SLIACKY, ONDREJ - SLOVNÍK SLOVENSKÝCH SPISOVATEĽOV PRE DETI A MLÁDEŽ

SLIACKY, ONDREJ

SLOVNÍK SLOVENSKÝCH SPISOVATEĽOV PRE DETI A MLÁDEŽ

Mladé letá, Bratislava, 1978
prebal Ladislav Vančo
2. rozšírené a opravené vydanie, 10.000 výtlačkov

literárna teória, životopisy,
340 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 582 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,90 €

*BIB07* (in *085*)

BOHUŠ, IVAN - TATRANSKÝ KALEIDOSKOP

BOHUŠ, IVAN

TATRANSKÝ KALEIDOSKOP

Osveta, Martin, 1977
prebal Branimír Kraker
fotografie Božena Mrhová
1. vydanie, 8.000 výtlačkov

publikácie obrázkové, próza krátka, príroda
152 s., 56 s. fot., slovenčina
hmotnosť:  592 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

PREDANÉ

*BIB07*  in **S8Z**

Predkladáme milovníkom a návštevníkom Vysokých Tatier pútavú, príťažlivou formou rozprávania napísanú knihu o tatranskej živej i neživej prírode, ako aj o vzťahu človeka k nej. Autor žije v Tatrách a pod Tatrami celý život a tatranskej problematike, najmä vzniku a rozvoju tatranských osád a využitiu Tatier pre blaho človeka, sa venuje viac ako 30 rokov. Výsledky svojich štúdií, výskumov a osobnej skúsenosti zhrnul do 34 kapitol, ktoré na seba nadväzujú a podávajú ucelený obraz o minulosti, prítomnosti a perspektívach Tatier.

Dozvedáme sa v nich o zemepisných, pôdnych a vodných pomeroch, o vegetácii, o tatranskom lese a jeho obyvateľoch. Hlavnú pozornosť však venuje človeku a jeho vzťahu k našim veľhorám v minulosti a dnes. Od prvých návštevníkov a odvážlivcov, ktorí sa pokúsili zdolať tatranské štíty, a nechýbala medzi nimi ani žena, cez vznik prvých vysokohorských osád, klimatických kúpeľov a rekreačných stredísk až po dnešné hospodárske, spoločenské a športové využitie. Minulosť autor konfrontuje vždy so súčasnosťou, vyzdvihuje klady, ale upozorňuje aj na súčasné problémy zvýšenej návštevnosti a výstavby. Vystríha pred nebezpečenstvami, ktoré hrozia návštevníkom a turistom, najmä z neznalosti osobitných podmienok vysokohorskej prírody a nedodržiavania pokynov Horskej služby.

Osobitnú pozornosť venuje autor významným bádateľom a návštevníkom Tatier a v dvoch kapitolách hovorí o pobyte Lenina v Tatrách a o jeho výstupoch na Svinicu a Rysy. V ďalších kapitolách rozpráva o udalostiach, ktoré zohrali významnú úlohu v protifašistickom odboji, za Slovenského národného povstania, o pokrokových tradíciách, ktoré pestujú najmä v mládeži národnú hrdosť a lásku k vlasti — stretnutia na Symbolickom cintoríne, každoročné výstupy na Rysy, výstupy na Kriváň. Nezabudol ani na to, že Tatry a ich prekrásna príroda sú stálym inšpiračným zdrojom pre básnikov, výtvarníkov i hudobníkov. Živé a pútavé rozprávanie je doplnené obrazovou prílohou.

Veríme preto, že kniha splní to poslanie, ktoré vyslovil autor v závere, keď píše: „O čo mi v týchto rozprávaniach predovšetkým išlo? Aby som vzbudil vo vás záujem o osudy Tatier, ale najmä, aby ste sa stali ich ozajstnými priateľmi ... Keby som sa raz dopočul, že aj moje rozprávania pomohli vychovať či prevychovať a nadchnúť návštevníkov Tatier, bolo by to pre mňa veľké zadosťučinenie.“ Prečo? Na to odpovedá posledná kapitola knihy s názvom: Aby sme ich zachovali.

„KRONIKY“ TATRANSKÝCH KONČIAROV

najstarší horolezci nechávali na tatranských štítoch znaky svojej prítomnosti. Spočiatku prevažne v podobe kamenných pyramíd, neskôr aj vo forme písomných svedectiev. V najstaršom známom opise výstupu na tatranský končiar z polovice 17. storočia, ktorý nám zanechal sliezsky študent Daniel Speer alias Simplicissimus, je podrobne opísaný ceremoniál ukladania navštíveniek do fľaše, ktorú výletníci na vrchole Kežmarského štítu zahrabali pod skaliská, ako to pred nimi spravili aj ich predchodcovia.

V klasickej epoche tatranského horolezectva mali navštívenky predovšetkým svedčiť, že panenský vrchol dosiahli ľudia. Skoro až do konca 19. storočia sa „dobytie“ tatranského štítu hodnotilo relatívne rovnakými kritériami, ako dnes napríklad úspechy tatranských horolezcov niekde v Himalájach. Je preto len prirodzené, že anonymných kamenných panáčkov veľmi skoro nahradili konkrétne záznamy, nepripúšťajúce zámenu a omyl, a bez ktorých do čias prvej svetovej vojny bolo možno ťažko obhájiť svoj primát, aj keď túra bola zapísaná do služobnej knižočky horského vodcu, alebo ju prvolezci obšírne zverejnili v tlači.

Najdávnejšie navštívenky boli lakonické: dátum, mená, bodka. Na ich uloženie slúžili spočiatku obyčajné fľaše, zväčša od nápojov, ktoré turisti počas výstupu alebo oddychu na dosiahnutom štíte s chuťou vyprázdnili. Aj tí, čo si zabudli ceruzu, vedeli si pomôcť. Našiel som podpisy vypichnuté ihlou, vyryté ostrými kamienkami, napísané rúžom, ale aj inými pomôckami.

