MARKOV, GEORGIJ - SOĽ ZEME

MARKOV, GEORGIJ MOKEJEVIČ

SOĽ ZEME
(Soľ zemli)

Osveta, Bratislava, 1962
preklad Zora Jesenská, Ľudmila Pikulová
obálka Teodor Schnitzer
1. vydanie, 7.000 výtlačkov

beletria, román
568 s., slovenčina
hmotnosť: 651 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,70 €

*zimpa*  in **S7S**

Georgij Markov sa narodil roku 1911 v Novo-Kuskove v Tomskej oblasti. Už ako chlapec si obľúbil Sibír, ktorú pochodil krížom-krážom so svojím otcom-pol'ovníkom. K tejto veľkej láske sa Markov neustále vracia aj v svojich literárnych dielach. V prvom svojom väčšom diele — Strogovovcoch, uverejnenom roku 1939, líči osudy ľudí na Sibíri v čase zúrivých bojov za sovietsku moc. Román priniesol autorovi veľkú popularitu a bol vyznamenaný literárnou cenou. Bol preložený aj do slovenčiny. Slovenská čitateľská verejnosť ho prijala veľmi kladne.

V románe Soľ zeme sa autorovi podarilo vylúdiť tie najčarovnejšie zvuky, aké prechováva vo svojom vnútri ešte stále záhadná, málo preskúmaná Sibír. Čím ďalej čitateľ obracia stranu za stranou, tým väčšmi sa pred ním vynára naozajstná Sibír, plná aróm, rôznorodých farieb, nekonečne bohatá svojimi pokladmi. No nejde tu len o romantiku. Sibír vie byť aj krutá, záludná. Ale tak, ako je náš život popretkávaný rôznymi protikladmi, čo sa navzájom prelínajú a dopĺňajú, aj v Sibíri sa ešte väčšmi skvie na pozadí týchto tienistých stránok jej opravdivá krása, jej bohatstvo.

Autorovi tohto románu ide o to, aby ukázal tvorivý zápas o sprístupnenie sibírskych bohatstiev sovietskemu človeku. Tento boj o Sibír prerastá rámec vedeckého bádania, stáva sa vnútornou záležitosťou mnohých ľudí, lebo aj od toho, ako sa zapojili do tohto ťažkého boja s prírodou, ako pochopili dialektiku rozvoja a potrieb spoločnosti, aj od toho závisí osobné šťastie nejedného z hrdinov.

Niektorých hrdinov si čitateľ už obľúbil v Strogovovcoch (synovia Arťom a Maxim). Teraz môže sledovať ich osud v povojnových podmienkach, keď sa život stáva plnší, bohatší a zložitejší, a teda aj náročnejší. Aby bratia obstáli v tomto novom prostredí, aby ich nepredbehol život, musia občas vynakladať obrovské úsilie. No aj tak sa na tejto ceste neraz podkýnajú (hlavne Arťom). Horšie obstála v živote ich sestra Marina, ktorá nevedela v mladosti dostatočne oceniť osobné šťastie, ktoré sa jej ponúklo a až neskôr, keď okúsila trpké sklamania s manželom Benediktinom, pochopila stratu a snaží sa napraviť svoj omyl. Sviatočnými farbami kreslí Markov osud trojice — Alexeja, Sofii a Uli, mladých ľudí, ktorých aj napriek rozdielnosti ich charakterov spojí život v práci a v citových vzťahoch. Uliana nachádza veľké šťastie v svojej prvej láske, zatiaľ čo Sofia musí sa zmieriť s odmietnutím Alexeja, hoci ho ľúbi tak isto vrúcne ako Uliana.

Román si svojím obsahom a umeleckou hodnotou určite získa priazeň slovenského čitateľa.

ÔSMA KAPITOLA

1

MAXIM A ARŤOM si obzerali Marejevku. Maxim za mladi chodil po mnohých dedinách a osadách Ulujulia, ale sem sa nikdy nedostal. Nenáhlivo prešli po jednej ulici, potom sa zvrtli do druhej, ústiacej do limbovej hory. Pri jednom dome bratia zastali. Maxim znehybnel, uveličený zázrakom, ktorý stvoril ľuďom na obdiv neznámy majster. Garniže a rámy na dome, bránička a vráta — všetko bolo samá vzorka, vypílená z obyčajných dosák. Majster urobil podoby zverov a vtákov veľmi výrazne.

Na vrátach bol celý rozvinutý námet: dvaja psi prudko naháňajú medveďa. Medveď sa už kotúľal ako drevený vĺčok, ale ani psom nie je ľahko: vyplazili z papúľ dlhé jazyky.

— Tento dom patril priekupníkovi kožušín Tichomirovovi, — povedal Arťom.

Ale Maxim nemyslel teraz na Tichomirova.  Živo si predstavil majstra týchto vzoriek, ktorý mal v rukách iba dláto, pílku a sekeru. Bol to samorastlý talent, z tých, čo na údiv celej Európy vedeli podkovať blchu. Majster akiste nemal nielen vlastný dom, ale ani obyčajnú chalupu, putoval z dediny do dediny, medzi ľudom mal meno „majster desatorakej psoty“ a celý život sníval o tom, vystaviť mesto na div sveta. Umrel tento majster osamelý ako kôl v plote, pochovala ho obec, a len urastené brezy hladkých pňov na tichom dedinskom cintoríne oplakávali jeho opustený hrob.

— Miestny soviet? — spýtal sa Maxim.

— Aha, vidíš? — Arťom ukázal na tabulu so zlatými literami na čiernom, na prst hrubom skle: „Marejevský miestny soviet poslancov pracujúcich“.

Arťom otvoril dvierka a vošli na dvor. Polovica dvora bola prikrytá strechou z plechu; strecha miestami prehrdzavela a škľabila sa dierami. Kedysi za kupca Tichomirova pod touto strechou zimovali vozy, letovali sane, opatrovali sa pluhy, kosačky, stáli tam veľké váhy, na ktorých vážievali vrecia nakúpených limbových orechov. Teraz pod strechou nebolo ani vozov, ani váh. Zem zarástla harmančekom a lobodou. Tam, kde bývali váhy, stál dlhý stôl a za ním sa ťahali tri rady mocných smrekových lavíc. Od jari, až kým sa nezačali zimy, všetky zhromaždenia, zvolávané miestnym sovietom, konali sa tu na voľnom povetrí a Marejevčania žartom volali toto miesto „letnou zasadacou dvoranou“.

Keď Arťom a Maxim vošli na dvor, uvideli pod strechou ľudí. Ľudia sedeli v takých nenútených polohách, že sa podľa nich nedalo hneď rozumieť, či zasadajú, a či len besedujú. Ale keď sa Maxim sediacim prizrel, zbadal, že sa zhovárajú o čomsi vážnom, významnom, a že sú zrejme nie rovnakej mienky.

— Dobrý deň, súdruhovia! — veselo povedal Arťom, keď uvidel známych. — Nevyrušujeme?

Ozvala sa vrava: „Dobrý deň!“, „Poďte ďalej!“, „Nemáme tajností“. V tej chvíli z krajnej lavice vstal bradatý človek s okrúhlou tvárou a šiel oproti Arťomovi, ukazujúc v úsmeve mocné zuby, žlté od dohánového dymu.

— Aha, Miron Stepanyč! Dobrý deň, ujček! — zvolal Arťom a podával mu ruku. — Dovoľte, aby som vás predstavil. — Arťom sa obrátil ku bratovi. — Toto je súdruh Degov, naša okresná znamenitosť, a toto súdruh z krajského výboru strany.

Maxim stisol ruku Degovovi, ale pozornosť mu upútal človek, čo sedel na zadnej lavici na kraji. Mal na sebe brodne, sivé široké nohavice a takú istú sivú košeľu bez opaska. Na hlave mal čiapku-ušianku. Malými bystrými očami obzeral Arťoma. Keď Arťom pomenoval Degova „naša okresná znamenitosť“, človek natiahol aj tak dlhé chudé hrdlo a s úsmevom poznamenal:

— Oj, ľúbi naša znamenitosť pred vrchnosťou chvostom pokrútiť!...

