FEUCHTWANGER, LION - ŽIDOVSKÁ VOJNA

FEUCHTWANGER, LION

ŽIDOVSKÁ VOJNA

Práca, Bratislava, 1949
edícia Dobrá próza
preklad Peter Jarin
1.vydanie, 5.500 výtlačkov
obálka Edmund Massányi

beletria, román, literatúra nemecká,
352 s., slovenčina
hmotnosť: 533 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

3,10 € PREDANÉ

*H-3-1*

Rimania dostali posilu. Pri nasledujúcom výpade Židia sa už nedostali tak ďaleko ako prvý raz, ale malá brána chrlila ustavične nové húfy. Pedanus klial a palicou z viniča mlátil svojich ľudí. Odrazili Židov, niektorí z Pedanových vojakov vnikli s nimi aj do brány, ale brána sa zavrela. Tí, čo vnikli dnu, sú stratení. Ale protivník bol energicky odrazený.

Pedanus sa škľabil. Protivník nebol dosť energicky odrazený. Pedanus rozkázal utvoriť korytnačku. Vojaci sa začudovali. Múr bol obrovský, pevný a vysoký, stroje tu ešte nepracovaly a za nimi nebolo nijaké delostrelectvo. Čo chce ich prvý centurio? Majú azda zrútiť múr holými rukami?, No, poslušne splnili rozkaz, pospájali štíty nad hlavami a vykročili napred. Ale Pedanus, napodiv, nekázal im útočiť na bránu, ale na to miesto priekom naľavo, kde bolo zlatom orámované okienko.

Išli ustavične napred, už boli pri samom múri, predné rady boly pritisnuté celkom k múru. A tu sa stalo niečo, čo ani prvá kohorta piatej légie, zvyknutá už na všeličo, ešte nikdy nevidela. Stotník Pedanus v ťažkej výzbroji vyšvihol sa na štíty posledného radu a bagančami, podbitými klincami, knísavo vykračoval napred po praskajúcich štítoch. Nespadol, u Herkula! udržal si rovnováhu, v jednej ruke niesol žeravú hlaveň z pohoreniska a teraz ju hodil, hodil ju cez zlatom orámované okienko dnu, a potom zakričal: Ešte jednu, vojaci mu podali zo žeravých trosiek ešte jednu hlaveň a potom ešte jednu. Vojaci pod štítami sa potili pod jeho ťarchou, horko-ťažko sa držali na nohách, nevedeli, čo sa robí nad ich hlavami, iba počuli, ako ich stotník kričí: Ešte jednu, a potom: Hep, Hep. Ale aj oni, práve tak ako tí, čo podávali žeravé hlavne, s ohromným napätím čakali, čo sa teraz stane. Ich prvý centurio, ich stotník Pedanus, miláčik armády, určite vie, čo robí a určite sa teraz niečo stane.

A stotník Pedanus veru vedel, čo robí. Prezrel si predtým pôdorys chrámu a vedel, že na tomto mieste, v miestnosti so zlato orámovaným okienkom, sú uložené zásoby dreva, ktoré Židia sem vláčili vo sviatok nosenia dreva, jeruzalemskí mešťania i pútnici zďaleka, každý jedno poleno. Protivníka treba energicky odraziť. Kázal si podávať žeravé hlavne, hádzal ich dnu, kričal: Hep-Hep a potom: Ešte jednu, a vojaci počuli ostrý škrabot jeho vyklincovaných bagančí po štítoch; vydržali, mali silné šije, boli veľmi stlačení dovedna a celí zadychčaní čakali, čo sa stane.

A teraz konečne ozval sa zvnútra krik, a teraz vybúšil z okienka dym, čoraz väčší a hustejší dym, a teraz Pedanus rozkázal: Sem rebrík! Rebrík bol prikrátky, preto ho dal postaviť na útvar korytnačky. Vyliezol na rebrík, ktorý sa povážlivo knísal, ale vojaci pod štítami držali pevne, a stotník Pedanus vopchal sa cez hustý dym do okienka. Skočil do vnútra, doprostred dymu a vresku, odtrhol závoru brány a v otvore sa objavila jeho začiernená a uškľabená tvár. A ako brána predtým za neuveriteľne krátky čas vychrlila neuveriteľne veľa Židov, tak teraz zase za chvíľočku zhltla Pedanovo mužstvo, už pätdesiat a už sto ľudí bolo dnu.

Chrámová budova bola celá vznútra vyložená cedrovými trámami, leto bolo horúce, drevo vysušené. Už to nebol dym, boly to už plamene. A prv než sa dalo zistiť, čo sa vlastne stalo, rozľahol sa v rímskom tábore ohromný krik. Hep-Hep, kričali vojaci, a: Podpaľujte! a: Štít napred! Nečakali na nijaký rozkaz, nič ich nemohlo zadržať. Malá brána ich hltala po stovkách a teraz otvorili aj druhé brány. Židovskí vojaci, ktorí chceli hasiť, boli pobití, légie sa draly napred, vojaci prenikali v dvojiciach, opretí jeden o druhého plecom o plece, štít vedľa štíta a kosili napravo naľavo.

Väčšia časť židovských vojakov bola v pevnostiach a vo vežiach Horného mesta; v samotnom chráme bolo iba do tisíc mužov. Keď Rimania hodili oheň aj do chrámovej budovy, títo začali divo revať a snažili sa zahasiť požiar. Bol to zprvoti len malý oheň, ale bol húževnatý a neprestával. Čoskoro sa ukázalo, že je nemožné, bojovať proti vnikajúcim Rimanom a súčasne aj hasiť. Ján z Gišaly a Šimon bar Giora, ktorých čo najrýchlejšie privolali z Horného mesta, videli, že chrám nemožno udržať proti ohňu a ani proti Rimanom. Preto nariadili, aby sa hlavný voj stiahol do Horného mesta. Malé oddiely maly kryť ústup a čím dlhšie držať jednotlivé brány chrámu.