Aj keď prvovýstup bol vždy hodnotený ako „čosi viacej“, záznam na vrchole nebol odjakživa len výsadou prvolezcov. Navštívenky na tatranských štítoch sa postupne hromadili a poskytovali najlepšie podklady na štatistické hodnotenie návštevnosti jednotlivých štítov. Od konca 19. storočia umiesťovali turistické organizácie (najprv Uhorský karpatský spolok a po prvej svetovej vojne Klub československých turistov, James i Klub slovenských turistov a lyžiarov) na rôznych známejších vrcholkoch vodotesné klubové plechovnice, do ktorých ukladali horolezci svoje navštívenky a záznamy. Najmä za Rakúsko-Uhorska, keď sa výstupy na tatranské štíty uskutočňovali skoro bez výnimky iba s horským vodcom, bolo možné konfrontáciou vodcovských služobných knižočiek s vrcholovými „kronikami“ získať skoro stopercentne spoľahlivé štatistické dáta o množstve výstupov na končiare Tatier. Prehľady o návštevnosti štítov zverejňoval vtedy Teodor Posewitz každý rok v zborníkoch Uhorského karpatského spolku. Bola to v tom čase vcelku jednoduchá práca. Nijaké procesie na tatranských štítoch; na jednotlivé vrchy spravidla len jedna jediná výstupová cesta. Ak by ste však mali pochybnosti, môžem vám požičať tie staré údaje a s ceruzkou v ruke si sami overte,

tatranských vrcholov, a to Lomnického štítu, Ľadového štítu a Kriváňa 49, 28, respektíve 11 „odvážlivcov“.

Niektoré končiare strácali len teraz panenský charakter, na iné si horolezci nachádzali nové výstupové cesty. Po zorganizovaní horskej záchrannej služby pri turistických spolkoch, začal sa podčiarkovať význam vrcholových záznamov aj ako vodidlo pri pátraní po nezvestných horolezcoch.

Chronologické usporiadanie starších vizitiek pomohlo v niekoľkých prípadoch aj pri rozuzlení otázky, ktorý výstup mal charakter prvovýstupu, ak ho jeho autor sám nespopularizoval a v tlači sa neskôr objavili nesprávne údaje a nejasnosti.

Typickým príkladom je Gerlachovský štít.

V literatúre bol dlhý čas rozšírený údaj. že prvý naň vystúpil novolesniansky učiteľ Ján Still so štyrmi poľovníkmi roku 1834. Kto si to vymyslel a ako k tomu dospel, to neviem povedať. Ale za najhodnovernejšie pokladám, prirodzene, svedectvo samého Jána Stilla, ktorý jednoznačne tvrdil, že prvý zo svojich výstupov na najvyšší štít Tatier vykonal roku 1872. A navyše nikdy nepovedal, že jeho prvá túra bola vôbec prvá na tento štít, ba práve naopak, veľmi dobre vedel o skoršom výstupe Martina Spitzkopfa Urbana.

Hoci sa originály najstarších záznamov o výstupoch nezachovali, informujú nás o nich našťastie roztratené staršie literárne zmienky. V ich svetle prví boli na Gerlachovskom štíte 11. augusta 1855 poľskí botanici Zygmunt Bošniacki a Wojciech Grzegorzek, pravdepodobne so zakopanskými horskými vodcami, po nich roku 1868 dôstojníci viedenského vojenského zemepisného ústavu pri mapovacích prácach, krátko po nich neznámy nemecký turista so sprievodcom Martinom Spitzkopfom Urbanom a napokon až v auguste 1872 František Holst sprevádzaný Stillom. Ján Still sa v nasledujúcich rokoch stal vyhľadávaným sprievodcom na Gerlachovský štít. Roku 1874 bol na ňom aj s chýrnym kaukazským a himalájskym horolezcom Déchym.

V medzivojnových rokoch pokračoval v uverejňovaní stručných štatistických prehľadov o pohybe turistov a horolezcov na tatranských štítoch Klub československých turistov. Väčšinu týchto príspevkov nájdete na stránkach populárneho vlastivedného mesačníka Krásy Slovenska.

Cez vojnu akosi umĺklo toto nezvyčajné spravodajstvo. Škoda — povedal som si roku 1959, keď som si uvedomil, že som často čerpal z dávnejších údajov a že by sa na porovnanie zišli novšie štatistické dáta. odzrkadľujúce záujem o tatranské štíty v podmienkach nového socialistického československého štátu.

Horská služba zorganizovala pravidelné vyberanie obsahu vrcholových schránok. Na väčšine sledovaných štítov boli zo začiatku ešte staré valcovité plechovnice s klubovými emblémami predvojnových turistických spolkov. Ba miestami boli individuálne schránky, zhotovené z najrôznejších vhodných materiálov i rôzneho tvaru, na vekách či bokoch označené menami svojich výrobcov a darcov. Svojrázne krabice si pred polstoročím zhotovoval najmä tešínsky klampiar Rudolf Tannert, ktorý ich „roztrúsil“ vari na desiatich tatranských končiaroch.

Horská služba postupne vymenila všetky staršie plechovnice za kvalitné nové valce, ktoré umiestila na 85 vrcholoch. Voľné lístky sa ľahko poškodili, ale aj často strácali a mnohí horolezci neboli na zápis ani technicky vystrojení — nemali ceruzu a papier. Preto sú terajšie plechovky vybavené viazanými zápisníkmi a ceruzami a na prvých stránkach zápisníkov sú horolezecky dôležité dáta o končiari a rôzne praktické pokyny pre horolezcov. Systém zápisníkov zaručuje zároveň aj chronológiu, a tak sú dnešné vrcholové knižky skutočnými kronikami návštevnosti, ale aj iných významných údajov o tatranských štítoch.

Pustil som sa s chuťou a záujmom do vyhodnocovania obsahu vyprázdnených vrcholových schránok.

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN - FLÉTNOVÉ HODINY

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN

FLÉTNOVÉ HODINY
pohádky a povídky

Mladá fronta, Praha, 1969
preklad Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová
ilustrácie Cyril Bouda
edícia Máj (136)
doslov Emanuel Frynta
prebal Leo Novotný
1. vydanie, 110.500 výtlačkov

knihy pre deti, rozprávky, poviedky, próza krátka,
224 s., 16 príloh, čeština
hmotnosť: 319 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,00 €

*BIB07* (in *096*)

Dvaatřicet pohádek a povídek světově proslulého dánského pohádkáře minulého století, představujících výbor z rozsáhlého autorova díla tohoto žánru. Vystupují v nich nejen tradiční princezny, králové, drobní lidé, zvířata a imaginární bytosti, ale také personifikované věci. Autor doslovu o Andersenových pohádkách říká: "Jeho pohádky jsou zásadně umělé, v tom smyslu totiž, že jsou mu k tomu, aby jimi promlouvala duše jeho vlastní ... Celou řadu jich i on přejal z lidové ústní slovesnosti ... Andersen našel v pohádce adekvátní formu básnického sebevyjádření, příležitost k autentické výpovědi emocionální, filosofické a mravní, slovesný nástroj k vyslovení vlastní touhy."

