PAUNGGEROVÁ, JOHANNA - CVIČME V RYTME LUNY

PAUNGGER, JOHANNA
POPPE, THOMAS

CVIČME V RYTME LUNY
Zdravý pohyb v súlade s lunárnymi a prírodnými rytmami
(Die Mondgymnastik)

Ikar, Bratislava, 2002
Media Klub
preklad Magda Spillerová, Květoslav Spiller
obálka Viera Fabianová
kresby  Friedrich Rois
ISBN 80-551-0283-X

zdravie, ezoterika
232 s., slovenčina
hmotnosť: 311 g

tvrdá väzba

3,90 € stav: veľmi dobrý *ezo*

PREDANÉ stav: dobrý *kamag*

Cvičenie v rytme Luny je založené na poznaní, že cielený pohyb má len vtedy účinok, keď sa vykonáva v správnom okamihu. Len ak je postavenie Mesiaca, daná časť tela a cvičenie v súlade, pocíti telo zmysel pohybu. Cviky nie sú zložité, aktivujú všetky skupiny svalov, pôsobia uvoľňujúco a môžu ich vykonávať všetci bez výnimky. Zmierňujú problémy s hmotnosťou, upevňujú zdravie, posilňujú imunitný systém a sebavedomie. Autori sa v knihe venujú aj manipulácii s prstami, jednoduchej a pritom účinnej technike, ktorú si človek môže rýchlo osvojiť. S jej pomocou sa môže zbaviť rozličných zdravotných ťažkostí.

Johanna Paunggerová a Thomas Poppe sa venujú veľa rokov štúdiu vplyvov lunárnych rytmov na každodenný život. O svoje poznatky sa podelili aj v knihách POD VPLYVOM LUNY, LUNA NAŠEPKÁVA, ŽIVOT PODĽA LUNY, ktoré vyšli vo vydateľstve IKAR.

GREENE, GRAHAM - BRIGHTON ROCK

GREENE, GRAHAM

BRIGHTON ROCK

Penguin Books, 1980
obálka Paul Hogarth
ISBN 0-14-000442-4

beletria, román
248 s., angličtina
hmotnosť: 225 g

mäkká väzba
stav: zachovalá, používaná

0,50 €

*kamag* in **S4Z**

ADDAMS, PETER - TAJEMSTVÍ PODOBIZNY

ADDAMS, PETER

TAJEMSTVÍ PODOBIZNY
(Die enthauptete Mona Lisa)

Melanrich, Praha, 1982
edícia Gong
preklad Karel Houba
obálka Zdeněk Majzner
1. vydanie, 50.000 výtlačkov
32-001-82

beletria, kriminálka, detektívky,
168 s., čeština
hmotnosť: 107 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

NEDOSTUPNÉ

*kamag* in *003*

Vzrušující krimi příběh soustředěný kolem portrétu krásné zpěvačky Herery, záhadného markýze de Vercruysse a řeckého magnáta Awakasofia a dalších postav. Hrdinou je komisař Peri z Nábřeží zlatníků, který má vyřešit docela běžný případ vraždy sběratele starých obrazů. Podaří se mu však odhalit největší a dokonale organizovanou bandu pašeráků narkotik a stopy vedoucí až do nejvyšších kruhů. Rozluští spoustu problémů, vyvázne z mnoha nebezpečných situací a jen šťastnou náhodou a souhrou věcí má zasloužený úspěch. Detektivka má všechny prvky francouzského humoru a nechybí zde ani milostný motiv, který dodává četbě rovnováhu po pasážích plných napětí.

Lékař přikývl. Poručil ošetřovateli, aby šílenou dopravil do ordinace. Sestra s podivně neúčastným a nepřítomným výrazem zůstala v pokoji. Sedla si na židli, stojící u zdi. Nad hlavou jí visel krucifix.

Když se Herera — v době své slávy byla nazývána jen křestním jménem — po několika injekcích vzpamatovala ze záchvatu natolik, že byla schopna, i když s námahou vypravit ze sebe pár slov, sedl si Péri vedle její postele a sklonil se k ní. Snažil se jí co nejdůtklivěji vysvětlit, co od ní chce vědět a nakonec se zdálo, že mu porozuměla.

„Ano ... ale Grandel je jen prisluhovač... koks dostává od Rogera, od De Bruuna.“ Oči jí plály nenávistí. „Pan generální ředitel, který cituje Byrona, já hloupá na to taky naletěla! Grandel to rozprodával v jednom takzvaném hotelu ... Oslavovalo se tam ... však si dovedete představit jak... a já jsem si na to zvykla, potřebovala jsem toho pořád víc a víc... pořád víc... Pomozte mi, prosím vás, pomozte mi přece!...“

Ani Péri, ani Junot nezaslechli tiché cvaknutí speciálního fotoaparátu, který měl Lambert schovaný pod sakem. Úplně zapomněli na jeho přítomnost.

Taky později, když reportér seděl s Périm u stolu ve vesnické hospodě, nezmínil se komisaři ani slovem o tom že v ústavu fotografoval. A právě tak se Péri nedověděl o dvou telefonických rozhovorech, které měl Junot s De Bruunem a Grandelem. Pro policii bylo vždy velkým rizikem odposlouchávat soukromé rozhovory, a Péri to prozatím riskovat nechtěl. Také se ve svých úvahách soustředil víc na Lamberta a na to, co se ho chtěl zeptat.

