KOTRBA, VIKTOR - LEVOČSKÝ OLTÁR MAJSTRA PAVLA

KOTRBA, VIKTOR
KOTRBA, FRANTIŠEK

LEVOČSKÝ OLTÁR MAJSTRA PAVLA

Tvar, Bratislava, 1955
edícia Malá knižnica Tvaru (5)
1. vydanie, 3.300 výtlačkov

história, umenie, architektúra,
184 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 292 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, obal ošúchaný

7,70 € PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*

Okolo dlhého stola, pokrytého plátenným obrusom, sú zhromaždení Majster a jeho učeníci pri poslednej večeri. Kompozícia sa skladá z niekoľkých samostatných skupín: okolo dlhého stola zaujali apoštoli miesta po dvoch; ústredná skupina Kristus so spiacim Jánom a sv. Petrom dominuje tak ako prirodzené dejové a optické ťažisko. Na úzkych čelných stranách stola sa umiestili dve rázovité postavy učeníkov, ktoré sa bezstarostne oddávajú jedlu a pitiu. Je iste nápadné, ako málo si je vedomá táto spoločnosť posvätnosti chvíle, ako celý dej zostáva temer výhradne v profánnej sfére, ba ako sa výjav pohybuje skôr vo svete fyzickom, bez akéhokoľvek duševného vzrušenia, ktorým bývajú naplnené výtvarné líčenia tejto témy od čias Leonardových. Je zaujímavé a charakteristické pre nenútený postoj i stredovekých umelcov, že líčia ľud aj v posvätných chvíľach bez obáv tak, ako skutočne cíti a koná, bez násilného povznesenia do dramatizovanej alebo umelej duchovosti. Spomeňme len početné výtvarné spracovania „Olivetských hôr," „Narodenia Pána“ atď. Aj majster levočského oltára zostáva svojím poňatím námetu „Poslednej večere“ plne umelcom stredovekým, ktorý prijíma nové realistické prúdy skôr v zmysle formálnom, neusiluje sa však o suverénnu koncepciu veľkých majstrov, ktorí vedia svoje diela plniť precíteným obsahom deja. Tu sedia okolo stola muži, ktorí jedia a pijú, no pramálo vedia o tom, čo sa tu odohráva a ktorí okrem niekoľkých výnimiek nevenujú pozornosť ani významnému gestu, ktorým Majster oznamuje tragický obrat najbližšej budúcnosti. Kristus, o málo vyvýšený nad učeníkov, práve prehovoril slová: „Ten jest, ktorému ja omočenej skyvy chleba podám. A omočiac skyvu chleba podal ju Judášovi, synovi Šimona Iškariotského.“ Mierne nakloniac krásnu hlavu upína Majster pohľad do diaľky, akoby do budúcnosti. Červenovlasý Judáš, s mešcom na chrbte, sedí podľa ikonografickej tradície na prednej strane stola, symetricky zaradený medzi svojich druhov. Po požití chleba potočí sa kŕčovitým pohybom, akoby chcel s výkrikom vyskočiť podľa slov Písma: „A hneď po tej skyve chleba vstúpil do neho satan. A vezmúc skyvu chleba, hneď vyšiel. A bola noc." Ján, ako vždy zlatovlasý miláčik Pána, odpočíva na Majstrových prsiach, ktorý ho lavicou naposledy hladí. Peter vedľa, s hlavou starostlivo opretou, opytuje sa Majstra, ktorý teraz oznámil svoj odchod: „Pane, kam ideš?“ Na túto ústrednú skupinu sústreďuje sa celá dramatická náplň výjavu. Iba jeden z učeníkov sa účastní spontánne v deji, sused Judášov, sediaci tesne pri ňom, odvracia sa od neho a zdôrazňuje tak izoláciu od zradcu, ktorý bol dosiaľ jeho druhom. Ostatní apoštoli sa venujú celkom bezstarostne jedlu a pitiu, ktoré stojí pred nimi na stole, alebo ktoré držia v rukách. Podľa ikonografickej zvyklosti sú účastníci večere bez atribútov, iba patrón kostola sv. Jakub starší je aj tu, podobne ako na reliéfoch, vyzdvihnutý svojím pútnickým klobúkom s mušľou. Aj Jakub je celkom zaujatý bochníkom chleba, ktorý drží pevným hmatom ľavej ruky; nožom v pravej ruke ho práve rozkrajuje na dve polovičky, aby dal aj svojmu druhovi, ktorý sa k nemu pohľadom i gestom prosebne obracia. Akú váhu kládol umelec na ikonografickú vernosť, vidíme na tom, že ani tu nezabudol na ťažkú pútnickú obuv na nohách sv. Jakuba.

Vľavo od ústrednej skupiny, zamestnanej zaháňaním hladu a smädu, sedí fúzatý muž so vzhľadom rybára so širokým golierom; práve si ukrojil kúsok z jedla, ktorý si ľavicou podáva do úst. Jeho mladší druh s kučeravou hlavou sa usmieva spod polozavretých mihalníc na veľký pohár vína, z ktorého sa chystá piť.

Iná dvojica, sediaca chrbtom k divákovi na prednej strane stola, je tiež upútaná k jedlu ako ostatní, bez hlbšej účasti na vlastnom dianí. Dvaja chlapíci, ktorí prisunuli svoje stoličky k bokom tabule, sa oddávajú vášnive jedlu a pitiu s nezastieranou hladovosťou. Mladistvý tovariš, oblečený v pracovnom šate s krátkym širokým rukávom, nakláňa sa lačne nad stôl, lavicou si zabezpečuje chtivo bochník chleba, kým pravicou si zrejme dáva kus mäsa do nenásytne otvorených úst. Aj na druhom konci stola sediaca postava vyjadruje celým svojím bytím dravú nenásytnosť. V prísnom profile ako jeho druh oproti nakláňa sa tiež nad stôl a upiera polozavreté oči do pohára, ktorý jeho raka zrejme nepustí hneď od úst.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Smelo by si mohol aj majster Pavel napísať na svoj náhrobok heslo svojho veľkého vrstovníka, norimberského umelca Adama Krafta: "Vitam cogito, non mortem" - život hľadám, nie smrť!

FREUD, SIGMUND - VYBRANÉ SPISY I.

FREUD, SIGMUND

VYBRANÉ SPISY I.
(Gesammelte Werke XI., XV.
Vorlesungen zur Einführung die Psychoanalyse
Neue Folge der Vorlesungen zur Einführung die Psychoanalyse)
Přednášky k úvodu do psychoanalýzy
Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy

Avicenum, Praha, 1991
preklad Jiří Pechar, Eugen Wiškovský
prebal Michal Houba
2. vydanie (v Avicenu), 20.000 výtlačkov
ISBN 80-201-0225-6

psychológia experimentálna, psychológia,
464 s., čeština
hmotnosť: 686 g

tvrdá väzba
stav: bez prebalu, dosky oddelené, podčiarkovaný text, knižničné pečiatky

9,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

Lidský sexuální život

Dámy a pánové! Zdálo by se, že není pochyb o tom, co máme rozumět pod slovem „sexuální“. Především je přece sexuální to, co je neslušné, to, o čem se nesmí mluvit. Kdosi mi vyprávěl, že žáci jednoho slavného psychiatra se jednou pokoušeli přesvědčit svého mistra o tom, že symptomy hysterických osob znázorňují tak často sexuální věci. S tímto úmyslem ho zavedli k lůžku jedné hysterky, jejíž záchvaty nepopíratelně mimicky napodobovaly porod. Řekl však odmítavě: No porod není přece nic sexuálního. Zajisté, porod nemusí být za všech okolností něčím neslušným.