Všetci vedeli, že tieto obranné jednotky sú vopred stratené, ale nikto neváhal prihlásiť sa dobrovoľne do nich. Aj chlapec Efraim sa prihlásil a bol prijatý. Ján z Gišaly mu pri odchode položil ruku na hlavu a povedal: „Si hoden tej pocty. Rozdávaj ďalej našu vieru, syn môj“. Takto veľkí doktori kládli ruky na hlavy svojím žiakom, keď im udeľovali titul a spôsobilosť, šíriť učenie.

CHEVRIER, PIERRE - SAINT EXUPÉRY

CHEVRIER, PIERRE

SAINT EXUPÉRY

Vyšehrad, Praha, 1986
preklad Věra Dvořáková
1. vydanie, 20.000 výtlačkov

životopisy
224 s., čeština
hmotnosť: 254 g

mäkká väzba
stav: výborný, nečítaná

3,00 € 2,00 €

*biog*

Antoine de Saint-Exupéry je autor pevně vrostlý do českého kulturního povědomí. Zatímco převážná většina jeho děl vyšla v českém překladu, neměli jsme dosud ucelenou studii o jeho životě a díle. Tuto mezeru vyplňuje vysoce informativní Chevrierova kniha, která se nyní dostává do rukou našim čtenářům. Zaznamenává vyčerpávajícím způsobem veškerou autorovu tvorbu, zachycuje detailně významná biografická data a představuje Saint-Exupéryho co nejplastičtěji jako člověka a literáta. V úvodní části nazvané „Člověk“ vystupuje ve vzpomínkových portrétech z pera jeho současníků fyzická a duchovní podoba Exupéryho. Oddíl „Dny“, chronologie jeho života a díla, sleduje od dvacátých let rok po roce životní dráhu Saint-Exupéryho a poskytuje orientaci ve vztahu „život a dílo“. Jádro knihy tvoří oddíly nazvané „Dílo“ a „Knihy“. V „Díle“ Pierre Chevrier zakládá svou analýzu především na důvěrné znalosti povahy, jednání a tvůrčích zápasů Antoina de Saint-Exupéryho. Analýzu doprovázejí cenné citace ze soukromých dopisů dosud nezveřejněných. Řada drobných, leckdy humorných momentů z Exupéryho soukromí a Chevrierova podrobná informovanost o Saint-Exupérym letci (Exupéryho odborné znalosti v aviatice, jeho autorství řady patentů a vůbec celá historie jeho působení jako letce) přispívá k vytvoření obrazu velice živého a v detailech pro naše čtenáře rozhodně nikoli samozřejmého. „Knihy“ jako informativní oddíl seznamují s genezí a charakteristikou vlastně všeho, co vyšlo z pera Saint-Exupéryho. Na prvním místě jsou uvedeny jeho beletristické práce, dále příležitostné stati a korespondence, pokud byla vydána knižně, a Deníky. Pro naše čtenáře jsou zvlášť zajímavé především texty česky dosud nepublikované, jako Sešity, Dát životu smysl a také dopisy z mládí. Oddíl „Stránky“ je pendantem k předchozí kapitole. Oddíl „Věty“ představuje jakousi mini-antologii a zároveň přehled klíčových exupéryovských témat. Oddíl „Rozhovory“ obsahující texty pro českého čtenáře zcela neznámé (rozhovor se Saint-Exupérym po jeho návratu z Ameriky, Dopis generálu Z., Dopis pilotovi a reakce na některé výroky literárních současníků) dokresluje Exupéryho tvář.

V oddíle „Odlesky“ shromáždil Chevrier výňatky z textů různých francouzských autorů, v nichž je řeč o Saint-Exupérym. Chevrierova kniha shrnuje pro širokou čtenářskou veřejnost poznatky dosud převážně rozptýlené v doslovech, předmluvách a ojediněle ve statích. Autor interpretuje a dokládá integritu díla Saint-Exupéryho v osudových zákrutech světových dějin, nezamlčuje jeho problémy a hledání cest a především rekonstruuje onen Exupérym zlidštěný svět techniky, která u tohoto autora nestojí v protikladu k humanitní bázi lidské civilizace.

/Z DOPISU, 1940/

PORÁŽKA FRANCOUZŮ

Z obsažné pošty, kterou dostával, se Saint-Exupéry dovídal o myšlenkové konfúznosti své doby, o zmatku mládeže, potýkající se s mytickým babylónem, zbavené vůdčí linie a ohrožené ze všech stran.

Od vyhlášení války vášnivě usiloval stát se zase pilotem. „Čím bych byl, kdybych se neúčastnil?“ Po návratu ke své výzvědné letce zjišťuje, že je nedostatek letadel a těch pár strojů, které létají, že má trestuhodné nedostatky.

Život u letky mu přinesl osobní uklidnění, ale jeho pohled na život se tím nestal optimističtějším.

"Těžce mi leží na srdci nesmírná absurdnost naší doby Je to vskutku pořád totéž: současná doba není ,myšlena´, protože za posledních sto let se všechno vyvinulo přespříliš rychle a myšlení je zažívací proces příliš pomalý. Jako kdyby fyzikovi předložili naráz a v jedné změti známé fenomény rozšířené o dvacet dalších desetinných míst a tisíc fenoménů nových: problém by mu přerostl přes hlavu. Muselo by se čekat celá staletí, než by přišel člověk, který by po určité době pomalého trávení založil novou řeč a uspořádal svět. Matematická fyzika by ztratila řád. Je to všechno nesmírně hořké a není mnoho možností, jaký postoj zaujmout: buď se stát páně Hitlerovým otrokem, nebo to zásadně odmítnout. Ale odmítnout i se vším rizikem. A v tichosti. Do rozhlasu mluvit nechci, nemůže-li člověk lidem nabídnout něco jako bibli, je to nevkusné. A rizika odmítnutí jsem na sebe vzal: potřeboval jsem jen přejít hranici, abych dobře pocítil, čeho se vzdávám. Svobody. Tepla milujícího těla. A možná života. A říkám si, proč. A je to stejně hořké jako pochybovat v náboženské víře. A nejspíš stejně plodné. Právě taková nepřijatelná kontradikce nutně vede k vytváření pravdy ...“ /Z dopisu, jaro 1940./

Ministerstvo letectví bylo tehdy nové, bez tradice, Saint-Exupéry tam docházel a měl své důvody pochybovat o schopnosti jeho úřadů a o pořádku, který tam vládl.

