MAČINGOVÁ, BOŽENA - BARBORKA A JEJ BABKA ROBOTKA

MAČINGOVÁ, BOŽENA

BARBORKA A JEJ BABKA ROBOTKA

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1989
edícia Úsvit
ilustrácie Peter Pollág
1. vydanie, 14.000 výtlačkov
ISBN 80-85174-17-0

beletria, rozprávky, knihy pre deti, podpis autora
220 s., slovenčina
hmotnosť: 383 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, podpis autorky na patitule

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Barborka beží s Lackom k Zátoke bielych labutí. V ruke pevne drží igelitové vrecúško so zvyškami rožkov z olovrantu. Občas sa zohne, aby sa jej vlásky nezamotali do konárov hustých smutných vŕb, ktoré sa takmer dotýkajú zeme. Jej bosé nôžky pociťujú chlad a vlhkosť krivolakej cestičky — kdeže by ju mohlo vyhriať a vysušiť slnko, nepretislo by sa cez zelený tunel stromov, kríkov a vysokej buriny, aj keby chcelo!

„Počkaj!“ volá na Lacka, ktorý má už poriadný náskok.

Lacko sa neochotne zastavuje, lebo nerád vyčkáva, ale spomenie si na kamarátkinu boľavú nôžku, ktorá ešte nedávno bola v sadre.

„Nevládzeš?“ spytuje sa súcitne a pozerá jej na jej bosé nohy.

„Keď ty bežíš ako divý,“ opakuje prirovnanie, ktoré často používa babka Zuzanka.

Lenže babky tu teraz niet a Barborka i Lacko dobre vedia, že tento tajný útek k labutiam sa môže aj nevyplatiť. Preto sa ponáhľajú, aby nakŕmili labute, trošku sa s nimi pomaznali a chytro-chytro sa vrátili na ihrisko pred podnikovú chatu, kde sa ešte pred malou chvíľou hrali s ostatnými deťmi na skrývačku. Väčšie deti mali plavecké preteky v bazéne. Lacka trochu mrzelo, že nie je medzi nimi. Pri hre na skrývačku dali hlavy dokopy a šušky--šušky, pošepky sa dohodli, že tajne zabehnú nakŕmiť biele labute. A nech si ich len malá Ivanka hľadá.

 Babka Zuzanka ostala na lavičke pod velikánskym slnečníkom a popoludňajšia páľava ju uspala. Ruky s pletením a ihlicami jej klesli na chudé kolená, klbko vlny sa odkotúľalo do priehlbinky v tráve, okuliare sa len tak-tak držia na končeku nosa. Nevníma už ani malú Ivanku, ktorá čoraz prenikavejšie vykrikuje: „Už vás vidím, už vás chytím, už vás mám! “

Okrem Barborky a Lacka ponachádzala všetky deti a teraz sa durdí: „Už sa s nimi nebudem hrať na skrývačku, keď sa nedajú nájsť! “

O chvíľu však už na Barborku a Lacka zabúda, lebo nastáva divé šantenie na pažiti v tráve.

Medzitým Barborka s Lackom dobehli k zátoke, kde sa im naskytol úchvatný pohľad. Nádherné biele vtáky si voľkali v tieni obrovských vŕb a rakýt a len čo zbadali dvojicu známych detí, ladne plávali k nim.

Deti ich začali kŕmiť.

„Aké sú len milé! Však sú zlaté?“ vynucuje si Barborka Lackov súhlas a ten celý uveličený prikyvuje.

,A ako nechcel prísť na chatu,’ spomenie si zrazu Barborka na Lackov odpor, keď mama tete Daniele navrhla,

aby ho pustila s ňou a s babkou Zuzankou k Smaragdovému jazeru. S odutou tvárou vtedy vyhlásil, že on veru nikam nepôjde, aj keby škôlku zavreli na dva mesiace; zostane doma a ustráži sa sám. A ako zazeral aj na ňu, na Barborku, ktorá ho presviedčala, že pri jazere bude fantasticky. A potom, keď sa predsa len dal nahovoriť, aký bol protivný! Keď došli k jazeru a mamka s ockom začali vynášať batožinu do chaty, neráčil sa ani len pohnúť zo zadného sedadla, akoby bol počítal s tým, že ocko ho odvezie naspäť. „Tak čo, Lacko, prečo nevystupuješ? Vari čakáš, že vynesieme aj teba?“ zavtipkoval ocko. Vtedy Lacko horko-ťažko vyliezol z auta a stál tam 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Ale čo tam po zamračenej oblohe, keď v oboch svieti slnko?

DOMAGALIK, JANUSZ - PÄŤ PRÍPADOV DETEKTÍVA KONÔPKU

DOMAGALIK, JANUSZ

PÄŤ PRÍPADOV DETEKTÍVA KONÔPKU
(Pięć przygód detektywa Konopki)

Mladé letá, Bratislava, 1991
edícia Klub mladých čitateľov
preklad Peter Čačko
ilustrácie Dušan Polakovič
1. vydanie
ISBN 80-06-00336-X

beletria, knihy pre deti,
136 s., slovenčina
hmotnosť: 262 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, na predsádke neautorské venovanie

1,60 €

*kolha* in *H-kris* (požičané tom. bar.)

734 dôležitých vecí je tu podaných spôsobom nie celkom vážnym, 69 zásadných otázok autor zlostne zamlčal a 108 múdrych, hlboko vzrušujúcich viet zostrojených podľa súradníc - v poslednej chvíli, celkom bezdôvodne, vygumoval. Čo teda zostáva ? Päť prípadov detektíva Konôpku, sú nezvyčajné a celkom výnimočné. Až 85 kapitol čaká na prečítanie. Nijaké opisy prírody ! Tucty gangstrov ! Neutíchajúca kanonáda striel ! Indiáni a duchovia ! Kovboji a vyššie sféry ! Laso sviští, dýka sa blýska a lev reve...

LIKVIDÁCIA BANDY

Apač Bystré oko, ukrytý za oknom, v najvhodnejšom okamihu pristúpil k akcii. Starý Indián, ktorý nikdy nechybil, pálil, čo mu sily stačili, zo svojich štyroch koltov do fliaš s pijatikou, ktoré stáli na stoloch pred Joeovými kumpánmi.

