ŠVIHRAN, LADISLAV - KULTURIZMUS DUCHA

ŠVIHRAN, LADISLAV

KULTURIZMUS DUCHA

Smena, Bratislava, 1970
edícia Križovatky
prebal Pavol Blažo
2.500 výtlačkov
73-076-70

publicistika, psychológia,
182 s., slovenčina
hmotnosť: 141 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

predané

*svama* in *H-2-3*

PO STOPÁCH SCHLIEMANNOVÝCH

Rím. Štyridsiate roky minulého storočia. Audiencia u pápeža. Posvätné ticho. Iba dvaja mládenci si dosť nahlas vymieňajú názory vo svojom materinskom jazyku - po estónsky. Kto by predsa tu, v Ríme, ovládal jazyk takého malého a takého vzdialeného národa? Začína sa slávnostný obrad, pri ktorom hostia majú kolenačky prejsť cez sálu, aby pápežovi pobozkali topánku. A vtedy jeden z mládencov nahlas zavolá tomu druhému:

— Napľuj mu na nohu!

Ako sa však náramne prekvapili a zahanbili, keď po skončení obradu pristúpil k nim kardinál z pápežovho sprievodu a čistou estónčinou ich vystríhal:

- Chlapci, druhýkrát buďte opatrnejší!

Jedným z tých mládencov bol Kiugeľgen, neskôr známy pribaltský maliar, a do Ríma sa prišiel učiť svojmu remeslu. A kardinálom z pápežovho sprievodu bol kardinál Mezzofanti, jeden z najgeniálnejších jazykových fenoménov. Ovládal stoštrnásť jazykov a sedemdesiat nárečí.

Najmenej päťdesiatimi štyrmi hovoril tak ako svojou materčinou. Mezzofanti nebol prvý, ale ani posledný, kto vehementne študoval a aj naštudoval cudzie reči. Naučiť sa reči nie je veru výmysel najnovších čias. Od nepamäti im pripisovali nezvyčajný význam. A dejiny ľudskej civilizácie poskytujú dostatok dôkazov, že úsilie mnohých korunoval úspech.

Tak vraj slávny antický vojvodca Mitridates, hoci mal vo svojom vojsku príslušníkov dvadsiatich dvoch národností, so všetkými sa dohovoril v ich rodnom jazyku.

Vynikajúci ruský vedec Iľja Iľjič Mečnikov nemal veru ťažkosti s cudzojazyčnou literatúrou. Čítal totiž plynule vo všetkých európskych rečiach.

Poľský inžinier Antoni Grabowski, pravá ruka doktora Zamenhofa, zakladateľa esperanta, ako tridsaťročný ovládal tridsať jazykov. Ján M. Schleycher z Badenu, nemecký katolícky kňaz, tvorca ďalšieho umelého jazyka volapük, ovládal štyridsaťjeden jazykov.

No na najvyššej priečke rebríka polyglotov stojí bezpochyby Carlo Togliavini, taliansky profesor, doktor, filológ, člen päťdesiatich vedeckých akadémií. Ovláda stodvadsať rečí! Keď ako dvadsaťdvaročný končil univerzitu, ovládal ich dvanásť. Na univerzite v Ríme prednáša v dvadsiatich piatich jazykoch. Ročne si obohacuje fondy o tri- štyri reči. Togliavini je hrdý najmä na to, že zvládol albánčinu, reč bez presnej gramatiky a s obrovským množstvom nárečí. Ale aj tak vraví, že najviacej práce mu dali takzvané staré jazyky, japončina, turečtina, aramejčina, ale najmä staroegyptčina.

Profesor Togliavini si veľmi rád zažartuje. Dlhší preslov začína napríklad po francúzsky, potom pokračuje po maďarsky, prejde do nejakého eskimáckeho nárečia, to vystrieda ruštinou, španielčinou, švédčinou a prejav zakončí v materinskom jazyku - po taliansky.

Aby si trochu oddýchol, robí si antológiu svetového humoru. Zamýšľa ju preložiť do dvadsiatich rečí.

Nie veru, Mezzofanti nie je prvý a ani posledný, kto študoval jazyky. Najnovšie časy pripisujú znalosti rečí čoraz väčší význam, a preto sa ich štúdiu venujeme aj my. Lenže rozdiel medzi Mezzofantim, Mitridatom, Mečnikovom, Togliavinim a nami je v tom, že im to išlo, ale nám nie. Alebo nie veľmi.

OSUSKÝ, SAMUEL ŠTEFAN - FILOZOFIA ŠTÚROVCOV II.

OSUSKÝ, SAM. ŠT.

