Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

sobota 15. júla 2017

REMARQUE, ERICH MARIA - ČERNÝ OBELISK

REMARQUE, ERICH MARIA

ČERNÝ OBELISK
Historie opožděného mládí
(Der schwarze Obelisk)

Naše vojsko, Praha, 1968
edícia Živé knihy (77)
preklad Jan Scheinost
obálka Ivan Urbánek
2. vydanie, v NV 1., 40.000 výtlačkov

beletria, román, vojna,
340 s., čeština
hmotnosť: 402 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, v knihe podčiarkované pasáže perom

1,00 € 

*zimpa* in **O1**

Černý obelisk je v pořadí osmým románem autora, který se hned svou první knihou Na západní frontě klid stal spisovatelem světového jména a popularity. Jistě to není náhodou. Jeho romány strhují už téměř po čtyřicet let masy čtenářů bohatě rozvrstveným dějem, v němž nenajdeme hluchých míst, silou myšlenek, jimiž se autor ústy svých hrdinů vyslovuje k nejrůznějším filosofickým otázkám, a v neposlední řadě i nekompromisním postojem autorovým k válce, jeho vášnivým odporem k fašismu a vřelým humanismem.

V Černém obelisku nás zavádí do Německa r. 1923, kdy mladou výmarskou republiku zaplavila bouřlivá vlna inflace, která jedněm vynesla obrovské, takřka nevyčíslitelné zisky, pro druhé znamenala naprosté zbídačení a zemi zavedla do hluboké krize mravní. Do této neklidné doby po nedávno prohrané válce, kdy se však už znovu, a stále silněji, ozývají hlasy volající po nové, vítězné, postavil autor svého lyrického hrdinu, jehož mladá léta byla — stejně jako Remarquova — tak záhy poznamenána válkou. Ludvík Bomer, básník, varhaník, bývalý učitel a nyní zaměstnnec firmy prodávající náhrobky, který nese bezesporu mnoho autobiografických prvků, je mluvčím generace a zároveň komentátorem a kritikem doby. S dokonalým mistrovstvím je v tomto románě ovšem vykreslena nejen tato ústřední postava, ale i celá řada ostatních figur, ať už mají k hlavnímu hrdinovi užší vztah — jako jeho kamarád z války a zároveň zaměstnavatel, rozvážnější a praktičtější Jiří, či Isabela, ztělesnění čisté, romantické lásky — nebo jsou jen „lidmi kolem něho". Ti všichni tvoří dohromady pestrou galerii postav nejrůznějších charakterů od dobráckých, přes šmelináře, plující vesele po vlnách inflace, až k typům tupých a nebezpečných přívrženců nastupujícího nacismu. Nastavením zrcadla těmto důležitějším i méně významným obyvatelům malého německého města nastavuje Remarque zrcadlo celému tehdejšímu Německu, v němž se jiskry nacismu, dosud jen doutnajícího, rozhořely zanedlouho ve zhoubný a už neuhasitelný požár.

Mezi ostatními romány Remarquovými zaujímá Černý obelisk významné místo. Už tím, že tu autor poprvé ve větší míře osvědčil smysl pro humor, který se rozlévá po stránkách románu v nejširší škále od bodrého a mírně ironického až po sžíravý sarkasmus.






U Eduarda má slezinu Klub básníků. Výlet do bordelu je už hotová věc. Otto Bambuss horoucně doufá, že tím prokrví svou lyriku. Hans Hungermann chce získat inspiraci pro svého „Casanovu“ a pro sbírku básní ve volném verši „Žena démon“. Dokonce i Matyáš Grund, autor „Knihy o smrti“, doufá, že tam sežene několik výrazných detailů pro poslední delirium paranoika. „Proč nejdeš s námi?“ ptám se Eduarda.

„Nemám to zapotřebí,“ prohlašuje rozpačitě. „Mám všechno, co potrebuju.“

„Ták? Ty máš všecko?“ Vím, co mi chce nabulíkovat, ale taky vím, že lže.

„Spí s každou svou pokojskou,“ prohlašuje Hans Hungermann. „Když mu některá nechce dát, ukáže jí dveře. Je to opravdový přítel lidu.“

„S pokojskou! To bys udělal tyf Volné verše, volná láska! Já ne! Nikdy nic ve vlastním domě! To je stará zásada.“

„Ani s hosty ne?“

„Copak hosti.“ Eduard obrátí oči v sloup. „Tomu se člověk někdy nevyhne. Například vévodkyně z Bell-Arnimu ...“

„Co například?“ ptám se, když se odmlčí.

Eduard se upejpá. „Kavalír je diskrétní.“

Hungermann dostane záchvat kašle. „To je pěkná diskrétnost! Kolik jí bylo? Osmdesát?“

Eduard se pohrdavě usmívá, ale úsměv mu náhle spadne jako maska s rozvázanou tkaničkou. Vstoupil Valentin Busch. O literaturu se sice nezajímá, ale přesto se rozhodl, že s námi půjde. Chce být při Bambussově ztrátě panictví. „Jak se vede, Eduarde?“ ptá se. „Je to prima, že ještě žiješ, co? Jinak by sis byl s tou vévodkyní nic neužil.“

„Odkud to víš?“ ptám se překvapeně.