Reagoval na tu spoustu nedbalosti, nepoctivosti a také hlouposti rozhodnutím jednat. Narážel však na nepochopení generálů. Těžko se mu mohlo dostat sluchu od konformistů, přesvědčených o své vlastní pravdě dané logikou a jistých si vítězstvím, protože jsou silnější!

„Neschopnost nás všechny tíží jako něco osudového,“ napsal tehdy. „Stavíme proti nepříteli jednoho muže místo tří, jedno letadlo proti deseti či dvaceti, jeden tank proti stu.“

BÍLEK, JIŘÍ - TROJUHELNÍK ZÁHAD A LEGEND

BÍLEK, JIŘÍ

TROJUHELNÍK ZÁHAD A LEGEND

Svoboda, Praha, 1990
edícia Členská knižnice
obálka Antonín Kalcovský, Alena Taschnerová
ilustrácie Miloslav Mutínský
1. vydanie, 70.000 výtlačkov
ISBN 80-205-0082-0

záhady, ezoterika
248 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 509 g

tvrdá väzba s prebalom

3,50 €  stav: dobrý *kolha* in *H-kris*
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, nečítaná

AUTOR O PRÁCI NA KNIZE

Když jsem se před téměř dvaceti lety poprvé seznámil se záhadami bermudského trojúhelníku, byl jsem nadšen. Opravdu jsem věřil, že v tomto prostoru se děje něco neobvyklého a nepochopitelného, něco, co se vymyká lidskému rozumu. Začal jsem pátrat po dalších knižních i časopiseckých pracích. Protože v nich bylo mnoho vzájemně si odporujících údajů, napsal jsem desítky dopisů na vedení přístavů, správy letišť, lodních i leteckých společností a další orgány a instituce se žádostí o sdělení bližších údajů. Odpovědi přicházely jen sporadicky. Ne vždy obsahovaly to, o co jsem žádal. Posléze se však začaly oddělovat výmysly od skutečností, objektivní fakta od různých spekulací.

Tak postupně vznikala tato kniha. Nekladl jsem si za cíl potvrdit záhadnost »trojúhelníku smrti« nebo naopak dopodrobna vysvětlit vše, co bylo dosud nejasné. Chtěl jsem jen ukázat problematiku bermudského trojúhelníku v širším kontextu se všemi pro i proti a ponechat vyvození závěrů na čtenáři. K tomu jsem se snažil shromáždit a uspořádat všechny dostupné informace faktografického i jiného charakteru.

Na počátku roku 1987 uveřejnil týdeník Tribuna ukázky z připravované práce. Vzbudily nejen zájem čtenářů, ale i jejich často protichůdné reakce. Potvrdilo se, že o tuto problematiku je stále velký zájem. Po přepracování a doplnění rukopisu jsem jej odevzdal do Nakladatelství Svoboda ke knižnímu vydání. Učinil jsem tak s vědomím, že ne všichni čtenáři budou souhlasit s použitou metodou nepředkládající žádné konečné a jednoznačné závěry, ale používající faktické údaje, hypotézy i legendy k tomu, aby čtenář měl o čem přemýšlet a mohl se orientovat v této přece jen dosti složité problematice.

PŘEMOŽITELÉ ČASU 8

PŘEMOŽITELÉ ČASU 8

Mezinárodní organizace novinářů, Praha, 1988
obálka Lubomír Přibyl

životopisy
192 s., čeština
hmotnosť: 236 g
1. vydanie, 100.000 výtlačkov

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,70 € PREDANÉ

*H-TV-3*

Arthur Conan Doyle, Lion Feuchtwanger, Carlo Goldoni, Homér, Agatha Christie - Mallowanová, Francois Rabelais, Henri Beyle - Stendhal, Karel Absolon, Bernard Bolzano, René Descartes, Edward Jenner, Willem J. Kolff, Guglielmo Marconi, Johann Gregor Mendel, Robert Felix Tournachon - Nadar, Alois Negrelli, Paracelsus, Nikolaj Ivanovič Pirogov, Jiří Procháska, Jurij Viktorovič Romaněnko, Alan Bartlet Shepard, Josif Samojlovič Šklovskij, Kašpar Šternberk, Carl Zeiss, Michail Ivanovič Glinka, Svjatoslav Richter, Arnold Schönberg, Jean Sibelius, Josef Slavík, Jean Baptiste Camille Corot, Josef Lada, Alfons Mucha, Jan Blažej Santini, Jacopo Robusti - Tintoretto, Josephine Bakerová, Isadora Duncanová, Federico Fellini, Karel Hugo Hilar, Alfred Hitchcock, Charles Chaplin 

PŘEMOŽITELÉ ČASU 10

PŘEMOŽITELÉ ČASU 10

Mezinárodní organizace novináů, Praha, 1987
obálka Lubomír Přibyl

životopisy
192 s., čeština
hmotnosť: 236 g
1. vydanie, 100.000 výtlačkov

mäkká väzba
stav: dobrý

0,60 € PREDANÉ

*H-TV-3*

Anton Pavlovič Čechov, Dante Alighieri, Euripidés, Nazim Hikmet / Ran, B. Traven, Franpois-Marie Arouet-Voltaire, John Logie Baird, Henri Becquerel, Jöns Jacob Berzelius, Jaroslav Böhm, Gottlieb Daimler, Euklidés, Mstislav Vsevolodovič Keldyš, Vladimir Michajlovič Komarov, Zdeněk Kunc, Max von Laue, James Arthur Lovell, Ivan Vladimirovič Mičurin, Prokopios z Kaisareie, Ernest Rutherford, Vitalij Ivanovič Sevasťjanov, Kliment Arkaděvič Timirjazev, Evangelista Torricelli, František Veverka, Irving Berlin, Karel Burian, David Oistrach, Edith Piafová, Zdenka Braunerová, Giorgione, Antonín Chittussi, Otakar Kubín, Josef Václav Myslbek, Vasil Vasiljevič Vereščagin, Clark Gable, Georges Méliés, Marilyn Monroeová, Jindřich Mošna, Vittorio de Sica, Eduard Vojan

PERÚTKA, JAROMÍR - MALÁ ENCYKLOPÉDIA TELESNEJ VÝCHOVY A ŠPORTU

PERÚTKA, JAROMÍR

MALÁ ENCYKLOPÉDIA TELESNEJ VÝCHOVY A ŠPORTU

Obzor, Šport, Bratislava, 1982
2. vydanie, 20.000 výtlačkov
obálka Tibor Hrabovský

encyklopédie, šport,
728 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1500 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, jemne uvoľnená väzba

2,00 €

*BIB07* in **S5P**

Malá encyklopédia telesnej výchovy a športu prináša bohatý materiál zo všetkých oblastí telesnej kultúry.