Je to naprosto jisté

„Stala se hrozná věc!“ řekla slepice — řekla to na protilehlém konci vesnice, než se to vůbec přihodilo. „Stala se hrozná věc v počestném kurníku! Netroufám si ani dnes sama spát. Jak je dobře, že je nás na hřadě tolik pohromadě!“ — A pak se dala do vypravování, až ostatním slepicím peří vstávalo a kohoutovi spadl hřebínek. Však je to naprosto jisté!

Ale začněme od počátku, a ten se udál v kurníku na druhém konci vesnice. Slunce zapadalo a slepice vylétaly na hřad. Jedna z nich — měla bílé peří a krátké nohy, kladla svá vejce podle předpisu a byla, jako slepice, po všech stránkách úctyhodná —, když se teď octla na hřadě, prohrábla si zobákem peří a utrousila při tom peříčko.

„Vida ho!“ řekla, „čím víc si škubu peří, tím jsem krásnější!“ Řekla to v žertu, protože byla veselou kopou mezi slepicemi, ačkoli jinak, jak jsme již řekli, byla velmi úctyhodná. A pak usnula.

Kolem dokola bylo tma; slepice seděly jedna vedle druhé.

Ta, jež seděla u naší slepice nejblíž, nespala: slyšela a neslyšela, tak jak je to na tomto světě nejlepší, chceš-li žít v klidu a pokoji. Ale své druhé sousedce musila přece jen říci: „Slyšelas, co tu bylo řečeno? Já nikoho nejmenuji, ale jistá slepice se chce oškubat, aby prý byla hezká! Kdybych byla kohout, pohrdala bych jí!“

Přímo nad slepicemi seděla sova se svým sovákem a sůvičkami. V téhle rodině mají velmi tenké uši: slyšeli každičké slovo, které sousedka slepice řekla; zakouleli očima a soví máma rychle zamávala křídly: „Tohle neposlouchejte! — Ale jistě jste slyšeli, co povídali? Slyšela jsem to na vlastní uši — člověk mnoho slyší, nežli mu upadnou! Jedna ze slepic zapomněla do té míry, co se pro slepici sluší a patří, že si oškubává všechno peří a nechává kohouta dívat se na to!“

„Prenez garde aux enfants!“ napomínal otec sovák. „To není nic pro děti!“

„Povím to jen sově odnaproti! Je taková úctyhodná v společenských stycích!“ A sova odletěla.

„Hú — hú! Uhú!“ houkaly pak obě, a rovnou holubům do sousedova holubníku. „Slyšeli jste to? Slyšeli jste to! Uhú! Jedna slepice si oškubala kvůli kohoutovi všechno peří! Jistě zmrzne, jestli už vůbec nezmrzla, uhú!“

„Kdepak? Kdepak?“ vrkali holubi.

„V sousedovic dvoře! Viděla jsem to takřka na vlastní oči! Nedá se to skoro ani vypravovat! Ale je to naprosto jisté!“

„Věřím, věřím — na slovo!“ ujišťovali holubi a vrkali dolů do kurníku: „Jedna slepice — říká se také, že jsou dvě! — oškubaly si všechno peří, jen aby nevypadaly jako ostatní a vzbudily kohoutovu pozornost. Je to však odvážná hra, můžeš se snadno nachladit, uhnat si horečku a umřít, a jsou už teď obě v Pánu!“

„Probuďte se! Probuďte se!“ zakokrhal kohout a vyletěl na plot. Oči ještě sotva držel, ale přesto kokrhal: „Tři slepice zahynuly z nešťastné lásky ke kohoutovi! Oškubaly si všecičko peří! Je to ošklivá historie, nechci si ji nechat pro sebe, dejte to dál!“

„Dejte to dál!“ pištěli netopýři a slepice kdákaly a kohouti kokrhali: „Dejte to dál! Dejte to dál!“

A tak putoval onen příběh od kurníku ke kurníku a vrátil se na konec tam, odkud vlastně vyšel.

„Pět slepic,“ znělo to ted, „si oškubalo všecinko peří, aby ukázaly, která z nich se nejvíc zhubla milostným soužením pro kohouta, a pak se navzájem do krve uklovaly, až zůstaly ležet mrtvé, k velké hanbě a ostudě své rodiny a k velké škodě pro majitele!“

Slepice, která utrousila ono jediné volné peříčko, nepoznala v tom ovšem vlastní případ, a ježto byla úctyhodnou slepicí, prohlásila: „Pohrdám těmi slepicemi! Aleje takových víc! Podobnou věc ovšem nelze přejít mlčením. Také já učiním, co je v mých silách, aby se to dostalo do novin — tak se to rozletí po celé zemi: to si ony slepice, a jejich rodina s nimi, opravdu zaslouží!“

A dostalo se to tedy do novin, bylo to vytištěno a je to naprosto jisté: že z jediného peříčka se může vyklubat pět slepic!

FREUD, SIGMUND - MOJŽIŠ A MONOTEIZMUS

FREUD, SIGMUND

MOJŽIŠ A MONOTEIZMUS
(Der Mann Moses und die monotheistische Religion: Drei Abhandlungen)

Danubiapress, Bratislava, 1995
1. vydanie
preklad Milan Krankus
obálka Andrej Krátky
ISBN 80-218-0185-9

psychológia, psychológia analytická
168 s., slovenčina
hmotnosť: 288 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

PREDANÉ

*BIB07* (in *085*)

Vo svojom poslednom diele sa zakladateľ psychoanalýzy Sigmund Freud (1856 – 1939) vracia k problematike náboženstva, tentoraz však z iného, menej kritického aspektu, ako v predchádzajúcich prácach. Svoju pozornosť sústreďuje na postavu Mojžiša a jeho úlohu pri vzniku monoteistického židovského náboženstva a formovaní židovského národa. Vyslovuje pritom viacero odvážnych hypotéz a nových pohľadov. Vychádzajúc z psychoanalytického chápania (trauma – latencia – návrat potlačeného) skúma vznik a fenomén náboženskej viery u Židov a kresťanov a rozoberá podstatu i príčiny antisemitizmu a nenávisti voči Židom. V tejto práci sa Freud pokúsil o istý druh psycho-historického skúmania a zároveň vyjadril aj svoje osobné názory na dobu, v ktorej žil. Hoci mnohé jeho postoje sú dodnes predmetom búrlivej diskusie, kniha je cenným príspevkom k psychológii náboženstva, antropológii a teórii kultúry

.... Ak teda bol Mojžiš Egypťan, prvým výsledkom tohto predpokladu bude ďalšia hádanka, na ktorú sa dá ťažko odpovedať. Ak sa národ alebo kmeň pripravuje na nejaké veľké podujatie, nemožno očakávať nič iné, než že sa jeden zo súkmeňovcov ujme vodcovstva alebo ho na túto úlohu zvolia. Nie je však ľahké uhádnuť, čo by mohlo podnietiť aristokratického Egypťana - možno princa, kňaza alebo vysokého úradníka - aby sa postavil na čelo húfu cudzích, kultúrne zaostalých privandrovalcov a opustil s nimi krajinu. Všeobecne známe pohŕdanie Egypťanov cudzími národmi robí takéto počínanie veľmi nepravdepodobným. Naozaj by som bol ochotný veriť, že práve preto nechceli historici, ktorí uznali meno Mojžiš za egyptské a pripisovali tomuto mužovi všetku egyptskú múdrosť, prijať, čo z toho zreteľne vyplývalo - totiž možnosť, že Mojžiš bol Egypťan.