„Zaslechl jsem to venku na chodbě. Vždyť skoro řvete. Už jste si asi lízli kdečeho. Ať je to jak chce, já Eduardovi tu vévodkyni přeju ze srdce. Těší mě, že jsem to byl já, kdo ho pro ni mohl zachránit.“

„To bylo dávno před válkou,“ prohlašuje rychle Eduard. Větří nový útok na svůj vinný sklep.

„Dobře, dobře,“ odpovídá Valentin shovívavě. „Po válce už jsi taky asi prokázal své mužství a zažil ledacos krásného.“

„V téhle době?“

„Právě v téhle době! V zoufalství je člověk spíš přístupný dobrodružství. A právě vévodkyně, princezny a hraběnky jsou dneska hrozně nešťastné. Inflace, republika a žádná císařská armáda, to už dokáže zlomit lecjaké aristokratické srdce! Co bys řekl dobré láhvi, Eduarde?“

„Teď nemám čas,“ odpovídá Eduard duchaprítomně. „Je mi líto, Valentine, ale dneska to nejde. Chystáme se na klubovní výlet.“

„Ty jdeš s námi?“ ptám se.

„Ovšem! Jako pokladník přece musím! Předtím jsem si to neuvědomil. Povinnost je povinnost.“

Dám se do smíchu. Valentin na mne mrkne, ale neřekne, že jde taky. Eduard se usmívá, protože věří, že ušetřil láhev. A tak je všechno v nejlepším pořádku.

Vyrazíme. Je nádherný večer. Jdeme do Bahnstrasse číslo 12. Ve městě jsou dva bordely, ale ten v Bahnstrasse je o něco elegantnější. Je v malém domě za městem, obklopený topoly. Znám to tam dobře. Prožil jsem v něm část svého mládí, aniž bych věděl, co se tam vlastně děje. Když jsme měli odpoledne prázdno, chytávali jsme v potocích a rybnících za městem mloky a ryby a na lukách motýly a brouky. Jednou jsme hledali za hrozného vedra hospodu, kde bychom si vypili limonádu, a tak jsme se octli v Bahnstrasse 12. Velký lokál v přízemí se ničím nelišil od jiných lokálů. Byl tam chládek, a když jsme chtěli sodovku, postavili nám ji na stůl. Za chvíli přišlo několik žen v župáncích a květovaných šatech. Ptaly se nás, co děláme a v které jsme třídě. Zaplatili jsme sodovku a příští parný den jsme přišli zase, tentokrát s knihami, které jsme si vzali, abychom se venku u potoka učili. A opět přišly vlídné ženy a mateřsky se o nás zajímaly. Byl tam chládek a pohodlí, a protože odpoledne už nikdo jiný nepřišel, zůstali jsme sedět a pustili se do úkolů. Ženy se nám dívaly přes rameno a pomáhaly nám, jako by to byly naše učitelky.

KUBÁTOVÁ, MARIE - JAK PŘEKROČIT RUBIKON

KUBÁTOVÁ, MARIE

JAK PŘEKROČIT RUBIKON

Československý spisovatel, Praha, 1986
edícia Žatva - malá řada
ilustrácia Viktoria Ban
obálka Viktoria Ban
1. vydanie, 19.000 výtlačkov

beletria, novela, próza krátka,
264 s., čeština
hmotnosť: 279 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,10 €

*zimpa* in *060*

Náměty ke knížkám Marie Kubátové jsou vždycky spojeny se zcela konkrétními projevy lidského života a mezilidských vztahů. Tak je tomu i v autorčině nové próze, příběhu o tom, jak je pro člověka těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem. Jeho protagonisty jsou manželé Roubíčkovi, kteří odcházejí do důchodu po letech činorodé práce v krkonošské zotavovně a novou náplň života hledají v novém prostředí, na chalupě v malé vesnici u Neumětel. Ukáže se však, že to není tak jednoduché. V řadě vážných i humorných příhod autorka s velkým pochopením a citovým zaujetím odkrývá hluboce lidské problémy, které před jejími hrdiny vyvstávají. Adaptace Roubíčkových na velkou životní změnu se totiž neuskutečňuje ve společenském vakuu, na pořad dne přichází zejména složitá otázka vztahu stárnoucích rodičů a dospělých dětí, svou roli rovněž sehrává Roubíčkova alkoholická minulost. Kromě členů rodiny Roubíčkových vystupuje v novele Jak překročit Rubikon několik dalších výborně charakterizovaných postav, které obohacují motivickou škálu příběhu plného prosté člověčiny, moudře vyjadřujícího nejen pasíva, ale i aktiva života za hranicí důchodu.




Z dřímoty ji probudil náraz. Rachot. Patrčka shodil Budovateli střechu! Ale nebyl to Patrčka a nelamentuje jedna Kudrouka. Plný autobus Kudrovek lomí rukama a sbírá se zpod sedadel, jak to koho kam odhodilo. Nad zmatkem hřímá učitelský hlas: „Přátelé! Soudruzi! Sousedé! Lidi! Jsme živi a nic se nestalo! Hlaste se jeden každý po zasedacím pořádku!“

Roubíčková hledala Roubíčka. Táto! Jseš celej? Až na brýle. Kampak spadly?

Roubíčková se zvedala a narovnávala, aby se povytáhla nad lidi a nad zmatek a uviděla za sebe i za Roubíčka, co se vlastně stalo. Autobus stojí a lidi se sbírají. Chválabohu, žádná krev. Jen po zemi rozházená jablka a rozsypané tašky. Ale proč?

