BÖLL. HEINRICH - A NEŘEKL JEDINÉ SLOVO / BILIÁR O PŮL DESÁTÉ

BÖLL. HEINRICH

A NEŘEKL JEDINÉ SLOVO / BILIÁR O PŮL DESÁTÉ
(Und sagte kein einziges Wort / Billard um halb zehn)

Odeon, Praha, 1988
edícia Klub čtenářů Odeon (586)
preklad Anna Siebenscheinová, Vladimír Kafka
doslov Petr Kaška
prebal Petr Poš
1. vydanie v tomto súbore, 48.000 výtlačkov
01-041-88

beletria, román
374 s., čeština
hmotnosť: 313 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,90 €

*kamag*  in **S7S**

Román A neřekl jediné slovo je vnitřním monologem hlavních postav, manželů Bognerových. Jejich monology se navzájem doplňují a překrývají a podávají tak bezprostřední svědectví o rozkladu jejich manželství. Vlastní děj románu se odehrává o jediném podzimním víkendu, jehož vyvrcholením je precizně vykreslené milostné setkání obou manželů v ubohém hotelu.

Biliár o půl desáté (zfilmován v roce 1954) představuje Böllovo stěžejní dílo. Ve vyprávění o jednom dni, o 6. září 1958, se zpětně zobrazuje celá polovina století: historie kláštera, který roku 1908 vybudoval Robert Fämel, roku 1945 odstřelil Jindřich Fämel a roku 1958 se plánuje jeho opětná výstavba, kterou má provést Josef Fämel. Historie jedné rodiny, tří generací a jejich přátel, historie Německa. Ve třinácti kapitolách autor vypráví — vždy z perspektivy jiné postavy — o onom dni a zlomkovitě o minulosti. A jako i v jeho jiných románech jsou zde lidé rozděleni na úspěšné, bez skrupulí, a na chudé, bez vlivu. Lidé hospodářských a jiných podobných zázraků všeho druhu Bölla nezajímají. Raději se neustále obírá těmi, kteří jsou jejich pravým opakem, pasivními a málo zdatnými outsidery, kteří se nedovedou zařadit, neboť jsou obtíženi pamětí a svědomím.

Josef se usmál. „Samozřejmě, protože já mám přece něco společného s tebou.“

„Je to něco zlého?“

„Ano.“

„Má to něco společného s tvou prací?“

„Ano. Půjč mi hřeben, ale neotáčej se; ta drobná zrníčka písku rukama ven nedostanu.“

Vyndala hřeben z kabelky a podala mu ho přes rameno; na chviličku jí podržel ruku.

„Však já tě viděla, jak jsi vždycky večer, když už byli dělníci pryč, chodil kolem té hromady úplně nových cihel a jak ses jich dotýkal; jen lehce dotýkal - a viděla jsem, žes to včera a předevčírem nedělal; znám přece tvé ruce; a dnes ráno jsi odjel tak brzo.“

„Byl jsem si obstarat dárek pro dědečka.“

„Kvůli dárku jsi neodjel; kdepaks byl?“

„Byl jsem v městě,“ řekl, „rám na obrázek nebyl ještě hotový, a tak jsem na něj čekal; znáš přece tu fotografii, jak mě na ní matka drží za ruku, na druhé ruce drží Ruth a za námi stojí dědeček? Dal jsem ji zvětšit, vím, že z toho bude mít radost.“

A pak jsem šel do Modestovy ulice a čekal jsem, až otec vyjde z kanceláře; velký, vzpřímený; šel jsem za ním až k hotelu; půl hodiny jsem čekal před hotelem, ale on nevycházel a mně se nechtělo jít dovnitř a ptát se po něm; chtěl jsem ho jen vidět a viděl jsem ho: pěstěný pán v nejlepších letech.

Pustil Mariannu, zastrčil si hřeben do kapsy u kalhot, položil Marianně ruce na ramena a řekl: „Prosím tě, neotáčej se, takhle se dá líp mluvit.“

„Líp lhát,“ řekla.

„Třeba,“ řekl, „nebo spíš líp zamlčovat.“ Díval se jí kolem ucha přes zábradlí kavárenské terasy doprostřed řeky, záviděl dělníkovi, který visel v koši skoro šedesát metrů vysoko na pilíři a autogenem kreslil do vzduchu modré blesky; sirény troubily, dole pod terasou po náspu chodil zmrzlinář, vykřikoval „zmrzlina, zmrzlina“, pak se odmlčoval a nabíral lžící zmrzlinu na drobivou oplatku; v pozadí šedivá silueta Svatého Severína.

„Musí to být něco moc zlého,“ řekla Marianna.

„Ano,“ řekl, „je to dost zlé - možná taky, že ne; to se ještě neví.“

„Týká se to něčeho vnitřního, nebo vnějšího?“ zeptala se. „Vnitřního,“ řekl. „V každém případě jsem dal dnes v poledne Klubringerovi výpověď; neotáčej se, nebo ti neřeknu už ani slovo.“

Pustil jí ramena, uchopil její hlavu a pevně ji držel směrem k mostu.

„Co tomu řekne dědeček, žes dal výpověď? Byl na tebe tak pyšný, každá pochvala, kterou o tobě Klubringer pronesl, byla pro něj jako rajská hudba; tolik přece na opatství lpí; dnes mu to zatím ještě nesmíš říct.“

„Určitě mu to řeknou dřív, než se s námi sejde; víš přece, že jede s otcem do Svatého Antonína: odpolední káva před velkou oslavou narozenin.“

„Ano,“ řekla.

„Je mi to líto kvůli dědečkovi; víš, že ho mám rád; určitě se dnes po návštěvě u babičky půjde projít; ať je to, jak chce, zatím nemohu cihly ani vidět a maltu ani cítit.“

„Jenom zatím?“

„Ano.“

„A co řekne otec?“

„Ach,“ řekl rychle, „tomu to bude líto jen kvůli dědečkovi; o tvořivou stránku architektury se jakživ nezajímal, jedině o vzorečky; zůstaň tak, neotáčej se.“

„Má to tedy něco společného s tvým otcem, cítím to; jsem už na něj tak zvědavá; po telefonu jsem s ním už mluvila kolikrát; myslím, že se mi bude líbit.“

„Bude se ti líbit. Uvidíš ho nejpozději dnes večer.“ „Musím taky na oslavu?“

„Bezpodmínečně. Neumíš si představit, jakou radost to dědečkovi udělá, - a ostatně tě výslovně pozval.“

Pokusila se vyprostit si hlavu, on ji však pevně držel, smál se a řekl: „Nech toho, takhle se nám líp povídá.“

„A lže.“

„Zamlčuje,“ řekl.

