JAN Z KŘÍŽE - TEMNÁ NOC

sv. JAN Z KŘÍŽE
(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)

TEMNÁ NOC
(Noche oscura del alma)

Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1941
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (2)
preklad Jaroslav Ovečka

mystika, náboženská literatúra, náboženstvo, literatúra španielska
202 s., čeština
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba
stav: výborný

75,00 €  (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ

*H-5-1*

HLAVA XIII.

O jiných libých účincích, které způsobí v duši tato temná noc nazíravá.

1. Z tohoto způsobu v rozněcování můžeme pochopiti některé z libých účinků, které již působí v duši tato temná noc nazíravá, protože někdy, jak jsme právě řekli, je duše uprostřed těchto temnot osvětlena a světlo svítí ve tmě (Jan 1, 5), a to tak, že toto mystické poznávání proudí do rozumu (kdežto vůle zůstane vyprahlá, totiž bez aktuálního spojení v lásce) s klidností a prostotou tak jemnou a citu duše tak slastnou, že jí nelze ani pojmenovati, a to někdy tím způsobem pociťování Boha, jindy jiným.

2. Někdy [to světlo] také dopadá, jak bylo řečeno, zároveň do vůle, a láska se vzejme vznešeně, něžně a mocně, protože se, jak již pravíme, tyto dvě mohutnosti, rozum a vůle, když se rozum již více a více očišťuje, někdy spojí, a to tím dokonaleji a jemněji, čím více ony vidí. Ale než se dojde toho stupně, je obyčejnější, že se pocítí ve vůli dotek působící roznícení, než aby se pocítil v rozumu dotek působící poznání.

3. Ale vyvstává zde pochybnost, totiž, proč že se tedy, když se tyto dvě mohutnosti očišťují spolu, pociťuje v začátcích roznícení z očistného nazírání a láska z něho ve vůli obyčejněji než se postřehne poznání jím způsobené v rozumu? Na to je odpověď, že zde nedopadá tato trpná láska přímo do vůle, protože vůle je svobodná, kdežto toto roznícení láskou je spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle; neboť toto teplo lásky dopadá na podstatu duše a tak hýbá trpně hnutími. Sluje to tedy spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle; vždyť ten [jen] natolik sluje kon vůle, nakolik je svobodný. Poněvadž však tato rozechvění a hnutí náleží do oblasti vůle, proto se říká, že, je-li duše rozechvělá nějakým hnutím, že je jím rozechvělá vůle, a je to pravda; neboť tímto způsobem je vůle jata a pozbude své svobody, takže ji rozmach a síla toho rozechvění strhne s sebou. A proto můžeme říci, že toto roznícení láskou je ve vůli, to jest, rozněcuje bažení vůle; ale sluje to tedy. jak pravíme, spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle. A poněvadž receptivní trpnost rozumu může přijmouti poznání pouze v nahosti a trpně (a s toto není, není-li rozum očištěn), proto, dokud není očištěn, pocítí duše méněkráte dotek poznáním než dotek [trpným] rozechvěním láskou. Neboť na toto není třeba, aby vůle byla tak očištěna co do vášní, ježto vášně jí dokonce pomohou pociťovati lásku rozechvělou.

4. Poněvadž toto roznícení láskou a žízeň z ní [a po ní] jsou tu již duchové, jsou zcela odlišné od oněch druhých, o kterých jsme mluvili při noci smyslu. Třebas totiž zde smysl také má svůj díl, protože nemůže nebýti účasten útrapy ducha, nicméně se kořen a žhavost té žízně z lásky pociťuje ve vyšší stránce duše, to jest v duchu; a tou měrou [tu duše] pociťuje a chápe to, co pociťuje, a jak jí chybí to, po čem touží, že všecku strast smyslovou, třebas je nepoměrně větší než v první noci, totiž smyslové, nemá za nic, protože poznává, jak jí v nitru chybí veliké dobro, kterého nelze, jak vidí, ničím měřiti.

5. Ale zde jest si všimnouti, že, třebas se v počátcích, když tato duchová noc začíná, ještě nepociťuje toto roznícení láskou, protože tento oheň lásky ještě nezačal chytati, Bůh dá místo toho duši hned od té doby tak velikou cenivou lásku k Bohu, že, jak jsme řekli, to, čím nejvíce trpí ve strastech této noci a co v nich nejvíce pociťuje, je úzkostná myšlenka, zda nepozbyla Boha, a myšlenka, zda není od něho odvržena. Můžeme tedy říci, že hned od počátku této noci je duše stále dotčena steskem z lásky, buď jen cenivé, anebo také s roznícením spojené. A je viděti, že největší utrpení, které pociťuje v těchto strastech, je tato obava; neboť kdyby se tehdy mohla ujistiti, že není všecko ztraceno a po všem veta, nýbrž že to, co se děje, je k jejímu většímu dobru, jakože skutečně jest, a že se Bůh nehněvá, nedělala by si ze všech těch strastí nic, nýbrž by se spíše těšila u vědomí, že tak to ráčí Bůh a je to k jeho službě. Neboť cenivá láska, kterou má k Bohu, třebas potmě a aniž to ona postřehuje, je tak veliká, že nejen to [by ochotně trpěla], nýbrž že by s radostí mnohokráte umřela, aby mu vyhověla. Ale když již plamen duši roznítí, nabude ona obyčejně spolu s ceněním, kterým si již Boha cení, takové síly a ráznosti pro Boha a stesku po něm - udělíť jí je to teplo lásky - že by s velkou smělostí, na nic nehledíc a ničeho nedbajíc, v síle z té lásky a touhy a v opojení jimi, aniž by hleděla, co dělá, konala věci divné a neobvyklé jakýmkoliv způsobem, který se jí naskytne, aby se jen mohla potkati s tím, jejž miluje duše její (Velep. 3, 1-4).

