NERUDA, JAN - TRHANI

NERUDA, JAN

TRHANI

Československý spisovatel, Praha, 1956
Edice ilustrovaných novel (5)
ilustrácie a obálka Václav Sivko
doslov Karel Polák
15.000 výtlačkov

beletria, novela
70 s., slovenčina
hmotnosť: 200 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu

0,40 € DAROVANÉ

*cesvo*printer*

Povídková studie, již básník sám po prvé knižně publikoval jako součást prvního svazku svých feuilletonistických "Studií krátkých a kratších" z r. 1876. Zobrazuje život kočujících železničních dělníků v 2. polovině minulého století. "Trhani" - tak se říkalo železničním dělníkům, kteří "trhali"; výbušninami skály pro uvolnění cesty novému komunikačnímu prostředku, v ústech měšťáků to byla však i potupná nadávka pro otrhané chudáky, kteří budovali kapitalistům jejich blahobyt - nejsou v Nerudově fejetonu nikterak idealisováni; autor je představuje v celé jejich tehdejší sociální i mravní bídě, se všemi vadami a nedostatky, ale zároveň i se všemi přednostmi, které z nich již tehdy činily dělnické tvůrce budoucnosti.

Tohleto - ne, tohleto je přec jen -copak je to ?! Ptají se, přistupují, ohmatávají klobouk, hladí kazajku. - „Pan inžinýr!“ je jediná odpověď Komárkova, o dohlížitelství ani muk. Po očku se dívá na Schneidra. Schneider tu stojí opřen o lopatu, vyvalené jeho rudé oči jsou plny přehrozného udivení. Počkej, ty se budeš koukat teprv!

Jak je dnes ten vzduch skoro jarní! Ve všech žilách to hraje, tepny jdou jako úprkem, zrovna je jako do tance, nepokojně, ale přece slastně.

Ty nové Šaty jaksi ještě práci nenavykly, pohodlný jsou dost, ale tak - tak sváteční! Vůbec jako by byl dnes velký, zvláštní svátek v celém světě!

Rýč odletěl - ne, dnes si dá Komárek přec prázdniny, kdypak jindy! Již se sebral a kráčí po trati dál. Všude ho zastavují. - „Pan inžinýr!“ je jeho odpověď stálá. Konečně zabočí od tratě do háje, člověk je tak rád o samotě, když se stane velká s ním změna. Kdopak by byl včera tušil —

Ale ani v háji Komárek dlouho nevydrží, vždyť je tak šťasten a štěstí žádá zas společníků, svědků, třeba závistivých. Již se vrací a jde přímo ku kantině — ještě ho neviděla pantafírka!

„Pro pána krále - Komárku, vždyť vy vypadáte jako bohatý selský synek!“

Komárek se spokojeně usmívá.

„A ten krásný šátek — ten by mně slušel. Co jste za něj dal?“

„Jen dva zlaté,“ zní nedbale pyšná odpověď.

„To stojí, to stojí! Ale kde, řekněte mně, jste dostal na to peníze ? Mám nalejt hulána, samožitné ?“

„Pan inženýr dal! - Ne, nic, já už nepiju!“ a odvrací se nerád, jako od lechtavého pokušení.

„Tedy mně, prosím vás, vypravujte - a kampak jste zahodil své staré hadry?“

„Nezahodil, ledacos nebylo na nich tak špatné — na př. zcela dobrý vojanský plášť - ba ani jsem to neprodal, nechal jsem si to, dám to někomu!“

„No to je přece lež!“

„Lež?“ a teď byl Komárek už dopálen. „Hned vám dokážu, jestliže lžu!“

A za chvíli zde byl Komárek s uzlem a hodil jej na udupanou zem. „Tady je to - vynadejte mně, schází-li jen nit!“

„Ale copak se inžinýr zbláznil?“

„Co zbláznil! Ženská hloupá! Chce, abych byl pořádný, a udělá ze mne dohlížitele! To je to!“

Teď to bylo venku.

Dohlížitele! - Za pět minut je kantina plna. „A ty nám nezaplatíš ani skleničku švindy?“ hlučí hlasy přátel ze všech stran.

Komárkovi je úzko. Tak rád by tovaryšům se ukázal, - ale nemá groše v kapse. Pošilhává po uzlu se starým šatem — ne, to už není jeho, zaslíbil to chudému příteli - on sice přítel o tom zamýšleném daru ještě ničeho neví, ale — -. Náhle, myšlenka! Ruka Komárkova jede ke krku: „Zde máte ten šátek - dejte hochům za dvě zlatky kořalky!“

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Zahalili jsme se do svých plédů, ranní vzduch byt tak chladný.

HAŠEK, JAROSLAV - OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA I.

HAŠEK, JAROSLAV

OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA I.

Československý spisovatel, Praha, 1966
ilustrácie Josef Lada
obálka Zdenek Seydl
2. vydanie (v ČS), 40.000 výtlačkov

beletria, román, humor,
220 s., čeština
hmotnosť: 305 g

tvrdá väzba
stav: zachovalý, bez prebalu, ušpinené dosky

0,60 €  DAROVANÉ EGJAK

*cesvo*

S obrázky Josefa Lady. Chcete-li se neslýchaně smát, čtěte Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války o Jaroslava Haška... Považuji je přímo za geniální. Hašek nám osvětlil světovou válku ze zcela nového hlediska... Osudy dobrého vojáka Švejka jsou totiž válečným románem.Přečetl jsem několik válečných románů a sám jsem konečně i jeden napsal.Ale z žadného nevysvítá celá ta ničemnost, blbost a surovost světové války tak zřejmě jako z knihy Haškovy... 

12 / Náboženská debata

Stávalo se, že Švejk po celé dny nevidel pěstitele vojenských duší. Polní kurát rozděloval své povinnosti s hýřením a přicházíval velice zřídka domů, umazaný, nemytý, jako kocour, když se mrňouká a dělá své výlety po střechách.

Při návratu, mohl-li se vyjadřovat, hovoříval ještě se Švejkem, než usnul, o vznešených cílech, o zápale, o radosti z myšlení.

Někdy také se pokoušel mluvit ve verších, citovat Heina.

Švejk sloužil s polním kurátem ještě jednu polní mši u zákopníků, kam byl omylem pozván ještě jeden polní kurát, bývalý katecheta, neobyčejně nábožný člověk, dívající se na svého kolegu velice udiveně, když ten mu nabízel ze Švejkovy polní láhve, kterou ten vždy nosil na takové náboženské úkony s sebou, doušek koňaku.

„Je to dobrá známka,“ řekl polní kurát Otto Katz, „napijte se a jděte domů. Já už to sám vyřídím, poněvadž potřebuji být pod šírým nebem, mě dnes nějak bolí hlava.“

Nábožný polní kurát odešel vrtě hlavou a Katz zhostil se jako vždy velmi skvěle své úlohy.

V krev Páně se tenkrát proměňoval vinný střik a kázání bylo delší, přičemž každé třetí slovo bylo: a tak dále a zajisté.