Nad zmatkem zvoní učitelský hlas: „Všichni celí. Nehoda nestála životy!"

„Jen autobus je v háji zeleným," doplnil řidič. „Všichni ven!"

Teprve venku uviděli, co se stalo: autobus trčí nosem ve vleku traktoru a okolo je plno železa. Na silnici zátaras ze změti trubek a tyčí. V příkopu nad tím člověk a pláče nahlas. Ani řidič nemá odvahu dát si s ním šoférský nadávací souboj.

„No tak se seberte, dědo," říká mu málem vlídně. „Každej mužem bejt někdy vůl." A pan učitel Stehlíček se snaží přeložit útěchu pro viníka nehody do spisovné řeči.

Klub důchodců a přátelé žehu přidávají z hromadného povedomí vhodná mudrosloví. Hlavne když není škoda na životech. Všechno, co se tak hrozivě sesypalo, zvedá se světlejší stránkou nahoru: nikdo nebyl zkrácen v počtu svých dní a život, o to krásnější, oč menší kousek nám ho zbývá, zazářil jasnými plaménky nad nedopalky svíček.

„Mají tu švestek požehnaně a slaďounký jako med. Jen pozor na vosy,“ sděluje tetka tetce a členstvo obou klubů se usazuje prozatím na travnaté mezi pod švestkami. Švestková alej se táhne odnikud nikam, ze zeleně do zeleně. Po obou stranách aleje šírava nedohledných polí. Vesnice bude nejspíš za kopečkem.

„Sakramentský objíždky,“ mručí řidič autobusu, snad chudáku traktoristovi pro úlevu, aby si vina za střetnutí našla hromosvod.

„Vždycky tu bejvalo ticho, klid,“ vzlyká stařík-viník. „Kdepak bych bejval čekal za zádama autobus. Museli tu objížďku vyhlásit dneska ráno. Jak jsem vás uslyšel troubit, tak jsem se lek. Nezměřil, kdy a kam uhnout.“

„Zapomněl vyhodit směrovku,“ doplnil autobusák.

„Já zapomněl v tu chvíli, že mám vlek. Tyčema naloženej. Krista nebeskýho.“

„No tak - nejvejš vám seberou řidičák.“

„Nemůžou. Nemám žádnej.“ A zase vzlyk. „Já chtěl jen píchnout zítovi, aby to lešení půjčený nestrašilo u baráku. Rezaví tam tak dlouho, že tamti možná už nevědí, že někdy nějaký měli. 

sobota 8. júla 2017

KUNCEWICZOWA, MARIA - CUDZINKA

KUNCEWICZOWA, MARIA

CUDZINKA
(Cudzoziemka)

Tatran, Bratislava, 1974
edícia Svetová tvorba (98)
preklad Miroslava Wlachovská
doslov Halina Ivaničková
prebal Pavel Blažo
2. vydanie, 30.000 výtlačkov

beletria, román
272 s., slovenčina
hmotnosť: 265 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,60 € 

*zimpa* in **O1**

Poľskú spisovateľku Mariu Kuncewiczowu poznajú slovenskí čitatelia z dvoch vydaní úspešného románu Tristan 1946. Román Cudzinka je jej prvým a azda najvýznamnejším románovým dielom. Roku 1935 začal román vychádzať na pokračovanie v časopisoch a knižne vyšiel o rok neskôr. Stal sa základným dielom modernej poľskej psychologickej prózy. Cudzinka, podobne ako ostatné diela Marie Kuncewiczowej, vychádza z reálnych udalostí a autentických, žijúcich postáv. V spomienkovej próze Fantomy autorka sama prezradila, že hlavná hrdinka tohto románu nie je nik iný ako jej vlastná matka. Prirodzene, nie je to jej detailný portrét. Poslúžila ako prototyp pre brilantnú psychologickú štúdiu ženy, ženskej frustrácie a neurózy, ktorá sa rodí z neuskutočnenej sebarealizácie v láske, umení a v živote vôbec. Hlavná hrdinka Ruža Žabczyńska bola nešťastná žena. Zaľúbila sa, ale jej láska sa nikdy nenaplnila. Tento moment bol pre jej ďalší život rozhodujúci. Túžila byť veľkou husľovou virtuózkou. Nestala sa ňou. Vytvorila si svoj vlastný uzavretý svet, v ktorom žila ako vo sne. Cudzinka bola preložená do všetkých svetových jazykov. Slovenský preklad je v poradí šestnásty, čo len potvrdzuje, že románu právom patrí miesto v základnom fonde svetovej literatúry 20. storočia.




jeho povinnosti hostiteľa, burácal basovým smiechom, tváril sa, že fľašku schováva, ale po chvíli nalial synovi trochu burgundského a ponáhľal sa podolievať aj ostatným. Adam sa zvíjal, akoby ho mučili:

- Eli, prestaň! Elka!...

Posmešne mu kývla hlavou. Zbyszek k nej natiahol ruku s pohárom.

- Pripi si so mnou, babi.

Štrngla si.

- Môj milovaný vnúčik, - zašepkala. - Dnes som ťa urazila, odpusť.

 Pobozkala chlapca, potom od neho trochu odstúpila a s prižmúrenými očami uvažovala:

- Kde som to len nabrala, že sa podobá na žida? Hlúpe zdanie! No a keby sa aj ponášal - dajsamisvete. Och, presvedčila som sa, veru som sa presvedčila, aká sprostosť sú tie zásadné rozdiely.

