze vzduchu voda, z vody země, a sice zhušťováním, rozřiďováním pak zase ze země voda, z vody vzduch, ze vzduchu oheň. Hvězdy jsou viditelné od bolia stvořené božské bytosti, které tvořiti a zachovávati mají ostatní druhy bytostí živých: to aby činiti mohly, dal bůh každému tělesu světovému stejný jakýsi počet rozumných duší lidských, jakožto základy tohoto tvoření; počet těchto duší nemění se nijak průběhem času, není nikdy věčší, nikdy menší. Duše ty podobají se podstatou duši světové, leda že méně jsou dokonalé. Mimo duši nesmrtelnou, jejímž nástrojem jest tělo smrtelné, vložena jest v tělo lidské také duše smrtelná, která jest sídlem chtíčů a náruživostí.

MALÝ KATECHIZMUS DOKTORA MARTINA LUTHERA

MALÝ KATECHIZMUS DOKTORA MARTINA LUTHERA
Slovenské vydanie Spolku Tranoscius

Spolok Tranoscius, Liptovský sv. Mikuláš, 1947

náboženská literatúra,
34 s., slovenčina
hmotnosť: 25 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

1,70 € DAROVANÉ

*svama* in *H-2-8*

PÍSNĚ ANAKREONTICKÉ

PÍSNĚ ANAKREONTICKÉ

František Jeřábek, Slaný, 1880
preklad Ferdinand Marjanko
úvod Ant. Krecar

 literatúra staroveká, poézia,
56 s., čeština
hmotnosť: 108 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

9,00 € 7,00 €

*svama* in *H-2-4*

SVÉMU SNU.

Podřimuje v chvíli noční

na koberci purpurovém,

Dionysem rozjařen jsa, 

že tiše — snil jsem — po špičkách 

beřu se krokem spěšným ven 

v laškování s dívčicemi.

Hoši posmívali se mně 

Dionysa líbeznější 

na mne prudce nevražíce 

k vůli těmto krásotinkám.

Tu co je chci pocelovat, 

prchly náhle všechny ze sna, 

osamotněv já chudák pak 

vnově opět přál si sníti.

HOLOUBKOVI.

Můj rozmilý holoubku,

odkud přilétáš, odkud?

Odkud, takou že vůni, 

kolébaje se větrem,

rosíš a libě dýšeš ?

Kdo to jsi? Co přinášíš?

„Anakreon mne poslal 

k Bathyllovi mládenci, 

který nyní nade vším 

i vítězí i vládne.

Mne výměnou Kythéra 

dalať malou za píseň, 

a já Anakreontu 

jsem takto se stal poslem.

Zde viz, jak od něj právě 

vyřízení přináším.

On arci slíbil, hned mi 

popřáti zase volnosť, 

já však, kdyby mne pouštěl, 

chci přec sluhou mu zůstat. 

Co potřebí mi létat 

po návrších a pláních, 

či na stromech sedávat 

a píci polní jídat?

Já chléb nyní pojídám, 

který z rukou uchvátím 

Anakreonta pána.

Také mi píti dává 

vína, které sám pije. 

Občerstvený plesám pak 

a hospodáře svými 

perutmi zakrývávám, 

načež skonejšený vždy 

na lyře odpočívám. —

Víš všecko — i jdi po svých, 

tak žváti mě’s nechával, 

o brachu, víc než vránu.“

BÍBR, IVAN - MANDRIVA LINUX 2007.1 CZ

BÍBR, IVAN

MANDRIVA LINUX 2007.1 CZ
Instalační a uživatelská příručka

Computer Press, Brno, 2007
obálka Martin Sodomka
ISBN 978-80-251-1664-7

príručky, výpočtová technika,
416 s., čeština
hmotnosť: 723 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, bez CD

2,90 € - DAROVANÉ THCK

*svama*

MORAVEC, FRANTIŠEK - ŠPIÓN, JEMUŽ NEVĚRILI

MORAVEC, FRANTIŠEK

ŠPIÓN, JEMUŽ NEVĚRILI

Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha, 1990
preklad Hana Moravcová-Disherová
obálka Jan Brychta
ISBN 0-946352-42-9

životopisy, história
380 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 311 g

tvrdá väzba
stav: výborný

2,50 € PREDANÉ

*svama*

Příběh hlavního zpravodajského důstojníka čs. armády v Anglii za 2. sv. války z jeho zápisků sestavila po jeho smrti v emigraci dcera Hana Moravcová.