Úvodné kapitoly obsahujú dejiny telesnej kultúry a teóriu jednotlivých telovýchovných disciplín. Podrobne informujú o socialistickom systéme telesnej kultúry, jej funkciách, cieľoch a úlohách, ako aj o odvetviach telesnej výchovy a športu.

V rozsiahlej slovníkovej časti sú abecedne spracované jednotlivé druhy športov, a to nielen najpopulárnejšie (atletika, basketbal, futbal, krasokorčuľovanie, ľadový hokej, motoristický šport, plávanie, tenis, turistika, zápasenie a pod.), ale aj menej známe druhy. Každé heslo zahrnuje vývoj, materiálne vybavenie, pravidlá, organizáciu súťaží, techniku a taktiku.

Ďalšie časti encyklopédie obsahujú významné postavy svetovej a československej telesnej kultúry, zoznam medzinárodných športových a turistických organizácii a podujatí, ako sú olympijské hry, majstrovstvá sveta a Európy, majstrovstvá Československa a Slovenska, spartakiády, memoriály a pod.

Text encyklopédie je bohato ilustrovaný farebnými a čiernobielymi fotografiami a perovkami.

Malá encyklopédia telesnej výchovy a športu je určená nielen pre telovýchovných pracovníkov v Československom zväze telesnej výchovy, Zväzarme, Československej ľudovej armáde, Socialistickom zväze mládeže, Revolučnom odborovom hnuti, ale aj pre učiteľov, novinárov a široké vrstvy čitateľov.

MEDZINÁRODNÉ DESATINNÉ TRIEDENIE

MEDZINÁRODNÉ DESATINNÉ TRIEDENIE
Medzinárodné stredné vydanie
I. časť - Systematické tabuľky
(Dezimalklassifikation)

Matica slovenská, Martin, 1981
edícia Metodika a propagácia
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
obálka Ivan Fulmek

slovníky
528 s., slovenčina
hmotnosť: 1585 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

4,00 €

*BIB07*  in **S8Z**

SLIACKY, ONDREJ - SLOVNÍK SLOVENSKÝCH SPISOVATEĽOV PRE DETI A MLÁDEŽ

SLIACKY, ONDREJ

SLOVNÍK SLOVENSKÝCH SPISOVATEĽOV PRE DETI A MLÁDEŽ

Mladé letá, Bratislava, 1978
prebal Ladislav Vančo
2. rozšírené a opravené vydanie, 10.000 výtlačkov

literárna teória, životopisy,
340 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 582 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,90 €

*BIB07* (in *085*)

BOHUŠ, IVAN - TATRANSKÝ KALEIDOSKOP

BOHUŠ, IVAN

TATRANSKÝ KALEIDOSKOP

Osveta, Martin, 1977
prebal Branimír Kraker
fotografie Božena Mrhová
1. vydanie, 8.000 výtlačkov

publikácie obrázkové, próza krátka, príroda
152 s., 56 s. fot., slovenčina
hmotnosť:  592 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

PREDANÉ

*BIB07*  in **S8Z**

Predkladáme milovníkom a návštevníkom Vysokých Tatier pútavú, príťažlivou formou rozprávania napísanú knihu o tatranskej živej i neživej prírode, ako aj o vzťahu človeka k nej. Autor žije v Tatrách a pod Tatrami celý život a tatranskej problematike, najmä vzniku a rozvoju tatranských osád a využitiu Tatier pre blaho človeka, sa venuje viac ako 30 rokov. Výsledky svojich štúdií, výskumov a osobnej skúsenosti zhrnul do 34 kapitol, ktoré na seba nadväzujú a podávajú ucelený obraz o minulosti, prítomnosti a perspektívach Tatier.

Dozvedáme sa v nich o zemepisných, pôdnych a vodných pomeroch, o vegetácii, o tatranskom lese a jeho obyvateľoch. Hlavnú pozornosť však venuje človeku a jeho vzťahu k našim veľhorám v minulosti a dnes. Od prvých návštevníkov a odvážlivcov, ktorí sa pokúsili zdolať tatranské štíty, a nechýbala medzi nimi ani žena, cez vznik prvých vysokohorských osád, klimatických kúpeľov a rekreačných stredísk až po dnešné hospodárske, spoločenské a športové využitie. Minulosť autor konfrontuje vždy so súčasnosťou, vyzdvihuje klady, ale upozorňuje aj na súčasné problémy zvýšenej návštevnosti a výstavby. Vystríha pred nebezpečenstvami, ktoré hrozia návštevníkom a turistom, najmä z neznalosti osobitných podmienok vysokohorskej prírody a nedodržiavania pokynov Horskej služby.

Osobitnú pozornosť venuje autor významným bádateľom a návštevníkom Tatier a v dvoch kapitolách hovorí o pobyte Lenina v Tatrách a o jeho výstupoch na Svinicu a Rysy. V ďalších kapitolách rozpráva o udalostiach, ktoré zohrali významnú úlohu v protifašistickom odboji, za Slovenského národného povstania, o pokrokových tradíciách, ktoré pestujú najmä v mládeži národnú hrdosť a lásku k vlasti — stretnutia na Symbolickom cintoríne, každoročné výstupy na Rysy, výstupy na Kriváň. Nezabudol ani na to, že Tatry a ich prekrásna príroda sú stálym inšpiračným zdrojom pre básnikov, výtvarníkov i hudobníkov. Živé a pútavé rozprávanie je doplnené obrazovou prílohou.

