KUKAL, ZDENĚK - SOUMRAK KOUZELNÍKŮ

KUKAL, ZDENĚK
MALINA, JAROSLAV

SOUMRAK KOUZELNÍKŮ

Horizont, Praha, 1987
edícia Otazník
ilustrácie Jaroslav Kerles
obálka Bohuslav Blažej
1. vydanie, 53.000 výtlačkov
40-066-87

záhady
208 s., čeština
hmotnosť: 246 g

mäkká väzba

0,80 € stav: zachovalá, lepená obálka *H-6-4*

1,50 € stav: dobrý *marno*ezo*

PREDANÉ stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib10* PREDANÉ

Archeoastronautické teorie vývoje lidstva

MYTIČTÍ BOHOVÉ A MIMOZEMŠŤANÉ

V říjnu roku 1978 vysílala britská televize BBC v seriálu Panorama reportáž o startu kosmické rakety v africkém Zaire. Před kamerou se objevila také skupina domorodců, kteří tuto událost sledovali s úctou a nábožným obdivem. Když se jich reportér zeptal, co o této věci soudí, ukázalo se však, že si přesně dovedou vysvětlit, oč jde. Otázka je vůbec nezaskočila, odpověděli pohotově a s jistotou. „To jsou naši mocní přátelé, kteří posílají oheň k bohům.“

Podobnou příhodu indiánští Pemonové ve venezuelské oblasti Gran Sahana dokonce zaznamenali. Na skalní stěnu do mytologické malby zobrazující jejich boha Chiricavaie cosi přimalovali. Etnolo-gům to vysvětlili: „To jsou Rusové.“ Jeden z příslušníků kmene Pemonů totiž někde uslyšel, že Rusové vypustili do vesmíru orbitální družici. Obrázek odpovídal v jeho představách nebeskému vozidlu. A tak se Pemoni dohodli na tom, že pošlou po Rusech svému bohu Chiricavaiovi zprávu. Dopis sepsali tři gramotní Pemoni a předali jednomu misionáři, aby jej Rusům odevzdal. Svůj velký čin zaznamenali malbou na skále, také proto, aby tím napomohli k řádnému vyřízení svého poselství.

S podobným chápáním moderní techniky, z našeho pohledu svérázným a bizarním, ale plně odpovídajícím kmenové filozofii, se můžeme setkat prakticky u všech přírodních národů.

Papuánci z Nové Guineje pojmenovali obojživelné letadlo ďáblem, který sletěl z nebe, a když plul kolem jejich břehů první parník, komentovali tuto událost s nadšením: „Tam jede bůh Tibud Anut a kouří dlouhý doutník!“

Severoameričtí Indiáni nazvali telegrafní vedení zpívajícím drátem a první parní lokomotivu supícím koněm.

Tasadajové z Filipín pojmenovali magnetofon věcí, která krade hlas, a před velkým ptákem, vrtulníkem, který jim přinesl tolik cenných darů, úplně cizích a tak vzácných krásných věcí, vyjadřovali bázlivou úctu. Obyvatelům velkého ptáka se obdivovali stejně jako bohům a snažili se s nimi dobře vycházet.

Přírodní lidé dokonce často napodobují moderní technická zařízení. aby je využili pro své účely.

Obyvatelé vesnice Kaimari na Nové Guineji vyrobili spoustu poměrně výstižných modelů obojživelného letadla a vybavili jimi všechna svá obydlí. V jiné novoguinejské vesnici domorodci zřídili z bambusových tyčí vysílací stanice, jako měla společnost Persian Oil Company, i s bambusovým telegrafním vedením. Obojí mělo zprostředkovat výzvu k bohům, aby jim vrátili zlatě časy, kdy dostávali zadarmo tolik dobrých věcí. Byli svou myšlenkou tak posedlí, že budovali pro bohy přistávací plochy. Viděli totiž, jak letadla s nákladem přistávala, a konečně sami byli svědky toho. jak Japonci za druhé světové války letiště stavěli. A tak je napodobili. Vymýtili džungli a vybudovali přistávací plochy pro imaginární božstva. Na jednom novoguinejském ostrově zřídili dokonce kompletní letiště pro duchy.

Přírodní národy se snaží věci, příhody a jevy, kterým nerozumějí a které nechápou, zařadit do svých mytologických představ. Náležejí podle nich do kompetence mocných nadpřirozených sil, bohů, duchů zemřelých a přírodních živlů. A stejně jako přírodní národy si počínali a uvažovali také naši pravěcí předkové. Obklopovalo je množství jevů, se kterými si nedovedli poradit.

V pravěkých podmínkách bylo i uchování holého života nesmírně obtížné. Všude číhaly nástrahy a pohromy. Divoké rozzuřené zvíře bylo nebezpečné, a když zase naopak zvíře nebylo, nebyla potrava. Když bylo sucho nebo příliš mokro, moc horko nebo moc zima, nebyla úroda. Přicházely průtrže mračen, povodně, krupobití, vichřice. zemětřesení, požáry.

Proč se to všechno dálo, nevěděli. Ale musel to přece někdo způsobit. A tak prosili o přízeň toho mocného neznámého, který to věděl a který všechno řídil. Sami se však také pěkně oháněli, prosba a rituál a smlouvání o pomoc byly ve skutečnosti jaksi navíc. Měly posílit a podpořit vlastní úsilí a snažení. V neštěstí a neúspěchu dodávaly útěchu a naději. To nebylo málo. Přirozené a nadpřirozené splývalo.

TOMÁŠ, EDUARD - CESTAMI SEBEPOZNÁNÍ

TOMÁŠ, EDUARD

CESTAMI SEBEPOZNÁNÍ
rozhlasový cyklus o dvaceti dílech

Avatar, Praha, 1997
edícia Vhled
obálka Miloš Tomáš, Barbora Tomášová
fotografie Barbora Tomášová, Jarmila Kutová
1. vydanie
ISBN 80-85862-15-8

duchovná cesta, ezoterika, okultizmus, náboženstvo,
218 s., čeština
hmotnosť: 315 g

mäkká väzba
stav: dobrý

5,90 € PREDANÉ

*H-6-4*

Knižní verze úspěšného dvacetidílného rozhlasového seriálu, vysílaného od září 1996 do ledna 1997 ve veřejnoprávním Českém rozhlase. První část publikace tvoří pojednání o základních duchovních cestách a postupech, v druhé části jsou odpovědi autora na otázky posluchačů. Tento kurz je vhodný zejména pro úplné začátečníky a mírně pokročilé adepty duchovních nauk. 

MEDITACE

Již ve starém Egyptě bylo každého rána pravidelnou součástí denního života uctívání slunce. Člověk se k němu obracel jako k symbolu božství vnitřní skutečnosti. Pak zavřel oči a upnul pozornost dovnitř, k míru srdce, aby se s ním sblížil a aspoň na okamžik sjednotil. To bylo nutné k očišťování lidské mysli a k posilování života a je to nutné i dnes. Bohužel lidé už dávno odložili tento dobrý zvyk. Ne že by jeho význam podceňovali nebo jej přímo zavrhovali, ale spíš proto, že byl vytlačen trvalým spěchem a spoustou jiných zájmů a záležitostí.

