BURIAN, JAN - NA SHLEDANOU ZÍTRA

BURIAN, JAN

NA SHLEDANOU ZÍTRA
Písňové texty, články a výstřižky

Folk & Country, Praha, 1995
1. vydanie

autobiografia, hudba, literatúra česká, podpis autora
256 s., čeština
hmotnosť: 359 g

tvrdá väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

MOZART, WOLFGANG AMADEUS - LISTY OTCI

MOZART, WOLFGANG AMADEUS

LISTY OTCI

V. Čechák, Praha, 1930
preklad Marie Erhartová, František Bartoš
číslovaný výtlačok č. 131

autobiografia, hudba, bibliofília, číslovaný výtlačok
94 s., čeština
hmotnosť: 152 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Vienne ce 27. jullet 1782.

Nejdražší, nejmilejší otče! — prosím Vás, pro všechno na světě Vás prosím, dovolte mi, abych se směl oženit se svou drahou Konstancí. — Nemyslete, že je to jen proto, abych byl ženat — na to bych dovedl ještě počkat. — Ale vidím, že to nevyhnutelně vyžaduje má čest, čest mé dívky, mé zdraví a spokojenost. — Mé srdce je zneklidněno, v hlavě mi víří — jak mohu pak na něco rozumného myslit, jak mohu pracovat? — Kde nabrat sil? — Většina lidí si myslí, že jsme již svoji — matka je proto rozzlobena — a ubohá dívka i já se tím k smrti utrápíme. — Tomu se dá tak snadno odpomoci. — Věřte mi, že ve Vídni, kde je tak draho, dá se právě tak lehce žít jako kdekoliv jinde; záleží to jen na hospodaření a na pořádku. —Ten není u mladého, zvláště však u zamilovaného člověka, nikdy. — Kdo dostane takovou ženu jako já, může být jistě šťasten. — Budeme žít docela klidně a skromně a přece budeme spokojeni. — A nestarejte se — vsázím se, že kdybych dnes, Bůh uchovej, onemocněl, nejvznešenější šlechtici by mne podporovali (a zvláště byl-li bych ženat). To mohu říci s jistotou. —Vím, že kníže Kaunitz mluvil o mně s císařem a s arciknížetem Maxmilianem. — Očekávám toužebně Vaše svolení, můj nejdražší otče — očekávám je určitě — závisí na něm má čest a sláva. — Neodkládejte tak dlouho radostnou chvíli, až sevřete v náruči svého syna s jeho ženou. — Líbám Vám lOOOkrát ruce a jsem Váš

nejposl. syn

W. A. Mozart.

P. S. Srdečně líbám svou milou sestru. Má Konstance se poroučí Vám oběma. Adieu.

VACEK, MIROSLAV - NA ROVINU

VACEK, MIROSLAV

NA ROVINU
Bez studu a bez příkras

Periskop, Praha, 1994
fotografie Karel Mevalda
1. vydanie
ISBN 80-901746-0-4

autobiografia, história, podpis autora
248 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 377 g

tvrdá väzba
stav. dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

VELEL JSEM DIVIZI, ARMÁDĚ I FRONTU

Opravdu jsem frontu nakonce velel, ale zdaleka ne hned po příchodu z Akademie generálního štábu. Muselo uběhnout ještě devět let, než se tak stalo. Devět let, která při nezasvěceném pohledu nepředstavují ani tak dlouhou dobu, ale jak pro koho. Mně se občas zdálo, že při té práci stárnu nějak rychleji, než obracím listy v kalendáři. Příčin mohlo být jistě mnoho. Nedostatek zkušeností, které jsem dost často musel nahrazoval větší intenzitou práce, celková vypjatost vojensko-politické situace ve světě a z ní vyplývající požadavky na armádu, řešení zdánlivě bezvýznamných každodenních záležitostí, které patří také k životu, ale i mnoho zbytečných, byrokratických úkonů, kterých jsme se jen s obtížemi a zdlouhavě zbavovali a mnohých se nezbavili dokonce vůbec. Zákonitě to byla léta úspěchů i nezdarů, velká, větší, ale také úplně normální, malá cvičení, stovky a tisíce hodin strávených u podřízených útvarů ve snaze pomoci řešit jejich problémy, konfliktní situace s nadřízenými, ale i podřízenými, vlastní omyly a chyby, starost o výstavbu objektů důležitých pro obranu republiky, ale i péče o lidi a vojenskou techniku.