Veríme preto, že kniha splní to poslanie, ktoré vyslovil autor v závere, keď píše: „O čo mi v týchto rozprávaniach predovšetkým išlo? Aby som vzbudil vo vás záujem o osudy Tatier, ale najmä, aby ste sa stali ich ozajstnými priateľmi ... Keby som sa raz dopočul, že aj moje rozprávania pomohli vychovať či prevychovať a nadchnúť návštevníkov Tatier, bolo by to pre mňa veľké zadosťučinenie.“ Prečo? Na to odpovedá posledná kapitola knihy s názvom: Aby sme ich zachovali.

„KRONIKY“ TATRANSKÝCH KONČIAROV

najstarší horolezci nechávali na tatranských štítoch znaky svojej prítomnosti. Spočiatku prevažne v podobe kamenných pyramíd, neskôr aj vo forme písomných svedectiev. V najstaršom známom opise výstupu na tatranský končiar z polovice 17. storočia, ktorý nám zanechal sliezsky študent Daniel Speer alias Simplicissimus, je podrobne opísaný ceremoniál ukladania navštíveniek do fľaše, ktorú výletníci na vrchole Kežmarského štítu zahrabali pod skaliská, ako to pred nimi spravili aj ich predchodcovia.

V klasickej epoche tatranského horolezectva mali navštívenky predovšetkým svedčiť, že panenský vrchol dosiahli ľudia. Skoro až do konca 19. storočia sa „dobytie“ tatranského štítu hodnotilo relatívne rovnakými kritériami, ako dnes napríklad úspechy tatranských horolezcov niekde v Himalájach. Je preto len prirodzené, že anonymných kamenných panáčkov veľmi skoro nahradili konkrétne záznamy, nepripúšťajúce zámenu a omyl, a bez ktorých do čias prvej svetovej vojny bolo možno ťažko obhájiť svoj primát, aj keď túra bola zapísaná do služobnej knižočky horského vodcu, alebo ju prvolezci obšírne zverejnili v tlači.

Najdávnejšie navštívenky boli lakonické: dátum, mená, bodka. Na ich uloženie slúžili spočiatku obyčajné fľaše, zväčša od nápojov, ktoré turisti počas výstupu alebo oddychu na dosiahnutom štíte s chuťou vyprázdnili. Aj tí, čo si zabudli ceruzu, vedeli si pomôcť. Našiel som podpisy vypichnuté ihlou, vyryté ostrými kamienkami, napísané rúžom, ale aj inými pomôckami.

Aj keď prvovýstup bol vždy hodnotený ako „čosi viacej“, záznam na vrchole nebol odjakživa len výsadou prvolezcov. Navštívenky na tatranských štítoch sa postupne hromadili a poskytovali najlepšie podklady na štatistické hodnotenie návštevnosti jednotlivých štítov. Od konca 19. storočia umiesťovali turistické organizácie (najprv Uhorský karpatský spolok a po prvej svetovej vojne Klub československých turistov, James i Klub slovenských turistov a lyžiarov) na rôznych známejších vrcholkoch vodotesné klubové plechovnice, do ktorých ukladali horolezci svoje navštívenky a záznamy. Najmä za Rakúsko-Uhorska, keď sa výstupy na tatranské štíty uskutočňovali skoro bez výnimky iba s horským vodcom, bolo možné konfrontáciou vodcovských služobných knižočiek s vrcholovými „kronikami“ získať skoro stopercentne spoľahlivé štatistické dáta o množstve výstupov na končiare Tatier. Prehľady o návštevnosti štítov zverejňoval vtedy Teodor Posewitz každý rok v zborníkoch Uhorského karpatského spolku. Bola to v tom čase vcelku jednoduchá práca. Nijaké procesie na tatranských štítoch; na jednotlivé vrchy spravidla len jedna jediná výstupová cesta. Ak by ste však mali pochybnosti, môžem vám požičať tie staré údaje a s ceruzkou v ruke si sami overte,

tatranských vrcholov, a to Lomnického štítu, Ľadového štítu a Kriváňa 49, 28, respektíve 11 „odvážlivcov“.

Niektoré končiare strácali len teraz panenský charakter, na iné si horolezci nachádzali nové výstupové cesty. Po zorganizovaní horskej záchrannej služby pri turistických spolkoch, začal sa podčiarkovať význam vrcholových záznamov aj ako vodidlo pri pátraní po nezvestných horolezcoch.

Chronologické usporiadanie starších vizitiek pomohlo v niekoľkých prípadoch aj pri rozuzlení otázky, ktorý výstup mal charakter prvovýstupu, ak ho jeho autor sám nespopularizoval a v tlači sa neskôr objavili nesprávne údaje a nejasnosti.

Typickým príkladom je Gerlachovský štít.

V literatúre bol dlhý čas rozšírený údaj. že prvý naň vystúpil novolesniansky učiteľ Ján Still so štyrmi poľovníkmi roku 1834. Kto si to vymyslel a ako k tomu dospel, to neviem povedať. Ale za najhodnovernejšie pokladám, prirodzene, svedectvo samého Jána Stilla, ktorý jednoznačne tvrdil, že prvý zo svojich výstupov na najvyšší štít Tatier vykonal roku 1872. A navyše nikdy nepovedal, že jeho prvá túra bola vôbec prvá na tento štít, ba práve naopak, veľmi dobre vedel o skoršom výstupe Martina Spitzkopfa Urbana.

Hoci sa originály najstarších záznamov o výstupoch nezachovali, informujú nás o nich našťastie roztratené staršie literárne zmienky. V ich svetle prví boli na Gerlachovskom štíte 11. augusta 1855 poľskí botanici Zygmunt Bošniacki a Wojciech Grzegorzek, pravdepodobne so zakopanskými horskými vodcami, po nich roku 1868 dôstojníci viedenského vojenského zemepisného ústavu pri mapovacích prácach, krátko po nich neznámy nemecký turista so sprievodcom Martinom Spitzkopfom Urbanom a napokon až v auguste 1872 František Holst sprevádzaný Stillom. Ján Still sa v nasledujúcich rokoch stal vyhľadávaným sprievodcom na Gerlachovský štít. Roku 1874 bol na ňom aj s chýrnym kaukazským a himalájskym horolezcom Déchym.