— Ale daj pokoj, sváko Miša! Závidíš mu jeho rad, preto tak nerozumne hovoríš, — povedal ktosi poučne.

— Vraj závidím... — odpovedal Lisicyn dudravo a pozorne sa prizrel Maximovi, akoby sa ho spytoval: „No, a ty si čo za vtáka?“

— A o čom ste sa tu radili a hádali? — spýtal sa Arťom všetkých.

— O zemi, Arťom Matvejič. Tuto s priateľkom sme sa po-

MAGIC, DEZIDER - ATLAS CHRÁNENÝCH RASTLÍN

MAGIC, DEZIDER
BOSÁČKOVÁ, EVA

ATLAS CHRÁNENÝCH RASTLÍN

Obzor, Bratislava, 1978
edícia Obrázky z prírody
ilustrácie Jindřich Krejča, Otakar Ušák
obálka Jindřich Krejča
1. vydanie, 20.000 výtlačkov

atlasy, príručky, príroda, liečivé rastliny, zdravie
260 s., slovenčina
hmotnosť: 313 g

tvrdá väzba

4,00 €  3,50 € stav: veľmi dobrý *sampa*bot*
4,00 €  3,50 € stav: veľmi dobrý *bookhu2*bot*
4,00 €  3,50 € stav: dobrý *W-dykopa*bot*

PREDANÉ stav: dobrý, pečiatky v knihe *trsos**bot*
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, len na predsádke uvedené meno majiteľa *zimpa* 

ERBEN, KAREL JAROMÍR - ROZPRÁVKY

ERBEN, KAREL JAROMÍR

ROZPRÁVKY

DLX Slovakia, Bratislava, 2002
preklad Štefan Moravčík
ilustrácie Dana Moravčíková
ISBN 80-900972-7-8

beletria, knihy pre deti, rozprávky,
128 s., slovenčina
hmotnosť: 523 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

7,00 €

*zimpa*  in **S3P**

Prečo vlastne rozprávky nestarnú? Sú tri hlavné dôvody, ktoré im zaručujú večnú mladosť: ich poézia, múdrosť a humor. Bez poézie myseľ vysychá, bez múdrosti stráca rovnováhu a bez humoru vädne. Citát rozprávky - pravda, v takej literárnej forme, ako sú rozprávky Erbenove - znamená osvieženie, pookriatie, duševné prevetranie. Nikto po Erbenovi nenapísal Tri zlaté vlasy deda Vševeda tak pútavo. Jeho rozprávky sú základ. Až na ňom stavali všetci ostatní, lebo bol dostatočne pevný, dokonale premyslený, jasný a jednoduchý, ako každé klasické dielo.

(Z doslovu Marie Majerovej k českému vydaniu.)

Živá voda

Bol raz jeden kráľ a mal troch synov. Keď synovia dorástli, rozboleli kráľa oči tak, že nemohol ani na božie svetlo hľadieť, ale musel zostávať v tme, a nikto mu nevedel rady ani pomoci. Raz v noci sa kráľovi snívalo, že keby získal živú vodu a tou si oči umyl, že by sa uzdravil. Druhej noci sa mu to snívalo zase a tretej noci tiež. Nuž povolal k sebe svojich troch synov a riekol im: „Milí synovia, po tri noci sa mi snívalo, že by som sa uzdravil, keby som sa umyl živou vodou. Kto z vás mi pôjde po ňu?“

„Ja - ja - ja!“ volali všetci traja synovia.

Kráľa to veľmi potešilo, ale riekol: „Milé deti, všetci traja nemôžete odísť. Som starý a chorý, kto by ma ošetroval, keby ste všetci odišli? Choď ty, môj najstarší syn, tebe to právom náleží.“ Najstarší syn sa hneď chystal na cestu. Vybral si dobrého koňa, nabral si z kráľovskej pokladnice mnoho zlata a striebra, dal otcovi zbohom a šiel. Išiel tri dni neprestajne, nikde sa nezdržiaval, až prišiel do akéhosi veľkého mesta. Keďže bol už unavený a mesto sa mu páčilo, chcel si tu pár dní odpočinúť. Príde do krčmy a vidí tri krásne panny, ako hrajú spolu v kocky. Kráľovič k nim podišiel, díval sa a veľmi sa mu tá hra zapáčila. Zrazu mu jedna panna povie: „Nechcel by si si s nami zahrať?“

Kráľovič sa nedal dlho pobádať a začal hrať. Hral tri dni a tri noci, až všetko zlato a striebro prehral. Potom stavil aj koňa a zase prehral. Keď už nemal nič, čo by stavil, riekla jedna panna: „Budeme hrať jeden o druhého. Keď vyhráš ty, budeme tvoje, aj všetko, čo je naše. Keď vyhráme my, budeš ty náš.“ Kráľovič privolil, vzal kocky, zamiešal, hodil na stôl a - prehral seba samého.

Kráľ doma čakal — čakal, ale najstaršieho syna sa dočkať nemohol a s jeho očami bolo čoraz horšie a horšie. Tu prišiel k nemu stredný syn a riekol: „Otče, nechaj, aby som ja zašiel po živú vodu, možno sa tam aj o bratovi niečo dozviem.“ „Choď, syn môj,“ riekol kráľ, „nech ťa pánboh opatruje!“ Kráľovič si osedlal dobrého koňa, nabral si z kráľovskej pokladnice zlata a striebra a šiel. Išiel tou istou cestou ako jeho brat, až prišiel na tretí deň do toho istého veľkého mesta. Keďže bol už unavený a mesto sa mu páčilo, chcel si tu odpočinúť. Príde do krčmy, vidí tri krásne panny v kocky hrať. Kráľovič sa k nim postavil a díval sa, až ho jedna panna vyzvala, aby si aj on zahral. Kráľovič začal hrať a prehral všetko zlato a striebro, potom koňa a naposledy aj sám seba.

Kráľ zase dlho-predlho čakal, a keď sa ani jeden, ani druhý syn nevracal a choroba sa mu zo dňa na deň horšila, riekol mu najmladší syn: „Otče, dovoľ, aby som ja po živú vodu šiel. Možno sa tam niekde s bratmi zídem a privediem ich

ČEJKA, KAREL - DVA MUŽI PŘES PALUBU

ČEJKA, KAREL

DVA MUŽI PŘES PALUBU

Profil, Ostrava, 1989
prebal Aleš Stanovský
1. vydanie, 12.000 výtlačkov
ISBN 80-7034-01-3

cestopis
262 s., čeština
hmotnosť: 482 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, na frontispice neautorské venovanie

1,40 €

*zimpa*  in **S1P**

Bystrý vjem, postřeh a úsudek, pohotovost intelektu zkoumat a touha uvidět cizí kraje člověka vedou k dobrodružným cestám i k literárním cestopisům. V osobitém žánrovém typu cestopisných fejetonů představují kapitoly v knize Karla čejky ojediněle přitažlivé možnosti poznání z cest: DVA MUŽI PŘES PALUBU — na trase k jaltským břehům a plážím Černého moře a odtud vodami Středozemního moře k přístavům sicilským a africkým; ANGLICKÉ LISTY PO PADESÁTI LETECH - z putování po Francii a Anglii a se zkušenostmi tuláků; OSTRAVA JE V PATAGONII - napříč Jižní Amerikou k dosud nepoznaným vrcholům And s ostravskou horolezeckou expedicí; JAK JSME NEBYLI NA KUBĚ a ATHÉNY A RADEGASTI — s cestovními kancelářemi na turistických zájezdech, jež mají předem plánovaný program, avšak vynalézavý, původní průběh a jejichž obraz je podán vypravěčsky nápaditě, s dobrou mírou pro důvtip, aforisticky živě.