6. To je ta příčina, proč Maria Magdalena, ač si předtím na sobě tolik zakládala, nic nedbala na hromadu znamenitých a neznamenitých mužů na hostině nebo na pomyšlení, že se to nehodí a nesluší, aby šla a plakala a prolévala slzy mezi hosty, když jen mohla (neodkládajíc to ani o hodinu vyčkáváním jiné doby a příležitosti) přijíti před toho, od něhož byla její duše již zraněna

JAN Z KŘÍŽE - VÝSTUP NA HORU KARMEL

sv. JAN Z KŘÍŽE
(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)

VÝSTUP NA HORU KARMEL
(Subida del Monte Carmelo)

Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1940
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (1)
preklad Jaroslav Ovečka

náboženská literatúra, náboženstvo, mystika, literatúra španielska
416 s., čeština
hmotnosť: 789 g

tvrdá väzba
stav: výborný

75,00 €  (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ

*H-5-1*

HLAVA XXIX.

V níž se jedná o prvním druhu slov, která usebraný duch někdy v sobě vytvorí. - Vykládá se jejich příčina, a prospěch a škoda, které z nich mohou býti.

I. Kdykoliv dojde k těmto postupným slovům, je to vždy jen, když je duch s velikou pozorností usebrán v nějaké úvaze a jí zcela zaujat; a právě v té látce, o které přemýšlí, on sám přechází přemítáním od jednoho k druhému a tvoří slova a frase velmi vhodně s takovou snadností a zřetelností, a takových věcí dotud mu ještě neznámých se stran toho dosuzuje a je odhaluje, že se mu podobá, že to nečiní on, nýbrž že mu to jiná osoba v nitru usuzuje nebo odpovídá nebo ho tomu učí. A opravdu si je to velice proč mysliti; neboť on si rozmlouvá sám se sebou a sám u sebe si odpovídá, jako by to bylo osoba s osobou. A opravdu je tomu jakousi měrou tak: neboť třebas to činí duch sám jakožto nástroj, nicméně mu často Duch svatý [ještě zvláště] napomáhá vyvíjeti a vytvářeti ty správné pojmy, slova a frase.  A tak si je mluví sám sobě, jako by byl třetí osoba. Poněvadž totiž tehdy je rozum usebrán a spojen s pravdou toho, co myslí, a duch Boží je také s ním spojen v té pravdě ( jeť vždycky spojen v každé pravdě), proto si rozum, jsa tímto způsobem ve spojení s duchem Božím prostřednictvím oné pravdy, spolu vytváří v nitru a postupně ty ostatní pravdy, které mají vztah k té, již měl na mysli, a bránu mu otvírá a světlo mu dává Duch svatý učitel. Neboť toto jest jeden ze způsobů, kterými Duch svatý učí.

2. Když je tedy rozum tímto způsobem osvícen a poučen od tohoto učitele, rozumí těm pravdám a spolu vytváří sám ze svého ony výroky o pravdách, kterých se mu s jiné strany dostává. Takže můžeme říci, že hlas je Jakobův, ale ruce jsou Esauovy (1 Mojž. 27, 22). Ale ten, kdo to má, ne a neuvěří, že je tomu tak, nýbrž bude míti za to, že ty výroky a slova jsou od třetí osoby; neboť neví, s jakou snadností si může rozum vytvářeti pro sebe slova jako od třetí osoby o pomyslech a pravdách, které jsou mu sdělovány rovněž od třetí osoby.

3. A třebas je pravda, že v tom sdělení a osvícení rozumu v něm samo sebou není klamu, může nicméně býti klam, a skutečně často bývá, ve formálních slovech a frasích, které si rozum o tom vytvoří. Poněvadž totiž to světlo, kterého se mu dostane, je někdy velice jemné a duchové, takže si je rozum nedosti úplně osvojí, a on si tedy, jak pravíme, vytváří ty frase [t. věty, závěry] ze svého, proto si je mnohdy vytvoří nesprávné, jindy jen pravděpodobné nebo nedokonalé. Poněvadž totiž s počátku sice začne navazovati na pravdu, ale pak přidává ze svého dovednost nebo nedovednost svého nízkého rozumu, je snadná věc, že se, právě podle své schopnosti, od ní uchýlí; a to všecko tím způsobem, jako by mluvila třetí osoba. 

4. Poznal jsem osobu, která měla tato postupná rčení a mezi některými velice pravdivými a podstatnými,  která si vytvářela o Nejsvětější Svátosti oltářní, byla některá, která byla velmi kacířská. A já velice žasnu nad tím, co se děje za naší doby, totiž, že lecjaká všední duše, která narozjímala [sotva] za čtyři groše, jestliže pocítí v nějakém usebrání nějaká takováto rčení, ihned to všecko pokřtí na věc od Boha a mají za to, že tomu tak jest, a říkají: Řekl mi Bůh, odpověděl mi Bůh; a asi tomu není tak, nýbrž že si to, jak jsme řekli, ve většině případů říkají oni sami.