Reportér, i když do sebe obrátil čtvrtý koňak, zůstavá stále zamlklý; konečně přiznal:

„Víte, Péri, viděl jsem hodně věcí, při nichž člověku naskakuje husí kůže, ale to předtím bylo horší než všechno co jsem kdy zažil.“

„Jestlipak je De Bruun skutečně šéfem celé organizace? zeptal se Péri jakoby mimochodem. „Nebo je za tím ještě někdo? A jaké vztahy jsou mezi De Bruunem a Hererou?

„Ta banda se vrhá i na chlapce a děvčata, kteří ještě chodí do školy,“ řekl Lambert. „Už čtrnáctiletí tomu propadají a ještě než jsou plnoletí, jsou už z nich beznadějné trosky jako z Herery. Násilné smilstvo, loupeže, vraždy, před ničím se nezastaví, všechno je jim jedno, jen když dostanou svou dávku.“ Znovu si nechal nalít. „Když jsem byl ve Státech, viděl jsem takové věci den co den, všichni

o tom vědí a přece policie nic nesvede. Všichni ti gangsterští bossové, vedoucí policejní úředníci, velkoobchodníci s heroinem, ano, i část senátorů táhnou za jeden provaz a dělají s heroinem a se vším, co s tím souvisí, daleko větší kšefty než se zbrojením. Atomová bomba! Půjde-li to takovýmhle tempem dál, nebudou už žádnou bombu potřebovat. Každý jedenáctý, nesedí-li zrovna v káznici, je už teď zralý pro blázinec.“

„U nás to tak daleko nedojde,“ řekl Péri zarputile. „Jestli tu bandu dopadnu, tak s těmi chlapy zatočím, že jim bude

i Poslední soud připadat jako veselé šibřinky.“ Odmlčel se a pak se zeptal: „Odkud víte, že byl Tabor v Cligncourtu

zavražděn?“

„Mám na policejním ředitelství někoho, kdo mi dává zprávy.“

Objednal si ještě jeden koňak. U stolu za nimi sedělo několik venkovanů. Popíjeli červené víno, smáli se, vypravovali si košilaté vtipy a hlučně se bavili o cenách obilí. V kamnech praskalo čerstvě přiložené dříví. Venku pršelo.

„Ne, u nás to tak daleko nedojde,“ opakoval Péri. Ať si hrají ve St. Tropez, nebo v některém tom jiném pobřežním bordelu sebebláznivěji, jeden takový vřídek ještě dávno není Francie.“

Lambert chtěl zřejmě říct něco jízlivého, ale pohlédnuv na Périho, raději to spolkl.

Řekl:

„Bude to pro vás velmi těžké, dostat se tomuhle De Bruunovi na kobylku. Dokud ho kryje Awakasoff, nedá se nic dělat.“

"Awakasoff? Myslíte, že stojí za De Bruunem?“

PROŠKOVÁ, HANA - RÝŽE PO CHARVÁTSKU / STÍNOVÁ HRA

PROŠKOVÁ, HANA

RÝŽE PO CHARVÁTSKU / STÍNOVÁ HRA

Československý spisovatel, Praha, 1989
edícia Spirála
ilustrácie Zdeněk Ziegler
1. vydanie, 110.000 výtlačkov
ISBN 80-202-0127-0

beletria, detektívky, kriminálka,
272 s., čeština
hmotnosť: 260 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,20 €

*kamag*  in **S7P**

HANA PROŠKOVÁ patří mezi nejznámější autory současné české detektivní literatury. Také v jejích dvou nových novelách se čtenář setkává v napínavém a psychologicky rafinovaném vyprávění s oběma hlavními protagonisty jejích detektivek - s malířem Horácem a kapitánem Vašátkem. Záhadné kriminální případy se každý z nich snaží rozřešit svou vlastní metodou - Horác instinktivně, hloubáním o tom, jak věci na první pohled jasné překrývají skutečná tajemství lidské duše, Vašátko naopak racionálně, jako pravý pátrač, který z drobných faktů dokáže vydedukovat skrytý motiv zločinu a odhalit pachatele. Mnohokrát se při svém pátrání dostávají Horác a Vašátko do vzájemného rozporu, ale o to napínavější pak je, že nakonec oba různými cestami dojdou k podobnému řešení celého případu.

RÝŽE PO CHARVÁTSKUzačíná na Starém Městě v Praze sérií záhadných otrav arzénem, které se dokonce třikrát skončí smrtí oběti. Ale hned od začátku se případ zauzluje, je v něm mnoho falešných stop, které nejprve naznačují, že šlo o nezdařený atentát na soudce, pak se zase uvažuje o rodinné mstě a pátrá se také po zákeřném šílenci, který se kdesi ve městě ukrývá jako všemi opuštěný vyvrhel a je mu lhostejné, kdo bude jeho příští obětí. Horác s Vašátkem se několikrát - a bezvýsledné - musí podívat až na samé dno lidské bídy, fyzické i morální, aby nakonec zjistili, že vlastně všední náhoda uvedla do pohybu tu strašlivou travičskou lavinu. Také STÍNOVÁ HRA je případem falešné stopy, která od počátku ukazuje na motiv sexuální vraždy a vede k rychlému dopadení podezřelého řidiče. Vražda se stala na Sokolovsku, nedaleko malého pohraničního města Faltova. Jeho zvláštní provinční atmosféra i bizarní figury, které jsou do celé záležitosti zapleteny, na Horáce zapůsobí natolik, že se pustí do vlastního pátrání právě po těch falešných stopách, kterých se zdá být až neuvěřitelně mnoho. Ještě víc toho ví o pozadí zdánlivě jasné vraždy kapitán Vašátko, než však stačí dovést vyšetřování do konce, stane se cílem dalších vražedných úkladů i příliš všímavý malíř Horác.

