ŠVALBOVÁ, MANCA - VYHASNUTÉ OČI

(SCHWALBOVÁ) ŠVALBOVÁ, MANCA

VYHASNUTÉ OČI
Requiem

Pravda, Bratislava, 1949
obálka Ivan Bednář
frontispice a ilustrácie Lev Haas
2. vydanie, 5.000 výtlačkov
19456/49-II-1

beletria, román, II. svetová vojna,
180 s., slovenčina
hmotnosť: 239 g

tvrdá väzba
stav: väzba uvoľnená, obálka ušpinená, bez prebalu

0,90 € PREDANÉ!

*svama*

Za názvom knihy Vyhasnuté oči nie je skrytá žiadna metafora. Sú to príbehy žien, ktorých oči vyhasli v koncentračnom tábore Osvienčim – Birkenau. Boli to ženy rôznych národností, profesií, vierovyznania, veku i rodinnej histórie. Spájala ich nenávisť k fašizmu a snaha pomôcť druhým. Autorka knihy bola tiež jednou z väzeňkýň a so všetkými ženami sa stretla počas svojho pôsobenia na revíri, ktorého história je popísaná v knihe.

Do tohto bláznica prichádzala Angela ako úsmev rána. Ako lúč slnečného svetla. Denne ma umývala, nosila mi akýsi odvar namiesto vody, kŕmila ma, dávala mi obklady, zabíjala moje vši. Vo večernom šere sadala na moju zavšivavenú posteľ, vzala moju ruku do svojej a rozprávala mi. Rozprávala mi o sv. Terézii, o svätom Michalovi a o veľa iných svätých, o ich živote, smrti a divoch, ktoré vykonali. Vedela, že som neveriaca, no jednako vždy znova a znova s nadšením v očiach rozprestierala predo mnou svoju vieru ako záhradu kvetov. Tieto večery boly krásne. Uprostred najstrašnejšej biedy vzrástol tu ostrov nehy a priateľstva. A mne v mojej vysokej horúčke sa zdalo, že som malým deckom, pri mne sedí mamička a rozpráva mi rozprávky také krásne a striebristé ako vlnky Váhu. Také ružové a spievajúce ako jarný večer.

Pätnásteho dňa mi klesla horúčka. Lagerarzt prešiel blokom, pozrel na mňa a poznamenal mimochodom: „Sie liegen auch schon eine Ewigkeit hier.” Tento výrok bol jednoznačný. Na druhý deň som vstala a snažila som sa pracovať. V ušiach mi šumelo a nohy som tiahla za sebou ako dva kýpte. Angela ma kŕmila ďalej, umývala ma, ustielala mi posteľ, hľadala mi vši. Bola som jej zvláštnym miláčikom, ale okrem mňa mala desiatky ďalších chránenkýň, ktorým denne nosila vodu, jedlo, ktoré umývala a hladkala svojím detsky veriacim pohľadom.

O nejaký čas sama ochorela na škvrnitý týfus. Angela bola štyridsaťročná a mala dosť ťažkú srdcovú vadu. Bála som sa o ňu. Angela blúznila dňom i nocou. Istého rána mi zvestovala: „Vieš, že som urobila ohromný objav a nacisti mi ho chcú odkúpiť? Sľubujú mi za to slobodu a nesmiernu sumu peňazí. Odmietla som. Kladiem jednu podmienku, jedine keď mi ju splnia, prezradím svoje tajomstvo.” —. „Aká je to podmienka?” pýtam sa Angely a hladkám ju po jej rozpálených lícach. Jej zapálené oči zasvietia a do ucha mi pošepne: „Svoj objav im prezradím, keď prepustia na slobodu všetkých väzňov, všetkých, rozumieš, Nemcov, Poliakov, Rusov, Židov, Cigánov, všetkých.”

Angela vyzdravela a žila ďalej starým spôsobom. S detsky samozrejmým pohľadom podvádzala SS a rozdávala väzňom. Denne zomieraly stá na revíri. Angela dostávala prídely podľa stavu z minulého dňa, teda i za mŕtvych. Zvyšné jedlo rozdávala rekonvalescentom a dievčatám z tábora. Mala už celý zástup zákazníčok, ktoré za tmy chodily ku dverám jej kuchyne po jedlo. Okrem toho rozdávala aj vodu, najdrahší a najvzácnejší majetok v tábore. Revírny personál mal právo chodiť po vodu do táborovej kuchyne. 

TITA LIVIA DĚJINY OD ZALOŽENÍ ŘÍMA I.

TITA LIVIA DĚJINY OD ZALOŽENÍ ŘÍMA I.

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tita Livia dějiny od založení Říma I.-IV.
preklad Josef Pechánek

literatúra staroveká
366 s., čeština
hmotnosť: 240 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,00 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*

(Od r. 287. do r. 289. od z. Ř.)

