Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

štvrtok 12. mája 2016

KLÍMA, JOSEF - SPOLEČNOST A KULTURA STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMIE

KLÍMA, JOSEF

SPOLEČNOST A KULTURA STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMIE

Nakladatelství Českoslovennské akademie věd, Praha, 1963
edícia Nové obzory vědy (10)
2. doplnené a opravené vydanie, 7.000 výtlačkov
obálka Josef Prchal

história, dejiny, archeológia,
244 s., 55 čb obr., 16 príloh, čeština
hmotnosť: 327 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

4,00 € PREDANÉ

*H-TV-2*

Na podkladě především klínopisných pramenů sumersko-akkadských,archeologického bádání, všestranné literatury, sleduje autor v hlavních rysech vývoj hospodářskospolečenských vztahů a kulturních projevů ve starověké Mezopotámii, svérázné představitelce nejstarší civilizace v povodí Eufratu a Tigridu. Jde o oblast, do níž je lokalizováno mnoho bájí a pověstí (biblický ráj, báje o potopě, legenda o stavbě babylónské věže aj.). Toto území je zvláštním středem pozornosti v celém vývoji lidstva, neboť zde záhy vznikla nejen zemědělská, ale i městská civilizace a bylo zde také vynalezeno písmo.

Od zeměpisných údajů přechází autor k vylíčení osidlování země a uspořádání ústrojí politické moci od vesnické občiny přes městské státy až k despotické vládní formě babylónské a asyrské. Rozebírá třídní vztahy společnosti i její nadstavbu. Část výkladu věnuje nejstaršímu staroorientálnímu zákonodárnému dílu Chammurabiho a mezopotamské vzdělanosti. Nakonec podává souborný přehled sumerské i akkadské literární tvorby. Celek tvoří plastický obraz života obyvatelstva starověké Mezopotámie, který je cenným obohacením dějin Předního východu vůbec.








nedeľa 8. mája 2016

HARRER, HEINRICH - SEDM LET V TIBETU

HARRER, HEINRICH

SEDM LET V TIBETU
Můj život na dvoře dalajlámy

Olympia, Praha, 1970
edícia Výpravy odvážných cestovatelů
preklad Arnošt Černík
fotografie Heinrich Harrer
obálka Z. Ziegler
1. vydanie, 15.000 výtlačkov

cestopis, Ázia
380 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 585 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ

5,90 € stav: prebal narušený, knižný blok vo veľmi dobrom stave *H-2-6*
3,90 € stav: dobrý, bez prebalu *h-2-6* 


Od dob křesťanských misionářů, kteří se první začali zajímat o tajemný horský stát v klínu Himálaje, usilovali mnozí slavní cestovatelé proniknout na jeho území. Jen několika vyvoleným se to podařilo. Čelné místo mezi nimi zaujímá především Čech Oldřich z Pordenone, jehož cestopis patřil k nejčtenějším knihám své doby. V předválečných letech se o průzkum Tibetu zasloužil zejména Sven Hedin, ledacos jsme se také dozvěděli od neúspěšných britských výprav na Mount Everest a z několika málo přírodovědeckých expedic. Když vyšla kniha Heinricha Harrera Sedm let v Tibetu, vzbudila proto pravou senzaci. Podává totiž nejzasvěcenější a nej úplnější obraz země. Během několika let dosáhla celkového nákladu přes dva milióny výtisků.

Heinrich Harrer prožil svá léta v Tibetu šťastnou náhodou. Cestou z horolezecké expedice k Nangá Parbatu byl při vypuknutí druhé světové války internován v britském táboře, odkud se mu spolu s Petrem Aufschnaiterem podařilo uprchnout do Tibetu. Dlouhé měsíce putuje o hladu ledovými pustinami, až se po mnoha dobrodružstvích dostane v převlečení do Lhasy, kde se stává učitelem a přítelem mladého dalajlámy.

Rakušan Harrer začal životní dráhu jako úspěšný sportovec. V roce 1937 dobývá titulu akademického mistra světa ve sjezdu na lyžích, jako první vystupuje severní stěnou na Eiger, stává se přeborníkem své země v golfu. Avšak záhy se věnuje pouze cestování. Kromě asijských velehor navštěvuje Novou Guineu (překlad knihy Přicházím z doby kamenné vydala Olympia 1967), Jižní i Severní Ameriku. V roce 1965 je jmenován řádným profesorem geografie ve Štýrském Hradci, kde také zřídil vlastní muzeum bohatých sbírek z cest.









STÁTNÍ VĚŠTEC

Tak jako obyvatelstvo při svých starostech všedního života vyhledává radu a pomoc u proroků a lamů, tak se i vláda před velkým rozhodnutím ptá státní věštírny. Prosil jsem svého přítele Wangdulu, aby mě jednou vzal s sebou na oficiální dotaz. A tak jsme časného rána vyjeli na koních do kláštera Näčhung. Úřad státního věštce vykonával tehdy devatenáctiletý mnich. Pocházel z prostých poměrů, při všech zkouškách však vzbudil pozornost svými mediálními schopnostmi. I když neměl ještě takovou rutinu jako jeho předchůdce, který spolupůsobil při vyhledání dalajlámy, očekávalo se od něho mnoho. Často jsem si lámal hlavu, zda se dokáže pohroužit před tolika lidmi v tak krátké době do hlubokého transu proto, že má neslýchanou koncentrační schopnost, nebo zda používá drogy či jiných prostředků.

Aby mohl vydat věštbu, musí mnich odpoutat svého ducha od těla a umožnit tak bohu do něho vstoupit a hovořit jeho ústy. V takovém okamžiku se stává prostřednictvím svých mediálních vloh manifestací boha. To je přesvědčení všech Tibeťanů a věřil tomu i Wangdula.