„Máš rád svého otce?“

„Ano. Zvlášť od té doby, co vím, jak je ještě mladý.“ „Copaks nevěděl, kolik mu je?“

HAJNÝ, PAVEL - LÉTA

HAJNÝ, PAVEL

LÉTA

Mladá fronta, Praha, 1975
edícia Alfa (27)
prebal Rostislav Vaněk, Jitka Walterová
1. vydanie, 8.000 výtlačkov
23-074-75

beletria, román
256 s., čeština
hmotnosť: 323 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal pokrčený

1,10 €

*kamag*  in **S7P**

Léta jsou kruhy ve dřevě. Léta jsou také roky. V létech jednoho stromu uvízla jedné noci střela, a zvídavému, nepokojnému člověku nedalo spát, jak se mohla kulka zarýt do stromu pod zcela nepochopitelným úhlem. Vstřel šel seshora. Muselo se střílet, když strom ležel, a poražený kmen zůstal přece na místě jen několik hodin. Co se vlastně stalo? Záhada podivného vstřelu má své důsažné souvislosti, životně důležité, jež se táhnou pět let zpátky do Prahy i do líbezné horské krajiny. Souvislosti vztahující se k přítomnosti, a nakonec i k podivuhodné cestě do zahraničí, kam se ústřední postava románu Pavla Hajného dostává se zájezdem. Zde dochází ke konfrontaci ve více rovinách, k vyjasnění jen naznačených postojů, jež nám mnohdy připadají zcela samozřejmé.

Hajného Léta mají složitou strukturu a jejich předivo nenapovídá okamžitě závěr. Je to společenský román s tajemstvím, který má jednoznačný půdorys, ale také pokračuje otevřením nových problémů. Jedno je však jisté: v průběhu vzrušujícího děje musí hrdinové řešit svůj vztah k životu, k lidem, ke své rodné zemi. I když za závojem tajemství, přece jen je zřejmé, že nic v tomto světě velkých dramatických konfliktů není samozřejmé a bezpečné, že normální podmínky lidské existence je třeba vybojovávat znovu a znovu. Jak o tom svědčí i příběh „dívky“, druhé a faktické hrdinky podivuhodných Let. Hajného dílo je čtenářsky poutavé a myšlenkově inspirativní. Patří k slibným pracem naší mladé prózy.

V první chvíli jsem myslel, že je to ona. Sotva jsem se však sehnul blíž, viděl jsem, že to byla jen moje představa zplozená bujnou fantazií. Ta slečna patřila k Mirkovi. S převahou vzhlédla a podala mi ruku. „Těší mě,“ řekla a jediným pohledem mne stačila odhadnout a ještě dát najevo i výsledek: nezaujal jsem ji.

„Sednete si dozadu?“

„Ne,“ řekl Mirek. „Pusť ho dopředu.“

Vypadal ustaraně. „Tak polez, polez,“ řekl, když jsem čekal, až se kráska usídlí, abych zabouchl. Uvnitř panovala dotěrná, i když nesporně příjemná vůně, nepochybně zahraničního původu. Vzpomněl jsem si na Jitčiny Živé květy na poličce v koupelně. Neměla chudák vůbec šance.

Rychle jsme projeli kolem autoopravny, minuli faru a kolem Masny jsme zamířili k náměstí. Těsně před ním však Mirek odbočil doprava, slepou uličkou vedoucí k zadnímu vchodu hotelu U zvonu.

Voňavá slečna zůstala ve voze. „Hned jsem zpátky,“ řekl jen Mirek. Přikývla.

Prošli jsme Zvonem naditým k prasknutí a ozývajícím se už nyní zpěvem Gaudeamus igitur — a hned od hlavního vchodu jsme uviděli rojící se chumel spolužáků v podloubí. Dali jsme se napříč náměstím.

„To je od nás z podniku,“ řekl najednou, ačkoli jsem se ho na nic neptal. „Byla tu někde na služební cestě, tak se to tak nějak sešlo...“

Bylo mi na něm vždycky sympatické, že se svými avantýrami vlastně nechlubil. Netajil se s nimi, to byl ten správný výraz.

„To ji můžeš přivíst k vašim?“

Podíval se na mě, myslím-li to jako vtip. „Jo,“ řekl, když se mu zazdálo, že ano. „Spíme ve Svratce. Nedovedeš si představit, co to bylo za fušku, sehnat dvě lůžka. S tím zatraceným sjezdem tu neseženeš pokoj, kdyby ses rozkrájel.“

Nebylo mi jasné, jak to všechno stihne: zúčastnit se alespoň krátce sjezdu, navštívit rodiče a vysvětlit jim dost přesvědčivě, proč u nich nemůže spát, a ještě k tomu se věnovat té navoněné slečně.

„Ale no to víš, že jo,“ řekl otráveně. „Co můžu dělat.“

Skutečně, zdálo se, že radosti, jichž se mu mělo dostat, mohou jen těžko vyvážit potíže s tím spojené.

„Tak co? Kam se jde?“ vyzvídal, aby se mohl ztratit, ale nikdo z jubilantů nevěděl. „Tajnej vejlet,“ řekl jen Fejbi.

„No tak neblázni,“ ohradil se Mirek. „Musím ještě domů!“

„No je to tak!“ řekl Fejbi. „U Zvonu si to zamluvili nějací dědci, v Lázeňským domě je béčko, Koruna se adaptuje...“

V té chvíli už se zpoza radnice vynořil autobus. Hlouček se zavlnil. „Tak kam!“ řekl netrpělivě Mirek.

„Nasedni a uvidíš,“ řekl Fejbi. „Má to bejt překvapení!“

Nic se nemohlo Mirkovi hodit méně. Začal ho přemlouvat. Fejbi odolával.

Konečně jsem objevil Karla. Stál s Petrou Valtýřovou. „Malina, Malina,“ řekl jsem jim za zády. „Na chvíli tě člověk spustí z očí a už zas balíš nějakou děvku.“

Zjeveně se otočil, takže jsem uviděl do tváře i jí. „Seznamte se,“ řekl duchapřítomně, jako by tím ještě mohl něco zachránit. „To je Tom. A to je moje paní.“

„Promiňte,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že je to jedna spolužačka.“

„Nic se nestalo,“ řekla. „Bylo to poučné.“

Ukázalo se, že jako jediná uposlechla Fejbiho výzvy a teď se tu uprostřed tlupy vzájemně se objímajících i pomlouvajících spolužáků cítila zcela ztracena. Nic jiného jí však už nezbývalo. Klíče od bytu půjčili příteli, kterému přijela snoubenka. Něco mi to — jako snad všechno v tom týdnu — připomnělo.

„Nenastoupíme si?“ navrhl Karel. Už tak jsme byli takřka poslední.