Jak pozoruji, máte mi za zlé, že o tak vážných věcech mluvím žertem. Ale není to tak docela žert. Zcela vážně, není nijak snadné označit, co tvoří obsah pojmu "sexuální“. Jediná případná formulace by snad byla, že je to všechno, co souvisí s rozdílem obou pohlaví, ale bude vám připadat bezbarvá a příliš široká. Učiníte-li středem definice fakt sexuálního aktu, řeknete možná, že sexuální je každé počínání zaměřené na prožití slasti, které se týká nějak těla a speciálně pohlavních orgánů druhého pohlaví, a v podstatě má za cíl spojení genitálií a akt pohlavního styku. Ale pak nejste od ztotožnění sexuálního s tím, co je neslušné, opravdu nijak příliš vzdáleni, a porod opravdu k sexualitě nepatří. Budete-li však chápat jako jádro sexuality funkci rozmnožovací, vystavujete se nebezpečí, že vyloučíte celou řadu věcí, které nesměřují k rozmnožování, a přesto jistě sexuální jsou,  jako masturbace nebo dokonce i polibek. Ale jsme už zvyklí na to, že pokusy o definice vyvolávají vždy určité nesnáze; neočekávejme, že se nám v tomto případě povede lépe. Tušíme, že při vývoji pojmu „sexuální“ došlo k něčemu, co mělo za následek - podle výstižného významu H. SiIberera- "chybné překrytí“ jednoho významu druhým. Vcelku není přece jen tak nesnadné orientovat se v tom, co lidé označují jako sexuální.

V životě vystačíme pro všechny praktické potřeby s tím, že je to něco, co se nějak týká zároveň protikladu mezi pohlavími, získání slastného prožitku, rozmnožovací funkce a má přitom ráz něčeho neslušného, co je třeba skrývat. Ale ve vědě už to nestačí. Pečlivé výzkumy, umožněné jistě jen obětavým sebepřemáháním, nás totiž seznámily se skupinami lidských jednotlivců, jejichž „sexuální život“ se od obvyklého průměru naprosto nápadně odlišuje. Jedny z těchto „perverzních“ osob vyškrtly, abychom tak řekli, ze svého programu rozdíl pohlaví. Jejich sexuální touhy může vzbudit jen pohlaví, k němuž sami patří; druhé pohlaví, zejména jeho pohlavní orgány, pro ně vůbec není sexuálním objektem, v krajních případech je přímo předmětem odporu. Tím se samozřejmě vzdali jakékoli účasti na rozmnožování. Takové osoby označujeme jako homosexuální nebo invertované. Jsou to muži nebo ženy, kteří jsou jinak často - ne vždycky - dokonale vzdělaní, intelektuálně i eticky velmi vyspělí a zatížení jen touto jedinou osudnou úchylkou. Ústy svých vědeckých mluvčích se vydávají za zvláštní odrůdu lidského druhu, za „třetí pohlaví“, které má vedle obou ostatních stejné právo na existenci. Naskytne se nám možná příležitost jejich nároky kriticky ověřit. Nejsou samozřejmě, jak by o sobě rádi tvrdili, nějakým „výkvětem“ lidstva, nýbrž je mezi nimi přinejmenším zrovna tolik méněcenných a ničemných jednotlivců jako mezi těmi, kdo jsou v sexuálním ohledu jiného založení.

Tito perverzní provádějí aspoň se svým sexuálním objektem pořád ještě přibližně totéž jako normální lidé. Ale nyní následuje dlouhá řada abnormálních lidí, jejichž sexuální počínání se stále víc vzdaluje od toho, co rozumnému člověku připadá žádoucí. Co do mnohotvárnosti a podivnosti lze je přirovnat jen k oněm groteskním zrůdám, které P. Breughel namaloval jako pokušení svatého Antonína nebo k oněm dávno zaniklým bohům a věřícím, kterým dává v dlouhém procesí míjet kolem svého zbožného kajícníka G. Flaubert. Jejich hemžení volá po tom, abychom je nějak utřídili, nemá-li naše smysly zmást. Rozdělíme je na ty, u nichž se jako u homosexuálů změnil sexuální objekt, a na ty, u kterých se změna týká především sexuálního cíle. K první skupině patří ti, kterým už nejde o spojení obou sexuálních ústrojí a při pohlavním aktu nahrazují pohlavní orgán partnera nějakou jinou částí nebo oblastí jeho těla; nevadí jim při tom ani nedostatky organického uzpůsobení ani zábrany štítivosti (ústa, řiť namísto pochvy). Pak následují jiní, kteří sice ještě lpí na sexuálním ústrojí, ale nikoli pro jeho funkce pohlavní, nýbrž kvůli ostatním funkcím, na kterých se toto ústrojí nějak podílí z anatomických důvodů, nebo proto, že s příslušnými orgány sousedí. U těchto lidí zjišťujeme, že vyměšovací funkce, které byly při výchově dítěte zatlačeny do ústraní jako neslušné, jsou i nadále s to strhnout na sebe plný sexuální zájem. Pak přijdou jiní, kteří se vůbec vzdali jako objektu pohlavního ústrojí a místo něho povyšují na vytoužený objekt nějakou jinou část těla, ženský prs, nohu, cop. Za nimi ti, pro které ani žádná část těla nic neznamená, nýbrž všechny jejich touhy splňuje nějaká součást oděvu, střevíc, kus bílého prádla - fetišisté. Dále defilují osoby, které sice vyžadují celý objekt, ale kladou na něj zcela vyhraněné, zvláštní nebo hrůzné požadavky, i takové, že se musí změnit v bezbrannou mrtvolu, a v zločinném nutkání ji z něho také učiní, aby z něho mohly mít požitek. Ale dost už hrůz z této strany!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nebudeme mu to zazlívat, nemůžeme mu pomoci, ale nebudeme také kvůli němu smýšlet jinak.

