Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

sobota 17. augusta 2019

SVĚTLÁ, KAROLINA - ROZPRÁVKY SPOD JEŠTĚDA

SVĚTLÁ, KAROLINA

ROZPRÁVKY SPOD JEŠTĚDA
(Povídky z Podještědí)

Mladé letá, Bratislava, 1959
preklad G. Rapoš
doslov H. Urbancová
ilustrácie K. Štika, A. Štiková

beletria, poviedky,
1. vydanie, 6.250 výtlačkov
hmotnosť: 381 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

1,50 € PREDANÉ

*cesvo* in *H-2-9*







Ale náš Lukáš nebol dnes pre svojho suseda na seníku práve najpohodlnejším spoločníkom — myšlienky mu nedali pokojne ležať a spať. Stále musel len o tom hútať, prečo sa dnes večer Vendulka z ničoho nič tak prehnane prísne správala, a hoci mala v očiach plno najvrúcnejšej lásky, v postoji a slovách bola taká zdržanlivá. Čo to za nerozumné vrtochy jej vošli do hlavy? Chcela zaonačiť, že jej na ňom vždy tak veľmi záležalo? Strachovala sa azda, že by si ju teraz, keď ju má, pre jej veľkú prítulnosť menej vážil, ako sa to niekedy u mužov stáva, a tak sa teda svedčí, aby sa trochu zdráhala a našla si či takú, či onakú výhovorku? Ako ho len mohla tak zle poznať? Veď si ju vždy práve pre tú jej otvorenosť tak veľmi vážil a väčšmi ako čokoľvek iné ho tešilo, že v každom jej pohľade, v každom jej slove je iba čistá pravda a nikdy ani kúska ľsti a pretvárky. Ale najlepšie bude, keď si nad tým hlavu lámať nebude. Možno ani sama nevedela, čo to tak zrazu na ňu prišlo. Ženám sa to stáva, že si čosi z ničoho nič zaumienia, snažia sa to vykonať, a keď sa ich človek opýta prečo, nemôžu mu nijak uspokojivo odpovedať. Veď na celej tej veci vlastne celkom nič nebolo, dajsamisvete, jeden bozk! Ak ho dnes nechcela bozkať, bude ho chcieť, inokedy. Len keď ju už konečne mal na svojom gazdovstve, pri svojom kozube, pri svojom dieťati a už nikto sa teraz nemohol medzi nich vložiť a zas ho o ňu pripraviť!

„Veď ona zajtra zvrtne, dlhšie to nevydrží!“ opakoval si Lukáš, a aby sa utešil, zasa si pripomenul večery pri potoku pod osikou. Bol naisto presvedčený, že sa tie blažené chvíle lásky zajtra určite vrátia, konečne sa uspokojil a zažmúril oči k spánku práve vtedy, keď za ním v kuríne už tretí raz kohúty zakikiríkali a oznamovali gazdinám a slúžkam, že slniečko už vstáva z ružových vankúšov a pripomína im, aby vstávali aj ony.

Ale Lukáša pevná nádej, že sa Vendulka na druhý deň polepší, sklamala. Na druhý deň si počínala práve tak ako v prvý deň a v tretí deň celkom tak ako v druhý. Dôsledne tvrdila svoje, že bozky teraz pred sobášom medzi nimi nemajú čo hľadať, lebo by tým mohli nebohej zavdať príčinu na pohoršovanie, že sa, chúďa, musela zo sveta odpratať, aby oni mohli byť šťastní. Ako sa jej vraj inak môžu za to odmeniť a čo inšie jej po vôli urobiť, ako že takto dokážu, ako si jej pamiatku ctia ?

Lukáš zas len nevedel, čo si má o svojej neveste pomyslieť, jej mudrovanie sa mu vonkoncom nepáčilo, ale ako ju mal od toho odvrátiť, keď pred ňou ani jedinké slovo, ktoré proti jej dôvodom povedal, neobstálo. Pcdobrotky nemohol ničoho dosiahnuť a mal ju príliš rád na to, aby si počínal voči nej dajak zhurta. A tak teda začal prosiť, ale ona ani teraz nesúhlasila, ani keď si ten bozk žiadal nie kvôli dajakému milovaniu, ale vraj len preto, aby sa mu splnila vôľa.