Když jsem pracoval ve funkci náčelníka štábu divize, měl jsem pocit, že dělám víc než můj velitel. Mnohdy mi vydal úkoly až ve večerních hodinách, kdy se vrátil se spoustou problémů od útvarů. Měl toho jistě také dost, ale pro mě a některé důstojníky štábu to byl signál, že máme před sebou ten den už třetí osmihodinovou šichtu. V té době jsem ale nedoceňoval jednu věc. Že jako náčelník štábu-první zástupce velitele jsem sice hodně pracoval, ale zodpovědnost nesl právě velitel. Mnohé z toho, co pro mě zůstávalo utajeno, jsem však mohl vzápětí po absolvování Akademie generálního štábu zakusit sám na sobě.

Snad jediné, co bych chtěl popřít, ale nemohu, bohužel, přesvědčivě dokázat, je to, že jsem nedychtil po dalších funkcích. Argument je snad pouze jeden. Většina lidí je normálních a s vyššími funkcemi si připouští i větší zodpovědnost. Výjimky i tehdy potvrzovaly pravidlo. V tom jsem byl asi dost neschopný, a proto jsem se nestal ani výjmečným. Přesto mi dnes někteří pánové stále připomínají moji závratnou kariéru, kterou přičítají pouze období tzv. normalizace. Nebudu se přít. Ale i já mám příklad. Z plukovníka jsem se stal armádním generálem po čtrnácti letech služby, když jsem předtím získal veškeré dostupné vojenské vzdělání a prošel nezbytnou praxí u vojsk. Nedávno nám pánové předvedli, že když je dobrá vůle, lze totéž v sametu stihnout na jedné funkci náčelníka generálního štábu za necelá dvě léta. Znám v naší armádě jenom jednoho člověka, který to stihl rychleji. Byl to armádní generál Alexej Čepička. Tomu to ovšem „přilepily“ na ramena všechno najednou a nesnažili se předstírat „normálnost" takovéhoto „revolučního“ aktu.

Tehdejší ministr národní obrany a“mádní generál Martin Dzúr mě ustanovil velitelem 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. Musím přiznat, že ne on, ale někteří pod ním se ptali, zda je pro mě přijatelné, abych se vrátil tam, kde jsem před sedmi lety skončil jako řadový pracovník štábu. Sám pro sebe jsem si jejich obavy rozluštil tak, zda v Karlových Varech a jejich blízkém okolí nemám z té doby pověst nemakačenka, opilce či hlupáka. Netrpěl jsem tímto komplexem a nestyděl jsem se ani za své politické a občanské postoje z předcházejících let. Pokud si snad někdo myslel, že mé sebevědomí bylo podepřeno tím, že většina důstojníků musela po roce 1968 odejít do zálohy, tak se mýlí. I od karlovarské divize odešli, ale podstatná část z nich, kolem 90 procent, zůstala sloužit.

Já jsem v tom, že se vracím, viděl i některé přednosti pro sebe. Znalosti z předcházející služby byly nezanedbatelnou výhodou. Zkuste si představit, jaký objem faktů je nutné si osvojit, než můžete alespoň nabýt dojmu, že rozhodujete o záležitostech spadajících do naší kompetence opravdu kvalifikovaně, na profesionální úrovni.