Sklo a whisky prskali na všetky strany a vyvolávali medzi členmi bandy hlasitú hystériu a zmätok. Súčasne, podľa určeného plánu, Ryšavý Bill spoza prevráteného stola zo samopalu sypal strely do stropu, až veľké kusy omietky padali na hlavy banditov bezradne sa motajúcich okolo Joea.

V oblakoch prachu, na všetky strany prskajúcom skle a padajúcej omietke začala bojovať Joeova banda medzi sebou. Ľudia totiž prestali rozoznávať, kto je vlastný a kto cudzí.

Iba Dan Hopers nestrieľal. Nebavilo ho to a nebolo to potrebné. Všetko prebiehalo presne tak, ako vynikajúci Konôpka predvídal a plánoval, Hvízdajúci Dan ukrytý za sudom piva iba z času na čas hodil na klbčiacich sa pohľad vyjadrujúci odpor, alebo stoličku či inú drobnosť, ktorú mal práve poruke. A keď ho aj to nudilo, z nedostatku lepšej činnosti začal si pískať jednu zo svojich strašidelných melódií. To ešte zvyšovalo hrôzu, ktorá v krčme beztak nechýbala.

Rozpútalo sa hotové peklo. Práve tak alebo podobne to muselo vyzerať v Sodome a Gomore, pri výbuchu Vezuvu a zničení Pompejí a pri potope sveta — všetko dokopy vzaté. Iba Noemova archa tu chýbala. Veď aj na čo by tu bola?

Po niekoľkých minútach ľudia Šialeného Joea začali po jednom vyskakovať na takzvaný čerstvý vzduch, čiže na ulicu. Tam, pred očami šťastných obyvateľov Gold Double Rivers, chytali ich do lás Komančovia. Každého chyteného zviazali dvojitým špagátom a uložili vedľa jeho kumpánov na zelenej trávičke.

Posledný z krčmy vypadol Škuľavý podbeľ. Keď kútikom oka uvidel, ako vyzerá situácia, odhodil zbraň a pomaly zdvihol ruky nad hlavu. Vtedy Hvízdajúci Dan vyviedol Šialeného Joea, oprášil si odev a zakričal na zhromaždených obyvateľov osady:

— Banda je zlikvidovaná! A tu je muž, ktorému za to vďačíme, tu je náš vynikajúci... — Dan sa obzrel za seba a zrazu prestal rozprávať. Vedľa neho stál iba Ryšavý Bill. Vynikajúci Konôpka tam nebol!

Autor sa zamýšľa

Vynikajúci Konôpka nás zaskakuje svojimi ťahmi, oj, veru, zaskakuje. A trochu je nám ľúto, že tak rýchlo zlikvidoval bandu. Veď je to divoký západ, rozľahlé prérie, kovboji a Indiáni — oj, ako by som ešte rád písal, veru písal. A tu už je iste koniec prípadu.

S ľútosťou si prezerám názvy kapitol: Únos šerifa, Čudný policajt, Teraz sa to začne!, Svišťanie lasa, Hosť Ryšavého Billa, Šerifov návrat, Náčelník prehovorí, Porada Komančov, Majiteľ ranča Haluška, Detektív bez hlavy, Hvízdajúci Dan ako posila, Chlapci, za mnou!, Pasca pri jazere, Blíži sa Joel, Niekoľko otázok, Posledné sekundy, Joe šalie, Joe zapára, Likvidácia bandy.

Aké je to všetko zaujímavé, všakže? A nezvyčajné. Ale teraz sa vráťme do skutočnosti.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

V izbe sa vznášala iba jemná vôňa fajkového tabaku, ktorý si obľúbil môj vynikajúci priateľ, preslávený detektív Piko Konôpka.

GAJDAR, ARKADIJ - ČUK A HUK

GAJDAR, ARKADIJ

ČUK A HUK
(Čuk i Gek)

Mladé letá, Bratislava, 1976
edícia Klub mladých čitateľov
preklad Mária Rázusová-Martáková
ilustrácie Štefan Cpín
7. vydanie, 35.000 výtlačkov
66-001-76

beletria, rozprávky, knihy pre deti,
48 s., slovenčina
hmotnosť: 192 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

PREDANÉ *kolha**H-kris*
PREDANÉ *kocma*dets*

Z niekoľkých Gajdarových knižiek pre mládež je poviedka o dvoch bratoch, Čukovi a Hukovi, venovaná deťom najmenším, 7 -10 ročným. Rozpráva o dvoch chlapcoch, ktorí žijú s mamou v Moskve, zatiaľ čo ich otec je vedúcim geologického výskumu ďaleko v tajge. Pretože pre množstvo práce nemôže sám dostať dovolenku, pozve si svoju rodinu k sebe. Chlapci s mamou cestujú tisíce kilometrov na východ na Sibír, najskôr vlakom, potom ešte saňami zo stanice na základňu a keď sa tam dostanú, celá skupina geológov je preč, v jich tábore zostal len starý strážnik. Nevhodný príchod zavinili obaja chlapci, ktorí v rozpustilosti pred odchodom z Moskvy stratili telegram, ktorým otec žiadal, aby odložili odchod o 14 dní, pretože expedícia sa musí kvôli výskumom presunúť do vnútra tajgy. Strážnik sa však hosťov ujal a tým v nezvyklom prostredí dva týždne rýchlo ubehli. Nakoniec privítali otca a celú výpravu pod novoročnou rozžiarenou jedličkou s vlastnoručne vyrobenými ozdobami.

Prešli dva dni, svitol tretí, no strážnik sa z hory nevracal, a nad maličkým, snehom zaviatym domčekom zavisol nepokoj.

Najstrašnejšie boli večery a noci. Dobre pozapierali pitvor, dvere, a aby neprivolali zver, dôkladne zastreli obloky, hoci mali spraviť naopak, lebo zver nie je človek — bojí sa ohňa. Nad komínom, ako sa i patrí, húdla meluzína. A keď povíchrica zabubnovala na stenu a na okná ostrými ľadovými krúpami, všetkým sa zdalo, že zvonku sa ktosi škriabe a dobýja dnu.

Pobrali sa na pec, a tam im mama dlho rozprávala rozličné rozprávky a povesti. Napokon zadriemala.

— Čuk, — opýtal sa Huk, — prečo vo všelijakých rozprávkach a povestiach bývajú čarodejníci? A čo ak naozaj žijú?

— A že by strigy a čerti tiež boli? — spýtal sa Čuk.

