MIKLUCHO-MAKLAJ, N. N. - MEZI PAPUÁNCI

MIKLUCHO-MAKLAJ, N. N.

MEZI PAPUÁNCI

Orbis, Praha, 1954
edícia Poznání světa
vybral a preložil Valerij Vilinskij
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie, 15.400 výtlačkov

geografia, cestopis, história,
240 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 600 g

tvrdá väzba
stav: zachovalý, knižničné pečiatky

1,40 €

*bib17* in *H-parap*L2

PLAVBA LODI „IZUMRUD“ K POBŘEŽÍ NOVÉ GUINEJE PRO p. MIKLUCHO-MAKLAJE

(Výňatek ze zprávy uveřejněné v časopise „Vsemirnyj putěšestvennik" říjen 1873)

Když jsme vplouvali do zátoky, byl kdekdo nahoře a velmi se o ni zajímal. Všichni si kladli otázku, zda spatříme naši vlajku, neboť korveta „Viťaz“ ji ponechala našemu přírodovědci. Minuli jsme již větší díl zátoky a dosud jsme nespatřili ani jedinou vesnici. Skrývaly je stromy. Mnozí z nás se již domnívali, že snad nikdo není na živu. Pojednou - k naší radosti - jeden z námořních kadetů zahlédl vlajku, upevněnou na stromě. Všechny dalekohledy a kukátka se otočily udaným směrem a také jsme skutečně poznali naši vlajku. Spadl nám kámen se srdce. Vlajka jasně dokazovala, že někdo z Evropanů je na živu. Jelikož nám ,,Viťaz“ oznámil, že zanechal Maklaje ve velmi špatném zdravotním stavu, přiklonili jsme se ještě více k všeobecnému názoru, že vlajku vyvěsil sluha.

Pak jsme viděli, jak od břehu odrazila dvě prau. Když se přiblížila, poznali jsme p. Miklucho-Maklaje. Seděl v prau s divochy. Všichni jsme se radovali, zastavili jsme lodní stroj a poslali námořníky na ráhna křičet „hurá“. P. Maklaj mával čepicí a ze všech sil se snažil přimět divochy - jak bylo dobře vidět - k tomu, aby přirazili k lodi. Ti se však báli. P. Maklaj se chopil vesla, ale nic mu to nebylo plátno. Divoši se odhodlali přirazit, až když jsme konečně zakotvili. Vylodili p. Maklaje a sami ihned odpluli. Na tváři p. Maklaje bylo vidět, jak mu bylo příjemné, když ho všichni vítali a potřásli mu rukou. Nevím jaké byly jeho pocity, ale jistě byly velmi silné. Znal jsem p. Maklaje již dříve. Ale nyní, když jsem se na něho díval, jsem viděl, že se hodně změnil. Zhubl a zestárnul. Bylo vidět, že těchto 15 měsíců nepatřilo mezi lehké a že zakusil nemoc a také hlad. Vypravoval, že mu „Viťaz“ sice zanechal potraviny, ale ty se částečně zkazily a tak vystačily pouze na několik měsíců. Potom musel jíst vše, co jedí Papuánci. Na příklad ságo, „taro“, kokosové ořechy a jako zvláštní pochoutku divoké vepře, ještěrky a psy. Dokud byl zdráv, živil se částečně lovem.

Když korveta odplula a Maklaje opustila, přicházeli Papuánci často k jeho chýši. Jakmile však z ní vykročil, všichni se rozutekli. Dlouho se nemohl s nimi sblížit. Ale pomohla mu příhoda: Divoši z hor zahájili útok na obyvatele pobřeží. Tito pak přiběhli k Maklajovi a prosili ho, aby ukryl jejich ženy a děti a sami pak se vydali bojovat. Maklaj samozřejmě souhlasil. Divoši odešli a střetli se s nepřítelem. Na obou stranách bylo několik zabitých a raněných. Nepřátelé však již dále neútočili, neboť se dozvěděli, že je tu jakýsi zvláštní člověk, a raději odtáhli do hor. Od té doby se datuje jeho přátelství s Papuánci. Zejména potom, kdy obvázal rány těch, kteří se zúčastnili války. Divoši se Maklaje již nebáli. Mohl volně procházet jejich vesnicemi, chodil s průvodci i do hor. Nyní začala jeho práce, neboť se dříve bez průvodců nemohl nikde ani ukázat.

Po snídaní jsem se s ním odebral na pobřeží, abych se podíval na jeho obydlí. Byl jsem zaražen. K tomu, aby vydržel v této chýši plných patnáct měsíců, bylo zapotřebí skutečně hodně odvahy. Ve střeše byla obrovská díra, kterou pršelo dovnitř. Vznikla nedávno, když na střechu spadla liana a prorazila ji. P. Maklaj byl nemocen, a proto nic neopravoval. Co asi musel všechno snášet, hlavně v době, když jeho sluha onemocněl a on sám, rovněž nemocný, musel štípat dříví, nosit vodu a vařit jídlo, nejen pro sebe, ale i pro člověka, který se nemohl ani hnout! Později, když se p. Maklaj spřátelil s Papuánci, začali mu při jeho práci pomáhat.

Jeho sluhu Ulsona jsem nalezl v žalostném stavu. Trpěl zimnicí. Dopravili ho rychle na loď a tam se téměř úplně zotavil. Druhý sluha zemřel již v prvních týdnech jejich pobytu.