5. A nadto také touha, kterou po tom mají, a náklonnost, kterou k tomu mají v duchu, působí, že oni sami si to odpovídají a myslí si, že Bůh jim to odpovídá a jim to praví. Tím upadají do velikých poblouzení, nekrotí-li se v tom velice a jestliže ten, kdo ty duše řídí, jich nevede k odmítání těchto způsobů přemítání. Neboť z nich čerpávají více tlachavosti a znečištění duše než pokory a umrtvení ducha, myslíce si, že již bylo něco velikého a že promluvil Bůh; a zatím to asi nebylo leč málo více než nic, nebo pouhé nic, nebo ještě méně než nic. Neboť to, co neplodí pokory a lásky a umrtvenosti a svaté prostoty a mlčení, atd., co to může býti? Pravím tedy, že toto může býti velikou překážkou na cestě ke spojení s Bohem, protože to velice oddaluje duši, jestliže ona na to dá, od propasti víry, v níž má rozum býti potmě, a potmě má kráčeti láskou u víře a ne mnoha usuzováním.

6. A jestliže mi řekneš, proč že si tedy má rozum odpírati ony pravdy, když jimi přece duch Boží osvěcuje rozum, takže to nemůže býti nic zlého, pravím, že Duch svatý osvěcuje rozum usebraný a že jej osvěcuje podle způsobu a míry jeho usebranosti, a že rozum nemůže najiti jiné větší usebranosti než u víře; a tudíž ho neosvítí Duch svatý v ničem jiném více než u víře. Neboť čím čistší a dokonalejší je duše u víře, tím více má vlité lásky k Bohu; a čím více má lásky, tím více ji Bůh osvěcuje a jí udílí dary Ducha svatého,  protože láska je příčina a prostředek, kterým jí je udílí. A třebas je pravda, že Bůh tím osvětlením pravdami udělí duši nějaké světlo, je

NOR, A. C. - JED V KRVI

NOR, A. C.

JED V KRVI

Vlastným nákladom, Praha, 1940
prebal Ferdiš Duša
3. vydanie

literatúra česká, beletria, román, podpis autora,
336 s., čeština
hmotnosť: 382 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Autor neměl nikdy rád města, které citlivou duši básníka zraňuje na každém kroku, a když se s nim vyrovnal, vrátil se k vesnici. Leč uzřel ji jinýma očima. V idylické a selankovité dědině nalezl pod povrchem jed rozkladu. Začalo to sporem, který vedl hrabivý sedlák a hospodský Šenk s novousedlíkem Pokorným o okap. Okap měl pramalou cenu, ale stal se příčinou tragického boje dvou rodů, jimž jejich tvrdohlavost přikazovala buď zemřít nebo zvítězit. Sudič, který měl nejvíce toho jedu v krvi, dopustil se žhářství a zabil se. Obě rodiny mají dorůstající děti, přes jejichž osvícenějši pojímání života dojdou ke smíru.

Analysa venkova zbystřila Norovy oči a zušlechtila jeho výraz. Učinila jej také nelítostným soudcem nad dědinou, ale jeho zlá ironie, jeho škleb a často tvrdé slovo jsou pouze hněvivým projevem lásky k venkovskému lidu, který by chtěl varovati, poučiti a vyléčiti z chorob sudičství a hrabivosti.

Čtenář pozná, o jakou oblast rozšířil autor své tvůrčí obzory, a chtěl-li býti jenom spravedlivým svědkem každodenního dění, chtěl-li přesvědčující formou románu říci pouze to, co viděl — a zde má každá stránka a situace znak zážitku — vytěžil určitě ze své dobrovolné kázně a z nahromaděných záporů velký klad nejen pro sebe, nýbrž hodnoty všeobecné platnosti, které by mohly statisícům sudičskou vášní posedlých prospěti. Lze říci, že JED V KRVI je Norův nejživotnější román. 

Poznámka: Námět k tomuto románu byl vyčerpán z autorova rodného kraje, ze Slezska. Jen z důvodů vněších (aby skutečné události, v románu líčené, nevztahovali někteří autorovi krajané na sebe) byl děj románu lokalisován do Čech.

Pokornému narostly rohy, pravila vesnice. Neboť Pokorný po vyhraném sporu nabyl sebevědomí, chodil zpyšna a rychlou, energickou chůzí. Rozprávěl se sousedy v dolní hospodě halasným hlasem a čepýřil se opovážlivě, posílen vítězstvím a přesvědčen, že ani v druhé instanci nemůže spor dopadnout jinak.

Teprve teď snášel pro své právo důvody před oči přihlížejících a uším naslouchajících, nyní se stával řečnějším a napadalo mu mnoho z toho, co v jeho prospěch pověděli svědci.

Zatím co mu dříve nikdy ani nepřišlo na mysl, že by měl co pohledávat v okapu, usmyslil si nyní dát najevo, že je vlastníkem okapu. Poněvadž do okapu neměl vchodu a musel by leda obejít Šenkův statek a vejít tam Šenkovým dvorem, což by mu sotva bylo Šenkovými dovoleno a neobešlo by se jistě bez vády, bylo třeba, aby sedlák vytahoval ze závěsů plůtek, dělící jeho malou přední zahrádku od Šenkovy zahrady, jak to učinil v den soudní komise, když jí chtěl umožnit rychlejší vstup do zahrady.