— Jaj, to nie! — s nevôľou uhýbal Huk. — Čertov nám netreba. Načo by nám boli? Ale vyžiadali by sme si čarodejníka, čo by zaletel k oteckovi a povedal mu, že sme už dávno prišli.

— Huk, a na čom by zaletel?

— Nuž, na čom . . . Zakýval by rukami alebo tak dajako. On už sám vie.

— Teraz je chladno kývať rukami, — povedal Čuk. — Pozri, aké mám teplé rukavice, a keď som vliekol poleno, celkom mi zašlo za nechty.

— Nie, Čuk, povedz — že by to predsa len bolo dobre?

— Neviem, — zaváhal Čuk. — Pamätáš, v našom dvore, v pivničnom byte u Miška Kriukova, býval akýsi chromý. Niekedy predával praclíky, niekedy chodievali k nemu všelijaké ženy, staré tetky, a on im vykladal, ktorá bude mať šťastný život a ktorá nešťastný.

— A dobre vyložil?

— Neviem. Iba to viem, že potom prišla milícia, jeho zobrala a z bytu vyvliekli mnoho cudzích veci.

— Tak to iste nebol čarodejník, ale podvodník, nemyslíš?

— Pravdaže podvodník, — prisvedčil Čuk. — Hej, ja myslím, že všetci čarodejníci musia byť podvodníkmi. Veď len povedz, načo by mal robiť, keď sa beztak môže cez každú dieru prepchať? A len: chmat, čo treba . . . Huk, keby si radšej spal, i tak sa už s tebou nebudem zhovárať.

— Prečo?

— Pretože nazháňaš nezmyslov, potom sa ti o nich v noci sníva a začneš drugať lakťami a kolenami. Myslíš, že je to príjemné? Ako si ma len včera udrel päsťou do brucha! Daj, i ja ti rafnem . . .

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ... 

Ale všetci do jedného vedeli a chápali, že treba statočne žiť, mnoho pracovať, veľmi ľúbiť a chrániť tú šírošíru šťastnú zem, ktorá sa volá sovietska krajina.

ABD-RU-SHIN - VO SVETLE PRAVDY

ABD-RU-SHIN

VO SVETLE PRAVDY
Posolstvo Grálu
(Im Lichte der Wahrheit - Gralbotschaft)

Stiftung Gralbotschaft, Stuttgart, 1992
1. vydanie
ISBN 3-87860-205-7

náboženská literatúra,
980 s., slovenčina
hmotnosť: 810 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

PREDANÉ *taha*nab*
PREDANÉ *bruri*nab*

Táto kniha vnesie nepokoj do mnohých kruhov; každého jednotlivca postaví pred životné rozhodnutie. Lebo toto posolstvo znie ako fanfára priamo do dnešnej doby, bezohľadne, tvrdo a neúprosne podľa logického vývoja myšlienok. Nevyriešené otázky ľudského bytia sú v ňom zodpovedané s úplnou jasnosťou. Poznatky, získané z tejto knihy sú tak ohromné, že nezaujatého čitateľa nútia k zamysleniu, skúmaniu a napredovaniu.

Niektorý, čo žil bezstarostne a nechával veciam voľný priebeh, možno sa i preľakne v domnienke, že na tom nemôže nič zmeniť. Môže ho pojať i hrôza z toho, čo premeškal a čo sa zdá byť stratené. No ten, čo má iskierku dobrého chcenia v sebe, toho toto posolstvo privedie k radostnému poznaniu nových, jasných ciest celým stvorením. Človek s prekvapením zistí, akú ohromnú dôležitosť má jeho bytie v tomto stvorení a aká moc mu je podriadená, ktorú prehliadal bez povšimnutia a ktorej zničujúce účinky sa obracajú proti nemu samému, ak ju nepoužíva a nevedie k dobrému. Kto sa nebojí toho, aby nadvihol závoj tam, kde pre neho ešte dnes spočívajú veľké záhady života, tomu prinesie táto kniha bohatý úžitok v hojnej miere ako nijaká iná. Stane sa mu živým posolstvom Grálu.

Abd -ru-shinovo občianske meno je Oskar Ernst Bernhardt. Narodil sa 18. apríla 1875 v Biskupiciach v Sasku.

Po vyučení za obchodníka začal Abd-ru-shin čoskoro svoju spisovateľskú činnosť. Táto ho mnohokrát privádzala do cudziny. V r. 1915 bol internovaný v Anglii. Prepustili ho v r. 1919. Odtiaľ išiel napred do Drážďan, neskôr do Bavorska a v r. 1924 začal spisovať prvé prednášky Posolstva Grálu. V r. 1928 sa usídlil na Vomperbergu v Tirolsku. Tam napísal dielo „Vo Svetle Pravdy“ Posolstvo Grálu. Vypovedaný v r. 1938 nacistami z Rakúska, zomrel 6. dec. 1941 v Kipsdorfe (Krušné hory).

Jeho živé poznanie nie je nijakou pozemskou učenosťou. Čerpá z najčistejších a najvyšších prameňov. Ako z každého diela možno usúdiť o jeho tvorcovi a on sa s ním preukazuje, tak aj osobnosť Abd-ru-shina sa dá spoznať z jeho diela. Autor odporúča čítať prednášky tohto diela v danom poradí, nie vyhľadávať jednotlivé prednášky a chcieť podľa toho posudzovať celé dielo. Obsah Posolstva Grálu sa jednoducho nedá pochopiť iba letmým čítaním. Posolstvo Grálu je základom medzinárodného Hnutia Grálu. Hnutie Grálu nie je žiadnou sektou ani novou cirkvou, ale slobodným spoločenstvom ľudí, ktorí chcú žiť a pôsobiť v zmysle Posolstva Grálu.

SVETOVÝ UČITEĽ

SVETOVÝM učiteľom nazýva sa nie preto, že má snáď poučovať svet, alebo založiť náboženstvo, ktoré by spájalo svet, v užšom zmysle zem, alebo ešte lepšie povedané pozemské ľudstvo, alebo učenie, ktoré by ovládalo zem. Svetovým učiteľom je nazývaný preto, že vykladá „svet“, že prináša náuku o svete. To, čo človek skutočne vedieť musí! Učí spoznávať „svet“ v jeho samočinnom pôsobení, aby sa pozemský človek mohol podľa toho riadiť a aby poznaním skutočných zákonov sveta mu bol umožnený vedomý vzostup!