Za podobných úvah jsme překonali osm kilometrů do kláštera Näčhung. Z chrámu vstříc nám zaznívala temná, nepříjemná hudba. Vstoupili jsme. Prostředí bylo strašidelné, ze všech stěn se na nás šklebily děsivé grimasy a lebky. Vzduch naplněný dýmem z kadidla tížil na prsou. Právě přiváděli mladého mnicha ze soukromé kobky do pochmurné chrámové haly. Měl na hrudi okrouhlé kovové zrcadlo. Sluhové věštec zahalili do pestrých hedvábných rouch a vedli ho k jeho křeslu. Potom se všichni od něho vzdálili. Kromě tlumené tísnivé hudby nebylo slyšet nikde ani zvuk. Médium se začalo soustřeďovat. Pozoroval jsem je ostře, neodtrhl jsem z jeho rysů oka. Neunikl mi nejmenší pohyb tváře. Zdálo se, jako by z něj pozvolna vyprchával život. Najednou bylo úplně nehybné, obličej se mu proměnil ve strnulou masku. A náhle — jakoby zasaženo bleskem — se vymrštilo. Prostorem prolétla úleva: bůh do něj vstoupil. Médium se začalo chvět stále silněji, pot se mu perlil na čele. Tu již k němu přistupují sluhové a posazují mu na hlavu ohromnou fantastickou korunu. Je tak těžká, že ji musí držet dva muži, a když ji věštci posadí na temeno, klesne jeho útlá postava pod tíhou tiary ještě hlouběji do podušek křesla. Není divu, že média dlouho nežijí, napadá mě; obrovská tělesná a duševní námaha těchto seancí stravuje síly.

Třes věštcův se stále stupňuje, příliš zatížená hlava se kymácí ze strany na stranu, oči mu vylézají z důlků. Obličej je odulý a pokrytý nezdravým ruměncem, mezi zuby vyrážejí sykavé hlásky. Najednou médium vyskočí, sluhové mu chtějí pomoci, vysmekne se jim a za zvuků hoboje se začne mladý mnich otáčet v podivuhodném extatickém tanci. Jeho steny a skřípání zubů jsou jediné lidské zvuky v chrámu.

Teď začal divoce bušit ohromným prstenem na třpytivý štít na prsou. Chřestění přehlušuje temné víření bubnů. Potom se otáčí na jedné noze, vzpřímí se navzdory váze ohromné koruny, která byla předtím těžká pro dva muže. Sluhové naplní věštcovy dlaně ječným zrním a on je začne házet mezi ustrašený zástup přihlížejících, všechno se sklání. Skoro se strachuji, že budu považován za vetřelce. Mnich je nevypočitatelný . . . Neruším boha? Po chvíli se věštec uklidňuje. Sluhové ho pevně uchopili, předstupuje před něj kabinetní ministr. Položí mu přes tíží skloněnou hlavu hedvábnou stuhu a začne mu klást otázky pečlivě zformulované kabinetem. Obsazení místa guvernéra, vyhledání vysokého .....


sobota 7. mája 2016

PELIKOVSKÝ, PAVEL JOSEF - REGULNÍ KNÍŽKA

PELIKOVSKÝ, PAVEL JOSEF

Serafínského Otce sv. Františka z Assisi
tětího řádu
příruční
REGULNÍ KNÍŽKA
pro kněze a lid v městě i na venkově
dle nového ustanovení Jeho Svatosti papeže
Lva XIII.

B. Stýblo, Praha, 1898
6. opravené a rozmnožené vydanie

náboženská literatúra,
672 s., čeština
hmotnosť: 420 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, dobová preväzba

5,50 €

*H-1-1*

Radostí velikou naplňuje nás, že v nynější době, kdy zásady protináboženské vždy šířeji a i směleji se rozhlašují, právě sv. Třetí Rád se upevňuje a tím i zásady náboženské v lidu se rozmnožují. Jednou toho známkou jest, že veliký náklad pátého vydání této regulní knížky, před lety vydané, úplně již jest rozebrán. Kdyby lid k sv. Třetímu Řádu lhostejně se choval, ano kdyby počet členů sv. Třetího Rádu se umenšoval, tu jistě nejevila by se potřeba nového vydání knížky regulní. Dále nás nová potřeba téže knížky tím více těší, čím více přesvědčeni jsme, že lid koupené knížky regulní ve skutečnosti k novému duchovnímu vzdělání upotřebuje a že táž kniha nepropadá osudu, jemuž tisíce světských i jinak výborných knih propadají.

V radostném tomto přesvědčení posíláme lidu českoslovanskému knížku regulní u vydání novém, opraveném a místy rozmnoženém, majíce tu prosbu k Pánu Bohu, aby i toto nové šesté vydání v řadách lidu takořka zbraň rozmnožilo proti nepřátelům našeho spasení.

Svatý Otče Františku! vypros této knížce a zbožným čtenářům serafínského nebes požehnání.












Poklesky jazykové a zpytování svědomí.

§ 10. „Přísahati nemají nikdy leč v případu nevyhnutelné potřeby. Oplzlých řeči, jakož i šprýmovných, kluzkých žertů ať se všemožně chrání. Na večer nechať svědomí své zpytují, zdali snad lehkovážné něčeho takového byli se dopustili; stalo-li se tak, nechať chybu aspoň kajícnosti napraví.“