Jakmile jsme vystoupili na břeh, všichni divoši se rozutekli. Když však viděli, že nemáme zbraně, přistoupili k nám a potřásli nám rukama, ohmatávali nás a očichávali. Žádali o tabák a o doutníky, které u nás zahlédli. P. Maklajovi přinesli mnoho banánů a kokosových ořechů. Dal jim za to velké hřebíky, s čímž byli naprosto spokojeni.

Zajeli jsme si s kapitánem a p. Maklajem také do jejich vesnice. Podělili jsme je různými drobnostmi: šátky, zrcátky, tabákem a pozlacenými stužkami. Byli nadšeni a prostřednictvím p. Maklaje, který se dovedl s nimi domluvit, prosili, abychom přišli zase. Jednou nás také navštívili na lodi. Všeho se nesmírně báli. Jakmile se někdo něčeho poleká, všichni prchají k člunům. Vrátit je znamenalo velkou námahu. Potom se opět něčeho polekají a řítí se k člunům. To se opakovalo několikrát.

P. Maklaj vypravoval, že byl s nimi několikrát na lovu divokých vepřů. Lov se odbývá v určité roční době, a to tímto způsobem: Obklíčí nějaké místo porostlé vysokou trávou a tu pak na obou koncích zapálí. Vepři, tlačeni z obou stran ohněm, se vrhnou jakýmkoli směrem a zde narazí na lovce, kteří postupují za ohněm. Zabíjejí je oštěpy, které divoši vrhají s překvapující silou, na vzdálenost až 30 stop, a to dosti přesně. Když tak zabijí několik vepřů, začnou hodovat a tančit. Den lovu se slaví jako svátek...

Papuánci si oblíbili pana Maklaje tolik, že na jeho počest při jeho odjezdu pořádali v jedné vesnici velkou slavnost. Slavnost se konala dva dny před naším odplutím. P. Maklaj tam ovšem šel, i když jeho nemocné nohy byly posety ranami. Ráno, když bylo po slavnosti, zpozoroval jeden z lodních důstojníků za ranní procházky p. Maklaje, jak leží bezmocně na pobřeží a nemůže se ani hnout. Ihned se to oznámilo na palubu lodi, odtud poslali mužstvo s nosítky. Potom byl dopraven na loď. Byl to následek velké únavy a hlavně toho, že si delší chůzí do vesnice, ležící dosti daleko, rozdrásal nohy, takže již nemohl dále. Po dvou dnech byly všechny Maklajovy věci, dokonce i jeho chýše, na lodi. Ta po pětidenním zdržení vytáhla kotvu. Papuánci bez slitování mlátili do svého „barumu“, ale žádný z nich se neodvážil doprovázet na svém prau odjíždějící loď.

JAHODA, JOSEF - MĚSTO 4000 OBYVATELŮ

JAHODA, JOSEF

MĚSTO 4000 OBYVATELŮ
povídky

Jos. R. Vilímek, Praha, 1924
edícia Vilímkova knihovna (217)

literatúra česká, próza krátka, beletria, poviedky, podpis autora,
232 s., čeština
hmotnosť: 305 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: výborný, zrejme dobová preväzba

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

HROBNÍ MELANCHOLIE.

Objevil se v našem městě jako by najednou ze země vyrostl a když se za tím nápadným člověkem lidé zvědavě ohlíželi a vyptávali se, kdo to asi je, tož už pan Sandr bydlel na dobytčím náměstíčku nazad v prvním patře v malinké sekničce u stařičké slečny Pejskrové.

Lidé se právem za ním zvědavě dívali. Byl postavou velmi nápadný, měl velmi krátké, brkavé nohy, ramena jako k bokům seříznutá a nesmírně dlouhý obličej s ploským nosem, s dlouhou špičatou bradou a přimhouřenýma očima. Nosil dlouhý, šosatý kabát a na hlavě vysoký klobouk tvrďák. Byl stále do kabátu upiatý, ruce v kapsách, hlavu k prsům schýlenou, a krátké nožky jako by chodily po podpatkách a neustále o něco brkaly.

U slečny Pejskrové nejedl, do hostince na stravu také nechodil — ale lidé si všímali, že denně se stravuje u hokynářky a vychází od ní s pytlíčky a s naditými kapsami. Teprv hodně později se lidé dozvěděli, že si pan Sandr kuchtí sám. A nejen kuchtí, také že si pere, stele, zametá, uklízí, zem meje — zkrátka podivný človek! A s nikým nic! Nikoho nepozdravil, s nikým se nezastavil, s nikým nepromluvil. Nevědělo se, z čeho žije, čím byl, odkud byl, proč přišel do našeho města, proč žije takovým divným, podle úsudku našeho města nepořádným životem — záhadný člověk!

Zvědavé vdovy a zestárlé slečny zajímaly se o pana Sandra hlavně proto, že pravidelně chodil na hřbitov, tak pravidelně, že nevynechal jediného dne, aby nebyl na hřbitově.

Ty městské vdovy a zestárlé slečny chodívaly také na hřbitov, to byla jejich promenáda, jejich parlament, jejich park. A tam vídaly podivného pana Sandra podivně se chovat.

A proto se dotazovaly slečny Pejskrové, co to má za nájemníka, není-li snad trochu na smyslech pomatený, takový tichý, neškodný blázínek, nebo, jak se delikátně říkalo, fantast.

Stařičká slečna Pejskrová upřímně řekla, co věděla. Že pan Sandr jí říkal o sekničku, že pořádně platí, ale že v jeho sekničce vůbec ještě nebyla a že pana Sandra třeba čtrnáct dní nespatří. Mluvila s ním dvakrát — jednou mu ukazovala, kde je pro její kvartýr dřevník, podruhé ho upozornila, že se kamna čistí z chodby.