Jedná sa teda o náuku o svete, o poučenie o svete a o stvorení.

Za týmto pravým svetovým učiteľom žiari, ako kedysi u Krista, veľký kríž spásy, viditeľný čistým jasnovidcom! Možno tiež povedať: „On nesie kríž!“ To však nemá nič spoločné ani s utrpením, ani s mučeníctvom.

Bude to jedným zo „živo žiariacich“ znamení, ktoré nedokáže klamne vykúzliť ani ten najšikovnejší kúzelník alebo mág. Podľa tohoto znamenia možno rozoznať bezvýhradnú pravosť jeho poslania!

Tento mimozemský úkaz nie je bez súvislosti, len ľubovoľný, a teda ani neprirodzený. Súvislosť pochopíme ihneď, len čo poznáme pravý zmysel skutočného „kríža spásy“. Kríž spásy nie je totožný s krížom utrpenia Kristovho, ktorým predsa nemohlo ľudstvo byť vykúpené. Objasnil som to obšírne a mnohokrát opakoval v prednáške „Smrť Syna Božieho na kríži a Posledná večera“. Je to úplne niečo iné, opäť zdanlivo jednoduché, a predsa niečo nesmierne veľké!

Kríž bol známy už pred dobou pozemského života Krista. Je to znamenie Božskej Pravdy! Nielen znamenie, ale i živá forma Pravdy. A pretože Kristus priniesol neskalenú Božskú Pravdu a z Pravdy prišiel, bol s ňou v bezprostrednom spojení, niesol časť z nej v sebe, Pravda tkvela živo i v ňom a na ňom! Ona je viditelná v živom, to jest v svietiacom a samočinne žiariacom kríži! Dá sa povedať, že ona sama je týmto krížom. Tam, kde je tento žiariaci kríž, je súčasne aj Pravda, pretože tento kríž sa nedá oddeliť od Pravdy, oboje sú jedno. Veď tento kríž predstavuje viditeľnú formu Pravdy.

Kríž s lúčami alebo žiariaci kríž je teda Pravda v jej pravlastnej podobe. A pretože len pomocou Pravdy samotnej, a nie inak, môže človek stúpať do výšky, z toho dôvodu tiež len v spoznaní, či znalosti Božskej Pravdy nájde ľudský duch skutočné vykúpenie!

Keď jedine v Pravde spočíva spása, vyplýva z toho, že kríž, teda Pravda, je krížom vykupiteľským, alebo krížom Spasiteľa!

Taký je kríž Spasiteľov! Ale Spasiteľom pre ľudstvo je Pravda! Len znalosť Pravdy a s tým spojené použitie tej cesty, ktorá v Pravde spočíva, ktorú Pravda ukazuje, len to môže ľudského ducha vyviesť z jeho doterajšej temnoty a blúdenia nahor ku Svetlu, vyslobodiť ho a vykúpiť zo súčasného stavu. A pretože vyslaný Syn Boží a teraz prichádzajúci Syn Človeka sú jedinými nositeľmi neskalenej Pravdy, túto nesú v sebe, prirodzene musia obaja niesť v sebe nerozlučne i kríž. Sú teda nositeľmi žiariaceho kríža, nositeľmi Pravdy, nositeľmi spásy, ktorá spočíva v Pravde pre ľudí. Prinášajú vykúpenie Pravdou len pre tých, ktorí ju prijmú, teda idú ukázanou cestou.

Čo je platné v porovnaní s tým to všetko chytrácke ľudské rozprávanie? Pohasne v hodine núdze.

Preto povedal Syn Boží ľudom, aby vzali na seba kríž a nasledovali ho, čiže, aby prijali Pravdu a žili podľa nej! Aby sa vpravili do zákonov stvorenia, naučili sa im správne rozumieť a aby používali ich samočinne pracujúce pôsobenie len k tomu najlepšiemu.

Čo však neurobila opäť obmedzená ľudská myseľ z tejto jednoduchej a prirodzenej skutočnosti! Ľudia si vymysleli učenie o utrpení, čo je proti vôli Božej, i proti tomu, čo chcel Syn Boží! A tak sa vydali na nepravú cestu, ktorá nie je v zhode s cestou ukázanou, ale odvádza daleko od Božej vôle, chcejúcej viesť len k radosti miesto k utrpeniu.

Je to prirodzene pre ľudstvo strašným znamením, že práve na pozemskom napodobnení Pravdy kedysi pribili Syna Božieho a na ňom ho umučili k smrti. Teda na symbole Pravdy, ktorú priniesol, pozemsky zahynul! Cirkevný kríž utrpenia nie je však krížom Spasiteľovým!

„Ten, ktorý stojí v Sile a v Pravde“, hovorí sa o Božom Synovi. Silou je vôľa Božia, Duch Svätý. Jeho viditeľnou formou je holubica. Viditeľnou formou Pravdy je samočinne žiariaci kríž. Oboje bolo videné živé na Božom Synovi, keďže v nich stál. Teda u neho to bol prirodzený a samozrejmý jav.

To isté bude sa vidieť aj u Syna Človeka! Holubicu nad ním, kríž spásy za ním, lebo aj on je s nimi nerozlučne spiaty ako nositeľ Pravdy, „ktorý

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Potom vás už nebude sužovať rozum, pretože všetko budete prežívať.

ZBAVITEL, DUŠAN - STAROVĚKÁ INDIE

ZBAVITEL, DUŠAN

STAROVĚKÁ INDIE

Panorama, Praha, 1985
edícia Stopy, fakta, svědectví (velké civilizace)
fotografie Jitka Hertig-Skalická
obálka Jan Jiskra
1. vydanie, 30.000 výtlačkov

cestopis, geografia, história, India,
296 s., 32 s. obrazových príloh
hmotnosť: 645 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, nepoužívaná