2. Quintns Servilius — neb on byl consulem se Spuriem Postumiem — následujícího roku proti Aequům vyslán jest a měl stálé ležení v krajině latinské. Nutný pokoj poutal vojsko v nemoc upadlé. Válka protáhla se do třetího roku za consulův Quinta Fabia a Tita Quinctia. Fabiovi mimořádně tento úřad odevzdán jest, poněvadž co vítěz Aequům mír dal. On vytáhl v naději nehrubě pochybné, že pověst jeho jména Acquy k míru přivede a poručil poslům do shromáždění národu vypraveným zvěstovati, že consul Quintus Fabius praví, že ze země Aequův mír do Říma přinesl a ze Říma že Aequům válku přináší touž pravicí ozbrojenou, kterou jim dříve k míru podal. Čím věrolomstvím a křivopřísežnictvím se to děje, toho že bohové nyní jsou svědkové a brzy že budou mstitelé; on však, jakkoliv tomu jest, že si přeje i nyní, aby Aequové raději sami od sebe litovati než skutky nepřátelské snášeti chtěli; lítost-li pocítí, že jim k dokázané milosti útočiště bude; pak-li ze zrušení přísahy se radují, že více při hněvu bohův než nepřátel válku povedou. Tato slova jimi tak málo pohnula, že by byli málem poslům násilí učinili, a že vojsko do Algidu proti Římanům vyslali. Jak se to do Říma zvěstovalo, vybídla více nevole z této věci než nebezpečí druhého consula z města. Tak postoupila dvě consulská vojska proti nepříteli v šiku upraveném, aby se bez prodlení potýkala. Když pak náhodou nemnoho dne zbývalo, vykřikne kdosi ze stráží nepřátelských: „Římané, to jest válku ukazovati a ne vésti! Když nastává noc, sestavujete šik. Delší části dne nám jest potřebí k boji, který nastává. Zejtřejšiho dne při východu slunce navraťte se na bojiště. Bude příležitost k bitvě, nebojte se!“ Těmito slovy rozdrážděno jsouc přivedeno jest vojsko zpět do ležení, i viděla se jemu noc nastávající dlouhou, anaž odložení boje způsobila. Zatím hoví arci tělům pokrmem a spánkem. Avšak jakmile se rozednilo, přišlo římské vojsko o mnoho dříve na bojiště, konečně vytáhli také Aequové. Seč byla s obou stran prudká, poněvadž Římané s hněvem a nenávistí bojovali , a Aequy vědomí svou vinou spůsobeného nebezpečí a zoufání, že by jim budoucně víra dána byla, nutilo posledních věcí se odvážili i zkusiti. Předce však neodolali římskému vojsku Aequové, a když zahnáni byvše v své území ustoupili, nebyly o nic více mysli nakloněny k míru, a vášnivý lid obořoval se na vůdce, že se odvážili potýkati se polem, kde Římané válečným uměním vynikají; Aequové že ku plenění a nájezdům lepší jsou a mnohé tu a tam zástupy že války lépe vedou než veliká spousta jediného vojska.

3. Zůstavivše tedy posádku v ležení vytáhli a vtrhli s takovým hlomozem v římské území, že až k hlavnímu městu postrach rozšířili. Nenadálá tato událost spůsobila také proto více polekání, že se ničeho méně obávati nemohli, než aby nepřítel přemožený a skoro v táboře obležený plenění pamětliv byl; a poděšení venkované hrnouce se v brány volali, že to není plenění, že to nejsou drobné zástupy lupičův, nýbrž zvětšujíce všechno planou bázní říkali, že vojsko a pluky nepřátelské se přibližují a brannou mocí proti hlavnímu městu se řítí. Od těch uslyšeli nejistou zprávu nejbližší a donášeli ji tím planěji jiným. Shon a pokřik volajících do zbraně nelišil se mnoho od zděšení, jaké bývá v dobytém městě. Náhodou vrátil se consul Quinctius od Algidu do hlavního města. To bylo lékem proti bázni. Utišiv shon a vyčítaje, že se bojí přemoženého nepřítele, rozestavil posádky po branách.

OSUSKÝ, SAMUEL ŠTEFAN - FILOZOFIA ŠTÚROVCOV I.

OSUSKÝ, SAM. ŠT.

FILOZOFIA ŠTÚROVCOV I.
Štúrova filozofia

Daniel Pažický, Myjava, 1926

história
332 s., slovenčina
hmotnosť: 482 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

12,00 € PREDANÉ

*svama*

Ďalej treba pamätať, že sú úlohy a úkoly v rozmanitosti života, ktoré ani jednotlivec vykonať nemôže, lebo mu sily nestačia, ani vláda, štát sa o ne starať nemôže, lebo sú prišpeciálne a lokálne. Tu odpomoc: sdružovať sa, spolčiť sa k vykonaniu takýchto. Náš národ aj s tohoto stanoviska je zaostalý. Ako niet ducha pospolitosti, niet ani ducha spolčovania, totiž vzájomného pôsobenia za istým užitočným, sily jednotlivca presahujúcim cieľom, Čo aj boly spolky, alebo zahynuly alebo živoria, držíme sa hesla: nech sa každý o seba stará. Koľko tu nedostatkov, potrieb! Nespolčujeme sa v obci, nespolčujú sa stavy, nemáme dobročinných ústavov, sirotincov, nemocníc, chudobincov, kasín, čitární, knihovní atď. Pohly sa iba spolky miernosti, gazdovské spolky a sporiteľne. Spolčujme sa!