Vyptávaly se jí, zda za panem Sandrem někdo přijíždí — slečna Pejskrová nikoho neviděla. Byla celý den zaměstnána svou zamilovanou korálkovou prací, její pokoj byl plný nejrůznějších ozdob, všechno bylo korálky pošité a vyšňořené. I přikrývku na postel měla celou pošitou spletenými korálkovými ornamenty — tajně jí říkaly: korálková slečna.

......................................................................................

... posledná veta ...

A víc už pan centrální rada nedopověděl.

ŠIMON, BOHUMIL - KLOBOUK OD BREŽNĚVA

ŠIMON, BOHUMIL

KLOBOUK OD BREŽNĚVA

Periskop, Praha, 1997
1. vydanie
ISBN 80-902233-1-1

autobiografia, história, podpis autora
184 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 330 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

PŘINUTILI ŠIMONA, ABY NESL KŘÍŽ (NOVÝ ZÁKON)

HOŘKÝ PODZIM

Vezeme tedy protokol a máme také komuniké o jednání. Protokol je tajný, nesmí se zveřejnit, a v komuniké se říká, že byl podepsán protokol. Co si o tom mají lidé myslet? Musí se k tomu něco říci. Svoboda a Dubček to musí udělat ještě dnes.

Sedáme s Mlynářem vedle sebe a začínáme koncipovat Dubčekův projev. Píšeme téměř potmě. Hlavy nám třeští a oční víčka se nazadržitelně svírají.

Praha. Na letišti je tma. Čeká nás řada volh ze sovětského velvyslanectví a několik tater. Jedeme do města. Ještě nevíme kam. Leninova, nyní Evropská třída. Zavaluje mě vlna nevýslovného zármutku. Ranní šerosvit odhaluje pustotu ulice. Všude je špína. Na chodnících i na vozovce se válejí odpadky. Vidím popsané zdi domů. Nápisy jsou i na asfaltovém povrchu silnice. Kolem se válejí zmuchlané plakáty a letáky. Sem tam přeběhne přikrčená osamělá kočka nebo pes. A všude tanky a děla. Zavírám oči a chce se mi umřít.

Vjíždíme do Hradu. Je to jediné místo, kde nám zaručili útulek po našem návratu z Moskvy. Prezident Svoboda slíbil, že se o nás postará. Dlažba je plná rýh od tankových pásů. Hrad je uvolněn. Račte vstoupit. Čeká nás kancelář prezidenta. Někteří sahají po telefonu, jiní padají do křesel. Spát!

Ale to ne. Vždyť celé stranické vedení muselo slíbit, že se zasadí o okamžité plnění protokolu a především o zrušení výsledků vysočanského sjezdu. To je předpoklad normalizace a vůbec všeho, co se má dít dále.

Tak do toho. Nejdříve musíme najít a přivést ty, kteří byli zvoleni do předsednictva ústředního výboru, zvoleného vysočanským sjezdem. Musíme je informovat o jednaní v Moskvě a získat jejich podporu při anulování výsledku sjezdu. Dále je třeba svolat plénum ústředního výboru zvoleného XIV. mimořádným sjezdem, ukončit jeho činnost a přijmout myšlenku kooptace některých představitelů krajských stranických organizací, zvolených za delegáty XIV. sjezdu, do starého pléna ústředního výboru KSČ. To vše podle dohody učiněné v Moskvě.

Ukázalo se, že plénum ústředního výboru bylo už svoláno, a to na týž den, na devátou hodinu. Bylo třeba jednat bleskově. Posílají mě do Vysočan, abych našel a přivedl některé z nově zvolených členů stranického vedení. Doprovází mě Zdeněk Mlynář. Smutná jízda Prahou. Složitou cestou přes bezpočet hlídek Lidových milicí do sídla vysočanského ústředního výboru. Mlynář poznamenává: „Jestli tě nepověsili v Moskvě, tady tě pověsí určitě, až jim řekneš, co jsme přivezli. “ Řekl jsem jim pouze, že jsme pro ně přijeli a chceme, aby s námi jeli na Hrad.

Na Hradě se setkává Dubček se Šilhánem. Šilhán rezignuje na funkce, do nichž byl zvolen vysočanským ústředním výborem. Objímají se s Dubčekem.

Následuje jednání. Ze signatářů moskevského protokolu se ho kromě mne zúčastní Smrkovský a Špaček. Těžké vysvětlování a těžké chápání. Nakonec slib podpory k prosazení závazků, které jsme v Moskvě na sebe vzali, ale celé předsednictvo ústředního výboru musí přijít na zasedání do Vysočan.

Celé předsednictvo tam však nepřijde. Někteří z jeho členů vyjadřují obavy, že tam nic nesvedou a nikdo je neposlechne... Ať tam jde těch šest, kteří byli internováni. Ti mají důvěru, ti spíše pořídí.

Tak půjde těch šest. Jenže: Dubček nemůže, musí pracovat na projevu. Černík musí do vlády. Smrkovský do parlamentu. Kriegel nebude nikomu nic vysvětlovat, nepodepsal protokol a nesouhlasí s ním. Špačka bolí hlava od úrazu po nedávné autonehodě.