„Vari si ty, Lukáš, malé dieťa?“ hrešila ho, že sa toho domáhal, „veď chlap má vždy byť viac ako žena, prečo práve chceš byť v dobrote horši ako ja. Veď ma to už skoro pri tebe mrzí.“

A tak zasa Lukáš nič nedokázal, či už rozprával, dokazoval, snažil sa, ako len chcel; konečne mu svitla myšlienka, že ho azda nevesta náročky tak pokúša a možno sa na tom baví, ako veľmi sa za ňou šalie. Dosť možné, že sa pritom, keď videla, ako viditeľne je pomätený, tajne radovala. Akože by to nebola pobadala, že sa mu teraz naozaj trikrát tak páči ako pred troma rokmi a ako ho zakaždým mykne, keď ju odrazu zazrie, ba len keď ju začuje nenazdajky hovoriť ? Isteže sa už presvedčila o tom, že ju ešte nikdy nemal tak rád ako práve teraz, mala bystré oči a poriadny dôvtip — ale vari sa to svedčilo snažiť sa ho trápiť len pre vlastnú zábavu, tajne sa mu vysmievať pre jeho lásku a azda si pritom myslieť: „S tebou si môžem robiť, čo sa mi zachce, odvtedy, ako si mi istý.“ Podaktorí ľudia si vážia len to, čo nemôže byť ich, a len čo to dosiahnu, už o to nedbajú. Či aj ona patrila medzi nich?

A tak sa Lukáš začal už naozaj na Vendulku srdiť a o týždeň jej to už priamo povedal, že sa mu nezdá taká dobrosrdečná ako pred troma rokmi.

Ale Vendulka akoby jeho narážkam, či už nerozumela, či ich nepočula, či si z nich už celkom nič nerobila; nikdy sa nedočkal toho, aby mu na ne poriadne odpovedala. Správala sa k nemu tak srdečne, hľadela naň tak blažene, poskakovala si tak radostne, že bolo na nej vidieť, že sa cíti ako v nebi, každý sa musel pri pohľade na jej šťastnú tvár potešiť, aj Lukáš mal z toho veľkú radosť, aj on sa cítil ako v nebi, keď sa naňho tak ľúbezne, tak naplno úprimne usmiala — ale len čo si k nej prisadol a chcel sa s ňou dôverne pozhovárať o svojej láske k nej, hneď si vymyslela dajakú prácu, ktorá na ňu čaká, a skôr ako sa spamätal, sa mu vyšmykla a už bola preč. Pochopiteľne, za ten krátky čas, ako mu gazdovala, to v jeho dome vyzeralo celkom inak — každý kút dostal novú tvár a usmieval sa na človeka čistotou. Vendulka sa od rána do večera usilovala, aby napravila, čo nebohá zanedbala, a naozaj na reči jej neostávalo veľa času. Ale čože záležalo zaľúbenému Lukášovi na všetkej jej práci, čistote, usilovnosti a starostlivosti, na všetkých jej múdrych a súrnych opravách, ktoré v jeho gazdovstve robila — on chcel mať svoj bozk, nič inšie od nej nežiadal, nič inšie od nej nečakal a vlastne si mohla všetko ostatné nechať.

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ale ona tvrdila, že je to dosiaľ starej mamino, a neprestávala to tvrdiť, že si je spolu s mužom iba teraz roveň a že obidvaja nemajú na tom mieste nič inšie iba svoju usilovnosť a úprimnosť.



MAMIN - SIBIRIAK, DMITRIJ NARKISOVIČ - AĽONUŠKINE ROZPRÁVKY

MAMIN - SIBIRIAK, DMITRIJ NARKISOVIČ

AĽONUŠKINE ROZPRÁVKY
(Aľonuškiny skazky)

Mladé letá, Bratislava, 1961
edícia Zlatý kľúčik
preklad: krúžok ruského jazyka pri vydavateľstve
ilustrácie Dagmar Černá
2. vydanie, 20.000 výtlačkov

beletria, rozprávky, knihy pre deti,
nestr., slovenčina
hmotnosť: 240 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, neautorské venovanie

2,00 € PREDANÉ

*cesvo* in *H-2-9*






Leto ubehlo nebadane. Since celkom ochladlo a deň sa skrátil. Nastali dažde, zadul studený vietor. Kanárik sa cítil najnešťastnejším vtákom, najmä keď pršalo. A vrana ako keby nič nebadala.

Čo na tom, že prší ? — čudovala sa. — Prší, prší a prestane.

Ale veď je zima, tetuška! Och, ako je zima!...

Obzvlášť nepríjemne bývalo po nociach. Mokrý kanárik sa celý triasol a vrana sa ešte hnevá:

No, maznáčik! A čože už bude, keď udrú mrazy a začne snežiť!

Vrana sa až urazila. Akýže je to vták, čo sa bojí aj dažďa, aj vetra, aj

zimy ? Veď sa takto nedá žiť na tom šírom svete. Znovu začala pochybovať, či je tento kanárik naozaj vták. Akiste sa vtákom len robí...