Karlovarská divize patřila tehdy ke svazkům stálé pohotovosti, což znamenalo, že byla schopna s počty osob a techniky, které měla už v míru, začít plnit bojové úkoly a v průběhu jejich plnění pak zmobilizovat zbývající, méně podstatnou část osob a dopravní

TRESSLER, RENÉ EDGAR - UTKÁNO Z LANA KATOVA

TRESSLER, RENÉ EDGAR

UTKÁNO Z LANA KATOVA

Sefer (Hakoach), Praha, 1998
ISBN 80-85924-19-6

literatúra česká, autobiografia, židovstvo, podpis autora,
128 s., čeština
hmotnosť: 156 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

René Edgar Tressler (narozen 16. 4. 1927 ve Strakonicích) byl v patnácti letech deportován do Terezína, odtud v prosinci 1943 do Osvětimi. Po likvidaci rodinného tábora byl v červnu 1944 přemístěn do koncentračního tábora v Blechhammeru, v únoru 1945 zařazen do pochodu smrti. Osvobození se dočkal v Buchenwaldu.

V roce 1992 vydal anglicky svazek veršů, aforismů a drobných próz pod názvem Painted Thoughts (Malované myšlenky). Česky zatím publikoval jen časopisecky: po listopadu 1989 v Lidových novinách a v Židovské ročence. Autobiografický cyklus novel Utkáno z lana katova je jeho knižním debutem v rodné zemi.

Vešel za Hirschem do malé místnosti propojené s krematoriem. Na chladné cihlové podlaze tam ležela nehybná těla. Byla jen čtyři. Marion seděl za dveřmi opřen o zeď, oči vypoulené, s náplastí na ústech, ruce stále ještě svázané na zadech.

„Tys to věděl! “ řekl kat užasle.

Hirsch přikývl. „On by ho byl pověsil znovu, a tebe taky, kdybys začal žvanit o mezinárodních úmluvách. “

„Ale co teď? “ hlesl stísněně Pierre.

„V první řadě sundáme Marionovi náplast, “ odpověděl mu doktor Hirsch a chlapec radostně přitakal. „A později budeš muset vyvézt popel, nebo ne? “ a přitom ukázal na železný dvoukolový vozík před pecí.

„Ach bože, na to jsi musel přijít až ty! Jsi génius! “ prohlásil obdivně kat, ale vzápětí řekl zcela věcně: „Teď však už zase jdi, doktore! Provedl jsi to skvěle a zbytek musím udělat sám. “

Než rozpálil pec, trvalo to několik hodin, a pak plameny šlehaly z komína krematoria a ozařovaly oblohu. Musel čekat až do příštího večera, než zbytky kostí propadly roštem a popel zvolna vychladl. Konečně Pierre přisunul kovový dvojkolák k otvoru pece. „Je čas, “ řekl Marionovi a ukázal na vozík.

Marion si zasunul do úst připravenou kovovou trubičku, obtočil si dlouhý kus lana zakončeného smyčkou oprátky kolem pasu a posadil se na dno.

„Zlom vaz, “ popřál mu Pierre a pohnul pákou u pece. Obsah popelnice Mariona jako by pohřbil. Kat očistil konec trubičky vysunuté z nakupeného popela a opřel se zezadu do vozíku. Od malé železné brány ve zdi pod strážní věží je dělilo jenom několik málo metrů.

„Jsi to ty? “ ozval se strážný seshora a přitom osvětlil reflektorem prostor pod věží.

„Ano, jsem, “ zvolal kat a počkal, až strážný uvolnil závoru. Pak protáhl dvoukolák kovovými dveřmi ve zdi a tlačil ho dál k hluboké jámě, která se objevila v záři shora zaměřeného reflektoru. Tam vyklopil obsah vozíku a přitom obhodil oprátku Marionova lana kolem pařezu těsně před sebou na okraji jámy, obrostlé travou. „Co je nového? “ zavolal Pierre na strážného, jako by si jen krátil čas.

„Brzy bude konec války! “ řekl muž nahoře.

„Vyhrajeme? “ zeptal se kat.