JAK JSME NEBYLI NA KUBĚ

IV

KAPITOLA / 5

MARNÁ VZPOURA

(SE VZPOMÍNKOU NA PANA PIVODU)

KDYŽ NÁM OZNÁMILI, ŽE SE Z NAŠEHO PROgramu škrtá Trinidad, vzbouřili jsme se. Tedy já s Honzou. Pak se k nám přidalo ještě několik účastníků zájezdu, ostatním to bylo celkem jedno. Zástupci Cubaturu odůvodňovali změnu tím, že na silnici z Cienfuegos do Trinidadu spadl most. Namítali jsme, že můžeme jet jinou cestou. Řekli, že objížďka je příliš dlouhá a překročili bychom vysoko příděl nafty. Navrhovali jsme vynechat některý jiný, méně atraktivní výlet, třeba okružní jízdu v Camaguey. Prohlásili, že nejde jen o naftu, ale i o čas; nestihli bychom oběd objednaný v hotelu Zaza. Byli jsme ochotni oběda se vzdát, ale když to uslyšeli ostatní turisté, většinou začali protestovat. Postupně se k nim přikláněli i ti, kteří se ze začátku zdáli být na naší straně. Kvůli několika starým barákům přece nepřijdou o výborný oběd a možnost vykoupat se v hotelovém bazénu! Po vytrvalém boji jsme se s Honzou vzdali přesile. Ze Cienfuegos se tedy vyjelo nikoliv k jihovýchodu, nýbrž na sever, abychom se oklikou přes Santa Claru dostali k jezeru na řece Zaza. Jen abychom ten oběd, proboha, nakonec přece jen nezmeškali! Zdrželi jsme odjezd svou tvrdohlavou touhou spatřit jedno z nejstarších a historicky nejvýznamnějších měst na Kubě skoro o hodinu.

Kdybych měl popsat složení našeho zájezdu terminologií našich babiček, řekl bych, že velkou většinu tvořili páni velkouzenáři, hoteliéři a soukromníci, za což lze snadno dosadit stavy a profese současné společnosti. Ti lidé si mohli prostě dovolit každým rokem nákladnou a atraktivní dovolenou — a cesta na tento největší ostrov Velkých Antii jim ji ideálně poskytovala. Nepřipouštěli si vůbec žádné starosti, snad jen o to, jaké ovoce a zákusky dostanou po vydatné večeři, co si koupí za své celkem slušné kapesné či zda v hotelovém pokoji funguje lednička, televizor a klimatizace. Nezáleželo ani na tom, kudy je autobus — teď už, bohužel, bez baru, což mnozí považovali za velikou újmu — poveze, ale především na tom, aby všude, kamkoliv je přiveze, měli veškerý komfort a pohodlí. A pak nás tu bylo několik (za pár dní jsme se přece jen tak trochu seznámili), kteří si na cestu za oceán lopotně ušetřili a chtěli tudíž prožít a vidět co nejvíc. Co nejvíc!

„Věřil bys,“ řekl mi Honza někde před městem, „že někteří jsou na tomhle zájezdu už podruhé?“

„Věřil,“ odpověděl jsem tiše, „protože vím o jednom manželském páru — to je támhle ten, co se vždycky tak vehementně dere na první sedadla za řidičem — který už je tu potřetí.“

„Do Pěruna,“ zaklel Honza po ostravsku, „a my se s nimi hádáme kvůli jedné zrušené exkurzi! Teď už je mi jasné, proč se na nás dívali jako na blbce.“

Projeli jsme Santa Clarou, kde budeme ubytováni na zpáteční cestě, a obrátili se tváří k východu. „Air—conditioning“ fungovala bezvadně, za okny 30 °C, zde o deset stupňů míň. Někteří jsou už z těch náhlých teplotních změn při neustálých nástupech do a výstupech z autobusu mírně nachlazeni. Bar v zadní části autobusu je prázdný, koktejly nejsou, upíjíme tedy z láhve havanský rum bez ledu.

Byl jsem zvyklý (a Honza též) cestovat často, cestovat rád, ale cestovat za poznáním světa, bez ohledu na nepohodlí a potíže. Zkoušeli jsme to všelijak — vlastním autem, jachtou, veřejnými dopravními prostředky a mnohokrát i pěšky. Seznámili jsme se sice kdysi na atraktivním zájezdu s Čedokem, ale od té doby jsme se podobným kolektivním radovánkám, až na nepatrné výjimky, vyhýbali.

Teď jsme však in corpore „za hranicemi všedních dnů“ a musíme se tomu podřídit. Například zbodnout v hotelu Zaza placičky s máslem, zeleninovou mísu, krémovou polévku s šunkovou rýží, dva řízky s pomfrity, zmrzlinu, kávu, džus z guajaby a jedno černé pivo. Potom se vykoupat ve vodě dvojitého hotelového bazénu a projít se pod palmami po břehu mělkého přehradního jezera s množstvím vodního ptactva, pozorovat černé papoušky na větvích v okolí a pak nastoupit do autobusu a opět pokračovat v cestě po Carretera central — přes tisíc kilometrů dlouhé dálnici procházející po délce celého ostrova. Naším dnešním cílem je město Camaguey, hotel Camaguey, původním jménem Marica, a v něm opět pohodlně zařízený pokoj, bar, koupaliště a vydatná večeře.

RICHTÁRIKOVÁ, SOŇA - MATEMATIKA

RICHTÁRIKOVÁ, SOŇA
KYSELOVÁ, DARINA

MATEMATIKA
Pomôcka pre maturantov a uchádzačov o štúdium na vysokých školách

Enigma, Nitra, 1999 a 1998
edícia Chystáte sa na maturitu?
ISBN 80-85471-61-2

učebnice, matematika
320 s., slovenčina
hmotnosť: 339 g

mäkká väzba

0,80 € stav: veľmi dobrý *gopal2*  DAROVANÉ EGJAK
0,60 € stav: dobrý, len na asi 10 stranách vpisy do knihy *zimpa* PREDANÉ

Edícia kníh CHYSTÁTE SA NA MATURITU ? už svojím názvom naznačuje, komu je určená. Iste však po nej siahnu aj študenti nižších ročníkov rozličných typov škôl, účastníci kurzov i samoukovia, ktorí chcú mať „poruke“ základný prehľad vedomostí z daného predmetu. Témy príručiek sú zhrnutím stredoškolského učiva.

Rozhodne si nemyslíme, že naše príručky majú byť jedinou študijnou pomôckou v záverečnej fáze prípravy na skúšku. Nemali by ani suplovať základné učebnice v procese výučby. Ich vydaním sa snažíme poskytnúť študentom materiál, ktorý im pomôže zosystematizovať a upevniť vedomosti nadobudnuté počas štúdia. Myslíme si tiež, že s našou knižkou sa študent pripraví na skúšky s nižšou mierou stresu ako bez nej.

Želáme Vám spokojnosť s Vaším výkonom pri zelenom stole a úspešný štart do sveta dospelých.

ROZNER, JÁN - SEDEM DNÍ DO POHREBU

ROZNER, JÁN

SEDEM DNÍ DO POHREBU

Marenčin PT, Bratislava, 2009
predslov Vladimír Petrík
doslov Zora Jesenská
obal Ľubomír Krátky
1. vydanie
ISBN 978-80-8114-009-9

životopisy, autobiografia,
312 s. čb fot., slovenčina
hmotnosť: 477 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,50 €

*zimpa* in  in **S1P**

Ján Rozner (1922) Bratislava - (2006) Mníchov, publicista, prekladateľ, literárny, divadelný, filmový kritik, dramaturg, od roku 1945 redaktor Národnej obrody, Pravdy, vydavateľstva Slovenský spisovateľ, vedúci pracovník SAV. Prekladal z anglickej a nemeckej literatúry.

V 50. rokoch sa spoznal s prekladateľkou Zorou Jesenskou, s ktorou sa oženil. V období normalizácie mal zákaz publikovať a jeho diela a preklady boli vyradené z knižníc. Roku 1976 sa vysťahoval do Mníchova, kde žil až do smrti.