4,90 € PREDANÉ

*H-2-1*

Jsou země a oblasti, ke kterým jako by se neustále stáčely oči celého světa. Lákají a vábí — ať už pro svou úlohu v historickém vývoji, pro přírodní bohatství a krásy nebo pro jakousi tradičně udržovanou pověst čehosi neobyčejného a jedinečného. A k těmto zemím nesporně patří Indie. Už od pradávného tažení Alexandra Velikého se k ní upíraly zraky světa, po dlouhá staletí jako čarovný magnet přitahovala dobyvatele a dobrodruhy, cestovatele i poutníky, muže, kteří dychtili po bohatství, nebo zase ty, kteří toužili především po moudrosti a poznání velkých životních pravd. A zájem o ni neopadl ani v moderním věku střízlivých informací, který rozptýlil romantický opar, ještě poměrně nedávno opřádající prastarou minulost Indie i nejednu stránku jejího současného života. Kniha dr. Dušana Zbavitele, DrSc., seznamuje zasvěcenou formou s nejproduktivnějšími a pro pochopení současné Indie klíčovými údobími v kulturních dějinách jihoasijského subkontinentu a přibližuje čtenáři dávné tradice, z nichž mnohé jsou dodnes živé v bytí a myšlení národů této oblasti, a vytváří tak předpoklady k jejich lepšímu pochopení. Časově zahrnuje období největšího rozmachu staroindické vzdělanosti až do příchodu muslimů. Neomezuje se jen na líčení historie, ale všímá si podrobně i vývoje myšlenkových proudů a ideologických systémů i bohaté indické kultury.

O podpoře, kterou Ašóka poskytoval buddhismu, svědčí také jeho horlivé zakládání stúp, svatyní s Buddhovými ostatky a později i jakýchsi modliteben pro věřící. Jistě nebudeme brát doslova tradici, která mu připisuje založení 84 000 těchto staveb na indické půdě, ale ještě v sedmém století n. l., kdy Indii navštívil čínský buddhistický poutník Suan-cang, bylo podle jeho svědectví v Indii asi osmdesát stúp, jejichž založení se připisovalo Ašókovi.

Stejně tak jako je mladší védská doba údobím vzniku indické vědy a Buddhova doba etapou počátků vyprávěcí literatury, jsou léta vlády císaře Ašóky počátkem vývoje indického výtvarného umění, který můžeme od oněch dnů sledovat v souvislé kontinuitě. Před Ašókou se všechny budovy stavěly výhradně z netrvanlivého materiálu, z hlíny a ze dřeva, a také k eventuálním zpodobněním bohů a lidí, pokud něco takového vůbec existovalo, se používalo hmot, které v náročném indickém klimatu nepřetrvaly. Z Ašókovy doby máme však doložena (díla vysokého uměleckého mistrovství. Je to především stúpa v Sáňčí ve střední Indii, obehnaná jakousi kamennou ohradou; všechno je tu bohatě zdobeno skulpturami, které prozrazují vyspělou sochařskou techniku. Na ohradě nalézáme výjevy z Buddhových dřívějších zrození, jak je literárně zaznamenaly džátaky, a všude převládá buddhistická symbolika. Neméně bohatá je i sochařská výzdoba stúpy v Bhárhutu.

Také hlavice sloupů, asi deset až dvacet metrů vysokých, na něž dával Ašóka vytesat některé své nápisy, jsou opatřeny figurami zvířat, především lva. Lví hlavice jednoho z těchto sloupů se v nové době stala státním znakem Indické republiky.

Tradice připisuje Ašókovi i založení několika měst, především kašmírské metropole Šrínagaru a Déopátanu v Nepálu.

Ašóka patří bezesporu k největším postavám indické historie. Poprvé sjednotil pod svou osvícenou vládou většinu území indického subkontinentu a zajistil svému rozsáhlému impériu celá desítiletí míru a pokojného vývoje, jaká Indie ve svých tisíciletých dějinách zažívala jen velmi zřídka. Na jeho velikosti nic neubírají ani úvahy některých indologů, kteří poukazují na to, že Ašókovy ušlechtilé lidské i vladařské zásady byly pravděpodobně motivovány spíše politickou strategií než etickými pohnutkami — že k trvalému míru a humánní vládě se přihlásil až potom, kdy už dobyl téměř celou Indii a potřeboval svou moc stabilizovat a upevnit. Vždyť pro tak mocného vladaře, jakým byl Ašóka, by jistě nebylo nijak zvlášť obtížné připojit k říši i nevelká samostatná jihoindická království a případně také pokračovat ve výbojích mimo indické území. Nic takového však neudělal.

A skutečnost, že ani při svých osvícených názorech nepropadl naivnímu pacifismu — nezrušil nikdy armádu ani trest smrti — svědčí o vladařské prozíravosti, mající na zřeteli především rozkvět království a blaho poddaných.

Zdá se však, že už ke konci Ašókovy vlády, spolu s tím, jak císař stárnul, začala jeho rozlehlá říše ztrácet svou dlouholetou kompaktnost a hned po Ašókově smrti nastává období postupné, ale poměrně rychlé dezintegrace maurijského impéria. Z řeckých pramenů se například dozvídáme, že roku 236 př. n. 1. vtrhl na indické území Seleukovec Antiochos z Baktrie a že se mu tu vzdal král, nazývaný po řecku Sofagasénos; pokud řecké prameny nezveličily jeho funkci a byl skutečně králem, musel se odtrhnout od Maurjů. Je dokonce pravděpodobné, že už v prvních letech po smrti velkého sjednotitele byla říše zmítána boji o nástupnictví, neboť s jistotou ani nevíme, kdo vlastně po Ašókovi nastoupil na trůn. Legendy uchovaly jméno jeho syna Kunály, který se měl podle Ašókovy vůle stát jeho nástupcem, ale ten prý byl slepý; příběh o jeho oslepení se objevuje v mnoha buddhistických vyprávěních, z nichž se dostal dokonce i do české literatury. Je možné, že na trůn nastoupil Kunálův syn Sampadi, ale bylo-li tomu tak, vystřídal ho poměrně

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Neboť kulturní bohatství indické minulosti je zdrojem, který ještě ani zdaleka nevydal všechny své plody, jež mohou obohatit i náš vlastní život.