V medzivojnových rokoch pokračoval v uverejňovaní stručných štatistických prehľadov o pohybe turistov a horolezcov na tatranských štítoch Klub československých turistov. Väčšinu týchto príspevkov nájdete na stránkach populárneho vlastivedného mesačníka Krásy Slovenska.

Cez vojnu akosi umĺklo toto nezvyčajné spravodajstvo. Škoda — povedal som si roku 1959, keď som si uvedomil, že som často čerpal z dávnejších údajov a že by sa na porovnanie zišli novšie štatistické dáta. odzrkadľujúce záujem o tatranské štíty v podmienkach nového socialistického československého štátu.

Horská služba zorganizovala pravidelné vyberanie obsahu vrcholových schránok. Na väčšine sledovaných štítov boli zo začiatku ešte staré valcovité plechovnice s klubovými emblémami predvojnových turistických spolkov. Ba miestami boli individuálne schránky, zhotovené z najrôznejších vhodných materiálov i rôzneho tvaru, na vekách či bokoch označené menami svojich výrobcov a darcov. Svojrázne krabice si pred polstoročím zhotovoval najmä tešínsky klampiar Rudolf Tannert, ktorý ich „roztrúsil“ vari na desiatich tatranských končiaroch.

Horská služba postupne vymenila všetky staršie plechovnice za kvalitné nové valce, ktoré umiestila na 85 vrcholoch. Voľné lístky sa ľahko poškodili, ale aj často strácali a mnohí horolezci neboli na zápis ani technicky vystrojení — nemali ceruzu a papier. Preto sú terajšie plechovky vybavené viazanými zápisníkmi a ceruzami a na prvých stránkach zápisníkov sú horolezecky dôležité dáta o končiari a rôzne praktické pokyny pre horolezcov. Systém zápisníkov zaručuje zároveň aj chronológiu, a tak sú dnešné vrcholové knižky skutočnými kronikami návštevnosti, ale aj iných významných údajov o tatranských štítoch.

Pustil som sa s chuťou a záujmom do vyhodnocovania obsahu vyprázdnených vrcholových schránok.

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN - FLÉTNOVÉ HODINY

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN

FLÉTNOVÉ HODINY
pohádky a povídky

Mladá fronta, Praha, 1969
preklad Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová
ilustrácie Cyril Bouda
edícia Máj (136)
doslov Emanuel Frynta
prebal Leo Novotný
1. vydanie, 110.500 výtlačkov

knihy pre deti, rozprávky, poviedky, próza krátka,
224 s., 16 príloh, čeština
hmotnosť: 319 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,00 €

*BIB07* (in *096*)

Dvaatřicet pohádek a povídek světově proslulého dánského pohádkáře minulého století, představujících výbor z rozsáhlého autorova díla tohoto žánru. Vystupují v nich nejen tradiční princezny, králové, drobní lidé, zvířata a imaginární bytosti, ale také personifikované věci. Autor doslovu o Andersenových pohádkách říká: "Jeho pohádky jsou zásadně umělé, v tom smyslu totiž, že jsou mu k tomu, aby jimi promlouvala duše jeho vlastní ... Celou řadu jich i on přejal z lidové ústní slovesnosti ... Andersen našel v pohádce adekvátní formu básnického sebevyjádření, příležitost k autentické výpovědi emocionální, filosofické a mravní, slovesný nástroj k vyslovení vlastní touhy."

Je to naprosto jisté

„Stala se hrozná věc!“ řekla slepice — řekla to na protilehlém konci vesnice, než se to vůbec přihodilo. „Stala se hrozná věc v počestném kurníku! Netroufám si ani dnes sama spát. Jak je dobře, že je nás na hřadě tolik pohromadě!“ — A pak se dala do vypravování, až ostatním slepicím peří vstávalo a kohoutovi spadl hřebínek. Však je to naprosto jisté!

Ale začněme od počátku, a ten se udál v kurníku na druhém konci vesnice. Slunce zapadalo a slepice vylétaly na hřad. Jedna z nich — měla bílé peří a krátké nohy, kladla svá vejce podle předpisu a byla, jako slepice, po všech stránkách úctyhodná —, když se teď octla na hřadě, prohrábla si zobákem peří a utrousila při tom peříčko.

„Vida ho!“ řekla, „čím víc si škubu peří, tím jsem krásnější!“ Řekla to v žertu, protože byla veselou kopou mezi slepicemi, ačkoli jinak, jak jsme již řekli, byla velmi úctyhodná. A pak usnula.

Kolem dokola bylo tma; slepice seděly jedna vedle druhé.

Ta, jež seděla u naší slepice nejblíž, nespala: slyšela a neslyšela, tak jak je to na tomto světě nejlepší, chceš-li žít v klidu a pokoji. Ale své druhé sousedce musila přece jen říci: „Slyšelas, co tu bylo řečeno? Já nikoho nejmenuji, ale jistá slepice se chce oškubat, aby prý byla hezká! Kdybych byla kohout, pohrdala bych jí!“

Přímo nad slepicemi seděla sova se svým sovákem a sůvičkami. V téhle rodině mají velmi tenké uši: slyšeli každičké slovo, které sousedka slepice řekla; zakouleli očima a soví máma rychle zamávala křídly: „Tohle neposlouchejte! — Ale jistě jste slyšeli, co povídali? Slyšela jsem to na vlastní uši — člověk mnoho slyší, nežli mu upadnou! Jedna ze slepic zapomněla do té míry, co se pro slepici sluší a patří, že si oškubává všechno peří a nechává kohouta dívat se na to!“

„Prenez garde aux enfants!“ napomínal otec sovák. „To není nic pro děti!“

„Povím to jen sově odnaproti! Je taková úctyhodná v společenských stycích!“ A sova odletěla.