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU I.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU I.
1918-1919

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-040-2

dejiny, história, Československo,
444 s., čeština
hmotnosť: 590 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: dobrý *slaen*his*
 stav: dobrý, knižničné pečiatky PREDANÉ

*his*

SEDMIDENNÍ VÁLKA

Pokud Těšínska se týkalo, byla v Praze nálada považovat za pouhou „těšínskou příhodu“ nároky, které si Poláci dělali, i zatímní rozdělení země, jež si vynutili počátkem listopadu. Tento optimismus měl původ ve víře, že mírová konference za všech okolností uzná a potvrdí historické hranice českých zemí. To se považovalo za nárok nesporný, potvrzený také tím, že ve francouzské nótě z 21. prosince, jíž se odpovídalo na stížnosti českých Němců, bylo oznámeno mínění francouzské vlády, že československý stát musí mít do rozhodnutí mírové konference „dosavadní hranice historických provincií Čech, Moravy a rakouského Slezska“. Ta víra byla na některých stranách tak horlivá, že „Národní listy“ projevovaly netrpělivost, když Rada desíti, vyslechnuvší Benešův výklad o územních nárocích, nevyřkla příslušnost celého Těšínska k Československu ihned, ještě v téže hodině, nýbrž odkázala to s ostatními otázkami k projednání komisi. Napsaly v článku s titulkem „Méně skromnosti na kolbišti světovém“: „Nechceme pochybovat, že nám nebude ukřivděno, ale přece pozastavujeme se nad okolností, že po tříhodinové skvělé řeči dr. Beneše nebylo nám právo přiznáno hned, nýbrž že byla vyslána teprve komise a tím řešení oddáleno.“ Netušilo se, jak velice bude řešení oddáleno a zdrojem jakých bojů bude. Českému historickému právu byla přisuzována přílišná působivost na mysli zástupců cizích ras a cizích národů, kteří se sešli v Paříži. Fakt však byl, že mírová konference se dívala na tuto českou citovou záležitost chladně a že se řídila jiným uvažováním. Historické právo vyhrálo jen tam, kde bylo v souladu s jinými zájmy anebo kde mohlo být podepřeno jinými argumenty. I osobnosti nejinformovanější byly nakloněny podceňovat obtížnost těšínské otázky. Tak pravil prezident Masaryk v poselství po návratu: „Jednali jsme také o polské otázce ve Slezsku; dohoda je snadná — je to problém celkem nepatrný vzhledem k velikým úkolům, které nás čekají.“ V ministerské radě se vyjádřil: „Když se Polákům řekne, aby odešli, myslím, že to udělají, a potom tam někoho pošleme k přesnějšímu ujednání dohody.“ Poláci však měli právě opačné vlastnosti povahové, než jakých by bylo třeba, aby odešli, jsou-li napomenuti několika slovy.

Zatím se na Těšínsku vytvořil obraz balkánských poměrů, snad s tím rozdílem, že se pracovalo s vyspělejší technikou. Dohoda z 5. listopadu neměla uklidňující moc. Češi a Poláci stáli proti sobě nepřátelsky, vojáci, kteří se ve válce naučili házet ruční granáty, pokračovali nyní zde v této činnosti, a leckterý vlastník domku přišel o svůj majetek tím způsobem, že mu byl vyhozen do povětří těmi, kdo nesouhlasili s jeho národní příslušností. Ministersky předseda Kramář se vyjádřil 13. ledna k zpravodaji „Tempsu“, že „Češi nechtějí prolít slovanskou krev, ale že situace tam je neudržitelná“. Slezský Národní výbor, autor listopadové úmluvy, naléhal netrpělivě u pražské vlády, aby vymohla obsazení Těšínska dohodovým vojskem, nebo aby vůbec nějak ulehčila pozici českého živlu tam. Už v listopadu v memorandu žádali vládu: „Kdyby to však s dohodovým vojskem nešlo, prosíme, aby nám byl dán pokyn, zdali bychom sami neměli podniknout nějakou vojenskou akci.“ V prosinci se obrátil vůdce těšínských Čechů dr. Pele na velitele ostravské posádky a žádal ho, aby mu poskytl vojsko k obsazení Těšínska bez vědomí vlády. Po letech o tom sám psal: „Když nyní klidně o věci uvažuji, považuji to za štěstí, že mi tenkrát nevyhověl, ale v té době jsem byl pro to velmi roztrpčen.“ V polovici ledna byla deputace z Těšínska u prezidenta i u zástupce ministerského předsedy Švehly a opět žádala vojenský zákrok. Staly se tedy pozdější události hlavně na nátlak slezských Čechů; od nich pocházely také informace, že situace Poláků je tak zlá, že se ani bránit nebudou.

Poláci projevovali dostatečným způsobem, že se zařizují na Těšínsku natrvalo. Co bylo pražské vládě ještě třeba o tom vědět, zvěděla, když vláda polská nutila úředníky skládat slib polskému státu a začátkem ledna vypisovala v polské části Těšínska volby do varšavského sněmu a nařizovala tam odvody do

polské armády. Československo mělo nyní na vybranou: buď dopustí, aby Poláci na Těšínsku prosadili fait accompli, nebo se pokusí o fait accompli svůj. Aby se vyčkalo rozhodnutí mírové konference, k tomu obě strany měly příliš temperamentu. Mimo to se věřilo, že fait accompli má svou vynikající cenu a že mírové konferenci vždy je lehčí potvrdit hotové věci, než je vyvracet a nařizovat nové. Také dr. Beneš — ovšem o jiné otázce, o obsazení Slovenska —, psal v tom smyslu v listopadu do Prahy: tady, v Paříži, nejvíce prospívá tichý fait accompli. Pokud Těšínska se týká, naprosto se nezdařilo, aby pokus se udál tiše.

Československá vláda se nejdříve rozhodla požádat nejvyšší velení Spojenců, aby nakázalo československému vojsku Těšínsko obsadit. Osud té žádosti nebyl povzbuzující. Foch nenašel v sobě ani tolik shovívavosti k tomuto požadavku, aby aspoň odpověděl. To se mohlo vyložit jako zřejmé znamení, že Dohoda je rozmrzena takovými půtkami a že nebude vlídna k tomu, kdo ji bude unavovat aférami, které v Paříži se pokládaly za aféry desátého řádu. Avšak pražská vláda natolik důvěřovala ve zřejmost svého práva, že se potom odhodlala na důtklivé rady vojáků v ministerstvu národní obrany k vystoupení samostatnému. Ministerstvo národní obrany zamýšlelo již 17. ledna vydat rozkaz k postupu — tehdy vymohl prezident Masaryk odložení. Iniciativa vůbec vycházela od vojáků, vláda byla značně nerozhodná a spíše následující podnik jen kryla svým jménem. 21. ledna zaslala konečně československá vláda polské obšírný spis, který byl nazván memorandem, který však byl více než memorandem, totiž ohlášením vojenského postupu.

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

S těmi, kdo jim v tom překáželi, nejednali vlídně.