KESSLER, RONALD - CIA

KESSLER, RONALD

CIA

Eminent, Praha,
preklad Jan Pospíšil
doslov Marcel Pok
obálka Jan Škoda
ISBN 80-85876-30-2

história, politika,
384 s., čeština
hmotnosť: 655 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

3,50 € PREDANÉ

*H-6-3*

»Zvláštní hodnotou Kesslerovy knihy CIA je, že podává především obraz dnešní struktury a práce této špionážní služby, místo toho, aby se zabývala pouze jejími omyly nebo chybami v minulosti, jak to udělalo mnoho jiných autorů. Tento obraz vyvažuje vady na kráse CIA tím, co za léta své existence dokázala. Nemohu a ani nepotvrzuji mnohé ze specifických bodů této knihy, ale přímo schvaluji jejich základní téma, že CIA je jiná a mnohem efektivnější instituce, než byla v minulosti, a považuji za důležité, aby se to dozvěděli lidé na celém světě.«

William E. Colby bývalý ředitel CIA

5/ CASTRŮV PLNOVOUS

Je pravidlem, že tajnou akci provádějí v každé centrále ti důstojníci, kteří obyčejně shromažďují zpravodajství. Všechno koordinuje Štáb tajných akcí (Covert Action Staff) pod Odborem operací (Directorate of Operations). Odbor má navíc ještě štáb pro Operace zvláštních činností (Special Activities Operations Staff), který řídí paramilitární akce, jako v Afghánistánu.

Jeden důstojník hodnotí všechno, 75 procent času operačních důstojníkův terénu zabírá shromažďování informací a zbytek tajné akce.

Dnes si tajné akce vyžadují jen 3 procenta rozpočtu národního zahraničního zpravodajství - zhruba 500 miliónů dolarů - nebo 15 procent rozpočtu CIA. Ale tajné akce také přinášejí většinu „black eyes“ (špinavých skvrn), které na agentuře ulpěly.

Ze začátku bylo hodně úspěchů - nebo toho, co se jevilo jako úspěch. V roce 1948 podpořila CIA křesťanské demokraty v Itálii, aby zabránila komunistům převzít italskou vládu. Plukovník E. G. Lansdale, kterého si CIA vypůjčila od vzdušných sil, pomohl v roce 1950 filipínskému vůdci Ramonu Magsaysayovi přemoci Hukovy guerrillas, podporované komunisty. CIA vedená Kermitem Rooseveltem porazila 21. srpna 1953 levicovou vládu premiéra Mohameda Mossadeqa v Íránu poté, co znárodnil Anglo-Iranian Oil Co., patřící Britům. Tři dny na to se šáh, který týden předtím uprchl, vrátil do svého paláce.

Nadnášeny těmito triumfy začaly být Spojené státy agresivnější. Amerika interpretovala i nejneškodnější jevy jako další důkaz toho, že Sovětský svaz chce obklopit svět. V červnu 1954 napomohla CIA svržení Jacoba Arbenze v Guatemale poté, co znárodnil 400 000 akrů neobdělávaných banánových plantáží patřících United Fruit Company. Arbenz nabídl 600 000 dolarů, přesně tolik, kolik určila společnost jako daňovou hodnotu pozemku. Navíc se Arbenz dostal k moci v lidových volbách. Ale jeho levicová politika a skutečnost, že někteří lidé z jeho okruhu byli komunisté, to byly pro Washington dostatečné důvody k jeho svržení.

Ve většině případů byly výhody, dosažené v tajných akcích, dočasné. Arbenz byl nahrazen ještě odmítavějšími a bezohlednějšími vůdci. Guatemala je od té doby ve stálých nepokojích. Íránský šáh vydržel přes pětadvacet let, až byl v roce 1979 svržen a nahrazen Ajatolláhem Chomejním.

Ačkoliv dvacet pět let stability je velký úspěch, akce CIA na dosazení šáha „ukázala Írán a šáha úžeji spjaté se Spojenými státy, než mohlo být pro oba z nich prospěšné,“ napsal Gregory Treverton ve své knize Covert Action. „Zapříčinilo to také jakýsi druh psychologické závislosti šáha na Spojených státech, což se Američanům původně bezpochyby líbilo, ale čeho pak litovali v letech 1977 a 1978.“

Vměšování se CIA do záležitostí cizích zemí přineslo zatím velký prospěch Sovětům. Spojené státy byly viděny jako imperialistické a nekritické. Jaký viditelnější důkaz byl třeba než to, že svrhli legálně zvoleného vůdce? David A. Phillips, důstojník CIA, který hrál důležitou roli při vypuzení Arbenze, později naopak řekl, že CIA by neměla svrhávat zvolené vůdce.

„Obhájci tajných akcí by řekli, že bojujeme za ochranu svobody a demokracie a za americký způsob života,“ řekl Simmons, bývalý důstojník CIA, který byl později personálním ředitelem Stálého senát

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ... 

Protože jedině prostřednictvím ochoty odpovídat kongresu a médiím se CIA stane zodpovědnou vůči americkému lidu.

WHITE, ELLEN GOULD - DRAMA VĚKŮ 5

WHITE, ELLEN GOULD

DRAMA VĚKŮ 5
VÍTĚZSTVÍ LÁSKY BOŽÍ
(The Great Controversy)

Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969

náboženská literatúra,
560 s., čeština
hmotnosť: 855 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, neautorské venovanie na patitule

3,00 €

*H-6-3*

Poslední část rozsáhlého pětisvazkového díla E.G. Whiteové "Drama věků" vychází pod názvem "Vítězství lásky Boží". Pisatelka zde na podkladu světových dějin jedinečným způsobem líčí historii církve.

Tato kniha je již přelo žena do desítek jazyků a vychází ve statisícových nákladech, čtenáři ji většinou znají pod původním názvem "Velký spor mezi Kristem a satanem". Pisatelka zde na pozadí biblických proroctví vykresluje panoramatický obraz dějin, v nichž se Boží nepřítel od počátku snaží zviklat důvěru ve Stvořitelovu lásku a spravedlnost. Bůh však dal lidstvu ujištění, že jeho láska nakonec zvítězí. V této naději církev žila a vítězila od svého počátku. Její zkušenosti jsou v této knize zachyceny a staly se požehnáním mnoha tisícům čtenářů, kteří ji četli.

Ellen G. Whiteová se narodila v roce 1827 v USA. Kromě rozsáhlého díla "Drama věků" napsala více než pádesát dalších knih s různou křestanskou tématikou. V nich se čtenáři otvírají nejenom možnosti studia jednotlivých křestaňských nauk, ale v plné šíři ukazuje, jak mají být v praktickém životě prožívány. Zabývá se i otázkami výchovy a zdravé životosprávy. Mnohé z jejich knih jsou již přeloženy do desítek jazyků. V celém svém díle sleduje jeden cíl: přiblížit čtenáře ke Knize knih - bibli a Ježíši Kristu.