Viděl tehdy jakousi osudovou souvislost v okolnosti, že bydlela tak blízko jejich starého domu. Stáli ještě chvilku u branky porostlé břečťanem, než se rozešli. Nevěděl kudy kam. Najednou neměl mnoho chuti vstoupit ke Zvonu a stát se až do chvíle, než vejde další opozdilec, terčem zájmu

OATESOVÁ, JOYCE CAROL - KRAJINA ZÁZRAKOV

OATES, JOYCE CAROL

KRAJINA ZÁZRAKOV
(Wonderland)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1976
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh (324)
preklad Pavel Vilikovský
prebal Pavel Blažo
ilustrácie František Hubel
1. vydanie, 26.000 výtlačkov
72-089-76

beletria, román
476 s., slovenčina
hmotnosť: 586 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,70 €

*kamag* in **O2**

Joyce Carol Oatesová patrí k mladšej generácii amerických spisovateľov, svojimi dielami si však už získala pevné miesto v súčasnej americkej literatúre. Je to neobyčajne plodná a všestranná autorka: okrem šiestich románov — Otrasný pád, Záhrada svetských rozkoší, Drahí ľudia, Oni (za ktorý získala r. 1970 Národnú knižnú cenu), Krajina zázrakov, Rob so mnou, čo chceš — vydala niekoľko kníh poviedok, esejí, tri básnické zbierky a štyri hry. Dôležitejšia než kvantita a pestrosť je umelecká sila jej diel, hlboký a úprimný záujem o prostého človeka a jeho boj za dôstojný a naplnený život. Oatesovej poviedky a romány si získali ohlas na celom svete, viacero jej diel preložili aj v Sovietskom zväze. Joyce Carol Oatesová sa narodila v roku 1938. Vyrastala neďaleko mesta Lockport v štáte New York. Vyštudovala vo Wisconsine a spolu so svojím manželom Raymondom Smithom prednáša angličtinu na Windsorskej univerzite v kanadskej provincii Ontario.

REDFIELD, JAMES - CELESTÍNSKE PROROCTVO

REDFIELD, JAMES

CELESTÍNSKE PROROCTVO
(The Celestine Prophecy)

Pragma, 1995
preklad Pavel Dvořák
obálka Michal Houba
ISBN 80-85213-87-7

beletria, román, mystika,
208 s., slovenčina
hmotnosť: 362 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

3,20 €

*kamag*   in **S3Z**

James Redfield vydal túto svoju knihu v Spojených štátoch najskôr vlastným nákladom v neveľkom počte výtlačkov, a vtedy sa stalo niečo neuveriteľné: Celestínske proroctvo začali ľudia odpisovať a kopírovať a jeho povesť a sláva rástli geometrickým radom. Nečudo - obsahuje totiž tajomstvá, ktoré menia svet, v ktorom práve žijeme. Hlavný hrdina, ktorý túži spoznať zmysel života, sa vyberie do Peru, aby pátral po tajomnom Rukopise neznámeho pôvodu, ktorý sa usilujú oficiálne miesta neúspešne potlačiť. Rukopis osvetľuje, akou cestou sa bude naša civilizácia v budúcom tisícročí uberať.

Prečítajte si aj vy Celestínske proroctvo - knihu, ktorá už zmenila tisícky ľudských životov a ktorá môže zmeniť aj váš život.

Posolstvo mystikov

Nasledujúce ráno som sa zobudil na to, že Wil sa pohybuje v izbe. Noc sme strávili v dome jedného z jeho priateľov. Wil sa posadil na lôžku na druhej strane miestnosti a rýchlo sa obliekal. Vonku bola ešte tma.

„Zbaľme sa,“ zašepkal.

Zobrali sme si veci a niekoľkokrát sme zašli k džípu s ďalšími zásobami, čo Wil nakúpil. Centrum mestečka bolo vzdialené iba niekoľko sto metrov a cez temnotu sem prenikalo zopár svetiel. Svitanie zatiaľ naznačoval iba pásik svetlejšej oblohy na východe. Okrem niekoľkých vtákov, ohlasujúcich prichádzajúce ráno, nebolo počuť nijaké zvuky.

Keď sme skončili, Wil sa ešte krátko porozprával so svojím priateľom, ktorý predtým ospanlivo sledoval z terasy našu prípravu na cestu. Ja som čakal pri džípe. Odrazu sme začuli na hlavnej križovatke hluk. Zbadali sme svetlá troch nákladných áut, ktoré vošli do centra mestečka a zastali tam.

„To by mohol byť Jensen,“ povedal Wil. „Poďme tam a pozrime sa, čo robia, ale opatrne.“

Prešli sme niekoľko ulíc a potom sme vošli do uličky, čo ústila na hlavnú cestu asi tridsať metrov od nákladiakov. Dva vozy boli naložené palivom a ďalší zaparkoval pred obchodom. Neďaleko stálo asi päť ľudí. Zbadal som Marjorie, ako vychádza z obchodu a potom kráča smerom k nám a pozerá sa do susedných obchodíkov.

„Choď tam a zisti, či by si ju vedel presvedčiť, aby išla s nami,“ zašepkal mi Wil. „Počkám tu na teba.“

Prešmykol som sa okolo rohu, a keď som sa k nej priblížil, zdesil som sa. Až teraz som si všimol, že niekoľko Jensenových mužov, ktorí stáli za Marjorie, má automatické zbrane. O chvíľu nato sa môj strach vystupňoval. Na ulici oproti sebe som zbadal prikrčených ozbrojených vojakov, ktorí sa pomaly približovali k Jensenovej skupine.

Presne v okamihu, keď ma Marjorie uvidela, zbadali aj Jensenovi muži svojich protivníkov a pokúsili sa ujsť. Vzduch sa naplnil explóziou paľby zo samopalov. Marjorie sa na mňa pozrela s hrôzou v očiach. Vrhol som sa dopredu a schmatol som ju. Vbehli sme do najbližšej uličky. Ozývali sa ďalšie výstrely a zúrivé španielske výkriky. Preskočili sme kopu prázdnych škatúľ a vrhli sme sa na zem. Naše tváre sa takmer dotýkali.

„Poďme!“ povedal som a vyskočil na nohy. Bránila sa a potom ma stiahla zasa dole. Hlavou mi naznačila, aby som sa pozrel na koniec uličky. Skrývali sa tam chrbtami k nám dvaja ozbrojení muži a pozerali sa do susednej ulice. Stuhli sme. Napokon muži prebehli po ulici smerom k lesu a tam sa stratili. Vedel som, že sa musíme dostať nazad k domu Wilovho priateľa, do džípu. Bol som si istý, že Wil tam pôjde. Opatrne sme sa zakrádali na ďalšiu ulicu. Sprava sa ozývali zúrivé výkriky a paľba, ale nikoho sme tam nevideli. Pozrel som sa naľavo: ani tam nič nebolo - po Wilovi ani pamiatky. Pomyslel som si, že zrejme už ušiel pred nami.