„Vy dnes, vojáci, budete odjíždět na frontu a tak dále. Vy obracejte se nyní k bohu a tak dále, zajisté. Nevíte, co se s vámi stane, a tak dále a zajisté.“

A dál hřmělo od oltáře: „A tak dále a zajisté“, střídajíc se s bohem a všemi svatými.

V zápalu a v řečnickém rozmachu vydával polní kurát i prince Evžena Savojského za světce, který je bude chránit, až budou dělat mosty přes řeky.

Nicméně skončila polní mše beze všeho pohoršení, příjemně a zábavně. Zákopníci se bavili velice dobře.

Na zpáteční cestě nechtěli je pustit se skládacím polním oltářem do elektriky.

„Že tě praštím tím svatým přes hlavu,“ poznamenal Švejk k průvodčímu.

Když se konečně dostali domů, zjistili, že ztratili někde po cestě tabernakulum.

„To nevadí,“ řekl Švejk, „první křesťani sloužili mši svatou i bez tabernakula. Kdybychom to někde voznámili, tak by chtěl ten poctivej nálezce na nás vodměnu. Kdyby to byly peníze, tak by se snad nenašel žádnej poctivej nálezce, ačkoliv jsou ještě takoví lidi. U nás v Budějovicích u regimentu byl jeden voják, takový dobrý hovado, ten našel jednou šest set korun na ulici a odevzdal je na policii a v novinách se o něm psalo jako o poctivým nálezci a měl z toho vostudu. Žádnej s ním nechtěl mluvit, každej mu říkal: ,Ty jeden pitomče, co jsi to vyved za hloupost. Vždyť tě to musí do smrti mrzet, jestli máš jen trochu cti v těle.´ Měl holku a ta s ním přestala mluvit. Když přijel domů na dovolenou, tak ho o muzice kvůli tomu kamarádi vyhodili z hospody. Počal chřadnout, brát si to do hlavy a nakonec se dal přeject vlakem. Jednou zas u nás v ulici našel jeden krejčí zlatý prsten. Lidi ho varovali, aby ho nevracel na policii, ale on si nedal říct. Přijali ho neobyčejně vlídně, že prý už je tam hlá-

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Poslušně hlásím, pane obrlatnant, že mám náramnou radost," odpověděl dobrý voják Švejk, "to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu..."

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU III.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU III.
1920

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
3. vydanie
ISBN 80-7106-038-0

dejiny, história, Československo,
476 s., čeština
hmotnosť: 625 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

DRUHÁ TUSAROVA VLÁDA

Vláda, jak jsme referovali, byla od poloviny dubna ve stavu demise a rozkladu, avšak ještě ani ve třetí čtvrtině května nemohl oznámit ministerský předseda Tusar prezidentovi, že zmohl obtíže, spojené se sestavením vlády nové. Ostatně žádná z vyskytujících se obtíží nebyla překonána, ani když se už nová, lépe řečeno staronová vláda představila parlamentu. Byla to vláda, sídlící na kolísavém lešení nad nevyřešenými problémy, byla to tedy vratká vláda, vratší než prvá, vratší i než druhá, východisko z nouze, epizoda v epoše nerozhodnosti, byla to vláda, vytvořená s prominutím vyjasnění situace. Hlavní strany nemohly se dohodnout ani o směru ani o tom, jak by řádná vláda měla být sestavena: dohodly se tedy aspoň, že zatím zůstanou stát na jednom místě, dokud se odkudsi neobjeví, co se dá dělat. To byla hlavní, jistě nikoliv bohatá ideologie druhé vlády Tusarovy.

Sociální demokracie, hlavní zřídlo všech obtíží, zůstávala sfingou státu i sobě. Po volbách jí dokonce přibylo ještě několik záhadných a neklid vzbuzujících odstínů. Co bylo v té straně před volbami radikální, bylo po nich ještě radikálnější. Levice tříbila své uvědomění i svou odhodlanost měsíc od měsíce. Čím dále tím rychleji spěla k heslu: pravá naše vlast je socialismus. Z počínání strany, z její nerozhodnosti bylo patrno, že nevěděla, co bude dělat zítra, že nevěděla zejména, bude-li schopna zůstat ještě členem demokratické koaliční vlády. Sociální demokracie svolala sjezd zastupitelstva, aby zaujalo stanovisko k otázce budoucí vlády. Zastupitelstvo odmítlo rozhodnout definitivně. 29. dubna usneslo se doporučit straně vstup do vlády na přechodnou dobu, dokud nebude svolán sjezd strany, avšak nezavazovat se dále; konečné rozhodnutí musí být přenecháno nejvyšší stranické instituci; než ona se vysloví, je třeba na každou vládu pohlížet jako na prozatímní. Nebyla tedy ani základní otázka účasti na vládě v sociální demokracii ještě rozřešena. Spatná to vyhlídka pro budoucí vládu, tone-li její největší strana v takovýchto rozpacích. Je téměř vyloučeno sestavit spořádanou vládu s takovýmto partnerem. Aby obtíže byly doplněny, bylo také téměř vyloučeno sestavit ji bez něho. Každý se bál bouřlivosti této strany, kdyby byla zatlačena do opozice, a každý s ní jednal zdvořile, i když v nitru k tomu necítil žádnou chuť. Byla to mocná strana, a mnoho bylo jí proto dovoleno. Bude tedy nad příští vládou viset Damoklův meč až do jejího sjezdu. Co se dávno cítilo, ví se nyní určitě: dokud se vnitřní poměry v sociální demokracii nevyjasní, bude pozice každé vlády nejistá.

Rozhodnutí sociálne demokratického zastupitelstva bylo prijalo 41 hlasy proti 11. Oněch jedenáct oponujících členů bylo i v oficiální zprávě strany — poprvé — nazváno komunisty. Jako jejich mluvčí vystupoval vůdce kladenských horníků Zápotocký, a referent většiny (byla to většina jen v zastupitelstvu, je-li to většina ve straně, mělo se ukázat teprve na sjezdu) v polemice je obvinil, že „staví se vyhraněně za taktiku revolučního komunismu, jak ji vytvořila literatura ruské revoluce, a tím opouští v některých bodech půdu starého sociálně demokratického programu“. Ti však, kteří takto byli káráni, měli v té době již mnohem větší starost o to, aby neopustili v některých bodech půdu programu Leninova. Pokárání učinilo na ně nepatrný dojem, jestli vůbec nějaký. Rozejít se se starým programem sociálně demokratickým — k tomu přece byli připraveni, upřímně jej považujíce za zastaralý a nehodící se do epochy otevřeného boje o moc. Na jakou cestu chtěli zavést stranu? Na cestu leninovskou: protiklady nemají být zastírány, nýbrž nemilosrdně odhalovány; každý den, jenž neprohloubí propast mezi buržoazií a proletariátem, je den ztracený; účast strany v koaliční vládě je schopna zastírat konflikty, existující ve třídní společnosti, a je proto zavrženíhodná. Zápotocký jménem menšiny podává návrh: odejít z koalice a „čekat pak v ústraní na další vývoj“ — v ústraní ovšem nikoliv pasivním. Většina zastupitelstva zamítla tento návrh, jehož tendencí si byla jista: odchod zástupců proletariátu z vlády měl připravovat půdu pro revoluční konflikt. Nevěděla, do jaké míry se může spoléhat na sjezd strany, silně dokonce podezřívala, že ji sjezd zklame. Ale v situaci, v jaké se nalézalo vedení, pokládalo každý měsíc, o nějž rozhodnutí bylo odloženo, za zisk. Spoléhalo se, že nějaká, do té doby ještě neznámá síla, nějaká radikalismu nepříznivá událost sestoupí na svět a ochladí rozpálené hlavy. Jen tak si můžeme vysvětlit váhání a odkládání, tvořící podstatu taktiky vedení, o jejíž správnosti už kdekdo okolo pochyboval.