K tejto prvej ťažkosti sa čoskoro pridá ďalšia. Nesmieme zabúdať, že Mojžiš bol nielen politickým vodcom Hebrejov žijúcich v Egypte, ale aj ich zákonodarcom a učiteľom, ktorý ich donútil vyznávať nové náboženstvo, nazývané ešte aj dnes podľa jeho mena mosaickým. Lenže je také ľahké, aby jeden človek založil náboženstvo? A ak niekto chce ovplyvniť náboženstvo iného, nie je celkom prirodzené, že ho chce obrátiť na svoje vlastné? Hebreji v Egypte určite neboli bez náboženstva, a ak Mojžiš, ktorý im dal nové, bol Egypťan, nemožno vylúčiť domnienku, že toto iné, nové náboženstvo bolo egyptské.

Tejto možnosti však stojí čosi v ceste: existencia ostrého protirečenia medzi židovským náboženstvom, ktoré sa pripisuje Mojžišovi, a náboženstvom egyptským. Prvé je impozantne prísnym monoteizmom; je len jeden Boh, jediný, všemohúci, nedostupný; pohľad naň ľudské oči neznesú, človek si nesmie vytvoriť nijakú jeho podobu, dokonca ani vysloviť jeho meno. V egyptskom náboženstve je neprehľadný rad božstiev, rozličného pôvodu a s rozličnou mierou uctievania, istý počet personifikácií mocných prírodných síl, ako sú Nebo a Zem, Slnko a Mesiac a aj abstrakcií ako Maat (Pravda, Spravodlivosť), alebo ohyzdný škriatok Bés. Väčšinu týchto božstiev však tvoria miestni bohovia z čias, keď bola krajina rozkúskovaná na množstvo provincií, bohovia zvieracej podoby akoby ešte neboli dokončili svoj vývin zo starých totemických zvierat, bohovia, ktorí sa navzájom výrazne nelíšili a sotva sa odlišovali vo funkciách, čo sa im pripisovali. Hymny na počesť týchto bohov hovorili o každom takmer to isté, bez váhania ich vzájomne stotožňovali spôsobom, ktorý v nás zanecháva beznádejný zmätok. Mená bohov sa navzájom spájajú tak, že jedno môže byť takmer epitetom druhého. Tak sa v čase rozkvetu Novej ríše volá najvyšší boh mesta Théb Amon-Re, čo je zložené meno....

ONDREJOV, ĽUDO - SLNKO VYSTÚPILO NAD HORY

ONDREJOV, ĽUDO

SLNKO VYSTÚPILO NAD HORY
(Vrchárska trilógia)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1960
obálka Martin Benka
ilustrácie Martin Benka
edícia Pôvodná próza
2. vydanie, v tomto vydavateľstve 1., 8.000 výtlačkov

beletria, román,
480 s., 11 ilustrácií, slovenčina
hmotnosť: 512 g

tvrdá väzba
stav: ušpinená obálka, bez prebalu, na patitule drobné venovanie

4,40 € PREDANÉ

*BIB07* in **S5P**

DOLINA BEZ RADOSTI

Prišiel čas aj na Jerguša Lapina. Za horúceho letného dňa poslali páni z mesta hrbatého polgára Divočiaka z dediny, aby mu doručil predvolanie na okresný dom.

— Páni ťa zovú, — povedal, — musíš ísť do vojny ...

A tu Jerguš Lapin ľahučko pozbieral svojich sedem vecí, majetok v batôžku: mištičku i drevenú lyžicu, fujaru z bazy ako svieca, ktorú vyrezával celé leto, svoju veľkú fujaru z jaseňa, valašku i píšťalku a lúčil sa s bačom:

— Zostaňte si zdravý! — podával mu ruku.

Bača sa nahrbil, odvrátil sa bokom. Na hlinenej dlážke koliby rozbili sa jeho veľké slzy. Jerguš ich zazrel, naľakal sa ich. Pustil bačovu ruku a akoby chcel vytriasť zo seba nepríjemnú silu, čo nadúvala prsia, útekom sa rútil dolu do doliny.

Samota ho čakala ako kedysi, akoby prichádzal k nej Jerguš Lapin-dieťa. Zastal na lúke Priehybine, posotil klobúk navrch hlavy, a ako raz pohladil samotu očami, zrak sa mu vyjasnil.

Kroviská Paseky šušťali naľavo a bežali pásom hore nad dedinu.

Boli divé a husté ako tma, lebo Jerguš Lapin sa už nimi nepredieral.

Dubová hôrka napravo trčala mocná; bolo treba nazvať ju dúbravou.

V záhrade pod Pasekami, okolo domu i okolo vody, knísali sa staré obrovské stromy. Kôra im zhrubla a zdrsnela.

Niektoré okyptili víchry, čo udierajú na samotu najmä za jesenných nocí. Poniektoré aj zbútľaveli. Ale samota nijako nemenila svoju tvár.

Pod domom tiekol ten istý potok teplice, v ktorom bývali rovnako vážne staré žaby.

Keď všetko poobzeral, spustil sa do dvora. Vbehol do kuchyne, zložil veci do kútika a zvítal sa s matkou, so sestrou Annou i s Rudkom-tulákom.

— Do vojny ma zovú! — zvolal veselo, vytiahol zo záhrenia predvolanie, položil ho na stôl.

Matka a Anna pozreli na seba, ústa im zamlkli, tváre zaihrali smútkom. Ale Rudko nič nechápal. Pustil sa do výskoku v tuhej radosti nad Jergušovým príchodom.