a) Přísahá se tenkráte, když se něco tvrdí neb připovídá, a Pán Bůh za svědka se béře, jenž jest neomylná pravda, kteráž každou nepravdu — lež — i tu nejmenší v nenávisti má. Přísahou muže býti čest a chvála Boží rozmnožena, ale také naopak se stává jako když v malichernostech, v obyčejném rozmlouvání Pán Bůh se za svědka volá Již Duch sv. dí: „Člověk, kterýž mnoho přísahá, naplněn bude nepravostí a neodejde od domu jeho rána,“ (Sirach 23, 12.) a opět: „Přísahání nechť nepřivykají ústa tvá, neb mnozí jsou pádové v něm. Jmenování pak Boha nebývej ustavičně v ostech tvých, a k jmenům svatých nepřiměšuj se (nepřísahej skrze ně): nebo nebudeš bez viny od nich.“ (Sir. 23, 9. 10.) Dle vyřčení pak samého Krista Pána k učenníkům svým proneseného: „Jáť pak pravím vám, abyste nikterak nepřísahali; ale řeč vaše bud, jest, jest ne, ne“ ; což pak nad to více jest, to od zlého jest“. (Mat. 5., 34. 30.) — nu tedy řeč naše tak býti spořádána, abychom to, což tvrditi máme, slovíčkem „ano“ stvrdili, slovíčka pak „ne“ užívali, když tomu tak není, jak se praví. U členů III. řádu má se pravdomluvnost zvlásť pěstovati, aby jedenkaždý jejich jednoduché vyřknutí tak za pravdivé měl, jako by prísahou potvrzeno bylo; aby nebylo zadného dokládání se ani potřebí. Protož pro uvarování takových hříchů velí sv. Regule, aby Terciáři nikdy nepřísahali, leč v případu nevyhnutelné potřeby. Tenkráte tedy jen přísahejte, když k tomu od duchovní neb světské vrchnosti vyzváni jste, a to v pádech od Církve sv. ustanovených: totiž pro pokoj aneb pro víru, pro zachování dobrého jména, aneb abyste důležité svědectví potvrdili.

b) Sv. Regule zakazuje: „oplzlých řeči, šprýmovných a kluzkých žertů."  O jazyku lze mnoho říci: neboť sám Duch sv. dí: „Smrt a život jsou v moci jazyka.“ (Sir. 28., 28.) Z toho jde, že všeliké dobro i zlo závisí od dokonalého aneb nedokonalého řízení jazyka. Proto nás k tomu i přísně napomíná sv. apoštol Jakub řka: „Hle ! koňům dáváme udidla v ústa, aby nám povolni byli, a všecko tělo jejich semo tamo obrácíme; hle! i lodi, jakkoli jsou veliké a prudkými větry hnané malým pravidlem bývají semotam obracovány, kamžkoli chce vůle toho, kdož je spravuje, tak i jazyk jest sice malý úd a veliké věci provozuje. Aj, jak malý oheň jak veliký les zapálí! I jazyk jest oheň, veškerost nepravosti. Jazyk jest mezi našimi údy ten, kterýý znečišťuje celé tělo a zaněcuje kolo narození našeho.“ (3, 3—7.)

A sv. apoštol Pavel přikazuje: "Žádná řeč zlá nevycházej z úst vašich, nýbrž jestli která dohrá k vzdělání víry, kteráž by dala milost posluchačům.“ (Efes. 4., 29.) A brzo pak na to udává zřejmě, co myslí slovem „řeči zlé“, an dí: „Smilství pak a všeliká nečistota, nebo lakomství, nebuď ani jmenováno mezi vámi, jakož sluší Svatým neboť mrzkost nebo bláznovské mluvení, nebo šprýmování, které k věci nenáleží.“ (Efes. 5. 3.) Jako tedy plavci na svých mapách naznačena mají všecka úskalí, na nichž by loď mohla v nebezpečí přijití, aby se jich co nejbedlivěji varovali: tak má zbožný Terciář znamenati všeliký nepravý a méně slušný předmět, aby o něj jazykem svým neurazil a vnitřní čistotu srdce neztroskotal. Ať nedím, že dle písma sv. „v mnohých řečech nalézá se bláznovství“ (Kaz. 5., 2.), a že „mnoho více jest těch, kteří zahynuli skrze jazyk svůj, než kteří padli ostrostí meče“ (Sir. 28., 22.), na tom, bratří, sestry, trvám, že, kdož mnoho


piatok 6. mája 2016

COOPER, JOHN FENIMORE - LOVEC JELEŇOV

COOPER, JOHN FENIMORE

LOVEC JELEŇOV
(The Deerslayer)

Mladé letá, Bratislava, 1978
preklad Albert Remenár
ilustrácie Teodor Schnitzer
3., upravené vydanie, 20.000 výtlačkov

knihy pre deti, beletria, román, dobrodružné, 
152 s., slovenčina
hmotnosť: 648 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: výborný

5,90 € PREDANÉ

*BIB06*

Cooper sa narodil  v roku Veľkej francúzskej revolúcie v rodine amerického veľkostatkára. Pôvodom a výchovou bol aristokrat, a preto prijímal nastupujúcu buržoáziu nepriateľsky.  Vo svojich románoch a novinových článkoch ju nemilosrdne kritizoval, obracal na posmech.  Hoci mal nepríjemnosti a ťažkosti, nevzdával sa. viedol súdne procesy, bičoval neporiadky súčasnej spoločnosti. Nakoniec musel predsa len ustúpiť.  Odteraz venoval sa len písaniu.  Ako protiklad nastupujúcej buržoázie postavil umelecký obraz starého patriarchálneho života indiánskych kmeňov, oslavy voľného života v prírode.  V postave bieleho lovca Nathaniela Bumppa stelesnil svoju predstavu o správnom vzťahu k Indiánom a k prírode.  Rámec celej pentalogie tvoria mocenské boje Angličanov a Francúzov o koloniálnu moc nad americkým kontinentom. Oba národy využívajú pre svoje ciele domorodé obyvateľstvo — Indiánov. Spojencami Francúzov sa stali severnejšie kmene kanadských Hurónov a na strane Angličanov bojovali južnejší Delawari, medzi ktorými boli Mohykáni najstatočnejším kmeňom. Románom „Lovec Jeleňov“ sa začína historická epopeja o Indiánoch, hoci práve tento diel bol napísaný posledný.  Hrdinom tohto románu je mladý lovec Nathaniel Bumppo, ktorému Delawari dali meno Lovec Jeleňov, pretože bol neobyčajne šikovným lovcom tejto zveri.  Je prvý raz na bojovom chodníku.  Je až nepochopiteľne pravdovravný a nesebecký.  Pomáha ľuďom bez rozdielu farby pokožky len preto, že v tom nachádza vnútorné uspokojenie. Aby zachránil svojho priateľa, indiánskeho náčelníka Čingačgúka, ktorý prišiel vyslobodiť svoju nevestu k Hurónom, lebo mu ju uniesli, nechá sa zajať.  Hoci mu hrozí zdĺhavá, bolestivá smrť, neprejaví najmenšiu ľudskú slabosť, čím vzbudí obdiv aj u nepriateľa.  Do celkom iného sveta sa dostávajú bieli osadníci — Tom Hutter a mladý namyslený krásavec Henry March — lovci skalpov.  Na každý skalp nepriateľského Indiána vypísali anglickí kolonizátori veľkú odmenu.  V honbe za bohatstvom dopúšťali sa teda „legálne“ rozliční dobrodruhovia najneľudskejších činov a vraždili nielen bojovníkov, lež aj ženy a deti.  Na vlnách a brehoch Zrkadlového jazera, vyžarujúceho čarovný, podmanivý pokoj a nádheru, odvíja sa tragický príbeh krásavice Judity a slabomyseľnej Hetty.