Po tejto myšlienke stíchli. Adam s Martou si vymenili zúfalé pohľady. Ruža zbavená hnevu a vznešenosti, zrumenená od alkoholu, naplnená snahou o zmierenie ich desila. Adam nebral vážne, čo hovorila v salóne o veľkej zmene, ktorá vraj v nej nastala. V priebehu ich manželstva už toľko ráz' sľubovala, že „všetkému je koniec“, že „už ani o deň dlhšie“, aj si kufre zbalila, napísala testament, ba aj odcestovala... Čo mohla znamenať akási abstraktná, nijaký poriadok neohrozujúca zmena v porovnaní s nepatrným dosahom týchto reálnych faktov? Adam si myslel, že ak sa v slzách roztopili testamenty, vyhrážky, odchody, tým. skôr život bez stopy odveje tú vymyslenú tajomnú premenu, „Len aby si Evelina tými fantáziami nenarobila zle na nervy alebo na srdce," sužoval sa. Ale ženino správanie počas obeda nasvedčovalo, že sa predsa len stalo čosi, čo urobilo z nej iného človeka. Adam, ktorý už vyše štyridsať rokov pozoroval, že ani najdrsnejšie búrky života, najtrpezlivejšie dohováranie a najprirodzenejšie argumenty neotriasli jej povahou, zľakol sa moci, ktorá spôsobila, že neúprosná Ruža tak zrazu všetko celému svetu odpúšťa.

,,Čo to len môže byť?“ zhŕňal svoje poznatky. „Že by cítila blížiacu sa smrť? Ved bola neraz chorá a ani s bohom sa nechcela zmieriť, o ľuďoch už ani nehovoriac... Možno, že boh vyslyšal moje modlitby a sám zostupuje k nej, núti ju, aby pred ním konečne sklonila svoju spupnú šiju.“

Elka, - povedal,. — Včera bola nedeľa... Bola si na ďakovnej omši v tom kostole, kde je ten múdry spovedník? Nedávno som ti o ňom vravel.

Pozrela na muža, akoby s námahou odtŕhala pohľad a predstavivosť od akejsi pravdy, ktorá jej bola vari nadovšetko milá.

Čo to vravíš, Adam? Na omši? Nie, nebola som. Načo mi je omša a spovedník? Ja aj doma — včera, predvčerom... áno, od soboty, od piatej hodiny popoludní — sedím a v duši mi hrajú organy, koná sa pobožnosť ... Skutočne!

Prekvapene sa poobzerala.

- Načo je tu potrebný boh? S tým, čo mám v duši, aj tak nemôžem zhrešiť. A ak aj zhreším, ako som, ja nehodná, zhrešila dnes svojím hnevom (čo robiť, povahu len tak hneď nezmeníš), zachváti ma taká ľútosť, také zahanbenie... Najradšej by som vám ruky, nohy bozkávala a prosila: zabudnite, stalo sa to posledný raz! Posledný!

Martu to zlomilo. Tie slová boli prisilné a zneli veľmi záväzne: posledný raz. Ale Ruža už medzitým jedla biftek, s chuťou prežúvala, vŕšila na vidličku mäso, zeleninu a všetko to zajedala chlebom.

- Váša Sabina sa náramne zdokonalila. Takto upečený biftek, to je Kunststuck. Je z pravej sviečkovej 

ŠALING, SAMO - SLOVNÍK CUDZÍCH SLOV

ŠALING, SAMO
ŠALINGOVÁ, MÁRIA
PETER, ONDREJ

SLOVNÍK CUDZÍCH SLOV

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1970
3. zrevidované vydanie, 30.150 výtlačkov

slovníky
1140 s., slovenčina
hmotnosť: 660 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: zachovalý

0,70 €

*zimpa* in *060*






SANDANY, ARTÚR - POĽŠTINA DO VRECKA

SANDANY, ARTÚR
SOWA, FRANCISZEK

POĽŠTINA DO VRECKA

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1987
2. vydanie, 7.850 výtlačkov

jazyky, prekladové slovníky,
336 s., slovenčina, poľština
hmotnosť: 215 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

PREDANÉ

*zimpa*  in **S4P**






TEPLIČKA, IVAN - FYZIKA

TEPLIČKA, IVAN

FYZIKA
Pomôcka pre maturantov a uchádzačov o štúdium na vysokých školách

Enigma, Nitra, 1998
edícia Chystáte sa na maturitu?
ISBN 80-85471-58-2

učebnice, fyzika
286 s., slovenčina
hmotnosť: 252 g

mäkká väzba

0,90 € stav: veľmi dobrý, nepoužívaná*zimpa*  PREDANÉ
0,90 € stav: veľmi dobrý, nepoužívaná *gopal2*  DAROVANÉ EGJAK

Edícia kníh CHYSTÁTE SA NA MATURITU ? už svojím názvom naznačuje, komu je určená. Iste však po nej siahnu aj študenti nižších ročníkov rozličných typov škôl, účastníci kurzov i samoukovia, ktorí chcú mať „poruke“ základný prehľad vedomostí z daného predmetu. Témy príručiek sú zhrnutím stredoškolského učiva.