Jerguš ho pojal k Jelšovej vode. Utekali, zaskakovali. Zastali pri žumpe, ktorá tlmene hučala. Jerguš spieval pesničku o vode, čo večne putuje a obchádza sihote. Vyzliekol sa a skočil do vody. Rudko zhodil košieľku i gatky a šmaril sa za ním.

Plávali, čliapkali sa, potápali i prskali. Potom vyumývali celé telá a poobliekali si čisté gatky i košele.

Vrátili sa ľahkí a zasadli na prahu kuchyne. Jerguš si rozplietol dlhé vrkoče vlasov, čo vekom stmaveli a teraz sa leskli nádychom mladých gaštanov. Rozčesal ich a znova zaplietol. Potom vyniesol z kuchyne fujaru a povedal Rudkovi:

— Tvoja je! Hlas má ako agátový med ...

Ukazoval, ako treba preberať. Fúkal a hral clivé piesne o zbojníckej láske. Matka s Annou pripravovali večeru, šramotili v kuchyni a stále boli smutné. Ale Rudkovi bolo jasno na tvári.

Chvostík zaňuchal v povetrí priateľa a milovníka zverov, s ktorým prežil svoju mladosť. Premohol starecké driemoty, vytiahol sa z drevárne, dotackal sa k Jergušovi a položil starú hlavu na jeho koleno. Oči sa mu smiali, keď ho pohladila mocná a horúca Jergušova ruka.

A keď prišla noc, v jarčeku teplice zanôtili žaby tú istú pieseň storočí, ktorú Jerguš tak rád počúval, ako raz na svoje nohy vzrástol...

SLÁDKOVIČ, ANDREJ - DETVAN

SLÁDKOVIČ, ANDREJ

DETVAN

Tatran, Bratislava, 1969
edícia Čítanie študujúcej mládeže (10)
prológ a poznámky Cyril Kraus
obálka Jan Meisner
1. vydanie, 15.000 výtlačkov

poézia
120 s., 8 s. čb fot., slovenčina
hnotnosť: 142 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: knižný blok výborný, knižničné pečiatky

0,90 €

*BIB07* (in *085*)

Generácia štúrovských básnikov, ku ktorej patril Andrej Sládkovič, už pri vstupe do literatúry na prelome tridsiatych a štyridsiatych rokov minulého storočia sformúvala si kvalitatívne iný umelecký program než generácia predchádzajúca, generácia Kollára a Hollého. Nadviazala na súdobý európsky romantizmus, predstavitelia ktorého sa zamerali na citový život človeka, intenzívne prežívajúceho duchovnú a spoločenskú krízu svojej doby. V centre záujmov je sloboda osobnosti, jej aktivita a tvorivá sila; básnik sa zrieka ilúzie harmonizujúceho sveta a dištancuje sa od spoločenských konvencií. Dostáva sa do konfliktu so spoločnosťou, skutočnosť zachycuje v jej protirečivej podobe, často sa sústreďuje na jej tienisté stránky. V popredí je básnikov subjekt, citlivo reagujúci na dobové konflikty, vznetlivý, senzitívny, dokorán otvárajúci brány fantázie ...

V orchestri štúrovskej poézie každý básnik má svoje miesto, svoj vlastný tón. Ovláda viaceré nástroje, obmieňa ich, vyludzuje rôzne farby a odtiene. Chceme tým povedať, že štúrovská ideovo-umelecká orientácia sa realizuje v rozmanitých individuálnych prejavoch. A každý tento indviduálny prejav má svoje osudy i svoj vývin. Má ich aj Sládkovičova poézia ...

Mohli by sme azda hovoriť, že kým v Maríne Sládkovič zobrazil okolitý svet takmer výlučne cez svoj najvlastnejší subjekt — „svet vo mne“ — v Detvanovi sa básnik cíti súčasťou väčšieho kolektívu a básnikov subjekt s ním splýva — „Ja vo svete“...

Na podklade dejovej osnovy riešia sa problémy človeka vo vzťahu k prírode a k ľudu. Tieto problémy riešia sa však najmä v reflexívnych partiách, ktoré popri tom sú často aj charakterizačným prostriedkom a zároveň dôležitým kompozičným činiteľom, pretože sa v nich podčiarkuje zmysel akcií, vyskytujúcich sa v deji, pričom sa v nich tvorí i pozadie pre akcie nasledujúce...

V Detvanovi, ktorého dej je funkčne motivovaný, z určitých faktov autorom odpozorovaný a prispôsobený, Sládkovič chcel skrze svojho hrdinu vysloviť aktuálne dobové myšlienky. V tom je aj jeho ťažisko.
(Zo Štúdie Cyrila Krausa)

II

Družina

44

Kto ste videli, slovenskí bratia, 

tej zbojníckej Poľany štít?

Skaliská, čo sa v oblakoch tratia, 

jakby nebo chceli schytiť: 

okolo bralísk bujné trávničky, 

a hadie prte, oviec chodníčky, 

a výhľad cárovnej hory: 

pod ňou sto dolín, sto dedín leží, 

Jakoby kráľovná z vysokej veži 

prezerala svoje dvory.

45

Tam dve koliby, blízke susedy, 

mladým machom zarastajú, 

sto krokov od nich záživné čriedy 

ležia, driemu, prežúvajú: 

a okolo nich strážni dunčovia 

pohľadom bystrým plamenné lovia 

vlkov pažravých okále: 

a nepriateľka netopierova 

zavýja, húka, ušatá sova, 

sediac na vysokej skale.

46

Mesiačik, sluha našej planéty, 

rozožal svoju lampadu 

a vedie druhé navštíviť svety 

veliteľku svoju mladú: 

lež nad vysokou letiac Poľanou 

vidí družinu sedem Detvanov, 

tam nad horou sa usadí; 

a v tisícich sa bleskoch usmieva, 

len tu i tu sa hnevom zatmieva, 

keď ho dráždi oblak mladý.

47

A vatra praští a blkom blčí, 

v žeravé sa drevo mení 

a na drevenom ražni sa točí 

baran skoro upečený: 

druhý sa v kyslej žinčici varí, 

bača to všetko opatrí starý, 

mladí kozia naduchujú: 

a rad po rade piskor chytajú 

a od zeme sa do skoku dajú 

a šuhajsky hajduchujú.