FILOZOFIA ŠTÚROVCOV II.
Hurbanova filozofia

Daniel Pažický, Myjava, 1928

história
400 s., slovenčina
hmotnosť: 624 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

12,00 € PREDANÉ

*svama*

20. Filozofia liter. dejín do slovenčiny.

Podľa Hurbanovej filozofie dejín prijde rad na Slovanstvo a v úlohe jeho primeraný zástoj má hrať i Slovensko. Pod týmto zorným uhlom skúmal literárne dejiny slovenské, vyvinul veľkú literárnu činnost a vykonal literárnu reformu spojenú s bojom, aby podobne zasiahol aj na inom poli.

Prečo si predovšetkým volil literárnu činnosť k dosiahnutiu cieľa, na to nám odpovedá táto poznámka : „Literárna činnosť bola jediná u nás, ktorou sme ešte jako tak dokazovali, že chceme sa vteliť do organizmu stávajúceho, to ale nie je dosť, to je ešte len „a“ v abecede života národného.“

Literárno rečové dejiny skúma najmä v úvahe „Slovensko a jeho lit. život,“ ktorá je viac než historia literatúry, je to liter. filozofia, v ktorej pradie „duchovnú niť vedomia národného, ako sa v spisovateľoch nadpriada.“ Aj preto skúma toto pole, lebo tuná sa najprv vyrozumieva duch národa, tu sú složené jeho túžby, city, myseľ. „Literatúra je jazyk jazykov, reč reči, slovo slova. Slovo, reč, jazyk, myšlienka bez literatúry by bez stopy odznely. Reč ľudu je hlas duše, je ztelesnená ducha podstata, v ktorej literou skovávajú národy svoje dýchanie. Literatúrna litera je balzam, v ktorom žijú na veky duše osôb a národov.“ V literárnych dejinách hľadá tedy šteble, po ktorých kráčal genius národa slovenského, postup, pohybovanie, vývin ducha, myšlienky, národného povedomia. Literatúra nie je lén sama pre seba. „Mysleť si literatúru len tak samú pre seba, je nízke povedomie filozofické. Nám sú všetci spisovatelia, všetkých vekov vedomci a básnici iba jedny ústa genia národného.“ A títo všetci mu svedčia, že „kmen slovenský jednak má túžbu slovanskú, jednak ako taký, chce byť platným vo spoločnej rodine svojej, štep dôstojný na kmene velebnom.“ Z toho vyplýva ešte aj ďalšia úloha literatúry. „Úlohou poezie je, aby ňou vychytený bol národ na úslnie vyššieho života, ktorým počatá je bytnosť jeho historická a ktorý k povedomosti jeho prichodiť má vždy viac a viac.“ Keď hovorí o spisovateľoch, nehovorí tedy jako o osobách ale jako o nosičoch ducha a vedomia národného. Literatúra teda je opatrovkyňou ducha národa a tak jeho veľkým pokladom. „Národy, čo žiť majú, ktoré rozumia úlohe svojej, čo pomkýňaju ďalej človečenstvo, aby nesplesnivelo v nehybkom stŕpnutí ducha, v hnilobe materializmu, národy takto rozumné chovajú tú opatrovkyňu svojho ducha, literatúru stred seba jako najdrahší poklad večnosti.“ „Literatúra pôsobí na život národa a život národa na literatúru. Z hláv mužov vznešenejších vyletujú myšlienky na svet a pretvorujú ho . . . tu vtelené pôsobia na nich nazad a vytvorujú ich samých v osoby mravné, v ktorých sa reprezentujú národy.“ Obšírnejšie zmienil som sa o tom už vo filozofii ducha.

Aký je prejav toho ducha, povedomia v lit. dejinách? „Vieme, ako v prírodnom, tak ani v duchovnom processe nieto skoku a tak aj kroky slov. povedomia dľa tohoto uvažovania ospravedlnené sú pred tými, ktorí v pravde veci chápať vedia. Slováci kráčali ťažko, pomaly, zdĺhavo, ale keď máme len trochu filozofickej trpelivosti k šľakovaniu šľakov ducha národného, presvedčiť sa veľmi snadno môžeme, že oni predsa celkom dôsledne ako jedon mravný celok, ako jedna národná osoba žili a pokračovali.“

LAVIČKA, JOSEF - STRUČNÝ NÁSTIN FILOSOFIE ČESKOSLOVENSKÉ VE STOL. XIX.