Vašátko upřesnil, že to není byt, ale kotelna. Byla to Vokrouhlíkova druhá kotelna, kam docházel a kde se střídal s tím dědkem, tedy jeho druhé pracoviště, ale od Platejzu vzdálené, z ruky. „A nemýlíš se? Nepleteš si to se vzorky z Platejzu?“ řekl a Svozil odpověděl, že snad umí číst.

Vašátka vedla k otázce blesková úvaha. Pokud by se jed našel v kotelně v Platejzu, pořád ještě bylo možné, že v tom měl prsty mladý Macura, ten totiž mohl plechovku Vokrouhlíkovi podstrčit, zanechat ji tam, pokud by byl sám pachatelem. Té myšlenky se Vašátko vlastně nikdy úplně nevzdal, ale teď ji opustit musel. O téhle kotelně Marek nemohl vědět, těžko by se to dozvěděl, když tu nebydlel, ani starý Macura o ní nevěděl, zbýval tedy jedině Vokrouhlík a Hromada. Nebo snad ještě jiný z parťáků, o němž zatím nevěděli. Na mou čest, nebyl by tomu věřil! Do poslední chvíle se bránil myšlence na nějakou mafii, nelezla mu pod vousy! Ale jak to, že si Vokrouhlík jed nechal, že ho nezlikvidoval, je blázen nebo co?

Podrobnosti o nálezu se bezprostředně dozvěděli od Bachtíká, gratulovalo se mu, skromně to odmítal. Tu plechovku našli ne přímo uvnitř, ale v kamrlíku u záchodu, kde měli topiči uložený strojní olej, benzín, různé čisticí prostředky a prášky, sebrali to tedy všechno, o té plechovce Vokrouhlík říkal, že neví, co je to, a muselo se mu nechat, že žádný strach nedával najevo, ale to může mýlit. Bachtík měl z něho dojem, že je cvok, už jak se zásobil čtením, mu nepřipadal docela normální.

„Tak pane Vokrouhlík...“ Chlapíka jim sem přivedli z cely, vešel nasupeně, zdálo se, že se zlobí, že ho nechali tak dlouho čekat. Mrskl po nich očima, jeho pohled vyhledal Vašátka a ulpěl na něm s mrzutou výčitkou. Vašátko se tvářil, že to nevidí. „Posaďte se někam, třeba sem," ukázal mu na židli naproti. Vokrouhlík se posadil na kraj, ale nepřestával se mračit. Vedle Vašátka zaujímal místo kapitán Košnar, kdežto major Mikovec seděl o kus dál u psacího stolu, kde nahlížel do nějakých papírů. Naproti němu se zabýval podobnou činností major Růžek.

„My už se vlastně známe, pane Vokrouhlík. Jenom nás mrzí, že jste nám původně nevypovídal pravdivě, nebo aspoň ledacos jste nám zatajil. Kvůli tomu tady jste, abyste svou výpověď doplnil, a připomínám vám, že jste povinen...“ Zatímco mu Vašátko připomínal jeho povinnosti, Vokrouhlík na něho upřené zíral. Zdálo se, že mu to v hlavě pracuje, ale mlčel. „Vy se znáte s Václavem Hromadou, viďte,“ začal Vašátko.

„Jo, znám, taky jsem to už panu kapitánovi řek.“

„A proč jste ho prve nejmenoval, když jsem se vás ptal?“ „A proč bych ho menoval, teda. Teda jsem si myslel, že je to zbytečný, a taky že Véna seděl, né, tak abyste si o mně hned něco nemysleli,“ zmírnil své první odmítnutí.

„To asi hlavně. Vy jste spolu přes půl roku pracovali v jedné kotelně, viďte, poznal jste ho jistě důkladně...“

„Tak důkladně zasejc ne.“

„Ale stýkali jste se i potom, když jste oba změnili zaměstnání. Chodil za vámi také do Platejzu?“

„Chodil.“

„Jak často?“

„Teda jak často,“ opakoval jako ozvěna, aby získal čas, mluvil pomalu a s rozmyslem. „Moc často teda né... Von byl Véna takovej, někdy se u mě vobjevil s flaškou a tu flašku jsme spolu vypili.“

„Co jste si povídali při tom pití?“

„Všechno možný... To bylo různý. Povídal mi o svý práci, někdy na ni nadával, že se tam nadře, a já mu zas povídal, ať se toho drží, že to má lepší než já -“ Košnar ho přerušil.

„A o lidech jste nemluvili? Například vy. Vy jste se mu nesvěřil, že jste měl s panem Macurou konflikt?“ zeptal se Košnar. Bylo to předem domluveno s Mikovcem, major si přál, aby na něho uhodili, a Vašátko osobně by s tím byl ještě počkal.

„Jakej konflikt, propána. To nebyl žádnej konflikt, čistě jsme se chytili, von je háklivej, já jsem háklivej, no tak jsme si to vyřikali, to se někdy mezi chlapama stává.“

„Trváte tedy na tom, že jste o tom konfliktu Hromadovi neřekl,“ pokračoval Košnar.

„No tak trvám, copak se člověk pamatuje, co někomu řek nebo neřek, jenom povídám, jestli jsem o tom i mluvil, že to nebylo důležitý.“ Věru nebyl hloupý.

