DANTE ALIGHIERI - NOVÝ ŽIVOT

DANTE ALIGHIERI

NOVÝ ŽIVOT
(Vita nuova)

Obroda, Ružomberok, 1943
preklad Karol Strmeň
ilustrácie Vincent Hložník

lyrika,
116 s., slovenčina
hmotnosť: 153 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, bez prebalu

10,00 € PREDANÉ

*cesvo* in *H-2-9*

Danteho Nový život je na prvý pohľad jeho najsubjektívnejšou lyrikou. Predstavuje prvé a základné štádium jeho básnického vývinu, priamo podmieňujúce vznik Božskej komédie. V tomto dielku bolo dobyté to, čo bolo neskôr nevyhnutne potrebné pre súd nad spoločnosťou: čisté oko. A v tomto dielku možno zachytiť šum prvých vĺn nastupujúceho európskeho humanizmu, založeného na uvedomovaní a postupnom oslobodzovaní ľudskej osobnosti.

Keď sa predsa len táto kanzóna rozšírila medzi ľuďmi a dostala sa do rúk jedného môjho priateľa, požiadal ma, aby som napísal, čo je Láska; podľa čítaného skladal do mňa azda väčšiu nádej, než si zaslúžim. Ale, pretože aj ja som myslel, že po takomto výklade bude pekné povedať niečo o Láske, a vedel som tiež, ako sa má slúžiť priateľovi, rozhodol som sa napísať o nej niekoľko riadkov, z čoho vznikol tento sonet:

Láska a srdce vznešené sú jedno, 

mne na toto sa múdrosť dávno duší 

a keď sú zvlášť, tak podobné sú duši, 

čo od rozumu odtrhla sa biedno.

Keď zaľúbi sa príroda, jej pánom 

sa stane Láska, v dome srdca spiaca.

Raz krátko spí a nad budúcim ránom 

už odchodí. Raz nadlho sa vracia.

Čo pekné je, to príde v múdrej panej 

a oči vábi, pokým zrejmé nie je, 

že po predmete peknom srdce túži.

V tom oči-oči dlho visia na nej, 

duch ľúbosti ich zobúdza a hreje 

a takiste ho v žene budia muži.

Keď som opísal Lásku v predošlom verši, zatúžil som písať ku chvále tejto najvznešenejšej o tom, ako sa zobúdza Láska jej pôsobením a ako povstáva nielen tam, kde zdriemla, ale aj tam, kde Láska nemá moci, a predsa ona budí ju svojím zázračným vplyvom. Tak napísal som tento sonet:

Má lásku v očiach pekná moja pani 

a na čo pozrie, čoraz peknejšie je, 

kam príde, všetko očarí a hreje, 

a koho zdraví, otrasie sa, chráni 

a obledne a oči sklopí k zemi 

a nad svojimi pokleskami vzdychá.

Hnev, pýcha zájde, kam len vkročí tichá. 

Ju, panie, ctiť a chváliť pomôžte mi.

Cit sladkosti a ponížená vôľa

sa budí v tom, kto počúva ju, preto 

už lepší je, kto zrel ju jediný raz.

Keď usmeje sa, nie je na to výraz, 

um nepochopí, slovo nevyvolá, 

tak vznešený a nový zázrak je to.

...........................................................................................................

... posledná veta ...

Amen.

GAVALDA, ANNA - A TAKOVÁ TO BYLA LÁSKA

GAVALDA, ANNA

A TAKOVÁ TO BYLA LÁSKA...
(Je l´aimais)

Mladá fronta, Praha, 2006
preklad Silvie Dokulilová
obálka René Decastelo
1. vydanie
ISBN 80-204-1115-1

beletria, román, pre ženy,
152 s., čeština
hmotnosť: 117 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

0,50 €

*cesvo* roma

Chloé, matka dvou dětí, kterou právě opustil manžel, tráví pár dní ve venkovském domku se svým tchánem. A kupodivu nejen Chloé, ale i tchán jsou tam proto, aby si lízali rány. Děje se tak prostřednictvím vzájemných rozhovorů, a jelikož Chloé bývá sarkastická a tchán je střídavě bohorovný a rozpačitý, rány se zprvu především jitří. Aby k sobě našli cestu, musí se objevit Mathilde, osudová žena z Hongkongu. Mathilde je už minulostí - ale možná těm dvěma pomůže lépe vykročit do budoucna…

„Na tebe, Chloé.“

Cinkla jsem svou skleničkou o jeho.