Rozhodne si nemyslíme, že naše príručky majú byť jedinou študijnou pomôckou v záverečnej fáze prípravy na skúšku. Nemali by ani suplovať základné učebnice v procese výučby. Ich vydaním sa snažíme poskytnúť študentom materiál, ktorý im pomôže zosystematizovať a upevniť vedomosti nadobudnuté počas štúdia. Myslíme si tiež, že s našou knižkou sa študent pripraví na skúšky s nižšou mierou stresu ako bez nej.

Želáme Vám spokojnosť s Vaším výkonom pri zelenom stole a úspešný štart do sveta dospelých.




GULEJA, KAROL - SVET DROTÁROV

GULEJA, KAROL
KLIMEK, REINHARD
SUCHY, TOMI

SVET DROTÁROV
Umeleckohistorická etnograficko-technická sociálna monografia

Matica Slovenská, Martin, 1992
preklad Viliam Mruškovič
edícia Teória a výskum
séria Monografie
obálka Pavol Menich
kresby Kristian Fehl
1. vydanie, 7.000 výtlačkov
ISBN 80-7090-232-9

monografie, folklór,
260 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 730 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý na niektorých miestach podčiarknutý text

7,00 € PREDANÉ

*zimpa* in **O2**

Publikácia predstavuje dejiny drotárstva na Slovensku i vo svete, opisuje životné osudy desiatok nositeľov tohto remesla, ktoré sa začalo formovať v 17. storočí a ešte v prvej tretine 20. storočia ovplyvňovalo všedný život v slovenských mestách a na vidieku.

Publikácia Svet drotárov opisuje živnostnícke, manufaktúrne i továrenské podnikanie drotárov pochádzajúcich z viac ako 150 obcí Kysúc, z okolia Bytče a z ďalších obcí stredného Považia. Pracovali v Rusku, Poľsku, Maďarsku, na Morave a v Čechách, v Rakúsku, Nemecku, Belgicku, Švajčiarsku, na Balkáne a vysťahovali sa aj do Ameriky. V samostatných kapitolách opisuje život drotárskych učňov - džarkov, všíma si prílev peňazí, ktoré plynuli od drotárov na Slovensko, ich vplyv na rozvoj obcí i miestneho obyvateľstva. Osobitnú pozornosť venuje odrazu práce a života drotárov v kultúre a umení. Takmer polovicu z 250-stranovej knihy tvoria zoznam pramenných materiálov, fotografie, dokumenty, reprodukcie výtvarných diel a nemecké resumé.





VŠETKY DETI SÚ DOBRÉ 2

VŠETKY DETI SÚ DOBRÉ 2

Columbus, Bratislava, 2001
zostavila Viera Prokešová
ilustrácie a obálka Martina Matlovičová
ISBN 80-7136-063-5

knihy pre deti, próza krátka,
64 s., slovenčina
hmotnosť: 76 s

mäkká väzba
stav: dobrý

0,80 € *zimpa* in **O1**
0,80 € *kbbid* in *kat-DET*


Vážení čitatelia, touto knižkou, už druhou, sa s vami chceme podeliť o nové príbehy našich detí, ktoré nám poslali v druhom ročníku Detského činu roka.

V roku 2002 spoločnosť Whirlpool na Slovensku oslavuje 10 rokov od svojho založenia. Sme radi a sme hrdí nielen na výsledky práce všetkých zamestnancov, ale nemenej sa tešíme i úspechom, ktoré sme dosiahli v oblasti podpory a rozvíjania DOBRA, a to najmä prostredníctvom detí.

Nech je táto knižka inšpiráciou a zrkadlom pre nás dospelých, ako i poďakovaním za rozvíjanie pozitívnych ľudských hodnôt v našich deťoch všetkým, ktorí v dobro veria a dobro konajú.





V sobotu 13. mája tohto roku sme sa s otcom rozhodli isť okúpať do jazera neďaleko Dubnice nad Váhom. Keďže to bolo dosť ďaleko od nášho bydliska a bolo veľmi horúco, otcov priateľ nás zaviezol k elektrárni autom. Odtiaľ sme už kráčali pešo. Dohodli sme sa, že pôjdeme na opačnú stranu jazera. Otcovi sa však nechcelo ísť peši okolo, a preto sa rozhodol na druhú stranu preplávať. Skočil do vody a začal plávať. Kým som prišiel na dohodnuté miesto, otec už bol asi v polovici jazera. Plával akosi pomaly a neustále kašľal.

Keď bol asi desať metrov od brehu, na ktorom som ho čakal, naraz prestal plávať. Bolo mi to čudné, ale najprv som si myslel, že to robí náročky, aby ma vystrašil.

Zostal nehybne asi 2 minúty, keď som sa náhle rozhodol skočiť za ním do vody. Vôbec som nerozmýšľal, aká je voda v jazere hlboká, plával som k nemu, otočil som ho tvárou k sebe - bola akási fialová a oči neprirodzene otvorené. Napadlo mi, že je asi v bezvedomí.

Veľmi som sa zľakol, čo je s ním, ale napriek strachu som ho pritiahol k brehu. Môj otec je pomerne vysoký a pevný chlap.

Na brehu sedelo niekoľko rybárov, jeden z nich mi pribehol na pomoc... Neznámy mu robil masáž srdca.

Ktosi rýchlo bežal telefonovať do blízkej štrkovne, aby prišla pomoc. Otec stále ležal nehybne na boku, onedlho prišla sanitka. Vypumpovali mu vodu z pľúc a potom ho odviezli do nemocnice v Ilave na ARO.

Tam bol pod lekárskym dozorom niekoľko dní, až potom ho prepustili do domácej opatery.