ŠTRNÁSTA KAPITOLA

Pokojný večer bol v ostrom protiklade s rozbúrenými ľudskými vášňami, ale rastúca temnota bola s nimi v podivnom súlade. Slnko už zapadlo, rozlúčilo sa so zemou, okraje mrakov sa už nejagali zlatom jeho lúčov a cez pretiahnuté štrbiny neprenikalo slabnúce svetlo. Ako ťažký hustý baldachýn vzdúvali sa na nebi mrákavy. Vyzeralo, že noc bude opäť temná. Na jazernej hladine nesčerila sa ani vlnka. Ševelil iba slabučký vánok, vetríkom sa to sotva mohlo nazvať, ale bol vlhký a dusný. Spoločnosť v hrade bola práve taká zachmúrená a mlčanlivá ako príroda okolo nej. Obaja vyslobodení zajatci cítili akési pokorenie a zneuctenie, ale do týchto zahanbujúcich pocitov miešala sa aj trpká túžba po pomste. Veľa premýšľali aj o tom, ako zle s nimi zaobchádzali v posledných chvíľach zajatia, ale neboli im vďační ani za milotu, ktorú im divosi preukazovali predtým. A napokon ich pálilo svedomie, ktoré im našepkávalo, že čo vytrpeli, bolo iba spravodlivou odplatou. Viac sa poddávali hnevu voči svojim nepriateľom, a seba nechceli viniť.

Ostatní boli mlčanliví. Lovec Jeleňov a Judita sa oddávali žalostným úvahám, len Hetty bola v tejto chvíli úplne šťastná. A Delawar vo vyhliadke, že čoskoro bude mať opäť pri sebe svoju verenicu, videl v duchu len rozžiarené obrazy šťastia. V takomto rozpoložení a v takejto nálade zjedli večeru.

Tom, starký, — zvolal Hurry a vybuchol v kŕčovitý, násilný smiech, — keď si bol taký uvelebený na čačine, vyzeral si ako poviazaný medveď, a len sa divím, že si nevrčal. No už je to za nami, načo stonať a vzdychať. A ten oplan Rozčesnutý Dub, čo nás sem priviezol, má pozoruhodný skalp, dal by som zaň toľko, čo platí Kolónia. Cítim sa bohatý ako guvernér, akoby som mal dukátov plné priehrštie. Judita, srdiečko, trúchlili ste za mnou, keď som bol v rukách Filištíncov? Filipsteinovci bola rodina nemeckého pôvodu, žijúca pri Mohawku. Hurry ju nenávidel a trochu si jej meno poplietol s biblickými nepriateľmi Židov Filištíncami.

Naše slzy zdvihli hladinu jezera, Harry March, mohli ste to pri pobreží spozorovať, — silila sa Judita do posmechu, hoci nemala náladu na žarty.

To, že Hetty i ja budeme žialiť za otcom, bolo snáď celkom prirodzené, no za vami sme prelievali priam potoky sĺz.

Ale, Judita, o úbohého Harryho sme sa práve tak trápili ako aj o otca, — prerušila ju prostoduchá sestra.

Pravdaže, Hetty, pravdaže, veď my máme starosť o každého, kto je v tiesni, to vieš dobre, — odvetila Judita tichým, chlácholivým hlasom.

Ozaj máme radosť, že vás vidíme a že ste sa dostali z rúk tých Filipsteinovcov.

Ej, je to psia svorka títo Indiáni... a podobné psie plemeno sú aj tí dolu pri rieke. Nechápem, Lovec Jeleňov, ako si nás mohol dostať od nich. Odpúšťam ti, že si mi zabránil vykonať spravodlivosť nad tým oplanom, čo tu bol, odpúšťam ti pre tú malú službičku, ktorú si nám preukázal. Teraz nám však prezraď, ako si to urobil. Môže sa stať, že aj ty budeš raz v takej istej núdzi, a potom ti tiež pomôžeme. Dosiahli ste to nejakým klamstvom alebo azda lichôtkami?

Ani jedno ani druhé, Hurry, jednoducho som vás vykúpil. Zaplatili sme za vás výkupné, a to veľmi vysoké. Iste si dáš pozor, aby si sa nedal ešte raz polapiť, lebo už by nám naša zásoba cenností nevystačila.

Výkupné! Ech, to teda musel starý Tom potriasť mešcom, lebo mojich sedem slivák, to je všetko, čo mám, nestačilo by vykúpiť ani len vlas, nie to ešte kožu. Ani by som nebol veril, že by táto svorka lotrov len tak ľahko vypustila zajatca, keď už ho majú pevne zviazaného na zemi. Ale peniaze sú peniaze a odolať im padne vždy nesmierne ťažko. Či Indián či beloch — je to vcelku jedno.