„Prebehnime pomedzi tie stromy,“ povedal som Marjorie, ktorá teraz vyzerala ostražito a cieľavedome. „Potom,“ pokračoval som, „pôjdeme po okraji lesa doľava. Džíp je zaparkovaný tým smerom.“

„Dobre,“ povedala.

Rýchlo sme prešli cez cestu a prebehli sme asi tridsať metrov smerom k domu. Džíp tam ešte stál, ale nikde sme nevideli nijaký pohyb. Boli sme pripravení vrhnúť sa cez cestu k domu, ale práve v tom okamihu sa spoza rohu naľavo vynorilo vojenské vozidlo a pomaly sa približovalo k domu. Súčasne Wil prebehol cez dvor, naštartoval džíp a rýchlo odišiel opačným smerom. Vozidlo sa pustilo za ním a prenasledovalo ho.

„Dofrasa!“ vykríkol som.

„Čo teraz urobíme?“ opýtala sa Marjorie a v tvári mala zasa paniku.

Za nami v uliciach sa ozvali ďalšie výstrely, tentoraz bližšie. Pred nami les hustol a dvíhal sa k hrebeňu, čo sa týčil nad mestom a smeroval od severu na juh. Bol to ten istý hrebeň, čo som videl z vyhliadky.

„Poďme hore!“ povedal som. „Ponáhľajme sa!“

Vyšplhali sme sa niekoľko sto metrov na hrebeň. Na vyhliadke sme sa zastavili a pozreli sme sa nazad k mestečku. Cez hlavnú križovatku prechádzal konvoj vojenských vozidiel a veľké množstvo vojakov zrejme vykonávalo domové prehliadky. Pod nami, na úpätí vrchu, som začul tlmené hlasy. Ponáhľali sme vyššie po úbočí. Nemohli sme robiť nič iné ako utekať.

Kráčali sme po hrebeni na sever celé dopoludnie a zastavili sme sa iba preto, aby sme sa prikrčili, keď nejaké vozidlo prešlo po hrebeni súbežnom s naším po ľavej strane. Väčšinou to boli oceľovosivé vojenské džípy, aké sme už videli predtým, ale občas tadiaľ prešlo aj civilné vozidlo. Iróniou osudu pre nás táto cesta predstavovala jediný orientačný bod a istotu uprostred divočiny, čo nás obklopovala.

Pred nami sa oba hrebene približovali k sebe a stúpali prudšie.

FAULKNER, WILLIAM - BĽABOT A BES / SVÄTYŇA

FAULKNER, WILLIAM

BĽABOT A BES / SVÄTYŇA
(The Sound and the Fury - Sanctuary)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1978
edícia Vavrín
preklad a doslov Ján Vilikovský
prebal Jozef Gális
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
13-72-103-78

beletria, román
480 s., slovenčina
hmotnosť: 497 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,70 €

*kamag* in **O2**

Veľký epik amerického juhu a nositeľ Nobelovej ceny William Faulkner (1897 — 1962) vytvoril svojím literárnym dielom rozsiahlu epopeju o malom, hospodársky a kultúrne bezvýznamnom kúsku zeme okolo mestečka Oxford v štáte Mississippi, známom pod fiktívnym menom yoknapatawphský okres. I keď autor nie je vždy historicky presný, podal v jednotlivých románoch svojej ságy verný obraz dejín rodného kraja a vzostupu i úpadku jeho obyvateľov. Compsonovci a Sartorisovci — to je ten aristokratický juh, ktorý sa prežil a na jeho miesto prichádzajú bezohľadní Snopesovci, nepoznajúci v honbe za materiálnym prospechom nijaké zábrany.

„Keď ja mám primäkké srdce,“ vyhlásila pani Myrtle. Smrkala do vreckovky a naslepo sa načahovala za korbeľom. Chvíľu hmatala, potom sa jej korbeľ dotkol ruky. Rýchlo zdvihla hlavu. „Ty, Ujko Bud!“ skríkla. „Nevravela som ti, že máš stadiaľ vyliezť a hrať sa? No verili by ste to? Minule, keď sme išli odtiaľto, taká som bola bez seba, že som nevedela, čo robiť. Skoro som sa od hamby prepadla, ísť po ulici s opitým chlapcom.“

Pani Reba sa vynorila spoza španielskej steny s tromi pohármi ginu. „To nás postaví trocha na nohy,“ povedala. „Sedíme tu ako tri skapínajúce staré mačky.“ Zdvorilo sa uklonili, napili sa a končekmi prstov si osušili ústa. Nato sa rozhovorili. Rozprávali všetky odrazu, zase polodokončenými vetami, ale už bez prestávok na súhlas či dosvedčenie.

„To my ženy,“ povedala pani Myrtle. „Muži nás nijako nevedia brať také, aké sme. Najprv z nás spravia to, čím sme, a potom chcú, aby sme boli inakšie. Myslia si, že sa v živote na iného chlapa ani nepozrieme, a oni si pritom chodia a robia, čo sa im zapáči.“

„Ak sa ženská zapletie s viacerými chlapmi odrazu, tak je to hlupaňa,“ vyhlásila pani Reba. „Každý chlap je iba na oštaru, a načo si má človek zbytočne pridávať oštaru, keď neni treba? A ak žena nevie ostať verná dobrému mužovi, keď si ho nájde, takému, čo nehľadí na peniaze, nikdy ju ani toľkoto netrápi a nepovie jediné zlé slovo...“ hľadela na nich a v očiach sa jej začal objavovať smutný, nevýslovný výraz zmäteného a trpezlivého zúfalstva.

„No tak, no tak,“ ozvala sa pani Myrtle. Naklonila sa a potľapkala pani Rebu po veľkej ruke. Pani Lorraine ticho pocmukávala jazykom. „Zas to na vás príde.“

„Taký dobrý muž to bol,“ povedala pani Reba. „Ako dva holúbky sme boli. Dvadsaťpäť rokov sme boli ako tie dva holúbky.“

„No tak, dušinka; no tak, dušinka,“ tíšila ju pani Myrtle.

„Keď ono to tak na mňa chodí,“ povedala pani Reba. „A keď som videla toho chlapca, ako tam leží v tých kvetoch.“

„Nemal veru viacej kvetov ako pán Binford,“ vyhlásila pani Myrtle. „Ale, ale. Napite sa toho piva.“

Pani Reba si utrela rukávom oči. Napila sa piva.

„Mohol mať toľko rozumu, aby nebehal Popeyovi za frajerkou,“ povedala pani Lorraine.