Naozaj, som najopravdivejší vták, tetuška! — istil kanárik so slzami v očiach. — Len mi býva zima...

No veď, daj si pozor! Mne sa jednostaj vidí, že sa vtákom len robíš...

Nie, naozaj, nerobím sa.

Niekedy sa kanárik tuho zamýšľal nad svojím osudom. Vari by bolo lepšie, keby bol ostal v klietke... Tam je aj teplo, aj obživa. Niekoľko ráz podletel i k obloku, na ktorom stála rodná klietka. Tam už sedeli dvaja noví kanárici a závideli mu.

Oj, ako je zima! — žalostne pišťal skrehnutý kanárik. — Pusťte ma domov.

Raz ráno, keď kanárik vykukol z vranieho hniezda, prekvapil ho smutný obraz: zem sa cez noc pokryla prvým snehom ako obrusom. Všetko dookola bolo biele. A čo najhoršie, sneh pokryl aj všetky zrnká, ktorými sa kanárik živil. Ostali len jarabiny, lenže on nemohol jesť tie kyslé plody. Vrana, tá si sedí, zobe jarabiny a pochvaľuje:

Oj, aké dobré bobuľky.

Keď kanárik už dva dni hladoval, bolo mu do zúfania. Čo bude ďalej? Takto možno od hladu aj zomrieť...

Sedí kanárik a žiali. A tu vidí: do sadu pribehli tí istí školáci, čo

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Haju-haju-haju...


piatok 16. augusta 2019

FARKAŠ, ZDENĚK - ICH OHNISKÁ KRYJE ZEM

FARKAŠ, ZDENĚK

ICH OHNISKÁ KRYJE ZEM

Obzor, Bratislava, 1990
edícia Ako to bolo na Slovensku v kamennej dobe
predslov Alexander Avenarius
ilustrácie Sergej Šturdík
obálka Mikuláš Červeňanský, Tibor Hrabovský
fotografie Mikuláš Červeňanský
1. vydanie
ISBN 80-215-0023-9

archeológia, dejiny,
144 s., 24 s. obr., slovenčina
hmotnosť: 533 g

tvrdá väzba
stav: používaná, knižničné pečiatky, podčiarkovaný text, bez prebalu

3,30 € PREDANÉ

*bib14* *bib14* in *H-2-9*







TŘEBÍZSKÝ, VÁCLAV BENEŠ - BLUDNÉ DUŠE

TŘEBÍZSKÝ, VÁCLAV BENEŠ

BLUDNÉ DUŠE

Vyšehrad, Praha, 1950
doslov Miloslav Novotný
obálka Mikoláš Aleš
5.500 výtlačkov

beletria, román
340 s., čeština
hmotnosť: 503 g

tvrdá vázba
stav: ušpinená obálka, používaná, bez prebalu

0,20 €

*cesvo*





Refunda se zamlčel na chvilku, ale jen na chvilinku, jako by neměl pro okamžik na jazyku vhodných slov.

„Má-li mne ráda, a já vím, že má, ať nejde ani krok, ani jediný krok! Slyšíš, Světluško? To ti vzkazuje otec. A ty ho poslechneš! Vidím ti to v očích, že poslechneš! A vy, selko, to pusťte zatím z hlavy! Usoužila byste se. Jemu nepomůžete, sobě uškodíte, a pomyslete si vždycky na dítě - na Světlušku. Já vykonal svou povinnost a nyní musím zase dál. - Potěš vás tu Pánbůh! Půjdu-li tudy - možná, že dost brzy - nezapomenu se u vás zastavit!“

Panímáma měla ještě tolik otázek na jazyku. Nemohla se pro okamžik ani probrat z udivení, jakže mohl Refunda být u muže a jakže ho tam pustili. Světluška za ním vyběhla na dvůr - na náves; ale nebylo o něm už nikde ani pohádky, jako by měl opravdu ten divotvorný plášť.

„Neviděly jste Refundu?“ ptala se několika žen, jež stály u Jirasů před vraty a povídaly si, jak zapálili v Domašicích dvůr, jak zmučili pana pojezdného a jak ho potom hodili do ohně. Přály mu to všecky.

,Kdepak by se tu vzal?“ řekla Hrdličková, a ženy vedly dále svou.

Světluška se pustila cestou k lesům, ale marně. Refunda jako by padl do vody.