Hrdinové pravdy v Holandsku a ve Skandinávii

Již velmi záhy vyvolala v Holandsku papežská krutovláda rozhodný odpor. Sedm set let před dobou Lutherovou obvinili římského papeže dva stateční biskupové, kteří byli posláni do Říma jako vyslanci a poznali pravý ráz „svaté stolice". Obvinili ho slovy: Bůh „učinil z církve, své královny a choti, vznešené a věčné opatřeni pro její dítky, nadal ji věnem, které nepomíjí, ani se nekazí, a dal ji věčnou korunu a žezlo; ... z toho všeho tyjete jako polapený zloděj. Usadil jste se v chrámě Božím; stal jste se vlkem ovcím, místo abyste jim byl pastýřem; ... chcete, abychom uvěřili, že jste nejvyšším knězem, chováte se však spíše jako tyran. ... Místo co byste měl být služebníkem služebníku, jímž se sám nazýváte, usilujete stát se pánem pánu. ... Přivádíte přikázání Boží v opovržení. ... Duch svatý je budovatelem všech církví na celé zemi. ... Město našeho Boha, jehož jsme občany, sahá do všech končin nebes; a je větší než město, nazvané svatými proroky Babylón, jež tvrdí, že je božské, vyvyšuje se až do nebe a chvástá se, že jeho moudrost je nesmrtelná a bez odůvodnění prohlašuje, že se nikdy nezmýlilo a ani zmýlit nemůže." (Gerard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 6)

V následujících staletích vyvstali další, kteří znovu vznesli tento protest. A tito první učitelé, kteří putovali různými zeměmi pod různými jmény jako kdysi valdenští misionáři, šířili všude známost evangelia a přišli také do Holandska. Jejich učení se rychle šířilo. Přeložili valdenskou bibli ve verších do holandštiny. Prohlašovali, že „má velkou přednost, nejsou v ní smyšlenky, klamy, podvody, nýbrž jen slova pravdy, že v ní sice je tu a tam leccos řečeno tvrdě, že však se v tom snadno dá nalézt jádro toho, co je dobré a svaté". (Gerard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, sv. 14) Tak psali přátelé staré víry ve dvanáctém století.

Pak začal Řím pronásledovat; avšak přes mučení a zápalné hranice se počet věřících nepřestával množit; věřící pevně prohlašovali, že bible je jedinou neklamnou autoritou v náboženství a že „nikdo nemá být k víře donucován, nýbrž jen kázáním pro viru získáván". (Martyn, sv. 2, str. 87) 

Lutherovo učení našlo v Holandsku příznivou půdu; vyvstali opravdoví a věrní mužové, aby hlásali evangelium. Z jednoho kraje Holandska vzešel Menno Simons. Byl vychován jako římský katolík a vysvěcen na kněze. Bibli vůbec neznal a nechtěl ji číst ze strachu, aby tím nebyl sveden, ke kacířství. Když v něm začala klíčit pochybnost o pravdivosti učení o proměnění vína a chleba, považoval ji za pokušení od satana; modlitbou a vyznáním se pokoušel zbavit se jí, ale marně. Snažil se umlčet obviňující hlas svědomí tím, že se účastnil různých zábav a radovánek, aby se rozptýlil, opět však bez účinku. Po nějakém čase byl přiveden ke studiu Nového zákona. Přečtení Nového zákona a Lutherových spisů způsobilo, že přijal reformovanou víru. Krátce na to byl svědkem toho, jak v sousední vesnici sťali muže, který byl odsouzen na smrt jen proto, že se dal znovu pokřtít. To ho vedlo k tomu, aby zkoumal, co se praví v bibli o křtu dítěte. Nemohl pro to najít v Písmech žádné důkazy, poznal však, že všude je vyžadována lítost a víra jako podmínka pro přijetí křtu.

Menno vystoupil z římské církve a zasvětil svůj život učení pravdám, jež přijal. V Německu i v Holandsku se objevili fanatici, kteří hlásali nesmyslná a buričská učeni urážející pořádek a slušnost a vedoucí k násilnostem a vzpourám. Menno pochopil, k jak strašným následkům by tato hnutí nevyhnutelně vedla a horlivě se stavěl proti bludným učením a divokým plánům ztřeštěných fanatiku. Bylo ovšem mnoho takových, kteří byli těmito fanatiky svedeni, avšak kteří se zřekli jejich zhoubného učení; zůstalo však ještě mnoho potomků původních křesťanů, vyznavačů valdenského učení. Mezi takovými působil Menno s velkou horlivostí a s velkým úspěchem.

Celých dvacet pět let putoval i se svou ženou a dětmi, zakoušeje velké těžkosti a strádání a často podstupuje nebezpečí života. Prošel Holandskem a severním Německem, kde působil hlavně mezi prostým lidem; jeho vliv však byl pociťován široko daleko. Byl od narození výmluvný, i když měl jen omezené vzdělání, byl neochvějně poctivý, skromný a laskavý, upřímně a opravdově zbožný. Svým vlastním životem dával příklad, jak plnit přikázání, jimž učil, a tím vzbuzoval v lidech důvěru. Jeho následovnici byli rozehnáni a zkrušeni. Velmi utrpěli tím, že byli zaměňováni s fanatickými munsterity. Přesto byl jeho působením obrácen velký počet lidi.

Nikde nebylo reformované učeni přijímáno tak všeobecně jako v Holandsku. A jen v málo zemích byli jeho přívrženci tak strašné pronásledováni. V Německu zakázal reformaci Karel V., který by byl s radostí poslal všechny její přívržence na hranici; avšak knížata se postavila proti této tyranii jako hradba. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ... 

Od nejmenšího atomu až po největší světy prohlašují všechny věci, živé i neživé, v nezkalené kráse a dokonalé radosti, že Bůh je láska.

EVROPOU S PRÁZDNOU KAPSOU

EVROPOU S PRÁZDNOU KAPSOU

Oáza, 1990
obálka a ilustrácie Jan Smolík
59-253-90

cestovanie, geografia
340 s., čeština
hmotnosť: 360 g

mäkká väzba
stav. používaná, zosušené lepenie knihy

0,50 €

*H-6-3*

SALESKÝ, FRANTIŠEK SV. - ÚVOD DO ZBOŽNÉHO ŽIVOTA

SALESKÝ, FRANTIŠEK SV.