„To jistě, “ odpověděl muž nad branou, ale potom trochu tišeji dodal: „Vy, anebo my? “

Prach z popela vnikal Marionovi do nosu i do hrdla a dusil ho. Chlapec se zvedl na nohy, aby se ho zbavil, ale prach vířil příliš vysoko. Chtěl přejít na druhý konec jámy, kde byl prašný vír přece jenom řidší, ale lano ovázané kolem pasu mu to nedovolilo, nebylo dost dlouhé. Nezbývalo než se vyšplhat k okraji jámy a všemu uniknout seshora. Strážný v té chvíli zajišťoval závoru, byl zády k Marionovi, vykloněn do tábora přes zábradlí hlídkové věže.

„Reflektor! “ uslyšel chlapec Pierrův hlas za zdí.

„Jo, děkuju, “ řekl strážný. „Nemůžeme přece plýtvat proudem, že ano? “

Nad jámou se rozestřela tma.

Musel to udělat hned, jinak by se rozkašlal a prozradil se. Lano, které nebylo určeno k záchraně životů, změnilo svůj účel: zaklesl se do něj, vylezl přes okraj jámy a překulil se do vysoké trávy. Pak vyvlékl oprátku z pařezu a začal se plazit pod ochranu stromů. Ucítil pod sebou vlhkost čerstvého mechu; dodalo mu to síly i naděje a pokračoval dál. Světla tábora postupně mizela v houstnoucím lese, až nakonec Marion nemohl rozpoznat, zda jsou to skutečně světla, nebo hvězdy prosvítající korunami borovic. Lezl při zemi, kde bylo na kmenech méně větví, přesto si však rozdrásal obličej jehličím, a když mech vystřídala kamenitá zem, kořeny stromů se mu zarývaly do dlaní. Náhle se půda začala prudce svažovat, spád byl pak čím dál tím strmější a Marion sjížděl po kluzkém povrchu. Zatápal ve tmě, aby se něčeho pevného zachytil, ale sáhl do prázdna a i kolena se ocitla bez opory. Na okamžik cítil svištící vzduch a nakonec náraz. A potom i hvězdy pohasly.

..................................................................................

... posledná veta ...

A jako by potřeboval svědectví, podíval se ke stolku na konci intimně osvětlené místnosti, kde Marion, snad na potvrzení jeho slov, pozdvihl sklenku zlatavého tokajského vína.

ŠIMON, BOHUMIL - KLOBOUK OD BREŽNĚVA

ŠIMON, BOHUMIL

KLOBOUK OD BREŽNĚVA

Periskop, Praha, 1997
1. vydanie
ISBN 80-902233-1-1

autobiografia, história, podpis autora
184 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 330 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

PŘINUTILI ŠIMONA, ABY NESL KŘÍŽ (NOVÝ ZÁKON)

HOŘKÝ PODZIM

Vezeme tedy protokol a máme také komuniké o jednání. Protokol je tajný, nesmí se zveřejnit, a v komuniké se říká, že byl podepsán protokol. Co si o tom mají lidé myslet? Musí se k tomu něco říci. Svoboda a Dubček to musí udělat ještě dnes.

Sedáme s Mlynářem vedle sebe a začínáme koncipovat Dubčekův projev. Píšeme téměř potmě. Hlavy nám třeští a oční víčka se nazadržitelně svírají.

Praha. Na letišti je tma. Čeká nás řada volh ze sovětského velvyslanectví a několik tater. Jedeme do města. Ještě nevíme kam. Leninova, nyní Evropská třída. Zavaluje mě vlna nevýslovného zármutku. Ranní šerosvit odhaluje pustotu ulice. Všude je špína. Na chodnících i na vozovce se válejí odpadky. Vidím popsané zdi domů. Nápisy jsou i na asfaltovém povrchu silnice. Kolem se válejí zmuchlané plakáty a letáky. Sem tam přeběhne přikrčená osamělá kočka nebo pes. A všude tanky a děla. Zavírám oči a chce se mi umřít.

Vjíždíme do Hradu. Je to jediné místo, kde nám zaručili útulek po našem návratu z Moskvy. Prezident Svoboda slíbil, že se o nás postará. Dlažba je plná rýh od tankových pásů. Hrad je uvolněn. Račte vstoupit. Čeká nás kancelář prezidenta. Někteří sahají po telefonu, jiní padají do křesel. Spát!