Náš spojenec Francie

Jednoho jarního dne v roce 1937, krátce po naší první kraslické schůzce s A-54, jsem vyjel příkrou Nerudovou ulicí k pražskému Hradu a strávil skoro dvě hodiny v audienci u presidenta republiky. President Beneš vydal totiž rozkaz, abych mu podal kompletní hlášení o vojenské situaci Německa.

Beneš zastával tehdy presidentský úřad patnáct měsíců. Masaryk resignoval v prosinci 1935 kvůli svému zdravotnímu stavu, který mu bránil vykonávat úřad. Ve svém resignačním dopise doporučil Beneše za svého nástupce. Podle ústavy volilo československého presidenta Národní shromáždění, a proto toto doporučení bylo ve skutečnosti gestem, kterého nemuselo být dbáno. Nicméně Beneš se stal jeho nástupcem, taková byla Masarykova autorita.

Chtěl bych zde říci něco o našich dvou prvních presidentech. T.G. Masaryk nebyl jen osvoboditelem a tvůrcem nového státu, byl to veleduch, který měl v prvních třech desetiletích dvacátého století integrální vliv na vývoj československého národa. Tento veliký demokrat a humanista byl nesmiřitelným protivníkem, když šlo o vítězství pravdy. Bojoval rozhořčeně proti stupidnímu nacionalismu, povýšenému antisemitismu, proti prázdnému a křiklavému panslavismu i proti nekritickému zbožňování Ruska, jehož reakčnímu carskému režimu věnoval celou obsáhlou studii. Byl známý jeho boj proti intrikám a podvodům vídeňské vlády, a v neposlední řadě jeho příkrý postup proti historické legendě, obsažené v podvržených Rukopisech. Byl to vědec a filosof, který spolu s Palackým dal vědecký podklad smyslu českých dějin. Nesouhlasil s Tolstým a jeho zásadou, “Neodporovat zlému,” a měl s ním několik rozmluv na toto thema v Jasné Poljaně. Byl zásadně a ostře proti komunismu.

Byl přesvědčený pacifista a přesto se neváhal postavit v 65 letech v čelo ozbrojeného odporu československého lidu za první světové války prohlašuje, že byl k tomuto rozhodnutí přiveden chováním českých a slovenských prostých lidí. Byl to krásný člověk, duševně i fysicky, který svou ušlechtilostí a velikostí ducha byl zrozen a předurčen stát se nepopiratelným a samozřejmým vůdcem národa. Viděl jsem ho často: jako student jsem naslouchal jeho vědeckým přednáškám na universitě, jako voják jsem v Rusku byl přítomen jeho proslovům, jimiž nám vléval sebedůvěru a odvahu v situacích, jež se zdály beznadějné, a vídal jsem ho jako presidenta, otce svého lidu, který s oblibou unikal svým úzkostlivým strážcům, aby pobesedoval s prostými lidmi na laciných místech v kině a na pražských ulicích, kde vyhledával zvláště společnost mladých lidí, aby poznal jejich myšlenkové pochody. Nikdo neodolal kouzlu jeho osobnosti a hloubce jeho myšlenek.

“Budu se na vás dívat, jak to vedete,” řekl ve své abdikační řeči.

Beneš žil a pracoval vedle něho, ve stínu jeho velikosti. Byl Masarykovi zcela nepodobný svým fysickým vzhledem, povahovým založením, nedostatkem temperamentu a vášnivosti, svojí dialektičností a snahou ke kompromisu, vždy a za všech okolností, i se zlem a zlými lidmi. Jako zahraniční ministr a významný představitel Ligy národů byl více za hranicemi státu než doma. Nebyl proto nikdy blízký lidu, ten jej prostě přijal jako Masarykův odkaz. Dal svému národu všechno, co měl: svoji nesrovnatelnou píli, svoji poctivou demokratičnost, svoji integritu a svoje diplomatické schopnosti. Bylo mu souzeno vést národ v nejčernějším údobí jeho dějin a za jeho vedení prošel českoslvenský lid dvakrát svou Kalvárií. Tragedie národa a Benešova tragédie osobní jsou jasné obdoby. Jestliže Masaryk znamená vzkříšení národa a jeho vzmach, Beneš znamená krisi, porážku, úpadek a zánik samostatnosti. Spekulace, jak by se asi byl vyvinul osud československého národa, kdyby byl měl v době své krise v čele Masaryka v plné síle tělesné a duševní, je ovšem jen theoretická. Já jsem však přesvědčen, že Masaryk by byl šel do boje; nebyl člověk, který by se dal unést událostmi, nýbrž je vždy sám tvořil.