Tak se znovu vracím do Vysočan. Sám. Jedu zničit vlastní dílo — výsledky mimořádného XIV. sjezdu KSČ, k jehož svolání jsme dali popud a který byl také převážně silami městského

SMATANA, LADISLAV - PESTUJEME JAHODY

SMATANA, LADISLAV
HRIČOVSKÝ, IVAN

PESTUJEME JAHODY

Príroda, Bratislava, 1990
edícia Naša záhradka
fotografie Miloslav Richter
ilustrácie Jozef Pobjecký, Ivan Hričovský
obálka Adela Jakabová, Miloslav Richter
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
ISBN 80-07-00247-2

botanika, hobby, záhradkárstvo,
107 s., 16 s. far. fot., slovenčina
hmotnosť: 168 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,80 € PREDANÉ

*gopal2* in *H*parap*L2

BACH, RICHARD - ILÚZIE

BACH, RICHARD

ILÚZIE, ALEBO PRÍBEH VÁHAVÉHO MESIÁŠA
(Illusions - The Adventures of a Reluctant Messiah)

Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava, 1999
preklad Eva Vohlídková
prebal Jozef Gális
1. vydanie
ISBN 80-861-077-0

beletria, novela, literatúra americká,
104 s., slovenčina
hmotnosť: 114 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

6,00 € DAROVANÉ

*zukol5* in *H-parap*L2

Ďalšia kniha Richarda Bacha po bestselleri Čajka Jonathan Livingston je mysticko--dobrodružný príbeh dvoch „potulných“ letcov, ktorí sa stretnú v poli na americkom stredozápade, pretože každý z nich robí, čo robiť chce. Ak vám to pripomína pokračovanie a nadväznosť na okamih, keď Jonathan odletel, mohla by to byť pravda: Lebo Ilúzie sú odrazom autorových myšlienkových pochodov od fenomenálneho úspechu, ktorý zmenil jeho život.

Pre Richarda Bacha bola Čajka Jonathan Livingston knihou faktu. Myšlienky za slovami sú vraj jednoduché, také, aké fungujú v každodennom živote: Zistime, čo chceme robiť najviac, robme to bez ohľadu na ostatné, a keď to robiť budeme, máme zaručený veľmi plný a veľmi šťastný život.

Ilúzie sú príbehom dvoch priateľov, kumpánov. „Čo keby sa tu zjavil niekto, kto by ma naučil, ako funguje môj svet a ako ho môžem ovládať... Čo keby sa v dnešných časoch zjavil nejaký Siddhártha alebo Ježiš, ktorý má moc nad ilúziami tohto sveta, pretože pozná realitu za nimi? A čo keby som sa s ním osobne stretol, čo keby lietal s dvojplošníkom a pristál na tom istom poli ako ja? “

Z takýchto a podobných zamyslení — z obrovského množstva „čo keby... “ — vznikli ilúzie a zábava a stále provokujúci a napredujúci dialóg medzi Richardom a skutočným mesiášom, ktorý sa napokon rozhodol mesiášstva vzdať.

Ilúzie čitatelia iste zhodnotia rôzne. Pre jedného môžu byť zábavným príbehom o zázrakoch... Pre druhého budú zas odhaľovaním zdania a skutočnosti... alebo zvedavým pohľadom na spôsob života, akým by mnohí mohli žiť a akým niektorí z nás aj žijú.

Dostáva sa vám do rúk kniha, ktorá má spochybniť a hádam aj zmeniť váš život...

Dodnes neviem, čo to do mňa vošlo. Akási predzvesť záhuby ma odohnala preč, preč od toho zvláštneho, nepochopiteľného človeka, preč od Donalda Shimodu. Ani sám mesiáš ma nezadrží, ak by som sa mal bratať so záhubou.

Na poli vládol pokoj, obrovská tichá lúka sa otvárala nebu... počul som iba potok, ak som sa dobre sústredil. Opäť sám. Človek si na samotu zvykne, ale prerušte ju čo len na jeden deň, a musíte si zvykať odznovu, všetko od začiatku.

„Okej, na chvíľu to bolo dobré, “ povedal som lúke nahlas. „Bola to zábava a možno som sa od neho mohol veľa naučiť. Ale davov mám už po krk, aj keď sú šťastné... ak sa boja, buď niekoho ukrižujú, alebo ho začnú uctievať. Ľutujem, to je na mňa priveľa! “

Moje slová ma zaskočili. Mohol ich pokojne vyriecť Shimoda. Prečo tam zostal? Ja som vycítil, že treba odísť, a nie som mesiáš.

Ilúzie. Ako to myslel s tými ilúziami? Záležalo na tom väčšmi než na všetkom ostatnom, čo povedal alebo urobil — bol taký nástojčivý, keď vravel Všetko sú ilúzie! Akoby mi chcel čistou silou vtlačiť tú predstavu do hlavy. V poriadku, je to problém a ja potrebujem jeho dar, no ešte vždy som nevedel, o čo ide.

Po chvíli som rozložil oheň, uvaril si guláš zo zvyškov sójového mäsa, rezancov a dvoch hotdogov spred troch dní, ktorým varenie len prospelo. Taška s nástrojmi ležala tesne vedľa škatule s potravinami. Bezmyšlienkovite som z nej vybral deviatku, pozrel na ňu, dočista ju utrel a zamiešal ňou guláš.

Bol som sám, nezabúdajte, nikto sa na mňa nedíval, tak som pre zábavu skúsil vznášanie vo vzduchu, ako to robil on. Ak som kľúč vyhodil kolmo nahor a žmurkol v okamihu, keď prestal stúpať a začínal klesať, mal som pol sekundy pocit, že sa vznáša. No vzápätí tresol na trávu alebo na moje koleno a efekt sa rýchlo stratil. Ale s týmto kľúčom... Ako to robil?