Následkem toho byl člověk „vyhnán z ráje“. Ztratil nejen vědomí svého božského prazákladu a často i jakoukoliv znalost o něm, ale hlavně vnitřní mír, který často nahradila chamtivost, vypočítavost, krutost a sobectví. Ale není-li mír v člověku, jak by mohl být kolem něho, ve světě člověkem obývaném?

Současný člověk je stále tak silně zaneprázdněn vším možným i nemožným, že si vůbec neuvědomuje své vlastní božské Já. Kdyby se aspoň na okamžik dovedl odpoutat od své osobnosti tím, že odvede pozornost od svých všemožných zálib a zájmů a obrátí ji dovnitř, do svého duchovního srdce, brzy by poznal jak sebe sama, tak i smysl a účel svého života. Poznal by, proč se musí neustále strastiplně převtělovat do nových a nových těl, proč mnohdy tolik trpí a také proč se doopravdy raduje.

Filozofická jóga, kterou považuji za nejlépe propracovaný systém návodů pro duchovní život, říká například také to, že už jen pouhou, do vlastního nitra položenou, naléhavou otázkou: „Kdo nebo co jsem já?“ či „Kdo je ten, kdo si uvědomuje, že trpí?“ by mohl člověk své potíže zvládnout a někdy by je mohl dokonce úplně zlikvidovat.

O józe a také o mystice mají však lidé často velmi zkreslené představy. Někteří soudí, že praktikování těchto cest vede k nadpřirozeným zážitkům nebo k rozvoji okultních sil. K tomu všemu může při hledání vnitřního poznání dojít, ale také nemusí. Tyto zdánlivě nadpřirozené zážitky a okultní síly vůbec nejsou podmínkou vnitřního prozření, spíš jsou jeho brzdou.

Jiní lidé si myslí, že jóga nebo mystika jsou tou nejtěžší řeholí, jakou běžný člověk vůbec nedokáže dodržovat. Že jsou to cesty vhodné snad jen pro mnichy nebo pro budoucí světce. Že jít cestou jógy či mystiky znamená vzdát se činorodého života a v odloučení od tohoto světa trávit celé dny v půstech a meditacích, nebo že nutně musí meditovat několik hodin denně a na to činorodý člověk Západu nemá prostě čas. Není tomu tak. Každý člověk, ať jógin nebo nejógin, má žít aktivním životem, má ovlivňovat běh věcí a podle svých sil, schopností a možností se má podílet na zlepšování světa, ve kterém žije. Měl by si ale

FINKER, KURT - ATENTÁT NA HITLERA

FINKER, KURT

ATENTÁT NA HITLERA
Stauffenberg a 20. červenec 1944
(Stauffenberg und der 20. Juli 1944)

Orbis, Praha, 1973
edícia Stopy, fakta, svědectví
preklad Hanuš Karlach
prebal Jaroslav Fišer
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
11-040-73

dejiny, história, II. svetová vojna,
296 s., čeština
hmotnosť: 330 g

mäkká väzba s prebalom
stav: zachovalá, lepený prebal

2,00 €

*H-6-4*

20. červenec 1944, kdy došlo k nezdařenému atentátu na Adolfa Hitlera, patří k významným datům novějších německých dějin. Na osobě hlavního protagonisty spiknutí plukovníka generálního štábu hraběte Clause von Stauffenberga seautor snaží objasnit společenské pozadí a cíle protihitlerovské opozice i její vnitřní diferenciaci. Ukazuje zrod vlastenecké Stauffenbergovy skupiny, její kontakty s Národním komitétem "Svobodné Německo", přípravy a průběh vlastního pokusu o převrat.

Válku proti Sovětskému svazu nazval Tresckow „opovážlivostí velkého diletanta, protože dosud nebyla vůbec poražena Anglie.“ Tento odsudek se ovšem týkal jen vojenské stránky věci. Daleko více jej však znepokojovalo, že nacisté tento zločin vědomě připravovali. V květnu 1941 se totiž dozvěděl o takzvaném Komisařském rozkazu, jímž se nařizovalo střílení politických komisařů Rudé armády, a o takzvaném Rozkazu Barbarossa o soudní pravomoci, který mezi jiným dával pokyn k střílení „podezřelých“ civilistů bez rozsudku válečného soudu. Před plukovníkem baronem von Gersdorffem, pověřencem abwehru pro armádní skupinu Střed, se tehdy vyjádřil:

„Jestli se nám nepodaří pohnout polního maršála (von Brau-chitsche — pozn. autora) k tomu, aby podnikl všechno, i osobně, k odvolání těch rozkazů, pak ztratí Německo definitivně svou čest, a následky toho se budou projevovat ještě po staletích. Vina se nebude dávat jen Hitlerovi, ale i vám, mně, vaší ženě a mé ženě, vašim dětem, a mým dětem.“

Tresckow marně doufal, že Brauchitsch s veliteli tří armádních skupin, von Bockem (Střed), von Rundstedtem (Jih), a von Leebem (Sever), donutí Hitlera k odvolání rozkazů. Od roku 1942 se připravoval von Tresckow na Hitlerovo odstranění. Prohlašoval, že Hitler tisíckrát porušil přísahu, že tedy přísaha, kterou mu vojáci složili, už nemá vůbec platnost. Z této doby se traduje tento Tresckowův výrok, pronesený k jednomu důvěrnému příteli: „Není to strašné, že se tu dva plukovníci generálního štábu německé armády baví o tom, jak nejlépe sprovodit ze světa hlavu státu? A přitom je to jediné řešení, jak zachránit Říši a německý národ před největší katastrofou v jeho dějinách.“ Tresckow vstoupil na jaře 1942 do kontaktu se spiklenci v Berlíně a hovořil i s Goerdelerem, který byl na podzim 1942 návštěvou ve štábu armádní skupiny Střed ve Smolensku. Tresckow se znovu a znovu pokoušel získat i polního maršála Kluga. Kluge mu to několikrát slíbil, nakonec však vždy znovu zaváhal. V roce 1943 se Tresckow rozhodujícím způsobem podílel na prvním pokusu o atentát na Hitlera.

Henning von Tresckow patřil k nejodhodlanějším a nejaktivnějším důstojníkům spiknutí. Vášnivě Hitlera nenáviděl, ale nedospěl k takovému pronikavému politickému pohledu, jakým se vyznačovali Stauffenberg, Olbricht, Mertz von Quirnheim a jiní. To vyplývalo částečně z toho, že se nemohl zúčastnit politických debat v Berlíně.