Sociální demokracie dovolila tedy utvořit novou vládu, ale vyměřila jí život jen zcela krátce: až do našeho sjezdu. Ve skutečnosti bylo vedení odhodláno odkládat sjezd tak dlouho, jak dlouho to půjde, až do příchodu onoho nějakého očekávaného vystřízlivění. Josef Stivín, v této době patřící už více středu než levici, jako oficiální mluvčí takto vykládal lhůtu, danou vládě:

„ Odpověď na otázku, jakou cestu má nastoupit sociální demokracie po slavném výsledku voleb do Národního shromáždění, máte dát jedině sjezd strany, nejvyšší rozhodující činitel v politických akcích československého proletariátu. Sjezd strany v prosinci 1918 uložil soudruhům ministrům, aby spolupracovali na ustavení a vybudování republiky. Tento úkol je uzákoněním demokratické ústavy a provedením voleb splněn... Pro další taktický postup strany jsou dány nové podmínky, a proto je samozřejmé, aby otázka příští taktiky projednána byla na sjezdu."

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Tak se čekalo až do února 1922, kdy prezident vyhlásil amnestii.

JACOBSEN, JÖRGEN-FRANTZ - BARBORA

JACOBSEN, JÖRGEN-FRANTZ

BARBORA
(Barbara)

Spoločnosť priateľov klasických kníh, Bratislava, 1947
edícia Spoločnosť priateľov klasických kníh (65)
preklad Hana Žáry-Ponická
prebal Štefan Bednár

beletria, román, literatúra dánska,
264 s., slovenčina
hmotnosť: 336 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá

0,30 €

*cesvo*printer*

Román odohrávajúci sa v divokej prírode dánskych ostrovov. Celý román je sústredený na príbeh Barbory, mladej krásnej vdovy po dvoch kňazoch. Všetci muži ju milujú, túžia po nej a prepáčia jej akýkoľvek prehrešok, aj keď sa o nej rozpráva, že práve ona zavinila smrť svojich manželov.

Hlúpo sa pritom zasmial a vybalil z červenej špinavej vreckovky čudesnú tabačnicu.

Gabriel skoro pukol od jedu, no zdržal sa. Hneď odhalil svojím prenikavým umom sprisahanie, osnované viacerými dedinčanmi, ktorí sa smrteľne vážne tvárili. Vážny výzor Petra Nielsa, ktorý postával vzadu, všetko len potvrdzoval. Posbieral všetku svoju prefíkanosť a hltal slovo za slovom. Niekoľko sekúnd nebolo počuť nič, len astmatické chrčanie Vupsen. Napokon odvetil Gabriel pokojným, ako by unaveným hlasom:

„Prac sa v čerty, Hans Lavus. Dnes nemám kedy na táraniny. Tu máš a prac sa!”

Hodil mu na pult hrudku cukru. Lavus ju dychtivo chmatol a s rozkošou ju hltal už aj očami.

Dedinčania sa len bezmocne prizerali. Teraz už všetky pokusy zlyhaly. Cítili sa zosmiešnenými a nevedeli, ako by teraz mohli zmiznúť a nestratiť pritom nič zo svojej dôstojnosti.

Vtom sa ozvala Vupsen. Jej hlas, ktorý znel sprvoti pridusene, bol čoraz ostrejší:

„Veru bude lepšie, keď sa poberieš v čerty, Hans Lavus. A vy všetci s ním. Neviete, ako sa zmenil vietor v sklepe! Môžem vás uistiť, že Gabriel už nebude vravieť o malých ,Francúzčatách’! Celé leto to bolo pre nás chudákov ako trest boží, keď sa nám vysmieval, ohováral nás a upodozrieval, že nosíme pankartov. Ale ten sa smeje najlepšie, kto sa smeje naostatok. Môžete to rozprávať aj vo svojich dedinách, keď sa vrátite domov. Teraz má sám Gabriel na krku ,Francúzča’. Pozdravte si doma a len rozprávajte novinu: V nedeľu bude mať so správcovou dcérou sobáš a tá už na budúci mesiac zľahne. A môžem vám prisahať, že správcovej slečne ani na um nesišlo pomilovať sa s Gabrielom. Nie, pomilovala sa s oveľa švárnejším parobkom, s jedným z tých Francúzov, čo sa tu zastavili. Hovorím vám, že je to isté ako smrť a nemení to na veci, i keď Gabriela tisíc ráz zapíšu do matriky ako manžela a otca!”

Cez celú túto tirádu stál Gabriel bledý a bez slova. Keď Vupsen skončila, len zahundral:

„Počkajte, pôjdem pre správcu.”

„Dobre, len si preň choď,” znova sa pustila doň Vupsen, „neviem, či mu bude po chuti prísť sem a počúvať o malých ,Francúzčatách’. V posledom čase všetci tí bohorovní páni skrotli ako baránkovia. Nielen Vupsen zľahne v auguste, ale vedno s ňou aj veľa vznešených paničiek a slečiniek.”

„Ty zmija jedovatá!” vyprskol Gabriel. No pomyslenie, že sa výsmešné slová Vupsen týkajú celej spoločnosti, opäť ho vzpružilo.

„Drž jazyk sa zubmi,” dodal- s dôrazom, „lebo ináč sa postarám, aby si rodila za mrežami, rozumieš?”

„Pre mňa, za mňa môžeš ma hoci tisíc ráz dať za mreže, alebo aj mučiť, ale z malého ,Francúzčaťa’ nikdy nebude Gabrielov výhonok. To veru nie. Sbohom!”

Dedinčania vypleštili oči. Boli veľmi zarazení a keď bola reč o mrežiach, necítili sa istí vo svojej koži. Ochabnuto vyšli z obchodu. Peter Niels schádzal dolu schodmi celkom nahrbený. Mykal plecami, ako by mal triašku. Ostatní boli tiež shrbení a slovka nepovedali. Zrazu sa vychytili, no, prv než dobehli do dobre ukrytého kúta, vybuchli v smiech, v smiech taký prudký, že temer aj na pijatyku pozabudli. Trvalo dlho, kým prišli k slovu. Zaplavil ich pocit spokojnosti. Zohrieval ich nápoj a aj rozrušenie z prekvapujúcej neslýchanej novinky. Ktosi začal spievať a potom sa cez celý deň ozývaly medzi drevenými dechtovanými stenami veselé pesničky. Mliečna hmla tak husto zaľahla do uličiek, že nebolo vidno ani na krok, no jednako v celom meste víril veselý ruch.