ÚVOD DO ZBOŽNÉHO ŽIVOTA

Zvon, Praha, 1990
preklad Otomar Radina
ilustrácie Jan Gabler
prebal Zorka Gablerová
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
ISBN 80-7113-025-7

náboženská literatúra, filozofia, religionistika,
248 s., čeština
hmotnosť: 438 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

9,90 €

*H-6-3*

KAPITOLA XIX

O PRAVÝCH PŘÁTELSTVÍCH

Ó, Filoteo, miluj každého velkou duchovní láskou — ale přátel se jen s takovými lidmi, kteří se s tebou mohou dělit o ctnosti. Čím skvělejší budou tyto ctnosti vašeho společenství, tím dokonalejší bude i vaše přátelství. Zabýváte-li se společně vědou, je vaše přátelství zajisté velmi chvályhodné; ještě více, jestliže spolu usilujete o ctnosti, o opatrnost, zdrženlivost, sílu a spravedlnost. Avšak budete-li vzájemně a oboustranně zaměřeni na duchovní lásku, zbožnost a křesťanskou dokonalost, Bože, jak vzácné bude vaše přátelství! Bude vynikající, protože od Boha pochází, vynikající, protože k Bohu směřuje, vynikající, protože Bůh je jeho poutem, vynikající, protože v Bohu bude věčně trvat. Ach, jak je dobré milovat na zemi tak, jako se miluje v nebi, a učit se na tomto světě lásce, kterou si budeme prokazovat na onom!

Nemluvím zde o prosté duchovní lásce, neboť tu máme mít ke všem lidem; mluvím o duchovním přátelství, jímž si dvě, tři nebo více duší vzájemně sdílí svou zbožnost, své duchovní záliby a sjednocují se mezi sebou v jednoho ducha. Jak oprávněně mohou takové šťastné duše zpívat: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ (Ž 133, 1) Ano, neboť lahodný balzám zbožnosti neustále prolíná z jednoho srdce do druhého, takže lze říci, že tomuto přátelství „udílí Hospodin své požehnání, život na věky“ (Ž 133, 3).

Jsem toho názoru, že všechna ostatní přátelství jsou oproti tomuto pouhými stíny, a jejich svazky ve srovnání s oním velkým poutem svaté zbožnosti, které je z ryzího zlata, připomínají jen bižuterii.

Žádné jiné přátelství neuzavírej — mluvím ovšem o takových, která sama vytváříš, neboť jiná, jež udržuješ s ohledem na přirozené svazky a dřívější závazky k příbuzným, přátelům, dobrodincům, sousedům a jiným lidem, ta nelze ani rušit, ani zavrhovat. Mluvím tedy o těch, která si sama vybíráš.

Leckdo ti snad řekne, že člověk nemá mít žádné osobní náklonnosti ani přátelství, protože ta pak zabírají celé srdce, rozptylují myšlení a vyvolávají žárlivost — ale tato rada je mylná. Takový člověk vyčetl někde ze spisů různých svatých a zbožných autorů, že soukromá přátelství a mimořádné náklonnosti velice škodí řeholním osobám, a domnívá se, že to platí i pro ostatní lidi — ale tak jednoduché to není: v dobře řízeném klášteře vede společný úmysl všech k pravé zbožnosti, a proto není žádoucí se tam takto soukromě sbližovat, aby někdo nehledal u jedince to, co je ve společenství, a tím aby se z tohoto zaujetí nestala zaujatost. Avšak lidé žijící ve světě a usilující o pravou ctnost nutně potřebují vzájemně se sdružovat svatým a posvěceným přátelstvím, neboť se jím podněcují, pomáhají si a jeden druhému pomáhají k dobru. A jako ti, kdo jdou po rovině, se nemusejí držet za ruce, ale ti, kdo jsou na neschůdných a kluzkých cestách, se mezi sebou podpírají, aby se jim šlo bezpečněji, tak ti, kdo žijí v řeholích, nepotřebují jednotlivá osobní přátelství, ale ti, kdo žijí ve světě, je potřebují nutně — aby se zabezpečovali a vzájemně si pomáhali na tolika nebezpečných úsecích, kterými musí procházet. Na světě neusilují všichni o stejný cíl, všichni nesmýšlejí stejně; bezpochyby je proto nutné uchylovat se do ústraní a budovat přátelství podle našich nároků. Tato výlučnost ovšem vede k určité zaujatosti, ale k zaujatosti dobré, jež rozlišuje jedině dobro od zla, ovce od kozlů, včely od sršňů - a takové dělení je nezbytné.

Zajisté nelze popírat, že Pán Ježíš pociťoval zvláštní náklonnost ke sv. Janu, k Lazarovi, Martě, Magdaléně, protože to dosvědčuje Písmo. Je známo, že sv. Petr něžně miloval sv. Marka a sv. Petronilu, sv. Pavel zase svého Timotea a sv. Teklu. Svatý Řehoř Naziánský se mnohokrát chlubí, jak mimořádné přátelství ho pojilo k velkému sv. Basilovi, a popisuje to takto: „Vypadalo to, jako kdyby v nás obou byla jen jedna duše udržující dvě těla. A i když nelze uvěřit těm, kteří říkají, že všechno je ve všem, přece nám je třeba věřit, že my jsme byli oba v jednom z nás, i jeden v druhém; oba jsme usilovali o jediné: pěstovat ctnost a přizpůsobovat své životní záměry budoucím nadějím tak, že z této smrtelné země odejdeme dřív, než zemřeme“. Svatý Augustin dosvědčuje, jak jedinečně miloval sv. Ambrož sv. Moniku pro její vzácné ctnosti, a jak zase ona vroucně milovala jeho jako nějakého Božího anděla.

Ale nedělám správně, že tě zdržuji něčím, co je tak jasné. Vždyť sv. Jeroným, sv. Augustin, sv. Řehoř, sv. Bernard a všichni největší Boží služebníci udržovali velmi úzká přátelství, a jejich dokonalost tím nikterak neutrpěla. Svatý Pavel, když vytýká pohanům jejich zkaženost, je obviňuje: „ ... nedovedou se s nikým snést, neznají lásku . ..“ (Ř 1, 31), to jest s nikým se nepřátelí. A sv. Tomáš vyznává, jako všichni dobří filozofové, že přátelství je ctnost. Myslí tím přátelství k jedinci, protože — jak praví — dokonalé přátelství se nemůže vztahovat na mnoho lidí. Dokonalost tedy není v tom, nemít žádné přátelství, nýbrž v tom, mít jen takové, které je dobré, svaté a ušlechtilé.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Amen.