V Mníchove sa v spomienkových prózach vracal do povojnových rokov a skoncipoval rozsiahly román s dokumentárno-biografickými prvkami Sedem dní do pohrebu, v ktorom s veľkou emotívnou silou zobrazil smrť manželky Zory Jesenskej a dramatické okolnosti súvisiace s jej pohrebom. Pretože išlo o známu osobnosť, ktorá sa verejne postavila proti sovietskej okupácii, komunistický režim sa usiloval pohreb všemožne obmedziť. Ten napokon aj tak prerástol do tichej manifestácie. Román má však širšie spoločenské pozadie a je zároveň kritickým obrazom štyridsaťročnej totality a figuruje v ňom celý rad postáv z oblasti kultúry i politiky.

Zora Jesenská (1909) Martin - (1972) Bratislava, prekladateľka, literárna kritička, publicistka, redaktorka, pedagogička. Pochádzala zo známej rodiny Jesenských (jej otec Fedor bol bratom Janka Jesenského), študovala klavír na Hudobnej a dramatickej akadémii v Bratislave, ale čoskoro sa začala venovať prekladaniu a kritike. Redigovala časopis Živena a knižnú edíciu rovnomenného spolku, bola redaktorkou Tatranu, prednášala na Filozofickej fakulte UK, vychovala celú generáciu prekladateliek. Sama patrí k najvýznamnejším a najplodnejším slovenským prekladateľom. Z ruštiny preložila takmer celú klasiku (Dostojevskij, Tolstoj, Gogoľ, Čechov atď.) i veľa zo sovietskej prózy.

S manželom Jánom Roznerom preložila hry W. Shakespeara. Ako publicistka sa aktívne zapájala do tzv. obrodného procesu, roku 1968 odsúdila sovietsku okupáciu, za čo ju Husákov režim vylúčil zo slovenskej kultúry. Nesmela publikovať, jej knihy a preklady sa stiahli z knižníc. Zúčastnila sa nejednej verejnej demonštrácii proti okupácii v Bratislave, kde ju policajti zbili. Napísala o tom kritickú reportáž, čím sa jej prípad stal známym aj v zahraničí. Zomrela v roku 1972 po krátkej chorobe. O okolnostiach jej smrti a pohrebu vydáva svedectvo táto kniha.

Večer

Obálky padli do schránky a v tej chvíli prestal myslieť na to, že asi predsa na nejakých ľudí ešte zabudol. Teraz mal v hlave len jedno, čo povie, keď bude telefonovať.

Myslel na to so zaťatou sústredenosťou, ale nevynorila sa mu ani jedna veta. Asi ani nič nepríde. Cestou k sesternici sa vrátil kus vyššie a zabočil do ulice, ktorá viedla paralelne s tou jeho hornou. Mal rád tú ulicu, kde z jednej strany boli väčšinou trojposchodové domy aspoň z doby jugendstilu, z druhej strany, smerom k svahu, ktorý sa odtiaľ dvíhal k hornej ulici, stáli vilky a menšie kaštiele, iba celkom na kraji ulice ten kaštieľ bol skôr menší palác, teraz celý vysvietený, ani keby tam bola nejaká predvianočná oslava, hocikedy prešiel popri ňom, vždy si pomyslel, že za vojny tam sídlilo vyslanectvo Veľkonemeckej ríše, najvyššia komandatúra Slovenského štátu, kedykoľvek s niečím neboli spokojní, vyšiel o tom úvodník v denníku nemeckej volksgruppe Grenzbote, a to sa stávalo dosť často, dokonca aj názov ulice si vtedy dali zmeniť, volala sa Moyzesova, nemeckým ušiam to mohlo znieť provokujúco, Mosesova, Mojžišova, iste z ich podnetu ju premenovali na Schillerovu, jeho život za tých päť vtedajších rokov závisel aj od toho, čo sa dialo v tejto budove, do ktorej nikdy nevstúpil, už len preto by bol rád vedel, čo tam je teraz, kto tam teraz sídli, síce istá inštitúcia mala zrekvirovanú nejednu vilku, na ktorej nebola nijaká tabuľka s označením inštitúcie, ale takú nápadnú budovu by si pre tie svoje účely neboli zabrali, a že sa nikoho na to nespýtal, čo tam teraz je, začudoval sa, ale už nechal za sebou vysvietené obloky, o kus ďalej, tiež uprostred veľkého trávnika, uvidel žltú vilku, tam ešte pred dvanástimi rokmi býval Friš, od ktorého si odviezol chladničku, bielizník a dva mohutné fotely. Vilka patrila hudobnému skladateľovi Moyzesovi, s jeho sestrou sa Friš vtedy rozišiel, a rozpamätal sa, že začiatkom tridsiatych rokov Moyzes ako profesor učil na konzervatóriu jeho ženu. No teraz už musí myslieť na ten telefón, čo vôbec mohol povedať niekomu, s kým nehovoril ani netelefonoval, koho nevidel... presne štyri roky a štyri mesiace.

Vlastne to bola súhra náhod, pomyslel si, že sa s tou „tatranskou sesternicou” - ako ju niekedy nazývala jeho žena, lebo sa tiež volala Zora - dlhé roky stretávali v lete a veľmi často aj v zime. Prvý raz sa s ňou stretli celkom nečakane, keď sa do Tatier vybrali krátko po svadbe - ubytovali sa jedine vtedy v jednom z veľkých Grandhotelov zo začiatku storočia, postavených v majestátnom alpskom štýle, lebo všetky normálne hotely zabrali odbory - a raz, na väčšom výlete, sa zastavili v chate vysoko v horách, bola pokročilá jeseň a začalo pršať... aspoň teraz sa mu tak zdalo... chata bola prázdna, len odrazu odkiaľsi k nim pribehla tatranská sesternica - žena s ním nezašla za ňou do sanatória, kde pracovala ako lekárka, lebo to bolo v tom čase, keď ju príbuzenstvo odpísalo a ignorovalo -, ale tu natrafili na niekoho, koho sa rodinné pobúrenia vôbec nedotkli, naopak, vyčítala jeho žene, prečo ju nevyhľadali, aj jemu hneď začala tykať, a potom priviedla Harryho, vysokého štíhleho muža asi v jeho veku alebo trocha mladšieho, ktorý vtedy bol na chate kuričom a za ktorého sa neskôr vydala. A odvtedy ich styky udržiavala takrečeno zhoda okolností. Jeho žena zistila, že jej niekdajšia žiačka Magda, ktorú učila hrať na klavír, je v Tatrách vedúcou odborárskeho rekreačného strediska - bola dcérou mäsiara, hotelovú školu absolvovala vo Švajčiarsku, oboje ju vtedy diskvalifikovalo na reprezentatívne miesto v hotelierstve, kedykoľvek im tam rezervovala izbu aj so stravou za minimálny poplatok... raz ich ubytovala vo vlastnom byte, keď odišla na dovolenku... Po nejakom čase spisovatelia kúpili a dali zrenovovať bývalé súkromné sanatórium, keď tam prišli, vždy dostali pohodlnú izbu, len stravovať sa chodili do reštaurácie nablízku. Od toho prvého stretnutia na chate už vždy vyhľadali ženinu tatranskú sesternicu v sanatóriu pre tuberkulózu, kde ako lekárka mala ako byt jednu veľkú izbu, neskôr aj spolu s mužom. Harry bol vyštudovaný právnik, práve keď doštudoval, zvíťazila robotnícka trieda a on sa ešte v poslednej chvíli zúčastnil nejakých študentských demonštrácií a po víťazstve robotníckej triedy odišiel z Prahy do Tatier. Ako horolezec chodieval tam už za protektorátu a na túrach sa zoznámil so sesternicou jeho ženy. Bol iste jeden z prvých, ktorí sa z civilizácie utiahli do prírody z ideologických dôvodov. Teraz by sa asi povedalo, pomyslel si, že ušiel pred establišmentom.