Československá zahraniční politika byla v Benešových rukou od samého vzniku republiky a tím jeho zásluhou zcela soustavná. Byla založena na dvou hlavních Benešových

RILKE, RAINER MARIA - ZÁPISKY MALTEHO LAURIDSA BRIGGEHO

RILKE, RAINER MARIA

ZÁPISKY MALTEHO LAURIDSA BRIGGEHO

Matica slovenská, 1942
edícia Knižnica Slovenských pohľadov (78)
preklad Ladislav Hanus
obálka Jozef Cincík

beletria, román
208 s., slovenčina
hmotnosť: 206 g

mäkká väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*

Dielo, označované neraz za prvý román moderny v nemeckej literatúre, je písané formou denníka mladého dánskeho šlachtica. Veľkomesto citlivého mladíka veľmi zmáha. Vo svojich spomienkach sa preto vracia do detstva, aby sa oslobodil od pocitu márnosti nad možnosťami sebaralizácie v nevľudnom svete.

Keď prišla návšteva a zavolali Erika, Matilda Brahe zavše tvrdievala, vraj je až neuveriteľné, ako sa ponáša na starú grófku Brahe, na moju starú matku. Bola to vraj veľmi veľká dáma. Nepoznal som ju. Naproti tomu sa veľmi dobre pamätám na matku môjho otca, na vlastnú paniu na Ulsgaarde. Ostala ňou vždy, hocako aj zazlievala mojej matke, že pribudla do domu ako žena poľovníckeho majstra. Odvtedy sa ustavične tvárila, ako by sa uťahovala, a služobníctvo aj naďalej posielala s každou maličkosťou k mojej matke, kým v dôležitých veciach spokojne rozhodovala sama a nikomu za to nezodpovedala. Maman si to, myslím, ani ináč neželala. Tak málo jej pristalo spravovať veľký dom, veci vonkoncom nerozdeľovala na bočné a na dôležité. Všetko, o čom sa hovorilo, zdalo sa jej celé a pritom zabúdala na veci ostatné, ktoré predsa tiež zavážily. Nikdy sa nežalovala na svoju testinú. Veď komu by sa aj bola mala požalovať? Otec bol náramne úctivým synom a starý otec nemal slova.

Pani Margaréta Brigge bývala vždy, ako sa len pamätám, urastená, neprístupná starena. Nepredstavujem si to ináč, len že bola oveľa staršia ako komorný pán. Žila svojím životom medzi nami, ale sa neohliadala o nikoho. Nikoho z nás nepotrebovala, mávala pri sebe iba spoločnicu, akúsi starnúcu kontesu Oxe, ktorú si bola nejakým dobrodením nesmierne pripútala. Akiste to bola výnimka ojedinelá, lebo ináč dobré skutky nebývaly jej obyčajou. Nemala rada deti a ani zvieratá sa jej nesmely sblížiť. Neviem, či vonkoncom mala niečo rada. Povrávajú, že za dievčaťa bola zasnúbená s pekným Félixom Lichnowským, ktorý vo Frankfurte tak hrozne utratil život. A skutočne, ostal tu po jej smrti akýsi obraz po kniežati, ktorý, ak sa nemýlim, vrátili potom jeho rodine. Azda, vidí sa mi teraz, pri utiahnutom spôsobe vidieckeho života, akým sa život na Ulsgaarde rok čo rok väčšmi stával, prepásla život iný, nádhernejší: pre ňu prirodzený. Ťažko povedať, či pre to želela. Azda preto ním pohrdla, keď neprišiel, lebo prepásol príležitosť, keď ho mohli zažiť so zručnosťou a s nadaním. Všetko toto vtiahla do seba prehlboko, poobkladala slupkami, mnohými krehkými, trocha nakovovo sa lesknúcimi slupkami, z ktorých najvrchnejšia sa zavše vynímala ako nová a chladná. Niekedy sa, pravda, prezradila s naivnou netrpezlivosťou, že si jej dosť nevšímajú; za mojich čias sa pri stole niekedy zakuckávala takým zrejmým a komplikovaným spôsobom, že tým upútala pozornosť všetkých a aspoň na tú chvíľku sa pozdala taká zaujímavá a senzačná, akou by sa bola vďačne uplatnila vo väčších rozmeroch. No, zdá sa mi, že môj otec bol jediný, ktorý si týchto pričastých náhod vážne všímal. Prizeral sa jej zdvorilo naklonený, ako by jej v myšlienkach ponúkal a celkom dával k dispozícii svoju riadnu priedušnicu. 

