KLÍMA, JOSEFBOŽÍ MOBIL
fejetony, sloupky, ministory
Andrej Šťastný, Zvole u Prahy, 2003
ilustrácie Mirka Věrčáková
obálka Andrej Šťastný
ISBN 80-86739-02-3
literatúra česká, próza krátka, fejtóny, podpis autora
152 s., čeština
hmotnosť: 272 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz* in *H-6-2*
Zatím poslední knížka vynikajícího televizního reportéra Josefa Klímy (1951) s názvem Boží mobil je sbírkou vybraných fejetonů, které už několik let pravidelně publikuje v periodickém tisku. V nich se autor s vlídnou shovívavostí, humorem a nadhledem vyjadřuje ke každodenní tvrdé realitě, se kterou se jako investigativní žurnalista potkává v poněkud surovější podobě než většina obyčejných smrtelníků.
Klíma je autorem dvou desítek knižních titulů, několika filmových a televizních scénářů, řady písňových textů i melodií. V roce 2002 vzbudil zaslouženou pozornost čtenářů i literárních kritiků svým nejnovějším románem Loď s otroky.
• Kultovní veta •
Až jsem se zarazil, jak ta věta v podání dětských hlásků zazněla.
„Kdo se potí, nezaslouží slitování! “ křičeli nezbedníci, zhruba tak osmiletí, a honili po parku svého vrstevníka, který jim unikal jen tak tak, hrůzu v očích.
Tohle přece odněkud znám! snažil jsem si vzpomenout - a taky jsem si vzápětí vzpomněl. Kdo by ji neznal, když zní třicetkrát za den z televize.
Bylo to asi týden poté, co mě v jedné hospodě muž (už trochu přiopilý) vehementně přesvědčoval: „Řekni ňákou kultovní větu! Jsi přece člověk slova, umíš formulovat. Tak něco vymysli! “
Neměl jsem ho v tu chvíli moc rád; přišel jsem za přáteli probírat úplně jiné věci, ale na druhou stranu jsem ho chápal. Vyrábí paštiky, marmelády a další podobné pochoutky - a chce jich vyrábět ještě víc. Tedy spíš prodávat. Takže má hlavu už pěkných pár týdnů naprogramovanou na jedinou věc: Najít správný slogan. Problém je, že díky tomu se snaží vyrobit paštiku i z mozků těch, co se mu dostanou na dosah.
„Proč už nikdo nestvoří takové věty, jako třeba: Hliník se odstěhoval do Humpolce? “ lamentoval. „Nebo vzpomínáš si na film Na samotě u lesa? Jak tam Kemr říká: A chčije a chčije a chčije. To si přece pamatujou všichni! Já mám dneska na reklamu milióny, ale kloudnou kultovní větu nikdo nevymyslí! “
„Co je kultovní, nestvoříš, “ přesvědčoval jsem ho. „Kultovní se to stane až pak, zásluhou jiných. Většinou těch mladých. Žijou ve světě módních vln. A módní vlna se může šířit jen v komunitě, která je ještě otevřená, rychle vstřebává a má sklon k manipulovatelnosti. Ty si to taky pamatuješ jen proto, že jsi byl týnejdžr, když ty filmy byly nové. “
„Tak vymysli kultovní větu pro dnešní týnejdžry! “ tlačil mě. „Dám ti balík. “
Šel jsem domů a uvědomil jsem si, že vyrobil paštiku i z mé hlavy: přemýšlel jsem o kultovních větách. Proč v době našich otců bylo kultovní Svět patří nám nebo Kéž lavičko, kéž bys promluvila, a v době našich dědů Nepokradeš nebo Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm. A jestli by močopudný vulgarismus ze Samoty u lesa fungoval tak plošně ještě dnes, kdy zvulgárněl celý svět a sprosťárny lítají v hejnech médii jak
vlaštovky před bouřkou. Protože hne-li se svět, hne se i kult. A jak se zdá, tenhle svět se hnul k posedlosti kultem. K posedlosti zkratkou, radši vtipnou než pravdivou, radši originální než smysluplnou, radši provokativní než moudrou. Výrobky neprodává přednáška. Prodává je slogan. A o to přece jde. Možná je dnes dokonce výhodnější prodávat kult než prodávat výrobky, říkal jsem si. Ostatně - jak prosperují reklamní agentury...
Pak jsem slyšel tu větu na dětském hřišti, chvilku jsem se díval, jestli toho nešťastníka dostihnou nebo ne, jestli nemám zasáhnout - a přitom jsem si uvědomil, že jsem možná zrovna u toho vzácného porodu, kdy se z běžné věty klube věta kultovní. Protože kultovní je to, s čím se ztotožníte. S čím vyrostete, co ve vás zůstane od dětství už navždy.
(Věřím, že ta surová dáma, co v televizi likviduje ostatní jen proto, že si nestříkli do podpaží intimspray, bude hodně úspěšná. Právě se sama stala kultem. Pro syny těch, co ji vymysleli. )