NIŽNÁNSKY, JOŽO - DOBRODRUŽSTVÁ MÓRICA BEŇOVSKÉHO

NIŽNÁNSKY, JOŽO

DOBRODRUŽSTVÁ MÓRICA BEŇOVSKÉHO

Tatran, Bratislava, 1971
ilustrácie Jozef Šturdík
edícia Meteor (32)
prebal Karol Rosmány
5. vydanie (v Tatrane 1.), 50.000 výtlačkov
61-210-71

beletria, román,
596 s., slovenčina
hmotnosť: 625 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

1,50 € darované

*kolha* in *H-kris*

Dobrodružstvá Mórica Beňovského sú popri Čachtickej panej najúspešnejším historicko-dobrodružným románom Joža Nižnánskeho. Autor počul príbeh o Móricovi Beňovskom prvý raz z úst svojho starého otca a téma ho tak zaujala, že zozbieral dokumentárny materiál o tomto našom legendárnom svetobežníkovi a s obdivuhodnou fantáziou ho rozviedol. Dobrodružstvá, ktoré nám podáva kniha o Móricovi Beňovskom, sa nedajú ani vyrátať. Je v nej aj vojnový huriavk, aj trampoty šťastných i nešťastných lások, exotika ďalekých krajín, zápas s prírodou drsného severu i južných morí a predovšetkým - zápas dobra a zla, šľachetnosti a neľudskosti. Je tomu niečo vyše dvesto rokov, ťo v západoslovenskom mestečku Vrbovom v kúrii drobného zemana, vojaka z povolania, narodil sa Móric Beňovský, hrdina tejto knižky, slovenská obdoba slávnych cestovateľov Marca Pola alebo Mikluchu Maklaja. Kam ho osud zavial, prečo musel zanechať svoje útočište v Poľsku, prečo padol do ruského zajatia a dostal sa do vyhnanstva na Kamčatku, ako sa vyslobodil a zablúdil na japonské ostrovy, ako si podmanil Paríž a stal sa kráľom na Madagaskare - o tom všetkom hovorí táto kniha o hrdinovi, ktorý na konci osemnásteho storočia preslávil slovenské meno vo svete.

Kapitán lode „Sv. Peter a Pavel“

Už sa stmievalo, keď do izby Beňovského, premoženého chmúrnymi myšlienkami, vstúpil Wyndblath so zamračenou tvárou.

— Prinášam smutnú novinu, — hovoril. — S kapitánom Čurinom sa už nedá rozprávať. Bedáka, že má dlhov vyše hlavy a že v Ochotsku ho očakáva mrzký proces, ktorý iste prehrá.

— Poznám jeho galiby, — povedal Beňovský. — Teda nechce ísť do Ochotska?

— Nie. Šiel by ta vraj, len keby som sa za neho zaručil tritisíc rubľami a vymohol mu povolenie ujať sa vedenia obchodnej lode. Toto povolenie však nemôže získať, kým sa jeho proces neskončí. Keby loď „Sv. Peter a Pavel“ dostala iného kapitána, s tým by sme sa sotva mohli dohodnúť, bolo by po našom pláne.

Beňovský sa zamyslel:

— Nebolo. Myslím, že sa nám podarí využiť kapitánove ťažkosti.

Wyndblath pokrútil hlavou.

— I keby sa nám ich podarilo využiť a zabezpečiť, aby sa loď z tunajšieho prístavu pohla pod jeho vedením, nevedeli by sme odstrániť najväčšiu prekážku, pre ktorú kapitán nechce opustiť Kamčatku.

— A čože je to za neodstrániteľnú prekážku?

— Žena. Čurin sa zaľúbil až po uši do Kamčadálky, krásu ktorej ospevuje na každom kroku. Bez toho dievčaťa sa nepohne.

— To je jednoduché: dievča pôjde s ním.

— Nepôjde. Nemiluje ho. Nedá sa zvábiť ani najlákavejšími sľubmi.

— To je divné. Veď kapitánovi Čurinovi ženy ťažko odolávajú. A ak je to Kamčadálka, je to až nepochopiteľné. Poznáš to dievča?

— Nepoznám a márne som sa pokúšal dozvedieť od kapitána jej meno. Úzkostlivo ho tají.

— Bolo by to možné? — zvolal Beňovský po chvíli zamyslenia a začudovanému Wyndblathovi, ktorý nechápal, aké podozrenie v ňom skrslo, povedal:

— Tak sa mi vidí, že ja poznám to dievča. Mohol by som sa s kapitánom rozprávať ešte dnes?

— Áno. Tu bude dakde nablízku, lebo som sa s ním stretol cestou k tebe.

— Často ho vídam tu nablízku, — usmial sa Beňovský.

Keď Wyndblath odišiel, aby priviedol kapitána Čurina,

Beňovský zavolal Aglaju:

— Neobšmieta sa okolo teba istý pán, Aglaja? Nezalieča sa ti, aby si ho milovala?

— Zalieča, — zaliala sa rumencom.

— Nahovára ťa, aby si s ním opustila Kamčatku?

— Áno.

— Je to kapitán Čurin?

— Neviem, ako sa volá, ale viem, že je kapitánom lode „Sv. Peter a Pavel“.

— Volá sa Čurin. A povedz, Aglaja, dáš sa mu nahovoriť?

— Nedám.

— Ani vtedy, keby som mu pomohol nahovárať ťa?

Aglaja bola zmätená. Cítila sa, akoby sa bola dopustila nejakej viny. Nikdy sa nerozprával s ňou s takou prísnou tvárou a nikdy jej nedával také úsečné otázky.

— Povedz, Aglaja, išla by si s kapitánom Čurinom, keby som si to aj ja želal?

— Nie, — odvetila váhavo.

— Prečo?

— Lebo ho neľúbim.

Aglaja si zakryla tvár rukami a vybehla.

Práve sa vracal Wyndblath s kapitánom Čurinom.

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Prišla len smutná zvesť...

NIŽNÁNSKY, JOŽO - ČACHTICKÁ PANI

NIŽNÁNSKY, JOŽO

ČACHTICKÁ PANI

Tatran, Bratislava, 1980
edícia Meteor (36)
ilustrácie Stanislav Dusík
11. vydanie (v Tatrane 3., prepracované), 60.000 výtlačkov
61-092-80

beletria, román
588 s., slovenčina
hmotnosť: 700 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: uvoľnená väzba, prebal ošúchaný

1,00 €

*kolha* in *H-kris*

Keď nám dnes naskakujú zimomriavky, len čo na filmovom plátne alebo na televíznej obrazovke vidíme moderný horror, ani si neuvedomujeme, že podobné hrôzostrašné historky sa diali aj u nás a ešte vo väčších rozmeroch. Neuveriteľné kúsky „krvavej grófky“ Alžbety Báthoryčky, ktorá v šestnástom a sedemnástom storočí neobmedzene vládla z Čachtického hradu nad svojimi majetkami a svojimi poddanými, inšpirovali úspešného spisovateľa historicko-dobrodružných románov Joža Nižnánskeho (1903—1976), aby napísal znamenitý „horror“ v čase, keď toto slovo ešte nebolo v literárnovednom slovníku.

V románe ožíva kus našich dejín, smutných dejín, keď cena života poddaného človeka klesla na najnižšiu hodnotu. Do týchto smutných dejín sa „čachtická pani“ zapísala svojou sadistickou ukrutnosťou najmä voči bezbranným mladým ženám a dievčatám. Usmrtila veľa nevinných žien a vyžívala sa v ich mučení. Pomáhali jej pri tom kreatúry, ktoré jej boli zo strachu zaviazané slepou poslušnosťou a ktoré boli samy najúbohejšími typmi ľudskej zvrhlosti a ukrutnosti. Keď to všetko roku 1610 vyšlo najavo, uväznili Báthoryčku doživotne na vlastnom hrade, aby sa škandál ututlal. Tu aj roku 1614 umrela — podľa niektorých prameňov otrávená.

Nižnánskeho podanie autentického historického materiálu umožňuje čitateľovi ponoriť sa do našej minulosti a živo sledovať jej pohnuté deje. Autorova fantázia s nevšednou farbitosťou a plastickosťou dopĺňa smutný obraz, ktorý nakreslili dejiny samy. Najnovšie (jedenáste) vydanie je doplnené výstižnými ilustráciami Stanislava Dusíka.