LAVIČKA, JOSEF

STRUČNÝ NÁSTIN FILOSOFIE ČESKOSLOVENSKÉ VE STOL. XIX.
(1820 - 1885)

F. Svoboda, Nusle, 1925
edícia Lidová osvětová knihovna (43)

filozofia
92 s., čeština
hmotnosť: 100 g

tvrdá dobová preväzba, malý formát
stav: dobrý

PREDANÉ

*svama*fil*

Karel Boleslav Štorch.

Boj o národní filosofii.

Okolo roku 1848 literatura československá dostoupila značné výše jak množstvím plodů tak jejich! hodnotou. Národ se již cítil dosti silen, aby se pokusil též o dobývání svobody politické. Ve filosofii toto probuzen! národa se ozvalo voláním po jejími znárodnění. Po stránce vnější to znamenalo postupné vytlačování němčiny z filosofické literatury, po stránce vnitřní pak hledání takových směrů, které by co nejlépe vyjádřily národní myšlenku československou. Filosofičtí pracovníci si ovšem byli vědomi toho, že v tomto případe národní myšlenka československá musí býti na výši světové, totiž tak, aby dovedla světu podati něco všelidsky platného. Prakticky šlo o to:

a) vymaniti filosofii z područí myšlenek německých,

b) uvésti ji v těsnější souvislost s českým myšlením předbělohorským.

Diskuse o těchto věcech vedou se okolo r. 1848. Zúčastnili se jich jak spisovatelé filosofičtí (Aug. Smetana a jeho žák P. J. Wotka), tak spisovatelé, kteří se touto vědou velmi málo nebo vůbec nezabývali (Vil. Gábler, K. Havlíček, J. J. Kolár). Nejvíce však k řešení zásadních otázek přispěli K. B. Štorch a F. L. Čupr, kteří diskusi vedli nejdéle. Její zahájení lze spatřovati v článku dra. Vil. Gáblera v ,,Časopise českého Musea“ r. 1846 (,,Něco o filosofii“), její zakončení v článku Čuprově ,,O národovědě“ (,,Časopis Českého Musea“ r. 1848. II. díl sv. 2., str. 113). Spor byl veden česky i německy. Jakýsi souhrn prvé části diskuse jest v německy psaném spise Čuprově: ,,Bytí či nebytí německé filosofie v Čechách“ (1847).

Kdežto Čupr volá po „národní" filosofii, Štorch se snaží dokázati, že filosofie nemůže býti národní. A přece i Štorch ve skutečnosti o vytvoření národní filosofie usiloval. Dvojím způsobem směřovaly k tomuto cíli jeho snahy. Především je to jeho pokus o podání Komenského filosofie, tedy navázání na směr, který z naší půdy před věky vyrostl. Za druhé je to úsilí o to. aby se u nás pro filosofii zdělávala půda. Toho podle Štorcha docilujeme pěstěním věd vůbec. Literaturu nutno obohacovati o všecko to, co může býti předmětem filosofie. Štorch dobře věděl, že filosofie je ústrojný plod, který potřebuje podmínek Vývoje a vzrůstu. Z toho plyne pobídka a povinnost pro každého filosofujícího, „aby na jednom předchůdci, byť sebe slavnějším mistru, nepřestával, nýbrž více jich vyslechnu, co svědčí vybral a ve své to obráliv, znova porodil." Bylo by málo poznávati jen jednotlivé systémy, neboť jest nutno stopovati i „nit jimi se vinoucí " a s životem člověčenstva je spojující," t. j. musíme sledovati „i chod filosofické činnosti Vůbec." Historie filosofie jest tedy „nejen do budoucnosti novým prameněním, ale i do minulosti novým pojímáním, v neustálé plynosti jest a jak doplňování, tak i obnovování neustálého žádá." Filosofie je Štorchovi „plod namáhání, dlouhé práce, mnohých těžko nabytých, ještě snad tíže v jednotu spojených vědomostí. 

SNOPEK, FRANTIŠEK - KONSTANTIN-CYRILL A METHODĚJ, SLOVANŠTÍ APOŠTOLÉ

SNOPEK, FRANTIŠEK

KONSTANTIN-CYRILL A METHODĚJ, SLOVANŠTÍ APOŠTOLÉ
Slovo na obranu historické pravdy jejím přátelům

Hölzel, Olomouc, 1908

náboženská literatúra,
156 s., čeština
hmotnosť: 301 g

tvrdá dobová preväzba
stav: veľmi dobrý

cena : 9,90 €

*svama*nab*

Již ve studii uveřejněné roku 1897 o listě Hadrianově v pannonské legendě, trvám, jsem dokázal, že jmenovaný papež Methodějovi roku 869 povolil slovanskou bohoslužbu, jak zcela zřejmě předpokládá bulla Jana VIII. z r. 880 Industriae tuae, kterou touž liturgii potvrzuje. Obsah příslušné části oné stati jsem uvedl v VII. oddílu této práce; zároveň jsem tam promluvil o některých příčinách, ze kterých dotčená výsada udělena byla. Roku 880 ji slavně, jak řečeno bylo, potvrdil Jan VIII., ba i rozšířil, nařídiv i pro jiné země slovanského jazyka. Příčiny byly asi tytéž, jaké uvedl jsem svrchu; proto jich nebudu opakovati, nýbrž pouze dodám jiné, kterých se lze domysliti.