„Ano, na mě,“ zopakovala jsem s trochu pokřiveným úsměvem.

„Jsi báječná holka.“

„Ano, báječná... A taky zdatná a odvážná... A jaká ještě?“

„Vtipná.“

„Ach ano, málem bych zapomněla. Vtipná.“

„Ale nespravedlivá.“

„...“

„Jsi nespravedlivá, že je to tak?“

„...“

„Myslíš si, že mám rád jen sám sebe?“

„Ano.“

„Tak v tom případě nejsi nespravedlivá, ale hloupá.“

Podala jsem mu svou skleničku.

„Jo, to už vím taky... Tak mi nalijte ještě trochu toho báječnýho pití.“

„Myslíš si, že jsem starej vůl?“

„Ano.“

Potřásla jsem hlavou. Nebyla jsem zlá, byla jsem nešťastná.

Vzdychl.

„Proč jsem starej vůl?“

„Protože nemáte nikoho rád. Nikdy se nepoddáváte svým citům. Vždycky jste duchem jinde. Nikdy s námi. Nikdy se nenecháte vtáhnout do našich rozhovorů ani do našeho blbnutí, nikdy do naší hospodské prostřednosti. Protože v sobě nemáte žádnou něhu, protože pořád mlčíte a protože vaše mlčení je plné opovržení. Protože...“

„Stop, stop, to stačí, děkuju.“

„Promiňte, já jen odpovídám na vaši otázku. Ptáte se mě, proč jste starej vůl, a já vám odpovídám. No ale na druhou stranu, zas tak starej mi nepřipadáte...“ „Jsi příliš laskavá...“

,,Rádo se stalo.“

Vycenila jsem zuby, abych se na něj něžně usmála.

„Ale kdybych byl takový, jak říkáš, proč bych tě vozil až sem? Proč bych s vámi trávil tolik času a...“ „Protože, jak vy sám dobře víte...“

„Protože co?“

„Protože je tu váš smysl pro čest. Ta koketerie dobrých rodin. Už mě za sebou vláčíte sedm let a tohle

...................................................................................

... posledná veta ...

"Jestlipak by ta malá tvrdohlavá holčička neměla lepší život, kdyby byl její tatínek šťastnější?"

NERUDA, JAN - DROBNÉ KLEPY III.

NERUDA, JAN

DROBNÉ KLEPY III.

Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1962
edícia Knihovna klasiků, Spisy Jana Nerudy (28)
1. vydanie, 3.500 výtlačkov
01-046-62

próza krátka,
432 s., čeština
hmotnosť: 573 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

1,00 €

*cesvo* in *H-2-9*

Do svazku seskupené fejetony z let 1875–1876 zaujmou dnešní čtenáře stejně jako kdysi Nerudovy současníky. Povědí mnoho zajímavého jak o každodenním životě Prahy, tak o významných domácích i světových událostech politických, společenských, kulturních, jichž je Neruda neúnavným glosátorem.

Myslím, když má být zima, tedy ať je! A když teď vycházím na ulici a místo veselého sněhu vidím smutné bláto a místo lesklými křišťálky naplněného vzduchu něco tak jako roztažený šedivý pytel, podívám se s pohrdáním vzhůru a pravím k slunci: „Víš, že Litvíni říkají sluníčku ,boží bulík' ? Dobře mají!" — Je to skandál! To staré, velké slunce visí zcela dole, hned někde nad komínem, svítí jako zapálený náprstek líhu a rozšiřuje jako tento jen mrtvé, žluté světlo. Svět místo aby byl pěkně jako zvon zmrzlý, je měkký, zvadlý. Krátký den vypadá jen jako hromádka popele po dlouhé noci. Lidé chodí do Šárek na procházku a nosí si odtamtud vykvětlé fialky. A to je prosinec! Cítíme se všichni mdlí a rozvaření, Jean Paul má pravdu, tvrdí-li, že „teplé dny prosincové budí v lidech jen pocit tesknoty a žalu".