„A jejich hejtmanem je pochválovský koštišťář. V Kounově se jich k nim přidala zase síla. Páni ze zámku před nimi utekli. Všecko tam nechali, nic s sebou nevzali... Všecko zlato a stříbro tam zůstalo. - Ale podívejte se: Skůrku to zase chytilo!“

2eny se obrátily. U jedné z chaloupek na konci vsi, u té, jež vypadala učesaná a uhlazená jako nevěsta-vdova, které podle křestní matriky už táhl šestý křížek, stála stará ženština, prostovlasá, s oběma rukama vzhůru, zaťatýma v pěsti, s pravou nohou vykročenou, jako by se proti někomu chystala s veškerou silou, jež jí zbyla ještě z mladých let.

„Celé Podlesí - celé! - Aby v něm nezůstalo ani živé duše! - Kam mne to jen zanesli všickni ďáblové! Já byla holka jako lusk - a dnes mám hlad! Já mohla být ve statku - a dnes jsem v chaloupce... Aby vás tu všecky zardousila můra, všecky do jednoho, aby vám tu děti nerostly, ale mřely hned v kolébkách; abyste tu nikdy neměli štěstí! - A to všecko za to, že mi vzali muže, že mi ho odvezli... Můj zlatý, dobrý mužíčku!“

Ženština zalomila rukama nad hlavou a dala se do pláče.

„Už tě neuvidím, co budu živa! Ani se nebudu moci pomodlit na tvém hrobě, můj milý, upřímný manžele!“

A stará žena si rvala prošedivělé vlasy oběma rukama.

„Tu máte všecko! - Všecku mou krásu, všecku mou radost, celou mou pýchu!“

A vítr roznášel její prošedivělé vlasy na okolní střechy. Někdy bývaly tmavé jako uhlí, svítily se jako peruti černého holuba, který jí o letošním Božím hodě odletěl někam do lesů a nevrátil se do dneška, a rulíky z nich vypadaly jako hedbáví.

„A budete tu v Podlesí mřít na zlé nemoci. Ode dneška nepomohu ani jednomu, kdybych ho mohla spasit lžicí vody. Uvidíte a poznáte, co to, když se Skůrka hněvá, když se rozezlí a když začne proklínat lidi do posledních kolen. - Vemte si je, sesbírejte si je!“

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ale bludné duše žijí v památce vděčné na Podlesí do dneška.


JEURY, MICHEL - TMAVÝ ODŠTĚPEK

JEURY, MICHEL

TMAVÝ ODŠTĚPEK
(Le sombre éclat)

Návrat, Brno, 1993
edícia Sci-fi Thriller Fantasy (7)
preklad Ivana Holzbachová
obálka Josef Pospíchal
ISBN 80-7174-132-9

beletria, román, scifi,
176 s., čeština
hmotnosť: 262 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, knižničné pečiatky

0,50 € DAROVANÉ EGJAK

*cesvo*

Pokračování románu Strážci ticha. S nasazením života v boji proti lidem i zvířatům se Juo a Ushaia probíjejí do Ushainy vesnice. Tu však už před jejich příchodem zničili strážci ticha. Boj o přežití jejích obyvatel je bojem nejen proti nepřátelskému okolí, ale i bojem o moc ve vesnici. Množí se podivné úkazy. Jsou předzvěstí návratu Pánů?






Třetí kapitola

Juo nespal.

Uvažoval o zmizení psů. Dvě smečky, které obléhaly vesnici, se vypařily naprosto fantastickým způsobem...

Teď si byl jistý. Harún se mýlil nebo lhal. Psi, které viděl, nebyli skuteční. Byl to zázrak nebo spíš holografická projekce. A ti, kdo ji zařídili, ji nechali zmizet v momentu, kdy jí Juo už už dosáhl. Neměl zdání, jak tento znepokojující fakt zařadit do skládačky, kterou se pokoušel vyřešit.

Také obránci vesnice stojící na hradbách, troskách a zbytcích střech byli - z dálky - svědky tohoto neuvěřitelného kousku. Vzdálenost ovšem oslabila dojem a někteří z nich zmizení psů připisovali Juově zásahu.

Právě v té době se skupina lovců, ke které se připojily Ushaia a Naha, setkala se skutečnými psy. Dívenka s nimi „promluvila v hlavě“ a zahnala je, což lovce ani příliš nepřekvapilo. Nebylo to poprvé. Někteří lidé ze skupiny Odeliny Fangové tvrdili, že viděli Nahu zastavovat smečku a hladit obrovské psy ležící u jejích nohou. Ale nikdo se neodvážil o tom příliš mluvit. Svědci těchto nevysvětlitelných událostí se domnívali, že mlčení o nich je v zájmu samotné nemocné dívky. Teď však bylo komentářů plno, od nejrozumnějších po nejbláznivější.