SHEPHERD´S STAFF

SHEPHERD´S STAFF
India Edition

World Map, Burbank, CA, USA, 1996
1. reprint s opravami/korekciami

Biblia, náboženská literatúra,
nsestrán., angličtina
hmotnosť: 580 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

0,90 €

*kamag* in *045*

FEUCHTWANGER, LION - GOYA 2.

FEUCHTWANGER, LION

GOYA
čiže Krutá cesta poznania
2. diel
(Goya oder der arge Weg der Erkenntnis)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1955
edícia Spoločnosť priateľov klasických kníh (94)
preklad Ervín Mikula
verše prebásnil Milan Kraus
obálka Ivan Bednář
1. vydanie, 25.300 výtlačkov

beletria, román,
264 s., slovenčina
hmotnosť: 284 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,50 €

*kamag* in *016*

Goya, aj keď bol kráľovský maliar, mal ťažký život, pretože žil v období boja proti kacírom a v Španielsku vládli Jezuiti tvrdou rukou. Svoju tvorbu, ako aj grafické listy, musel schovávať.

Condesu doňu Teresu de Chinchón et Bourbon povolali zo samoty jej vidieckeho sídla Arenas de San Pedro na dvor do San Ildefonsa. V kráľovej prítomnosti jej doňa María Luisa oznámila, že sa don Carlos rozhodol vydať ju a dať jej veno v sume päť miliónov reálov. Za muža jej určil prvého a najlepšieho svojho radcu, svojho milého dona Manuela, Príncipe de la paz. Ďalej sa rozhodol, že jej pri tejto príležitosti priznáva titul infantky z Kastílie, takže odteraz bude ona aj pred svetom patriť ku kráľovskej rodine.

Doňa Teresa už takmer ani nepočula posledné slová. Len s námahou sa nežná, dvadsaťročná dievčina, ktorá vyzerala oveľa mladšia, držala rovno, hlboké, modré oči sa meravo dívali z jasnej, zrazu celkom bledej tváre, pery mala ľahko otvorené. Predstava, že by mala znášať bozky a objatia nejakého muža, ju napĺňala hrôzou, myšlienka na dona Manuela odporom.

„No,“ spýtal sa medzitým don Carlos potešený, „dobre som to urobil? Som ti dobrým bratancom?“ A doňa Teresa pobozkala jemu a kráľovnej ruku a vyslovila príslušné slová úctivej vďaky.

Don Manuel prišiel svojej budúcej žene zložiť poklonu. Prijala ho v prítomnosti svojho brata, toho dona Luisa Maríu, ktorý kedysi tak povýšenecky ignoroval Príncipe de la paz.

Don Luis María tam stál, vážny a mladý, v prelátskom šate. V posledných týždňoch ho povýšili prekvapujúcim spôsobom. Nielenže ho kráľ urobil infantom, ale dostal aj namiesto sevillského arcibiskupstva arcibiskupstvo toledské, najvyšší duchovný úrad v ríši, a kardinálsky klobúk. Poznal, prirodzene, súvislosti, zbadal špinavú, podlú hru dona Manuela a kráľovnej. Bolo to odporné, že vďačí za svoje povýšenie práve tomu vulgárnemu Manuelovi Godoyovi, a zvieralo sa mu srdce pri myšlienke, že jeho nežnú, plachú sestru, ktorú mal veľmi rád, majú obetovať tomu neobyčajne odpornému milencovi Marie Luisy. Nebolo však možné vzoprieť sa kráľovmu rozkazu. Mladý cirkevný hodnostár bol hlboko veriaci a vášnivý vlastenec. Nebol ctižiadostivý, ale právom si zakladal na svojom nadaní. Ak ho teraz prozreteľnosť urobila primasom Španielska a dala mu príležitosť zasahovať do politiky, kým tá istá prozreteľnosť obetovala jeho sestru surovému, neokrôchanému Manuelovi, museli sa jej obaja pokorne podrobiť.

Don Manuel si premeriaval budúcu ženu. Sedela tam plavovlasá, veľmi tenká a krehká, trochu sa ponášala na tú Genevieve de Havré, ktorá mu narobila toľko mrzutostí. Nie, takéto vychudnuté aristokratické slečinky nie sú mu po chuti, Pepa sa nemusí obávať, že by jej mohla jeho budúca žena konkurovať. A bude mu táto tu vôbec schopná porodiť dieťa, infanta? Ale ani slovkom sa nezmienil o takých úvahách a vystupoval ako grand. Ubezpečil infantku o svojom šťastí a vďačnosti, choval sa k tomu sopliakovi, donovi Luisovi Maríovi, s úctou, prislúchajúcou jeho berle a klobúku, hoci mu až on, Manuel, dopomohol k tejto berle a klobúku.

Potom sa v kostole Escorialu, nad hrobmi mŕtvych vládcov sveta, za prítomnosti Veličenstiev a grandov Španielska uskutočnil sobáš dona Manuela s infantkou doňou Teresou. Don Manuel nedostal iba titul infanta z Kastílie, ale kráľ mu pri tej príležitosti udelil aj hodnosť, akú pred ním okrem Krištofa Kolumba ešte nikto nemal: vymenoval ho za veľkoadmirála Španielska a Indie.

Asi v to istom čase sobášili v Málage seňoru Tudó s grófom Castillofielom. Nová grófka ostala niekoľko týždňov u svojho muža v Andalúzii, potom ho nechala v Málage a sama odcestovala do Madridu.