Ak všetko je ilúzia, pán Shimoda, čo je potom skutočné? A ak je tento život ilúziou, prečo ho potom žijeme? Napokon som sa vzdal, ešte niekoľko ráz som vyhodil kľúč do vzduchu a vykašlal som sa na to. A zrazu som bol rád a dokonale šťastný, že som tam, kde som, a viem, čo viem, aj keď to nie je odpoveď na celú existenciu, a dokonca ani na zopár ilúzií.

Keď som sám, niekedy si spievam. „ Ó, ja a starý LAK...! “ pospevoval som si a klopkal Fleetu na krídlo do rytmu. Mám ho naozaj rád (nezabúdajte, že ma nikto nepočul). „Prerazíme každý MRAK... poletíme do sveta, kým to jeden z nás nevzdá... “ Hudbu aj slová si vymýšľam, ako príde. „Ale nebudem to ja... A keď sa ti krídlo ZLOMÍ... šnúra z padáka všetko ZHOJÍ... a poletíme... POLETÍME... “

Keď som v pohode a šťastný, pieseň je nekonečná, hoci rýmy mávam aj lepšie. Prestal som myslieť na mesiášove problémy. Nemal som ako zistiť, kým je a o čo mu ide. Prestal som sa o to pokúšať, a to ma, hádam, urobilo šťastným.

Okolo desiatej vyhasol oheň a vyhasla aj moja pieseň.

„Nech si kdekoľvek, Donald Shimoda, “ povedal som a rozkrúcal som si prikrývku pod krídlo lietadla, „želám ti šťastný let a nijaké zástupy. Ak to chceš. Nie, beriem späť. Želám ti, drahý osamelý mesiáš, aby si našiel, čo túžiš nájsť. “

Keď som si vyzliekal košeľu, z vrecka vypadol jeho sprievodca. Pozrel som, kde sa otvoril.

..........................................................................................

... posledná veta ...

Jedného dňa na Zem zostúpil Majster: pochádzal zo svätej zeme štátu Indiana...

DIEVČATKO A MEDVEĎ

DIEVČATKO A MEDVEĎ
Ľudové rozprávky z tajgy a tundry
(Medveď i devočka)

Mladé letá, Bratislava, 1985
preklad a úprava Marián Heveši
ilustrácie Jana Kiseková-Siteková
1. vydanie, 16.000 výtlačkov
66-083-85

beletria, rozprávky, knihy pre deti, literatúra ruská,
68 s., slovenčina
hmotnosť: 161 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, vpísané meno majiteľa

1,70 € PREDANÉ

*bib17*

O dobrej líštičke

Vybrali sa raz tri dievčatká do lesa, aby si do veľkého koša nazbierali lesné plody.

Šli, šli a ani netušili, že v tom lese žije zlá striga. Chytila ich, posadila do koša, potom vyhľadala najvyšší strom na celom okolí a zahundrala:

— Nakloň sa, nakloň sa!

A strom sa sklonil až po zem. Striga zavesila kôš s tromi dievčatkami na najvrchnejší konár a zahundrala:

— Zdvihni sa, zdvihni sa!

Strom sa vzpriamil a dievčatká zostali visieť vysoko nad zemou.

— Čo teraz? Ako sa odtiaľto dostaneme? — zaplakali.

Vtom zbadali zajka.

— Zajko! Zajko! — zvolali dievčatká. — Zachráň nás. Zves tento kôš zo stromu.

Zajko sa zamyslel a povedal:

— Nezachránim vás. Váš otec na mňa strieľal z luku. Nech vám pomôže voľakto iný.

A odskackal.

Po chvíli bežal popri strome hranostaj.

— Hranostaj, hranostajček, pomôž nám, — zanariekali dievčatká. — Zves tento kôš zo stromu.

Hranostaj sa pri nich pristavil, zamyslel sa a povedal:

— Nie, nepomôžem vám. Váš otec na mňa stavia pasce. Nech vám pomôže voľakto iný.

A odbehol.

Po chvíli pod stromom zastala lasica.

— Lasica, lasička, — zavolali na ňu dievčatká. — Zves tento kôš zo stromu, pomôž nám!

Lasica sa na ne pozrela a po chvíli povedala:

— Nie, nepomôžem vám. Deň čo deň ma naháňate. Len čo sa zjavím v lese, už ma pokúšate. Nech vám pomôže voľakto iný.

A pobrala sa svojou cestou.

Dievčatká zosmutneli. Čo teraz? Kto im pomôže?

Vtom zazreli lištičku.

.................................................................................................

... posledná veta ...

A pomysleli si, že slimák, ktorý ich navštívil, nebol asi len taký obyčajný, ale zázračný.