Co je člověku nejkrásnější touha po pokroku, po tužení se atd. platna, když nebe nepomáhá! Chvalně činný český klub bruslařský má už své „kluziště" oznámeno v novinách — „lístek dámský pro zimní dobu 4 zl" — „pro činné členy celoroční 10 zl" — a hodlá se klouzat za dne i za noci, při hudbě i bez ní — nu tak, ať hodlá! Za sklem kněhkupeckým bývá celá literatura „skluzká", totiž samé návody ku sklouzání se na bruslích, — ať bývá! Činní agitátoři chodí od rodiny k rodině, kážou ohnivě: „Dolů se starými předsudky, na nohy s novými bruslemi!“, citují bruslařské ódy Klopstokkovy a Herderovy, vypravují, ty a ty slečny, které vloni s těmi a s těmi pány se sklouzaly, že jsou skutečně za ně už provdány, — co je to platno, nejohnivější touha slečnina po bruslích a po muži tone v neuprosném blátě teplého prosince! Ostatně se přiznám, že jsem netušil, umění bruslařské že přemůže tak rychle pražské naše předsudky a dámy naše že se mu oddají s takou ochotou. Arci, sluší jim to. Ty vlnové čáry, ty zatáčející se kruhy jsou jako zvláště pro ta háďata vymyšleny! A také mužským to sluší. S ocelovými křídelky na nohou vypadá každý z nich jako bůh Merkur — jenže bůh Merkur přišel už o všechen kredit. Pamatujete se ještě na beduíny v Myersově cirku ? Na jejich kotrmelce, při nichž bylo nejzajímavější to, že je metali tak rychle za sebou ? Nenapadají vám, když pozorujete letošní kotrmelce našich burzovníků ? Zázračná rychlost, jeden se přemetl po druhém, náhle, hbitě, jako by byli k tomu naučeni, — jen na nohy šlo to zas trochu tíž. Já se jim neposmívám, nebylo by to hezké ode mne. Pánbůh ze mne učinil ovšem českého spisovatele, tedy jakýsi druh peněžního aristokrata, — ale sluší jen pánubohu poděkovati se za tak obzvláštní jeho milost a střežit se vší pýchy. — Povídá se, že prý o Štědrý večer budou tentokráte místo zlatého prasátka ukazovat burzovníka, který letos nebyl na kápnutí, — že prý ho prozatím ještě nenašli. Štědrý večer — vánoční stromek — už ani ty nynější děti nejsou dost hodny, aby si ho zasloužily! Teprv tyto dny byl inzert, kde rodiče oznamovali, kdyže budou zádušní mše za jejich zemřelé tříleté dítě. Tři leta teprv, a už tolik hříchů, že se mu musí do nebe teprv pomáhat! — Ostatně — letošní vánoce! Nebudou na strůmku místo zelených — krvavě červené lístky ? Že bude válka, ukrutná válka, furie války že jako na velocipédu přejede celou Evropou, o tom nás ubezpečují časopisy denně s nej laskavější ochotou. Válka je nám šťastným Evropanům věcí už tak hloupě všední, že když nějaká zas „hrozí“, my se jí jen smějem a děláme na ni vtipy. Orientální otázka stane prý se „veselou hostinou“, upravenou na počest sympatického sultána, říkají. Rusové prý zašlou ochotně kaviár, a aby bezpečně došel, půjde prý s každým soudkem hned celý armádní sbor. A Anglie prý pošle sto kusů vybraných ústřic, každou jednotlivě na dobře obrněné lodi. Diplomaté věc ještě rozvlíkají, prý je přec ještě naděje, že vojna nebude. Snad čekají na ještě horší počasí, až bude taková zima, psota a slota, že by měkký člověk ani „sultána“ z domu nevyhnal.

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Zdá se být kletbou duchaplných lidí, že nemluvívají jasně!

RYSKA, JAN - ANIČKA Z I. A

RYSKA, JAN

ANIČKA Z I. A

Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1962
edícia Jiskřičky (7)
ilustrácie Václav Šprungl
20.000 výtlačkov
13-071-62

beletria, knihy pre deti,
176 s., čeština
hmotnosť: 355 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

2,50 €

*cesvo* in *H-2-9*

Jak Anička s Oldou putovali ulicemi, co Olda vyprávěl a co bylo pod stromečkem

Na Štědrý den bylo doma všecko takové teplé a milé a voňavé. Jen venku foukal ledový vítr a honil dešť se sněhem po rozblácených ulicích.

„Kdepak bílé vánoce — ty v Praze nebyly, ani ne-pamatuju!“ říkala maminka a připravovala k smažení ryby.

Jestlipak dostanu to akvárium, litovala v duchu Anička, že se s tatínkem nedomluvila.