Ešte v ten deň, podvečer, som to bol oznámiť babke -otcovej mame. Potreboval som sa niekomu zdôveriť s týmto nepríjemným zážitkom.

Chcem ešte dodať, že moji rodičia nežijú spolu už niekoľko rokov, sú rozvedení. Náš otec sa o mňa a moju sestru nie veľmi staral, mama nás vychováva a opatruje sama. Nemá to ľahké. V poslednom období sa ale otec zmenil, sme viac spolu, občas mi niečo kúpi, dá nejakú korunu, ideme spolu do prírody a je nám fajn.

Tak ako v tú osudnú májovú sobotu, keď sme si ako-tak dali do poriadku vzťahy otec - syn a bol som pyšný, že aj ja, obyčajný 13-ročný chalan, mám otca ako moji kamaráti.

Som hrdý na to, že som vlastne pomohol zachrániť môjho otca...

Chvalabohu, už je v poriadku, a navrhol som mu, že budem na neho dávať pozor, aj keď spolu nebývame. Chlapi majú predsa držať spolu, aspoň ja si to myslím.

Tomáš Jančo, ZŠ Janka Kráľa 1, Nová Dubnica

GLÜCKSELIG, JOSEF - ŽIVÝ KONTRABAND

GLÜCKSELIG, JOSEF

ŽIVÝ KONTRABAND

Západočeské nakladatelství, 1985
prebal a ilustrácie Miloslav Havlíček
1. vydanie, 25.000 výtlačkov

román, kriminálka,
192 s., čeština
hmotnosť: 315 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,30 €

*zimpa* in **O1**

Zkušený autor kriminalistických reportáží napsal napínavý příběh o živém kontrabandu, tzv. únosu mozků — pašování osob na Západ. Podkladem mu byly skutečné události, kdy naše Bezpečnost zneškodnila ve spolupráci s orgány lidového Maďarska a NDR nebezpečnou převáděčskou skupinu Michaela Bähnera. Jací lidé utíkají na Západ? Kdo a jak jim v jejich ilegálních přechodech pomáhá? Renomovaný autor tohoto žánru vylíčil podle autentických událostí osudy šéfů západních převáděčských organizací, jako byli kromě Michaela Bähnera také Hans Lenzlinger či Josef Steiner. Bez nadsázky vypráví čtenářům o nekompromisním boji mezi převáděčskými organizacemi a vydírání osob, pašovaných na Západ. Část děje se odehrává také v Západočeském kraji.






Osaměl se svými myšlenkami. Nezabýval se však nadcházejícím večerem, který mu sliboval příjemné milostné dobrodružství. Byl sám na sebe pyšný nikoliv proto, že se mu nepochybně ještě večer podaří získat Giselu Wetterovou jako ženu, nýbrž z toho důvodu, že má pro Bähnera dalšího zákazníka.

Je to docela obyčejný kšeft, říkal si v duchu, který sype peníze ... Podle toho musí člověk taky jednat. Když nevyjdou dvě dušičky, bude alespoň jedna. Dobrá tisícovka. Za ty dva, co jsem získal na sklonku ledna v Magdeburku mi Bähner bez řeči vyplatil dva tisíce. Dnes už jsou na Západě. A za paní Giselku bude další tisícovka, ať už se dostane za hranici nebo ne. To už není moje starost...

„Pane vrchní! Ještě jeden koňak .. .“

S nikým si nepřipíjel, pil však dost. Připadal si jako úspěšný obchodní cestující, který by urazil Merkura, kdyby svou úspěšnou transakci patřičně nezapil.

Už před osmou hodinou pak tiskl zvonek u bytu s vizitkou: Dr. Thomas Wetter. A zanedlouho měl potom v náručí i Giselu Wetterovou ...

Přibližně ve stejnou dobu, kdy se v hotelu Erfurtský dvůr setkala Gisela Wetterová s Klausem Fischerem, vcházeli do advokátní kanceláře Heinze Brudera dva muži, kteří měli s Fischerem mnoho společného: Michael Bähner a Josef Kriegel. Posledně jmenovaný si přijel do Freiburgu nejen pro honorář za tři získané zákazníky, ale i pro další instrukce. Navíc chtěl Bähner, aby jeho komplic osobně referoval doktoru Bruderovi o svém posledním úspěchu i neúspěchu v Lipsku.

Advokát je usadil do křesel, nabídl po cigaretě a potom se zeptal:

„Tak čím, pánové, začneme?“

Byla to však spíš jen řečnická otázka. Bruder na ni nečekal odpověď a sám pokračoval:

„Jsem rád, že se nám konečně dostává naše podnikání do obrátek. Neříkám, že se točí, jak bych si představoval, ale během února jsme skutečně dosáhli určitých úspěchů. Také vaší zásluhou, Kriegele. Ta trojice z Gery byl dobrý tah. A hlavně šlo všechno rychle a bez průtahů. Doufám, že už jste dostal za svou práci vyplacený honorář?“

Josef Kriegel spokojeně pokýval hlavou a advokát pokračoval:

„Teď prý máte cosi rozpracované v Lipsku? Jak to s tím vypadá?“

„V jednom případě velice dobře,“ odpověděl poněkud váhavě Kriegel, „ve druhém ..