Gabriel ostal v sklepe sám. Starým vrecom oprašoval s pultu roztrúsený cukor, tabak a zrno. Zasiahol ho úder oveľa väčší, ako si predstavoval. Teraz videl, že ho čakajú veľmi krušné dni. Ale čo robiť? Dobre si svoje rozhodnutie uvážil a vypočítal a nebolo už

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Idúcky stretla chlapčiská, ktoré niesly Barbore jej úbohé haraburdy.

TAJOVSKÝ, JOZEF GREGOR - DO KONCA

TAJOVSKÝ, JOZEF GREGOR

DO KONCA

Matica slovenská, 1951
edícia Hviezdoslavova knižnica (5)
ilustrácie Karol Ondreička
1. vydanie, 50.000 výtlačkov

beletria, román
266 s., slovenčina
hmotnosť: 325 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, dosky ušpinené

1,00 €

*cesvo*

Slovenská klasika - súbor próz, v ktorých autor vytvoril nezabudnuteľné postavy slovenského ľudového života: starého otca v spomienkovej próze Do konca, úbohého sluhu Maca Mlieča, statočnú Mamku Pôstkovú, obetavú matku v próze Horký chlieb, do krajnej núdze zahnaného dedinského bedára z črty Na chlieb. Okrem týchto poviedok kniha obsahuje aj ďalšie: Pán syn, Apoliena, List.

V jednej polovičke domu sú dve kancelárie notárske, jedna poštárska, lebo notár (a pre meno notárka) je i poštárom, kuchyňa, čeľadník, dve komory; v druhej polovičke štyri izby. Veranda pod sklom pozdĺž celého domu. Izby pansky zariadené, „dreva“ v nich hrôza, a čo ti hneď udrie do očú, po stenách vypchaté vtáky, zvery, všade srnčie, jelenie rohy, popod nohy kože z medveďov, divých svíň i mačiek. Božechráň, aby to všetko ožilo ... I takto neraz sa už zasmiali páni, keď prišla z iných dedín nejaká nevesta, a zazrúc medveďa, sviňu i s hlavou, zubmi — od ľaku rútila sa von, a keď ju vrátili, bolo vše ešte viac smiechu, keď ju podchytávali, či je nie v druhom stave, aby sa jej niečo nestalo . . .

Pušky, pištole, šable, končiare, valašky skoro v každej chyži, na verande, v pitvore; v kancelárii dva revolvery na stolíku. A psov ako u šintra. Slovom, notár je veľký poľovník, v zime, v lete chodí po poľovnícky oblečený, máloktorý deň je doma, a preto nestačí robotu sám, ale drží si pisára a obce priplácajú.

Z mesta kedykoľvek prichodia páni i na dvoch-troch kočoch a všetko s puškami a psami, a je potom u notárov hostina, že i tri ženy nestačia riad umývať.

Notár má dve kravy ako byvoly, fajtu; dva koníky vraj za tisícku v zlate, svine, hydiny — plný dvor. On plácu, ona plácu poštársku, nikto nesmie inam s kontrakty, prepismi — nuž sedliaci rozprávajú, že má viac, ako v meste traja fiškáli. To mu nezávidia, ale sa ho boja, lebo vyrubuje porcie, má v moci celý okres, päť obcí, len sa tak hrá s richtármi a úradskými a na voľbách diktuje. Koho on nechce, ten nebude ani hlásnikom, nie by väčším nejakým úradským. Výška chlapa, zelená šata, chudá tvár, zapadlé, prenikavé oči pod čiernou obrvou — ľakneš sa ho a nemáš smelosti hlasne i len dýchnuť, lebo cítiš, že ak zachce, zmrví, rozmliaždi ťa klincami vybitou podošvou . . .

— Dajte mi, richtár, tri stovky na tri dni. . .

— Čo by nie, i štyri! — a päť richtárov pokladá si za česť, že môžu hoci z obecných notárovi požičiavať.

Vráti načas, alebo sa osloví, a ty počkáš vďačne. Ak sa ti nevidí, notár zbadá ťa po tvári, a už ti ich hodí, len siahne do železnej kasy, má v nej celé kôpky papierových . . . Podumáš, načo požičiava, keď, hľa, má, a mrzí ťa, prečo si nebol dosť ochotný . . . Lebo darmo sa už potom vyhováraš, že si to tak nemyslel a že si radšej sám požičiaš, len nech si pán urodzený notár zadrží, ak sú im ešte treba.

— Nepotrebujem takej lásky, — odsekne, hodí tisícku, aby si mu vydal.

A ty nepovieš, že nemáš vydať, natrápiš sa po celej rodine a dedine, kým rozmeníš, a potom sa už tras, kedy sa ti pomstí. Lebo ako je „panský človek“, keď je dobrý, tak je ako čert zlý, na koho sa zažerie; nedá pokoja, ani keď ho na druhú ulicu obídeš. A kdeže ho obídeš, keď ti je notár . . .

Niekedy iba skusuje, najmä nových úradských, richtárov, inkasátorov, či by mu požičali, keby potreboval, a keď má v ruke, vráti hneď so smiechom, že vidí dôveru a ďakuje, a podá cigaru alebo voňavého dohánu do fajky. Na mena svojho, Ágoštona, svolá a gavaliersky pohostí všetkých richtárov, prísažných

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Vydýchnem si, dávam žobrácku almužnu a sbieram si nádej z jeho slov.

AKLIĆ, ALBERT - TRI ZLOMENÉ PEČATE

AKLIĆ, ALBERT

TRI ZLOMENÉ PEČATE
snár, horoskopy, kabala

Genezis, Bratislava, 1991
ilustrácie Václav Sivko
ISBN 80-85220-37-7

horoskopy, ezoterika, astrológia, okultizmus
248 s., slovenčina
hmotnosť: 353 g

tvrdá väzba
stav: zosušená, uvoľnená väzba, knižničné pečiatky

0,10 €

*bib14*

NIŽNÁNSKY, JOŽO - ŽENA DVOCH MUŽOV

NIŽNÁNSKY, JOŽO

ŽENA DVOCH MUŽOV
Samostatné pokračovanie románu Čachtická pani

Tatran, Bratislava, 1969
edícia Meteor (17)
obálka Karol Rosmány
ilustrácie Vladimír Machaj
3. vydanie (v Tatrane 1.), 70.000 výtlačkov
61-963-69

beletria, román
352 s., slovenčina
hmotnosť: 412 g

tvrdá väzba

0,70 € stav: dobrý, bez prebalu *cesvo*H-2-9*
0,70 € stav: dobrý, bez prebalu *juran*bels*

Fígeľ Železohlavého Ištóka

Teda ten poznačený lotor nebol sám, preto sa opovážil vrátiť, až do okna strčiť ohyzdnú tvár.