Dr. Bruckner píše: Papeže lákala především naděje, že se k apoštolské stolici připojí veliká země a že jí později snad přibude ještě větší. Neúspěch s Pannonií, která přese všechny římské nároky zůstala německou, poučil ji s dostatek, jak nejista jsou práva stolce papežského a jak málo jich dbají panovníci. K tomu poukázal Methoděj, ač velice přeháněje, jak tvrdošijni jsou Slované a jak jim povoliti třeba, nemá-li vzrůst nové setby býti poškozen, všeliké rozpaky ustupují z ohledu na sousedy, které potom tím snáze získati možno křesťanství a stolici apoštolské. I pohádka o vypuzení latinských kněží tu mohla býti vsunuta. 

Takových důvodův, které asi Methoděj přednesl, uvedl bych ještě celou řadu: tak jsem úplně pominul zřetel na slovanské Bulhary, které takovou měrou bylo lze pojistiti Římu, nebo že Methoděj sám slovanskou liturgii prohlásil za dočasné nezbytné zlo, za dobu přechodnou. — Tak berlínský professor.

Promluvme především o poslední větě, že snad Methoděj považoval nebo prohlásil slovanskou bohoslužbu za nezbytné zlo, které třeba strpěti. Nelze myslit i, že by tak byl smýšlel, pak by zajisté byl proti sobě, nebo byl by se vynasnažoval a pracoval pro slovanskou bohoslužbu docela nadarmo. Nemohl a nesměl mluviti tak papeži ani v tom případě, kdyby (posito, non concesso) jenom za tou podmínkou byl mohl dosíci žádoucí výsady. Neboť znalcům církevního práva není neznámo, že v ý s a d a jaká koliv, dosažena-li obrepci (lživými důvody), nebo subrepcí (zamlčením pravdy), nemá platnosti nižádné. Methodějova žádost byla by obreptivní i tehda, kdyby byl upřílišoval nebo přeháněl.

Nezbývalo tedy Methodějovi, než uvésti příčiny skutečné, pravdivé. Ale jaké byly ? Již častěji jsem na ně poukazoval. Nelišily se mnoho od oněch, které Hadriana II. přiměly roku 869, aby povolil a schválil bohosloužení slovanské.

Příčiny, pro které Jan VIII. potvrdil výsadu slovanské bohoslužby udělenou jeho předchůdcem Hadrianem II., a rozšířiv ji na všecky země téhož jazyka nařídil ji výslovně, uvedeny jsou z veliké části v jeho památné bulle Industriae tuae z roku 880.

Odpůrcové slovanské liturgie tvrdili nejenom na východě, nýbrž i v samém Římě, že pouze trojím jazykem slaviti lze Boha. Že takové námitky činěny v Bulharech v prvé polovici desátého věku, usoudil již A. D. Voronov.

NAŠE SPOLEČNÁ BUDOUCNOST

NAŠE SPOLEČNÁ BUDOUCNOST
(Our Common Future)

Academia, Praha, 1991
preklad Pavel Korčák
obálka Rostislav Vaněk
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
ISBN 80-85368-07-02

životné prostrednie
300 s., čeština
hmotnosť: 451 g

mäkká väzba
stav: dobrý

2,50 € PREDANÉ

*svama* *ekon*

Zpráva Světové komise pro životní prostředí a rozvoj - Většina dnešních odpovědných pracovníků bude již mrtva v době, kdy naše planeta bude muset snášet v plné míře následky kyselých dešťů, globálního oteplování, ztráty ozónové vrstvy, rozšíření pouští a vyhynutí řady rostlinných a živočišných druhů. Většina dnešních mladých voličů však ještě bude žít.

Světová komise pro životní prostředí a rozvoj, vedená Gro Harlem Brundtlandovou, norskou předsedkyní vlády, byla založena jako nezávislý orgán na zasedání OSN v roce 1983. Jejím úkolem bylo přezkoumat kritický stav životního prostředí a problémy dalšího vývoje naší planety a navrhnout taková realistická řešení, aby vývoj lidské společnosti byl zachován a zároveň nedošlo k vyčerpání zdrojů pro budoucí generace.