„Hú — hú! Uhú!“ houkaly pak obě, a rovnou holubům do sousedova holubníku. „Slyšeli jste to? Slyšeli jste to! Uhú! Jedna slepice si oškubala kvůli kohoutovi všechno peří! Jistě zmrzne, jestli už vůbec nezmrzla, uhú!“

„Kdepak? Kdepak?“ vrkali holubi.

„V sousedovic dvoře! Viděla jsem to takřka na vlastní oči! Nedá se to skoro ani vypravovat! Ale je to naprosto jisté!“

„Věřím, věřím — na slovo!“ ujišťovali holubi a vrkali dolů do kurníku: „Jedna slepice — říká se také, že jsou dvě! — oškubaly si všechno peří, jen aby nevypadaly jako ostatní a vzbudily kohoutovu pozornost. Je to však odvážná hra, můžeš se snadno nachladit, uhnat si horečku a umřít, a jsou už teď obě v Pánu!“

„Probuďte se! Probuďte se!“ zakokrhal kohout a vyletěl na plot. Oči ještě sotva držel, ale přesto kokrhal: „Tři slepice zahynuly z nešťastné lásky ke kohoutovi! Oškubaly si všecičko peří! Je to ošklivá historie, nechci si ji nechat pro sebe, dejte to dál!“

„Dejte to dál!“ pištěli netopýři a slepice kdákaly a kohouti kokrhali: „Dejte to dál! Dejte to dál!“

A tak putoval onen příběh od kurníku ke kurníku a vrátil se na konec tam, odkud vlastně vyšel.

„Pět slepic,“ znělo to ted, „si oškubalo všecinko peří, aby ukázaly, která z nich se nejvíc zhubla milostným soužením pro kohouta, a pak se navzájem do krve uklovaly, až zůstaly ležet mrtvé, k velké hanbě a ostudě své rodiny a k velké škodě pro majitele!“

Slepice, která utrousila ono jediné volné peříčko, nepoznala v tom ovšem vlastní případ, a ježto byla úctyhodnou slepicí, prohlásila: „Pohrdám těmi slepicemi! Aleje takových víc! Podobnou věc ovšem nelze přejít mlčením. Také já učiním, co je v mých silách, aby se to dostalo do novin — tak se to rozletí po celé zemi: to si ony slepice, a jejich rodina s nimi, opravdu zaslouží!“

A dostalo se to tedy do novin, bylo to vytištěno a je to naprosto jisté: že z jediného peříčka se může vyklubat pět slepic!

FREUD, SIGMUND - MOJŽIŠ A MONOTEIZMUS

FREUD, SIGMUND

MOJŽIŠ A MONOTEIZMUS
(Der Mann Moses und die monotheistische Religion: Drei Abhandlungen)

Danubiapress, Bratislava, 1995
1. vydanie
preklad Milan Krankus
obálka Andrej Krátky
ISBN 80-218-0185-9

psychológia, psychológia analytická
168 s., slovenčina
hmotnosť: 288 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

PREDANÉ

*BIB07* (in *085*)

Vo svojom poslednom diele sa zakladateľ psychoanalýzy Sigmund Freud (1856 – 1939) vracia k problematike náboženstva, tentoraz však z iného, menej kritického aspektu, ako v predchádzajúcich prácach. Svoju pozornosť sústreďuje na postavu Mojžiša a jeho úlohu pri vzniku monoteistického židovského náboženstva a formovaní židovského národa. Vyslovuje pritom viacero odvážnych hypotéz a nových pohľadov. Vychádzajúc z psychoanalytického chápania (trauma – latencia – návrat potlačeného) skúma vznik a fenomén náboženskej viery u Židov a kresťanov a rozoberá podstatu i príčiny antisemitizmu a nenávisti voči Židom. V tejto práci sa Freud pokúsil o istý druh psycho-historického skúmania a zároveň vyjadril aj svoje osobné názory na dobu, v ktorej žil. Hoci mnohé jeho postoje sú dodnes predmetom búrlivej diskusie, kniha je cenným príspevkom k psychológii náboženstva, antropológii a teórii kultúry

.... Ak teda bol Mojžiš Egypťan, prvým výsledkom tohto predpokladu bude ďalšia hádanka, na ktorú sa dá ťažko odpovedať. Ak sa národ alebo kmeň pripravuje na nejaké veľké podujatie, nemožno očakávať nič iné, než že sa jeden zo súkmeňovcov ujme vodcovstva alebo ho na túto úlohu zvolia. Nie je však ľahké uhádnuť, čo by mohlo podnietiť aristokratického Egypťana - možno princa, kňaza alebo vysokého úradníka - aby sa postavil na čelo húfu cudzích, kultúrne zaostalých privandrovalcov a opustil s nimi krajinu. Všeobecne známe pohŕdanie Egypťanov cudzími národmi robí takéto počínanie veľmi nepravdepodobným. Naozaj by som bol ochotný veriť, že práve preto nechceli historici, ktorí uznali meno Mojžiš za egyptské a pripisovali tomuto mužovi všetku egyptskú múdrosť, prijať, čo z toho zreteľne vyplývalo - totiž možnosť, že Mojžiš bol Egypťan.

K tejto prvej ťažkosti sa čoskoro pridá ďalšia. Nesmieme zabúdať, že Mojžiš bol nielen politickým vodcom Hebrejov žijúcich v Egypte, ale aj ich zákonodarcom a učiteľom, ktorý ich donútil vyznávať nové náboženstvo, nazývané ešte aj dnes podľa jeho mena mosaickým. Lenže je také ľahké, aby jeden človek založil náboženstvo? A ak niekto chce ovplyvniť náboženstvo iného, nie je celkom prirodzené, že ho chce obrátiť na svoje vlastné? Hebreji v Egypte určite neboli bez náboženstva, a ak Mojžiš, ktorý im dal nové, bol Egypťan, nemožno vylúčiť domnienku, že toto iné, nové náboženstvo bolo egyptské.