48

Hneď ich máš v klbku hore rukami, 

hneď jak strela hor’ vyskočia, 

zas prepletajú bystro nohami, 

sem-tam, oddychujúc, bočia, 

zase sa uhnú a valaškami zavrtia 

v prstoch troch nad hlavami, 

zahvizdnú na prste malom, 

a zas valaškou popod kolená 

prepletá chasa milošialená 

s radostným svojím zápalom

LINNANKOSKI, JOHANNES - PIESEŇ O ČERVENOM KVETE

LINNANKOSKI, JOHANNES

PIESEŇ O ČERVENOM KVETE

Živena, Turč. sv. Martin, 1945
edícia Knihy Živeny (25)
preklad Karol Dubnický
obálka Vojtech Stašík

beletria, román,literatúra fínska,
320 s., slovenčina
hmotnosť: 374 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

2,00 €

*marno*b-fin*

*home* in *H-2-3*

Romantický milostný príbeh mladého drevorubača, zvodcu mladých žien, zasadený do scenérie fínskej prírody. Rozprávka sa tu strieda so skutočnosťou, báje dávnoveku vyplňujú nemilosrdnú skutočnosť.

3. Matkin pohľad.

Temnota jarnej noci ľahla si na izbu a priedomie. Všade bolo ticho.

„Je zas tam?“ opýtaly sa nádob taniere na polici. Boly v najnižšej priehradke a okrem toho maly zlé oči.

„Je,“ odpovedaly lyžice z vyšších priehrad na polici.

Pozorovaly sivý mužský klobúk na vyčnievajúcej zásuvke na skrini.

„To je už druhá noc,“ pokračovaly taniere.

„Veru!“

„V noci príde a v noci odíde — a predtým sme nič takého nevidely,“ divily sa zas taniere.

„A dievča v takom veku!“ hundrala kaňvička na smotanu, ktorá stála za kávovými taniermi, takže nemohla nič vidieť, ale predsa dobre vedela, o čom je reč.

„A mládenec tiež!“ pripojila významne cukornica.

Taniere opovržlivo mrdly plecami; kaňvička na smotanu a cukornica cítily ľahtikárstvo ich reči.

Potom bolo chvíľu ticho.

„Čo si vlastne hovoria?“ opýtaly sa po chvíľke zas taniere.

„Nič sem nepočuť, šepkajú si,“ odpovedaly lyžice.

Potom každý predmet zamlkol, pohrúžený do vlastných dúm.

— Ach, ako som ťa čakala, — šepkalo dievča a teplými ramenami objalo plecia šuhajove. — Bála som sa, že neprídeš, že ťa niečo zašlo.

— Čo by sa mohlo stať, aby mi zabránilo prísť k tebe? Ale nemohol som prísť skôr, neviem, prečo bola matka dnes večer tak dlho hore.

— Len aby... — začalo dievča, ale náruživý bozk mu zavrel ústa.

— Keby si vedela, — pokračoval šuhaj po chvíli, — ako som za tebou túžil a celý deň čakal na túto chvíľu! Ako som videl tvoje gazelie oči, nemôžem myslieť na nič iného.

— Olavi, naozaj? — Dievča sa k nemu pritúlilo ešte tuhšie.

— A vieš, na čo som dnes myslel, keď som oral na poli? Myslel som, keby si bola kvietkom, že by som si ťa pripäl na prsia, aby som mohol na teba ustavične hľadieť. Alebo, keby si bola jabĺčko, nosil by som ťa vo vrecku, vybral by som si ťa vždy tajne, rozprával by som sa s tebou, ihral by som sa s tebou a nikto by o tom nevedel.

— Ako krásne hovoríš, Olavi.

PŘEMOŽITELÉ ČASU 16

PŘEMOŽITELÉ ČASU 16

Mezinárodní organizace novinářů, Praha, 1989
obálka Lubomír Přibyl
1. vydanie, 100.000 výtlačkov

životopisy
192 s., čeština
hmotnosť: 236 g

mäkká väzba
stav: výborný

0,60 € PREDANÉ

*H-TV-3*

Truman Capote, Gaius Valerius Catullus, Daniel Defoe, Jasunari Kawabata, Michail Jurjevič Lermontov, Curzio Malaparte, William Sydney Porter-O’Henry, Michail Jefgrafovič Saltykov-Ščedrin, Taras Hryhorovyč Ševčenko, Christian Barnard, Karl Fridrich Drais, Niels Finsen, Jakub Husník, Christiaan Huygens, Vladimír lljič Lenin (Uljanov), Nicolaus August Otto, Pavel Romanovič Popovič, Vladimír Alexejevič Solovjov, Andrej Nikolajevič Tupolev, František Benda, Josef Haydn, Václav Talich, Vladimír Semjonovič Vysockij, Břetislav Benda, Sandro Botticelli, Filippo Brunelleschi, Bohumil Kubišta, Josef Šíma, Josef Jiří Kolár, Maja Michajlovna Plisecká, Jaroslav Průcha, Peter Sellers, Alberto Sordi, Jim Clark, Manoel Francisco dos Santos-Garrincha, Graham Hill, Vlastimil Kopecký, Rod Laver 

ONDREJOV, ĽUDO - ZBOJNÍCKA MLADOSŤ

ONDREJOV, ĽUDO

ZBOJNÍCKA MLADOSŤ

Mladé letá, Bratislava, 1979
edícia Klub mladých čitateľov
ilustrácie Ľubomír Kellenberger
doslov Ján Pollák
7. vydanie, 35.000 výtlačkov

beletria, román, knihy pre deti,
208 s., slovenčina
hmotnosť: 532 g

tvrdá väzba
stav: výborný, nečítaná

2,50 €

*BIB06*

Vrchársky chlapec Jerguš Lapin chodieva s kamarátmi na tajné oberačky do záhrad, lapá bosoráckym pohľadom vyplašené vtáky, prežíva prvú ľúbosť...a predsa je iný. Odvážny, nebojácny, vždy si zastane slabšieho.

UPDIKE, JOHN - MILENCI A MANŽELÉ

UPDIKE, JOHN

MILENCI A MANŽELÉ

Odeon, Praha, 1984
Klub čtenářů
preklad Antonín Přidal
obálka Bohuslav Blažej
1. vydanie 146.000 výtlačkov

beletria, próza krátka,
408 s., čeština
hmotnosť: 442 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: knižný blok výborný, nečítaná, prebal po krajoch ošúchaný

2,90 €

*BIB06*

Jaká je životaschopnost partnerských svazků v době, kdy se hovoří o „krizi manželství“ a „éře rozvodů a rozchodů“, kdy jako by bylo svízelné zachovat svému protějšku věrnost? Vyčerpává se smysl manželství tím, že jsou v něm zplozeny a vychovány děti? Nakolik je v moci člověka uchovat svůj citový vztah navzdory nemilosrdně plynoucímu času, který mění jeho vnímavost, touhy a síly?