Z obsahu knihy Naše společná budoucnost vyplývá, že nadešel čas spojení ekonomie s ekologií. Vlády musí být odpovědné nejen za škody způsobené životnímu prostředí, ale také za rozhodnutí, která tyto škody umožňují. Některá z těchto rozhodnutí ohrožují přežití lidstva. Mohou být změněna, jen začneme-li okamžitě jednat. Tato kniha je nejdůležitější dokument posledního desetiletí zabývající se budoucností světa.

PLATONŮV GORGIAS / PLATONŮV FAIDON / PLATONOVA OBRANA SOKRATA

PLATONŮV GORGIAS

Edvard Grégr, Praha, 1865
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy II.
preklad Jan Kosina

PLATONŮV FAIDON

Edvard Grégr, Praha, 1867
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy III.
preklad Jan Nep. Fr. Desolda

PLATONOVA OBRANA SOKRATA

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy I.
preklad František Saska

literatúra staroveká
155+112+64 s., čeština
hmotnosť: 214 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,90 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*

Podlé učení Platonova jest vědomost mírou všeho badání, a dialektika má netoliko v jiných vědách pravé a nepravé rozeznávati, nýbrž i sebe samu poznávati, jsouc poznáním i vědomostí jiných. Takto jen nabývá prý všecko vědění jednoty, a kde pravá jest vědomost, tam jest i mravnost a ctnost. Všecko lidské myšlení a jednání jest nedokonalé: svrchovanou moudrost a ctnost má jen bůh: a bohu podobným se stávati jest hlavním úkolem člověčenstva. Platon má za pravdu, že duch lidský živ byl již před svým životem vezdejším, a sice ve stavu mnohem dokonalejším, v kterém mu možno bylo, idey věcí neprostředně pojímati. Když pak spojil se s tělem pozemským, a z nesvědomosti, v jaké trval po čas nejútlejšího dětství, znenáhla zase svědomosti a poznání věcí smyslných nabývá, probuzují se v něm opět pomocí názorů také i ony idey, a čím více v hlubiny své se pohřižuje a zúmyslným a přiměřeným přemýšlením upomínce napomáhá, tím úplněji osvojuje si, co kdys bylo již jeho majetkem. Postoupným pak badáním doniká ku poznání idey svrchované, která jest původem všelikých věcí, totiž ku poznání idey božstva, čili božského rozumu, který ducha lidského osvěcuje, a veškeren smyslný svět pořádá a řídí. Tato pak prapříčina všech věcí jest zároveň idea dobrého či dobré samo, avró to áycifróv, z něhož pravda a poznání povstává; a není toto dobré myšlením toliko pojato, nýbrž jest to bytost skutečná, sama sebou jsoucí, jednoduchá a neproměnitelná, která působí, nejen že vše jest, cokoliv jest, nýbrž že i poznáváme, cokoliv poznáváme.

Boha poznáváme prostředně, toliko ze skutků jeho, nikoliv neprostředně: nebo z pravdy a skutečnosti ideí, z uspořádanosti a krásy utvoreného a zřízeného dle těchto ideí světa, z účinků moudré, milostivé a spravedlivé prozřetedlnosti, jevících se ve veškeré přírodě a osudech lidských, poznáváme na nejvýš dokonalého, a svrchovaně moudrého původce a vládce všehomíru.

O světě učí Platon, že, poněvadž jest tělesný, nemůže býti odvěčný. Avšak ze všeho, co v čase povstalo, jest tento svět nejdokonalejší, poněvadž původem jeho jest neskonalá moudrost a dobrota boží. Aby pak svět ve svém způsobu co možná byl dokonalým, vštípil bůh tělesu světovému rozumnou duši, a jen jediný učiněn jest svět, aby původu svému mohl býti co nejpodobnějším. Tomuto pak duší svou proniknutému tělesu světovému dal bůh podobu nejdokonalejší, podobu to koule, a učinil, aby neustále pohybovalo se v kruhu, dráze to takéž nejdokonalejší, čas jest obrazem věčnosti a stvořen od boha v náhradu za to, že svět jest bytností svou jen dočasný.