Don Manuel dodržal sľub a umožnil jej viesť život, dôstojný seňory de título. Z päťmiliónového vena, ktoré mu priniesla infantka, poukázal grófke Castillofiel päťstotisíc. „Pol milióna,“ tieto slová poeticky zaznievali Pepe do ucha i srdca, pripomenuli jej romance; sedela sama v budoáre, brnkala na gitaru a zasnene si prespevovala: „Pol milióna,“ a opäť a opäť: „Pol milióna.“

Užívala nové bohatstvo, viedla honosný dom a vyzvala priateľov, aby participovali na jej lesku. Pozývala hercov, s ktorými kedysi študovala, drobných dôstojníkov, známych z čias námorného poručíka Tudó, aj staršie, trochu pochybné dámy, priateľky duene Conchity. Nechýbal ani ten seňor Rivero, divadelný podnikateľ, ktorý ju svojho času angažoval do svojej spoločnosti. Bol to prešibaný finančník, mal spojenie so

VERNE, JULES - MORSKÁ OBLUDA

VERNE, JULES

MORSKÁ OBLUDA
(Les Histoires de Jean-Marie Cabidoulin)

Mladé letá, Bratislava, 1985
edícia Knihy J. Verna
preklad Viera Štetinová
ilustrácie Milan Veselý
1. vydanie, 56.000 výtlačkov
66-207-85

dobrodružné, beletria, román,
156 s., slovenčina
hmotnosť: 280 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ stav: veľmi dobrý 

PREDANÉ! stav: dobrý, prebal po krajoch ohnutý *kamag*   in **S3Z**

Dej knihy sa odohráva na francúzskej veľrybárskej lodi Svätý Enoch, ktorej plavby sa ako svojej poslednej zúčastnil starý debnár Jean-Marie Cabidoulin. Cabidoulin bol však samá povera a postupne zdemoralizoval celú posádku svojím presvedčením, že loď sa stretne s obrovským morským netvorom, ktorý ju zničí. Táto predtucha sa v podobe neznámeho prírodného úkazu vyplnila v čase, keď loď súperila o úlovky s konkurenčnou anglickou loďou Repton.

XI - Medzi Angličanmi a Francúzmi

Ak sa niekedy mohlo prejaviť nepriateľstvo, čo vybičovalo nervy posádkam Reptona i Svätého Enocha, tak to bolo v plnej miere, ako iste uznáte, v nasledujúcej príhode.

Nedalo sa poprieť, že veľrybu zbadali najprv hliadky Svätého Enocha a že Francúzi ju začali prví prenasledovať. Bolo celkom jasné, že plavidlá veliteľovho zástupcu a oboch poručíkov sa vydali na lov veľryby o tri hodiny skôr. Keby ju boli chytili hneď, anglická loď, ktorá sa vtedy ešte nezjavila na šírom mori, by ju nikdy nebola spozorovala. Ale veľryba ušla na severovýchod, kde sa o dve hodiny neskôr vynoril Repton. A hoci už zviera prenasledovali francúzske pirogy, kapitán King dal spustiť na vodu aj svoje člny.

Ak aj veľrybu trafili súčasne dve harpúny, Angličanova sa jej zapichla do zadnej časti tela, tam, kde sa začína chvost, zatiaľ čo Ducrestova zasiahla ľavú hornú plutvu, prenikla až do srdca, následkom čoho zviera začalo chrliť krv.

Ak by naostatok obidve posádky pripustili, že by bolo správne rozdeliť úlovok na dve rovnaké polovice, každá z nich by si k takej koristi mohla len blahoželať. Ani Svätý Enoch, ani Repton neulovili v poslednej sezóne vráskavca, čo by sa k tomuto dal prirovnať.

Pochopiteľne, ani u Francúzov, ani u Angličanov nik s takýmto delením nesúhlasil. Pravda, jedna z harpún zranila veľrybu tak, že jej spôsobila smrť — bol to šťastný a veľmi zriedkavý zásah — ale druhá tiež trafila zviera.

Z tejto okolnosti vyplýva, že práve vtedy, keď sa Heurtauxovi chlapci chystali omotať lanom chvost veľryby, Strokovi námorníci sa pripravovali urobiť to isté. Zrazu Angličania zvolali akousi pomotanou francúzštinou, ktorej však Francúzi dostatočne rozumeli:

— Preč! Člny Svätého Enocha preč!

Poručík Allotte ich hneď zahriakol:

— Vy choďte preč!

— Táto veľryba nám právom patrí, — vyhlásil zástupca veliteľa Reptona.

- Nie! Je naša! My sme ju chytili! — zvolal Heurtaux.

- Priviažte ju! — zavelil Strok, čo vzápätí opakoval zástupca veliteľa Svätého Enocha. Piroga poručíka Allotta prirazila k obrovskému zvieraťu a priviazala ho. To isté urobili aj námorníci z Reptona.

Keby tri anglické a tri francúzske pirogy začali zároveň ťahať, zviera by nielenže nedopravili ani na Svätého Enocha, ani na Repton, ale ťahaním na opačné strany by pretrhli vlečné laná.

To sa po niekoľkých súčasných pokusoch naozaj stalo.

Teraz boli na tom úplne rovnako. Námorníci nechali prácu bokom a začali s člnmi manévrovať tak, aby sa dostali k sebe. Už sa takmer dotýkali.

Pri nálade, aká ich pochytila, dalo sa predpokladať, že posádky sa určite pobijú. Zbrane mali: náhradné harpúny, kopije, lopaty, nerátajúc vreckové nožíky, s ktorými sa námorníci nikdy nerozlúčia. Hádka by sa mohla zvrhnúť na bitku a mohla by tiecť aj krv, kým by prišli lode s posilou.