Aj čo sa stalo, založenie spolkov miernosti, to Štúrova a jeho družiny zásluha. Drobná práca začala sa už tu, nie v deväťdesiatych rokoch a potom.

Národ ako dnes, aj vtedy hlivel, ničil sa pijatikou. Preto obšírne píše o spolkoch miernosti, propaguje ich. Opisuje hroznú zkazu opilstva u ľudu nášho, zkazu na tele, na majetku, na duši, v rodine, v obci, v národe. „Žiadon mor a turecká vojna neuškodily našej krajine tak, ako smradľavý nápoj pálenky. Na západe, kde sa tiež rozšírila pálenka, jako v Amerike a v Írsku, dobre sa dokázaly spolky miernosti. Podáva soznam, zprávy už založených spolkov, lireratúru abstinenčnú. Pijatika je príčinou

veľkej biedy zvlášť v časoch neúrodného roka, jaký bol 1845. Tu navrhuje: rozšíriť spolky miernosti, zakázať pálenku páliť, sriadiť sýpky, sriadiť chudobince, pracovne, nálezince, tovaryšstvá vzájomnej pomoci, sporiteľne, slovom dobročinné ústavy, jaké má západ už v bohatej miere.

Len nehlivieť, pracovať na každom poli! Duch času volá, pohnúť sa, postaviť sa na vlastné nohy. Bez práce ničoho si nevydobyjeme. Bez práce niet práv, niet slobody.

CICERONOVA ŘEČ ZA SEXTA ROSCIA AMERINSKÉHO - GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O SPIKNUTÍ CATILLINOVĚ - GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O VÁLCE JUGURTHINSKÉ - ÓDY QUINTA HORATIA FLAKKA

CICERONOVA ŘEČ ZA SEXTA ROSCIA AMERINSKÉHO

Edvard Grégr, Praha, 1870
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Ciceronovy řeči vybrané
preklad J. Pavel Tománek

GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O SPIKNUTÍ CATILLINOVĚ

Edvard Grégr, Praha, 1863
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Gaius Sallustius Crispus I.
preklad Jan Kvíčala

GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O VÁLCE JUGURTHINSKÉ

Edvard Grégr, Praha, 1863
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Gaius Sallustius Crispus II.
preklad Alois Vaníček

ÓDY QUINTA HORATIA FLAKKA

Edvard Grégr, Praha, 1874
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Ódy Quinta Horatia Flakka.
preklad Karel V. Jelen

literatúra staroveká
322+76+100+82 s., čeština
hmotnosť: 299 g

tvrdá dobová preväzba
4 zviazané publikácie
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

PREDANÉ

*svama*fil*

EURIPIDES - HERAKLES

EURIPIDES

HERAKLES

J. Otto, Praha, 1924
preklad Klára Pražáková
edícia Sborník světové poesie (145)

literatúra staroveká, poézia, literatúra grécka
84 s., čeština
hmotnosť: 158 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

4,40 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-6*

Čí noha ochabuje, šatu druhova se drž a jeHo rukou!

Nechť starec starce podpírá!

Když kvetla mladost radostná, druh vedle druha v poli stál a společné nes' trampoty pro čest a slávu vlasti.

Hleďte, tvrdý otcův vzdor sálá jeho potomkům z očí pyšně planoucích.

Krutý osud stihl děti ubohé, ale jejich mladý zjev přes to září půvabem.

Zahynou-li, Hellado, jaké ztratíš obránce!

Hle, thebský vládce Lykos jde sem před palác.

L y k o s.
(Vystoupí ozbrojenou družinou.)

Já vznáším dotaz k otci Herakleovu a jeho choti smím-li, baže věru smím, jsa jejich pánem, po libosti ptáti se:

,,Jak dlouho ještě chcete smrti vzdorovat? Kde naděje vám kyne, že se spasíte?

(Ukazuje, na děti.)

Či věříte, že jejich otec vrátí se?

Je stínem mezi stíny. Neodvratná smrt vás plní děsem více než-li náleží

(K starci.)

Ty po Helladě chlubil jsi se jalově, že tvoje žena boha z Dia počala,

(K Megaře.)

a ty zas, že jsi chotí reka reků všech.

Co na tom bylo velikého, když tvůj choť buď plaza zhubil nebo nemejského lva? Ať nechlubí se, že jej v rukou zardousil, když uškrtil jej lapeného do tenat.

Ty činy k odporu vás sílí? Pro ně snad smrt má se vyhnout dětem Herakleovým ? Své slavné jméno získal v boji s šelmami ten zbabělec, jenž jiného nic nesvedl.

