ZAHRADNÍK-BRODSKÝ, BOHUMILPOSLEDNÍ AKORD
román
Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, Praha, 1929
edícia Nové sebrané spisy Bohumila Zahradníka-Brodského (65)
souborného vydání svazek LXXXVI.
román, podpis autora,
284 s., čeština
hmotnosť: 320 g
tvrdá väzba
stav: výborný, dobová preväzba s voviazanou obálkou s názvom "Poslední akord"
NEPREDAJNÉ
*H-7-1*
„Jeď tedy k moři,” souhlasil ochotně. „Nebude se ti samotné stýskati?”
„Jsem malé dítě? U moře je vždy živo a přímo cítím, že mne voda a slunce vzpruží. Kam by bylo nejlépe jeti? Nechci nikam daleko.”
„Hm, to lehce upravím. Na sever bys nyní jeti nemohla, tam je ještě velmi chladno, tak v červenci a srpnu bys měla tam požitek. Na jihu je hned v květnu krásně. Na příklad na Gradu.”
„Tuhle jsem viděla vyobrazení Grada a líbilo se mi to,” přisvědčila oživeně.
„Dobrá, pojedeš tedy do Grada. Já ovšem s tebou jeti nemohu, máme mnoho důležitých věcí, které koncipientům svěřiti nemohu, ale najdeš tam dost krajanů, jsou tam naše restaurace a seznámíš se s nějakou naší příjemnou společností.”
„To by se mi líbilo, a dovolíš-li, zeptám se na všechno v některé cestovní kanceláři, po případě tam napíšeme.”
Věc byla v proudu, v cestovní kanceláři dostala hrst letáků a brožur, vypočítali jí, kudy a jak jeti, a ujistili, že bude míti cestu velmi příjemnou. Juháš opatřil z turistického klubu adresy doporučení hodných hotelů a napsal tam. Byl povděčen, že Svatavu opustila její melancholie, a přál jí ze srdce, aby užila svého výletu. O Míťu nebylo starostí, sestra, kterou v zimě zjednali, byla pečlivá, dítě na ni zvyklo, že rodiče vlastně nijak nebyli jím vázáni.
Doplňujíc svou garderobu, čekala Svatava na odpovědi, a když došly, už se jí zmocnila horečka. Juháš radil, aby vyjela hned, namítajíc však, že musí ještě různé věci opatřiti, posunula odjezd o deset dní. Potom však se zimničným chvatem dokončila balení svých věcí a vyjela. Doprovodil ji až na nádraží a tázal se, bylo-li by jí milé, aby pro ni přijel.
„Ne, ne, nikam nejezdi, nevím, jak dlouho se tam zdržím, nebo nezajedu-li odtamtud třeba někam jinam,
Chci býti na několik týdnů v naprostém klidu, cítím přímo, že mi to přinese úlevu a že se vrátím zdráva. Potom, až přijedu, můžeme jeti zase na letní pobyt do P., abys mohl rybařiti.”
„To bych rád,” přiznával se a obličej se mu rozjasnil. „Domníval jsem se, že tě to tam netěší.”
„Těší, také tam ráda pojedu, jen co překonám tuhle skleslost. Sama nevím, co mi je, že tak náhle na mne sklíčenost padla.”
„Každý má chvíle duševní stísněnosti, to přejde. Mořský vzduch a voda tě uzdraví, vrátíš se opálená a budeš se smáti své migréně.”
„Děkuji ti, jsi hodný, že mi nebráníš. Utratím sice peníze, ale co by mi byly peníze platny, kdyby mne život netěšil.”
„Ovšem, to je zcela moudré, nemusíme, bohudíky, tolik počítati, jako jsme počítávali,” dodal s jakousi pýchou.
Byl dojat, když se vlak hnul, a rozteskněn vracel se domů. Najednou pochopil, jak si na ženu zvykl a jak ji má rád. Taková dobrá duše to je, jiná na jejím místě by vyváděla hůře, rozhazovala by, měnila by své rozmary, pyšnila se, ale ona vyjma svou hudbu a svůj zpěv nemá naprosto nic. Pošle za ni ještě peníze, aby v ničem netrpěla nouze a mohla skutečně v dostatku ztráviti svou dovolenou.
Ještě večer napsal do P. paní oficiálové dopis, aby mu loňský byt zajistila, že v červnu zase přijede se ženou a dítětem. A připojil, že žena právě odjela do mořských lázní, aby se zotavila. Ráno hodil dopis do schránky a usednuv v kanceláři přijímal od starého ředitele kanceláře došlou poštu. Zdědil ředitele po bývalém šéfovi a vážil si ho. Byl to starý praktik, který o všem věděl a byl vlastně mladým koncipientům učitelem. Byl neženat, žil samotářsky a docházel pouze do své hospůdky mezi několik