Juova zkušenost znamenala, že se tu objevil neznámý faktor. Harúnovy hypotézy se náhle zdály oslabené a křehké.

V každém případě, zachránění vesničané zase začínali věřit v budoucnost.

Juo nespal. Tušil blížící se bouři. Příhoda se psy jej ještě více vzdálila od vesnického společenství. Rozhodl se: Odejde.

Ne zítra a ne brzy; někdy. Měsíc, dva, tři, bude pomáhat svým přátelům. Možná s nimi stráví zimu. A pak odejde. Sám... Půjde na západ. Nějak najde své bývalé druhy, Strážce ticha. Vrátí se na základnu. Pro objevení pravdy skýtal Geonord lepší podmínky než buš. Farrad Braddick mu pomůže. Bude... Ne, to nemělo smysl!

Utekl, aby žil na zelených pahorcích Země, a ne proto, aby poznal pravdu, která mu bude pravděpodobně vždy unikat a kterou mu bezpochyby nedokáže říci nikdo. Ani Harún, ani Braddick!

Ale co kdyby! Cosi se zrovna teď stalo. Svědčilo o tom právě objevení a zmizení fantomatických psů. Někdo si s ním hraje nebo jej používá k neznámému cíli. Nikde na Zemi nebude mít klid, dokud nezjistí, kdo to je a proč.

Nebo je to nějaké poselství? Ale jak je rozluštit?

Tak dobře. Nějakou dobu počká. Zůstane v Acharaku ještě měsíc. A jestliže se manipulátor nebo zpravodaj v této době neprojeví, odejde.

Na chvíli se uklidnil.

„Tak ty u nás zůstaneš?“ zašeptal mu kdosi do ucha.

Útlá a štíhlá postava proklouzla k němu na hromadu ohořelých kůží, roztrhaných přikrývek a hadrových pytlů, které mu sloužily jako lůžko. Něžná a chladná dlaň se dotkla jeho obličeje. Jeho nos, hlavu a celé tělo zaplnila vzrušující vůně.

„Ruším tě?“ zašeptala návštěvnice.

„Paulo!“

Juo odpověděl potlačovaným smíchem.

...............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Okamžitě byl probuzený.


JIRÁSEK, ALOIS - PSOHLAVCI

JIRÁSEK, ALOIS

PSOHLAVCI
Historický obraz
(Psohlavci)

Slovenské nakladateľstvo detskej knihy, Bratislava, 1955
edícia Školská knižnica (22)
preklad Ján Mihál
prebásnil V. Turčány
ilustrácie Mikoláš Aleš
obálka Mikoláš Aleš, Zdeněk Mlčoch
1. vydanie (v SNDK), 14.900 výtlačkov

beletria, román
280 s., slovenčina
hmotnosť: 370 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu

0,90 € DAROVANÉ EGJAK

*cesvo*






Tak to Hanči Dorle žičila, že sa jej muž domov vrátil! Počula predtým jej ponosu a z tej duše ju ľutovala. A teraz znezrady stihol nečakane ju samu podobný žiaľ. Kozina jej odíde. Ten nešťastný súd! Pripravuje sa a chystá na ten odchod, už určuje a prikazuje, čo a ako v gazdovstve. A tá stará — jeho matka — akoby šiel niekam na posiedku. Ešte sa teší, že je to pre neho česť, že o niekoľko dní, o týždeň, o dva, že sa vráti, a to že je už posledná cesta.

Posledná cesta! Ó, dal by boh!

Iskra doniesol dobré a správne noviny. Prišlo totiž vzápätí za ním prostredníctvom krajského plzenského úradu oznámenie z Viedne, že žaloby Chodov sa odovzdali apelačnému súdu, a súčasne prišlo nariadenie, aby Chodovia okrem už vyslanej deputácie poslali sedem schopných a poriadnych mužov, dôverníkov, na ten istý súd do Prahy, ku konečnému rozhodnutiu tej pravoty.

,Ó, prečo zvolili medzi nich Kozinu!’ želela v duchu Hanči. ,Prečo to on aj prijau´

A ako ochotne to urobil! Do Viedne nechcel, ale do Prahy išiel rád, lebo tam vraj netreba vedieť po nemecky, tam môže hovoriť, brániť sa a niečo vymôcť. Iskrova zpráva a to úradné oznámenie ho potešili. Potešili jeho i všetkých v chodskom kraji, kde teraz každý ľahko uveril, že to, čo im vyhlásili v Trhanovskom kaštieli, bolo nesprávne, uzhovorené, a že Kozina mal pravdu, keď sa tam krajskému hajtmanovi ozval. Tam už bol všetkému koniec a ešte trestami sa vyhrážali! Preto sa páni tak ponáhľali a hneď prísahu vernosti a poddanstva žiadali. Teraz všetko znova na apelačný súd! Čo asi hovorí Lomikar? Asi sa neraduje, že sa mu to so sedliakmi tak zle vydarilo. No teraz sa to už načisto rozhodne. Tí poslovia prinesú nebodaj z Prahy iné rozhodnutie. Na ich cestu sa všade tešili a s dôverou pozerali v ústrety jej výsledku.