Štít na levici jeho nikdy netrčel ni nestál proti oštěpům. Znal jenom luk, zbraň zbabělců, jsa vždycky hotov k útěku. Kdo z luku střílí, neosvědčí chrabrosti, leč ten, kdo vyčkávaje pevně na místě, les hbitých kopí měří okem statečným.

Jen opatrnost k mému činu nutí mne, ne zloba. Příliš dobře vím, že zabil jsem Kreonta, otce Megařina, jehož trim jsem uchvátil. Nuž nechci, aby na živu ty děti zbyly — mého činu mstitelé.

A m f i t r y o n.

Ať Zeus ho ztrestá za synovu urážku, jak na Dia se sluší. Mojí věcí jest lži pusté, jimiž napadl tě, vyvrátit,

HAČIJA, MIČIHIKO - HIROŠIMSKÝ DENNÍK

HAČIJA, MIČIHIKO

HIROŠIMSKÝ DENNÍK
(Hiroshima Diary)
Zápisky japonského lekára od 6. augusta do 30. septembra 1945

Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1957
preklad Jozef Šimo
obálka Š. Belohradský
1. vydanie, 7.000 výtlačkov

beletria, román, literatúra japonská,
254 s., slovenčina
hmotnosť: 324 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*svama* in *H-2-6*

23. augusta 1945

Jasno, občas zamračené, čerstvý vietor.

Deň som začal návštevou elegantného záchodu, ktorý som včera objavil. Keď som sa vrátil do izby, pán Šiota sa na mňa uškŕňal. Videl ma cez okno a striehol, kam idem.

Pán Šiota bol naším správcom a už niekoľko dní bol zase v práci na svojom mieste. Len čo mohol chodiť, hneď v prvý deň sa objavil s dvoma vrecami; v každom bolo päťdesiat balíkov cigariet. Nikdy sa nedozviem, kde alebo ako k nim prišiel, no naše nadšenie je pochopiteľné. Nikdy predtým som nevidel toľko tabaku mimo trafiky a nikdy sa mi ani len nesnívalo, že budem mať poruke toľko cigariet. Na nejaký čas sme nechali cigarety vystavené, aby sme mohli popásť oči na tomto neočakávanom zdroji pôžitku. V celej nemocnici si fajčiari s uspokojením vydýchli. Veď dobrý, zdravý pracovník vždy viac zmôže s balíčkom cigariet. Aj výkonnosť študentov, ktorí nám pomáhali, dala sa primerane zvýšiť takýmto darčekom. Kým sme mali hojnú zásobu cigariet, mohli sme urobiť všetko. Tento prepych sa stal v Hirošime mimoriadne vzácnym pre svoju hodnotu pri výmennom obchode. Žasli sme nad šikovnosťou pána Šiotu.

„Môžem ich zadovážiť koľko len chcete,” zvolal sebaisto, „Fajčite len, ako sa vám páči! Keď sa vám minú, obstarám ďalšie.”

Fajčili sme a bafkali, koľko si nám len srdce žiadalo, a znovu sme ožili.

Dr. Sasada sa dnes cítil lepšie. Bolo už možné vidieť jeho detinskú tvár, ktorá vykukovala spoza červeno-hnedých chrást. Ešte nebol ani zďaleka vyliečený, ale bolo mu lepšie. Petechie, ktoré sa predtým tak snažil na hrudi zakrývať, tiež zmizli.

Popáleniny slečny Jamy boli ešte stále bolestivé, ale nemala príznaky petechií alebo epilácie.

Opuchliny slečny Susukidy sa zmenšovali a v tvári vyzerala lepšie.

Mojej žene klesla horúčka, ale ešte stále sa sťažovala na triašku. Nech jej bolo hocičo, nezdala sa byť chorá.

Všetci sme boli veselší. Petechie dr. Sasadu zmizli: to znamenalo, že nie v každom prípade sú petechie predzvesťou smrti. Tento objav ma potešil.

Okolo desiatej hodiny ma navštívil jeden môj známy, pán Isono, a prekvapil ma zprávou, že je novým riaditeľom Úradu spojov. Bol riaditeľom zdravotníckeho odboru na Ministerstve spojov a ja som si ho hlboko vážil pre jeho vzdelanosť a schopnosť vo funkcii administrátora nemocníc. Trápili ho chýry, že Hirošima bude na sedemdesiatpäť rokov neobývateľná, a preto som ho rýchle ubezpečil, že to tak nie je.

Ovzdušie v oddeleniach bolo v ostrom protiklade s ovzduším v našej izbe. Pacienti, ktorým vlasy nevypadávali, boli ustarostení, a ustavične sa ťahali za vlasy. Tí, čo stratili vlasy, boli presvedčení, že zomrú. Musím sa priznať, že aj sám som mal také starosti, hoci prípad dr. Sasadu ma presvedčil, že petechie môžu zmiznúť a nie sú bezpodmienečným príznakom smrti.