AMLINSKIJ, VLADIMÍR - REMESLO

AMLINSKIJ, VLADIMÍR

REMESLO
(Remeslo)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1988
edícia Nová sovietska tvorba
preklad Oľga Baginová
doslov Dušan Slobodník
ilustrácie Klára Šmídová
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
072-091-88 REM

beletria, román, literatúra ruská
264 s., slovenčina
hmotnosť 330 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,90 €

*zukol5* in *H-parap*R4

Vladimír Amlinskij v románe Remeslo pôsobivo vykresľuje umelecké dozrievanie a rast troch priateľov výtvarníkov od študentských čias až po zrelé tvorivé obdobie. Rozprávač Jurij Afanasiev sústreďuje pozornosť najmä na Borku Nikitina, rozporuplnú, a predsa najvýraznejšiu osobnosť z trojice. Na určitý čas ich priateľstvo naruší láska k pôvabnej gruzínskej dievčine Nore, ale spoločné nešťastie neskôr vráti vzájomné vzťahy do starých koľají. Rozprávač sa v retrospektívach vracia k zážitkom z detstva, k náhodným stretnutiam so zaujímavými ľuďmi, ktoré natrvalo ovplyvnili citlivú dušu budúcich výtvarníkov. Najdôležitejšiu úlohu pri formovaní ich umeleckého a občianskeho postoja zohráva profesor, Majster, ktorý sa svojou tvorbou i životnými názormi stáva pre nich trvalým vzorom. Majster sleduje prácu svojich žiakov i po skončení školy a jeho hodnotenia naďalej zostávajú pre nich tým najprísnejším kritériom umeleckej náročnosti.

Amlinského román nastoľuje rad závažných problémov týkajúcich sa umeleckej tvorby. Zaujme nielen autorovou dôkladnou znalosťou ruského výtvarného umenia, ale aj úsilím pochopiť zmysel a význam umenia pre človeka. Odhaľuje príčiny, ktoré umelca nútia bojovať za pravdu v každej situácii, podávať jedinečné svedectvá o sebe, svojom živote i o víťazstvách či omyloch doby.

VLADIMIR AMLINSKIJ - (1935), ruský sovietsky spisovateľ. Roku 1958 absolvoval scenáristiku na Všezväzovom štátnom filmovom inštitúte a v tom istom roku debutoval poviedkou Stanica prvej lásky. Ďalšie diela: Život Ernesta Šatalova (1968), Medzi ľuďmi (1973), Bratov návrat (1973), Zábavný park (1978), Remeslo (1983), Ospravedlnená bude každá hodina (1986).

Leningrad. Petrohrad. Piter.

Urobili sme si na tri dni voľno, bývali sme u jedného nášho spolužiaka na Litejnom prospekte v leningradskom komunálnom byte so zdobenými a ako nebo bledomodrými stropmi, s obrovskými oknami, v ktorých sa dlho zdržiavalo sivé petrohradské ráno.

Dôverne známe mesto. V tých časoch som ho miloval väčšmi než iné mestá, väčšmi než rodnú Moskvu.

Celé dni sme strávili v Ermitáži a v Ruskom múzeu.

Mojím bohom bol vtedy Nesterov. Polozabudnutý, v našich učebniciach stručne spomenutý a petitom vysádzaný, vtedy ho ešte len čakala nová oneskorená sláva, či dokonca módnosť.

Tri jeho portréty mi doslova učarovali: Portrét dcéry, Portrét Sergija Radonežského a najmä Odchod do kláštora.

V Odchode do kláštora je skryté tajomstvo, ktoré som nikdy neodhalil; rokmi som sa k nemu len priblížil, postúpil o krok bližšie. Je to tajomstvo premeny - nie osudu, ale premeny duše. Duša utrápená krivdou alebo možno aj omylom, takmer ušliapaná, ale súčasne schopná veľkého citu. Kto však potrebuje tento cit? Teraz hľadá pokoj.

Dlho som sa pohľadom vpíjal do tej nežnej mladučkej tváre, ktorá už poznala bolesť. Je zmierená, ale ešte čosi z minulosti, plné nádeje, v nej žije. Ale čo? Práve to je tajomstvo. Zdá sa, akoby chápala, že odchod do kláštora jej prinesie úľavu, no skôr je to pokus nájsť úľavu, pokus nájsť východisko. Tvár vyjadrovala aj strach pred životom, pred jeho nevyspytateľnosťou i odhodlanie pokoriť sa a slúžiť, ale aj skrytú obavu a neistotu, ako u dieťaťa, keď ho dávajú do sirotinca.

Pripomínalo mi to hrdinku z Buninovho Pôstneho pondelka. Táto poviedka ma prekvapila ostrým smútkom, zvukomalebnosťou, farebnosťou a maliarskym videním. Je v nej zlatovežatá, krčmová, divadelná, trochu romantická stará Moskva, ktorú čakali nebývalé premeny a neslýchané nepokoje. Vedeli sme, že taká Moskva bola, tušili sme ju. Boli to domčeky v Zamoskvorečí určené na zbúranie, ktoré nemali nijakú historickú cenu, prázdne, schátrané, akoby chceli čosi porozprávať, ale my sme nie vždy porozumeli. V jednom z takýchto domčekov, ktoré boli kedysi výstavné, žila hrdinka poviedky na pohľad šťastným a neskaleným životom.

Ako vidieť, strach pred životom je niekedy silnejší ako strach pred smrťou.

Borka, ktorý bol poverčivý, ale súčasne veril v silu ľudskej vôle, v každodennom živote nielenže zavrhoval akúkoľvek mystiku, ale sa z nej i vysmieval. Aj obrazy mal rád iné, hoci k takýmto nebol úplne ľahostajný. Vždy najdlhšie postával pred málo známym Zeľonovovým portrétom Chlapec pri stole.

Portrét ako portrét. Také mali aj Soroka, aj iní.

Dedinský chlapec sedí pri stole s lyžicou, čaká na polievku. To je všetko. Sivé tóny, temnota chalupy, temnota života.

Iba v očiach je jas, skrytý, ale akýsi radostný údiv, prekvapujúca čistota, úsmev. Práve v ňom je podstata diela, celé tajomstvo portrétu.