„Toľko rozumu budete od chlapa darmo čakať,“ povedala pani Myrtle. „Čo myslíte, pani Reba, kam išli?“

„Neviem, a ani nechcem vedieť,“ odvetila pani Reba. „A nedbám, čo ho hneď aj zajtra chytia a posadia na elektrické kreslo za toho chlapca, čo ho odbachol. Nedbám ani toľkoto.“

„Každé leto chodí až do Pensacoly za matkou,“ povedala pani Myrtle. „Kto robí také voľačo, ten nemôže byť až taký zlý.“

„To teda fakt neviem, čo musí chlap vyviesť, aby bol zlý aj u vás,“ usadila ju pani Reba. „Usilujem sa, aby som tu mala slušný dom, ja, čo som v tomto remesle tridsať rokov, a on mi z neho chce spraviť cirkus na sviňačiny.“

„To my chuderky dievčatá,“ povedala pani Myrtle, „skrz nás sú všetky patálie a my si to potom musíme odskákať.“

„Už pred dvoma rokmi som počula, že po tejto stránke je nanič,“ povedala pani Lorraine.

„Ja som to vedela od samého začiatku,“ vyhlásila pani Reba. „Mladý človek, na dievčatá to rozhadzuje peniaze oboma rukami, a nikdy ani jednu nevezme do postele. To je proti prírode. Dievčatá si mysleli, že zato, lebo má niekde v meste schovanú frajerku, ale ja som vravela, dajte na moje slová, s tým neni všetko v poriadku. Voľačo s ním neni v poriadku.“

„Ale na peniaze nepozeral, len čo je pravda,“ povedala pani Lorraine.

„Tie šaty a šperky, čo si to dievča nakúpilo, no hamba,“ prisvedčila pani Reba. „Mala taký čínsky župan, čo zaň vysolila sto dolárov - import, fakt - a parfum po štyridsať dolárov za fľaštičku; a keď som na druhé ráno prišla hore, všetko bolo pokrkvané a nahádzané do kúta a na tom roztrepaný parfum a rúž, hotové zemetrasenie. To robila, keď sa naňho nazlostila, lebo ju bil. Potom, čo ju tu zavrel a nepustil z domu. A dal mi strážiť dvere, akoby to bol...“ Zdvihla korbeľ zo stola k perám. Nato sa zháčila a zažmurkala. „Kde sa mi podelo —“

„Ujko Bud!“ okríkla ho pani Myrtle. Zdrapila ho za ruku, vyvliekla spoza stoličky, kde sedela pani Reba, a poriadne ho zatriasla, až mu guľatá hlava s pokojne slabomyseľným výrazom poskakovala na pleciach. „Nehambíš sa? Nehambíš sa ani trocha? Čo nevieš tým dámam nechať pivo na pokoji? Mám sto chutí zase ti ten dolár vziať a kúpiť zaň pani Rebe pivo, namojveru. Už aj sa prac k tomu obloku a ani sa odtiaľ nepohni, rozumel si?“

„Ale čo,“ povedala pani Reba. „Aj tak tam už veľa nebolo. A vy ste už, dámy, tiež asi dopili, pravda? Minnie!“

MACDONALDOVÁ, BETTY - CO ŽIVOT DAL A VZAL

MACDONALDOVÁ, BETTY

CO ŽIVOT DAL A VZAL
(The Plague and I - Anybody Can Do Anything - Onions in the Stew)

Vyšehrad, Praha, 1985
preklad Eva Marxová
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie vo Vyšehrade, 40.000 výtlačkov

beletria, memoáre, autobiografia, humor
624 s., čeština
hmotnosť: 448 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

3,00 € PREDANÉ

*kamag* in **O2**

Úsměvná vyprávění americké autorky Betty MacDonaldové si získala oblibu svou bezprostředností a upřímností. Pod titulem Co život dal (a vzal) vycházejí znovu tři její práce — Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána, Dusím se ve vlastní šťávě — navazující na její neméně populární knížku Vejce a já. MacDonaldová čerpá náměty výhradně z vlastního života, popisuje, co ji potkalo dobrého i zlého. Znovu přivádí k životu nesčetné množství lidí, s nimiž se setkala třeba jen letmo, nebo ať už její osudy ovlivnili významněji. K nejsilnějším a nejvýraznějším částem trilogie patří díl Morová rána, kde vypráví o svém pobytu v tuberkulózním sanatoriu. Ať už ji však potkává cokoli, nikdy se beznadějně nepropadá do sebelítosti a pesimismu, vždy hledí kupředu s nadějí a vírou, že se vše dobře skončí. A právě pro tuto schopnost přenášet na čtenáře svou nezdolnou víru v člověka, který se nevzdává a svou činorodostí, elánem a dobrou náladou za všech okolností dokáže překonat všechny překážky, sklidila Betty MacDonaldová tak nevídaný úspěch, který uplývající čas v nejmenším neoslabil.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„ALE MAMINKO, JENOM PATNÁCT MINUT DENNĚ!“

Během těch let, kdy jsme všichni bydleli doma, měla maminka plné ruce práce. Starala se o moje dvě děti, stlala postele, myla nádobí, stříhala trávník, zahradničila, prala, žehlila, vařila, nakupovala, šila, spravovala, léčila, krmila a ošetřovala naše domácí zvířátka — jednu dobu to byli tři psi, čtyři kočky, kanár, dvě morčata, bílý králiček a mallardská kačena, a krmila a léčila a ošetřovala pět svých dětí, návštěvníky, kteří často setrvali pět let, a naši adoptovanou sestru.

Jako rekreaci maminka naslouchala našim snům, pomáhala nám s prací, kterou jsme si nosily domů, poslouchala dlouhé a často nudné příběhy o našich zaměstnáních a našich láskách, poslouchala rádio, skicovala, pěstovala petrklíče, četla všechny knihy, které vyšly, a skorem každý časopis, chodila na filmová představení pro rodiny a účastnila se soutěží.

Celé roky jsme schovávaly různé obaly a víka od krabic ohlašující soutěže a maminka psávala pětadvacet nebo méně slov na téma „Proč mám ráda mýdlo značky Ivory, Lux, Kamej a Oxydol“, snila své skromné a nesobecké touhy o tom, co udělá s těmi deseti tisíci dolary nebo s novými auty, které vyhraje. Ale první úspěch měla teprve, když se účastnila soutěže Old Gold a svůj příspěvek doprovodila dopisem, v němž pravila: „Jsem jenom malá, stará babička, která vykouří dva balíčky Old Gold denně“ (a pořád kašle), a vyhrála padesát dolarů a plnou krabici cigaret Old Gold.

Za těch padesát dolarů koupila maminka nové hodiny na svůj noční stolek a zaplatila některým netrpělivějším „podomníčkům“. Hodiny měly ve tmě svítící ciferník a okamžitě začaly maminku upozorňovat, jak pozdě chodí spát a jak časně vstává, a maminka dala hodiny do mého a Maryina pokoje, kde se staly symbolem jejího důvtipu a nikoli ukazatelem jejího těžkého údělu.