Zastavil ma pacient a spýtal sa ma: „Pán doktor, všakže aj vy máte redšie vlasy, nie?”

„Ja som sa s riedkymi vlasmi narodil,” odpovedal som mu, „a čas mi ich nijako nezhustil. Viete tak dobre, ako ja, že vypadávanie vlasov nijako nesúvisí s dlhým alebo krátkym životom.”

JUROVSKÝ, ANTON - SÚLAD V RODINNOM ŽIVOTE

JUROVSKÝ, ANTON

SÚLAD V RODINNOM ŽIVOTE
Príspevok k poznaniu vnútorného nažívania v našich rodinách

Matica Slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1946
edícia Spisy Sociologického odboru MS (2)
1. vydanie

psychológia, sociológia,
270 s., slovenčina
hmotnosť: 475 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

6,30 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-4*

TACITOVY DĚJINY

TACITOVY DĚJINY

Edvard Grégr, Praha, 1866
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tacitovy dějiny
preklad František Kott

literatúra staroveká
318 s., čeština
hmotnosť: 212 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,00 € predané

*svama* in *H-2-3*

L. Vitellia se sedmi cohortami a pěti sty jezdců proti válce Campanskem se blížící postavil. Sám zkormoucen jsa náklonností vojínů a křikem lidu zbraně žádajícího zase okříval, an chátru lenivou a ničeho leda slov se odvažující, sám sebe klamaje, vojskem a legiemi nazýval. A poněvadž ho propuštěnci (něboť z přátel čím kdo vznešenější, tím nevěrnější byl) k tomu vybízeli, lid všech okresů svolati kázal a kteří se dali zapsati, ty přísahou si zavázal. A poněvadž příliš mnoho jich se hlásilo, rozdělil péči o sbírání vojska mezi consuly. Senátorům uložil, aby jistý počet otroků a jistou váhu stříbra odvedli. Římští rytíři nabízeli službu svou a peníze a i propuštěnci totéž dobrovolné podávali. Tato úslužnost na oko, pocházejíc ze strachu, proměnila se v náklonnost; a větší díl nelitoval tak Vitellia jako nehody a postavení nejvyšší vlády. A sám pohledem, hlasem a slzami útrpnost budil, sliby, jak to povahou úzkostných bývá, nad míru štědrý jsa. Ba chtěl, aby ho Caesarem jmenovali, ačkoli tímto jmenem dříve pohrdal;  avšak tenkráte to chtěl z pověry ve jmeno a poněvadž lidé v strachu rady moudrých i tlachání chátry jednostejně si všímají. Ostatně, jakož všecko, co s nepředloženou prchlostí se děje, z počátku mocné jest, ale časem ochabuje, senatorové a rytíři znenáhla se tratili, z počátku váhajíce a jen tam, kde sám přítomen nebyl, brzo jím pohrdajíce a bez rozdílu, až konečně Vitellius stydě se za marný pokus od toho, čeho se mu nedávalo, upustil.

59. Jak obsazení Mevanie a takřka znovuzrození války Italii strachu nahnalo, tak nepochybnou náklonnost k Vespasianově straně bojácný odchod Vitelliův vzbudil. Povzbuzeni byvše Samnitové, Pelignové a Maršové řevnivostí, že je Campanie předešla, jak to při nové ochotnosti bývá, ke všem vojenským pracím horlivě se měli. Ale krutou zimou při přechodu Apenninských hor vojsko trpělo, a poněvadž se jen s těží sněhem mohli prodrati, ačkoliv nikdo jejich pochodu nepřekážel, patrno bylo, do jakého nebezpečenství by se byli vydali, kdyby štěstí Vitellia nebylo nazpět obrátilo, které vůdcům Flaviovým často rovně jako jejich moudrost pomáhalo. Tam se setkali s Petiliem Cerialem, který v selském oděvu a krajin znalý jsa strážím Vitelliovým ušel. Cerialis byl Vespasianův blízký příbuzný a i vojenskou službou chvalně známý, a proto mezi vůdce vřaděn byl. Mnozí vypravovali, že také Flavius Sabinus a Domitianus utéci mohli; a vyslaní od Antonia poslové rozličnými prostředky lsti do města vcházeli, na místo a průvod poukazujíce. Sabinus předstíral, že jeho zdraví k namáhání a odvážlivosti nepostačuje; Domitianus měl sice chuť, ale bál se strážců od Vitellia mu přidělených, jakoby mu úklady strojili, ačkoliv přislibovali, že ho na útěku doprovázeti budou. Také sám Vitellius hledě ku svým příbuzným nic zlého proti Domitianovi nezamýšlel.