Kozina bol pokojný, v duchu natešený, plný dobrých nádejí. Len ten deň pred odchodom zmocňoval sa ho nepokoj. Predpoludním bol ešte u starého draženovského strýca, nastávajúceho svojho spoločníka. Popoludnie trávil doma. Hanči mu chystala všetko na cestu, mĺkva, smutná. Nič, ani ten koláč jej nešiel od ruky. Často zabúdala, miatla sa. Podvečer odskočil Kozina ešte k Sykovi a s ním sa pobral k Matejovi Přibkovi.

Našli ho, ako sedel pri kláte a jedol. Susedia si prisadli k nemu na stoličky a rozvážny Syka začal hovoriť o nastávajúcej ceste do Prahy. Podotkol, že tentoraz to asi inakšie vypáli.

„Asi ako vo Viedni,” vpadol mu do reči Přibek. Povedal to úsečne, nie bez posmešku.

„Bolo by to bývalo aj vtedy inakšie, ale tie bitky a fašiangy.” „Tak?” mienil Přibek. „Včuľ sme vás počúvali a boli sme ako sysle, ani sme sa nehli. Uvidíme.”

„Veď preto ťa ideme prosiť, aby ste ešte vydržali a zatiaľ čušali a čakali,” hovoril Kozina. „Sľúb nám to, Matěj!”

„Hm, na mňa idete, ja som ten — no, nehnem sa, ak mi dajú pokoj. Uvidíme, čo vykonáte. Ale to vám vravím, ak páni začnú, biť sa nedám! Inak ako som povedau, tu je ruka. Počkám, s čím sa vrátite. Veľa šťastia!” A podal chlapom ruku.

„Přibek, to je slovo,” povedal Kozina, keď odchádzal so Sykom z Matejovho dvora. „Včuľ som na pokoji.”

Večer zasadol medzi svojimi, so ženou a s deťmi. I stará matka prišla k nim a dlho u nich pobudla.

Hanči potom dlho nemohla zaspať a neprestajne sa modlila. Prebudenie nebolo také milé. Len čo otvorila oči, spomenula si, že muž jej odíde. Padla na ňu tieseň. Len na týždeň, na dva odíde, nič sa mu nemôže stať, a predsa! Keď vstala, bol už hore a niekde vonku. Prešiel po stajni, zastavil sa pri koňoch, všetko si ešte raz prezrel, potom vyšiel za gazdovský dvor, do záhrady.

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Ja len toľko viem, že Kozinu nevinne zmárnili a že je svätým..."



NOVOTNÝ, BOHUSLAV - POPRADSKÁ KOTLINA V DÁVNEJ MINULOSTI

NOVOTNÝ, BOHUSLAV
NOVOTNÁ, MÁRIA
KOVALČÍK, RICHARD M.

POPRADSKÁ KOTLINA V DÁVNEJ MINULOSTI

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1991
fotografie Mária Baranová, Ladislav Borodáč, Mikuláš Červeňanský, Eva Javorská, Bohuslav Novotný, Pavol Richtarčík
kresby Pavol Šima-Juríček
1. vydanie
ISBN 80-234-0042-8

archeológia, história,
72 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 312 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

4,00 € *bib14*  PREDANÉ
4,00 € *bib14*  PREDANÉ





štvrtok 15. augusta 2019

DRDA, JAN - MĚSTEČKO NA DLANI

DRDA, JAN

MĚSTEČKO NA DLANI

Československý spisovatel, Praha, 1971
ilustrácie Vlastimil Rada
23. vydanie (v ČS 8.), 30.000 výtlačkov

beletria, román, humor,
272 s. + 8 s. far. obr., čeština
hmotnosť: 636 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: dobrý, prebal ošúchaný

0,30 €

*cesvo*

Od prvního vydání Drdova Městečka na dlani uplynulo víc než třicet let. Popularita této knihy však za tu dobu neochabla. Její kouzelná atmosféra působí stejně blízce a důvěrně, jadrnost jejího jazyka nijak nevybledla. Je to kniha podivuhodné harmonie a pohody, jíž se řadí do jedné z výrazných linií české tradice, sahající až k Babičce Boženy Němcové.