Sedlák odstranil slabý starý plot již několikrát a vkročil do okapu, aby jej po délce prošel a dokumentoval tak, že mu patří. Neměl tu co dělat, ale aby se zdálo, že sem nechodí pro nic za nic, spravil s této strany kuchyňské okno a dal i do chlévů a stájí, jejichž okénka sem na zadním konci stavení do zahrady vzhlížela, nové okenní rámy. Lidé jej potom viděli, jak chodí okapem a prohlíží zdivo budovy.

„Karle —“ volali na něj známí — „to máš pěknou procházku v okapu —“

A řeči šly dědinou, že Pokorný korsuje svým vyhraným okapem. Sedlák věc zamlouval a vysvětloval, že spravoval okna a prohlížel, zdali kde s té strany není poškozeno zdivo, leč vesnice již jednou pronesla vtip a bylo těžké zabrániti jeho účinkům a zadržet šířící se smích.

Avšak Pokorný nepřestal ani při těchto žertech svůj okap střežit. Ještě několikrát do něho vkročil, zatím co Šenkovi si nevšímali sedlákovy varty. V Šenkově výčepu byla již také řeč o procházkách Pokorného v okapu. Tu Šenk mlčel, ale lahodilo mu, jak se sedláci smějí na účet sousedův. Sám nevyslovil slova, věda, že by hned bylo doneseno Pokornému a obraceno proti němu.

„Ať si chodí —“ řekl nanejvýš — „okap je jeho. Až bude náš, budu se tam procházet já —“

Zprvu tedy Šenkova rodina nevěnovala pozornosti Pokorného prodlévání v okapu, neboť si všimla, že sedlák chodí opatrně, plaze se podél zdi, aby nešlápl vedle okapu na cizí půdu do Šenkovy zahrady. Ale později, třebaže už k tomu nebyla příliš vhodná doba pro pokročilost podzimu, začal se každou chvíli někdo ze Šenkových, jako by neměl nic jiného na práci, zdržovat v zahradě, kam byly zahnány dvě husy, chované i přes zimu. A když tedy nic jiného, aspoň občasné dohlédnutí na husy bylo záminkou pro vkročení do zahrady a prozkoumání, co se děje s okapem, zdali již nebyl ukraden nebo poškozen či neutekl-li.

Bylo proto zřejmo, že může kdykoli nastat střetnutí.

Skutečně. Bylo k poledni jednoho dne, slunce stálo mdle a zamženě na střechách, ale do okapu a úzké zahrady se mu již nepodařilo vniknout. Pokorný vytáhl svůj sotva dvoumetrový plot, a když tak učinil, spatřil, vkročuje pod okap, na druhém konci zahrady Dostálo-

..............................................................

... posledná veta ...

„Já už nepláču —“ odvětila a v síni, poloosvětlené září z kuchyně, zvedla k hochovi blankytný pohled, zatím co jí hořký vzlykot ještě lomcoval tělem.

SZEPES, MÁRIA - MÁGIA KAŽDODENNÉHO ŽIVOTA

SZEPES, MÁRIA

MÁGIA KAŽDODENNÉHO ŽIVOTA
(A mindennapi élek mágiája)

Bradlo, Bratislava, 1991
preklad Lujza Jancová
obálka Gita Mihalovičová
1. vydanie
ISBN 80-7127-008-3

psychológia
86 s., slovenčina
hmotnosť: 101 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,30 €

*home*ezo*
*kocan2*in*ezo*

15/ AKO SA DÁ VYCHÁDZAŤ S ĽUĎMI?

Odpoveď na túto otázku sa formuluje sama od seba, ak použijeme jednoduché základné zásady, z ktorých sme urobili hlavný motív celej našej štúdie. Spomeňme si na niektoré dôležitejšie axiómy, čo tu doteraz odzneli.

I. Tento zo zápasov utkaný, ustavične sa pohybujúci svet si možno podmaniť iba ešte väčšou dynamikou, ešte. vitálnejším úsilím a húževnatou vytrvalosťou.

II. Determinácia sa končí tam, kde sa začína mágia.

III. Náš vonkajší a vnútorný postoj, naše myšlienky, slová a pohyby sú magickými predvolávacími formulami.

IV. Pôvodcom každej stelesnenej veci je idea, teda ona je pôvodkyňou aj našich chorôb, neúspechov aj zlého osudu.

V. Zdravé, konštruktívne, harmonické myšlienky vytvárajú rovnováhu v našom organizme práve tak, ako v našich okolnostiach.

VI. Kto chce vládnuť nad svojím osudom, nad svojimi depresiami a démonickými väzbami, ten musí vládnuť nad svojimi myšlienkami.

VII. Myslieť znamená mať vplyv.

VIII. Dobrá vôľa voči nášmu okoliu vytvára okolo nás psychomagnetickú zónu.

IX. Nič si nemôžeme myslieť s intenzitou určitého citu alebo vzruchu bez toho, aby sa to nedozvedelo nevedomie nášho okolia.

X. Bez výnimky každý jav má okamih počatia.

XI. Kto chce dostať, ten najprv musí dať.

XII. Zmenou nášho názorového vzťahu k okolnostiam zmeníme aj okolnosti.

Najmä na posledných piatich axiómach sa zakladá naša odpoveď.