VYKRADNUTÁ KLENOTNICA

Rozvadení služobníci

— V kaštieli je všetko v poriadku?

— Všetko je v poriadku, len pandúrsky kapitán záhadne zmizol.

— Koľko dievčat najali?

— Ešte nevedno. Ženy sa dosial nepovracali.

— A zbojníci?

— Po zbojníkoch ani stopy.

— Ani jedného nezlapali alebo nezabili?

— Ani jedného.

— Ešte nebola lapačka?

— Nie. Pandúri sú bezradní bez kapitána.

Služobníctvu čachtického kaštieľa Dora Sentešová, keď ta vpadla nečakane ako jastrab, tak kládla otázku za otázkou. Dávala mu pociťovať, že osud každého závisí teraz od nej. Beda tomu, na koho by žalovala panej.

Ilona Jó a Anna Darabulová boli zahriaknuté a škrelo ich, že sa tak rozdrapuje. Ficko sa na ňu len uškŕňal a neponáhľal sa odpovedať na otázky. Potom, keď sa už všetko do zvedela a s veliteľskými posunkami si poobzerala aj kaštieľ, nakoľko pokročilo líčenie, maľovanie a veľká upratovačka, Ficko sa rozhovoril. A to tak, že Ilone a Anne skákali srdcia od radosti.

— Chudera Dora, — uškľabil sa, — hráš sa na veľkú paniu, ale ver mi, nechcel by som byť v tvojej koži.

— O mňa sa neboj, ja si dám rady!

— No len no! Aká veľká a silná si, takú malú dušičku budeš mať, keď sa pani na teba rozkričí. Veru, neprinesieš jej najpríjemnejšie chýry, a to si odpykáš, he-he-he! Zmiznutie kapitána...

— Vari ja ho mám na svedomí?

— Ktovie, či ho neschováváš v sukni...

Dora vrhla naňho zúrivý pohľad.

— Nedopaľuj ma, Ficko, lebo dostanem chuť snoriť za ním, a ešte pohoríš! Naozaj nevieš, ako zmizol?

— Ale, nechajme kapitána na pokoji, — hodil Ficko rukou. — Azda len odbehol k svojej rodinke do Prešova, he-he-he, a vráti sa, ani sa nenazdáme. Máme však aj iné starosti, Dora. Kedy sa chceš vrátiť do Prešporka?

— Zajtra ráno!

— Tak už budeš môcť panej zvestovať, ak nezutekáš radšej do sveta, že umrel, tichučko umrel bez akejkoľvek pomoci, celým svetom opustený ...

— Kto? — zdesila sa Dora.

— Vihar! — odvetil s udúšaným rehotom.

Dora zbledla:

— Preboha! A čo sa mu stalo? Nieto pomoci?

— Ani čert nevie. Hádže sa ako besný, chriapy má spenené, ohŕdne aj najlepším ovsom, nežerie a len chudne. A či niet preň pomoci? Chvalabohu, už je! Prišla si, ty ho zratuješ, he-he-he!

— Nežartuj, Ficko! — zahriakla ho Dora už celkom krotká.

— Treba zavolať zariekača, možno má porobené. Hádam Majorová by pomohla ...

Ficko sa rozrehotal.

— Vari si myslíš, že sa nájde človek, ktorý by sa opovážil Vihara liečiť? Kto by k nešťastnému koňovi pristúpil bez strachu, či pani vinu za to, že vystrel kopytá, neuvalí naňho? No nechcem byť zlým prorokom, možno Vihar ešte nezdochne, vydrží do návratu panej.

— Radšej nie! — ľakala sa Ilona.

— Mali by sme ozajstný súdny deň, — tŕpla Anna. — Beda by nám bolo všetkým, keby Vihar zdochol, až keď sa pani vráti.

— Vraj zdochol! — ceril Ficko zuby. — Hovoríš ako o zvierati. Zabúdaš, že Vihar je viac než ty a my ostatní s tebou v kaštieli...

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Akoby desať bosoriek bolo umrelo ...

BRÁZDOVÁ, DAGMAR - PRAVIDLÁ SPOLOČENSKÉHO SPRÁVANIA

BRÁZDOVÁ, DAGMAR

PRAVIDLÁ SPOLOČENSKÉHO SPRÁVANIA
Čo sa patrí a čo nie

IRIS, 1992
preklad Judita Drábová
obálka Eliška Dresslerová
ISBN 80-900530-6-8

psychológia
106 s., slovenčina
hmotnosť: 142 g

mäkká väzba
stav: dobrý

1,20 €

*kolha* in *H-kris*

Spoločenský život v rodine

Šťastie i nešťastie je vecou duše.

Demokritos

Základné sociálne a spoločenské návyky získavame v rodine. Tam nadobúdame prvé skúsenosti, ako sa k sebe správajú blízki ľudia, ako sa treba správať k cudzím ľuďom. Dieťa sa učí nielen formou príkazov a zákazov, ale predovšetkým napodobovaním vzorov. "Dojmy z mladosti sú nevyhladiteľné a dieťa si často pamätá slovo zdanlivo nepatrné, výstup zdanlivo bezvýznamný, ktorý rodičom dávno vypadol z pamäti, po celý život. Dojem rodičov, s ktorými sa dieťa najviac a prvý raz v živote stretáva, je v jeho mysli nevyhladiteľný a spravidla rozhodujúci.“ (Guth-Jarkovský).

V najužšej rodine fungujú dva základné typy vzťahov: muž-žena, rodičia-deti (prípadne súrodenci medzi sebou). Formy týchto vzťahov môžu mať rozličnú podobu. Sú rodiny s absolútne liberálnym, demokratickým vnútorným usporiadaním, na druhej strane potom rodiny, kde je usporiadanie pevné, podliehajúce jedinej autorite (tradičný patriarchálny typ rodiny).

Prvému typu zodpovedajú kamarátske vzťahy. Deti dokonca rodičom niekedy hovoria krstnými menami. To už sa zo všeobecnej spoločenskej konvencie, aspoň v našich podmienkach, trochu vymyká. Nechceme na týchto miestach presadzovať, že všeobecne platné spoločenské pravidlá je nevyhnutné dodržiavať bez výnimky aj v rodine. Nielen osobnosť, ale i každá rodina má svoj image. Ale stojí za zamyslenie, či sa nenahrádza niečo úplne jedinečné niečím všeobecnejším (kamarát môžem byť síce nie s každým, ale s hocikým, mamičku mám iba jedinú), či sa neprevádza bohatosť, rozmanitosť vzťahov a života na zjednodušujúci, všeobecne platný vzorec.

Druhý typ rodiny, jednoznačne autoritatívny, patriarchálny, je dnes výnimkou. Že deti rodičom vykali, vieme skôr z literatúry. Obyčajne sa v týchto rodinách prísne dbalo aj na dodržiavanie mnohých ďalších spoločenských konvencií. Deti vychované v takejto rodine by v ďalšom živote nemali mať ťažkosti s rešpektovaním ani tých naj striktnejších spoločenských noriem. (Veľakrát sa všeobecný úpadok mravov spája práve so zanikaním tohoto typu rodiny).