Kolem Stauffenberga se dále shromáždilo několik starších generálů z OKH a generálního štábu, kteří si od mladšího, činorodého důstojníka slibovali, že podnikne rázné kroky k uskutečnění státního převratu. Tito generálové prodělali první světovou válku a jako bývalí důstojníci reichswehru podléhali vlivu von Seeckta, Hammersteina a Becka. Pozorně sledovali život ve Výmarské republice. Zločiny fašistů a blížící se vojenské zhroucení z nich učinily odpůrce nacistického režimu. I oni si přáli nejen odstranění Hitlera, nýbrž i rozbití režimu. Šlo tu především o Olbrichta, Wagnera a Lindemanna.

Generál pěchoty Friedrich Olbricht sloužil pět let v oddělení „Cizí armády“ v říšském ministerstvu obrany a pak byl nějaký čas náčelníkem generálního štábu 4. divize v Drážďanech. Polského tažení se zúčastnil jako velitel divize a byl vyznamenán Rytířským křížem. Od února 1940 řídil Všeobecný armádní úřad v Bendlerově ulici v Berlíně a 1. července 1940 byl povýšen na generála pěchoty. Za své činnosti se blíže seznámil s Beckem, Osterem, Stulpnagelem, Witzlebenem i s Goerdelerem, Popitzem a Hassellem, ale nesdílel jejich reakční koncepci.

Olbricht se už za Výmarské republiky zajímal o politické otázky. Plukovník v záloze Watzdorf, který kdysi sloužil v rotě, jíž velel Olbricht, vzpomíná, že jej Olbricht v polovině dvacátých let upozorňoval na spisy Ernsta Niekische, především na časopis „Odboj“, který se zasazoval o přátelské vztahy k Sovětskému svazu. Olbricht samozřejmě nijak nehoroval pro socialismus, byl však — asi tak jako Seeckt — pro dobré styky a spolupráci se Sovětským svazem. O Olbrichtovi se mluví jako o inteligentním, sčetlém důstojníku, který měl rozsáhlé znalosti a zkušenosti organizační a taktické. Četl Leninovo dílo a nazval Lenina jedním z nejvýznamnějších mozků naší doby. Respektoval světový názor partnera, jestliže vyplýval z poctivého přesvědčení. Přesto, že se Olbricht neuzavíral novým politickým zkušenostem, nepodařilo se mu zbavit se úplně břemena tradice, pruské výchovy a stavovských předsudků. Avšak jeho smysl pro slušnost a právo a jeho zasvěcený pohled na politické a vojenské skutečnosti, jichž byl svědkem, z něho učinily aktivního a nekompromisního odpůrce nacistického režimu. Dvě události, jež se ho hluboce dotkly, tu hrály významnou stimulující úlohu: když se dozvěděl o zločinech fašistů v Sovětském svazu, a zpráva o smrti jeho syna ve válce, která už dávno nebyla jeho válkou.

O Olbrichtovi napsal po 20. červenci 1944 major Bernhard Bechler: „Jako příslušník 10. pluku pěchoty, později jako pobočník pluku u 24. divize pěchoty a nakonec za svého působení v OKH

WALTHER, HANS - ŠKOLA DETEKTÍVOV

WALTHER, HANS

ŠKOLA DETEKTÍVOV
Dobrodružný život prvých detektívov
(Die Schule der Detektive)

Mladé letá, Bratislava, 1966
preklad Štefan Teren
ilustrácie Ján Mráz
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
66-200-66

kriminalistika, literatúra faktu,
196 s., slovenčina
hmotnosť: 459 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

1,50 €

*H-6-4*

Senzačné zatknutie

Medzitým Renovci sedeli vo svojom takzvanom bare v dedine Rockford a oslavovali víťazstvo.

— To bol lov, — vravela uznanlivo Laura Renová.

— Myslím, že sa o niečo takého pokúsime čoskoro ešte raz!

— Skoro osemdesiatdeväťtisíc dolárov, však, sestrička, to sa už ľúbi aj tebe? A urobili sme to len sami, bez teba!

— To jediné sa mi neľúbi, — odpovedala táto. — Korunného svedka ste však zrejme celkom neodbavili. Ako píšu v novinách, našli ho pri trati ešte živého. Máte šťastie, že zomrel prv, než prišiel k vedomiu! — a podala mu pritom otvorené noviny.

Nepísali to len „Cincinnati-Tribune“, ktoré si zadovážila Laura, ale aj ostatné noviny. Pinkerton to zámerne tak povedal s istým poľutovaním žurnalistom, ktorí naň dobiedzali. Chcel učičíkať Renovcov a uľahčiť tak ich zatknutie. Že mal pravdu, ukázal práve uvedený rozhovor.

— Nerob sa dôležitou, Laura, — zamiešal sa teraz do rozhovoru aj John Reno. — Vari sa nazdávaš, že šerif zo Seymouru nás príde zatknúť? Aj keby o tom vedel, bál by sa. Má plné gate a okrem toho ho máme v hrsti! A Pinkerton, o ktorom píšu tu v novinách? Sedí už dávno v Chicagu, kam patrí. Keby sa tu ten zelenáč mal naozaj ukázať, boli by sme sa to od našich ľudí už dávno dozvedeli a poslali ho rovno za Grangerom!

S rehotom, akoby bol brat povedal dajaký mimoriadne dobrý žart, William Reno sa pľasol po stehne.

— Toho by ste však už museli prenechať mne, — kričal. — Bola by to naozaj pekná strieľačka!

Pinkerton však vôbec nesedel v Chicagu, ale pracoval na múdrom a dobre premyslenom pláne. Naoko totiž naozaj odišiel, ale v mestečku Columbus z vlaku zas vystúpil. Bangs vystúpil už predtým v North Vernone. Jeho úlohou bolo pokračovať večerným vlakom ďalej do Seymouru a zistiť, ako to už pozoroval Phil Oats, či John Reno ešte pravidelne čakáva pri večernom exprese.

— John Reno zostal napriek všetkým svojim kúskom iba malomeštiakom,— vysvetľoval Pinkerton svojim spolupracovníkom. — Pozorovať príchod večerného vlaku je preňho mimoriadna zábava a zážitok a ten si nedá ujsť. Často s ním býva na stanici aj niektorý brat. Ak má túto obyčaj, ako sa domnievam, ešte i dnes, možno ich náhle prekvapiť, šikovne premôcť a odviesť do pripraveného vlaku. Kým Renovci pochopia, čo sa vlastne stalo, budeme už za horami za dolami!

Ako vlak vchádzal do stanice, Bangs tam skutočne Johna a Williama Rena aj zbadal. Sedeli na širokom drevenom zábradlí, ktoré oddeľovalo nástupište od ulice. Pokukávali so záujmom na cestujúcich, čo nastupovali a vystupovali, robili kadejaké poznámky a bavili sa. Hotová idyla, ktorá ver nijako nepristala týmto chladnokrvným lupičom.

Druhý deň Pinkertonovci vyčkávali, aké bude počasie. Keby pršalo, John Reno by sa asi na stanici neobjavil. Nadišiel však pekný jesenný deň.