„Naopak velice špatně,“ přerušil ho Heinz Bruder. „Povídejte ...“

„Nejdřív snad tedy o tom, co nevyšlo ...“

Kriegel si přejel prsty po svém přibarveném mrožím kníru, zhluboka natáhl do plic dým z cigarety a teprve potom začal referovat.

„Jednalo se o jistého doktora Hochlanda z Lipska a o jeho ženu. Taky je lékařka. O tom, že by tihle lidé nebyli proti tomu odejít na Západ, jsem se dověděl od Hochlandova bratra, který žije v Západním Berlíně. Dokonce mi slíbil, že jim o tom do Lipska napíše. Udělal to a dostal od svého bratra vcelku pozitivní odpověď. Tak jsem se za doktorem Hochlandem vydal. Zjistil jsem, že je rentgenologem, a tak jsem s sebou vzal pár lékařských katalogů s nabídkami míst a platů.

Sešli jsme se v jedné lipské kavárně a asi hodinku si povídali. Měl jsem Hochlanda na háčku, jen zaseknout. Dokonce ani naše taxa se mu nezdála přehnaná a tvrdil mi, že to pro něho nebude žádný problém. Dohodli jsme, že se za čtrnáct dnů setkáme ve východním Berlíně, kam mně měl přinést fotografie do cestovních pasů a podepsat formuláře žádosti o udělení víz. Jenomže Hochland na dohodnutou schůzku nepřišel. Volal jsem mu večer do bytu, ale nebyl doma. Telefon vzala jeho žena a mluvila se mnou jako s gangsterem.


ZUSKINOVÁ, IVETA - VALASKÁ ŠKOLA PRE MALÝCH AJ VEĽKÝCH

ZUSKINOVÁ, IVETA

VALASKÁ ŠKOLA PRE MALÝCH AJ VEĽKÝCH

Spoločnosť priateľov Múzea liptovskej dediny, Ružomberok, 2008
ISBN 978-80968054-5-7

domácnosť, história, folklór
22 s., slovenčina
hmotnosť: 88 g

mäkká väzba, veľký formát
stav: dobrý

1,50 € PREDANÉ

*zimpa*  in *085*




SLOBODA, RUDOLF - HEREČKY

SLOBODA, RUDOLF

HEREČKY

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1995
obálka Dušan Grečner
1. vydanie
ISBN 80-220-0640-8

Beletria, próza krátka, poviedky
136 s., slovenčina
hmotnosť: 250 g

tvrdá väzba s prebalom
stav veľmi dobrý, na predsádke neautorské venovanie

2,40 €  PREDANÉ!

*zimpa*

Čítanie textov Rudolfa Slobodu, či už ide o román, poviedky alebo hoci scenár, vždy vzbudzuje radostné očakávanie. Znovu si uvedomujeme, aký neopakovateľný je štýl tohto autora, ako ho - už vlastne dôverne -poznáme a ako príjemne nás vždy vie prekvapiť, očariť, nadlho zaujať. Mnohé polohy či situácie, v akých sa ocitajú svojrázne Slobodove postavy a postavičky, veľmi dobre poznáme, neraz sa v nich, úplne bizarných, objavujeme: takíto sme boli, toto sme my.

Slobodove poviedky nás teda nachádzajú celkom pripravených; až keď sa do nich zahĺbime, zisťujeme, čo všetko možno novým, inak nasvieteným detailom postihnúť, aj ako sa dajú veci, a teda svet, pekne dopĺňať.






Krompáč

Janovi už začali hovoriť starý Jano. Slovíčko starý sa vláčne vplazilo do rozhovorov, spočiatku nebola pre Jana nová situácia ťažkou. Ešte stále nezbadal, ako ozaj vyzerá na ulici. Musel ísť na nepríjemnú návštevu do hlavného mesta. A tam mu akísi mladíci vynadali, zbili ho, roztrhali mu občiansky preukaz, a to všetko po tom, ako skončil onú nepríjemnú návštevu u bratanca. O pár týždňov už považoval bitku a tých mladíkov za pozitívny zážitok: dozvedel sa, aký je slabý. Ale návšteva u bratanca sa stále viac a viac zadierala do mysle, mátala v spánku. Súdiac podľa ťažoby, Jano pochopil, že nie je iba slabý, ale aj hlúpejší. A to ho najviac prekvapilo. Uveril, že zostarol a že je slabý, ale nikdy si nemyslel, že bude v starobe aj hlúpejší.

Trvalo niekoľko ďalších týždňov, pokým si Jano uvedomil, že pocit hlúposti, zníženie sebavedomia mu nasugeroval bratanec. Bratanec je iba o dva roky mladší, ale má dvoch synov a stykom s mládežou nadobudol rôzne grify, i oblieka sa ako mladý, často ukazuje zuby, smeje sa, okoreňuje reč sexuálnymi výrazmi a slangom mládeže (aspoň tak to Jano predpokladal - v skutočnosti bratanec rozprával prostým bratislavským slangom, aký sa praktikuje medzi holičmi, čašníkmi, dopravákmi a pod.).

Jano teda vo svojich šesťdesiatich rokoch pochopil, že je dedinčan, vidiečan a že mesto už nikdy nepochopí.