Kto chce vychádzať s ľuďmi, ten musí predovšetkým zmeniť vlastný vzťah k nim, teda nie od nich má vyžadovať cnosti, na základe ktorých je možná mierová spolupráca, ale sám ich má poskytovať.

Vo vyostrených situáciách sa človek tak ďaleko dostane od objektívnej miery, až sa mu zdá, že táto poučka sa práve v jeho prípade nedá aplikovať. Postoj toho druhého je taký chorobný, nemožný, neznesiteľný, že prispôsobiť sa mu alebo hľadať mierové riešenie by znamenalo osedlať jeho najodpudzujúcejšie vlastnosti. V zamestnávateľských vzťahoch by to mohlo ohrozovať samu prácu. V prípade ľúbostného, príbuzenského alebo manželského vzťahu by vyvolal u toho druhého také vedomé víťazstva a prevahu, čo by vonkoncom odstránilo základ kooperácie, veď skromnosť pokladá podradný človek vždy za slabosť a bez zábran to zneužíva. Táto na povrchu zdanlivo skutočná poučka zase slúži len ako sebaklam. Takýto extrémne subjektívny stav vždy hľadá vlastnú krajnosť, inštinktívne nehľadá mierovú dohodu, ale pomstu, satisfakciu, uspokojenie z podmanenia toho druhého. Toto sa na nás pozerá zo zrkadla, keď si myslíme, že druhého pozorujeme, druhého obviňujeme, nahnevanou grimasou, ktorá sa na nás cerí z prízračnej plochy. Východisko z takejto situácie, správny postoj podľa základných zásad je niekde v strede ako rovnováha každej veci. Prispôsobenie sa nikdy nie je pokora. Hľadanie skutočného zmierenia pramení zo sily prehriatej zmyslom, a nie zo slabostí. Taká skromnosť a trpezlivosť, za ktorou sa pnie pevnosť poznania, má magický vplyv. Zúrivosť zlomyseľnosti a hnevu sa na ňom tak roztriešti, ako vlna na útese. Táto magická psychická pozitúra vyvolá najprv nepokoj, neskôr úzkosť, potom údiv a nakoniec nekonečnú vďaku. Vyskúšajme tento proces! Uskutočnime ho! Nestrpme ho ako holú teóriu. V takýchto pokusoch sa skrývajú zážitky, po ktorých túžime. K čarovným veciam sa môžeme dostať iba pomocou čarov. Robme čary! Povznesme sa do oblastí zázrakov bez pochybností, smelo ako pionieri, opustiac pustú hromadnú ubytovňu stereotypu, malicherností, konvenčných predsudkov a namyslenosti. Stádové myšlienky vedú iba od smrti k smrti na vozidle determinácie, Osamelé, veľké, nezávislé myšlienky, zo začiatku revolučne neskutočné a závratne fantastické idey pretvárajú svet, človeka i osud človeka. Tie obsahujú tú energiu horčičného semena, ktorá hory prenáša.

GEOMETRIA PRE I. TRIEDU GYMNÁZIÍ

GEOMETRIA PRE I. TRIEDU GYMNÁZIÍ
(Matematika pro I. třídu gymnasií)

Štátne nakladateľstvo, Bratislava, 1952
preklad Anna Klimanová
1. vydanie, 10.000 výtlačkov

geometria, matematika, prírodné vedy, učebnice,
96 s., slovenčina
hmotnosť: 112 g

mäkká väzba
stav: dobrý, zosušené lepenie

2,00 € PREDANÉ

*gopal2* in *parap*

ŠAMÁNKOVÁ, EVA - ARCHITEKTURA ČESKÉ RENESANCE

ŠAMÁNKOVÁ, EVA

ARCHITEKTURA ČESKÉ RENESANCE

Státní nakladatelství krísné literatury a umění, Praha, 1961
edícia Klub
obálka Oldřich Menhart
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

architektúra, umenie,
144 s. + 266 čb fot., čeština
hmotnosť: 1195 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky, prebal ošúchaný

9,90 € PREDANÉ

*bib16*

Kniha je naší první synthetickou prací o renesanční architektuře v Čechách a na Moravě. Je výsledkem několikaletého studia a četných cest, na nichž se autorka důkladně seznamovala se zachovanými renesančními památkami. Shromáždila takto bohatý materiál, utřídila jej a rozdělila do přehledných skupin a vývojových řad. Přitom si všímala především dvojí slohové orientace české renesance: italské, spjaté s vlašskými mistry, kteří přicházeli do našich zemí buď jen na kratší čas, nebo se tu nadobro usazovali a v novém prostředí se aklimatisovali. Tato italská orientace se projevovala především v jižní polovině českých zemí. Druhý proud přicházel ze severu, ze Saska, Slezska i ze vzdáleného Nizozemí a zasahoval hlavně do severních pohraničních oblastí. Šamánková však nezůstává u tohoto základního rozdělení, ale zabývá se také menšími regionálními celky, jejichž architektuře vtiskla jednotný ráz osoba téhož stavebníka či stavitele. Předností autorčina výkladu české renesance je, že se v něm zamýšlí nad nejdůležitější otázkou: jak se totiž cizí, odjinud přejaté slohové formy přizpůsobovaly domácímu prostředí a dosavadní tradici, a jaké jsou tedy charakteristické rysy naší renesanční architektury. Obrazovou část tvoří četné fotografické záběry, ukazující názorně dnešní podobu převážné většiny objektů v knize uváděných. Přehlednou informaci o českých renesančních stavbách získá čtenář v katalogu, v němž jsou uvedena nejdůležitější data a příslušná literatura.