— Tak, chlapi, len majte nože naporúdzi, — počul odporný rehot a hlas Železohlavého Ištóka, — a neľutujte jeho kožu.

Andrej Drozd sa nijako nemohol spamätať z ohromenia.

— Obkľúčili nás, Eržika, ale sa neboj! Synom smrti sa stane každý, kto sa ťa len dotkne!

— Tak je, — uškŕňal sa Železohlavý Ištók. — To som chcel i ja povedať. Synom smrti sa stane každý, kto sa tej ženy dotkne, lebo je vzácnejšia nad zlato!

A Železohlavý Ištók na veľký údiv odchádzal so smiechom, akoby sa o nich, aj o chlapov, pri dverách, úplne prestal starať.

— Zbohom, pán kastelán, — obzrel sa, keď už bol v ústí chodníka, hadiaceho sa cez les.

Andrej Drozd zimnične uvažoval. Ako si vysvetliť jeho počínanie? Chce si s ním len pohrať a držať ho na uzde, aby ho nedohonil? Alebo ho chce popudiť, aby chlapom, ak naozaj stoja pri dverách, naletel na ostrie nožov?

— Zostaň, Andrej, — objala ho Eržika Príborská, ktorá zatušila, aké myšlienky mu víria hlavou.

Prv než sa rozhodol, či zostať, alebo vybehnúť, zaznel z hory hrozný výkrik človeka, ktorý sa zľakol na smrť. Výkrik Železohlavého Ištóka.

A hneď za ním sa ozval iný:

— Ruky hore!

Bol to hlas Juraja Závodského.

— Vykračuj predo mnou! — rozkázal Juraj Závodský.

Keď Juraj Závodský odchádzal, na kraji lesa bystrým

zrakom zbadal v tme črty mohutnej postavy chlapa, lipnúceho k stromu. Šiel ďalej, akoby nič, ešte si aj pohvizdoval. Potom, keď sa mu videlo, že je dosť ďaleko, aby v skrytom chlapovi nemohlo skrsnúť podozrenie, či sa nevráti, postál, opatrne sa poobzeral a šiel späť tak, že aj sotva čujný šuchot jeho krokov mizol v šume stromov. Práve keď sa na konci chodníka otváral výhľad na domček, spozoroval, že na chodník sa kradne tmavá postava. Skryl sa, aby sa striehnuci chlap nepotkol oňho, keby sa chcel vrátiť. Neopustil svoj úkryt ani vtedy, keď začul rehot Železohlavého Ištóka. Prežíval nepríjemné chvíle, keď sa Železohlavý Ištók vyhrážal. Tŕpol, či Andrej Drozd nevletí nerozvážne najatým vrahom do hrsti. A potom, keď sa Železohlavý Ištók vracal, bol ako ohúrený. Prečo sa vracia naprázdno? Ale keď sa už približoval k jeho úkrytu, neuvažoval. Čokoľvek má za lubom, zneškodní ho. Andrej Drozd, keď príde rad na meranie síl, bude mať aspoň o protivníka menej. Bol odhodlaný zastreliť ho bez otáľania.

Železohlavý Ištók skríkol tak strašne práve vo chvíli, keď sa z úkrytu vyšuchol pred neho s namierenou pištoľou, akoby bol z neba spadol. Zavetril skazu. Videl pred sebou človeka, hotového poslať ho na druhý svet. Keď mu Juraj Závodský rozkázal, aby vykračoval pred ním, mal na mysli chlapov pri dverách. Ak tam naozaj číhajú, Železohlavý Ištók si rozmyslí, či ho poslúchnuť alebo nie.

So Železohlavým Ištókom bol už k domčeku celkom blízko, ale k dverám nevidel.

— Stoj! — okríkol zajatca, pištol mu oprel o chrbát a hlavňou doňho zavŕtal.

Zajatý sa zaknísal, chcel odskočiť.

— Ani sa nepohni! Pred hrdlom pištole, ktorým som vyhľadal práve miesto, odkiaľ je k tvojmu podlému srdcu najbližšie, nezutekáš! Ale ti dám možnosť zachrániť si život. Splníš jedinú moju podmienku, aby si mohol

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A nad Františkom Révaym sa zbíjalo nové mračno prachu...

MÜLLER, VLADIMÍR - VYPRÁVĚNÍ O NÁRODNÍM DIVADLE

MÜLLER, VLADIMÍR

VYPRÁVĚNÍ O NÁRODNÍM DIVADLE

Orbis, Praha, 1963
edícia Pragensie
ilustrácie a obálka Karel Müller
fotografie Jaroslav Svoboda, Jaroslav Procházka
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
11-003-63

divadlo, história
306 s., 44 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 371 g

tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý

2,00 €

*cesvo*ume*

Každý večer proudí stovky lidí ze středu i z předměstí Prahy, z blízkých i vzdálených konců republiky do Národního divadla. Hlediště se mění ve velikou rodinu nadšených diváků, nad nimiž pravdivě září nápis Národ sobě. Kdo si z nich vzpomene, jakou podivuhodnou historii má tato budova, kolik obětavosti a lásky, kolik dělnických haléřů a vdoviných grošů bylo třeba, aby byla postavena na místě někdejší solnice!

Naši lidé vždycky milovali své divadlo, i tehdy když neměli peníze na vstupné. „Kdybychom šli denně kol něho a v hodině každé, vždy se po něm točí zrak náš, otáčí se za sluncem!“ napsal kdysi Jan Neruda a jeho slova platí podnes.

Vladimír Müller, čerpaje z bohatých znalostí divadelního odborníka i úspěšného beletristy, vypráví v této knížce prostě, a přece s nadšením básníka příběh lidu, který si jako symbol národního probuzení postavil své divadlo. Je to vyprávění o jediné scéně světa, která vznikla z lásky a obětavosti lidu, ale je to také bohatá freska Prahy včerejší a dnešní, dramatický obraz Pražanů, které myšlenka Národního divadla ovlivňovala a utvářela. Kolik radosti a žalu bylo skryto již v přípravách, kolik zápasů bylo nutno vybojovat, než byl položen základní kámen, jak mohutná byla manifestace při této slavnosti a jak mnohem obrovitější, třeba bolestnější byla demonstrace, když Národní divadlo nešťastnou náhodou vyhořelo. Starší čtenáři budou toto vyprávění číst s dojetím a mladí poznají nejkrásnější lidskou vlastnost: nesobeckou obětavost a nadšení. Národní umělec Jaroslav Průcha nazval tento rukopis „malou knížkou o velkém činu probuzeného národa“. Vychází vlastně v jubilejní době, neboť před sto lety, 18. listopadu 1862, se konalo zahajovací představení v Prozatímním divadle a před osmdesáti lety, 18. listopadu 1883, bylo slavnostně otevřeno, po požáru znovuvybudované, Národní divadlo. Kniha je vyzdobena ilustracemi akademického malíře Karla Müllera a doplněna bohatou obrazovou přílohou z dokumentárních snímků.