V krajne liberálnej rodine sa podporuje individualita, je však nebezpečenstvo, že tá môže prerásť do egocentrizmu a nedisciplinovanosti. A tieto vlastnosti, prirodzene, nesvedčia o bezbolestnom zapojení sa do spoločenského života. V autoritatívnej rodine je zasa ťažké získať rešpekt k sebe samému, schopnosť presadiť sa môže byť utlmená.

■ HOSŤ A HOSTITEĽ

Ani tá najuzatvorenejšia rodina, ktorá sa vyhýba spoločenským kontaktom, nemôže zostať celkom izolovaná, jedného dňa sa stane, že príde návšteva. Hosť do domu, Boh do domu. Úlohy hostiteľa i hosťa, majú svoje pravidlá.

Hneď na začiatku treba zdôrazniť, že prísť na návštevu neohlásene je nespôsobnosť a nevychovanosť. Môžete si to dovoliť iba k členom rodiny a k naozaj najbližším priateľom. Aj tak sa vystavujete riziku, že budete po chvíli taktne odprevadený. Návšteve by malo vždy predchádzať alebo pozvanie, alebo ohlásenie. Vyvarujete sa tak možnosti, že prídete skutočne nevhod a privediete navštívenú obeť do trápnej situácie. (Konkrétne dramatické podoby tejto situácie

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Svet je rozmanitý a nemá zmysel si lámať hlavu nad tým, či iným zvykom, sú cudzie kláštory, teda logicky aj cudzie rehole.

ŠAFAŘÍK, JOSEF - CESTOU K POSLEDNÍMU

ŠAFAŘÍK, JOSEF

CESTOU K POSLEDNÍMU

Atlantis, Brno, 1992
obálka Milivoj Husák
1. vydanie
ISBN 80-7108-021-7

náboženstvo, filozofia, eseje,
624 s., čeština
hmotnosť: 775 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

3,00 €

*bib14*fil

Ve svém šestisetstránkovém eseji, který vznikl jako výsledek mnohaleté soustředěné práce o samotě, podává Josef Šafařík (1907–1992) zamyšlení nad situací člověka, společnosti a kultury v období, jež prohlásilo Boha za mrtvého, ale je stále poznamenáno smrtí člověka na kříži. Šafařík spatřuje smysl této události v tom, že Ježíš, který měl na Golgotě proti sobě veškerou myslitelnou moc, dokázal svým činem proměnit smrt-ortel ve smrt-apel, ve výzvu, jež proti neustále rostoucí moci prosazuje svobodně jednající osobnost. Ve světě posedlém mocí zní Šafaříkův hlas varovně, ale také pevně.

Co v přírodě se děje s nutností zákona, v mentalitě lidské probíhá jako nutkání, posedlost. Křesťan, mentální odsouzenec k smrti - oběť i moc zároveň - pokud může říkat: „Mám Boha,“ nemá ho doopravdy a zúplna; teprve když se zcela zřekne sebe, bytosti, a patří beze zbytku Bohu a může říkat: Já nežiji, to Bůh žije ve mně, zakouší Boha v plnosti. Jenže to je stará známá šalba pokušitele: zřekneš-li se být, cokoli tě může v moci mít. Jako sebeoběť, jako prázdný futrál posedlý mocichtivostí, dokážeš vpustit v sebe cokoli k bohorovné moci. Mocenský ekvivalent oběti, tj. vůle k moci kvůli moci, posedlost mocí, která už nemůže říkat: Mám moc, aby to či ono bylo, ale jen: Moc má mě, aby ona větší ještě mocí byla, lhostejno, čím je futrál pomalován a popsán. To je genealogie a mentální technologie apokalypsy - specifika mentálního odsouzence k smrti, jehož existence obíhá pevně uzavřený mentální okruh relace oběti a moci. Ten okruh nemá sám v sobě východiska, proto Heidegger soudí, že technik není schopen pochopit human condition v technickém věku, není ani s to si uvědomit apokalyptickou perspektivu jeho, natož pomoci člověku z ní. Patočka s odvoláním na prominentní fysiky dovozuje, že přesto - a souhlasně s Heideggerem - musí se hledat východisko v technice samé, v porozumění samé „podstatě techniky“ jako nutného opaku techniky, jak se nám jeví. Ovšem pouhé uvědomění, že my nemáme techniku, ale technika má nás, samo nic nevyřeší, naopak všecky možnosti a triumfální úspěchy vědy a techniky v relaci oběti a moci ještě víc zafixuje. Patočkova „ryzí oběť“ fysiků je scestný pojem. Není „ryzí oběti“, jako není „ryzí moci“. Zdálo by se, že za šťastnější konec chopil věc Teilhard de Chardin, když odmítl představu, že cesta k Bohu vyžaduje od člověka sebe obětovat, a postavil se za myšlenku, že naopak je třeba člověku „projít hmotou“ a „sebe Bohu realisovat, být sám sebou jak jen možno“, ale na nesmiřitelném antagonismu bytostného a mocenského ztroskotal. A přece již Golgota katarsní inversí šibenice v kříž, smrti zcizené ve smrt sobě přivlastněnou, svěrací vražedný kruh oběti a moci zlomila.

Stojí za povšimnutí, že od počátku novověku, tedy od úsvitu novodobé vědy a techniky, vyvstává v evropské kultuře znova a znova myšlenka „návratu“. Předtucha, že vědeckotechnická civilisace představuje jakési definitivum apokalyptické perspektivy lidstva, ze které už není úniku „vpřed“ - do zásvětí (vymizelého) eschatologické budoucnosti, ale jen „vzad“ - do znovuoživené minulosti? Renesance, reformace, Rousseau, romantismus... a nejnověji Husserl, Heidegger a u nás jejich žák Patočka jasně už vysloveným „návratem do stavu předvědeckého“.

Husserl vidí počátek krise v druhé polovině 19. století, kdy „světový názor moderního člověka určovaly výhradně positivní vědy a jimi vyvolaná oslepující prosperita...Vědy o pouhých faktech vytvářejí lidi vidoucí jen fakty. V našich životních úzkostech... nemá nám tato věda co říci. Zásadně vylučuje právě ty otázky, které jsou za našich neblahých časů nejpalčivějšími otázkami pro člověka vydaného nejosudovějším obratům: vylučuje otázky o smyslu nebo nesmyslnosti celé lidské existence... Co dovede věda říci o rozumu a nerozumu, co dovede říci o nás lidech?... Badatel pečlivě vyloučil veškerá hodnotící hlediska kulturního tvoření... Je to krise, která nenapadá odborně vědeckou stránku theoretických a praktických úspěchů, přesto však od základů otřásá celým smyslem jejich pravdy... Ocitáme se v krajním nebezpečí, že utoneme v záplavě skepse a vydáme z rukou svou vlastní pravdu...“ O pseudoidentifikaci číslem říká Husserl, že se vědci „lehce nechali svést k tomu, aby v těchto vzorcích a v jejich smyslu spatřovali pravé bytí přírody samé... Operuje se s písmeny, se spojovacími a vztažnými znaménky (+, x, = atd.) podle pravidel hry a v podstatě opravdu nejinak než při hře v karty

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Suď o tom, co kdo suď.