Pinkerton si dal zostaviť osobitný vlak, ktorý z Columba odišiel neskoro popoludní, musel v North Vernone stihnúť ešte večerný vlak z Cincinnati. Tu potom s väčšinou svojich ľudí prestúpili do expresu.

Osobitný vlak s Bangsom sa pohol o chvíľu za nimi. Vyzeralo to, akoby sa vracala dajaká prázdna súprava po splnení svojej úlohy.

So zatajeným dychom vykukol Pinkerton v Seymoure z obloka. John a William Reno sedeli zasa na zábradlí.

Pinkerton a jeho ľudia pomaly vystúpili, akoby vôbec nemali naponáhlo. V rukách niesli batožinu a vyzerali ako obyčajní cestujúci. Nik nezbadal, že pravou rukou zvierajú vo vrecku nabité revolvery. Z ničoho nič ako zo zeme stálo okolo Renovcov dvanásť mužov s namierenými pištoľami.

— Ruky hore! — skríkol Pinkerton, — lebo vás postrieľame ako besných psov.

John Reno sa pokúsil siahnuť po svojom kolte, čo sa mu hompáľal na opasku. Jeden z detektívov však priskočil a bleskurýchle mu skrútil ruku za chrbát. Zacvendžali retiazky a bol sputnaný. Prekvapený William Reno sa už ani nepokúsil odporovať.

Ľudia na nástupišti zostali sprvoti zarazene stáť. Tí prví však hneď pochopili.

Báli sa, že dôjde k streľbe a utekali z nástupišťa. Podľa dohovoru s vlakvedúcim večerný vlak odišiel bez toho, že by v nastalom zmätku čakal na znamenie. Na koľajach zostal iba osobitný vlak. Detektívi naň teraz vliekli veľmi sa brániacich Renovcov, čo kričali na ratu. Krok za krokom stále ešte s namierenými zbraňami zabezpečovali niekoľkí muži odchod. Lež nikomu ani nenapadlo, žeby zatknutých vyslobodzoval. Z toho, čo sa práve odohralo, boli na stanici všetci zmätení.

Medzitým už ostatní dovliekli Renovcov k vozňu. Darmo sa vzpierali o schodí-

HUTCHIN, KENNETH C. - AKO SI NEZABIŤ MUŽA

HUTCHIN, KENNETH C.

AKO SI NEZABIŤ SÁM MUŽA
(How Not to Kill Your Husband)

Osveta. Martin, 1979
preklad Vojtech Magurský
prebal Robert Brož
3. vydanie, 20.000 výtlačkov
70-015-79

psychológia, sociológia, zdravie, rodina, manželstvo
272 s., slovenčina
hmotnosť: 380 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav:  veľmi dobrý, chrbát prebalu ošúchaný

1,90 € PREDANÉ

*H-6-4*

ROKU 1970 V CELEJ ČSSR ZANIKLO SMRŤOU JEDNÉHO Z MANŽELOV 78 298 MANŽELSTIEV, Z TOHO 56 760 SMRŤOU MUŽA. TOTO ČÍSLO HOVORÍ JEDNOZNAČNE — MUŽI SÚ SMRTEĽNEJŠÍ AKO ŽENY (NAPOKON — MAJÚ AJ KRATŠÍ STREDNÝ VEK). A TU JE ÚLOHA PRE ŽENY, O KTOREJ ICH CHCE PRESVEDČIŤ A PRE ŇU ZÍSKAŤ AJ TÁTO KNIHA — POMÔCŤ SVOJIM MUŽOM ŽIŤ DLHŠIE.  A SEBE AJ IM ŠŤASTNEJŠIE!

23. MUŽOVÝM PRÁCAM NIET KONCA

Akosi tradične ženy vykonávajú ženské práce a muži sa stavajú tvárou v tvár nebezpečenstvám nevďačného sveta. Tieto nebezpečenstvá sa cez stáročia menili. V dávnej minulosti musel čeliť nebezpečným zverom, dnes taký vedúci pracovník podstupuje väčšie riziko ako stavbári továrenských komínov, baníci alebo rybári na hlbokých moriach.

Praveký muž poľoval a rúbal stromy, zatiaľ čo jeho žena pripravovala v jaskyni stravu a odev. Dbala, aby boli deti v teple, aby sa najedli, aby bolo všetko v poriadku, keď sa vráti hlava rodiny. Bez jeho ochrany sa ani žena, ani malé deti nevzdalovali od jaskynného vchodu. Netrpezlivo očakávali, kedy sa vráti. Pri jeho návrate nebolo radosti konca-kraja. Ak sa nevrátil, obklopil ich nemilosrdný svet. Nastal pre nich skôr čas opustenosti a samoty ako smútku.

V tejto spoločnosti každý muž robil všetko, čo bolo treba. Keď sa vrátil domov, mohol pokojne odpočívať s vedomím, že prácu tohto dňa má za sebou. Tento spôsob života sa nemenil tisíce generácií. Roľníci ťažko dorábali obživu pre svoju rodinu, ale po dlhých hodinách práce na poli doma už len odpočívali. Tento zvyk sa udržuje ešte u mnohých telesne pracujúcich, hoci skracovanie pracovného času prináša so sebou určité zmeny. Pracovný týždeň robotníka urobil konečnú hranicu medzi mužovou a ženinou prácou v dome. Nikdy nedokončená robota okolo domu ostala pre ženu.

Skupina vedúcich pracovníkov nemá tak dobre vybudovanú tradíciu. Mnohé domáce práce ešte nedávno vykonávali slúžky. Dnes ich z tejto práce odlákali dobré platy a zabezpečená práca na iných úsekoch, takže manželky vedúcich pracovníkov musia pracovať viac a ťažšie ako ich matky a staré matky. Výsledkom toho je zas — nikdy nedokončená mužova práca. Z úradu sa vracia čím skôr domov, kde ho čaká ďalšia práca, napr. umývať riad alebo deti.

„Sadni si, drahý, kým poumývam riad,“ hovorí starostlivá žena a pritom mu už priväzuje svoju zásterku okolo pása.

Zdá sa to veľmi čudné, že generácia, pred očami ktorej sa vyvinulo veľa prístrojov šetriacich našu prácu, je súčasne svedkom väčšej driny dnešného človeka ako v minulosti. Chyba je v tom, že tieto dômyselné stroje nešetria čas. Muži by sa radi večerami potešili zo spoločnosti svojich žien, ale pretože mnohé do noci otročia v kuchyni, prinútia mužov tiež nejako pracovať, pretože bezcieľne posedávanie v obývacej izbe ich nemôže baviť.

Každý muž sa rád prirovnáva k silnému, neprestajne idúcemu stroju. Ukazuje sa, že niektoré ženy (a rady] súhlasia s takýmto názorom. Pretože mužov škoda presviedčať o opaku, obraciam sa na vás, ženy.

Pani, váš manžel nie je z nezničiteľného materiálu.