„Divadlo je drahá zábava. A co je platen titul Národního, když si návštevu jeho může dovoliti teprve padesátý nebo stý člověk? Hlediště má sice svoje čtyři patra diváků, ale každé patro má své stálé, takřka uzavřené obecenstvo, jež během týdne či měsíce v domě se vystřídá. Kdyby Národní divadlo mělo své stálé návštěvníky v evidenci, kdoví, zda by všeho všudy napočítalo deset tisíc hlav svých věrných... Ostatních sto či sto padesát tisíc vzrostlých obyvatelů pražského obvodu zná budovu Národního leda zvenčí. Chodí sice kolem domu, ale dovnitř se nedostanou, vyjma náhodou nebo v největší svátek v roce. Není věčná škoda takového obecenstva? Škoda umělecky i kasovně? Umělecky proto, že je to právě obecenstvo tak Zachovalé, nedotknuté, a proto nejvnímavější. A kasovně proto, že je ho tak ohromný počet! Nebyl by hodný úkol Národního poskytovati také této nej širší vrstvě zdravou a důstojnou stravu?“

S takovou úvahou přišel kritik mladočeských Národních listů Josef Kuffner v roce 1894, tedy uprostřed posledního desetiletí správy podnikatelského staročeského Družstva Národního divadla a vlády F. A. Šuberta, onoho desetiletí, které přineslo Národnímu divadlu tolik událostí, nad nimiž se nedalo jen tak mávnout rukou, nýbrž je bylo třeba hodnotit jako závažné. Úvaha Kuffnerova se vázala k myšlence druhého českého divadla v Praze, jak se tehdy říkalo. Ve skutečnosti šlo o druhé české oficiální divadlo a myšlenka na jeho zřízení neslavila tehdy své narození, nýbrž pouhé vzkříšení. Byla totiž stará už deset let, což tedy znamená, že se narodila záhy poté, kdy se znovu otevřelo Národní divadlo a kdy se pražské ulice bez ohledu na roční dobu hemžily nejrůznějšími hosty z venkova i z ciziny. S jakými průtahy a s kolika obtížemi jsme si otevřeli své Důstojné, ale už návštěvami, o nichž se nemohlo vědět, jak dlouho potrvají v takovém rozsahu, rostla chuť a volalo se:

„Národní nestačí, pořiďme si další!“

Byly i hlasy, které to zpřesňovaly dvěma slůvky a požadavek tedy zněl:

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Ať vítěz lid sem kráčí!"

SJOMUŠKIN, TICHON - NA ČUKOTKE SVITÁ

SJOMUŠKIN, TICHON

NA ČUKOTKE SVITÁ

Spoločnosť priateľov klasických kníh, Bratislava, 1950
edícia Spoločnosť priateľov klasických kníh  (SPKK) (76)
preklad Marta Ličková
obálka Štefan Bednár

beletria, román,
252 s., slovenčina
hmotnosť: 329 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,10 €

*cesvo*

Okolo neho na piesku sedeli chlapci a nafukovali tulenie mechy cez maličké otvory. Chlapci vydýchli, zapchali otvor jazykom, nabrali nosom vzduch a zasa ho vdýchli do mechu. Mechy rástly a vyzeraly už ako naozajstné živé tulene s plutvami, len bez hláv.

Nad hladkým povrchom mora vystrekovala veľryba mocnú fontánu, iskriacu sa na slnku.

„Harpúnnici! Do bajdary! Rusakov, k motoru!“ kričal Lok.

,,Neponáhľajme sa, Lok,“ povedal Iľjič. „Ben-Zin je s nami. Je to dobrý duch.“

A dvaja starí veľrybári si začali rozdeľovať úlohy: Lok pôjde dopredu a najsúcejší harpúnnici budú z jeho bajdary hádzať na veľrybu harpúny; po päť člnov obkľúči veľrybu s každej strany a budú jej strieľať do hlavy; na prednom člne pôjde Iľjič.

„Hej! Kormidelníci! Sem sa!“ velil Lok hromovým hlasom.

Veľryba plávala pomaly a pokojne. Nabrala vzduchu, ponorila hlavu do hlbiny a vtedy sa vynoril jej obrovský čierny chrbát, ktorý sa leskol ako nalakovaný. Chrbát sa pomaličky ponáral, ako ostrov pri povodni, veľryba hodila chvostom a zmizla. Ale o chvíľu rozvinila hladinu mora jej hlava už na inom mieste a znova vystrekla mohutná fontána. Kvapky fŕkaly do výšky a žiarily na slnku ako dúha.

Lok dával pokyny kormidelníkom na člnoch a napäte pozoroval veľrybu.

„ó teraz bude veľký lov. To je celkom iná vec ako tuleň, ktorého môžeš chytiť ľavou rukou!“

Po morskej hladine sa niesla bajdara, ako gunár pred kŕdľom husí. Za bajdarou tiahlo desať člnov rad za radom a ich motory hukotaly. Lok sedel na korme bajdary a keď sa podíval na člny, triumfoval: „Ó, taký veľký lov tu ešte nebol!“

V bajdare sedelo osem obratných harpúnnikov, po štyria na každej strane. Každý z nich chcel prvý zaharpúniť veľrybu. Na slávnosti veľryby, keď dievčence budú pri úderoch bubna spievať a tancovať,

sadne si prvý harpúnnik na jedno z najpoprednejších miest. Preto harpúnnici sedeli napäto a držali pripravené harpúny. Pri nohách im ležaly mechúry, spojené s harpúnou hrubými mrožími remeňmi.

Bajdara predbehla veľrybu, Lok sa prudko obrátil a plávali oproti obrovi. Lok zdvihol ruku a motor zatíchol. Všetci pochopili Loka z jedného pohľadu. Veľryba pokojne ležala na vode a obzerala sa. Nemohla vidieť bajdaru, ktorá sa nehlučne pohybovala rovno k jej hlave. Fontána zaliala lovcov sediacich v bajdare a hlava veľryby sa hneď ponorila do vody.

„Harpúna!“ zakričal Lok.

Bajdara sa dotkla veľryby, štyria harpúnnici hodili na ňu harpúny a štyri mechúre ľahly na vodu. A v tej chvíli veľryba mocne plesla chvostom po vode. More sa rozvinilo a bajdaru vynieslo na hrebeň vlny.

„Motor!“ zakričal Lok.

Zblednutý Rusakov potiahol šnúru, motor sa rozhučal a bajdara sa vzďaľovala nabok.

Harpúny uviazly v tele veľryby a mechúry zmizly pod vodou.

„Začala sa zlostiť,“ povedal Lok o veľrybe. „Nech si vlečie štyri mechúry,“ dodal, pokukujúc na člny, ktoré sa náhlily za veľrybou.