60. Když vůdcové Vespasianovi do Carsul přišli, několik dní tam odpočívali, až by orlové a prapory legií tam došli; a místo samo k ležení příhodné bylo, poněvadž mělo dalekou vyhlídku, bezpečný přívoz potravy a bohatá municipia za sebou. Zároveň doufali, že s Vitelliány, kteří deset mil daleko leželi, budou moci mluviti a je k zradě přemluví. S těží to snášeli vojíni a raději vítězství než mír chtěli. Ani na své legie nechtěli čekati, poněvadž je více za společníky kořisti než nesnází považovali. Antonius je svolal a poučil, že Vitellius ještě vojsko má, nerozhodné, pokud se radí, udatné, kdyby k zoufání přišlo. Počátky občanských válek že na štěstí visí, ale vítězství že rozumem a moudrostí se dobývá. Ze již Misenské loďstvo a překrásné přímoří Campanie odstoupilo a nic více z celého oboru země Vitelliovi nezbývá než co mezi Terracinou a Narnií leží. Že dost velikého vítězství bitvou Cremonskou dobyli a záhubou Cremony

DEMOSTHENOVY ŘEČI POLITICKÉ / DEMOSTHENOVA ŘEČ O VĚNCI / XENOFONTOVY PAMĚTI O SOKRATOVI

DEMOSTHENOVY ŘEČI POLITICKÉ

Edvard Grégr, Praha, 1863
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Demosthenovy řeči I.
preklad Edvard Novotný

DEMOSTHENOVA ŘEČ O VĚNCI

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Demosthenovy řeči II.
preklad Edvard Novotný

XENOFONTOVY PAMĚTI O SOKRATOVI

Edvard Grégr, Praha, 1872
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Xenofontovy spisy  I.
preklad "Jednota českých filologů"

literatúra staroveká
210 + 100 + 174 s., čeština
hmotnosť: 297 g

tvrdá dobová preväzba
3 zviazané publikácie
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

PREDANÉ

*svama*fil*

Hlava III.

Sokrates napomíná Chairefonta a Chairekrata k bratrské lásce a svornosti.

1. Zpozorovav pak kdysi, že Chairefon a Chairekrates, bratři a jeho známí, se sváří, pravil uzřev Chairekrata: Rci mi, Chairekrate, nenáležíš snad přece i ty k lidem, kteří za užitečnější považují statky než bratra? a to ačtě přec ony nerozumné jsou, tento však rozumný, ony pomoci potřebují, tento však pomáhati může, a mimo to oněch více jest, tento pak jen jeden. 

2. Podivu hodno pak jest i to, myslí-li kdo, že mu bratři na újmu jsou, protože i jmění svých bratrů nemá, o spoluobčanech pak nemyslí, že mu na újmu jsou, protože i jmění spoluobčanů nemá, nýbrž zde může uvažovati, že lépe jest s mnohými bydleti a v bezpečnosti míti tolik, co mu stačí, než samoten žíti a veškero jmění svých spoluobčanů s nebezpečenstvím ve své moci míti, při bratrech však téhož poznání nemá. 

3. I otroky kupují si ti, kdo mohou, aby měli spolupracovníky, i přátel si dobývají, ježto pomocníků potřebují; ale o bratry své nedbají, jako by ze spoluobčanův stávali se přátelé, z bratrů však nikoliv. 

4. A přec velmi k přátelství přispívá původ z týchž rodičů a společné vychování, ježto i ve zvířatech vzniká jakási touha po soukojencích; krom toho pak i ostatní lidé váží si více těch, kdo bratry mají, než těch, kdo jich nemají, a méně na ně dorážejí.

5. A Chairekrates odvětil: Však kdyby, Sokrate, příčina rozepře nebyla veliká, tu snad by se slušelo, s bratrem se snášeti a ne pro maličkost se ho vzdalovati; neboť pokladem, jak i ty pravíš, jest přítel, je-li takým, jakým býti má; ale kdyby k tomu vše scházelo a on byl úplným opakem toho, k čemu by člověk usiloval o věci nemožné? —

6. A Sokrates pravil: Zdaž pak, Chairekrate, nemůže se Chairefon nikomu zalíbiti, jako právě ani tobě, či jsou lidé, jimž se i nemálo líbí? — Proto právě, Sokrate, odvětil onen, hodno mi, abych ho nenáviděl, že jiným může se líbiti, mně však, kdekoli se mnou jest, i slovem i skutkem více na škodu než k užitku jest. — 

7. Načež Sokrates: Není-liž pak, jako kůň tomu, kdo neumí a přece se pokouší ho užívati, na škodu jest, tak i bratr, když se kdo, neuměje toho, pokouší s ním obcovati, na škodu? — 

8. Jak pak bych já, pravil Chairekrates, neuměl s bratrem obcovati, znaje i dobrořečiti tomu, kdo dobrořečí, a dobře činiti tomu, kdo dobře činí; však tomu, jenž usiluje slovem i skutkem mě rmoutiti, nemohl bych ani dobrořečiti, ani dobře činiti, ba ani se o to nepokusím.