K maminčiným soutěžím jsme byly tolerantní, ale k rozhlasovým seriálům jsme se chovaly velice nelaskavě. „Jak může inteligentní žena poslouchat takové žvásty,“ pokřikovaly jsme, když jsme zavíraly Stellu Dallasovou, která sice strávila mnoho let v nejlepších bostonských rodinách, ale pořád ještě říkala „já bysem“ a „viděl mi“ a svou dceru nazývala „ta moje holčina“.

Když jsme vypnuly maminčin oblíbený program, povzdechla si: „Ach, bože, ale zítra to bude stejně znova.“

„Ale maminko, ty programy jsou tak pitomé,“ lkaly jsme.

„Nepamatuji se, že bych se vás byla ptala na váš názor,“ odvětila maminka obvykle. „Já si při tom odpočinu. Je to, jako kdyby mi někdo při téhle nudné domácí práci četl.“

Jediný seriál byl snesitelný. Byl to „Vic a Sade“, mimořádně vtipný a velmi originální programeček bez všech těch únosů dětí, vražd, soudů a malých příšerek.

Byl to tak chytrý a veselý program, že ho nakonec stáhli.

Potom přišel den, kdy Mary přesedlala na reklamu v rozhlase a my jsme se velice kály, že jsme kdy mamince zavíraly rádio a byly jsme vděčny za každou minutu, kterou strávila s „Maminou Perkinsovou“, která říkala telefonu „ten aparáteček“, a s Helenou Strentovou, která se snažila najít romantiku, byť jí bylo pětatřicet pryč (přesněji dvaapadesát).

Jakmile se Mary vrhla na rozhlas, pustila se také do nás. Začalo to pouhým poslechem. Každé odpoledne informovala Mary seattleské hospodyňky o výhodném podrážení obuvi, o čističi umělých chrupů a jedu na krysy a každý večer kárala svoji rodinu, že je lhostejná, že neumí nic ocenit, že odmítá konstruktivní spolupráci a pokrok — jelikož jsme ji opomněli poslouchat. „Poslouchali jste můj program?“ tázala se nás v poledne a my jsme odpovídali sborem „Ano“, ať to byla pravda nebo ne, a Mary nás potom zkoušela. „Co byla dneska výhodná koupě dne?“ zeptala se, a když jsme to nevěděli, mrskla ubrouskem vedle talíře a řekla: „Jak můžu doufat, že moje slova dojdou k uším miliónů hospodyněk, když mě neposlouchá ani moje vlastní rodina,“ a my jsme se za sebe styděli a přísahali jsme, že se polepšíme. Jedenkrát jsme se upamatovali a naladili jsme se na Mary a ona právě říkala: „tu šukni si

REDFIELD, JAMES - CELESTINSKÉ PROROCTVÍ - PRACOVNÍ KNIHA

REDFIELD, JAMES
ADRIENNE, CAROL

CELESTINSKÉ PROROCTVÍ - PRACOVNÍ KNIHA
(The Celestine Prophecy. An Experimental Guide)

Pragma, Praha, 1996
preklad Jan Brázda
1. vydanie
ISBN 80-7205-009-5

ezoterika, duchovná cesta, filozofia,
232 s., čeština
hmotnosť: 330 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

3,20 €

*kamag*  in **S6Z**

Krátce poté, co se objevil v USA román Jamese Redfielda Celestinské proroctví, bylo jasné, že kniha se nejen stane mezinárodním bestsellerem, nýbrž že se začíná rodit zcela nový fenomén. Tato kniha vypráví o tajemném rukopise neznámého původu naznačujícím, že svět právě prochází radikální duchovní proměnou, kterou si uvědomuje stále větší počet lidí. Na naší planetě se začíná prosazovat nové duchovní vědomí. A tisíce čtenářů nacházely v Redfieldově alegorii klíč k vysvětlení vlastních prožitků a zkušeností, jejichž smysl dosud jen tušily - kniha jim pomohla začít si uvědomovat svou schopnost řídit se předtuchou, vnímat smysl zdánlivě „náhodných“ příležitostí a jevů a odpovídat na výzvy vyššího vědomí.

Celestinské proroctví se stalo biblí statisíců lidí. Po určité době začaly vznikat skupiny lidí, kteří se začali scházet na pravidelných sezeních a pracovních seminářích, při nichž odkrývají pravdu o vlastní minulosti, svých vztazích a rozvíjejí spirituální rozměr svého života. Především těm je určena tato kniha.

Nové dílo Jamese Redfielda a Carol Adrienne je nepostradatelnou pomůckou pro každého, kdo pochopil, že nazrál čas změny našeho způsobu vnímání a přístupu k životu.

Pátá kapitola

POSELSTVÍ MYSTIKŮ

Náš dobrodruh a Marjorie se dostanou do velkého nebezpečí, neboť síly mimo jejich kontrolu ohrožují jejich život. Na křižovatce, kde se náhodně setkali, prohledávají vojáci celou oblast a zatýkají nebo zabíjejí Jensenovi stoupence. Náš hrdina bezmocně přihlíží, jak zatýkají Marjorii, a náhle zjistí, že je sám pronásledován. Potřísněn krví jiného prchajícího muže, zděšeně utíká do hor. Přesvědčen o tom, že mu hrozí okamžitá smrt, vzdá se svému osudu a zatímco se jeho ego otvírá energii vyššího já, náš hrdina vstupuje do světa rozšířeného vědomí. Když vidí, jak se jeho pronásledovatel nevysvětlitelně otočí a vrací se dolů po horském srázu, naplní ho radost a úžas. Na nejvyšším vrcholu hory se náhle cítí sjednocen se vším - jako by svět, slunce a obloha byly součástí jeho vlastního těla. V úžasné vizi se stává svědkem celé historie evoluce: hmota se stává složitější a vytváří ideální podmínky pro zrození člověka. Při svém příštím setkání se seznámí s otcem Sanchezem, přátelským knězem, který se stane jeho spojencem v jeho dalším vývoji.

PÁTÉ POZNÁNÍ

Stále více lidí bude prožívat transcendentní stavy. Páté poznání nás povzbuzuje k tomu, abychom bezprostředně vnímali velikost vesmíru a prožívali svou nepopiratelnou jednotu s ním. To nám umožní učinit ohromný pokrok v našem porozumění a poskytne nám to možnost nahlédnout do budoucnosti. V transcendentních stavech, kde neexistuje čas, prostor ani přírodní zákony, prožíváme nepopsatelný klid a lásku a cítíme se opravdu doma. Vesmír nám poskytuje všechno, co potřebujeme - když se mu otevřeme. Až do tohoto století se lidstvo vyvíjelo nevědomě. V důsledku hluboké změny ve dvacátém století se lidstvo bude nadále vyvíjet vědomě.