CVENGROŠ, VOJTECH - SKAUTSKÁ PRÍRUČKA

CVENGROŠ, VOJTECH
JANZA, LOJZO

SKAUTSKÁ PRÍRUČKA

Buď pripravený, Košice, 1929
edícia Skautská knižnica (1)

príručky, deti, mládež,
208 s., slovenčina
hmotnosť: 189 g

tvrdá dobová preväzba
stav: ošúchaný obal, mierne uvoľnená väzba

9,90 € PREDANÉ

*svama*

ŠVALBOVÁ, MANCA - VYHASNUTÉ OČI

(SCHWALBOVÁ) ŠVALBOVÁ, MANCA

VYHASNUTÉ OČI
Requiem

Pravda, Bratislava, 1949
obálka Ivan Bednář
frontispice a ilustrácie Lev Haas
2. vydanie, 5.000 výtlačkov
19456/49-II-1

beletria, román, II. svetová vojna,
180 s., slovenčina
hmotnosť: 239 g

tvrdá väzba
stav: väzba uvoľnená, obálka ušpinená, bez prebalu

0,90 € PREDANÉ!

*svama*

Za názvom knihy Vyhasnuté oči nie je skrytá žiadna metafora. Sú to príbehy žien, ktorých oči vyhasli v koncentračnom tábore Osvienčim – Birkenau. Boli to ženy rôznych národností, profesií, vierovyznania, veku i rodinnej histórie. Spájala ich nenávisť k fašizmu a snaha pomôcť druhým. Autorka knihy bola tiež jednou z väzeňkýň a so všetkými ženami sa stretla počas svojho pôsobenia na revíri, ktorého história je popísaná v knihe.

Do tohto bláznica prichádzala Angela ako úsmev rána. Ako lúč slnečného svetla. Denne ma umývala, nosila mi akýsi odvar namiesto vody, kŕmila ma, dávala mi obklady, zabíjala moje vši. Vo večernom šere sadala na moju zavšivavenú posteľ, vzala moju ruku do svojej a rozprávala mi. Rozprávala mi o sv. Terézii, o svätom Michalovi a o veľa iných svätých, o ich živote, smrti a divoch, ktoré vykonali. Vedela, že som neveriaca, no jednako vždy znova a znova s nadšením v očiach rozprestierala predo mnou svoju vieru ako záhradu kvetov. Tieto večery boly krásne. Uprostred najstrašnejšej biedy vzrástol tu ostrov nehy a priateľstva. A mne v mojej vysokej horúčke sa zdalo, že som malým deckom, pri mne sedí mamička a rozpráva mi rozprávky také krásne a striebristé ako vlnky Váhu. Také ružové a spievajúce ako jarný večer.

Pätnásteho dňa mi klesla horúčka. Lagerarzt prešiel blokom, pozrel na mňa a poznamenal mimochodom: „Sie liegen auch schon eine Ewigkeit hier.” Tento výrok bol jednoznačný. Na druhý deň som vstala a snažila som sa pracovať. V ušiach mi šumelo a nohy som tiahla za sebou ako dva kýpte. Angela ma kŕmila ďalej, umývala ma, ustielala mi posteľ, hľadala mi vši. Bola som jej zvláštnym miláčikom, ale okrem mňa mala desiatky ďalších chránenkýň, ktorým denne nosila vodu, jedlo, ktoré umývala a hladkala svojím detsky veriacim pohľadom.