Odpoledne přišel Pavel Šlechtu. Čejkovi měli na pavlači připravený smrček. Maminka vyndala ze skříně vánoční ozdoby a Anička s Pavlem strojili stromek.

Škoda že nebude doma tatínek. Má letos službu. Teď asi zrovna vyjíždí z České Třebové. Přijde v noci. Anička, maminka i Ondřej budou už spát.

Ale chlapeček je dneska od rána neklidný. Nechutná mu jíst, probouzí se a vrní.

„Není ve své kůži,“ chodí se na něj každou chvíli dívat maminka a pokaždé mu sahá starostlivě na čelo. K večeru se došla poradit k paní správcové.

Zavolali doktora.

Aničku přepadl strach.

Všecko ji přestalo těšit, sedla si na stoličku a s úzkostí cekala, co bude pan doktor říkat.

Dlouho Ondřeje prohlížel, díval se mu do krku, poslouchal naslouchátkem, jak mu tluče srdce a jak dýchá. A potom předepsal lék.

„Zatím to není vážné, ale zítra přijdu zase — musíme být opatrní,“ řekl a šel si umýt do koupelny ruce.

Maminka držela v ruce recept a rozmýšlela, co dřív: v troubě má závin, na plotně se smaží ryba.

„Já do lékárny dojdu,“ nabídla se Anička a Pavel hned slíbil, že se doma dovolí a půjde s ní.

Anička byla ráda. Oknem se dívala do světnice tma.

Ale paní Šlechtová chlapce s Aničkou nepustila.

„Budeme večeřet — musíš být s námi u stolu,“ rozhodla. A Pavel se neodvážil něco namítat.

„Mám se vrátit?“ uvažovala Anička, když osaměla za dveřmi. Vzpomněla si na Ondřeje a na maminku, která už je jistě zase u plotny — a vydala se na cestu sama.

Však to není tak daleko! Kolem Stříbrných, potom

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Škola je veliká, tam se vejde dětí!

KOHOUT, VÁCLAV - HUBÍME PLEVELE

KOHOUT, VÁCLAV
MENTBERGER, JAROSLAV

HUBÍME PLEVELE
Regulace přemnožených rostlin v přírodě

AZ servis, Praha, 1992
obálka Eva Sýkorová
ilustrácie Antonín Zezula
1. vydanie
ISBN 80-900998-5-8

záhradkárstvo, botanika,
128 s., čeština
hmotnosť: 141 g

mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

0,50 €

*bib14*bot*
*bib14* in *H-kris*

GLAZAROVÁ, JARMILA - CHUDÁ PŘADLENA

GLAZAROVÁ, JARMILA

CHUDÁ PŘADLENA

Melantrich, Praha, 1947
obálka Vojtěch Tittelbach
5. vydanie, 11.000 výtlačkov

beletria, román,
312 s., čeština
hmotnosť: 428 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,90 €

*cesvo*

Je to pásmo příběhů, v nichž vystupují různí hrdinové. Líčen je tu život Valacha od dětských radovánek přes jinošství, svatbu, drobné starosti až po smrt a pohřeb. Krása a prostota života se v knize střídá s mnoha nebezpečími, jež číhají na horaly v podobě zhoubných nemocí a rozpoutaných živlů.

Svatba je největší událostí v životě horalů.

Není to nikterak záležitost dvou mladých lidí, kteří se rozhodnou žít spolu. Je to naopak událost, která se týká dvou četně rozvětvených rodin včetně strýců, tet, švagrů a švagrových. Docela snadno může být na slavné svatbě až osmdesát lidí.

V celém tom ruchu a shonu jsou nakonec ženich a nevěsta složkou docela podřadnou. Dívají se na všechny přípravy a chystání z povzdáli, osamoceni za předivem svých snů a tužeb a plánů.

Je věcí starších a zkušenějších, aby myslili a jednali za zamilované. Rozšafní rodiče nedovolí svým dětem slaviti svatbu v měsíci květnu. „Svajba v máji volá máry.“

V nejlepším případě jsou po májové svatbě mezi manžely časté hádky.

Rovněž sňatku uzavřenému o Svatém duchu nelze prorokovat nic dobrého. Stalo-li se, že se snoubenci seznámili při pohřbu, bude jejich manželství zvlášť šťastné. Prší-li v den svatby, je to sice důkazem, že nevěsta „zle pomývala náčiní“, ale je to i znamení, že budou mít manželé všeho dostatek. Slunný svatební den věští spokojenost, vánice hádky. Připadne-li náhodou na den svatebního obřadu i pohřeb, dbají svatebníci velmi pečlivě, aby se sňatek odbýval první.