Páté poznání předpovídá, že v tomto období historie bude stále víc lidí dosahovat neobyčejných stavů vědomí - a to se netýká jen několika studentů ezoterických učení. Dnes už nám nestačí o těchto stavech jen mluvit; dnes je chceme prožívat.

Nikoli ovládání, ale tvořivost. Spojíme-li se prostřednictvím intuice s univerzálním zdrojem, budeme vedeni k tomu, abychom žili tvořivým životem. Páté poznání řeší problém soutěže o moc, kterou Čtvrté poznání popisuje. Jelikož se stále větší množství lidí spojuje s duchovní energií, boj o moc mezi jedinci a společnostmi bude nakonec překonán. To se zpočátku bude dít pomalu a nepravidelně, zatímco se budeme učit žít novým způsobem.

Oddanost je klíčem, který otevře dveře k univerzálnímu sjednocení. Náš hrdina v Celestinském proroctví dosahuje této jednoty se vším v důsledku extrémních stavů strachu, paniky a jistoty, že umře. Vzdává se kontroly a je ochoten přijmout všechno, co se stane.

Jeho cesta do této chvíle doslovně vrcholí smrtí jeho starého vědomí a znovuzrozením do nových možností.

Páté poznání nás povzbuzuje k tomu, abychom se snažili dosáhnout tohoto vědomí, aniž bychom čekali na boží zásah nebo životní krizi. Naším úkolem je postupně otvírat svou mysl a vydat se na cestu k tomuto nejvyššímu stavu jednoty. Abychom to mohli udělat, musíme se „vědomě naplnit energií, neboť tato energie způsobuje koincidence, které nám umožní dosáhnout nové úrovně na permanentním základě."1

ZVYŠOVÁNÍ VIBRACE

Své spojení s touto energií můžeme posílit tím, že budeme otevření a že se soustředíme na tento pocit naplnění. Slovy otce Sancheze:

Přemýšlej o tom: Když se stane něco nepravděpodobného, co nás vede dopředu v našem životě... staneme se jaksi skutečnějšími lidmi. Máme pocit, jako bychom dosahovali toho, k čemu nás vede osud. Když se to stane, ustálí se v nás hladina energie, která původně přivodila koincidence. Když máme strach, může tato hladina klesnout a my pak ztratíme energii, ale tato úroveň je naší novou hranicí, které můžeme opět snadno dosáhnout. Stali jsme se novým člověkem. Existujeme na vyšší úrovni energie, na úrovni - pochop to - vyšší vibrace.2

Jak náš hrdina pochopil v Třetím poznání, být ve starém lese a spojit se s mocnou přírodní energií nám pomáhá dosáhnout vyšších vibrací. Některá místa zvyšují energii více než jiná; to záleží na tom, jak naše „forma" energie odpovídá energii daného místa.

KONEČNÝ, ALOIS - TAIČI

KONEČNÝ, ALOIS
KONEČNÁ, JARMILA

TAIČI
Tradiční čínská cvičení pro zdraví, sebeobranu, rozvoj osobnosti a dlouhý věk

Votobia, Olomouc, 2000
obálka Jiřina Vaclová
ISBN 80-7198-422-1

zdravie, ezoterika, šport,
192 s., čeština
hmotnosť: 186 g

mäkká väzba
stav: dobrý, s rozkladacou prílohou

PREDANÉ

*kamag* in **O2**

Nová kniha olomouckého odborníka v teorii a praxi bojových umění ing. A. Konečného (v nakladatelství Votobia publikoval tituly CESTA SAMURAJE a Samurajské příběhy) je určena nejen zájemcům o sebeobranu a bojová umění, ale pro všechny, kteří chtějí zharmonizovat a prodloužit svůj život a upevnit či zlepšit své zdraví. Svazek na úvod ve zkratce shrnuje historický vývoj Číny a filozoficko-náboženské proudy, které ho ovlivnily. Hlavní náplň knihy pak představuje praktický návod k provádění tradičních cvičení (tchaj-ťi-čchuan, čchi-kung...) a masáží, který je pro snadnější nácvik doprovázen bohatým ilustračním materiálem. Publikaci doplňují základy somatologie, bibliografie a slovníček pojmů.

SHARAMON, SHALILA - ZÁKLADNÍ KNIHA O ČAKRÁCH

SHARAMON, SHALILA
BAGINSKI, BODO J.

ZÁKLADNÍ KNIHA O ČAKRÁCH

Pragma, Praha, 1993
preklad Jan Kozák
obálka Míla Havlíček
ISBN 80-85213-36-2

astrológia, ezoterika
224 s., čeština
hmotnosť: 152 g

mäkká väzba
stav: dobrý

predané stav: dobrý *W-dykopa*ezo*
PREDANÉ  *bruri* in *kat-EZO*

Poznávání energetických center neboli čaker otvírá pohled na působení jemných sil na lidský organismus. Tato kniha názorným a srozumitelným způsobem popisuje funkce a vliv těchto energetických center. Pro praktickou práci s čakrami zde autoři nabízejí celou škálu možností: použití tónů, barev, krystalů a vůní s jejich specifickým účinkem, doplněné meditačními a dechovými cvičeními, masážemi reflexních bodů jednotlivých čaker na chodidlech a přenosem univerzální životní energie. Popisy prožitků přírody, různých druhů jógy a astrologické přiřazení jednotlivých čaker obohacující navíc toto téma zajímavými a inspirativními poznatky.

NAJMANOVÁ, DIANA - ATLAS PLEMIEN PSOV

NAJMANOVÁ, DIANA
HUMPÁL, ZDENĚK

ATLAS PLEMIEN PSOV
(Atlas plemen psů)

Príroda, Bratislava, 1983
preklad Oľga Sedláková
fotografie Zdeněk Humpál
kresby Vlastimil Choc
64-049-83

atlasy, zoológia
280 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 645 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,00 € PREDANÉ

*kamag* in *085*

BLOCH, ARTHUR - MURPHYHO ZÁKONY 1

BLOCH, ARTHUR

MURPHYHO ZÁKONY 1
a iné príčiny, prečo sa veci kazia!
(Murphy´s Law and Other Reasons Why Things Go Wrong!)

Arimes, Bratislava, 1991
1. vydanie
preklad Zuzana Straková
ilustrácie Elanore Fahey
ISBN 80-900564-1-5

humor
106 s., slovenčina
hmotnosť: 115 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,80 €

*kamag* in **S7P**

Murphy, meno, ktoré sa jeho slávnym výrokom "Čo sa môže pokaziť, to sa aj pokazí" bleskovou rýchlosťou dostáva do povedomia verejnosti. Murphológia ako vedná disciplína nám umožňuje poodchýliť záves na hranici súčasného poznania a nazrieť do krajiny dosiaľ nepoznaného, a na prvý pohľad nepochopiteľného, ale na základe skúseností každého z nás, niečoho, čo je tu a vznáša sa všade navôkol. Ako poznamenal pán Finagle: ” Never na zázraky, ale spoliehaj sa na ne! "

Arthur Bloch, teda Murphy, nadobudol svoju prirodzenú múdrosť rokmi tvrdej práce. Bol umývačom áut, zberačom vajec, basový gitarista. Jeho slová boli zverejnené v "Ľudskom almanachu" a "Zozbieranej knihe". Bloch najnovšie sídli v Berkeley, California a študuje kozmológiu.