Prostor neobmezený, neviditelný poskytuje místa všemu, co povstává, čtvero jest živlů; tito však nikoliv nejsou neproměnitelní, nýbrž povstávají jeden z druhého, a může povstati z ohně vzduch, ze vzduchu voda, z vody země, a sice zhušťováním, rozřiďováním pak zase ze země voda, z vody vzduch, ze vzduchu oheň. Hvězdy jsou viditelné od bolia stvořené božské bytosti, které tvořiti a zachovávati mají ostatní druhy bytostí živých: to aby činiti mohly, dal bůh každému tělesu světovému stejný jakýsi počet rozumných duší lidských, jakožto základy tohoto tvoření; počet těchto duší nemění se nijak průběhem času, není nikdy věčší, nikdy menší. Duše ty podobají se podstatou duši světové, leda že méně jsou dokonalé. Mimo duši nesmrtelnou, jejímž nástrojem jest tělo smrtelné, vložena jest v tělo lidské také duše smrtelná, která jest sídlem chtíčů a náruživostí.

MALÝ KATECHIZMUS DOKTORA MARTINA LUTHERA

MALÝ KATECHIZMUS DOKTORA MARTINA LUTHERA
Slovenské vydanie Spolku Tranoscius

Spolok Tranoscius, Liptovský sv. Mikuláš, 1947

náboženská literatúra,
34 s., slovenčina
hmotnosť: 25 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

1,70 € DAROVANÉ

*svama* in *H-2-8*

PÍSNĚ ANAKREONTICKÉ

PÍSNĚ ANAKREONTICKÉ

František Jeřábek, Slaný, 1880
preklad Ferdinand Marjanko
úvod Ant. Krecar

 literatúra staroveká, poézia,
56 s., čeština
hmotnosť: 108 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

9,00 € 7,00 €

*svama* in *H-2-4*

SVÉMU SNU.

Podřimuje v chvíli noční

na koberci purpurovém,

Dionysem rozjařen jsa, 

že tiše — snil jsem — po špičkách 

beřu se krokem spěšným ven 

v laškování s dívčicemi.

Hoši posmívali se mně 

Dionysa líbeznější 

na mne prudce nevražíce 

k vůli těmto krásotinkám.

Tu co je chci pocelovat, 

prchly náhle všechny ze sna, 

osamotněv já chudák pak 

vnově opět přál si sníti.

HOLOUBKOVI.

Můj rozmilý holoubku,

odkud přilétáš, odkud?

Odkud, takou že vůni, 

kolébaje se větrem,

rosíš a libě dýšeš ?

Kdo to jsi? Co přinášíš?

„Anakreon mne poslal 

k Bathyllovi mládenci, 

který nyní nade vším 

i vítězí i vládne.

Mne výměnou Kythéra 

dalať malou za píseň, 

a já Anakreontu 

jsem takto se stal poslem.

Zde viz, jak od něj právě 

vyřízení přináším.

On arci slíbil, hned mi 

popřáti zase volnosť, 

já však, kdyby mne pouštěl, 

chci přec sluhou mu zůstat. 

Co potřebí mi létat 

po návrších a pláních, 

či na stromech sedávat 

a píci polní jídat?

Já chléb nyní pojídám, 

který z rukou uchvátím 

Anakreonta pána.

Také mi píti dává 

vína, které sám pije. 

Občerstvený plesám pak 

a hospodáře svými 

perutmi zakrývávám, 

načež skonejšený vždy 

na lyře odpočívám. —

Víš všecko — i jdi po svých, 

tak žváti mě’s nechával, 

o brachu, víc než vránu.“

BÍBR, IVAN - MANDRIVA LINUX 2007.1 CZ

BÍBR, IVAN

MANDRIVA LINUX 2007.1 CZ
Instalační a uživatelská příručka

Computer Press, Brno, 2007
obálka Martin Sodomka
ISBN 978-80-251-1664-7

príručky, výpočtová technika,
416 s., čeština
hmotnosť: 723 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, bez CD

2,90 € - DAROVANÉ THCK

*svama*

MORAVEC, FRANTIŠEK - ŠPIÓN, JEMUŽ NEVĚRILI

MORAVEC, FRANTIŠEK

ŠPIÓN, JEMUŽ NEVĚRILI

Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha, 1990
preklad Hana Moravcová-Disherová
obálka Jan Brychta
ISBN 0-946352-42-9

životopisy, história
380 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 311 g

tvrdá väzba
stav: výborný

2,50 € PREDANÉ

*svama*

Příběh hlavního zpravodajského důstojníka čs. armády v Anglii za 2. sv. války z jeho zápisků sestavila po jeho smrti v emigraci dcera Hana Moravcová.

Náš spojenec Francie

Jednoho jarního dne v roce 1937, krátce po naší první kraslické schůzce s A-54, jsem vyjel příkrou Nerudovou ulicí k pražskému Hradu a strávil skoro dvě hodiny v audienci u presidenta republiky. President Beneš vydal totiž rozkaz, abych mu podal kompletní hlášení o vojenské situaci Německa.