Najviac ho prekvapilo, že v hlavnom meste je všetko lacnejšie ako u nich na dedine. A pritom celá rodina, i bratanec, vyšli z prostredia, kde sa hovorilo, že žiť v meste je veľmi nákladné. Jano vošiel do akéhosi bistra a za päťdesiat korún sa najedol a vypil dve pivá. Pre dedinčana je ešte aj dnes päťdesiatkorunáčka veľkou bankovkou, ale už fungujú aj inflačné pravdy, takže koniec koncov, keď si Jano všetko zrátal, logicky, rozumom uznal, že sa najedol lacno. Isteže na ich dedine niet miesta, kde by sa dalo takto najesť, a Jano vedel, že tie peniaze musí vidieť v širšom kontexte: nebol takým dedinčanom, ktorý neuzná aj príplatok za pohodlie a podobne.

V bistre okrem toho obsluhovala veľmi dobrá baba, taký typ, čo vidno na reklamách, prsia výrazné, pery výrazné, oči veľké a čierne, vlasy veľké, všetko povšimnutiahodné. Jano by jej prial väčší zadok. Obával sa, že len zadok ženu trocha brzdil v pohybe medzi hosťami - nevedel, že baba by väčší zadok nechcela. Keby tu bol bratanec, iste by nadviazal aspoň slovný kontakt s tou babou. Jano si všimol, že žena bola veľmi papuľnatá a hnevlivá, robota ju nebavila a už myslela na koniec smeny. A to jej dodávalo ešte viac sexu: každý jej pohyb naznačoval, že tu pracuje akoby dočasne, pokým si ju nevšimne niekto bohatší a neocení jej prednosti.

Keď už teda Jano nevládal zabudnúť na konflikt s bratancom, utešoval sa spomienkou na ženu z bistra. Obe predstavy sa dali dokopy, takže keď Jana unavilo rozmýšľanie o konflikte, predstavil si, ako pije pivo a tá žena tam stojí.

Konečne, asi po polroku, bratanec napísal, že dedičstvo po strýkovi vzal do rúk jeden šikovný právnik súkromník, a pozval Jana zase do hlavného mesta, aby sa s právnikom zoznámil a čosi aj podpísal. Zrejme to bude veľmi drahé.

Stretnutie s bratancom bolo tentoraz ešte ponurejšie. Janovi dali kávu a koňak a vypočul si veľmi zložité výklady o delení strýkovho majetku. Rozumel každému piatemu slovu, fakticky nerozumel vôbec. A ani nevedel, čo od neho chcú... právnik

KOREŇ, MILAN - ŠTÚDIE O TATRANSKOM NÁRODNOM PARKU 5 (38)

KOREŇ, MILAN

ŠTÚDIE O TATRANSKOM NÁRODNOM PARKU 5 (38)

Marmota Press, Poprad, 2002
ISBN 80-967055-9-8

príroda, veda,
168 s., slovenčina, angličtina
hmotnosť: 252 g

mäkká väzba
stav dobrý, na cca 5 stranách podčiarknutý text

1,00 €  *zimpa*  DAROVANÉ mipet








piatok 7. júla 2017

ČAPEK, KAREL - MĚL JSEM PSA A KOČKU

ČAPEK, KAREL

MĚL JSEM PSA A KOČKU

Melantrich, Praha, 1996
edícia Česká próza
obálka Pavel Hrach
2. vydanie
ISBN 80-7023-228-5

fejtóny, eseje, próza krátka,
136 s., čeština
hmotnosť: 122 g

mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý

2,00 € PREDANÉ

*zimpa* in **O1**

Historky o psech a kočkách patří do tvorby Karla Čapka stejně neodmyslitelně jako příběhy zahradnické, filmařské, divadelní. Tvoří v díle velkého humanisty jakýsi odpočinkový protějšek všem civilizačním můrám z Továrny na Absolutno, Krakatitu či Války s mloky - a z jiného úhlu pohledu doplňují v dobrém slova smyslu moralistní práce publicistické (Sloupkový ambit, Marsyas), beletristické (Hordubal, Obyčejný život, První parta) či dramatické (Matka, Bílá nemoc). Půvabná, vtipná i jímavá, a především hluboce lidská knížka Měl jsem psa a kočku vyšla poprvé v neúplné podobě po Čapkově smrti v roce 1939, tento kompletní soubor vydal před více než třiceti lety Československý spisovatel. Důvod, proč se Melantrich vrací k tomuto zdánlivě okrajovému, ale v podstatě velmi typickému dílku Karla Čapka, je prostý: Čapkovy postřehy ze života zvířat a lidí nejen nestárnou, ale v dnešní uspěchané době znamenají oázu klidu, míru, lásky a obyčejného štěstí. A to jistě není málo.





Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 E. D. F. St. B. 12233, M. F. T. 371 /II (totiž ten pejsek, ne ten pán), a zeptal se mne přísně, mám-li rodokmen. Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák; přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy. Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence. Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se do kolečka; bylo to vyzvání: Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň; pojď, budeme si hrát na zelené louce; poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat; ach, jak jsi krásný, můj princi! Načež on (totiž ten pán, nikoliv ten pes) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubik udýchal; pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek. Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nej jemnějších citech, ale je to loajální pejsek; chovala se vzorně. Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.

Pak začala ztrácet humor a chlupy; byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně; olezlá, s těžkými boky a hřbetem kostnatým — To vypadám, člověče! Že jsem o tři roky starší? Ach, kde je mé mládí! všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel... Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat. Jednoho dne zalezla do své boudy — je to místo hanby; zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda; tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nej sladšími hlasy volali kočku. Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce — ženské při takových okolnostech vždycky září — že máme štěňátka. Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila; bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny. Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.