SODDOV DRUHÝ ZÁKON

Skôr či neskôr nastane najhoršie možné usporiadanie okolností.

Následok:

Každý systém treba navrhnúť tak, aby vydržal aj najhoršie možné usporiadanie okolností.

SIMONOV ZÁKON

Všetko, čo bolo spojené, sa skôr či neskôr rozpadne. 

RUDINOV ZÁKON

V krízových situáciách, ktoré nútia ľudí rozhodnúť sa medzi rôznymi metódami, väčšina zvolí tú najhoršiu.

GINSBERGOVA TEORÉMA

1. Vyhrať nemôžeš.

2. Prestať nemôžeš.

3. Ani len z hry nemôžeš vystúpiť.

FREEMANOV KOMENTÁR KU GINSBERGOVEJ TEORÉME

Každá významnejšia filozofia, ktorá sa pokúša dať životu zmysel stojí na popretí niektorej časti Ginsbergovej teorémy.

Menovite:

1. Kapitalizmus stavia na predpoklade, že môžeš vyhrať.

2. Socializmus stavia na predpoklade, že môžeš prestať.

3. Mysticizmus stavia na predpoklade, že môžeš vystúpiť z hry.

HRABAL, BOHUMIL - TŘI NOVELY

HRABAL, BOHUMIL

TŘI NOVELY
Ostře sledované vlaky
Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Obsluhoval jsem anglického krále.

Českosovenský spisovatel, Praha, 1989
doslov Radko Pytlík
fotografie Emila Medková
1. súborné vydanie, 190.000 výtlačkov
ISBN 80-202-0059-2

próza krátka, novela
336 s., čeština
hmotnosť: 304

mäkká väzba
stav: dobrý

2,60 € PREDANÉ

*kamag*

Pod názvem Tři novely vycházejí společně tři Hrabalovy prózy, jež jsou výrazem jednotlivých fází jeho tvůrčího vývoje. Představují autora nejen v jeho charakteristických zvláštnostech a odlišnostech, ale i v jeho celistvosti. Jako první jsou ve svazku zařazeny Ostře sledované vlaky, které hned po prvním vydání nadchly a překvapily literární veřejnost a jejichž filmové zpracování bylo vyznamenáno Oscarem. Další prózou souboru jsou Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Je to novelka o jedné větě plynoucí uvolněným asociativním tokem. Autor v ní s radostnou svěžestí, originalitou a neutuchajícím pábitelstvím zachycuje kouzlo vypravěčství strýce Pepina. Jako třetí a závěrečná je uvedena próza Obsluhoval jsem anglického krále. Tento text je nanejvýš osobitou výpovědí o člověku a životě, výpovědí ojedinělou pojetím i tvarem v kontextu české beletrie i v kontextu tvorby Hrabalovy.

Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole, rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak mi dal znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem hned věděl, že to bude něco ale docela jinačího. Výpravčí byl ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a čárala po papíře jako kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel světla stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět podobající se baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.

„Miloši,“ řekl výpravčí šeptem, a dál ukazoval a podtrhával zprávu v zápisníku, „Miloši, nej lepší bude stát na perónu a hodit to na prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu dáme na zelenou... zpomalíme si ho.“

„To je pravda,“ povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny, všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být pátravé oči.

Proto jsem vzal tužku a taky jsem podškrtával zprávu v telegrafním zápisníku a přitom šeptal:

„Pamatujete se, jak nám spadlo rameno semaforu? Jak projížděla ta rychlíková raketa? Víte co? Já to udělám taky tak. Vylezu na ten semafor a shora, takhle se vykloním a upustím tu třaskavku na prostřední vagón a potom zase slezu a budeme se dívat, co to bude dělat... Kde je ten náš ostře sledovanej transport?“

,,Projel Poděbrady, za půl hodinky je tady,“ odprskl výpravčí a břichem zavřel zásuvku a nesmyslně se podepsal na stránku zápisníku.

„Nemáš strach?“

„Ne, nikdy jsem nebyl tak klidnej . .. ach,“ povídám, „já jsem mužskej, já jsem mužskej zrovna tak jako vy, pane výpravčí, mužskej jsem, a to je krásný, všecko už ze mne spadlo, takhle ..." vzal jsem ze stolu dlouhé nůžky a stříhl jimi, „takhle jsem se odstřihl od minulosti,“ zasmál jsem se a zvedl telefon.

„Je to rychlíková raketa,“ povídám a hlásím na hradla, „postavte výměny pro raketu, číslo padesát tři šedesát jedna,“ a vytočil jsem z bloku klíč a vyšel do noci, na obzoru se pořád táhla veliká skvrna, pořád jako by tam před chvílí zapadlo slunce. Lehce jsem vyhodil páky semaforů a předvěsti. Nikdy jsem neměl tak čisto v hlavě, pořád jako by mě hladila maminka, když mi v dětství odháněla zlý sen. A pan výpravčí Hubička chodil kanceláří, díval se do podlahy, už ani se nešel podívat na nebe, dobře jsem to viděl dopředu, tak jako on, tu zodpovědnost, jak to dopadne? a když dobře, tak co potom? Ale já jsem na tohle nemyslel, ne že bych to nedomyslil, domyslil jsem to všechno do konce, ale to už mne nezajímalo, já jsem se jen soustředil na to, abych ukápl ze semaforu přesně na ten vagón, aby celý vlak vyletěl do povětří, nic jiného jsem si nepřál, nic jiného jsem na nebi neviděl než ten pořád stoupající oblak, který vsrkává do sebe zbytky vagónů a kolejnic a pražců, myslil jsem na to, že jsem už vlastně na tohle měl myslit dávno, už proto, že mi přejeli dědu, který jim kráčel samotinký naproti, sám proti armádnímu sboru, s napřaženýma rukama a hypnotizérskou myšlenkou, aby se Němci obrátili a zacouvali nazpátek tam, odkud přišli. A stejně, i když dědova hlava byla vmáčknutá do pásu tanku, přece jen ten dědův duch pořád tlačil teď armádní sbor za sborem, tank za tankem, vojáka za vojákem nazpátek, do srdce Německa, tam, odkud se vyhrnuli a kam je tlačily ruské armády ...