Čomu sa usmieval chlapec, v ktorom Borka pravdepodobne videl seba? Vari tomu, že mamka prišla z poľa a on vyhladnutý čaká, až mu dajú jesť, a samo očakávanie je malým sviatkom?

Skutočne tomuto? A možno nijakú mamku nemá, je sirota a je strašne opustený. Osamelosť je v jeho postoji a ešte v čomsi nepostihnuteľnom.

- Takže opäť mystika? - pýtam sa Borku a pokračujem v starom spore.

- Nijaká mystika. Jednoducho je rád, že vôbec je, že je tak, ako je, že žije, existuje na tejto zemi. Má ťažký život, ale teší sa z toho, že žije, na rozdiel od tvojej milovanej.

- Od akej mojej milovanej?

- Nesterovovej mníšky.

...................................................................................................................

... posledná veta ...

Okolo leteli a mihali sa hájiky, jesenne zrednuté, zapaľo­vali sa žltočervené javorové listy, pokojne sa modrelo nebo, ktoré akoby sa bolo trochu priblížilo k zemi - a všetko toto upokojovalo, tlmilo nepokoj, ktorý vo mne vrel; krajina známa od malička, tisíckrát vnímaná a vždy si zachovávajú­ca črty novosti, ma upokojovala a vzbudzovala nádej.

OLBRACHT, IVAN - ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ

OLBRACHT, IVAN

ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ

František Borový, Praha, 1916
edícia Žatva (1)

beletria, literatúra česká,
192 s., čeština
hmotnosť: 250 g

tvrdá väzba, zrejme dobová preväzba (?)
stav: veľmi dobrý

5,00 €

*kvaja* belc*

Ústřední postavou je slepý komisař Mach, který se uzavírá sám do sebe před světem a činí si ze svého osamocení životní program. Mach je samotář dobrovolný, nikoliv nucený. Machovo samotářství není na rozdíl od jeho předchozích povídkových hrdinů knihou sociální. Do slepé uličky Macha zavádí chorobná žárlivost, z níž východisko spatřuje v týrání druhých, v nenávisti k vybraným jedincům. Vyšinutý egoista, jakých je mezi námi i dneska dost, nespokojený se sebou, vybíjející si ale svůj vztek na jiných.

S archy římského práva po kapsách se potuloval po kvetoucích mezičkách a panskými lesy, hospodařil s Janem, pomáhal mu při polních pracích, učil se vnikati do života přírody a lidí a při tom brunátněl v tváři a sílil v ramenou. Klid a mír. Ale ne líný a rozkošnický, nýbrž plný plodné práce a rozkošný. Práce selská jest nehonosná, prostá a pokorná — tak nějak to praví Chelčický. Možno si ji hluboce zamilovati a nalézti v ní štěstí. Půjde k ní.. Ano, Nové Dvory jsou jeho budoucím působištěm! A kdo jest správcem? Student Král? V představách ano, v budoucnosti snad. Král jest hodný a inteligentní chlapec. Jen chudoba mu vtiskla jakousi neupřímnou poníženost, ale ta se dá stykem se spravedlivými a sebevědomými lidmi časem odstraniti. Možná, že poradí hochovi, aby vystoupil z gymnasia, že ho dá do hospodářské školy a vezme pak k sobě na dvorec; snad pro něho v životě i něco udělá a student bude jednou rád neobvyklému shledání v průjezdě na Příkopech, když již náhoda to jest, jež určuje vnější osudy lidí. To ovšem ještě záleží od budoucnosti, komisař Mach nevěřívá lidem hned na první setkání, prohlížívá si je důkladně a se všech stránek a Král si bude nucen jeho důvěry dlouhým stykem teprve zasloužiti.

Jest podivné, že komisaři Machovi, který při všem napínání mysli není s to, aby rozpoznal byť i jen nejmatnější obrysy příštích dnů, jest obraz této vzdálené budoucnosti tak zcela zřejmý a jasný. Vzpomínky jsou právě příliš živé a přenášejí se do budoucnosti se všemi podrobnostmi. Cítí dokonce i zápach Nových Dvorů, tu zvláštní směsici vůně sena, chlévů, mléka a medu a soustředí-li myšlenky a chce-li, čichá nejen charakteristickou vůni Dvora, ale všechny pachy venkovského jara, léta, podzimu i zimy. Cítí chladné výpary otevírající se země po roztátém sněhu; dech květnových luk; horký zápach zralých klasů a svědivý prach mláceného obilí; uspávající vůně jablek složených do hromad v podkroví. A slyší táhlé bučení krav a chřestění jejich řetězů v chlévech, bzukot včel před úly, jasné zvonění naklepávaných kos za časných jiter a řezný šumot obilí, kladoucího se v řádky pod rozmachy sekáčů. Cítí hebkost koňské srsti pod rukou a v dlani studeně vlhký dotek nozder telátka odstavčete a drsný jeho jazyk. Ano, myslí s velkou láskou na Nové Dvory! Proč? Není to jen příjemná vzpomínka na minulost; není to jenom okamžité vdechnutí svěžího vzduchu, zavanuvšího otevřeným oknem do uspávajícího dusna manželských pokojů; jest to více: spása jeho budoucího života. Ano, půjde k přírodě a lidem! Ti mu snad ukáží pravou cestu k sobě samému. Příroda jest tvrdá, ale spravedlivá; a lidem snad ještě něco bude moci dát. Nic nechce zadarmo. Krajina kolem Nových Dvorů jest zanedbaná, selské hospodářství o sto let pozadu, žebráci chalup-

.........................................................................................................................................................