MRLIAN, RUDOLF - SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE II.

MRLIAN, RUDOLF

SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE II.
Výtvarný prejav
Architektúra - Kroje a výšivky

Tatran, Bratislava, 1954
fotografie Alexandr Paul
obálka Viliam Chmel
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

umenie, folklór
654 far. a čb fotografií
hmotnosť: 1763g + 2723g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, prebal poškodený

69,00 € za oba diely - len spolu

*regihu* in *H-bar*

MRLIAN, RUDOLF - SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE I.

MRLIAN, RUDOLF

SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE I.
Výtvarný prejav
Keramika - Rezba - Maľba

Tatran, Bratislava, 1953
fotografie Alexandr Paul
obálka Viliam Chmel
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

umenie, folklór
265 celostránkových far. a čb fotografií
hmotnosť: 1763g + 2723g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, prebal poškodený

69,00 € za oba diely - len spolu

*regihu* in *H-bar*

ŠLECHTA, JOSEF - HEBRÉOVÉ

ŠLECHTA, JOSEF

HEBRÉOVÉ
Básnické profily

Českobratský sbor, Benešov u Prahy, 1935

poézia, literatúra česká, podpis autora
144 s., čeština
hmotnosť: 372 g

tvrdá väzba (dobová preväzba)
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Saul kraloval. Své žezlo držel mocí.
Lid nepoznal, jak jeho duch se mění. 
Když duše jeho halila se nocí,
David mu hrál, a král měl ulehčení.
Syn Izáiův se občas domů brával, 
a když král šílil, vracel se a hrával.

I stalo se, že Filištín vstal k boji.
Na horách Socho byla jeho síla.
Saul proti němu vedl sílu svoji, 
ta v údolí se Elah položila.
I byl muž silný mezi Filištíny, 
jenž k souboji zval Izraelské syny.

Goliáš zval se. V obří ruce svojí 
své kopí třímá jak vratidlo stavu, 
štít kutý má, jde v centnéřové zbroji 
a ocelí má krytu pyšnou hlavu.
Po čtyřicet dní volal k Izraeli, 
leč nikdo nebyl silný tak neb smělý.

Saul dceru Míkol za choť slíbil dáti 
tomu, jenž obra Goliáše skolí.
Leč nikdo nešel s obrem bojovati 
a utkati se soubojem s ním v poli.
I padla na voj Izraelský hana 
a zůstávala stále nesmazána.

Tu přišel David, jinoch mladý, smělý, 
jenž bratřím v poli sýr a chleby nesl.
A když zvěst slyšel, pro niž tábor celý 
v své síle, duchu, odvážnosti klesl,

jak orlice se zdvihla chrabrost jeho.

Vstal, aby ubil obra železného.

Byl veden k Saulu. Tomu jistým zdá se, 

že jinoch padne v nerovném tom boji.

„Tvůj duch se neleká? “ král v údivu svém

ptá se.

Leč jinoch pevně v rozhodnutí stojí.

Král dal mu zbroj. Než jinoch opět svlékl 

kovaný pancíř, i meče se zřekl.

Tak pravil králi: „Když skot otce mého 

lev napadl a svoji kořist zchvátil, 

já šel jsem za ním, vzal ji z drápů jeho 

a živ se od svých lupů nenavrátil.

A jak jsem lva a medvěda zbil v poli, 

tak půjdu v boj jen s prakem svým a holí!“

A šel a vzal do pastýřské své brašny 

oblásky hladké, prak měl v ruce svojí 

a hůl. — Vstříc Filištín šel strašný, 

jehož se silní v Izraeli bojí.

Jde Goliáš a duše jeho hrdá 

promlouvá slova k Davidovi tvrdá:

„Jsem pes, žes vyšel naproti mně s holí? “ 

A zhrdal jím. Chtěl slovy hrůzu vliti 

Goliáš z Gátů odvážlivci v poli 

a kletbami jej z boje zaplašiti.

Jsou jati hrůzou všichni posluchači, 

leč bez bázně vstříc obru David kráčí:

„Jdeš v železe, leč já jdu v síle Boží, 

a věř, že záhy tělo tvoje padne, 

za pokrm ptákům ruka má tě složí;

BELOUSOV, ROMAN - O ČOM KNIHY NEHOVORIA

BELOUSOV, ROMAN

O ČOM KNIHY NEHOVORIA
(O čem umolčali knigi)

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1988
edícia Knižnica študujúcej mládeže
preklad Michal Francisci
ilustrácie Martin Kellenberg
obálka Tibor Hrabovský, Martin Kellenberg
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
067-342-88 OCK

 jazykoveda, história,
128 s., slovenčina
hmotnosť: 162 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-5-1*

POSLEDNÝ BOJ VRONSKÉHO

V Juhoslávii, neďaleko mesta Alekšinac, v blízkosti dedinky Gornji Adrovec stojí kaplnka. Postavili ju na počesť ruského dôstojníka, ktorý tu padol v srbsko-tureckej vojne. Mnohí tvrdia, že ruský dôstojník, ktorému na týchto miestach vyhasila život turecká guľka, slúžil ako vzor postavy Vronského z románu Leva Nikolajeviča Tolstého Anna Kareninová.