O nejaký čas sama ochorela na škvrnitý týfus. Angela bola štyridsaťročná a mala dosť ťažkú srdcovú vadu. Bála som sa o ňu. Angela blúznila dňom i nocou. Istého rána mi zvestovala: „Vieš, že som urobila ohromný objav a nacisti mi ho chcú odkúpiť? Sľubujú mi za to slobodu a nesmiernu sumu peňazí. Odmietla som. Kladiem jednu podmienku, jedine keď mi ju splnia, prezradím svoje tajomstvo.” —. „Aká je to podmienka?” pýtam sa Angely a hladkám ju po jej rozpálených lícach. Jej zapálené oči zasvietia a do ucha mi pošepne: „Svoj objav im prezradím, keď prepustia na slobodu všetkých väzňov, všetkých, rozumieš, Nemcov, Poliakov, Rusov, Židov, Cigánov, všetkých.”

Angela vyzdravela a žila ďalej starým spôsobom. S detsky samozrejmým pohľadom podvádzala SS a rozdávala väzňom. Denne zomieraly stá na revíri. Angela dostávala prídely podľa stavu z minulého dňa, teda i za mŕtvych. Zvyšné jedlo rozdávala rekonvalescentom a dievčatám z tábora. Mala už celý zástup zákazníčok, ktoré za tmy chodily ku dverám jej kuchyne po jedlo. Okrem toho rozdávala aj vodu, najdrahší a najvzácnejší majetok v tábore. Revírny personál mal právo chodiť po vodu do táborovej kuchyne. 

TITA LIVIA DĚJINY OD ZALOŽENÍ ŘÍMA I.

TITA LIVIA DĚJINY OD ZALOŽENÍ ŘÍMA I.

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tita Livia dějiny od založení Říma I.-IV.
preklad Josef Pechánek

literatúra staroveká
366 s., čeština
hmotnosť: 240 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,00 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*

(Od r. 287. do r. 289. od z. Ř.)

2. Quintns Servilius — neb on byl consulem se Spuriem Postumiem — následujícího roku proti Aequům vyslán jest a měl stálé ležení v krajině latinské. Nutný pokoj poutal vojsko v nemoc upadlé. Válka protáhla se do třetího roku za consulův Quinta Fabia a Tita Quinctia. Fabiovi mimořádně tento úřad odevzdán jest, poněvadž co vítěz Aequům mír dal. On vytáhl v naději nehrubě pochybné, že pověst jeho jména Acquy k míru přivede a poručil poslům do shromáždění národu vypraveným zvěstovati, že consul Quintus Fabius praví, že ze země Aequův mír do Říma přinesl a ze Říma že Aequům válku přináší touž pravicí ozbrojenou, kterou jim dříve k míru podal. Čím věrolomstvím a křivopřísežnictvím se to děje, toho že bohové nyní jsou svědkové a brzy že budou mstitelé; on však, jakkoliv tomu jest, že si přeje i nyní, aby Aequové raději sami od sebe litovati než skutky nepřátelské snášeti chtěli; lítost-li pocítí, že jim k dokázané milosti útočiště bude; pak-li ze zrušení přísahy se radují, že více při hněvu bohův než nepřátel válku povedou. Tato slova jimi tak málo pohnula, že by byli málem poslům násilí učinili, a že vojsko do Algidu proti Římanům vyslali. Jak se to do Říma zvěstovalo, vybídla více nevole z této věci než nebezpečí druhého consula z města. Tak postoupila dvě consulská vojska proti nepříteli v šiku upraveném, aby se bez prodlení potýkala. Když pak náhodou nemnoho dne zbývalo, vykřikne kdosi ze stráží nepřátelských: „Římané, to jest válku ukazovati a ne vésti! Když nastává noc, sestavujete šik. Delší části dne nám jest potřebí k boji, který nastává. Zejtřejšiho dne při východu slunce navraťte se na bojiště. Bude příležitost k bitvě, nebojte se!“ Těmito slovy rozdrážděno jsouc přivedeno jest vojsko zpět do ležení, i viděla se jemu noc nastávající dlouhou, anaž odložení boje způsobila. Zatím hoví arci tělům pokrmem a spánkem. Avšak jakmile se rozednilo, přišlo římské vojsko o mnoho dříve na bojiště, konečně vytáhli také Aequové. Seč byla s obou stran prudká, poněvadž Římané s hněvem a nenávistí bojovali , a Aequy vědomí svou vinou spůsobeného nebezpečí a zoufání, že by jim budoucně víra dána byla, nutilo posledních věcí se odvážili i zkusiti. Předce však neodolali římskému vojsku Aequové, a když zahnáni byvše v své území ustoupili, nebyly o nic více mysli nakloněny k míru, a vášnivý lid obořoval se na vůdce, že se odvážili potýkati se polem, kde Římané válečným uměním vynikají; Aequové že ku plenění a nájezdům lepší jsou a mnohé tu a tam zástupy že války lépe vedou než veliká spousta jediného vojska.