KLAPKA JEROME, JEROME - TRAJA V ČLNE A PES

KLAPKA JEROME, JEROME

TRAJA V ČLNE A PES
(Three Men in a Boat)


Mladé letá, Bratislava, 1970
edícia Dobré slovo
preklad Alfonz Bednár
ilustrácie Ján Trojan
1. vydanie, 8.000 výtlačkov

beletria, román, humor
206 s., slovenčina
hmotnosť: 365 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

2,40 € PREDANÉ

*zimpa* in **S2P**

Rozmarný príbeh troch priateľov, ktorí sa vypravia spoločne na niekoľkodennú dovolenku po rieke Temži, patrí ku klasickým dielam svetovej humoristické literatúry. Rozprávanie je pestrou zmesou príhod a udalostí, ktoré ich po dobu tejto svojráznej výpravy stretávajú na palube ich člna iv pobrežných krčmičkách. Autor používa pokojný, suchý humor, s ktorého pomocou odhaľuje ľudské slabosti, návyky a zlozvyky a velebí priateľskú solidaritou a túžbu po dobrodružstve.

Okolo jedenástej sme prišli na dohľad Readingu. Rieka je špinavá a odpudzujúca. Človek sa nerád zdržiava v okolí Readingu. Mesto samo je povestné minulosťou, ktorá sa datuje od šerých čias kráľa Ethelreda, keď Dáni zakotvili s vojnovými loďami v Kennete a vyrazili z Readingu, aby spustošili celú wessexskú krajinu, a tu sa Ethelred a jeho brat Alfréd pustili do boja a Dánov premohli, pričom sa Ethelred modlil a Alfréd bojoval.

V neskorších rokoch, ako sa zdá, pokladali Reading za vhodné útočište, najmä keď pomery v Londýne začali byť nepríjemné. Parlament obyčajne uháňal do Readingu, keď vo Westminsteri vypukol mor, a roku 1625 tak spravilo i súdnictvo a všetky súdy sa konali v Readingu. Stálo by iste za to mať teraz v Londýne mor, aby sa človek zbavil advokátov a parlamentu.

Za parlamentných bojov obliehal Reading gróf z Essexu a o štvrť storočia tam princ Oranžský zničil vojská kráľa Jakuba.

V Readingu leží pochovaný Henrich I. v benediktínskom kláštore, ktorý sám založil. Rumy z neho vidno ešte dosial a v tom istom kláštore mal sobáš veľký Ján z Gauntu a lady Blanche.

Do readinskej komory sme prišli s barkasou, ktorá patrila akýmsi mojim priateľom, a vliekla nás asi tak na míľu k Streatley. Je to veľmi príjemné, keď barkasa ťahá čln. Ja sám dávam tomu prednosť pred veslovaním. Plavba by bola bývala ešte príjemnejšia, keby tam nebolo toľko tých prekliatych malých člnkov, ktoré sa našej barkase stále plietli do cesty, a aby sme do nich nevrazili, museli sme stále spomaľovať a zastavovať. Naozaj to veľmi otravuje, keď sa tieto veslárske člny na rieke stále pletú do cesty barkase; malo by sa niečo robiť, aby sa to zamedzilo.

A okrem toho sú tak bezohľadne bezočivé. Môžete pískať, len-len že vám kotol nepraskne, kým sa im uráči poponáhľať. Ja by som občas do jedného-dvoch vrazil, keby bolo po mojom, len aby som im dal ponaučenie.

Rieka nad Readingom začína byť veľmi pôvabná. Železnica ju trochu kazí až k Tilehurstu, ale od Mapledurhamu až k Streatley je nádherná. Kúsok nad mapledurhamskou komorou obchádzate Hardwick House, kde Karol I. hrával kolky. Okolie Pangbournu, kde stojí zvláštny malý hostinec „Labuť“, je takisto blízke stálym návštevníkom umeleckých výstav, ako svojim vlastným obyvateľom.

Barkasa mojich priateľov nás odopla práve pod jaskyňou a Harris tvrdil, že vraj je na mne rad veslovať. Zdalo sa mi to veľmi nerozumné. Ráno sme sa dohodli, že dopravím čln tri míle nad Reading. Nuž tu sme, desať míľ nad Readingom. Na rade boli určite oni.

Jednako sa mi nepodarilo prinútiť Georgea ani Harrisa, aby vec posúdili v správnom svetle. A tak aby som zabránil sporu, uchopil som veslá. Neveslovai som nimi viac ako minútu, keď George zbadal čosi čierne, plávalo to na vode, a my sme k tomu zabočili. Keď sme sa k tomu priblížili, George sa nahol a zachytil to. A hneď s výkrikom cúvol a zbledol.

Bola to mŕtvola ženy. Ležala veľmi ľahko na vode a tvár mala milú a pokojnú. Krásna tvár to nebola, vyzerala predčasne zostarnutá, príliš tenká a strhaná, ale bola to ušľachtilá, milá tvár, i keď boli v nej črty núdze a chudoby, a mala výraz tichého pokoja, aký prichádza niekedy na tvár chorých, keď ich už trápenie konečne opustí. Na šťastie — nechcelo sa nám totiž, aby nás vláčili po úradovniach obhliadačov mŕtvol — zbadali ju aj akísi ľudia na brehu a vzali si ju na starosť.

Neskôr sme sa o tej žene dozvedeli všetko. Pravda, bola to stará,

PEČNIKOV, BORIS ALEXEJEVIČ - 7+1 NEJMENŠÍCH V EVROPĚ

PEČNIKOV, BORIS ALEXEJEVIČ

7+1 NEJMENŠÍCH V EVROPĚ
(Ciframi na karte oboznačeny)

Lidové nakladatelství, Praha, 1989
preklad Jaroslava Janoušová
úvod Josef Škvor
obálka Petr Holzner
1. vydanie, 31.000 výtlačkov
ISBN 80-7022-035-X

cestopis, geografia
182 s., čeština
hmotnosť: 468 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, na 12 stranách text podčiarknutý

predané

*zimpa*   in **S3Z**

V následujících stoletích ztrácel maltézský řád svůj vojenský charakter, ale nevzdával se politických ambicí. Zároveň však potomkové slavných „ochránců víry" sledovali stále víc osobní cíle — přepych, nádheru a osobní bohatství. Později se už nezastavili před ničím, ani před církevními zákazy a přikázáními. Malta se nakonec stala velkým tržištěm s otroky.

Johanité měli v minulosti úzký vztah i k českým zemím, kam byli uvedeni v roce 1158 za krále Vladislava II. Byli podporováni Bavorem ze Strakonic. Komendy johanitů se nacházely v Praze, Strakonicích, Kladsku a v Českém Dubu. Pražská komenda byla založena v roce 1169 a její historii dodnes připomínají Kostel P. Marie pod řetězem, konventní budova a bývalý palác maltézského velkopřevora z r. 1726. V Československu byl maltézský řád zrušen v roce 1945.

Když se Napoleon dostal k moci, záhy ocenil přednosti Maltského souostroví a neváhal s jeho obsazením. Místní obyvatelé, kteří po staletí trpěli útiskem maltézských rytířů, vítali Napoleonova vojska jako osvoboditele a s nadšením vyprovázeli vyhnané příslušníky řádu. Rytíři tak ztratili svou základnu, ale řád nepřestal existovat a dodnes se nazývá maltézský. Téměř tisíciletá historie vytvořila kolem něho romantickou aureolu. V současné době sídlí maltézští rytíři v Římě a mají asi 10 tisíc členů, rozsetých po celém světě. I dnes je tento řád státem ve státě, protože vydává pasy, tiskne své peníze, vydává známky a u řádového velmistra jsou akreditovaní zástupci 40 zemí. Reakční podstata řádu zvlášť vystoupila do popředí při politickém skandálu kolem tajné lóže „P-2", která připravovala puč v Itálii. Když byla soudně prokázána nezákonná činnost této organizace, její představitel z Itálie uprchl a našel útočiště v Uruguayi, u diplomatického zástupce maltézského řádu.