WHITE, ELLEN GOULD - DRAMA VĚKŮ 3

WHITE, ELLEN GOULD

DRAMA VĚKŮ 3
TOUHA VĚKŮ
(The Desire of Ages)

Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969

náboženská literatúra, Biblia
638 s., čeština
hmotnosť: 942 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,00 €

*bib14* in *H-kris* a *nab*

Lazare, pojď ven!

K nejvěrnějším učedníkům Kristovým patřil Lazar z Betanie. Jeho víra v Krista byla silná od chvíle, kdy se s ním poprvé setkal; jeho láska ke Kristu byla hluboká a Spasitel si ho velmi oblíbil. Právě s Lazarem učinil Kristus největší ze svých divů. Spasitel přinášel požehnáni všem, kdož u něho hledali pomoc, Kristus miluje všechny lidi, k někomu však má zvlášť vřelý vztah. Silné pouto lásky ho vázalo k rodině z Betanie a pro jednoho jejího člena učinil svůj nejpodivuhodnější skutek.

V domě Lazarově nacházel Ježíš často odpočinek. Spasitel neměl svůj vlastní domov, byl závislý na pohostinství svých přátel a učedníků a často, když byl unaven a zatoužil po lidské společnosti, rád se uchyloval před podezíráním a řevnivostí zlobných farizeů do této tiché domácnosti. Zde byl upřímně vítán, zde nacházel čisté, nesobecké přátelství. Zde mohl mluvit prostě a naprosto otevřeně, zde věděl, že jeho slova budou pochopena a zachována.

Náš Spasitel si vážil klidného domova a pozorných posluchačů. Toužil po lidské laskavosti, něžnosti a lásce. Těm, kdož přijímali nebeské pokyny, které vždy ochotně udílel, se dostalo velkého požehnání. Když lidé v zástupech provázeli Krista širými poli, odhaloval jim krásy přírodního světa. Snažil se rozšířit jejich vnímavost, aby pochopili, jak ruka Boží udržuje svět. Aby si začali vážit dobroty a štědrosti Boži, upozorňoval své posluchače na tiše padající rosu, na vlahý déšť a zářivý sluneční svit, jehož se dostává jak dobrým, tak zlým. Chtěl, aby si lidé lépe uvědomili péči, kterou Bůh věnuje činnosti lidí, jež stvořil. Lidé však jakoby neslyšeli, a tak v Lazarově domově v Betanii nacházel Ježíš odpočinek po únavném působení ve veřejnosti. Zde otvíral vděčným posluchačům knihu prozřetelnosti. V těchto neveřejných rozpravách vykládal svým posluchačům to, co se ani nepokoušel říci nahodilému zástupu lidí. Se svými přáteli nemusel mluvit v podobenstvích.

Když Kristus podával svá podivuhodná naučení, sedávala Marie u jeho nohou jako pozorný a oddaný posluchač. Jednou byla Marta plně zaměstnána přípravou jídla, přišla k Ježíši a pravila: „Pane, je ti to jedno, že má sestra mne nechala samotnou sloužiti? Řekni jí přec, aby mi pomohla!" (Luk 10, 40) Tehdy byl Kristus poprvé na návštěvě v Betanii. Spasitel a jeho učedníci dorazili právě z namáhavé cesty pěšky z Jericha. Marta se starostlivě starala o jejich pohodlí a ve své úzkostlivé péči zapomněla na zdvořilost, jíž byla povinna svému hostu. Ježíš jí odpověděl mírně a trpělivě: „Marto, Marto! Staráš se a znepokojuješ o mnoho věcí; jest potřebí jen málo, jen jednoho; Marie si totiž vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat." (Luk 10, 41-42) Marie totiž ukládala do své mysli vzácná slova, jež splývala se rtů Spasitelových, slova, jichž si cenila více než nejdražších klenotů světa.

To „jediné", čeho bylo Martě potřebí, byl klidný, zbožný duch, hlubší zájem o poznání budoucího, nesmrtelného života a milosti, potřebné pro duchovní růst. Měla být méně úzkostlivá o věci pomíjivé a jevit větší zájem o věci, jež potrvají navěky. Ježíš učí své dítky, aby se chápaly každé příležitosti k nabytí toho poznání, jež jim dá moudrost ke spasení. Věc Kristova vyžaduje pečlivých a zdatných pracovníků. Je v ní široké pole působnosti pro takové Marty, jež jsou horlivé v činorodé náboženské práci. Nejprve však nechť usednou s Marií u nohou Ježíšových. Nechť píle, ochota a činorodost je posvěcena milostí Kristovou; pak bude život nepřemožitelnou silou dobra.

Do pokojného domu, v němž Ježíš odpočíval, vstoupil smutek. Lazar byl stižen náhlou nemocí a jeho sestry poslaly pro Spasitele se vzkazem: „Pane, hle, ten, kterého miluješ, je nemocen." (Jan 11, 3) Poznaly, že nemoc, která zachvátila jejich bratra, je prudká, věděly však, že Kristus již osvědčil svou moc léčit všechny nemoci. Věřily, že s nimi bude mít soucit v jejich zármutku, proto ho naléhavě nežádaly, aby přišel ihned, nýbrž mu poslaly jen zprávu: „Ten, kterého miluješ, je nemocen." Myslely si, že na jejich vzkaz hned odpoví a že přijde k nim do Betanie, co nejrychleji bude moci.

S úzkosti čekaly na zprávu od Ježíše. Dokud byla jen jiskra života v jejich bratru, modlily se a čekaly, až přijde Ježíš. Posel se však vrátil bez něho. Přinesl jen vzkaz: „To není nemoc k smrti." (Jan 11, 4) Sestry se proto kojily nadějí, že Lazar zůstane naživu. Laskavými slovy naděje a povzbuzení se pokoušely potěšit nemocného, který byl již téměř v bezvědomí. Když Lazar zemřel, byly trpce zklamány, pociťovaly však povzbuzující milost Kristovu a ta jim bránila, aby svalovaly vinu na Spasitele.

Když Ježíš uslyšel vzkaz, neprojevil žádný bol, který měl podle očekávání učedníků projevit, a učedníci si proto mysleli, že zpráva ho nechává chladným. Ježíš na ně pohlédl a pravil: „To není nemoc k smrti, ale pro Boží oslavu, aby skrze ni Syn Boží byl oslaven." (Jan 11, 4) Ještě dva dny setrval na tom místě, kde ho zastihla zpráva. Toto otálení si učedníci nedovedli vysvětlit. Mysleli na to, jakou útěchou by byla jeho přítomnost v postižené

KOVÁČ, DUŠAN - MUŽI DEKLARÁCIE

KOVÁČ, DUŠAN

MUŽI DEKLARÁCIE

Osveta, Martin, 1991
obálka Robert Brož
ISBN 80-217-0289-3

dejiny, Československo,
232 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 397 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,20 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

Už rané detstvo Karola A. Medveckého je obostreté tajomným závojom, ktorý ani on sám vo svojich spomienkach neodhalil. Narodil sa 8. júna 1875 v Dolnej Lehote na Orave, v dedine, ktorá je dnes súčasťou Oravského Podzámku. V ranom detstve osirel a staral sa oňho najprv vychovávateľ a potom hlavne katolícka cirkev, ktorá ho podporovala na štúdiách a do ktorej služieb ako katolícky kňaz vstúpil a v jej službách ostal až do svojej smrti.