Tyto a podobné otázky nepřestávají znepokojovat Johna Updikea, poté co existenci moderní rodiny věnoval většinu prozaické tvorby. Také výbor z jeho nejlepších milostných povídek se soustřeďuje na americkou středostavovskou rodinu a změny či posuny v hodnotách a konvencích během posledních dvaceti let.

První část, volně propojené předmanželské osudy spisovatele Becha, vrcholící sňatkem, je satirou na dobové literární a společenské poměry. Povídky v pravém slova smyslu manželské následují v části druhé a třetí. Zachycují rodinu v její každodennosti, ve chvílích pohody, ale i konfliktů, krizí anebo — jako je tomu v závěrečném cyklu o jednadvacetiletém manželství Richarda a Joan Mapleových — v okamžiku logického konce. Právě v míře porozumění, nezpřetrhaných citových pout, solidárnosti a ohledů vůči dětem i rodičům, manželům i milencům leží přínos Updikeova pohledu, jenž je věcným, nemoralizujícím komentářem těchto jakoby autentických příběhů o lásce.

Nepropustím tě, leč že mi požehnáš

Při večírku na rozloučenou s Bridesonovými byli právě Bridesonovi značně unaveni. Lou (vlastně Louisa) už několik dnů třídila a balila a likvidovala, a v noci ji mučily strašné sny o kufrech, které se nedají zavřít, o dveřích, které se otvírají do zapomenutých tajných komor, přecpaných dalším odpadem desetiletého bydlení — neopraveným nábytkem, starými hračkami, stohy časopisů a stovkami, tisíci dětských kreseb, z nichž každá je momentkou, vzpomínkou, kterou nelze vyhodit. A vracel se jí ještě jeden sen: jak přilétá s dětmi do Texasu. Ze všech stran hnědý horizont, ohraničující rovinu bez jediného domu. Od letadla už odstavili schůdky, a Tom tam nebyl, prostě s nimi nebyl. Bylo to jasné: opustil je. Zůstal tady, v zeleném Connecticutu. „Teď, děti —“ jako by křičela do písečné bouře — „musíme držet při sobě, při sobě ...“ Lou se probouzela a temné tělo v posteli vedle ní patřilo komusi cizímu, návštěvníkovi z jiného světa.

Tom — který ve městě narychlo zařizoval poslední věci, jeden den obědval se svými starými zaměstnavateli a druhý den se zástupci nových — spal špatně také. Zvuky, které ho dřív ukolébávaly, klaksony a psí štěkot, dunivé popojíždění nákladního vlaku a bručení vlečné lokomotivy, se proměnily v dráždidla; z města se páraly škubavé niti lásky. Odjezd je zkouška na smrt. Ležel a hleděl otevřenými důlky, prázdnotou, kterou vířily myšlenky až do chvíle, kdy ho vysvobodil šramotící mlékař — i ten ho zřejmé miloval. Únava dávala všemu horečně přízračnou podobu. Na večírku na rozloučenou vypadali přátelé, které znal skoro deset let, cize, a přitom křiklavě. Linda Cotteralová, ta šedá myš, měla zelené oční stíny. Pošuk Leonard se dal na modernu — tyrkysová košile, široká růžová kravata — a přišel už opilý z jakýchsi jiných koktejlů. Když odnášel Tom kabáty do ložnice, proplula halou Maggie Aldridgeová v bílých šatech s neuvěřitelně širokými rukávy. Zaskočený Tom vydechl jen „Krásné!“, aby zakryl, jak se mu rozbušilo srdce. Zeširoka se usmála a pak potáhla nosem, jako by chtěla úsměv smazat. Ten úsměv, bílý nad bílými šaty, byl kratičkým zábleskem někdejší vroucnosti, ale jen co se o něj cestou otřela, oči jí znehybněly ledovým předstíráním, že je žena jako každá jiná. Nutkání dotknout se jí, sevřít jí zápěstí, mu připadalo jako impuls šílence, pomateného z nedostatku spánku.

Aperitivy vystřídala večeře, večeři tanec. Rozverně se snažili křepčit (nebo klátit?) při lkavých hymnách kterési mladší generace. Když jejich hostitel hrábl do vrstev nahromaděných desek hlouběji, vystřídalo rockovou hudbu tlumené, něžně drsné vzdychání, které kdysi vyjadřovalo nesmělé ideály jejich zvláštní mezigenerace — příliš mladé na válku, příliš staré na vzpouru. Tom, tak unavený, že se mu nechtělo mluvit, tančil. Muži, s nimiž prožil stovky sportovních nedělních odpolední, se proměnili v přízraky s dutými hlasy, zaplňující nekonečnou řadu víkendů, které se zde odbudou bez něj. Jeho oborem bylo programované vybavení počítačů neboli software, „měkké zboží“ (a skutečně byl „měkké zboží“); jejich oborem byla reklama nebo pojistky nebo advokacie, a třebaže všichni pomáhali držet manhattanský stěžeň celonárodního baldachýnu utkaného z raket a slibů, jakmile na sebe přestali pokřikovat skóre, mluvili každý jinou řečí. „Kdybych byl starostou New Yorku já,“ začal kdosi, a Tom, aby nemusel poslouchat, popadl jednu z žen vířících kolem. Ty ženy: zažil proměny jejich krásy od hebké tělesné sebelásky mladého mateřství až k hranaté, našedlé a natrpklé sebevládě. Být svědkem něčeho takového, vidět koutkem oka tolik těhotenství a porodů a hádek a skororozvodů a rozvodů a skoropoměrů a poměrů a příjezdů ve stěhovacích vozech a odjezdů ve stěhovacích vozech, při zpětném pohledu vypadalo jako nezaměnitelná zkušenost, nabytá právě tady — jako hromada životních příhod, která by kdysi, někde na vesnici, zetlela v moudrost. Nebyl však moudřejší, jen starší. Představa Texasu ho děsila: poušť s neznámými lidmi, pikniky na vyprahlých trávnících, v obludném stínu naftových věží a radarových disků.

„Budete nám oba scházet,“ řekla zdvořile Linda Cotteralová. Při tanci se k člověku tulila jako myška; všichni muži pro ni nejspíš vypadají stejně — jako hradba vlhké košiloviny.