Tejto možnosti však stojí čosi v ceste: existencia ostrého protirečenia medzi židovským náboženstvom, ktoré sa pripisuje Mojžišovi, a náboženstvom egyptským. Prvé je impozantne prísnym monoteizmom; je len jeden Boh, jediný, všemohúci, nedostupný; pohľad naň ľudské oči neznesú, človek si nesmie vytvoriť nijakú jeho podobu, dokonca ani vysloviť jeho meno. V egyptskom náboženstve je neprehľadný rad božstiev, rozličného pôvodu a s rozličnou mierou uctievania, istý počet personifikácií mocných prírodných síl, ako sú Nebo a Zem, Slnko a Mesiac a aj abstrakcií ako Maat (Pravda, Spravodlivosť), alebo ohyzdný škriatok Bés. Väčšinu týchto božstiev však tvoria miestni bohovia z čias, keď bola krajina rozkúskovaná na množstvo provincií, bohovia zvieracej podoby akoby ešte neboli dokončili svoj vývin zo starých totemických zvierat, bohovia, ktorí sa navzájom výrazne nelíšili a sotva sa odlišovali vo funkciách, čo sa im pripisovali. Hymny na počesť týchto bohov hovorili o každom takmer to isté, bez váhania ich vzájomne stotožňovali spôsobom, ktorý v nás zanecháva beznádejný zmätok. Mená bohov sa navzájom spájajú tak, že jedno môže byť takmer epitetom druhého. Tak sa v čase rozkvetu Novej ríše volá najvyšší boh mesta Théb Amon-Re, čo je zložené meno....

ONDREJOV, ĽUDO - SLNKO VYSTÚPILO NAD HORY

ONDREJOV, ĽUDO

SLNKO VYSTÚPILO NAD HORY
(Vrchárska trilógia)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1960
obálka Martin Benka
ilustrácie Martin Benka
edícia Pôvodná próza
2. vydanie, v tomto vydavateľstve 1., 8.000 výtlačkov

beletria, román,
480 s., 11 ilustrácií, slovenčina
hmotnosť: 512 g

tvrdá väzba
stav: ušpinená obálka, bez prebalu, na patitule drobné venovanie

4,40 € PREDANÉ

*BIB07* in **S5P**

DOLINA BEZ RADOSTI

Prišiel čas aj na Jerguša Lapina. Za horúceho letného dňa poslali páni z mesta hrbatého polgára Divočiaka z dediny, aby mu doručil predvolanie na okresný dom.

— Páni ťa zovú, — povedal, — musíš ísť do vojny ...

A tu Jerguš Lapin ľahučko pozbieral svojich sedem vecí, majetok v batôžku: mištičku i drevenú lyžicu, fujaru z bazy ako svieca, ktorú vyrezával celé leto, svoju veľkú fujaru z jaseňa, valašku i píšťalku a lúčil sa s bačom:

— Zostaňte si zdravý! — podával mu ruku.

Bača sa nahrbil, odvrátil sa bokom. Na hlinenej dlážke koliby rozbili sa jeho veľké slzy. Jerguš ich zazrel, naľakal sa ich. Pustil bačovu ruku a akoby chcel vytriasť zo seba nepríjemnú silu, čo nadúvala prsia, útekom sa rútil dolu do doliny.

Samota ho čakala ako kedysi, akoby prichádzal k nej Jerguš Lapin-dieťa. Zastal na lúke Priehybine, posotil klobúk navrch hlavy, a ako raz pohladil samotu očami, zrak sa mu vyjasnil.

Kroviská Paseky šušťali naľavo a bežali pásom hore nad dedinu.

Boli divé a husté ako tma, lebo Jerguš Lapin sa už nimi nepredieral.

Dubová hôrka napravo trčala mocná; bolo treba nazvať ju dúbravou.

V záhrade pod Pasekami, okolo domu i okolo vody, knísali sa staré obrovské stromy. Kôra im zhrubla a zdrsnela.

Niektoré okyptili víchry, čo udierajú na samotu najmä za jesenných nocí. Poniektoré aj zbútľaveli. Ale samota nijako nemenila svoju tvár.

Pod domom tiekol ten istý potok teplice, v ktorom bývali rovnako vážne staré žaby.

Keď všetko poobzeral, spustil sa do dvora. Vbehol do kuchyne, zložil veci do kútika a zvítal sa s matkou, so sestrou Annou i s Rudkom-tulákom.

— Do vojny ma zovú! — zvolal veselo, vytiahol zo záhrenia predvolanie, položil ho na stôl.

Matka a Anna pozreli na seba, ústa im zamlkli, tváre zaihrali smútkom. Ale Rudko nič nechápal. Pustil sa do výskoku v tuhej radosti nad Jergušovým príchodom.

Jerguš ho pojal k Jelšovej vode. Utekali, zaskakovali. Zastali pri žumpe, ktorá tlmene hučala. Jerguš spieval pesničku o vode, čo večne putuje a obchádza sihote. Vyzliekol sa a skočil do vody. Rudko zhodil košieľku i gatky a šmaril sa za ním.

Plávali, čliapkali sa, potápali i prskali. Potom vyumývali celé telá a poobliekali si čisté gatky i košele.

Vrátili sa ľahkí a zasadli na prahu kuchyne. Jerguš si rozplietol dlhé vrkoče vlasov, čo vekom stmaveli a teraz sa leskli nádychom mladých gaštanov. Rozčesal ich a znova zaplietol. Potom vyniesol z kuchyne fujaru a povedal Rudkovi:

— Tvoja je! Hlas má ako agátový med ...

Ukazoval, ako treba preberať. Fúkal a hral clivé piesne o zbojníckej láske. Matka s Annou pripravovali večeru, šramotili v kuchyni a stále boli smutné. Ale Rudkovi bolo jasno na tvári.

Chvostík zaňuchal v povetrí priateľa a milovníka zverov, s ktorým prežil svoju mladosť. Premohol starecké driemoty, vytiahol sa z drevárne, dotackal sa k Jergušovi a položil starú hlavu na jeho koleno. Oči sa mu smiali, keď ho pohladila mocná a horúca Jergušova ruka.

A keď prišla noc, v jarčeku teplice zanôtili žaby tú istú pieseň storočí, ktorú Jerguš tak rád počúval, ako raz na svoje nohy vzrástol...