9. A Sokrates pravil: Podivně věru mluvíš, Chairekrate, žef bys psa, kdyby ti byl při stádech spůsobilý jsa a pastýře rád měl, k tobě však, kdybys se blížil, nevrlým byl, místo abys se naň rozhněval, dobrodiním chlácholiti hleděl, o  bratru pak tvrdíš, že by byl sice velikým dobrem, kdyby byl k tobě, jakým býti má, a při tom nechceš, ač přiznávaje, že znáš i dobrořečiti i dobře činiti, o to usilovati, aby k tobě co možná nejlepším byl? — 

10. A Chairekrates odvětil: Bojím se, Sokrate, že nemám tolik umělosti, abych Chairefonta takým k sobě učinil, jakým býti má. — A přec, pravil Sokrates, nemusí se, jak se mi zdá, nic zvláštního ani nového proti němu vymýšleti, nýbrž myslím, že tím, čemu i ty sám rozumíš, dal by se chytiti a velice by si tebe vážil. — 

11. Nemeškej tedy mi říci, odvětil on, pozoroval-lis, že znám nějaký prostředek lásky, o němž jsem nevěděl, že jej znám. — Rci mi tedy, kdybys chtěl některého ze svých známých příměti k tomu, aby, když by obětoval, zval tě k hodům, co bys činil? — Patrno, že bych jej sám napřed zval, když bych obětoval. — 

SBORNÍK VENOVANÝ D. DR. JÁNOVI KVAČALOVI PROFESOROVI TEOLOGIE K SEDEMDESIATYM NARODENINÁM

SBORNÍK VENOVANÝ D. DR. JÁNOVI KVAČALOVI PROFESOROVI TEOLOGIE K SEDEMDESIATYM NARODENINÁM

zredigoval Dr. Michal Lúčanský profesor teológie

Tranoscius, Lipt. sv. Mikuláš
Podielová kniha Hurbanovej evanjelickej spoločnosti literárnej č. 25
Bratislava 1933

zborník, náboženská literatúra,
334 s., slovenčina, čeština, nemčina
hmotnosť: 488 g

tvrdá väzba (zrejme dobová mäkká preväzba)
stav: veľmi dobrý

9,90 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-4*

Vysokoctený pán profesor! Je akademickým obyčajom uctiť vynikajúcich vedeckých pracovníkov pri 7o. narodeninách i jubilejnou publikáciou. I Vy ste zasvätili svoj život vedeckému štúdiu diela a života nesmrteľného učiteľa národov Jána Amosa Komenského. Svojimi prácami razili ste cestu v tomto odvetví historickej vedy. Ale rozsiahla je Vaša vedecko-historická činnosť i z iných oborov. Vaše práce sú vysoko cenené v cudzozemsku, kde väčšinou i tlačou vychádzaly. Ako akademický učiteľ na univerzite v Dorpate, vychovávali ste vzdelancov, vodcov rôznym národom: Estoncom, Lotyšom, Litevcom a Poliakom. Že si i dnes ešte na Vás vdačne spomínajú, ukazuje i toto spoločné dielo Vám venované.

Ale úprimnou vďakou sme Vám podlžní tým viac my, domáci, slovenskí a českí evanjelici. Venovali ste sa i dejinám slovenského a českého evanjelictva. Patríte predovšetkým nám.

Prijmite tento náš jubilejný dar, ktorý Vám v mene spolupracovníkov oddávam, ako prejav našej úprimnej vďaky a úcty.

Váš oddaný

Michal Lúčanský.

Bratislava, dňa 7. februára 1933.

LUTHER, MARTIN - DOMOVÁ POSTILLA

LUTHER, MARTIN

DOMOVÁ POSTILLA
Dra Martina Luthera
vydaná
v Norimberku r. 1544

Kázne z textov evanjelických na všetky nedele a sviatky v roku

Daniel Pažický, Myjava, 1920
preklad Miloslav Križan

náboženská literatúra,
664 s., slovenčina
hmotnosť: 1222 g

tvrdá väzba, dobová preväzba
stav: dobrý

7,00 €

*svama* in *H-2-2*

Předmluva Jánova.

Ten začiatok, Ktorý robí Ján k tejto udalosti, zdá sa byť trocha cudzí. Lebo, ako príde k umývaniu nôh, keď povie: »Věda Ježíš, že

prišla hodina jeho, aby šel z tohoto světa k Otci; milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval.* Ako sa tieto slová srovnávajú s udalosťou? Veľmi dobre. Len keď dáme dobrý pozor na to. Lebo, keď hovorí: »Věda Ježiš, že přišla hodina jeho, aby šel z tohoto

světa k Otci,* tým chce v nás zvláštny záujem vzbudiť, aby sme cele vážne pozorovali na tento skutok a kázeň, ktorú o ňom káže, keďže nám to Pán predložil takmer v poslednej hodine, keď sa mal z tohoto života odobrať.

Pánovi mnoho záležalo na umývaní nôh.