Když jména snoubenců po druhé spadnou s kazatelny, začíná předehra svatby. Družbové se vydávají na cestu, sezvat veškeré příbuzenstvo, které se má zúčastnit na svatebním veselí. Jeden zve za nevěstu, druhý za ženicha.

V každé farnosti se vyskytuje alespoň jeden proslulý řečník a zpěvák, veselý a vtipný člověk, který všecko zařídí a ve všem se vyzná. Takový bývá žádán za družbu.

Družbovství je ostatně úkol velmi výnosný. Kamkoli přijde se svým posláním, všude dostává spropitné. Výše spropitného je měřítkem společenského hodnocení, a každý si dá rád záležet.

Družbové přijdou před stavení, vystřelí čtyři rány z pistole, zaklepou a vejdou. Ten z nich, který je řečníkem, pronese ceremonielní formuli:

„Pochválen bud Ježíš Kristus. Mnohovážený, ctný, řádný a opatrný pane hospodáři i paní hospodyně. Nemějte mi za zlé, že sem do vašeho příbytku vstúpil. Však sa to nestalo z vůle mé, ale z vůle pana ženicha a z vůle nevěsty, kteří sobě umínili stav svobodný proměniti a do stavu svatého manželství vstúpiti. A protož žádají synáčky za přední mládenečky a vaše cerušky za družičky, a vás za první hosty. Ctný a opatrný pane hospodáři a paní hospodyně, já vás žádám a prosím, abyste sa za ně nestydéli a dá-li Pán Bůh příští soboty dočkati, do jeho příbytku sa dostavili. Z příbytku pana ženicha budem pokračovati ku nevěstě na snídaní a pak do chrámu Páně ku potvrzení tej sedmej svátosti, to jest stavu manželského.

Z chrámu Páně na kratičké pobavení k panu Macečkovi, hostinskému. Tam, komu milo a libo, může sobě vína, piva a kořalečky popiti a při tom si vesele zazpívati a zatancovati.“

Od této chvíle propukne chystání. Gazděny střádají vejce, stlukou máslo a lisují tvaroh. Přikrmí kuřata, s půdy snesou suché hrušky. Ze všech pozvaných rodin

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ta píseň kraje, chudé přadleny, skloněné skromně nad bystřin kolovrátkem hrčivým.

GUDMUNDSSON, KRISTMANN - BÍLÉ NOCI

GUDMUNDSSON, KRISTMANN

BÍLÉ NOCI
(Hvite netter)

Plzákovo nakladatelství, Praha, 1946
edícia Nezapomenutelné romány (2)
preklad Nina Neumannová
obálka Toyen
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

beletria, román,
164 s., slovenčina
hmotnosť: 250 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,90 €

*cesvo*belx

Chudý islandský chlapec Valur vypravil se kdysi do světa, aby nabyl jmění a vrátil se pak jako zámožný a vážený člověk ke své, bez mála ještě dětské lásce, rybářskému děvčeti Margaretě, jíž slíbil věrnost. Po letech se vrací na rodný Island jako věhlasný universitní profesor. Byla by to opravdu pohádka, kdyby se byl jinde život zastavil...

Dlouho to netrvalo. Sevření jejích paží se uvolnilo a ona se od něho trochu odsunula. — V té chvíli byl její obličej skoro k nerozeznání od oné tváře, jak se na ni pamatoval z dřívějška, ústa a oči omládly, líčka se zarděla. —

Dlouhou dobu oba mlčeli. Seděla s hlavou nachýlenou, obě ruce hluboko zabořené do vřesu. Díval se na ni jako v opojení, jako by mlha zahalila jeho myšlenky, rozum i vůli; nebyl již mocen kontroly sám nad sebou.

Teprve když se rozhovořila, zase se v něm poněkud vyjasnilo. — Copak se člověk jaktěživ nenaučí znát nebo ovládat vlastní já? myslel si ochable. — Musel se vzchopit, aby byl s to sledovat, co mu říká a pochopit, co tím míní.