3. Zůstavivše tedy posádku v ležení vytáhli a vtrhli s takovým hlomozem v římské území, že až k hlavnímu městu postrach rozšířili. Nenadálá tato událost spůsobila také proto více polekání, že se ničeho méně obávati nemohli, než aby nepřítel přemožený a skoro v táboře obležený plenění pamětliv byl; a poděšení venkované hrnouce se v brány volali, že to není plenění, že to nejsou drobné zástupy lupičův, nýbrž zvětšujíce všechno planou bázní říkali, že vojsko a pluky nepřátelské se přibližují a brannou mocí proti hlavnímu městu se řítí. Od těch uslyšeli nejistou zprávu nejbližší a donášeli ji tím planěji jiným. Shon a pokřik volajících do zbraně nelišil se mnoho od zděšení, jaké bývá v dobytém městě. Náhodou vrátil se consul Quinctius od Algidu do hlavního města. To bylo lékem proti bázni. Utišiv shon a vyčítaje, že se bojí přemoženého nepřítele, rozestavil posádky po branách.

OSUSKÝ, SAMUEL ŠTEFAN - FILOZOFIA ŠTÚROVCOV I.

OSUSKÝ, SAM. ŠT.

FILOZOFIA ŠTÚROVCOV I.
Štúrova filozofia

Daniel Pažický, Myjava, 1926

história
332 s., slovenčina
hmotnosť: 482 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

12,00 € PREDANÉ

*svama*

Ďalej treba pamätať, že sú úlohy a úkoly v rozmanitosti života, ktoré ani jednotlivec vykonať nemôže, lebo mu sily nestačia, ani vláda, štát sa o ne starať nemôže, lebo sú prišpeciálne a lokálne. Tu odpomoc: sdružovať sa, spolčiť sa k vykonaniu takýchto. Náš národ aj s tohoto stanoviska je zaostalý. Ako niet ducha pospolitosti, niet ani ducha spolčovania, totiž vzájomného pôsobenia za istým užitočným, sily jednotlivca presahujúcim cieľom, Čo aj boly spolky, alebo zahynuly alebo živoria, držíme sa hesla: nech sa každý o seba stará. Koľko tu nedostatkov, potrieb! Nespolčujeme sa v obci, nespolčujú sa stavy, nemáme dobročinných ústavov, sirotincov, nemocníc, chudobincov, kasín, čitární, knihovní atď. Pohly sa iba spolky miernosti, gazdovské spolky a sporiteľne. Spolčujme sa!

Aj čo sa stalo, založenie spolkov miernosti, to Štúrova a jeho družiny zásluha. Drobná práca začala sa už tu, nie v deväťdesiatych rokoch a potom.

Národ ako dnes, aj vtedy hlivel, ničil sa pijatikou. Preto obšírne píše o spolkoch miernosti, propaguje ich. Opisuje hroznú zkazu opilstva u ľudu nášho, zkazu na tele, na majetku, na duši, v rodine, v obci, v národe. „Žiadon mor a turecká vojna neuškodily našej krajine tak, ako smradľavý nápoj pálenky. Na západe, kde sa tiež rozšírila pálenka, jako v Amerike a v Írsku, dobre sa dokázaly spolky miernosti. Podáva soznam, zprávy už založených spolkov, lireratúru abstinenčnú. Pijatika je príčinou

veľkej biedy zvlášť v časoch neúrodného roka, jaký bol 1845. Tu navrhuje: rozšíriť spolky miernosti, zakázať pálenku páliť, sriadiť sýpky, sriadiť chudobince, pracovne, nálezince, tovaryšstvá vzájomnej pomoci, sporiteľne, slovom dobročinné ústavy, jaké má západ už v bohatej miere.

Len nehlivieť, pracovať na každom poli! Duch času volá, pohnúť sa, postaviť sa na vlastné nohy. Bez práce ničoho si nevydobyjeme. Bez práce niet práv, niet slobody.