Ale to ne. Vždyť celé stranické vedení muselo slíbit, že se zasadí o okamžité plnění protokolu a především o zrušení výsledků vysočanského sjezdu. To je předpoklad normalizace a vůbec všeho, co se má dít dále.

Tak do toho. Nejdříve musíme najít a přivést ty, kteří byli zvoleni do předsednictva ústředního výboru, zvoleného vysočanským sjezdem. Musíme je informovat o jednaní v Moskvě a získat jejich podporu při anulování výsledku sjezdu. Dále je třeba svolat plénum ústředního výboru zvoleného XIV. mimořádným sjezdem, ukončit jeho činnost a přijmout myšlenku kooptace některých představitelů krajských stranických organizací, zvolených za delegáty XIV. sjezdu, do starého pléna ústředního výboru KSČ. To vše podle dohody učiněné v Moskvě.

Ukázalo se, že plénum ústředního výboru bylo už svoláno, a to na týž den, na devátou hodinu. Bylo třeba jednat bleskově. Posílají mě do Vysočan, abych našel a přivedl některé z nově zvolených členů stranického vedení. Doprovází mě Zdeněk Mlynář. Smutná jízda Prahou. Složitou cestou přes bezpočet hlídek Lidových milicí do sídla vysočanského ústředního výboru. Mlynář poznamenává: „Jestli tě nepověsili v Moskvě, tady tě pověsí určitě, až jim řekneš, co jsme přivezli. “ Řekl jsem jim pouze, že jsme pro ně přijeli a chceme, aby s námi jeli na Hrad.

Na Hradě se setkává Dubček se Šilhánem. Šilhán rezignuje na funkce, do nichž byl zvolen vysočanským ústředním výborem. Objímají se s Dubčekem.

Následuje jednání. Ze signatářů moskevského protokolu se ho kromě mne zúčastní Smrkovský a Špaček. Těžké vysvětlování a těžké chápání. Nakonec slib podpory k prosazení závazků, které jsme v Moskvě na sebe vzali, ale celé předsednictvo ústředního výboru musí přijít na zasedání do Vysočan.

Celé předsednictvo tam však nepřijde. Někteří z jeho členů vyjadřují obavy, že tam nic nesvedou a nikdo je neposlechne... Ať tam jde těch šest, kteří byli internováni. Ti mají důvěru, ti spíše pořídí.

Tak půjde těch šest. Jenže: Dubček nemůže, musí pracovat na projevu. Černík musí do vlády. Smrkovský do parlamentu. Kriegel nebude nikomu nic vysvětlovat, nepodepsal protokol a nesouhlasí s ním. Špačka bolí hlava od úrazu po nedávné autonehodě.

Tak se znovu vracím do Vysočan. Sám. Jedu zničit vlastní dílo — výsledky mimořádného XIV. sjezdu KSČ, k jehož svolání jsme dali popud a který byl také převážně silami městského

KOLÁŘ, JAN - MUŽ, KTERÝ TRVÁ NA SVÉM

KOLÁŘ, JAN

MUŽ, KTERÝ TRVÁ NA SVÉM
Rozhovor s Rudolfem Hrušínským

Akropolis, Praha, 1992
obálka Miroslav Pechánek
fotografie Rudolf Adamec, Jan Hrušínský, Josef Janoušek, Břetsilav Kostka, Jiří Kučera, Oldřich Pernica, Jaroslav Skála, Jaroslav Svoboda, Sláva Štochl, Václav Toušek, Miroslav Zajíc
1. vydanie
ISBN 80-901020-5-0

autobiografia, podpis autora,
96 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 64 g

mäkká väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý, podpis Miroslava Pechánka

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

Jaký byl tenkrát repertoár takové kočovné společnosti?