Hutter vstal, pokynul Lovcovi Jeleňov a zaviedol ho do izby. Tu sa konečne starý Tom dozvedel, čím bolo treba zaplatiť za ich slobodu. Starký neprejavil ani nevôľu, ani prekvapenie, keď sa dopočul, že otvorili truhlicu. Predsa však by bol rád zvedel, ako ďaleko prezreli obsah. A vypytoval sa i na to, kde našli kľúč. Lovec Jeleňov ako zvyčajne povedal pravdu. Rozhovor čoskoro skončili a obaja sa vrátili do prednej miestnosti, ktorá bola zároveň obývacou izbou a kuchyňou.

Neviem, čo si o tom myslieť. Či je medzi nami a divochmi mier, alebo vojna, — zvolal Hurry.

Veľmi priateľsky sa tvárili, keď nás ako zajatcov prepúšťali na slobodu. No a keď sa chlapi správajú k sebe čestne a ohľaduplne, to znamená, že sa rozchádzajú ako priatelia... Poď dnu, Lovec Jeleňov, a povedz nám svoju mienku! Vážim si ťa viac ako predtým, lebo si to svojím posledným činom zaslúžiš.

Tu je odpoveď na tvoju otázku, Hurry, aby si opäť dostal chuť bojovať.


DOMASTA, JÁN - POVESTI O HRADOCH III.

DOMASTA, JÁN

POVESTI O HRADOCH III.

Stredoslovenské vydavateľstvo, Banská Bystrica,  1971
edícia Rozkvet (74)
ilustrácie Fedor Klimáček
1. vydanie, 20.000 výtlačkov

beletria, próza krátka, história,
312 s. slovenčna
hmotnosť: 664 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, na malom mieste natrhnutý prebal

4,90 €

*BIB06*

S dvojročným odstupom vychádza opäť v Stredoslovenskom vydavateľstve ďalší diel „Povestí o hradoch" Jána Domastu. V štrnástich celkoch — povestiach, dej ktorých je zasadený do hradov, a medzi múry mestských hradieb približuje čitatelovi miesta, z ktorých mnohé sú dnes už len historickou pamiatkou, resp. príjemným miestom oddychu turistu, či náhodného návštevníka.

Staré hrady so slávnou i menej slávnou bojovou históriou, známe slovenské dediny i mestá, hlboké rokliny a husté lesy sú javiskom, na ktorom autor — výborný rozprávač rozohráva jednu z možných variácií uchovaných povestí.

Domasta pri ich interpretácii využíva najstaršie dostupné pramene, ktoré dotvára svojou fantáziou, pričom však zachováva ich historické jadro a v daných možnostiach aj historickú, prípadne ľudovú motiváciu.

Povesti, ktorých dejovou osnovou je vo viacerých prípadoch napr. túžba po bohatstve vedúca až k zrade vlastných (Kremnické pávy, Tri krížiky vlastnou krvou a i.) alebo nenásytná chamtivosť, nenávisť, zhýralosť a ďalšie ľudské neresti (Devínsky šašo a jeho chovanica, Čarodejník na Vinnom, Vrece, čo sa nemohlo naplniť, Lakomý Gulden a prefíkaná Vanda, Posledný hintov velkomožného pána Balassu), ale i iné; taktiež láska, hrdinstvo, zbabelosť, ľúty boj a kruté vojny (Poľská kňažná a rytier Roland, Pustovník na Smutnom vŕšku, Komárňanská hrdinka, Levické biele husi) sú príjemným, osviežujúcim čítaním, ktoré zaujme každého, kto knihu chytí do rúk.









VOLAVKOVÁ, HANA - MALÍŘ VIKTOR BARVITIUS

VOLAVKOVÁ, HANA

MALÍŘ VIKTOR BARVITIUS

Jan Štenc, Praha, 1938

monografie, výtvarné umenie, životopisy, dedikácia autora
144 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 416 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, na predsádke podpis autorky s vročením 1945

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*







Když roku 1902 Viktor Barvitius zemřel, nebyl téměř jeho odchod ze života v české veřejnosti zpozorován. Jen ze zpravodajské povinnosti přinesou Národní listy několikařádkovou noticku o jeho úmrtí, a přece ztratil v Barvitiovi pražský kulturní život osobnost, která po celé půlstoletí vynikajícím způsobem zasahovala do jeho běhu. Nejprve jako malíř a Cech, později jako správce Obrazárny, německý kulturní Činovník i odborný spisovatel, hrál Barvitius v uměleckém dění pražském vždy důležitou úlohu. Jako jeden z prvních moderních realistů, druh Pinkasův a Purkyňův, zapsal se malířským dílem svých mladých let významně do dějin novějšího českého umění; později pak, když přešel do německého tábora a stal se musejním ředitelem, získal si nemalé zásluhy o ústav, který mu byl svěřen, a vykonal také ostatní svou činností dobrý kus práce. Mlčení, jež se rozhostilo po jeho smrti, neznamenalo jenom, že jeho malířská tvorba upadla již tehdy v úplné zapomenutí, anebo, že by jeho působení na poli teoretickém a organisačním bylo snad zneuznáno. Mnohem více platilo jeho politickému přesvědčení. Viktor Barvitius, kdysi příslušník českého kulturního tábora, změnil se totiž později nejen ve vlažného rakouského utrakvistu, nýbrž přešel dokonce na břeh ofensivního němectví. Proto nebyla jeho smrt provázena větší účastí s české strany a proto také po právu želely jeho odchodu Deutsche Arbeit a Bohemia více než český tisk. Německé nekrology šíří se sice velmi pochvalně o Barvitiově významné účasti ve veřejném kulturním životě Němců v Čechách, pomíjejí však přitom téměř důsledně jeho malířskou minulost. Povšimněme si, že to není z nedopatření, neboť tento poměr k Barvitiovi-malíři zachovává i nadále všechna pozdější německá literatura. Ještě R. Hönigschmidt, když roku 1928 píše do časopisu „Witiko“ článek o německém umění v Moderní galerii, neuvádí ve svém přehledu retrospektivní části ani Barvitiovo jméno, přestože německá sekce Moderní galerie zakoupila již delší čas před tím řadu jeho prací. Pro německou literaturu neplatí tedy vlastně Barvitius za německého malíře. S podobně nejasným stanoviskem k Barvitiově osobě setkáme se však na krátkou dobu i v české literatuře: je to v létech devadesátých, kdy Barvitius se hlásí, ještě činný a plný života, sám k Němcům. Tehdy není uveden, ač vystavuje na Jubilejní výstavě, v Hostinského pojednání z roku 1894. Hned na to, v Památníku Akademie z roku 1898, figuruje však již jeho dílo v souboru české tvorby. Od dob Mádlova článku v Památníku se pak o Barvitiově národnostní příslušnosti už nikdy neuvažovalo a náš umělec byl tak bez diskuse přijat do kruhu českých výtvarníků. Harlas a Jiřík, stejně jako Jiránek a Matějček vůbec se už o otázce národnostní nezmiňují.