Na stránkach juhoslovanských novín a časopisov sa objavili mnohé články na túto tému, ba uverejnili aj vyhlásenia očitých svedkov, ich spomienky a rozličné dokumenty.

Kto bol tento ruský dôstojník?

L. N. Tolstoj pri jednej príležitosti povedal, že svoje postavy často čerpá zo života. Bolo obdobie, keď v rukopisoch ponechával skutočné mená osôb, ktoré vo väčšej alebo menšej miere slúžili ako modely na vytvorenie literárnych hrdinov. Podľa vlastného vyjadrenia to robil preto, aby si vedel živšie predstaviť opisovanú postavu.

Je napríklad známe, že postava Anny Kareninovej má v sebe črty troch skutočných osôb. Jedna z nich je A. S. Pirogovová, spisovateľova suseda v Jasnej Poľane, ktorá sa zo žiarlivosti hodila pod vlak. Druhá je M. A. Ďakovová, jej nevšedný ľúbostný román Tolstoj dobre poznal, a tretia bola Puškinova dcéra, ktorú spisovateľ videl iba raz, ale tak hlboko naňho zapôsobila, že sa stala modelom pre zobrazenie výzoru Anny Kareninovej.

L. N. Tolstoj má literárne postavy, ktoré odpozoroval zo života, iné však nemajú živé vzory. Sám sa priznal, že tie prvé sa mu väčšinou nevydarili celkom dobre, sú jednostrannejšie ako tie druhé. Zastával názor, že spisovateľ kopírovaním skutočnosti vnáša do svojho diela iba výnimočné, ojedinelé a celkom nepodstatné črty.

V spomienkach Tolstého ani vo vyjadreniach jeho rovesníkov niet bezprostredných dôkazov o tom, kto bol prototypom Vronského. Spisovateľov syn Sergej Ľvovič Tolstoj v článku Odraz života v Anne Kareninovej vymenoval mnohé osoby a prípady, ktoré Tolstoj čerpal zo života. Pokiaľ ide o Vronského, gardového dôstojníka šľachtického pôvodu, autor článku neposkytuje nijaké informácie. Pri formovaní tejto postavy „sa Tolstoj mohol rozpamätať na gardových dôstojníkov, s ktorými sa zoznámil v časoch krymskej vojny, alebo s ktorými sa dostal do styku počas svojho pobytu v Petrohrade“, píše Sergej Ľvovič Tolstoj. Možno bol medzi nimi aj Nikolaj Nikolajevič Rajevskij, vnuk hrdinu z roku 1812, ktorého hrdinstvo Tolstoj zvečnil na stránkach Vojny a mieru. 

Potomok slávneho vojvodcu strávil detstvo v cudzine. Keď sa vrátil do vlasti, ukončil štúdium na matematicko-fyzikálnej fakulte moskovskej univerzity. Neskoršie slúžil v garde. 

JESENSKÝ, JANKO - MALOMESTSKÉ ROZPRÁVKY

JESENSKÝ, JANKO

MALOMESTSKÉ ROZPRÁVKY

Tranoscius, Liptovský Mikuláš, 1948
edícia Sobrané spisy Janka Jesenského (3)
2. vydanie, 4.000 výtlačkov

beletria, próza krátka, poviedky, literatúra slovenská,
88 s., slovenčina
hmotnosť: 170 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý, knižničné pečiatky

2,60 €

*trsos*bels*in*H-bar-FL*

Jesenského próza bola odprvoti iného rázu ako dedinské rozprávky Kukučínove, Timravine, Tajovského, Podjavorinskej alebo Čajakove a Kalinove. Jesenský bol pôvodom zeman a rodiskom i životom zväčša malomešťan. Preto poznal dokonale smiešne i veselé stránky malého mesta, odkrýval sarkasticky, ironicky a jemným humorom slabôstky tohto filisterského, klebetného a často aj zaostalého, materialistického života — ako duša poetická, romanticky založená, roztúžená a rozcítená. Preto aj v drobných kresbách, črtách, siluetách, besedniciach, rozprávočkách, novelestkách a novielkach je Janko Jesenský vždy lyrickým a poetickým, čo dodáva jeho peru pružnosti, sviežosti a salónnej noblesy rázu Vajanského.

Svojej prvej sbierke prózy dal skromný názov Malomestské rozprávky a vydal ich krátko pred svetovou vojnou (1913 u Páričku v Ružomberku). V druhom vydaní ich odtlačili 1921 v Turč. Sv. Martine. Zachytil v nich majstrovsky život martinských, mikulášskych a vôbec malomestských rodín panských, úradníckych, remeselníckych i chudobnejších, malomestskej i dedinskej inteligencie (farárov, učiteľov, statkárov, advokátov, notárov, úradníkov, novinárov... ). Veľmi si dal záležať na živom dialogu osôb, na bojoch mladých so staršími a nechápavými. Líčil s nesmiernou záľubou ľúbostné scény, starosti mamičiek o vydaj dcér, Často edukovaných, bohatých, duševne pustých a prázdnych, falošných, ako celá ich rodina a prostredie, s maskou na tvári a s vonkajším leskom šiat. Celú galériu takých fifleniek stretneme v jeho prozaickom diele, tak úprimnom, výsmešnom i súcitnom.