ČADA, VÁCLAV - ROK 1918

ČADA, VÁCLAV

ROK 1918
Skutočnosť, sny a ilúzie
(28. říjen 1918)

Obzor, Bratislava, 1988
edícia Periskop
preklad Margita Svitková, Daniela Števčeková
prebal Jozef Michaláč
1. vydanie, 6.000 výtlačkov
65-031-88 R19

dejiny, história, Československo,
376 s., 32 s. čb fot., slovenčina
hmotnosť: 497 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

2,60 €

*H-6-4*

BELEHRADSKÉ PRÍMERIE

Slovensko, to bol predmet najfantastickejších úvah, vášnivých diskusií, nádejných plánov a bolestných sklamaní. Myslel naň v noci 6. novembra nielen dr. Vavro Šrobár v rýchliku do Prahy, ale aj o niekoľko sto kilometrov na východ človek oveľa zvučnejších titulov, honosnejších prebiend, a ako sám určite veril, aj onakvejších predkov, gróf Mihály Károlyi, ktorý sa na palube trochu ošúchanej luxusnej lode Millenium plavil po Dunaji do Belehradu.

Len niekoľkodňový novopečený uhorský ministerský predseda bol - aspoň na túto funkciu v polofeudálnom Zalitavsku - ešte mladý. Narodil sa v roku 1875 a pôvodom patril medzi najvýznamnejšiu a najbohatšiu uhorskú šľachtu. Jeho manželka Júlia, „červená grófka“, ako sa s obľubou nazývala v emigrácii, kam museli odísť po Horthyho nástupe k moci, bola neterou a adoptívnou dcérou posledného c. k. ministra zahraničia grófa Júliusa Andrássyho. Mimochodom, Andrášiovci boli jedným z mála vysokých šľachtických rodov v Uhorsku, ktorí tradične zachovávali vernosť c. k. habsburskému domu.

Mihály Károlyi bol však spríbuznený a spriatelený s Aponiovcami, Esterháziovcami, Turzovcami, Pálfiovcami, Sečéniovcami, Wekerleovcami, Erdéliovcami, Baťánovcami, Zičiovcami, Tisovcami, teda so všetkými tými, čo si o sebe mysleli, že predstavujú Veľké Uhorsko, a čo nikdy neoplývali veľkou láskou k Viedni.

V tichu, keď loď prechádzala vojnou nedotknutou uhorskou rovinou, nemohli byť myšlienky grófa Károlyiho veľmi veselé. Celá vojna po boku viliamovského Nemecka bol veľký omyl. Pravdu mal uhorský ministerský predseda Štefan Tisza, keď sa po sarajevskom atentáte bránil vojnovým chúťkam Hotzedorfa a Bertholda. Nerobil to, pochopiteľne, ako práve Károlyi dobre vedel, z nejakej filantropie, ale z celkom obyčajného strachu, strachu z porážky a možno aj víťazstva.

Áno. Porážka ani víťazstvo vo vojne nemohli byť pre Uhorsko veľmi výhodné. Priživá bola ešte spomienka na rok 1848 a Villágos a v roku 1914 šlo nielen o malé Srbsko, ale znova aj o obávané veľké Rusko. A víťazstvo by znamenalo pripojenie ďalších území so slovanským obyvateľstvom - a toho malo Uhorsko aj napriek najtvrdšej maďarizácii stále takmer polovicu.

A udalosti posledných dní... Rútili sa s historickou neodvratnosťou, hodinu za hodinou, deň za dňom. Kapitulácia Bulharska, udalosti na talianskom fronte a manifest cisára Karola o federalizácii ríše. To sa ešte uhorskému ministerskému predsedovi Wekerlemu podarilo presvedčiť panovníka, aby sa do jeho viac-menej posledného pokusu zachrániť c. k. monarchiu dostala známa veta: „Tento nový útvar, ktorý sa netýka integrity Uhorska..

Federalizácia Uhorska, to by bol skutočne koniec. Čo by zostalo zo zalitavskej časti dualizovaného mocnárstva, keby sa odtrhli Rumuni, Juhoslovania a dokonca Slováci či vari Čechoslováci, ako sa o tom čoraz hlasnejšie hovorilo v dohodových štátoch... Ešte v októbri 1918 to pripadalo aj Károlyimu celkom nemožné.

Koľko vlastne prešlo rokov, čo sme oslavovali milénium, preletelo náhle trochu nostalgicky grófovi hlavou. Roku 1896, keď sa s obrovskou pompou oslavovalo tisíc rokov uhorského štátu, zdalo sa Uhorsko neotrasiteľné, večné. História ani čo by dávala za pravdu maďarskej veľkosti a sláve. Oslavy milénia, podzemná železnica, Arpádovské súsošie, prítomnosť kráľa, zástupcov panujúcich rodov z celej Európy... Na konci nešťastnej vojny sa to všetko zrazu vytratilo.

Revolúcia sa jednoducho nedala zastaviť na hraniciach Uhorska, ako o tom sníval Štefan Tisza. Idey Veľkej októbrovej socialistickej revolúcie - a v emigrácii to neskôr pripustil aj Károlyi - boli silnejšie ako všetky pokusy uhorských ministrov a generálov. Ľud túžil po mieri a c. k. armáda mlela z posledného. Vôbec nepomáhala uhorská štátna

ILLÉS, BÉLA - OD MOSKVY PO BUDAPEŠŤ

ILLÉS, BÉLA

OD MOSKVY PO BUDAPEŠŤ
(Fegyvert s vitézt éneklek)

Dukla, Bratislava, 1950
edícia Svetová próza (21)
preklad Zoltán Rampák
obálka Štefan Bednár
1. vydanie, 5.000 výtlačkov

beletria, román, II. svetová vojna,
170 s., slovenčina
hmotnosť: 263 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,30 €

*H-6-4*

Rozviedčik priviedol dvoch zajatcov. Šťúpleho Taliana a kostnatého Maďara. O triednej príslušnosti Maďara svedčila jeho tvrdá, ťažká ruka hlinenej farby.

— Taliansky zajatec? — čudoval sa Levin. Veď tu Talianov niet!

— Možno niet — odpovedal desiatnik Michajlov — ale že je tento tu, na to vezmem jed. Skrýval sa spolu s Maďarom medzi hrobmi.

Nízky Talian sa chvel a drkotal zubmi. Iste myslel na hrôzostrašné rozprávky, ktoré im predčítali dôstojníci — o ukrutnosti Rusov.

— Vypočujem ich! — navrhol Levin. — Staň si sem! — rozkázal Talianovi. A ty si ľahni. — obrátil sa k Maďarovi. — Tam na slamu.

Ani taliansky ani maďarský zajatec nerozumeli po rusky. Obaja predsa však vedeli, čo chce od nich ruský dôstojník, ktorý svojou strapatou bradou vzbudzoval v nich úctu a svislými fúzmi zas strach. Talian (čo sa akokoľvek usiloval) nevedel ovládnuť svoje trasúce sa telo. Stál schúlený a nevedel sa narovnať. Maďar sa svalil na suchú slamu a o chvíľu — hlasito chrápal.