ŠKVORECKÝ, JOSEF - ZBABĚLCI

ŠKVORECKÝ, JOSEF

ZBABĚLCI

Československý spisovatel, Praha, 1966
edícia Klíč - Knihovna lidové četby (62)
doslov Milan Jungmann
obálka Zdenek Seydl
3. vydanie, 60.000 výtlačkov

beletria, román,
380 s., čeština
hmotnosť: 328 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, nečítaná, prebal po krajoch jemnučko ohnutý

4,40 €

*BIB06*

Škvoreckého román Zbabělci, poprvé vydaný v r. 1958, velmi diskutovaný, zachycuje očima dvacetiletého Dannyho několik květnových dnů 1945 v českém maloměstě. Autor (psal knihu ve svých čtyřiadvaceti letech) se pohrdavě vysmívá patetickému vlastenčení maloměšťáků, maskujících vlastni zbabělost. Z kritických komentářů, jež provázely druhé vydání románu po šesti letech, citujeme hlas M. Jungmanna: ...tématem a pohledem na události i na postavy je to od začátku do konce satira na maloměšťáky, kteří si v květnu 1945 zahráli na hrdiny, satira, jaká u nás do té doby ani od té doby nebyla napsána... Dnes je nade vší pochybnost, že Zbabělci byli vývojově nutným zlomem v naší poválečné literatuře.., Dráždivost z nich vyprchala a zůstává jen dílo samo.

Román je psán v ich-formě; má podobu určitého deníku. Autenticita je umocňována nejen způsobem vyprávění, ale především rovinou jazykovou. Škvorecký užívá silně hovorového stylu, nevyhýbá se vulgarismům a nespisovným výrazům, ladícím s mladým Dannym i celkovou jazzovou atmosférou.

Pondělí 7. V. 1945

PROBUDIL JSEM SE hrozně zpocený. Byla už jedna hodina. Ležel jsem přikryt až po bradu a cítil jsem mokro na prsou a u krku, kde mi nepříjemně foukalo pod peřinu Ale bylo to dobré, že jsem se zapotil. Zavolal jsem maminku a řek jsem jí, aby mně přinesla ručníky. Přinesla dva ručníky a čisté pyžama.

„Neměla bych zavolat pana doktora ?“ zeptala se. „Ne,“ řekl jsem. „To je vobyčejný nastuzení.“ „Budeš chtít trochu čaje?“

„Jo. A jestli už máš voběd.“

Maminka odešla do kuchyně a já jsem se sebe shodil peřinu a stáhl jsem zpocené pyžama a začal jsem se třít ručníkem. Krev se mi příjemně rozproudila. Oblékl jsem si čistý kabátek a kalhoty, obrátil jsem peřinu zpocenoou stranou navrch, narovnal jsem polštáře a posadil jsem se. Sebral jsem ručník a třel jsem si obličej a vlasy. Bylo mi jako po koupeli. Maminka přinesla oběd na podnose a dala mi ho do postele. Snědl jsem ho s chutí a vypil čaj. Polilo mě z něho horko, postavil jsem podnos vedle postele a vlezl jsem znova pod peřinu. Zavřel jsem oči. Bylo mi dobře. Potom jsem začal zase vzpomínat a už mi nebylo tak docela dobře. Vzpomínal jsem na včerejší noc a na detonace u nádraží, na to celé dobrodružství a přemýšlel jsem, proč to dělají, co z toho mají, proč taky nečekají, až se to všechno přežene, jestli pro sláv. nebo proč, a nic jsem nevymyslel, jenom mi to trochu kazilo ten příjemný pocit v posteli, a tak jsem honem zas začal myslet na Irenu, jako vždycky, když jsem chtěl, aby mi bylo dobře, na všechny ty večery, kdy mi z ní bylo všelijak, někdy dobře, jindy zle, ale teď už vždycky jen dobře, když jsem na to vzpomínal. Zavřel jsem oči a slyšel jsem, jak hodiny tikají, a myslel jsem na Irenu, jak jsem s ní jednou letos v zimě jel v noci ze Starého Města vlakem a seděli jsme v zatemněném kupé a já ji vzal kolem pasu a vyznával jí lásku a ona se bránila a začala zas povídat o tom, jak to vždycky říkala, že přátelé, a nic víc, a už jsem byl zas ve svém živlu a vzpomínal jsem na ni. Zdálo se mi, že celý můj život se skládal jenom z Ireny a z Věrky a Evy a Járinky, jenom z toho, co jsem s nima měl, a jinak v něm nebylo vůbec nic. A nikdo neměl jiný život. Myslel jsem na jiné kluky a viděl jsem, jak všichni jenom vzpomínali na svoje dívky a mluvili o svých dívkách a o ničem jiném. Jenom ještě o muzice. Ano. O muzice a o dívkách. To byl život. Muzika byla skvělá, a vždycky, ať jsem myslel na minulost nebo na to, co bude, bylo to všechno ve spojení s muzikou a s holkama. Jak jsme zkoušeli ve vinárně u Lva a holky seděly u stolu naproti nám a dívaly se na nás a já jsem seděl trochu nakloněn se saxofonem a viděl jsem, že se na mě Věrka dívá, a věděl jsem, že vypadám skvěle se saxofonem v puse a se vší tou složitou mechanikou a klapkama, na které jsem mačkal, a to mi dělalo dobře, nebo jsem myslel na velké majáles ve čtyřicátém roce, na velký sál u Lva s lustry rozsvícenými vysoko u stropu a s holkama v tylových šatech, a jak jsem stál a měl jsem na sobě bílé sako a hrál jsem svoje pěkné mazlivé sólo v I’ve Got A Guy anebo divoké hot sólo v Liza Likes Nobody, a bylo mi dobře jako nikdy, nikdy není člověku tak dobře, jako když hraje, stál jsem a pan Fluxa na mě namířil reflektor a já stál celý bělostný a s kotletama a s lesknoucím se saxofonem a dole ve tmě v sále seděla Irena a pozorovala mě, tak to bylo s muzikou, bylo to blaho, možná větší než dívky, ale kde byla muzika, tam byly dívky, bylo to všechno jedno veliké blaho, asi život, asi to bylo to nejpěknější na životě, a do budoucna jsem si zas představoval bar a pódium s orchestrem a sebe se zlatým saxofonem a krásné dívky celé žhavé do jazzu a oblečené ve večerních toaletách s hlubokými výstřihy a s mnoha významnými úsměvy a noční chůze po Praze a nějaké velké a prázdné a přepychové byty, a to byl jazz a to byl život, udělalo se mi najednou úzko z toho života, ale vypadalo to docela pravděpodobné, že bude takový, jazz a dívky, hezké, krásné, sladké, barevné dívky na dívání po celý život, který nebude dlouhý, a pomyslel jsem zas na druhé kluky, na to, jak Fonda chce být architektem, a nedovedl jsem si .....