Lebo je to prirodzená vec, že sa nám to na dlhšie a hlbšie do srdca vštepí, čo vidíme a počujeme u dobrých priateľov v ich poslednej hodinke, ako niečo iné. Taká je naša príroda, že vtedy viac a vážnejšie cítime, lebo v taký čas sa nestrpí žart a posmeškovanie. Ako by Ján povedal: Ja ti teraz rozpoviem takú udalosť a kázeň, ktorú máš aj preto tým ochotnejšie počúvať a tým pilnejšie si zachovať, lebo to bolo posledné dielo Pána Ježiša a takmer Jeho poslednia kázeň. Z toho môžeme vycítiť tú vážnosť, lebo, keby to bola nepotrebná práca, On by bol, dľa nášho zdania, pri druhých, veľkých starostiach a úzkostiach na taký sprostý skutok zabudnul.

K tomu slúži aj ďalší oznam Jánov o láske Pánovej k Jeho učeníkom, aby sme sa učili, že to umývanie nôh je taký skutok, a tú náuku nám predkladá, z ktorej vycítime zvláštnu lásku nášho drahého Pána Ježiša k nám. Tu sa teda dve veľké príčiny schádzajú, prečo nám je táto udalosť odporučená. Prvá je, že on to urobil pred Svojím koncom. Druhá, že to robí na dôkaz Svojej lásky. Z toho nasleduje, že nám významne mnoho záleží na tom skutku a kázni, lebo, kde núti Krista Jeho láska a priateľské srdce ku skutku, ten skutok nemôže byť zlý, ani chatrný.

Čomu sa učíme z umývania nôh.

K čomu to slúži, to označuje Ján umele, málo slovami, hovoriac: »Ježíš miloval své, kteříž byli na světě.* Ako by povedal: V tomto čase mal Ježiš svet opustiť, ale Jeho učeníci aj na ďalej pri ňom zostali. Tí potrebovali takí príklad a poučenie, ak chceli zostať Jeho pravými učeníkmi a nedať sa sviesť príkladom sveta. Lebo vieme, čo sveť robieva. Tu každý pamätá len na seba, nech druhí trpia čokoľvek. Na tom svetu málo záleží.

Umývanie nôh slúži proti príkladu sveta.

Kto teda na svete žije a nechce sa dať sviesť tomuto pohoršeniu, ten nech ide sem, hovorí Kristus, a nech nasleduje tento príklad, ktorý vám ja, váš Pán, teraz ukazujem. Ja nepanujem, ale slúžim vám, a nie vy mne. Tomu sa učte a to robte, tak budete blahoslavení, bez pohoršenia.

Umývanie nôh slúži proti pokušeniu diabla.

K tomu slúži tiež, čo Ján so zvláštnou pilnosťou oznamuje, že ďábel již byl vnukl v srdce Jidáše, — aby jej zradil.< Tým označuje, že nás bude nielen príklad sveta, ale aj diabol pokúšať a ponúkať ku vlastnej cti, moci a pýche. Oproti tomu nebudeme mať inej rady, pomoci, ani prostriedku, len tento príklad Kristov a jeho nasledovanie, ktorý nám predložil Pán zo zvláštnej lásky, keď mal byť vydaný od Svojho národu v ruky pohanov. Lebo na svete byt, znamená vlastne byť uprostried diablov. Tu neni možné, aby sme sa dobre spravovali, ak sa nepridŕžame Slova Božieho a zvlášte tohoto príkladu. Lebo telo sa nerado dá potlačiť; ono sa rado povyšuje. Aby tomuto pokušeniu predišiel, prednáša nám Pán tento príklad, aby sme na to mysleli a dľa toho sa chovali; lebo veď On dobre myslí a je samá láska a plápolajúci oheň k nám, — tak rád by nás zavaroval pred škodou a hriechom.

Tak pekne sa primlúva Ján prv, než hovorí o umývaní nôh, aby sme sa učili, čo chcel s tým Kristus označiť, a jako verne On s nami smýšľal. Ale tisíc a tisíc razy sa dnes o tom spieva a číta v ústavoch a v kláštoroch, lež nikto tomu nerozumie.

Lež čo znamenajú tie ďalšie slová Jánove: »Věda Ježíš, že jemu Otec všecko v ruce dal, a že od Boha vyšel a k Bohu jde?« To sú znamenité, veľké slová, v ktorých nám Ján predstavuje myšlienky Pána Ježiša prv, než učeníkom nohy umyl. Nemyslel On na Svoje utrpenie, ani nebol v duši skormútený, ako po umývaní nôh. Ale On myslel na Svoju slávu, v ktorej bol od večnosti u Otca, a ktorú teraz zase obdrží po svojom človečenstve, a večne v nej zostane. To boly vysoké myšlienky, ktoré ho od sveta na toľko odtiahly, že na žiadneho človeka nemyslel. Ale práve teraz, keď sa týmito myšlienkami o sláve večnej zaoberal, od razu a nenazdajky »vstal od večeře a složil roucho, a vzav zástěru přepásal se. Potom nalil vody do medenice i