SHAW, IRWIN
MLADÍ LVI
(The Young Lions)
Odeon, Praha, 1988
edícia Klub čtenářů Odeon (591)
preklad Josef Schwarz
obálka Michal Cihlář
3. vydanie, 87.000 výtlačkov
01-066-88
beletria, román, II. svetová vojna,
582 s., čeština
hmotnosť: 606 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal mierne natrhnutý
1,90 €
*kamag* in **O2**
Po vypuknutí druhé světové války účastnil se Shaw jako voják boje proti fašismu. Od roku 1942 prošel Afriku, Anglii, Francii a Německo a pod vlivem vlastních krutých zkušeností pochopil zvrácenost nacismu, různých forem rasismu a militarismu. Své zjitřené prožitky vylíčil v Mladých lvech, jednom z nejzdařilejších románů o druhé světové válce. V tomto po všech stránkách realistickém díle je absurdita války ukázána z rozdílných pohledů tří mladých mužů, které doba vtáhla do válečných událostí. S erudicí vyzrálého vypravěče líčí Shaw osudy Noema Ackermana, čestného a idealisticky zásadového příslušníka americké židovské menšiny, který ani přes vlastní trpké zkušenosti neztrácí víru v základní hodnoty života. Ackermanovým přítelem se stává liberální „intelektuál v uniformě“, bývalý divadelní režisér Michael Whitacre. Spletité osudy obou Američanů se naplňují v závěrečném střetnutí se zfanatizovaným příslušníkem hitlerovské armády Christianem Diestlem.
Hluboká pravdivost i obsahová závažnost románu Mladí lvi zařadila Irwina Shawa po bok takových autorů, jako jsou Ernest Hemingway, Stephen Crane, Norman Mailer a Joseph Heller.
Newyorčan Irwin Shaw (1913—1984) začal projevovat své spisovatelské sklony již během studia na Brooklyn College, kde se uplatnil jako redaktor a přispěvatel studentského časopisu. Že těžištěm jeho tvorby budou aktuální společensky závažná témata, prokázal již na začátku své autorské dráhy dramatem Mrtvé pohřbívati (Bury the Dead), varujícím před hrozbou druhé světové války. Její nesmyslnost a krutost vylíčil pak v románu Mladí lvi (The Young Lions). Atmosféru mccarthismu a období studené války zachycuje román Neklidné ovzduší (The Troubled Air). V dalších románech (Lucy Crownová, Lucy Crown, Dva týdny v cizím městě. Two Weeks in Another Town, Boháč, chudák, Rich Man, Poor Man, Chléb na vodách, Bread Upon the Waters) se Irwin Shaw zabývá palčivými problémy své doby a americké společnosti. Souběžně s románovou tvorbou vznikaly i vynikající Shawovy povídky (Námořník z Brém, Sailor off the Bremen, Vítejte do města, Welcome to the City Sázka na mrtvého žokeje, Tip on a Dead Jockey, Láska v temné ulici. Love on a Dark Street aj.), poskytující čtenářům možnost nahlédnout hluboko do vlastního já jejich hrdinů.
„Tak se mi zdá,“ řekl pan Plowman, „že by mně a panu Ackermanovi neuškodilo, kdybychom si spolu popovídali.“
„Ano,“ šeptla Hope, a ze stísněného, nejistého tónu Noe tušil, že je vše ztraceno.
Pan Plowman se uvážlivě rozhlédl po malé hale. „Tohle asi nebude to nejvhodnější místo,“ řekl zíraje na recepčního, který mu zvědavým pohledem oplácel. „Co kdybychom se trochu prošli po městě? Pan Ackerman by si město jistě beztak rád prohlédl.“
„Ano, rád,“ řekl Noe.
„Počkám tady,“ řekla Hope. Prudce se posadila do houpací židle, která v tichu haly znepokojivě zavrzala. Stařec zvuk doprovodil přísnou, nesouhlasnou grimasou, a Noemovi zatanulo, že bude ten naříkavý, dřevěný skřípot jistě ještě mnoho let v ošklivých chvilkách slýchat.