„— A něco takového se už nikdy nesmí stát. K ničemu by to nevedlo, ani pro tebe. Mám Helga opravdu ráda, a ty mne nesmíš učinit nešťastnou!“ — Zprvu mluvila rychle a horečně, ale ponenáhlu přešla v klidnější tón. — „Stále jsem na tebe myslela a byla jsem tak ráda, když se ti začalo dařit dobře. Zdejší lidé z počátku nechtěli uvěřit, že jsi to opravdu ty, ale později byli tak pyšní, že jsi z našeho města. A já se těšila, že tě uvidím, až se jednou vrátíš domů — kdosi vyprávěl, že jsi ženat a šťasten a bohat. Později jsem se doslechla, že to nebyla pravda. — A pak přišel ten dopis! Ach, po tolik nocí jsem nezavřela oka, vždy jsem na to musila myslet. Měla jsem tě přece tenkrát tak strašně ráda a slíbila jsem, že budu tvoje. A potom jsi odešel a psal jsi o nás dvou a tak, že jsem tomu rozuměla; byla jsem po každé tak šťastná, a byla bych na tebe dovedla čekat mnoho a mnoho let. Ale pak se to všecko začalo měnit, psal jsi řidčeji a řidčeji, často prošly měsíce, než jsem od tebe dostala dopis! A to, cos mi psal, bylo tak divné, a já si to vykládala tak, že už mne nemáš rád. Kolikrát mi bývalo úzko až běda, a nebýt Lindy, opravdu nevím, jak by to bylo se mnou dopadlo. Rok šel za rokem, dopisy, kterés mi posílal, se ti už vůbec nepodobaly a já si div nezoufala, protože jsem si nedovedla představit, jak vypadáš a nač myslíš. — Nejdřív jsem doufala, jen co se stane studentem, jistě se vrátí domů, ale potom jsi odjel ještě dále a mělo potrvat pět let nebo déle, nežli budeš hotov i tam, ale já tě pořád ještě měla ráda. Mluvívala jsem o tobě s Helgem, i když jsem věděla, že je do mne zamilován, a on byl ke mně vždycky tak jemný a dobrý. — A tys byl v Holandsku — vzdálenější a vzdálenější, to bylo tak strašně daleko a psal jsi o tolika lidech, o profesorech, které jsi poznal a bůhví o kom ještě; nakonec jsem se tvých dopisů až bála. Co jen jsi všecko říkal o těch velkých, nesrozumitelných knihách a o záhadách v člověku a o životě — a nebyl jsi už takový jako dříve, jako bys už ani v nic nevěřil. — A potom — potom jsem začala mít ráda Helga, a on mi říkal, že si život beze mne nedovede představit. A když jsme se vzali, teprve jsem si ho zamilovala, bylo nám spolu tak krásně. — Ale tebe jsem ani potom nepřestala mít ráda, ovšem jen jako dobrého přítele, protože jsem tě nikdy nemilovala. Bylo to jen dětské zamilování, byls’ tak jiný než druzí a tak hezký. — Častokrát, když jsem dala Helgovi dobrou noc, jsem si na tebe vzpomněla a přála si, aby se ti hodně dobře vedlo. Skoro

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

To hledají štěstí.

ŠIMIAK, ANDREJ - JADRÁ

ŠIMIAK, ANDREJ

JADRÁ

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1973
obálka Stano Dusík
1. vydanie, 600 výtlačkov
13-72-063-73

poézia
68 s., slovenčina
hmotnosť: 149 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*cesvo*poe*

PREZIABNUTÁ LÁSKA

Odišla s jarou vo vnútri, 

ale ľad telom opála.

Nemalo to byť.

Nech si iba strechy dolu hlavou 

sviečky pália!

Doviedol do pravdy, 

čo lož klame.

Odpoveď by rada naspäť, 

ale jej mešká pamäť!

TABACH, ARNOŠT - BIOZAHRADA

TABACH, ARNOŠT

BIOZAHRADA
Zahrada bez chemie

Artpress servis, 1992
Edice rad a návodů
obálka Karel Chovanec
fotografie Arnošt Tabach
2. vydanie, 10.000 výtlačkov
ISBN 80-900730-5-0

botanika, záhradkárstvo,
56 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 101 g

mäkká väzba
stav: dobrý, podčiarkovaný text, knižničné pečiatky

1,00 € (NENÁJDENÉ?)