Ale vraťme se k dějinám Malty. Tedy v červenci roku 1798, kdy plul Napoleon se svou flotilou do Egypta, zastavil se v maltském přístavu a vyzval ostrov, aby se vzdal. Obyvatelé Malty však ze svého nadšení nad francouzskými osvoboditeli rychle vystřízlivěli. Napoleonova nadvláda si v ničem nezadala s rytíři. Vojáci drancovali paláce i kostely a Napoleon se dožadoval nových daní, které vyvolaly velkou nespokojenost.

Francouzská armáda však utrpěla v námořní bitvě s admirálem Nelsonem drtivou porážku, která se stala podnětem k masovému lidovému povstání na celém Maltském souostroví. Francouzům se ale podařilo udržet hlavní město a tím i celý ostrov. Povstalci se stáhli na ostrov Gozo a vyhlásili tam republiku. Malťané rychle pochopili, že porážka povstání je neodvratná, a tak si rychle pozvali na pomoc Angličany.

Roku 1800, po francouzské kapitulaci, obsadila Maltu anglická vojska, která vztyčila nad Vallettou svou vlajku.

Tak začala britská okupace, která trvala přes, půldruhého století. Nutno však podotknout, že spory o Maltu byly mezi evropskými státy dlouho předmětem diplomatických rozhovorů. Nárok na souostroví si kromě Anglie dělala opět Francie, Království obou Sicílií a také carské Rusko, které mělo spojení s maltézským řádem už od 18. století. (Rusko doufalo v podporu řádu v boji proti Turkům, kteří byli odvěkými nepřáteli johanitů i Rusů, ale tyto naděje zmařily intriky Paříže i Říma.)

Velká francouzská revoluce otřásla mnoha evropskými trůny a monarchové se všemi způsoby snažili zastavit revoluční vření. Nejenže vytvářeli různé vojenské bloky, ale využívali i všechny reakční síly té doby. Proto také, když Napoleon vyhnal maltézské rytíře, přijal je ochotně pod svou ochranu ruský car Pavel I. A nejen to: přijal řádový plášť, korunu, meč i kříž a ke svému imperátorskému titulu připojil další: velmistr řádu svatého Joanna. Rezidence řádu byla přenesena do Petrohradu a v Kronštadtu spěšně vyzbrojovali válečnou flotilu pro dobytí Malty. Anglická okupace však rozbila dalekosáhlé plány Pavla I. Po jeho zavraždění roku 1801 jeho syn Alexandr I. ze sebe sejmul titul velmistra a odmítl řád nadále podporovat. V roce 1834 byla kapitula řádu přenesena do Říma, a tak se cesty carského Ruska a maltézských rytířů definitivně rozešly.

Všechny předchozí pokusy Ruska i Sicilského království vnutit Malťanům návrat řádových rytířů se setkaly s rozhodným odporem. Toho využili Britové a prohlásili Maltu za svůj protektorát. V roce 1800 byl jmenován první občanský představitel moci — kapitán Alexander Bolla, který vedl britský útok na Vallettu. Admirál Nelson tenkrát napsal: „Už teď lze předpokládat, jak nesmírný význam bude mít Malta pro naše tažení do Indie"... a dále: „Vláda nad Maltou nám umožní posílit vliv na Východě a v jižní části Itálie. Doufám, že o ni nikdy nepřijdeme . .."

Británie se tedy zmocnila Malty a ze všeho nejméně ji zajímaly osudy samotných Malťanů, kteří chtěli s pomocí okupantů dosáhnout samostatnosti. Roku 1813 bylo souostroví prohlášeno za koloniální panství britské koruny a pařížská mírová dohoda z roku 1814 britskou vojenskou přítomnost na Maltě jen posílila. Britský guvernér se od té doby stal nejvyšším vládcem Malty a všechny nové a obnovované ústavy z let 1835, 1849, 1887, 1903 a 1921, které britská vláda vydávala, sloužily jen jako zástěrka pro uklidnění nespokojeného obyvatelstva.

Velká Británie proměnila podle předpovědí admirála Nelsona Maltu v důležitý opěrný bod své expanze na Východ.

Zcela mimořádný strategický význam získalo Maltské souostroví od roku 1869, kdy byl otevřen Suezský kanál. Od té doby vedla od Gibraltaru přes Maltu a Port Said nejkratší námořní cesta do Indie.

Za první světové války nejednou posloužily maltské přístavy jako útočiště anglických a francouzských i italských eskader, které bojovaly proti spojeným flotilám Německa a Turecka.

Druhá světová válka přinesla obyvatelům Malty mnoho utrpení. „Malta nám padne k nohám jako zralé jablko," hlásal Mussolini roku 1940 k jednotkám italských fašistů, připraveným překonat úzký Maltský průliv a zničit „nepotopitelné anglické letadlové lodě". Hitlerovská Luftwaffe i letectvo italského duceho vytrvale bombardovaly Maltu, takže za dobu války bylo na ostrovy svrženo 14 tisíc bomb. Nálety nešetřily nikoho. Zahynulo při nich 1 500 civilistů a dalších 3 500 bylo zraněno. Z povrchu země zmizelo 20

ROSTEN, LEO - PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD

ROSTEN, LEO

PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD
(O K*A*P*L*A*N! My K*A*P*L*A*N!)

Odeon, Praha, 1988
preklad Antonín Přidal
obálka Pavel Štefan
predslov Antonín Přidal
2. vydanie, 80.000 výtlačkov

beletria, román, humor,
344 s., čeština
hmotnosť: 392 g

mäkká väzba
stav: uvoľnená väzba, na patitule neautorské venovanie

0,60 € PREDANÉ

*zimpa*  in **S1P**

Když Leo Rosten podepisoval roků 1963 smlouvu na vydání svých dvou humoristických knih o panu Kaplanovi (první z nich znají naši čtenáři v podání Pavla Eisnera), netušil, kolik dřiny ho čeká. Vyzrálý spisovatel se totiž nakonec nespokojil pouhým spojením obou předchozích knih a dobrodružství přistěhovalce do Ameriky a „jazykového převratníka" pana Kaplana, který se s osobitou logikou prodírá záludnou houštinou angličtiny, zcela přepracoval a obohatil o další epizody a postavy, takže v roce 1976 se objevila zbrusu nová kniha. Této hozené rukavice se chopil Antonín Přidal, aby se po čtyřiceti letech od prvního vydání Eisnerova zpracování páně Kaplanových jazykových klauniád pokusil o vlastní variantu. Jsme svědky překladatelského koncertu, jehož sólistou je jazyk, ohňostroje slovních pitvorností, zkomolenin a přehmatů, kterých se — ovšemže na češtině — dopouští pan Kaplan i ostatní svěřenci začátečnické třídy profesora Parkhilla na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé. Pan Kaplan se tvrdošíjně odmítá řídit jakýmikoliv jazykovými pravidly a konvencemi, jako by chtěl celý jazyk „vybudovat znovu a od základů'', a proto učebna připomíná spíše soudní síň, „kde je před soudní stolici postaven sám jazyk", či bojiště, na němž pan Kaplan nemíní ustoupit "ani o píďu". Díky této kongeniální variaci na Rostenovo téma se účastníme velkolepé oslavy naší mateřštiny, z níž Antonín Přidal vykouzlil nádhernou fantaskní grotesku.

„Do kostelu, bábuška dycky do kostelu!“ trvala na svém věrná vnučka.