A tu sa zjavily mechúry, hneď za nimi vystrekla fontána, veľryba vystrčila hlavu a Iľjič zdvihol ruku. Z člnov sa ozvaly výstrely.

Bajdara zasa šla oproti veľrybe. Motor pracoval, hoci Rusakovovi sa už nežiadalo približovať k veľrybe. Ale Loka už nič nemohlo zastaviť.

„Harpúna!“ zakričal prenikavo.

Ešte štyri harpúny sa zabodly do veľryby a vliekla za sebou už osem mechúrov. Nadúvaly sa na vode ako živé tulene.

Lok ustúpil a člny pod velením Iľjiča sa zasa plnou rýchlosťou pustily za veľrybou.

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Rozbehol sa k predným saniam, obzrel sa na veľký oheň a sťa by sa bál dlhých jazykov plameňa, zahnal sa drúkom a divo skríkol na psov.

recenzia: https://lorinc.blog.sme.sk/c/254426/Tichon-Sjomuskin-Na-Cukotke-svita.html

MASARYKŮV SBORNÍK VII

MASARYKŮV SBORNÍK VII
TGM a naše současnosť (1980)

Academia, Praha, 1992
obálka Eva Kalenská
1. vydanie, 1.500 výtlačkov
ISBN 80-200-0271-5

história, zborník
556 s., čeština
hmotnosť: 864 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

2,00 €

*bib14* *bib14*his*

J. B. ČAPEK

DVOJÍ FUNKCE MASARYKOVA ÚSILÍ OBRODNÉHO

Jako úvodní poznámku je snad vhodné uvést, že tato práce se pokouší o pohled souhrnný, nikoli však o vystižení celého díla Masarykova. Na takovou troufalost tento pokus naprosto neaspiruje. Téma práce je vymezeno adjektivem „obrodný“ v názvu — jde o pokus charakterizovat Masarykovy ideje, snahy a projevy, v nichž dominuje boj proti dobové krizi a dobovému úpadku, a neoblomné úsilí o posílení, resp. i vytváření hodnot kladných a záchranných. Tato intence a tendence proniká ovšem ve velké většině Masarykových prací, ale přece jen reprezentuje linii samostatnou a osobitou, která byla vždy aktuální a v dnešní době na svém významu v ničem neztrácí, naopak intenzívně narůstá. Je myslím zdůvodněno sledovat Masarykovu obrodnou funkci na dvou siločárách — všelidské i národní. Obojí toto směřování je ovšem úzce souběžné, často i úplní splývá, ale zároveň má každé z nich své základní podněty, své osobité úkoly a své cílení. Proto si volíme název „Dvojí funkce“, ač by bylo možné z celkového hlediska říci „dvojjediná“.

Jak Masaryk sám pověděl, dovedl si představit svůj život jako stálé soustřeďování na nové a nové poznání, ale působení vnitřních i vnějších činitelů rozhodlo jinak. Postupně sílily jeho povahové znaky, které ho podněcovaly k boji proti všemu, co viděl jako zápor a destrukci života, proti násilí i proti kultu rozkladu, proti bezduché lhostejnosti i proti bezuzdnému fanatismu. Bojovnost Masarykova byla umocňována široce obzíravým pohledem na dobu a na celý novodobý vývoj evropský od nastoupení romantismu. Pohled široce obzíravý, ale zároveň usilující o pronikání ke kořenům. Při tomto postupu diagnostickém uvažuje Masaryk o radách léčebných, opravdu věcných a pomocných — pokud se neodmlčuje záměrně, aby lidi donutil k vlastnímu domýšlení a vlastní snaze nápravné.

Bylo a je dosti těch, kdo vidí Masaryka s touto jeho funkcí jako filozofa ve své době osamělého, jako postavu téměř kuriózní. Není jistě pochyby, že Masaryk se vzdaloval od mnohých dobově reprezentativních činitelů a od mnohých dobově uznávaných a uctívaných starých autorit; ale nalézal od mladých let duchy příbuzné, některým z nich zůstával věren. Pokud jde o ty, kdo věnovali mnoho myšlenkového a nejednou i praktického úsilí obrodným snahám společenským, je třeba jmenovat Platona, Husa, Komenského, Pascala (vzpomeňme na jeho „Listy provinciálovi“), Locka, některé novohumanisty a zvláště Herdera pro jeho univerzalistickou humanitu, jak Masaryk sám vyznává. v závěru „Světové revoluce“ („... osvobozené Německo zbaví se své duchovní osamocenosti, překoná bismarkism mravně a vrátí se k ideám a ideálům svého Goetha, Kanta a především Herdera a Beethovena“). I v rozhovorech s Emilem Ludwigem se vyznává ze své trvalé sympatie k Herderovi, a častěji vděčně konstatuje, co Herder znamenal pro naše obrození, zvláště pro Kollára. Znám je Masarykův vztah ke Comtovi, vztah zároveň kladný i kritický, do značné míry podobně jako k Herbertu Spencerovi. Nejeden z myslitelů, kteří nastoupili v první polovici XIX. století, byl Masarykovi spontánně blízký některými postuláty i formulacemi humanitními i personalistickými — tak J. Michelet svou „Biblí humanity“ a svým učením o „revoluci hlav a srdcí“ nebo Ch. Renouvier svým řádovým pluralismem, a jiní. Pluralismus Masarykův, pokud lze o něm mluvit, nebyl nikdy eklektický, jak mu bylo občas předhazováno: nikoli mozaika, ale výběr a koordinace.

Tím již přecházíme k Masarykovým současníkům — v souvislosti s pluralismem především k W. Jamesovi. Bylo více těch, kdo přiřazovali Masaryka k jamesovské filozofii pragmatistické — tvrdí to např. Karel Čapek v „Hovorech s T. G. M.“. Masaryk takové začlenění odmítal, i když Jamese respektoval. Shodoval se s ním teistickou orientací i důrazem na životní aktivitu, neztotožňoval se cele s jeho voluntarismem; mnohé rozdíly byly ovšem dány tím, že Jamesovo hlavní těžiště bylo v psychologii, Masarykovo v sociologii, noetice a filozofii politické. Lze říci, že z hlediska myšlení, zaměřeného k cílům obrodným, byl Masarykovi bližší nejeden zástupce amerického realismu kritického, především Josiah Royce svou originální filozofií loyality, svým úsilím o budování, ale i rozšiřování individuálního života, aktivním vytvářením předpokladů pro skutečně etické sjednocování lidstva. Proto také byli Masarykovi blízcí jiní členové jeho generace, němečtí filozofové hodnot, W. Windelband, H. Cohen a zvláště Rudolf Eucken se svým plodně vyrovnaným stanoviskem, které ho vedlo do boje proti dogmatismu mechanistickému i naturalistickému, ale i proti spekulativnímu lacinému idealismu. 