Až do r. 1915 bylo Barvitiovo dílo známo jen úryvkovitě, z prací vystavených na jubilejních výstavách, Zemské r. 1891 a Krasoumné Jednoty r. 1908. Možnost vytvořiti si úplnější představu o jeho vývoji a charakteru poskytla teprve posmrtná Barvitiova výstava, uspořádaná r. 1915 sice utrakvistickou Krasoumnou jednotou, ale vyvolaná v život, jak vystihl Mádl, mladým českým uměním, které si hledalo svou retrospektivu. Ve třech článcích, jimiž Mádl tuto první Barvitiovu výstavu doprovodil, byl zároveň po prvé načrtnut Barvitiův umělecký profil, který obohatili detailními rozbory obrazů V. Kramář, R. Kuchynka a V. V. Stech. Po roce 1915 setkáváme se s ojedinělými reprodukcemi Barvitiových obrazů ve Zlaté Praze, které jsou ohlasem nově probuzeného zájmu o dílo našeho umělce. Systematičtěji publikuje pak Barvitiovy práce v Topičově sborníku 1924 K. Herain, zároveň s obsáhlejší studií. Rok na to byla uspořádána nová výstava, v níž byla ukázána Barvitiova tvorba v souvislosti s Pinkasem, Purkynčm a Chittussim, v duchu koncepce Jiránkovy, která tyto umělce po prvé spojila ve skupinu t. zv. francouzských realistů. V referátech o této výstavě byl také naznačen, někdy velmi výstižně (J. R. Marek), rozdíl mezi jednotlivými členy této skupiny a Barvitius tak určitěji charakterisován. Na Barvitia-Němce se při tom už vlastně zapomnělo. Až v roce 1934 vrací se opět Arne Novák, ve vzpomínce stého výročí umělcových narozenin, k národnostnímu aspektu barvitiovského problému. Zde navazuje také tato knížka. Budiž ještě připomenuto, že na musejnickou činnost Barvitiovu upozornila výstava v Obrazárně vlasteneckých přátel umění roku 1932, na jeho působení publicistické pak H. Volavková (v Salonu 1934 str. 12. č. 7.)



KRÁĽ, FRAŇO - ČENKOVEJ DETI

KRÁĽ, FRAŇO

ČENKOVEJ DETI

Mladé letá, Bratislava, 1971
ilustrácie Štefan Cpín
edícia Klub mladých čitateľov
5. vydanie, 46.000 výtlačkov

 beletria, román, knihy pre deti,
128 s., slovenčina

tvrdá väzba

PREDANE stav: veľmi dobrý *tomzom*dets*
PREDANE stav: veľmi dobrý *BIB06*dets*






Roztomilý chlapec

Šípkové ruže kúpu sa v pramienkoch rannej rosy. Nad lesom víta vták východ slnka. Na lešenia novostavieb vystupujú nezrelí chlapci a dievčatá s prvými nošami malty. Z hotelov uberajú sa páni, panie a buldogy do parkov na ranné prechádzky. A v priekope pri ceste skromne žobre štvorročný Paľko: «Pjosím kojunu...»

A samá nespokojnosť... Šípkové ruže chceli by viac lupienkov, aby sa vyrovnali ružiam záhradným. Vták túži po krajšom hlase, aby ešte viac čaroval. Chlapci a dievčatá stenú pod ťarchou noší. Dámam a pánom protiví sa Paľkovo žobranie. Buldogy nenávidia zlaté retiazky. A Paľko svoj hlad. «Pjosím kojunu . . . pjosím. Som hjadný ...»

«Ejha, a to je veru veľký pán, ten malý žobráčik! On chce len koruny! A nebol by ti dobrý takto i šestáčik?»

«Pjosím šestáčik . . . pjosím . . .»

«No, dám ti ho, keď budem mať drobné,» povie láskavý pán a poberá sa za svojou družinou.

«Pjosím šestáčik . . . pjosím ...»

«Šestáčikov nemáme. Ale ak si hladný, dáme ti chleba a salámy. Chceš?» «Pjosím chleba, pjosím salámy, hjadný som ...»

A Paľko drží v rukách okruštek a veselo zahryzuje. Okolo neho stojí kruh invalidov, ktorí sú tu v sanatóriu v neďalekých Tatranských Matliaroch na liečení. Liečia sa z tuberkulózy, ktorú im spôsobila vojna. Každý z nich drží v ruke balíček chleba a salámy, čo práve dostali v jedálni pri raňajkách na predobed.

«Máš mamičku ?»

Paľko prikyvuje hlavou, lebo pre plné ústa nemôže hovoriť.

«A máš aj bratov a sestry ?»

Paľko zas prikyvuje.

Invalidi pozerajú jeden na druhého. Sem-tam zaleskne sa oko a zradná slza stečie tvárou. Hádam spomínajú na svoje biedne deti doma, ktoré tiež hladujú. «A otca máš?»

Paľko vrtí záporne hlavou.