„Do kostela.“

„Takže je správne do hrada?“ užasla žákyně. „Já myslela, že do hradu.“

„Tarnovská, vy chcete naučovat pamprésora?“ ozvalo se z první řady, protože pan Kaplan nemohl déle mlčet. „Pamprésor ví nejlepčí, jak se de do hrada!“

„Do hradu, pane Kaplane, do hradu,“ povzdechl zasmušile profesor Parkhill. („Dále od hradu, dále . . .“ zaznělo mu v uších, ale zmužile to přehlušil zdoláváním další mluvnické výjimky.) „Některá podstatná jména skloňovaná podle vzoru hrad mají v druhém pádě jednotného čísla koncovku odchylnou: nikoli -u, nýbrž -a. Například sklep, chléb, chlév, les, sýr, dvůr — a také kostel. V rychlosti si to procvičíme.“

Pohotovější žáci pak tvořili věty o chůzi do sklepa i ze sklepa, o krajících chleba a porcích sýra. Paní Moskowitzová se unáhlila s větou „Dobytky šly do dvůra“ a pan Pinsky se předčasně radoval z rýmu „Ementálský sýra má v sobě díra“. Pan Kaplan však bezchybně pronesl prohlášení o tom, že by rád pozval celou třídu do lesa, a slečna Tarnovská, upírající naň pohled plný hnusu, procedila větu o tom, že některé nevychované „čelověky“ by bylo záhodno zavřít do chléva.

„Vraťme se k vašemu vyprávění, slečno Tarnovská,“ navrhl rychle pan profesor. „Chtěla jste říct, že vaše babička chodila do kostela, modlila se za uzdravení —“

Temné zraky Olgy Tarnovské zřeřavěly. „Taky modlil můj bratr, Alexandr Ivánovič, velmi delikátný charakter, my všechny modlili za chudinka Nikolája —“

„Pozor — chudinka je ženský rod —“

„Ale Nikoláj Iljič nebyl ženský, on byl muský, takový starý pán dóbrý!“

Profesor Parkhill litoval, že jeho žákyně nenazvala chorého starce raději ubožákem nežli chudinkou. Nemusel by se teď pouštět do dalšího výkladu a slečna Tarnovská by nemusela lomit rukama nad novými komplikacemi: byla přece stvořena pro čtverylky a mazúrky, ne pro těžkopádné dupáky cizojazyčné gramatiky. „Pardon, pardon ...“ uhladila si vrkoče gestem hodným Coppélie. „My všechny teda modlili za tu chudinku ... ale Alexandr Ivánovič nás prosil, že netrápili my jsme by se aby.“

„Aby že sme netrápili!“ vykřikl pan Kaplan.

Pohled slečny Tarnovské by mohl zapálit hranici. „Co je zase špatně?“

„Čevrácený slovoslep!“

Pan Kaplan se kdysi s maximálním soustředěním naučil nazpaměť tři axiómy o větné skladbě a lpěl na nich jako na kosmických pravdách: „špatný sponky“, „chypná interfunkce“ a „čevrácený slovoslep“. Týdny a týdny ho pak profesor Parkhill přesvědčoval, že jde o spojky, interpunkci a slovosled, ale hlubiny Kaplanovy paměti se nevzdávaly své kořisti snadno. Kdykoli se naskytla příležitost uplatnit něco z této triády připomínek, nadšeně se jí chopil. „Čevrácený slovoslep!“

Slečna Tarnovská mrskla svýma ztepilýma rukama, až se na nich rozcinkaly všechny náramky, a vztekle zadupala. „Měkký týdny, tvrdý týdny — do kostela jako do chlíva — a teď slovosplet?! Ja sem něžná žena! Ja mluvím, co je v duši! Ale gramatyka nemá duši! Ničevó! Ja končila mluvit!“ A odpádila na místo, vrcholně znechucena.

„Slečno Tarnovská,“ řekl pan profesor vyplašeně, „připomínky spolužáků přece nejsou míněny jako uráž—“

Vše marno. Slečna Tarnovská zapřísahala ty, kdo klesli pod Kaplanovou čepelí už dříve (slečnu Mitnickovou, pana Blattberga, krátkozrakého Olanského), aby neváhali pomstít tak sprostou křivdu.

„Nevrátíte se na stupínek, slečno Tarnovská?“ zeptal se pedagog prosebně. „Mluvila jste nesmírně zajímavě a měla byste nám to dopovědět.“

„Možná indy. Indy.“

„Jindy,“ podotkl zdvořile pan Kaplan.

Mezi třešňovými rty slečny Tarnovské prolétla jakási staroslovanská kletba.

Profesor Parkhill rychle vyvolal pana Studniczku.

Peter Ignatius Studniczka se ke stupínku vlekl jako na šibenici. Byla to jeho řečnická premiéra. Zastavil se u katedry s hlavou svěšenou a zmáčen potem; krve by se v něm nedořezal.

„Prosím, pane Studniczko!“ řekl pedagog zvesela.

BARBUSSE, HENRI - OHEŇ

BARBUSSE, HENRI

OHEŇ
deník bojového družstva
(Le Feu - Journal d´une escouade)

Naše vojsko, Praha, 1965
edícia Máj
preklad Milena Tomášková
doslov Vladimír Brett
ilustrácie Jan Bauch
obálka Miroslav Váša
3. vydanie (2. v NV), 93.000 výtlačkov

beletria, román, I. svetová vojna,
288 s., čeština
hmotnosť: 443 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

predané

*zimpa* in **S2Z**

Děj tohoto válečného románu se odehrává na francouzsko-německé frontě během první světové války. Není zde žádný hlavní hrdina, všichni vojáci jsou vlastně hrdiny. Kniha má 24 kapitol, které na sebe nijak nenavazují a popisují každá jinou situaci. Barbusse tímto dílem naturalisticky popsal události první světové války a hrdinské činy vojáků, děj tu není nijak důležitý.

8/DOVOLENÁ

Eudore si na chvíli sedl na kraj studny vedle silnice, než se dal cestou přes pole, k zákopům. Sepjatýma rukama objal jedno koleno, zvedl svou bledou tvářičku - kde nebyl pod nosem knír, ale jen malý, plochý štěteček nad každým koutkem úst - chvíli si pohvizdoval a pak zívl jitru do tváře, až zaslzel.

Nějaký voják od trénu, jenž tábořil na pokraji lesa - stála tam řada vozů a koní, jako když cikáni táboří - a kterého sem přivábila studna, blížil se se dvěma plátěnými kbelíky, jež mu při každém kroku tančily v rukou. Zastavil se před tímto ospalým pěšákem beze zbraně, jen s nacpaným tlumokem.

„Ty máš dovolenou?“

„Mám,“ řekl Eudore. „Vracím se z ní.“

„No, kamaráde,“ říká vozataj odcházeje, „to si nemůžeš naříkat, když sis tejden hověl na dovolený.“

Ale tu již bylo vidět čtyři muže, jak jdou těžkým a rychlým krokem dolů po silnici. Jejich boty byly blátem tak oblepené, že vypadaly spíše jako karikatury bot. Když poznali Eudora, zastavili se jako jeden muž.

„A to je Eudore! Hej, Eudore! Starouši, tak už ses vrátil?“ volali už z dálky, rozběhli se k němu a podávali mu ruce, velké, jako by měli rukavice ze světlé vlny.

„Nazdar, kluci,“ usmívá se Eudore.

„Tak co říkáš, chlapče, jaký to bylo ?“

„Nebylo to nejhorší,“ odpovídá Eudore.

„Jdeme z roboty, nosili jsme víno; byla to pořádná fuška. Půjdeme společně, né?“

Jeden po druhém seběhli po svahu na cestu, pak se do sebe zavěsili a kráčeli přes pole, pokryté šedivou maltou, kde to při každém kroku mlaskalo, jako když se mísí těsto v díži.

„Tak jsi viděl svou Mariettu. Vždyť jsi pro nic jinýho nežil, a jak jsi otevřel zobák, už jsme ji měli na tapetě.“

Bleďoučká tvář Eudorova se stáhla.

„Ženu jsem viděl, ovšem, ale jen jednou. Nešlo to jinak. Je to smůla, neříkám nic, ale je to tak.“

„Jak to?“

„Jak? Víš, že bydlíme ve Villers ľ Abbé; je to hnízdo, akorát čtyři chalupy napravo a čtyři nalevo od silnice. A jedna z těchto chalup je naše hospoda. Ona ji vede, nebo spíše zase vede od tý doby, co je pokoj od bombardování.