— Ako si sa sem dostal? — obrátil sa Levin na Taliana.

Šťúply bojovník (ktorý vzbudzoval veselosť, ale aj ľútosť zelenými roztrhanými šatami a svetložltými topánočkami) poobzeral sa dookola, ako by hľadal pomoc.

— Hovor, lebo ťa zjem! — zreval na neho Levin.

Talian, slabo páchnuci benzínom a silne cesnakom, začal rozprávať. Vlastne ani nehovoril, skôr recitoval. Recitoval melodicky a svoje slová sprevádzal širokými gestami. Neočakávaný, hojný prúd slov Levina na chvíľu ohromil, čoskoro sa však spamätal a sprevádzal pekne znejúce slová, ktoré boly preňho celkom nesrozumiteľné, ktoré však Taliana upokojily, ba dokonca posmelily, odobrujúcim kývaním hlavy.

— Správne! Správne! — hovoril Levin.

Talian už nerecitoval, ale doslovne spieval. Jeho sprievodné gestá začínaly sa už ponášať na telocvik.

Zrazu sa však stala chyba. Z Talianovej árie porozumel Levin jediné slovo — a toto slovo ho podráždilo.

— Ty sviňa fašistická, ty lump, ty sa opovažuješ odvolávať sa na Garibaldiho? — skríkol. — Nehanbíš sa vypustiť zo svojej špinavej černokošeľníckej papule meno tohoto veľkého vlastenca a oduševnelého revolucionára? Ak ešte raz ...

Levin sa celkom vážne hneval. Zahrozil Talianovi päsťou.

— Evviva Garibaldi! — zareval zajatec.

Levin sa rozosmial.

— Zapchajte ústa tomuto hlupákovi! — prikázal. — Ak prehovorí ešte slovo, zabijem ho.

Zobudili sme Maďara a dali sme obom po klobáse a po krajci chleba.

— Aké odlišné sú spôsoby národov — konštatoval Levin; Maďar je pomaly, uvážene, temer dôstojne. Talian však klobásu ani len nepožul — len tak ju zhltol. Podľa tohoto pozorovania ...

MATZNER, ANTONÍN - RHYTHM & BLUES

MATZNER, ANTONÍN

RHYTHM & BLUES

Panton, Praha, 1985
edícia Impuls
obálka Jakub Krejčí
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
35-101-85

hudba
276 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 350 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

2,40 € PREDANÉ

*H-6-4*

Stejně jako ragtime patří i boogie woogie ke stylově vyhraněným druhům afroamerické hudby; stejně jako ragtime je především klavírní záležitostí, a stejně jako ragtime úspěšně vzdoruje zubu času. Ale tady už podobnost končí. Jestliže ragtime ještě v mnohém úzce navazoval na evropskou zábavnou hudbu 19. století, boogie woogie už tyhle vztahy rezolutně přetrhlo. Ragtimoví "profesoři" se pyšnili tím, jak dovedou střihnout třeba předehru k Lehké kavalerii nebo k Básníku a sedláku; boogie bylo zpočátku s největší pravděpodobností hudbou těch, pro něž byla tradiční klavírní technika něčím zcela neznámým. Své impulsy čerpali spíše ze zcela jiných a snad i "základnějších" způsobů projevu. Jimmy Yancey a Pine Top Smith začali jako tanečníci a stepaři, Albert Ammons byl bubeníkem illinoiské domobrany, Pete Johnson hrál na bicí v tanečním orchestru v Kansas City. Životní příběhy prvních pianisti boogie woogie zdůrazňují, že šlo v podstatě o samouky, kteří k pianu zasedali zprvu jen příležitostně.

Obživu přitom nalézali vesměs ve výpomocné, nekvalifikované práci, jaká byla ve dvacátých letech dostupná černochům, nevyučeným v žádném řemesle. Speckled Red a Doug Suggs pracovali jako nosiči, Jimmy Yancey se nakonec usadil jako podomek na baseballovém hřišti, Meade Lux Lewis s Albertem Ammonsem, dvě nej slavnější hvězdy třicátých let, jezdili jako šoféři.

V boogie woogie tedy americký černoch objevuje krále evropských nástrojů - klavír - a bezohledně, jej znásilňuje, aby jeho zvuk přetvořil podle vlastní představy. Nic nevadí, že král, s nímž se dostává do styku mívá už dosti potrhaný hermelín. Nejčastěji to bývá otlučené a rozladěné pianino, které muselo v setmělém výklenku nějaké špeluňky už ledacos vydržet. Tento nedostatek se však proměňuje v přednost: cesta mezi úhozem na klávesu a rozezněním struny je tu kratší a rychlejší a amatérský hráč má pocit, že může bezprostředněji ovládat zvuk, který se mu tu rozeznívá přímo před

očima. Levá ruka zůstává - zejména u raných pianistů tohoto stylu - bezpečně téměř na jediném místě. Někdy se tu prostě osmkrát do taktu opakuje tentýž akord, třeba mírně obměňovaný - v nej jednodušším provedení jen jako dvoj zvuk, ve složitějším v různých formách trojzvuků. Jinou možnost představuje právě "bas na procházce". Tady stačí do taktu i jen čtyři tóny, kráčející po rozloženém akordu. Častěji jich však bývá osm -ať už se na každou dobu opakuje tentýž tón o oktávu výš, nebo at se vytvářejí různé figury, většinou z tónů rozloženého akordu. A konečně je i možnost obě metody kombinovat a spojovat dvoj zvuky a akordy s jednotlivými tóny do plynulé linky, která neústupně vytlouká do kláves nekonečný, urputný a robustní proud osminových hodnot. Ani pravá ruka nepotřebuje mnoho z konvenční techniky. Buď vyhrává poměrně jednoduché, ale výrazně rytmizované figury, nebo energicky vysekává akordy s tvrdošíjností téměř nezávislou na valivém rytmu levé.

Tvrdý, zdánlivě až mechanický rytmus a úsilí o maximální zvukovou intenzitu vedly neškolené pianisty ke hře s napjatými svaly a tvrdým zápěstím. Chopina nebo Debussyho by takovým způsobem hrát nemohli, a Keith Jarrett nebo Chick Corea by takovým způsobem nedokázali nic ze svých klavíristických kouzel. Ostatně profesionální pianisté, kteří si zakládali na své technice, mívali o boogie woogie ne právě lichotivé představy. Když hrál Earl Hines se svým velkým orchestrem v Chicagu, byla vlna renovovaného boogie právě na svém vrcholu. Hines to považoval za drobný muzikantský žertík, když jednou, bez přípravy, začal rytmus boogie woogie podkládat pod Handyho St. Louis Blues. Ale žertování se mu nevyplatilo: "Boogie woogie na St. Louis Blues" se k jeho velkému překvapení stalo nejoblíbenějším číslem jeho repertoáru a musil je pak pakovat každý večer. Posloucháme-li jeho nahrávku dnes, je jasné jak daleko měl klasik kultivovaného

STANCU, ZAHARIA - SOM BOSÝ

STANCU, ZAHARIA

SOM BOSÝ

Tatran, Bratislava, 1949
edícia Prameň
preklad Jindra Hušková
obálka a ilustrácia Matilda Čechová
5.000 výtlačkov

beletria, román
448 s., slovenčina
hmotnosť: 623 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

1,70 €

*H-6-4*

Malý, bystrý Darie, syn drobného sedliaka Tudora, rozpráva o dramatických udalostiach odohrávajúcich sa začiatkom nášho storočia na rumunskom vidieku. Neobyčajne pútavá mozaika s bohatou galériou postáv a ich príbehov vytvára obraz života bosých ľudí, ktorých útlak ženie do zúfalej vzbury, aby z krvavého kúpeľa vyšli ešte úbohejší a poníženejší.