Vtom sa zástupca veliteľa Strok obrátil k Heurtauxovi, ktorého rečou plynne hovoril, zahrozil mu a nahnevane povedal:

- Akým právom nám beriete veľrybu, čo nám patrí? Varujem vás, že to nestrpíme!

- A na čom sa zakladá to vaše právo? — odvetil Heurtaux a dal dvom poručíkom najavo, aby ho nechali hovoriť.

- Zaujíma vás, na čom sa zakladá? — pokračoval zástupca veliteľa Reptona.

- Zaujíma!

- Teda na tom, že veľryba bola bližšie pri nás a že by ste ju neboli chytili, keby sme sa jej neboli postavili do cesty.

- Ale naše pirogy ju prenasledovali viac ako dve hodiny!

- Až po nás, pane! — zvolal Strok.

- No my sme ju zbadali prví, keď po vašej lodi nebolo ešte ani stopy!

- Čo na tom, aj tak by ste sa k nej neboli dostali tak blízko, aby ste ju trafili!

- To všetko sú len reči! — odsekol Heurtaux, ktorý sa už začínal rozpaľovat'.

- A napokon, veľryba nepatrí tomu, kto ju videl, ale tomu, kto ju zabil.

- Nezabúdajte, že naša harpúna vyletela skôr ako vaša! — trval Strok na svojom.

- Áno! Áno! — kričali Angličania a schytili do rúk zbrane.

- Nie! Nie! — zúrili Francúzi, hroziac námorníkom z Reptona.

Teraz by ich už Heurtaux nebol utíšil. Nebol by ich vládal zadržať.

Chlapi sa už-už chceli na seba vrhnúť.

ECO, UMBERTO - OSTROV VČEREJŠÍHO DNE

ECO, UMBERTO

OSTROV VČEREJŠÍHO DNE
(L´isola del giorno prima)

Český klub, Praha, 1997
preklad Zdeněk Frýbort
dotlač z roku 1995
ISBN 80-85637-27-8

beletria, román
432 s., čeština
hmotnosť: 414 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

6,00 €

*kamag* in *003*

UMBERTO ECO (nar. 1932), jeden z nejvzdělanějších současných evropských spisovatelů, vystudoval filosofii v Turíně, vyučoval estetiku na fakultě architektury v Miláně a pracoval jako novinář i nakladatelský redaktor. Nyní přednáší semiologii na boloňské univerzitě a je zván jako teoretik umění a úspěšný spisovatel k přednáškám i mimo Evropu.

Od počátku se ve svých studiích zabýval estetickým myšlením středověku. Už v roce 1959 vydal knihu Rozvoj středověké estetiky. Jeho nejznámějším spisem je Otevřené dílo (1962), v němž vyslovuje svou teorii „spolupráce“ mezi autorem a konzumentem uměleckého díla. V knihách Skeptikové a utěšitelé (1964, č. 1995) a Případ Bond (1965) analyzuje zákonitosti masového umění. Vedle Otevřeného díla je nejvíce ceněn jeho Traktát o obecné semiologii (1979). Literární událostí se stalo už první Ecovo beletristické dílo Jméno růže (1980, č. poprvé 1985), nej častěji charakterizované jako historický detektivní román, které je dokladem autorových přebohatých teoretických znalostí, aplikovaných na vlastní tvorbu. Druhý román, Foucaultovo kyvadlo (1988, č. 1991), představuje vedle iniciačního románu encyklopedii znalostí z okultních věd a tajných společností, ale i text, jehož struktura je podřízena kabalistickému stromu. OSTROV VČEREJŠÍHO DNE (1994), vybudovaný na půdorysu oblíbených robinsonád, svérázným způsobem přibližuje duchovní rámec doby bez ducha, Evropu třicetileté války, protireformace a Bílé Hory, kdy zámořské plavby a boj o odhalení přesné metody určování poledníků se stávají předobrazem nového imperiálního dělení světa.

11.

Traktát o vojenském umění

I v Casale snil o volných prostorách a o rozlehlé úžlabině, v níž poprvé spatřil Francesku. Teď už však nebyl bezmocný a tudíž si mnohem jasnozřivěji říkal, že už ji nikdy nenajde, protože buď zanedlouho umře on, nebo umřela ona.

Ve skutečnosti však neumíral, ale naopak, pomalu se uzdravoval, aniž si to uvědomoval, zemdlenost rekonvalescence považoval za umdlévající život, jenž odchází. Saint-Savin za ním často chodil, přinášel mu přehled událostí, byl-li přítomen i otec Emanuele (který po něm nedůvěřivě pokukoval, jako by se chystal připravit ho o Robertovu duši), a když otec odešel (jednání v klášteře byla stále častější) pak coby filosof rozmlouval o životě a smrti.