Beneš zastával tehdy presidentský úřad patnáct měsíců. Masaryk resignoval v prosinci 1935 kvůli svému zdravotnímu stavu, který mu bránil vykonávat úřad. Ve svém resignačním dopise doporučil Beneše za svého nástupce. Podle ústavy volilo československého presidenta Národní shromáždění, a proto toto doporučení bylo ve skutečnosti gestem, kterého nemuselo být dbáno. Nicméně Beneš se stal jeho nástupcem, taková byla Masarykova autorita.

Chtěl bych zde říci něco o našich dvou prvních presidentech. T.G. Masaryk nebyl jen osvoboditelem a tvůrcem nového státu, byl to veleduch, který měl v prvních třech desetiletích dvacátého století integrální vliv na vývoj československého národa. Tento veliký demokrat a humanista byl nesmiřitelným protivníkem, když šlo o vítězství pravdy. Bojoval rozhořčeně proti stupidnímu nacionalismu, povýšenému antisemitismu, proti prázdnému a křiklavému panslavismu i proti nekritickému zbožňování Ruska, jehož reakčnímu carskému režimu věnoval celou obsáhlou studii. Byl známý jeho boj proti intrikám a podvodům vídeňské vlády, a v neposlední řadě jeho příkrý postup proti historické legendě, obsažené v podvržených Rukopisech. Byl to vědec a filosof, který spolu s Palackým dal vědecký podklad smyslu českých dějin. Nesouhlasil s Tolstým a jeho zásadou, “Neodporovat zlému,” a měl s ním několik rozmluv na toto thema v Jasné Poljaně. Byl zásadně a ostře proti komunismu.

Byl přesvědčený pacifista a přesto se neváhal postavit v 65 letech v čelo ozbrojeného odporu československého lidu za první světové války prohlašuje, že byl k tomuto rozhodnutí přiveden chováním českých a slovenských prostých lidí. Byl to krásný člověk, duševně i fysicky, který svou ušlechtilostí a velikostí ducha byl zrozen a předurčen stát se nepopiratelným a samozřejmým vůdcem národa. Viděl jsem ho často: jako student jsem naslouchal jeho vědeckým přednáškám na universitě, jako voják jsem v Rusku byl přítomen jeho proslovům, jimiž nám vléval sebedůvěru a odvahu v situacích, jež se zdály beznadějné, a vídal jsem ho jako presidenta, otce svého lidu, který s oblibou unikal svým úzkostlivým strážcům, aby pobesedoval s prostými lidmi na laciných místech v kině a na pražských ulicích, kde vyhledával zvláště společnost mladých lidí, aby poznal jejich myšlenkové pochody. Nikdo neodolal kouzlu jeho osobnosti a hloubce jeho myšlenek.

“Budu se na vás dívat, jak to vedete,” řekl ve své abdikační řeči.

Beneš žil a pracoval vedle něho, ve stínu jeho velikosti. Byl Masarykovi zcela nepodobný svým fysickým vzhledem, povahovým založením, nedostatkem temperamentu a vášnivosti, svojí dialektičností a snahou ke kompromisu, vždy a za všech okolností, i se zlem a zlými lidmi. Jako zahraniční ministr a významný představitel Ligy národů byl více za hranicemi státu než doma. Nebyl proto nikdy blízký lidu, ten jej prostě přijal jako Masarykův odkaz. Dal svému národu všechno, co měl: svoji nesrovnatelnou píli, svoji poctivou demokratičnost, svoji integritu a svoje diplomatické schopnosti. Bylo mu souzeno vést národ v nejčernějším údobí jeho dějin a za jeho vedení prošel českoslvenský lid dvakrát svou Kalvárií. Tragedie národa a Benešova tragédie osobní jsou jasné obdoby. Jestliže Masaryk znamená vzkříšení národa a jeho vzmach, Beneš znamená krisi, porážku, úpadek a zánik samostatnosti. Spekulace, jak by se asi byl vyvinul osud československého národa, kdyby byl měl v době své krise v čele Masaryka v plné síle tělesné a duševní, je ovšem jen theoretická. Já jsem však přesvědčen, že Masaryk by byl šel do boje; nebyl člověk, který by se dal unést událostmi, nýbrž je vždy sám tvořil.