Tu pristupujú invalidi jeden po druhom a každý skladá svoj balíček chleba a salámy do Paľkovho náručia. Chlapec sa blažene usmieva. Už má plné náručie.





štvrtok 5. mája 2016

BODENEK, JÁN - IVKOVA BIELA MAŤ

BODENEK, JÁN

IVKOVA BIELA MAŤ

Mladé letá, Bratislava, 1973
Výberový rad Klubu mladých čitateľov
ilustrácie Viera Bombová
6. vydanie, 29.000 výtlačkov

beletria, román, knihy pre deti,
140 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba
stav: výborný, nepoužívaná

predané

*BIB06*

Pri každodennej práci a zúfalom boji o prežitie nie je čas na výchovu a prejavy citov. No hoci Ivko nevie dať najavo svoje city, v jeho vnútri bije srdiečko plné nekonečnej lásky k bielej mamke. Naplno si ju uvedomil po nenaplnenom úteku za učiteľkou. Keď napokon potajomky kladie kvety na hrob svojho otca, ktorého bol kedysi vinil zo svojho nešťastia, hladu, biedy a poníženia, prosí ho o odpustenie a sľubuje, že nikdy nikoho neodsúdi slovom. 








Ivko nevedel, koľko mohlo byť hodín, keď sa prebudil na akýsi krik a nadávanie. Ktosi zlostne dupotal po izbe, mrmlal, potom Ivko začul otcov plačlivý hlas.

Kde v parome sú zápalky?

Počul, ako ťažko, stonajúc od ustatosti, zobúdza sa mať.

Čože zas búriš? - pýtala sa. - Veď nechaj spať ...

Zápalky daj, nech zapálim, zle mi je. Kýsi čert čosi položil do police — vypil som to miesto borovičky. Jój, črevá mi skrúca ... Tie zápalky!

Mať vstala, vykutala odkiaľsi zápalky, zapálila petrolejovú lampu. Ivko pozrel do svetla: za stolom, krčiac sa od kŕčov, čupel otec, držal sa za žalúdok a kvílil. A na stole pred ním bola fľaštička, čo Ivko ukradol Fer-
kovi Ľavke, keď si chcel urobiť elektrický strojček. Ivka ovalil tento pohľad. Striaslo ho, keď ju poznal, úzkosť mu roztiahla oči naširoko, zadrhla mu dych. Naraz pochopil, čo sa stalo: otec v tme miesto borovičky, z ktorej si chodieval v noci glgnúť do poličky, keď mával bôle v žalúdku a nemohol zaspať, napil sa kyseliny.

Doktora, doktora! — zaúpel otec, privliekol sa k svojej posteli, zvalil sa na ňu ako vrece a hlasno kvílil: — Och, och, ale mi dali... ale mi dali...

Mať mu priniesla cukrovej vody, lebo mlieka v dome nebolo, a zavolala na chlapcov:

Vstávajte, bežte po doktora! Och, ešte aj toto sme potrebovali ...

Bratia, čo sedeli dosiaľ na posteliach a prestrašení hľadeli na zvíjajúceho sa otca, povyskakovali z postelí a chytro sa poobliekali. Aj Ivko vstal, obliekol si nohavice, stal si za roh stola a díval sa na mať, ako podáva otcovi cukrovú vodu. Triasol sa na celom tele, bol zdrvený strachom z toho výjavu.

Keď bol Michal oblečený a chystal sa vybehnúť po lekára, ždobol Ivka do boka a zasyčal:

To si ty ta dal, čo?

Ivko pozrel na neho preľaknutý, poskŕčal sa od pocitu viny, aby ho ani vidieť nebolo. Slzy sa mu tisli do očú od veľkého strachu.

Keď sa otec napil cukrovej vody a trochu stíchol, mať si sadla na svoju posteľ, spustila ruky do lona a ukonaným pohľadom pozrela na Ivka. On sa stiahol do klbka pred týmto pohľadom. Dobre ho poznal. Tak hľadievala na neho vždy, keď spravil niečo zlého. Mrvila ho zima od myšlienky, čo bude s ním, keď otcovi prejde. Bude ho biť. Veľmi, zúrivo. Stislo mu hrdlo od ľútosti nad sebou. Bokom pozrel na svoj kabát prehodený na stoličke, vzdychol v duchu:

„Och, čo sa mi to všetko stáva! Bože môj! Čo tu teraz so mnou bude ...“


HEČKO, FRANTIŠEK - ČERVENÉ VÍNO III.

HEČKO, FRANTIŠEK

ČERVENÉ VÍNO
diel tretí
Marek a Lucia

Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1948
edícia Knižnica Slovenských pohľadov (134)
obálka Martin Benka
ilustrácie Martin Benka
1. vydanie

beletria, román
346 s., slovenčina
hmotnosť: 455 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, 3 drobné pečiatky predchádzajúceho majiteľa