„Milý příteli, Spinola je na umření. Jste zván k oslavám, jež uspořádáme při jeho odchodu na onen svět.“

„Příští týden už budu po smrti i já.“

„Ale to není pravda, umírajícího člověka poznám na první pohled. Neudělal bych však dobře, kdybych vás vzdaloval od pomyšlení na smrt. Naopak, využijte nemoci k tomu, abyste se v tom pocvičil.“

„Pane Saint-Savine, mluvíte jako kněz.“

„Ani zdání. Já vám neříkám, abyste se připravoval na to, co bude po smrti, ale abyste dobře využíval jediného života, jehož se vám dostalo, to znamená života vezdejšího, abyste se pak mohl, až přijde, postavit jediné smrti, se kterou kdy vejdete do styku. Je třeba předem, a ne jednou, ale mnohokrát, zauvažovat nad uměním správně umírat, aby se nám to pak povedlo při té jediné příležitosti, kterou budeme mít.“ Chtěl vstát z lože a otec Emanuele mu v tom bránil, nevěřil, že už je s to vrátit se do válečné vřavy. Roberto mu dal na srozuměnou, že musí co nejdříve najít jistou osobu. Otec Emanuele považoval za pošetilé počínání nechávat na troud vyschlé tělo ničit myšlenkami na tělo jiné a snažil se mu znechutit veškerý ženský rod: „Marnost ženského světa,“ říkal mu, „kterou můžeš vidět na některých moderních Atlantkách, se otáčí kolem Zneuctění a jeho obratníky jsou Znamení Raka a Kozoroha. Zrcadlo, jež je Prvním Kusem Nábytku, jímž je zařízen, není nikdy tak temné, jako když zrcadlí hvězdy Necudných očí, jež se ve výparech řinoucích se ze zhlouplých amantů mění v Meteory ohlašující Ctnosti všeliké pohromy.“

Roberto nijak zvlášť neocenil jeho astronomicky pojatou alegorii a milovanou osobu v tomto portrétu protřelých čarodějek nepoznal. Zůstal sice ležet, výpary jeho poblouznění však z něj sálaly dokonce ještě mocněji.

Mezitím se mu dostalo dalších zpráv od pana ze Saletty. Casalští si kladli otázku, nemají-li umožnit Francouzům přístup do citadely, neboť jim došlo, že mají-li zabránit nepříteli, aby tam vešel on, musí spojit své síly s nimi. Pán ze Saletty jim však dával na srozuměnou, že nyní, kdy město je na padnutí, víc než kdy předtím, na oko sice předvádějí ochotu ke spolupráci, ve skutečnosti však chtějí spojeneckou smlouvou zkorigovat. „Je třeba,“ říkal, „chovat se vůči panu Toirasovi jako neviňátka, ale uchovat si lstivost hada pro případ, že by jeho král chtěl Casale prodat. Pravda, je třeba bojovat, aby se Casale, pokud se zachrání, zachránilo i díky nám, ale nesmíme to přehánět, aby - pokud padne - byla vina na Francouzích.“ A coby ponaučení pro Roberta dodal: „Opatrný člověk se nikdy nesmí nechat zapřáhnout jen do jedné káry.“

„Francouzi však tvrdí, že jste kupčíci; pokud bojujete, tak to není ani vidět, a naopak každý vidí, že jim prodáváte živobytí za lichvářské ceny.“

„Kdo chce dlouho žít, ten nesmí za moc stát. Prasklá nádoba se málokdy rozbije úplně a většinou vydrží tak dlouho, že ji pak nikdo nemůže ani vidět.“

Jednou ráno, někdy na začátku září, se na Casale snesl očistný liják. Zdraví a pozdravující se vyběhli ven z domů pod širou oblohu, aby z nich déšť smyl veškerou nákazu. Bylo to však spíš osvěžení než léčba, a mor řádil i po bouřce. Útěchu přinášely jen zprávy, že tutéž práci ve stejném rozsahu mor odvádí i v nepřátelském táboře.

NEZVAL, VÍTĚZSLAV - SBOHEM A ŠÁTEČEK

NEZVAL, VÍTĚZSLAV

SBOHEM A ŠÁTEČEK
básně z cesty

František Borový, Praha, 1935
obálka K. Teige
3. vydanie

poézia
208 s., čeština
hmotnosť: 266 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

9,00 €

*kamag* in *003*

GRIFFIN, GWYN - NÁVRAT V DEŠTI

GRIFFIN, GWYN

NÁVRAT V DEŠTI
(Freedom observed)

Naše vojsko, Praha, 1972
edícia Máj (189)
preklad Jaroslav Šonka
doslov Karel lacina
ilustrácie Vladimír Novák
obálka Zdeněk Ziegler
2. vydanie, 40.000 výtlačkov
28-042-72

beletria, román
356 s., čeština
hmotnosť: 464 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, prebal po krajoch ošúchaný

0,50 € in *R08*

Spisovatel, narozený v Egyptě, vychovaný v Anglii a působící v koloniích, staví svůj román na dobré znalosti koloniálních poměrů. Vypráví v něm o jedné z černošských republik vzniklých na rozpadu francouzské koloniální říše a kriticky líčí její první svobodné kroky i metody, kterými se Francouzi snaží nenápadně udržet vliv na své někdejší panství. Souběžně rozvíjí příběh lásky mladé Američanky k francouzskému plukovníku pověřenému zvláštním posláním.

„Už jsem vám řekla, že to bylo dočasné.“

„Ach ano, ovšem.“ Landerset pozvedl sklenku a zasmál se na Davinu. „Přál bych si, abyste zítra neodjížděla. Teprve vás začínám poznávat. Nebylo by možné vás přemluvit, abyste tu zůstala déle?“ Davinu zalila radost prudkým žárem. Bylo to poprvé, kdy jí dal najevo, že je pro něho něčím jiným než jen neobvyklým a tím trochu zajímavým návštěvníkem. Rychle si v duchu představila, jaké by to bylo, kdyby zůstala: zasněné dny plné slunečního svitu, společné procházky podél řeky nebo po té strašidelné cestě, dlouhé, nenucené obědy ve Fim do Mundo se spoustou zkazek o zvláštnostech francouzské armády a neustále přerušované Heitorem, menšími kreolskými dětmi a papouškem Marie-da-Assumpcao — navzájem by se poznali. Věděla, že řekne-li ,ano‘, změní se tím její život trvale a úplně. Řekne-li ,ano‘, už nikdy Sébangerisque neopustí. A celá její bytost vášnivě vykřikovala, že správná odpověď je ,ano‘. Zvedla oči k tomu opálenému, usměvavému obličeji, na kterém byl nedefinovatelný nádech Orientu, a měla na jazyku slůvko ,ano‘. Leč právě když otevírala ústa, zdálo se jí, že se před ní vznáší jiná tvář, mladý, kulatý obličej s tvrdým úsměvem a s tvrdýma modrýma očima pod černou čapkou. V náhlém zmatku řekla: „Ne, to je úplně nemožné. Musím zítra odejet.“