Malomestské rozprávky majú zaujímavé typy. Ďura Koštiaľa, sedliaka, ktorý sa dostane náhodou pod voz toho, komu má stovku vyplatiť a pretvarovaním získa dve (Šťastie v nešťastí a nešťastie v šťastí). Lekára, zverolekára a najmä notára Škorca, cvičiaceho podľa Mullerovej metódy, v situácii, v akej ich pokladali za bláznov (Slnečný kúpeľ). Výborníka Ježu, čižmára, pod papučou doma, váženého vo výbore, kde je kocúrovská porada o osvetlení, kým ho žena odtiaľ neodvlečie (Výborník). Učiteľa Škereňa, rečniaceho skvostne o svojej žene, ktorá ho roky kŕmi demikátom a kávou, odháňa aj pytačov Malvínky (Večera). Sásika Jánosa, órása, popáneneho hodinára veľkopanských manýrov, ktorý sa vydáva za doktora, ale nevie tancovať iba čardáš a vyjde na hanbu, keď mu v tanci odstrihnú šosy (Doktor). Nahnevanú domácu paniu pre nevykrútenie dcérečky (Moja domáca pani). Sedliaka Dufeka, ktorý nemá 100 zlatých na vádium, nik mu ich nemá požičať a exekútor na licitácii je pedant a nedá mu vylicitovať roľu, i keď ako vádium dovedie kravu (Vádium). Pravdovravného redaktora, ktorému všade robia štrajk pre vtipný list o hasičskom 25-ročnom jubileu (Redaktor), alebo napokon vzornú slúžku Zuzku u kníhkupcov (Vydaj), s dávkou folkloru, ktorý okrem Vydaju, prvej črty a Vádia chýba, je nahradený tematikou malomesta.

Redaktor

Vadimír Štilec, redaktor miestnych novín „Hlas ľudu", sedel vo svojej pracovni. Jednu bosú nohu podložil pod seba, na druhej, tiež bez punčochy, hompáľala sa mu červená papuča. Bol vyzlečený do košele. Rukávy na nej si vyhrnul a prsia obnažil. Do spustených žaluzí opieralo sa júlové poobedňajšie since a v izbe bolo až dusno od neobyčajnej spary. Svetlo vnikalo otvorenými dvermi z dvora, na ktorom vrieskaly deti.

Opieral si lakťami hlavu o písací stolík a krútiac prstami kečku, čítal posledné číslo svojho časopisu. Vidieť, páčilo sa mu, lebo sa usmieval. Kedy-tedy zdvihol hlavu, odfúkol si a zahľadel sa do otvorených dverí, akoby počúval krik detí.

Tieto si vymyslely akúsi podivnú hru. Jedno zakikiríkalo a druhé na to odpovedalo „Turek". Po tomto sa všetky deti zasmialy. Kikirikí. Turek. Smiech. Trafilo sa však, že namiesto Turka povedalo Maďar. Vtedy sa deti nesmialy. Smysel zábavy bol iste ten, že na Turka sa maly smiať, na Maďara však nie, a ktoré sa smialo na Maďara, to spraly.

Redaktor bol s číslom skutočne spokojný. Niektoré state si aj dva razy prečítal, aby sa v nich pokochal. Na chvíľu rozmýšľal o tom, prečo sa decko rovno nespýta: „Čo si? " Ale celkom nerozumne kikiríka. To nemá smyslu. Potom odložil číslo, spustil nohu, pohľadal ňou druhú papuču pod písacím stolíkom, nahmatal ju, nastrčil na nohu a chcel ísť do dvora, aby utíšil rehotajúce sa detváky, keď prišla do pracovne jeho žena Katka, mladá, pekná, ale trošku nízka a tučná osôbka. Bola svetlovlasá, s bielou tvárou, velkými modrými očami a tuho červenými perami. Na ušiach mala veľké čierne kokardy. Župan modrej farby s čiernym zamatovým golierom jej veľmi dobre pristal.

— Čo je, Kata? — privítal ju muž, zapínajúc si na hrdle košeľu.

— Zase majú židáci sviatky? — spýtala sa ho.

— Prečo? — zarazil sa muž nad otázkou.

— U Kupfsteina nedostať rožkov.

— Pošli k Rumesovi, — hodil redaktor plecom, ako by urazený a namyslený, že ho žena s takými maličkosťami unúva.

— Ale veď sú nie sviatky, — povedal po chvíli, — dostaneš aj u žida.

— Odkázal, že nepečie.

— No, tak pošli k Rumesovi... S každou hlúposťou mi prídeš hneď na krk. Ja som predsa nie pekárom a rožky nepredávam. Keď nie u žida, nuž u Rumesa, keď nie u Rumesa, tak u Tuchlíka... Nikdy si nevieš poradiť, — zahovoril redaktor chytro a podráždene, strácajúc vyhrnuté rukávy košele. — Z teba by bola moderná žena, to je pravda, — pokračoval posmešne, — ty si súca na samostatnosť. Vše aby druhý myslel namiesto teba. Ba keby sa ti šnúrka na poltopánkach roztrhla, aj vtedy by si sa prišla radiť, čo máš robiť — há?

—   Netáraj, — zahriakla ho žena, urazená. — Ani u Rumesa, ani u Tuchlíka nedostať.

Redaktor, ktorý si práve natiahol punčochy a obul topánky, vyskočil.

...........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Kaplán sa začervenal a mlčal.