Městečko na dlani vyšlo svého času jako první kniha téměř neznámého autora. Patří tedy k oněm vzácným prvotinám, v nichž se rázem a hned napoprvé objevuje nový tvůrce plně rozvinutý a vtiskne kultuře své země čerstvou stopu, na kterou se už nezapomíná.

Drdovo vypravěčství vyzařuje radost z citlivě odposlouchaného jazyka a zálibně spřádaných příběhů. Jeho řeč je plná lidových obratů, jejich trefné jednoduchosti i slavnostně obřadné vážnosti, jejich vtipu i smyslu pro ornament. Jeho figurky jsou nasáklé českou tradicí, jejím smyslem pro skutečnost i její pohádkovostí.

Městečko na dlani je román i báchorka.

Kniha vychází v ilustrované řadě edice Žatva s 48 černobílými a 8 šestibarevnými ilustracemi národního umělce Vlastimila Rady. Vydání dvacáté třetí.








KAPITOLA JEDENÁCTÁ JITROCEL A ŠALVĚJ

V NIŽ NÁM PŘED OČIMA PROBĚHNE CELÉ NEDĚLNÍ DOPOLEDNE RUKAPÁŇSKÝCH, JAK JE STRÁVILI V KOSTELE, NA RADNICI I PO HOSPODÁCH; KONČÍ SE PAK, JAK SE SLUŠÍ A PATŘÍ, U SVÁTEČNÍHO OBĚDA PANA FARÁŘE VOLMANA.

Co vy mi radíte, pane faráři? — zeptal se Václav, když byl vyložil důstojnému pánu Norbertu Volmanovi všecko, co pokládal za důležité.

Pan farář, aby zakryl svůj neututlatelný zmatek, řekl zdánlivě klidně: — Jitrocel, milý hochu. Neboť není rostliny účinnější na ránu, jakou jste utrpěl pro hněv svého otce. —

A už se shýbal, aby na svém záhumení našel několik zelených, širokých listů léčivé byliny, která přiložena k ráně chladí a odnímá horkost a rozmačkána tak, aby její šťáva vnikla na poraněná místa, působí hojivě a konejšivě.

Myslil přitom na jediný prostředek, který zatím za třicet let svého působení v Rukapáni vymyslil na smiřování rozvaděných sedláků: nechť si takoví dva rozháraní a nepoddajní soupeři stoupnou proti sobě a druh druha tluče čelem do čela tak dlouho, až onen méně odolnější ustoupí a přenechá soupeři všechno právo. Pan farář kdysi pozoroval záříčské děti, kterak už v útlém věku provozovaly na humnech hru — berane, berane, duc — a zamyslil se tehdy nad tím a poznal, že kořeny takovéto dětské zábavy nejsou věru mělké. Ale ještě nikdy se neopovážil poradit tento prostředek dospělým mužům, i když viděl, že jsou ve své neústupnosti velmi podobni beranům dětským. Jen jednou při vizitaci nejdůstojnějšího pana vikáře dal tento recept u stolu k lepšímu a tehdy jím vzbudil mnoho smíchu a veselosti ve tvářích svých pánů spolubratři. Konečně našel několik dostatečně širokých listů, i podal je Václavu Trantincovi.

Nezapomeňte, Václave, že požehnání otcovské staví domy, ale kletba matčina je boří... —

Václav přijal listí, srovnal je na dlani a přitiskl k ráně.

Copak maminka, — dal přitom průchod tajným myšlenkám, — ta by si eště dala říct... ale horší to bude... s hospodářem... —-

Pan farář Volman se chápavě usmál, podal Václavovi ruku, jež měla být znamením, že rozmluva končí, a obraceje se ke svým vrátkům, slíbil:

Nějak to zaonačíme, Václave. Církev svatá v mé osobě se postavila na vaši stranu. —

Václav se sebral k odchodu. Co mám jen dělat?

Pan farář Norbert Volman mu ještě vlídně pokynul, mysle přitom:

Svatá církev chvátat nemusí... — Ale bylo mu přitom poněkud hořko, jako kdyby do poháru toho čistého blankytného rána ukápla kapka zeměžluči. Nikdy nebyl proti tomu, aby si bral rovný rovného a nejinak, protože bohatství spářené s chudobou krní a slábne, a tou slabostí zasahuje i všechny žíly zdrojů, jimiž protékají mincičky dobrodiní i na stůl služebníka Páně. Chudé holky bývají hospodyněmi jednak lakomými, jednak rozmařilými, a málokdy dovedou najít oné rovnováhy, kterou je obdařena selská mysl.