Landerset pokrčil pobaveně rameny: „Ano, ovšem, jste Američanka a spěch je pro vás něco zcela přirozeného.“ Odmlčel se, lehce se zamračil a pak náhle řekl: „Máte pravdu. Samozřejmě musíte rychle odcestovat. Jakmile přijdou deště, bude cesta mnohem méně příjemná a snad i nemožná. Za těch okolností bych vás nerad zdržoval.“

„Zůstala bych, kdybych mohla.“

„Tak?“ Napůl otázka, zdvižené obočí — zdálo se, že naznačují pouze pobavenou lhostejnost.

„Líbí se mi tu. Líbí se mi lidé a — a ten klid a mír toho všeho.“

Landerset se zasmál. „Inu ano — klid tu ovšem je, že?“ A zase měla dojem, že slyší v jeho hlase výsměšný tón. „Myslím ...“

Ale v tom vstoupil na verandu domorodý voják, postavil se do pozoru a podával plukovníkovi oranžový telegrafní blanket. Landerset rychle roztrhl nálepku a s netrpělivým zamručením vojáka propustil. „Trés bien mademoiselle, pojedete tedy zítra v osm hodin. A teď se dejme do večeře.“

Nebyla to dobrá večeře a Davina se utvrdila v původním tušení, že Landerset ví o jídle mnohem méně než většina Francouzů. Jednotlivé chody pocházely nejspíš ze severní Afriky. Všechno bylo servírováno s množstvím rýže, vše bylo hodně maštěno olejem a překořeněno — kuře a banány s rýží, skopové na cibulce s rýží, hodně pepřená ryba a yamové plátky s rýží — vše na širokých mělkých mísách. Pro Davinu zůstalo trvalou záhadou, proč tento druh stravy, považovaný v Evropě a v Americe za vhodný jen pro velmi chladné počasí, patří zřejmě k trvalému jídelníčku kreolů a dlouholetých bílých osadníků v Africe.

Aby zakryla, že jí moc nechutná, po celou dobu jídla mluvila. Vyprávěla Landersetovi o svých školních časech v Belgii a o častých výletech přes hranice Francie.

„Víte toho o Francii mnohem víc než já,“ řekl jednou, když jí doléval sklenku vínem. „Neviděl jsem ani jedno z těch měst — Chartres, Avignon, Troyes nebo Rouen — o těch menších ani nemluvím. Vstoupil jsem na půdu Francie, teprve když jsem byl kapitánem — před osmi lety. Byl jsem tenkrát jen pět dní v Paříži, než jsem se vrátil do Oránu. Zato vy — vy jste viděla všechno.“ Zaslechla v jeho hlase tón závisti a to ji rozesmálo.

„Ale za těch pět dní jste musel vidět mnoho důležitých věcí — aspoň v Paříži.“

„Ne, prakticky nic než vnitřek úřadoven, které jsem přijel navštívit. Bylo jaro a všude plno turistů. Nechtěl jsem vypadat příliš směšně — francouzský důstojník, který stojí s otevřenou pusou před Louvrem a před Napoleonovým katafalkem mezi hromadou cizinců, kteří cvakají aparáty.“ Zasmál se. „Ted je už pozdě, abych něco doháněl. Ale povídejte dál — po tak výborné přípravě jste jistě našla skvělé místo.“

„Tak skvělé to zas nebylo. Ale vždycky se hodilo umět francouzský, znát Francii a mít za sebou pobyt na francouzské universitě. I známost s doktorem Hautchapeauem přinesla užitek, jak jste viděl. Jenže moje první zaměstnání bylo reportérství v ženském magazínu — skvělé místo se tomu říkat nedalo!“

„Ne?“ usmál se Landerset, „neznám žádné žurnalisty. O čem jste vlastně psala?“

„Nejvíce o tom, co se děje v R. F.“

MORAVČÍK, ŠTEFAN - PRVÁK, PRVÁK, VYSTRČ ROŽKY!

MORAVČÍK, ŠTEFAN

PRVÁK, PRVÁK, VYSTRČ ROŽKY!

Mladé letá, Bratislava, 1997
ilustrácie Viera Kardelisová
obálka Svetozár Mydlo
1. vydanie
ISBN 80-06-00758-6

knihy pre deti,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 309 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

3,10 €

*home* in *003*

MORAVČÍK, ŠTEFAN - OŽENIL SA HAŤA-PAŤA

MORAVČÍK, ŠTEFAN

OŽENIL SA HAŤA-PAŤA

Belimex, Bratislava, 1999
ilustrácie Martin Kellenberger
obálka Pavel Blažo, Martin Kellenberger
ISBN 80-85327-50-3

knihy pre deti, rozprávky,
88 s., slovenčina
hmotnosť: 342 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, neautorské venovanie

4,50 € PREDANÉ

*home* in *003*