Československá zahraniční politika byla v Benešových rukou od samého vzniku republiky a tím jeho zásluhou zcela soustavná. Byla založena na dvou hlavních Benešových

RILKE, RAINER MARIA - ZÁPISKY MALTEHO LAURIDSA BRIGGEHO

RILKE, RAINER MARIA

ZÁPISKY MALTEHO LAURIDSA BRIGGEHO

Matica slovenská, 1942
edícia Knižnica Slovenských pohľadov (78)
preklad Ladislav Hanus
obálka Jozef Cincík

beletria, román
208 s., slovenčina
hmotnosť: 206 g

mäkká väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*

Dielo, označované neraz za prvý román moderny v nemeckej literatúre, je písané formou denníka mladého dánskeho šlachtica. Veľkomesto citlivého mladíka veľmi zmáha. Vo svojich spomienkach sa preto vracia do detstva, aby sa oslobodil od pocitu márnosti nad možnosťami sebaralizácie v nevľudnom svete.

Keď prišla návšteva a zavolali Erika, Matilda Brahe zavše tvrdievala, vraj je až neuveriteľné, ako sa ponáša na starú grófku Brahe, na moju starú matku. Bola to vraj veľmi veľká dáma. Nepoznal som ju. Naproti tomu sa veľmi dobre pamätám na matku môjho otca, na vlastnú paniu na Ulsgaarde. Ostala ňou vždy, hocako aj zazlievala mojej matke, že pribudla do domu ako žena poľovníckeho majstra. Odvtedy sa ustavične tvárila, ako by sa uťahovala, a služobníctvo aj naďalej posielala s každou maličkosťou k mojej matke, kým v dôležitých veciach spokojne rozhodovala sama a nikomu za to nezodpovedala. Maman si to, myslím, ani ináč neželala. Tak málo jej pristalo spravovať veľký dom, veci vonkoncom nerozdeľovala na bočné a na dôležité. Všetko, o čom sa hovorilo, zdalo sa jej celé a pritom zabúdala na veci ostatné, ktoré predsa tiež zavážily. Nikdy sa nežalovala na svoju testinú. Veď komu by sa aj bola mala požalovať? Otec bol náramne úctivým synom a starý otec nemal slova.

Pani Margaréta Brigge bývala vždy, ako sa len pamätám, urastená, neprístupná starena. Nepredstavujem si to ináč, len že bola oveľa staršia ako komorný pán. Žila svojím životom medzi nami, ale sa neohliadala o nikoho. Nikoho z nás nepotrebovala, mávala pri sebe iba spoločnicu, akúsi starnúcu kontesu Oxe, ktorú si bola nejakým dobrodením nesmierne pripútala. Akiste to bola výnimka ojedinelá, lebo ináč dobré skutky nebývaly jej obyčajou. Nemala rada deti a ani zvieratá sa jej nesmely sblížiť. Neviem, či vonkoncom mala niečo rada. Povrávajú, že za dievčaťa bola zasnúbená s pekným Félixom Lichnowským, ktorý vo Frankfurte tak hrozne utratil život. A skutočne, ostal tu po jej smrti akýsi obraz po kniežati, ktorý, ak sa nemýlim, vrátili potom jeho rodine. Azda, vidí sa mi teraz, pri utiahnutom spôsobe vidieckeho života, akým sa život na Ulsgaarde rok čo rok väčšmi stával, prepásla život iný, nádhernejší: pre ňu prirodzený. Ťažko povedať, či pre to želela. Azda preto ním pohrdla, keď neprišiel, lebo prepásol príležitosť, keď ho mohli zažiť so zručnosťou a s nadaním. Všetko toto vtiahla do seba prehlboko, poobkladala slupkami, mnohými krehkými, trocha nakovovo sa lesknúcimi slupkami, z ktorých najvrchnejšia sa zavše vynímala ako nová a chladná. Niekedy sa, pravda, prezradila s naivnou netrpezlivosťou, že si jej dosť nevšímajú; za mojich čias sa pri stole niekedy zakuckávala takým zrejmým a komplikovaným spôsobom, že tým upútala pozornosť všetkých a aspoň na tú chvíľku sa pozdala taká zaujímavá a senzačná, akou by sa bola vďačne uplatnila vo väčších rozmeroch. No, zdá sa mi, že môj otec bol jediný, ktorý si týchto pričastých náhod vážne všímal. Prizeral sa jej zdvorilo naklonený, ako by jej v myšlienkach ponúkal a celkom dával k dispozícii svoju riadnu priedušnicu. 

CVENGROŠ, VOJTECH - SKAUTSKÁ PRÍRUČKA

CVENGROŠ, VOJTECH
JANZA, LOJZO

SKAUTSKÁ PRÍRUČKA

Buď pripravený, Košice, 1929
edícia Skautská knižnica (1)

príručky, deti, mládež,
208 s., slovenčina
hmotnosť: 189 g

tvrdá dobová preväzba
stav: ošúchaný obal, mierne uvoľnená väzba

9,90 € PREDANÉ

*svama*