*bib14* in *H-kris*

NERUDA, JAN - TRHANI

NERUDA, JAN

TRHANI

Československý spisovatel, Praha, 1956
Edice ilustrovaných novel (5)
ilustrácie a obálka Václav Sivko
doslov Karel Polák
15.000 výtlačkov

beletria, novela
70 s., slovenčina
hmotnosť: 200 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu

0,40 € DAROVANÉ

*cesvo*printer*

Povídková studie, již básník sám po prvé knižně publikoval jako součást prvního svazku svých feuilletonistických "Studií krátkých a kratších" z r. 1876. Zobrazuje život kočujících železničních dělníků v 2. polovině minulého století. "Trhani" - tak se říkalo železničním dělníkům, kteří "trhali"; výbušninami skály pro uvolnění cesty novému komunikačnímu prostředku, v ústech měšťáků to byla však i potupná nadávka pro otrhané chudáky, kteří budovali kapitalistům jejich blahobyt - nejsou v Nerudově fejetonu nikterak idealisováni; autor je představuje v celé jejich tehdejší sociální i mravní bídě, se všemi vadami a nedostatky, ale zároveň i se všemi přednostmi, které z nich již tehdy činily dělnické tvůrce budoucnosti.

Tohleto - ne, tohleto je přec jen -copak je to ?! Ptají se, přistupují, ohmatávají klobouk, hladí kazajku. - „Pan inžinýr!“ je jediná odpověď Komárkova, o dohlížitelství ani muk. Po očku se dívá na Schneidra. Schneider tu stojí opřen o lopatu, vyvalené jeho rudé oči jsou plny přehrozného udivení. Počkej, ty se budeš koukat teprv!

Jak je dnes ten vzduch skoro jarní! Ve všech žilách to hraje, tepny jdou jako úprkem, zrovna je jako do tance, nepokojně, ale přece slastně.

Ty nové Šaty jaksi ještě práci nenavykly, pohodlný jsou dost, ale tak - tak sváteční! Vůbec jako by byl dnes velký, zvláštní svátek v celém světě!

Rýč odletěl - ne, dnes si dá Komárek přec prázdniny, kdypak jindy! Již se sebral a kráčí po trati dál. Všude ho zastavují. - „Pan inžinýr!“ je jeho odpověď stálá. Konečně zabočí od tratě do háje, člověk je tak rád o samotě, když se stane velká s ním změna. Kdopak by byl včera tušil —

Ale ani v háji Komárek dlouho nevydrží, vždyť je tak šťasten a štěstí žádá zas společníků, svědků, třeba závistivých. Již se vrací a jde přímo ku kantině — ještě ho neviděla pantafírka!

„Pro pána krále - Komárku, vždyť vy vypadáte jako bohatý selský synek!“

Komárek se spokojeně usmívá.

„A ten krásný šátek — ten by mně slušel. Co jste za něj dal?“

„Jen dva zlaté,“ zní nedbale pyšná odpověď.

„To stojí, to stojí! Ale kde, řekněte mně, jste dostal na to peníze ? Mám nalejt hulána, samožitné ?“

„Pan inženýr dal! - Ne, nic, já už nepiju!“ a odvrací se nerád, jako od lechtavého pokušení.

„Tedy mně, prosím vás, vypravujte - a kampak jste zahodil své staré hadry?“

„Nezahodil, ledacos nebylo na nich tak špatné — na př. zcela dobrý vojanský plášť - ba ani jsem to neprodal, nechal jsem si to, dám to někomu!“

„No to je přece lež!“

„Lež?“ a teď byl Komárek už dopálen. „Hned vám dokážu, jestliže lžu!“

A za chvíli zde byl Komárek s uzlem a hodil jej na udupanou zem. „Tady je to - vynadejte mně, schází-li jen nit!“

„Ale copak se inžinýr zbláznil?“

„Co zbláznil! Ženská hloupá! Chce, abych byl pořádný, a udělá ze mne dohlížitele! To je to!“

Teď to bylo venku.

Dohlížitele! - Za pět minut je kantina plna. „A ty nám nezaplatíš ani skleničku švindy?“ hlučí hlasy přátel ze všech stran.

Komárkovi je úzko. Tak rád by tovaryšům se ukázal, - ale nemá groše v kapse. Pošilhává po uzlu se starým šatem — ne, to už není jeho, zaslíbil to chudému příteli - on sice přítel o tom zamýšleném daru ještě ničeho neví, ale — -. Náhle, myšlenka! Ruka Komárkova jede ke krku: „Zde máte ten šátek - dejte hochům za dvě zlatky kořalky!“

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Zahalili jsme se do svých plédů, ranní vzduch byt tak chladný.