Protože jsem měl dostat dovolenou, zažádala si o propustku do Mont-Saint-Eloi, kde mám rodiče, a já měl dovolenku taky do Mont-Saint-Eloi. Chápeš tu strategii ?

A protože je to chytrá holka, zažádala si o tu propustku už dlouho předtím, než já měl jet na dovolenou. Ale já dostal dovolenou dřív, než jí došlo povolení. Přesto jsem jel: to víš, u roty to člověk nesmí propást, když na něho přijde řada. Tak jsem byl u rodičů a čekal jsem. Mám je na mou duši rád, ale přece jen jsem dělal kyselý obličeje. Oni byli rádi, že mě vidí, ale přitom je mrzelo, že jsem u nich celý nesvůj. Ale co se dalo dělat? Šestý den večer - to mi už dovolená končila, příští den jsem se měl už vrátit! - přijede jeden mladík na kole - mladý Florence a a přinese mi od Marietty psaní, že ještě nemá propustku...“ „To byl malér!“ zvolali posluchači.

,,... a že se dá dělat jen jedno: ať požádám o dovolení u starosty v Mont-Saint-Eloi, ten ať požádá u vojenských úřadů a ať přijedu sám, a kalupem, do Villers k ní.“

„Tos měl udělat hned první den, a ne šestej!“

„To se ví, ale já se bál, že bych se s ní minul cestou a že bych ji propás, protože hned jak jsem přijel, pořád jsem ji čekal a myslel jsem, že ji každou chvíli uvidím ve dveřích. Udělal jsem, co mi řekla.“

„Tak konec konců jsi ji přece jenom viděl, co ?“

„Jen jeden den, vlastně jen jednu noc,“ odpověděl Eudore. „To stačí!“ vykřikl rozpustile Lamuse.

„Jak by ne!“ přisazuje si Paradis. „Za jednu noc takový pašák jako ty něco nadělá, a třebas i něco malýho připraví!“

„Však taky vypadá! Jen na něj mrkni, jak je zmořenej. Člověče, ten si dával, kujón jeden! Jdi, ty neřáde!“

Eudore jen potřásal svou bledou a vážnou tváří pod přívalem kluzkých vtipů.

„Zavřete ty svoje nevymáchaný huby na pět minut, kluci!“ „Vypravuj nám to, chlapče!“

„To není nic zábavnýho,“ brání se Eudore.

„Tak tys povídal, že tě u rodičů chytil světobol?“

„To víš, že jo! Dělali, co mohli, aby mi Mariettu vynahradili. Cpali mě šunkou, nalévali višňovkou, prádlo mi spravovali, a dělali, co mi na očích viděli... (A dokonce jsem zpozoroval, že si dávají pozor, aby si přede mnou tak nenadávali jako obyčejně). Ale to máš rozdíl; já pořád koukal na dveře, jestli se snad přece nepohnou a nepromění se v ženu. Nakonec jsem došel ke starostovi a dal jsem se na cestu včera odpoledne ke druhý hodině, spíš bych měl říct: ke čtrnáctý hodině, protože jsem už od

KOMÁROVÁ, ELENA D. - ŽIAR

KOMÁROVÁ, ELENA D.

ŽIAR

G.A.G., Banská Bystrica, 1999
obálka Jaroslav Uhel
foto Filip Lašut
1. vydanie
ISBN 80-85657-09-0

monografie
72 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 205 g

mäkká väzba s prebalom, veľký formát
stav: veľmi dobrý s priloženou vlajkou obce

7,00 € PREDANÉ

*zimpa* in *X02*

SMETANOVÁ, JINDŘIŠKA - DOMOVNÍ DŮVĚRNOSTI

SMETANOVÁ, JINDŘIŠKA

DOMOVNÍ DŮVĚRNOSTI

Novinář, 1990
ilustrácie Vladimír Renčín
prebal Leo Novotný, Vladimír Renčín
1. vydanie, 82.000 výtlačkov
ISBN 80-7077-156-9

próza krátka, poviedky,
192 s., čeština
hmotnosť: 373 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: väzba rozlomená

0,50 €

*zimpa*  in **S3Z**

O KRÁMECH V BYTĚ A TAKY O TOM, PROČ BYCH SE CHTĚLA STÁT OKŘÍDLENOU TRAMVAJÍ

Už pěkných pár let se zabývám studiem krámů, jejich vznikem, životem a nesmrtelností.

Mohla bych o tom klidně napsat knihu o pěti stech stranách, ale je pravděpodobné, že by ji nikdo nekupoval a nečetl, a tím by zas bylo

o jeden krám víc. Ke všemu o takový, který si sám na sebe nevydělá, a to už je dneska skoro nepřípustné.

Ale proč bychom si nemohli o krámech jen tak v krátkosti poklábosit?

Začnu třeba těmi, co se líhnou. Někomu se přemnožují ve sklepě kořenáče a zavařovací sklenice a já mám zas v kuchyňské lince přihrádku, kde se mi líhnou jogurtové kelímky. Bez jogurtu samozřejmě.

I když je průběžně vynáším do umového háje před domem, vždycky se jich na mě vyhrne další sloupec.

Stejně zajímavou skupinu tvoří krámy, které vznikají nedodržením párové závislosti.

Mám na mysli, dejme tomu, pánské ponožky. Jakmile připustíte, aby žily odděleně, je zle. Bojovala jsem s tím drahně let. Odvěkým zvykem mého muže totiž bylo, že do koše se špinavým prádlem nikdy neodkládal ponožky ve dvojicích, ale naopak každou z nich samostatně sroloval do podoby velice tuhého tenisového míčku.

Když jsem takhle vyrobené tenisáky před praním z koše vysypala, rozvinula a začala řadit do dvojstupu, už jsem věděla, že je dohromady nedám a nedám. Zůstaly liché, i když celkový součet byl prokazatelně sudý. Rozešly se navždy.

Ale postupujme v letmém nástinu krámů dál.

Zvláštní druh představují ty, které mají citové zázemí. Vyrůstají z něho jako ze správně namíchaného substrátu a jejich majitel je považuje za věčně se obnovující řetězovou reakci, která setrvá, i když někdejší vztah vzal za své.

Měli jsme strýčka, starého mládence, jenž jako vzpomínku na dlouholetou známost, která ho jednoho dne nechala ležet ladem a zmizela, schovával v zamčené skříni peřinu. Nikdy ani své sestře — natož uklízečce — nedovolil, aby skříň otevřely a vyklidily, přestože škvírami špatně doléhajících dveří vylétaly mraky molů.

Žil si zkrátka v garsonce s tím uvězněným krámem dál, popíjel levný vermut a upíral na almaru pohrdavý pohled, protože byl jako správný fetišista hluboce přesvědčen, že uvnitř je nejen duchna, ale taky osud jeho vykutálené milé — a k tomu osudu že má klíč a opratě právě jen on.

Po pravdě řečeno, klíč k stáru někam zasel, věcný pozůstatek jeho lásky snědli moli, skříň dodatečně rozštípal domovník, a tak nám po strýčkovi zůstaly jen ony pomyslné opratě osudu, protože sen vydrží všechno.

Pomalu se tedy snažím dopracovat k tvrzení, že nemá každý takové štísko jako můj příbuzný, a zbavit se krámů že je přetěžké.

KLÍMOVÁ-FÜGNEROVÁ, MIRKA - NAŠE DIEŤA

KLÍMOVÁ-FÜGNEROVÁ, MIRKA

NAŠE DIEŤA
(Naše dítě)
Pred narodením - Prvý rok dieťaťa - Dieťa po prvom veku

Osveta, Martin, 1976
preklad Antónia Gulová-Gromová
ilustrácie Eva Řeřábková
fotografie Milada Einhornová, Milan fabián, Zuzana Mináčová, Fero Spáčil, František Šlachta, Štefan Tamáš
obálka Milan Fabián
9. vydanie, 50.000 výtlačkov

rodina
436 s., slovenčina
hmotnosť: 873 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

2,00 €  PREDANÉ

*zimpa*