"Jarmilo!" zašeptal.

DOUSKOVÁ, IRENA - O BÍLÝCH SLONECH

DOUSKOVÁ, IRENA

O BÍLÝCH SLONECH

Druhé město, Brno, 2008
ilustrácie Lucie Lomová
1. vydanie
ISBN 978-80-7227-276-1

beletria, próza krátka, poviedky, podpis autora,
130 s., čeština
hmotnosť: 213 g

tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

Předchozí knihy Ireny Douškové Hrdý Budžes či Oněgin byl Rusák se proslavily nejen jako literární lahůdky, ale mají úspěch také na divadle. Nová autorčina próza je menšího rozsahu.

Děje se odehrávají v nedávné minulosti v obci kousek od Berouna. Během jednoho týdne se v kratších, propojených částech naplňuje známé dětské rozpočitadlo „Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt“. Próza má jemně baladické ladění. Atmosféra jakoby evokuje rozvlněný letní vzduch nad rozpáleným asfaltem, z něhož nenápadně probleskuje pravé vypravěčské umění.

Podzimek ho po schůzi poslal nahoru, že si s ním pak ještě promluví. Na stranický buňce, nebo jak tomu říkali, nesměl zůstat nikdo nepovolanej. Jenom Podzimek, jako předseda, tajemník Fend, pár dalších chlapů, který neznal jménem, a ta tlustá Švejnohová, o který mu řekli, že je učitelka. Musel samozřejmě poslechnout, neměl už ale vůbec nic na práci a knížku dočetl už někdy před obědem. Pěkně otravná brigáda. Otčímův nápad. Pěkně pitomej, jako všechny jeho nápady. Nejhorší byl ten naprostej nedostatek činnosti. Všechno, co mu uložili, měl za chvíli hotový a víc práce pro něj prostě neměli. Marně se dožadoval další. Brzy pochopil, že jim se svou pilností jde pěkně na nervy, a nechal toho. Nebyl takovej vzorňák, ani se tím nechtěl nikomu zavděčit, akorát že to nicnedělání bylo k nepřežití. Vyřizoval vzkazy, běhal jim i pro svačiny a vařil kafe. Dokonce i trochu poklízel. Ale to všechno bylo málo, ani polovinu pracovní doby nedokázal zaplnit a nikdo to po něm ani nechtěl.

„Tak si na chvíli někam zajdi, “ posílala ho Šecová, jen aby na ni pořád nezíral.

Sama neměla co na práci, tak co proboha s ním. Jenomže kam? Tady...

„Na, vezmi si zákoník práce a někam si s ním zalez, “ navrhoval mu Fend. „To se ti bude hodit. Chceš jít přece na práva. “

Jindy mu zas strkal ústavu nebo nějakou vyhlášku. Těch tam měli hromady.

„A kdy mám přijít? “

„Až to pořádně prostuduješ. Žádnej spěch. “

Většinou s tím šel do lesa. Vydrápal se nahoru na Ostrý, až k triangulačnímu bodu, chvíli koukal do kraje a pak se posadil pod borovici.

„Všechna moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu. “

Jarda kolem sebe žádnej pracující lid neviděl a bylo mu to upřímně líto. Nedalo se to skoro vydržet.

„Práce v socialistické společnosti je prací ve prospěch celku a zároveň ve prospěch pracovníka samého. “ Práce — pořád práce — jen kdyby nějaká byla. Práce kvapná, málo platná, to tam měli dát, tím se to všechno zřejmě řídilo. Dál než k práci ve prospěch celku se většinou nedostal. Buďto usnul, nebo se posadil na triangulační patník, zapálil si, díval se dolů do vsi na trpaslíky, jak tomu říkal, do polí a dál na protější svahy a na skály daleko za kostelem a za rybníkem. Ves mu někdy připadala jako zrcadlový obraz sebe sama. Nahoře kostel — dole kostel, nahoře rybník a dole rybník. Jako karta do mariáše. Už bylo po žních. Kouřil a díval se, jak se nic neděje. Jenom vzduch nad rozpáleným asfaltem se chvěl a rozostřoval obraz.

Čas bez času a všeho do času.

A... V hlavě se mu řadily rýmy. Když se mu povedla báseň, zapsal si ji do maličkého, osmerkového sešitku, který nosil pořád u sebe, v zadní kapse kalhot. Básně byly to jediné, co ho smiřovalo se stupiditou světa i vlastní existence. Verše, které přečetl, a verše, které napsal. Ty hlavně. Do těch vkládal veškerou naději. Nebylo jí mnoho, ale přece jen existovala.

..............................................................................................................

... posledná veta ...

Nadzvedl prach, brouky i odřezky slámy a hnal to všechno směrem k podzimu.

MAREČKOVÁ, OLGA - DIETA PŘI VLEKLÉM ONEMOCNĚNÍ SLINIVKY BŘIŠNÍ

MAREČKOVÁ, OLGA
PATLEJCHOVÁ, EVA
HOVORKOVÁ, MARKÉTA

DIETA PŘI VLEKLÉM ONEMOCNĚNÍ SLINIVKY BŘIŠNÍ

Triton, Praha, 2003
obálka Renata Ryšlavá
2. vydanie
ISBN 80-7254-412-8

stravovanie, zdravotnícka literatúra
80 s., čeština
hmotnosť: 74 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

1,00 €

*gopal2* in *H-parap*R5