12.

MAČKA

Moji priatelia sú pokope na obrube studne pod vŕbou. Vedľa žľabu majú za sebou kone. Vedrom ťaháme vodu a vlievame ju do žľabu.

Kone chlamcú vodu — až sa im bruchá menia na bubny.

Keby niektorému z nás skĺzla noha, prekotili by sme sa všetci do studne. Dno sotva presvitá. Žeriav je vysoko. Podľa výšky žeriava odhadujeme hĺbku studne. Podľa výšky žeriava v lete vieme, či je voda ľadová alebo odstáta.

Voda, ktorá vyviera v studni pred naším domom, je vždy studená. Je dobrá.

Na poludnie i večer prichádzajú ženy z iných ulíc a naberajú si do džbánov vodu na pitie.

Muži v priekope, v krčme, na obecnom úrade, ženy pri plotoch, pri studni — a vždy v rozhovore.

Chlapci s koňmi túlajú sa ďaleko po strniskách, aby ich napásli... Svážanie kukurice sa ešte nezačalo. Začne sa za týždeň, za dva. Všetky strniská neboly zorané.

— Darie, choď s koňmi...

— Pôjdem ...

Vyhľadám si roztrhanú čapicu, položím si ju na hlavu. Cez chrbát prehodím sestrinu halenu, halena — jedna handra.

Je jeseň. Chladná noc. Mám sa čím zohriať. Odviažem sivka a vediem ho k studni. Sivka napojím a vysadnem naň. Ostatní sú už preč. Šibnem sivka prútom, sivko beží. Rukami držím sa hrivy, prikrčím sa. Hlavu si prikloním na hrivu. Sivko beží, až sa za ním práši. Keby bola cesta vydláždená a sivko podkovaný, sivko by iste stratil podkovy... Nestratí ich, lebo ich nemá. Cesta je plná prachu.

Hľa, už sme ich dohonili, ideme s nimi v jednom rade, ideme pomaly, pomaličky.

— Kde budeme pásť dnes v noci kone?

— Pri háji v Adynkate, — odpovie Avendrea.

Keď sa nasýtim hier a som zmorený únavou a spánok mi jednako neprichádza, aby sa na mňa prilepil, uspal vo mne diablov, dávam sa ulicou, ktorá vedie na stanicu a chodievam k ujcovi Burduleovi. Tento ujec je najstarší z nášho rodu. Blíži sa už k stovke. Žena mu umrela. Z jeho siedmich synov žijú mu ešte dvaja, Marinika a Danika. Z piatich dcér má ešte jednu. Vnukov mu zostal celý kŕdeľ. Keby ho prišli v nedeľu pozrieť, celý dom ujca Burduleu by sa naplnil ľuďmi. Chodievajú len vo sviatočné dni, raz jedni, inokedy zasa druhí.

Starý je na nevystátie. Stále rozpráva o tom, aký bol kedysi mladý a ... pekný.

Že ujec Burdulea bol niekedy mladý, o tom nemusí byť pochybnosti. Každý človek je raz mladý, nakoľko som sa to stačil dozvedieť. Že by bol býval pekný, ťažko uveriť. Veď strýc Burdulea je pod obraz človeka. Keď ide, siaha otcovi asi po pás. Driek sa mu zohol a nemá ani bradu ani fúzy. Na hlave, ba nikde na tele nemá ani vláska, je holý. Jedného rána sa prebudil bez riasníc, bez obŕv. Iba na poduške ležala kopa vlasov.

Chodievam k ujcovi Burduleovi z dôvodu, pre ktorý ho iní obchádzajú. Rozpráva o ľuďoch, ktorých kosti spráchnively pod trávnikom.

Chodievam aj kvôli inému — strýc Burdulea spieva. Páčia sa mi ľudia, ktorí spievajú. Strýc spieva silným hlasom, tak si netrúfa spievať ani jeden muzikant, ktorý spieváva len do ucha, aj to len tomu, kto sa zabáva. Ženy, dievčatá idú v kŕdľoch po ulici z kopačky alebo zo žatvy. Strýc spieva vo dverách, čo mu ústa stačia:

Hmatám prstom po tme v noci, 

až si nájdem čosi-tosi.

Ženy sa bavia, dievčatá sa bavia. Ktorási žartovnejšia z nich zavolá:

SREMAC, STEVAN - POP TÍRA A POP SPÍRA

SREMAC, STEVAN

POP TÍRA A POP SPÍRA

Tranoscius, Liptovský Mikuláš, 1943
edícia Tvorba Tranoscia (30)
preklad Jozef Holúbek
obálka Štefan Bednár
1. vydanie

beletria, román
344 s., slovenčina
hmotnosť: 465 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

5,00 €

*H-6-4*

Známy humoristický román srbského autora, v ktorom autor využíva benátsky ľudový dialekt. Jeho dej sa odohráva vo veľkej a bohatej banátskej dedine, v dobe spokojnej - koncom 19. storočia - a vykúzľuje nám pred oči krásnu a pútavú idylu, ktorá sa číta od začiatku do konca s úsmevom a miestami aj s hlasitým smiechom...

Keď prišiel závin, nastala všeobecné chválenie. Aj sám pop-Spíra, ktorý vždy prízvukoval, že rodič nemá chváliť svoje dieťa v jeho prítomnosti — dnes odhliadol od svojej zásady a pochválil závin.

— Dobre je vypečený a mastný, to je v poriadku! — vraví pop-Spíra. — Nestojím o torty a všelijaké iné talafatky. Len štrúdľa, ale predtým aby nebolo viac ako jedno jedlo, a hneď po ňom štrúdľa. Neráta sa mi za múčnik, keď je nie mastný a masť netečie po brade. Lenže je fajné, vravia: ej veru nie, nestojím ja o to!

— Celkom správne, pravdu máte. Aj ja dávam prednosť dobrému závinu pred každým sladkým múčnikom, — vraví hosť.

Závinom sa skončil obed a započal sa živší rozhovor. Dosiaľ sa jedlo a málo hovorilo, teraz začali besedovať pri víne.