Jeho starý otec bol schudobnelý, ale hrdý zeman, ktorý ako mnoho jemu podobných, nemal ničoho iba svoju „zemiansku česť“. Pochádzal z oravského Medzvedzia, kde bol koreň všetkých Medveckých. Ako dieťa býval Karol u starého otca v Podzámku v dome, v ktorom bola pošta a pred ňou lavička, kde rád so starým otcom vysedával. Starý otec mal na krku ako ozdobu čiernu hodvábnu šatku a spolu s vnukom pozorovali dianie na ceste. Cesta - to bola vlastne oravská magistrála, tiahnúca sa pozdĺž rieky Oravy dolu ku Kubínu a hore k Tvrdošínu. Na ceste bolo často vidno tiahnuť kupcov a bolo možné sledovať rôzne bizarné výjavy. Cesta dávala tušiť neznáme diaľky, ktoré zrejme učarovali aj malému Karolovi.

Oravský Podzámok bol podľa Medveckého spomienok dedinou, v ktorej prevažovali úradníci a kde sa, hlavne v krčme, objavovali podivné figúrky i zvláštni cestovatelia, prechádzajúci do Poľska. Karolov vychovávateľ, Štefan Frank, bol horlivým slovenským národovcom. Nebola to v tých časoch taká samozrejmosť. Orava bola, samozrejme, čisto slovenská, ale mnohí zemani i úradníci po rokoch maďarizácie už často používali „panský jazyk“. V Podzámku boli dve školy, jedna takzvaná panská a druhá cirkevná. Tá druhá bola vzdialenejšia a chodila do nej oravská chudoba, ale bola to ako-tak, po biede, škola slovenská. Vychovávateľ poslal Karola do tejto školy. Aj tak sa však celkom tlaku maďarčiny nevyhol. Už v tejto ľudovej škole mu vtĺkali maďarčinu, aj keď ju ani sám učiteľ veľmi neovládal, a potom na gymnáziu sa tento maďarizačný tlak ešte znásobil. V mladom veku, okolo desiatich rokov, stal sa aj Karol Medvecký obeťou tohto tlaku. Iba vďaka pevnému postoju svojho vychovávateľa sa neodnárodnil a už ako gymnaziálny študent sa stal uvedomelým Slovákom. Bola to tragická črta toho obdobia, že nikto nemohol byť Slovákom iba tak, prosto, že sa tak narodil a tak rástol. Ak mal zostať Slovákom, musel byť Slovákom uvedomelým.

Do gymnázia začal chodiť do neďalekej Trstenej. Záujem o knihy a učenie urobil z neho v triede prímusa. Už na začiatku školského roka ovládal väčšinu z toho, čo sa mal cez rok učiť. Okrem toho, na rozdiel od ostatných spolužiakov, ovládal maďarčinu, čím si vyslúžil priazeň maďarónskych učiteľov. Tu niekde boli aj korene jeho krátkeho, ako ho sám nazval, „maďarónskeho poblúznenia“. Riaditeľ gymnázia Dortšak, pôvodom z Lučenca, prednášal žiakom maďarské dejiny s takým pátosom a zápalom, že žiačikovia, schvátení kuruckou horúčkou, boli ochotní vrhnúť sa na všetkých Habsburgovcov a vykántriť ich. V Trstenej sa u mladého študenta Medveckého prejavil aj zmysel pre knihy a literatúru, ale aj určitá podnikavosť, ktorú osvedčil aj neskôr, v dospelom veku. Zriadil si súkromnú tajnú knižnicu, po grajciari požičiaval knihy, a keď nazbieral groše, kúpil ďalšie knihy. Tento tajný kultúrny podnik mu však riaditeľ školy veľmi skoro zatrhol.

Z Trstenej sa už ako kvartán vydal na potulky po rôznych gymnáziách. Ako uvedomelý slovenský študent to nikde nemal ľahké. Najväčší vplyv na neho mal pobyt v Ružomberku a v Skalici, kde sa stretol s národne uvedomelou slovenskou spoločnosťou, ktorá v ňom upevnila jeho národné povedomie. V Ružomberku bol spolužiakom Fedora Houdeka a často bol hosťom v rodine Houdekovcov. Tu sa začali prejavovať jeho literárne sklony a láska k divadlu — k bábkovému i ochotníckemu. Iba také slovenské divadlo vtedy existovalo.

Skalica a jej okolie boli vtedy jedným z centier slovenského národného života. V Skalici vtedy pôsobil ako nedeľný kazateľ františkánsky mních Dominik. Tento záhadný zjav nepekného zhrbeného starca sa mladému študentovi vryl hlboko do pamäti. Jemu pripisoval veľkú zásluhu na tom, že sa Skaličania prebudili národne a sociálne a že tam začal pulzovať čulý život. Pritom však páter Dominik nebol uvedomelým Slovákom, veď po vzniku republiky sa dal zapísať za Maďara. Bol však nesporne zaujímavým zjavom a fascinoval nielen mladého Medveckého. Skalica však mala aj iné predpoklady na to, aby sa stala jedným z centier slovenského národného

DUBROVIN, M. - GRAMATIKA ANGLIČTINY V OBRÁZKOCH

DUBROVIN, M.

GRAMATIKA ANGLIČTINY V OBRÁZKOCH

Prúdy, Bratislava, 1991
preklad Zdenka Nováková, Anton Pisár
ilustrácie V. Tilman
1. vydanie
ISBN 80-85355-02-7

slovníky prekladové
416 s., slovenčina, angličtina
hmotnosť: 550 g

mäkká väzba

3,50 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib14* in *H-kris* PREDANÉ

3,50 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib14* in *H-kris* PREDANÉ

3,50 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib14*  PREDANÉ

GRAMATIKA ANGLIČTINY V OBRÁZKOCH približuje poznatky o gramatickom systéme angličtiny netradičným spôsobom. Abstraktné gramatické pravidlá vnímame pomocou veselých postavičiek, ktoré reprezentujú jednotlivé slovné druhy — od podstatných mien s anglickými členmi až po citoslovcia. Postavičky samy vypovedajú o svojom správam, vhodnosti ich používania spolu s ostatnými kamarátmi. Nevyhnutné slovné vyjadrenie gramatických pravidiel je maximálne stručné a pre väčšiu operatívnosť je uvádzané dvojjazyčne — anglicko-slovensky.

Súčasťou prezentácie gramatických pravidiel sú konkrétne vetné príklady používania jednotlivých gramatických prostriedkov. Väčšinou majú charakter idiomov a je možné učiť sa ich naspamäť. Ich obsah je tiež vizualizovaný pomocou vtipných situačných obrázkov. Výberový slovníček na konci GRAMATIKY umožní overiť si správnosť pochopenia významu jednotlivých viet či slovných spojem.