TIMMERMANS, FELIX - ADRIAAN BROUWER

TIMMERMANS, FELIX

ADRIAAN BROUWER
(Adriaan Brouwer)

Tatran, Bratislava, 1978
edícia Osudy slávnych (5)
preklad Júlia Májeková
prebal Pavel Blažo
1. vydanie, 18.000 výtlačkov
61-812-78

beletria, román, životopisy,
118 s. + 8 s., obr., slovenčina
hmotnosť: 272 sg

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,80 €

*cesvo*marno*in*bio*

Životopisný román, ktorý približuje život maliara Brouwera. Adriaan Brouwer žil v rokoch 1605–38 v pohnutých časoch španielskej nadvlády v Belgicku. Spoznáte život umelca, ktorý dosiahol vrchol slávy, ale poznal i mizériu spodiny a musel zaplatiť predčasnou smrťou...

Také vidia v maliarovi polosurový výrobok prírody, istý druh daromníkov, opilcov, žobravých bratov, nespratníkov. Nuž, ja som vlastne bol taký! Ale zato nestrpím, aby tým, že mňa poníži, hádzala do jedného vreca celý náš maliarsky cech. Bol som urazený.

— Zaplatil som, čo som kúpil? V poriadku, a nič viac vám nebudem vešať na nos, aj keď ste rúči kus mäsíčka! Zbohom!

Obrátil som sa von. Keď som sa, zahryznúc do mäkučkého, kyprého koláčika, ešte raz obzrel, stála vo dverách a vravela čosi dvom susedám, ktoré sa rozosmiali spolu s ňou; zrejme to šlo na môj účet a nebolo to nič lichotivé. Zďaleka som to cítil. Ako len môže v takom krásnom stvorení trčať taká pŕhľava! Večná škoda, že to tak býva. Alebo je to hádam aj dobre, lebo ináč by sme sa nebodaj všetci do nej zaľúbili. Ja neviem prehltnúť, keď ma urazí pekná žena. To je najhoršie, čo sa chlapovi môže stať. To volá o pomstu! A že sa ešte trochu aj na Isabel ponášala, bola celá príhoda tým bolestivejšia. Niekedy v najbližšie dni, ak sa mi ešte uráči spomenúť si na ňu, zájdem ešte raz sem, k tomuto nevydarenému anjelovi, ale to už budem mať riadne fúziská! Som zvedavý, či sa mi aj potom bude ešte vysmievať

Že ma, len čo som vošiel do Antverp, takto ponížila žena, to mi veľmi zaľahlo na žalúdok. Keď som prišiel do „Janova“, div som z nôh nespadol. Či mi vám Joos van Craesbeeck, potvora jedna pekárska z Južného zámku, purpurová, uznojená kvaka, nedal minulý týždeň na konto mojej pôžičky zabaviť a notársky spísať celý môj majetok, aby ho v najbližšom Čase predal v piatočný trh na verejnej dražbe alebo si celé moje imanie ponechal ako náhradu za moju dlžobu! Div som sa od zlosti na kolomaž nerozlial! Krčmár Dandoy aj so synom ma museli zdržiavať, aby som mu neroztrieskal na máme kúsky celý krám. Tu by ktosi chcel odpredať maliarov úbohučký majetok, na ktorý by sa ani najbiednejší františkán neulakomil: zopár štetcov, obdraté nohavice, puknutý pohár a iné handry, a prirodzene, niekoľko nedokončených obrázkov a nevyfarbených náčrtov od nás z domu a napokon môj ľúbezný portrét od Van Dijcka, lebo stôl, stolička a posteľ patrili krčmárovi Dandoyovi. Ha! Tá červená bradavičnatá burgyňa, takto sa pokúšal dostať sa k mojim obrázkom. Ale tak ďaleko ešte nie sme! Sem sa s nožom, naskutku ich rozpáram na tisíc zdrapov! Prekolem ho, ak sa ich len dotkne tými svojimi prekliatymi paprčami! A rozbehol som sa k Van den Boschovi. Rozpovedal som mu, ako sa veci majú. Van den Bosch prevezme moju dlžobu. A ja budem preňho maľovať pekné krajinky!

Ha! A teraz sa tá fľakatá muchotrávka môže dať vypchať, tá knedľa nacicaná, nepodarená pec na hrozienkové koláčiky!

A tá jeho bezhraničná bezočivosť! Hneď na druhý deň, veru, už na druhý deň, Dandoy mu podistým poslal o tom správu, prikvitne to prasa súce na ražeň v hodvábnych pančuchách, stiahne pokorne chvost a prosí o prepáčenie. Rozhorčený mu šmarím na stôl dlžné peniaze, čo mi dal Van den Bosch.

— Tu máš, ber si svoju hnusnú mamonu! Prac sa so svojím tyranstvom, ktorým si sa ma chystal zneuctiť. Zmizni s otrockou reťazou, ktorou si ma chcel pripútať na svoju nenásytnosť. Ani za tisíc miliónov nedostane taká vyobliekaná beštia odo mňa čo len za náprstok maľby!

Div že si nekľakol predo mnou, slzy sa mu rinuli po čeľustiach, ktoré by aj trubačovi pristali. Nazdával sa vraj, že sa ja z tej cesty nikdy nevrátim. A preto to urobil. Ba ved sa vraj povrávalo o mne, že som zomrel. Nebola to vlastne jeho vina, no nie, ved chápeš, keď sa takto na to dívame, veru nie jeho vina!

— Mám pridobré srdce voči ľuďom vznešeného maliarskeho umenia. Na vine je moja žena a vlastne aj moja teta Beth, to je hotová ježica! Och, majster Brouwer, keby som vám to mal všetko porozprávať, vlasy by vám dupkom vstávali na hlave. Ale to sú už rodinné záležitosti. O tom radšej pomlčím. Radšej si vypime čašu muškátového. Krčmár, nože nám nalej, ale riadnu mieru!

A tak tam skuvíňal a hromžil, až sme nakoniec pri víne zasa prešli na maľovanie. Aj on sa vraj dal na to, maľuje mojím štýlom, pravda, nie tak dobre. A či mi vraj môže niekedy doniesť ukázať svoje diela.

— Dobre, tak mi ich teda niekedy dones ukázať, ale nie, kým budem mať denné svetlo, lebo chcem veľa pracovať...

— Moja žena sa mi, pravdaže, vysmieva, — povedal. — Ale ja sa jej tiež vysmejem!

— Všetky pekárky sú také, — prikývol som. — I ja poznám také!

— A teta Beth zúri. Ale umenie predovšetkým! Preč so ženami a tetkami! Nechal som tú starú rafiku v zámockej kantíne samu. Má tam totiž kantínu, aby si vedel, aj to je jedna z tých hlúpych rodinných záležitostí. Vieš, bývali sme u nej, na zámku, aby bolo jasné. Nie, už som nemohol počúvať to večné gagotanie tety Beth, nechcel som už byť od nej závislý a presťahoval som sa so ženou a dieťaťom do mesta. Máme to, pravda, teraz trochu primalé, ale ujde to. Pečiem v pivnici a maľujem v podkroví. Je to na rohu

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Mám len jedno želanie: vyhasnúť celkom tíško, s Isabelinou rukou vo svojej...