Leč na druhé straně bylo jasno, že Václav Trantinec bude tak jako tak dědicem rozsáhlého panství trantinského. Bude-li farář stát na jeho straně, postaví se mladý Trantinec na stranu páně farářovu a takové spojenectví opravdu není do budoucna k zahození.

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Podle třapečku to byl kluk.


BLAŽÍČEK, OLDŘICH J. - SLOVNÍK POJMŮ Z DĚJIN UMĚNÍ

BLAŽÍČEK, OLDŘICH J.
KROPÁČEK, JIŘÍ

SLOVNÍK POJMŮ Z DĚJIN UMĚNÍ
Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění

Odeon, Praha, 1991
ilustrácie Zdeněk Netopil, Jaroslav Staněk
obálka Miroslav Pechánek
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

encyklopédie, umenie,
248 s., čeština
hmotnosť: 481 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky


7,70 € PREDANÉ *bib14*





MONODOVÁ, MARTINE - PATRICIA ODCHÁDZA

MONOD, MARTINE

PATRICIA ODCHÁDZA
(La nuage)

Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1958
preklad Blanka Bartošová
ilustrácie I. Weiner - Kráľ
1. vydanie, 7.000 výtlačkov

beletria, novela
136 s., slovenčina
hmotnosť: 228 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,20 €

*cesvo*






Spŕška zasypávala opustené karty na stole. Biely dážď sa tíško ukladal na hru a na hráčov. Diana sa podobala zle napudrovanej madame Pompadour, Teddy a Allan budili dojem nepravých patriarchov.

No tak, povedal Finley, čo je to, doktor?

Obaja stáli hore na schodoch. Vincent privolával na pomoc zúfalo všetky svoje vedomosti. Musela byť nejaká súvislosť medzi týmto dažďom a tým svetlom, ale aká? Prudko schytil Finleya za rameno.

Prisahaj mi, že si nevbehol do toho perimetra!

To ti rád odprisahám, povedal Finley, ale potom ti rozbijem hubu za to, že si mi dal takú otázku.

Dobre, povedal Vincent. Predpokladám, že sa pre toto nájde nejaké vysvetlenie, ale pýtam sa, kde?

V Hirošime tiež padal dážď. A bol čierny, povedal Tako.

Medzi obidvoma veľkými Američanmi vyzeral malý ako drobná čierna oliva. Nevedeli, ako sa sem dostal. Ale bol tu. A mal ten nepriateľský a zasvätený pohľad odborníka stojaceho pred záhadou.

Tento dážď je biely, povedal Vincent, a výbuch bol pred dvoma hodinami.

Tako mierne zakašlal, každý vedel, že kašeľ je neprirodzený a slúži len ako úvod.

Nechcel by som, aby ma zasiahol tento dážď, doktor. Myslím, že nie je dobrý.

Opäť sa stretli modré a čierne oči. Bez nenávisti a bez sympatie. To, čo každý z nich vedel, nemohol povedať druhému tak, aby pochopil.

Vincent sa rozhodol.

Haló, zvolal, bol by som rád, keby ste išli dnu.

Všetci štyria sa pozreli na Vincenta. Letmým pohľadom zistil, že na palube nie je ani jeden člen posádky.

Kam zmizli tvoji ľudia? — spýtal sa Finleyho.

Mastodon sa usmial.

Nie sú predsa hlúpi! Keď niečomu nerozumejú, strčia si hlavu pod krídlo. Nájdeš ich v ich kabínach.

Aj ty by si rád urobil to, čo oni, však?

Áno, odpovedal Finley jednoducho, ale ja som kapitán. Prekliate svinstvo!

Prichádzala k nim Patrícia. Jej vlasy boli ako jesenné lístie postriebrené predčasným mrazom. Žiarila krásou, mladosťou, sebadôverou. Prach, ktorý ešte stále padal, dodával jej tvári a jej krásnemu telu niečo zvláštne, čo mu doteraz chýbalo.

Je to zvláštne, všakže? — povedala.

Mali by ste ísť dnu, opakoval Vincent.

Prečo ? — podivila sa Patricia.

Tento dážď je nebezpečný, povedal Vincent.

Prečo? — pýtala sa Patrícia.

Je to rádioaktívny dážď, vysvetľoval Vincent.

Čo to znamená? — spýtala sa Patrícia.

To dievča je hrozné, pomyslel si Vincent, nebudem sa hanbiť a poviem jej to rovno do očí. Nabral dych — a povedal:

Vážne, miss Van Den Brandtová, nevieme presne, čo znamenajú všetky tieto atómové úkazy. Bol by som radšej, keby ste šli dnu.

...............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ale pre Patriciu - už bolo neskoro.