NEPREDAJNÉ

*H-6-6*

Františka Hečku slovenská verejnosť dosiaľ poznala len ako básnika, tvoriaceho veľmi úsporne svoje verše, dotýkajúce sa vždy aktuálnych sociálnych problémov, ktoré ho obklopovaly. Jeho prozaický debut — tento trojsväzkový román je preto isteže prekvapením rozsahom, no plne spĺňa očakávania, i čo sa týka jeho myšlienkovej náplne. Hečko zachytáva vo svojom románe na osudoch rodiny Habdžovcov vývin slovenskej vinárskej dediny, ktorú nazýva Vlčindol, za celé prvé štvrťstoročie nášho veku. Nevyhýba zachyteniu ani jediného odrazu veľkých hospodárskych a ideologických zmien, ktoré nastaly v slovenskom kolektíve od počiatku nášho storočia. V slovenskej literatúre dosiaľ ani nebolo takého diela, ktoré by, ako Hečkovo Červené víno, vedelo zachytiť v postupe časovom všetky tie vývinové stupne, ktorými prechádzala naša juhoslovenská dedina. Starostlivo však vyhmatáva i črty, ktoré zostávajú v týchto ľuďoch stálymi. Hečkov otvorený pohľad si nič nezakrýva. Odhaľuje sily aj slabosti slovenského človeka. Nie už zbožňovanie slovenského folkloru, konzervatívne a odpúšťajúce všetky chyby; je tu opravdivá chlapská láska ku kolektívu, z ktorého autor pochádza, čo reže i do živého, aby odstránila všetky plané výhonky, zabraňujúce mu zdarne rásť. Autorova bezpečná znalosť tematiky pôsobí zriedkavo hodnoverne v našej literatúre, v ktorej sa spisovatelia tak často spoliehajú len na inšpiráciu. Složitú, živú a napínavú dejovú zápletku rozpráva Hečko štýlom naozaj epickým, nezaťaženým slovnými čačkami, ale oživeným typickým autorovým humorom. Hečkovo Červené víno je teda debut, ktorý prináša nielen mnoho kladného do celku našej literatúry, ale i dielo, ktoré pre všetky vrstvy našej spoločnosti je i pútavým čítaním.






42.  Otcovský diel a materinská čiastka

Spoločný testament Michala Habdžu, umrevšieho na sklonku toho roku, v ktorom sa skončila veľká vojna, a jeho vernej manželky Veroniky, rodenej Kristovej, kráčajúcej ako by už len po pamäti, ale vždy poslušne v stopách svojho nebohého muža — tento testament je dielo smelé, prísne a dôkladné. Od začiatku až po koniec nasiaknuté je — ako roľa pred jarnou siatbou výživnou vlahou — starým sedliackym mravom. Až sa tak prehýna od ťažkej spravodlivosti v rukách slivnického verejného notára. Atramentové riadky písma, poukladané tesne pri sebe ako brázdy na čerstvo zoraných zelenomiských Dolinkách, div že svojou závažnosťou nepretrhnú tenkú blanu papierového chotára, na ktorom sú naorané. Slová v testamente sú ako hrudy na čerstvom ešte hrobe v zelenomiskom cmiteri, kde odpočíva verný manžel, prísny otec a starostlivý hospodár. A z tých hrúd na hrobe — zarovno s tým, ako rengavý hlas notárov hrkoce po hrudnatých riadkoch testamentu — dvíha sa neviditeľná ruka nebohého, aby sa ešte raz a naposledy zahrozila svojmu neposlušnému a zradnému potomstvu a aby naposledy a neodvolateľne rozkázala svojim oráčinám a ďateliniskám, svojim staviskám a nemým tváram rožného statku, svojim peniazom a vkladným knižkám — komu a akým dielom majú patriť. Kto dobre previdí a bystro dopočuje a jemne vycíti, ten so zatajeným dychom chápe, že veliteľská ruka mŕteho vyrastá z hrobu do výšavy, až nad hlavy vlastných detí, a ztadiaľ neúprosným ukazovákom mieri smerom na Prašivú vodu, ukazujúc na najtenšie vlčindolské chlapča, až po pás zapadnuté do vínorodej hliny Vlčích kútov: len ho schvatnúť a posadiť rovno za stôl do vrchnostenskej hornej izby na svoje osiralé sedisko.

Testament najsamprv vraví nábožne, že nesmrteľná duša gazdova patrí Pánu Bohu, jeho milosrdenstvu, ktoré je veľké, a jeho súdu, ktorý je spravodlivý. A hneď za tým, čo je poručené Bohu, nasleduje nežná reč manželovej vďačnosti, ktorá patrí jeho družke za vernú lásku: tak je napísané, že — za štyridsať rokov vo všetkých chvíľach dobrých i vo všetkých hodinách protivenstiev — najväčšou hodnotou po Bohu bola mu žena, vždy naplnená vernosťou a vždy pokorná v poslušnosti.

Potom testament karhá neposlušné a tvrdohlavé deti, nazývajúc ich úskokmi a nevďačníkmi, a preto prudko zatvára im dvere do vrchnostenskej hornej izby so slovami, aby sa neopovažovali sadať za stôl, zpoza ktorého sa rozkazuje, v svojom hriešnom pokolení — ani po meči, ani po praslici.

Po tomto tvrdom rozsudku testament nalieva sa hlasom, podbehnutým tučnou závažnosťou, a povoláva za následného dediča polovičky všetkého majetku, okrem peňazí, najstaršieho vnuka, ktorým je Marek Habdža, nepremožiteľný v robote a neústupný v dobrých predsavzatiach, ako sa ukázalo v rokoch biedy a navštívení. Testament vyslovuje nádej, že všetky budúce činy tohto dediča zaľúbia sa Bohu, ako sa zaľúbily jeho minulé činy milujúcemu srdcu starého otca. Polovicu majetku, vyznačeného presne a podrobne, čo všetko je jeho a čo sa mu nemôže ani stratiť, ani zmenšiť, ani zaťažiť — má si následný dedič vziať — po smrti starej matere. A tá, hoci o tom testament zanovito mlčí, nenávidí Marka so všetkou svojou zlosťou tak veľmi, že sa to nedá ani vypovedať: len o mačný máčik menej, ako jej je svätá mužova ostatná vôľa. Len pre tento mačný máčik, o koľko je v nej väčšia poslušnosť k mužovi ako zlosť na svojho vnuka, mohla táto stará mať vôbec položiť na testament svoj nahnevaný podpis.

K synom, pretože zradili zem, je testament skúpy. Urban a Mikuláš, ak žije, erbujú po osmine. Jozefke, lebo tá sa proti zemi neprehrešila a z domu neubehla, dostáva sa práva brať si do úžitku štvrtinu majetku.

Napokon testament rozkazuje peniazom a vkladným knižkám vystrojiť parádny pohreb a bohatú karminu, kúpiť na cmiter mramorový kríž s dvoma stĺpmi a zasadiť ho tam tak, aby jeden stĺp stál ...