Pop-Spíra nebýval nikdy príliš shovorčivý, ale keď jedol, držal sa zlatého pravidla spisovateľa Dositija Obradoviča: „Keď ješ, jedz, a neshováraj sa s nikým!“ Víno bolo výborné, pop-Spíra ho chválil a vypočítával jeho dobré vlastnosti a jeho účinok.

— U mňa je pravidlom, — vraví pop-Spíra, — aby človek bol veselý. Ale ako, do paroma, môže byť veselý bez vína; lebo: „víno obveseluje srdce člověka“, ako vraví kráľ Dávid vo svojom žalme. A takéto víno nenájdete na široko-ďaleko. Hľa, pán notár ozaj vie, čo je víno, ale kedykoľvek sa chce napiť dobrého vína, príde ku mne. „Či sa hneváte alebo nie, prišiel som, vraví, na jeden pohárik.“ Lenže čerta je to pohárik! Býva z toho aj desať!

— Alebo hádam i dvadsať! — dokladá pán Péra s úsmevom.

— Áno, áno, dobre ste podotkli, aj dvadsať! A čo si myslíte?! Ešte ste ho nevideli, ale keby ste len videli, aký má červený nos! Teda, prosím!

— Oh, nie! Ďakujem pekne!

— Ale ochutnajte len! Výhovorky neprijímam!

— Môžem konečne, — povoľuje hosť, — ale len s vodou, tak ako starí grécki filozofi —

— Ale, nechajte ich, do paroma! Ako robili, tak aj pochodili. To bol Starý zákon, a toto tu je Nový!

— žartuje pop-Spíra. — Nože vy tak po kresťansky, čistého vína, potiahnite tak po srbsky, ako náš Kraljević Márko! Len ho ochutnajte!

Pán Péra vzal pohár a vypil ho do polovice, a pop-Spíra sa podoprel o pravú ruku, ľavou si chytil bradu a zadíval sa na neho blažene, ani nežmurknúc.

— Nuž, čo som povedal?! Čo na to poviete?

— Neobyčajné, — vraví pán Péra, pozerá s výrazom údivu po domácich a ľahko mľaská jazykom.

— Na moj’ dušu! ... A koľkože ho ešte máte v pivnici?

— He-he! Mám, koľko mám, ale vám môžem povedať: dnes ho nevypijeme, ani keby sme vzali do kompánie samého Kraljevića Márka.

— Ja sa síce do vína veľmi nerozumiem, ale ubezpečujem vás, — vraví pán Péra, — že som niečo podobného ešte nepil. Nikdy!

— To vám verím, to vám verím, — smeje sa spokojne pop-Spíra. — A môžem vám povedať: čisté, prírodné... bez špécií, a vy sa mi tu predsa ketelujete. Eh, taká ti je terajšia mládež! A potom sa čudujú, že toľkí umierajú na suchotiny! Keď som ja bol vo vašich rokoch, toľko som vedel popiť na „lačné srdce“, ako vy traja, takíto dnešní, po najmastnejšej karmenádli —

— Ale Spíra, ako to len rozprávaš! ? Kto ťa nepozná, pomyslel by si, že je to všetko pravda! — vraví pani Sída.

— A vari je nie! A keď sme spustili hromovým hlasom: „Čo sa nestane za rozbresku zory, náš Novák tajne“ —

— No, veľmi krásne! Vari začneš ešte vyprávať o svojich „štikloch“ —

HALAGA, ONDREJ - HISTÓRIA MESTA KOŠÍC

HALAGA, ONDREJ
SABOL, EUGEN

HISTÓRIA MESTA KOŠÍC

Park kultúry a oddychu, Košice, 1975
2. doplnené vydanie, 5.000 výtlačkov

história, sprievodca, turistika,
102 s., slovenčina
hmotnosť: 132 g

mäkká väzba
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*H-TV-4-3*

Pre odsťahovanie členov rádu ostali opustené, a preto boli kráľovskou komorou dané k dispozícii vojsku pre účely skladov a ubytovanie vojakov. Roku 1671 bol kostol vrátený františkánom, ktorí sa vrátili do mesta.

Avšak prechodne ho používali členovia jágerskej kapituly, ktorí sa pred Turkami uchýlili do Košíc. K návratu do pôvodných pomerov došlo až roku 1687. Zdemolovaný kostol bol až v rokoch 1718-1724 opäť upravený. Vtedy bola upravené loď kostola, jeho veža a priečelie. Roku 1779 opäť vyhorel, ale už v nasledujúcich štyroch rokoch bol daný do poriadku. Po zrušení rádu františkánov roku 1787 a založení košického biskupstva bol kostol i kláštor pridelený účelom biskupského seminára.

Z pôvodnej stavby sa zachovalo iba gotické sanktuárium. Je pretiahle, zaklenuté hviezdicovou klenbou a ukončené troma stenami osmistena. Štvorhranná veža kostola, podľa vzoru kostolov žobravých rádov, je na severnej strane sanktuária. Úpravnými prácami dostalo priečelie celkom barokový vzhľad. Výnimku tvorí gotický reliéf z prelomu 14. a 15. storočia nad prostredným vchodom kostola. Reliéf s námetom kalvárie je v porovnaní s reliéfom dómu po stránke kompozície i úrovne prevedenia znateľne vyššej umeleckej hodnoty. Výzdobu priečelia doplňujú barokové sochy svätíc a svätcov. Vo vrchole štítu umiestnená plastika p. Márie je dielom Šimona Griminga

z roku 1720.

Obraz hlavného hlavného oltára je od rakúskeho maliara Michala Unterbregera z počiatku 18. storočia, sedem oltárov v bočných kaplnkách je z 1. polovice 18. storočia. Nástropná maľba lode je podľa Jána Bergla.

Z iných pamiatok zariadenia zvláštnu pozornosť si zasluhuje rokokový pamätník hornouhorského kapitána Jozefa Renauda z roku 1736.

Ku kostolu patrila pôvodne aj vedľajšia budova - Leninova ul. 93 - postavená v rokoch 1764-1768 na miesta bývalého františkánskeho kláštora. Roku 1779 utrpela požiarom, ale čoskoro bola opravené. Pre kláštor slúžila až do zrušenia rádu františkánov roku 1787. Od roku 1804 bol v nej biskupský seminár. Neskoršie už klasicistické úprava je z rokov 1810-1820. Dnes je v budove umiestnené konzervatórium. V priečelí budovy je vsadená pamätná tabuľa s textom:

" Na stromoch tejto ulice boli v januári 1945 obesení odporcovia fašizmu. Česť ich pamiatke. 1945-1970. "

Tabuľa je dielom akad. sochára Arpáda Račku a bola odhalená v roku 1970.

Susedné budova - Leninova ul. 95 - tvorila pôvodne tiež Súčasť košickej univerzity. Postavená bola v rokoch 1647-1657 a barokovo upravená po r. 1759, ako konvikt pre