„Budeme tu zpátky asi tak za půl hodiny, dcero,“ řekl pan Plowman.
Při slově „dcero“ sebou Noe maličko trhl. Zaznělo to jako ve špatné hře z farmářského života na přelomu století, a když Noe přidržoval dveře a pak s panem Plowmanem vycházel do zasněžené ulice, měl neskutečný pocit melodramatického a velice záludného dění. Ještě letmo zahlédl Hope, jak je oknem úzkostně sleduje, a pak už zvolna a rozvážně kráčeli kolem zavřených krámů a v dotěrném větru a zimě se procházeli po umetených chodnících.
Téměř dvě minuty nepromluvili, jen boty jim občas suše zakřupaly ve zbytcích sněhu, které se nepoddaly lopatám. Potom promluvil pan Plowman. „Kolik vám v hotelu počítají?“ zeptal se.
„Dva a půl dolaru,“ řekl Noe.
„Za jeden den?“ zeptal se pan Plowman.
„Ano.“
„Sprostí zloději,“ řekl pan Plowman. „Všichni hoteliéři.“
Potom se zase pohroužil do mlčení a oba tiše kráčeli dál. Kráčeli kolem Marshallova obchodu s obilím a krmivem, kolem drogerie a bufetu pana F. Kinna, kolem Giffordovy prodejny pánských oděvů, kolem advokátní kanceláře Virgila Swifta, kolem řeznictví Johna Hardinga a pekařství paní Waltonové, kolem obchodu s nábytkem a pohřebního ústavu pana Olivera Robinsona a kolem Westova koloniálu.
Tvář pana Plowmana pod staromódním nedělním kloboukem byla nehybná a strnulá, a když Noe od těch přísných, klidných rysů, od toho vědomě neúčastného výrazu vzhlédl k průčelím krámů, zabodávala se mu jejich jména do mozku, jako když nějaký metodický, nezaujatý tesař zatlouká hřeby do prkna. Každé jméno byl útok. Každé jméno bylo jako zed, prohlášení, šipka, výstraha. Noe měl pocit, že mu starý pán jemným, klidným, důvtipně vymyšleným způsobem ukazuje sourodý, soudržný svět prostých anglických jmen, svět, z něhož pochází jeho dcera. Starý pán zřejmě oklikou zvídá, jak by se tu vyjímalo jméno Ackerman, jméno dovezené z babylónu Evropy, jméno opuštěné, lehkovážné, nevlastněné, jméno bez otce a domova, jméno nahodilé a nikde nezakotvené.
Snad by bylo lepší utkat se s bratrem, pomyslel si Noe, řečným, hřímajícím všecky ty staré, známé, ošidné argumenty, než s tímhle lstivým, tichým yankeeským útokem.
Minuli obchodní část města a dosud mlčeli. Na protější straně trávníku se zdvíhala omšelá, cihlová školní budova, obrostlá uschlým břečťanem.
„Tamhle chodila do školy,“ řekl pan Plowman se strnulým pokývnutím hlavy. „Hope.“
Další nepřítel, pomyslel si Noe, hledě na prostou, starou stavbu, krčící se za několika duby, zas jeden sok číhající tu na mě pětadvacet let. Do zvětralého kamene nad portálem bylo vyryto jakési moto a Noe přimhouřil oči, aby si je přečetl. POZNEJ PRAVDU, hlásala setřená písmena generacím Plowmanů, kteří pod nimi vcházeli, aby se naučili číst a psát, aby se dovídali, jak jejich předkové v bouřném povětří sedmnáctého věku vystoupili na plymouthská skaliska. POZNEJ PRAVDU A PRAVDA UČINÍ TÉ SVOBODNÝM. Noe takřka slyšel svého otce číst ta slova, slyšel mrtvý hlas burácet a hrobu s patetickým, planoucím zanícením.
„Stála třiadvacet tisíc dolarů,“ řekl pan Plowman, „v roce 1904. Ve třicátém pátém ji Osvětové sdružení chtělo zbourat a postavit novou. To jsme zarazili. Škoda poplatnických peněz. Výborná škola.“
ROSZKOPF, IGNÁC