Byl to český, „vlastenecký“ repertoár. Paličova dcera, Maryša, Vojnarka, Šaldovo Dítě. Potom opereta. Dům u tří děvčátek, Taneček panny Márinky a další podobné kousky. Divadelní společnosti byly rodinné podniky, kde hráli děda s bábou, táta s mámou, strýčkové, tetičky a všechny jejich děti. Jednou jsem s maminkou hrál v Maryše - ona Maryšu, já Francka. Byly to pěkné chvíle. Zpřetrhat svazky s rodinou nešlo, ani když už jsem hrál v Praze. Každé léto jsem se na jeviště k „Červíčkům“ vracel.

Chodilo tenkrát hodně lidí do divadla?

Vyprodáno jsme měli skoro vždycky. Víte, co se mi strašně líbilo? I na poslední štaci přicházeli diváci v černých šatech. Měli většinou jen jedny. Nosili je do kostela, na svatbu, na hřbitov -a do divadla. Byl v tom kus úcty k hercům i k sobě samým. Možná i pocit, že divadlo je slavnost.

Narodil jste se v roce 1920, v třetím roce naší první republiky, ve které jste prožil 18 let. Co vám z té doby nejvíc utkvělo v paměti?

Mé vzpomínky jsou dost matné a nedovedl bych je přesně formulovat. Něco přece jen cítím silně. Jistotu a zázemí, které mi vytvořili rodiče. Spával jsem v proutěném košíku s krajkovou peřinkou a táta mi nad něj zavěšoval portrét Vojana. A Masaryka. Dlouho jsem je choval jako talisman. Už jsem o ně bohužel přišel.

Setkal jste se někdy s T. G. Masarykem?

Jednou jsem ho zahlédl v Sezimově Ústí. Tam jsem v roce 1936 viděl také Eduarda Beneše. Obě sestry Masarykovy k nám chodily každý večer na představení.

Jak se žilo za první republiky?

Já jsem si žádné finanční starosti nepřipouštěl. Otec měl po příchodu do Prahy 1200 korun měsíčně a živil z toho celou rodinu. Jak to dělal, nevím.

Jaké jsou dnešní herecké příjmy? Jejich údajná výše vzbuzuje spoustu závisti...

Myslím si, že úplně zbytečně, protože každý řezník si vydělá mnohem víc. Ale nezávidím mu to.

...............................................................................................................................................

... posledná veta ...

Aby sa strom znova stal stromem, řeka řekou a člověk člověkem.

CHRISTIE, AGATHA - MÔJ ŽIVOTOPIS

CHRISTIE, AGATHA

MÔJ ŽIVOTOPIS
(An Autobiography)

Smena, Bratislava, 1986
edícia Eva (101)
preklad Michal Breznický
prebal Karol Rosmány
1. vydanie, 40.000 výtlačkov
73-070-86

autobiografia, životopisy, literatúra anglická, detektívky,
558 s., slovenčina
hmotnosť: 605 g

tvrdá väzba

2,00 € stav: dobrý *tomozom*biog*

PREDANÉ stav: dobrý *cesvo*biog*

Život a kariéra legendárnej anglickej spisovateľky detektívnych románov, poviedok a divadelných hier Agathy Christie je nielen skvelým príkladom tvorivej osobnosti, ale jej životné osudy sú priam historickým príkladom, ako sa žena môže prepracovať od druhoradého spoločenského i ekonomického postavenia I v spoločnosti k samostatnému postaveniu, získanému vlastnou tvorivou prácou.

Prežila dlhý, zaujímavý a plodný život. Narodila sa do doznievajúceho viktoriánskeho obdobia a dožila sa éry vesmírnych letov. Vo svojom životopise, ktorý napísala sedemdesiatpäťročná, evokuje uplynulú mladosť, vyrovnáva sa s prehrami i výhrami zrelého veku a vedome prijíma úbytok síl na konci života. Píše ho výsostne osobne, a tak sa jej autobiografia stáva výpoveďou o živote a práci výraznej osobnosti, odrazom jej tak povediac mikrosveta.

O širších spoločenských udalostiach sa rozpisuje len vtedy, ak zasiahli do jej života, o dobe, v ktorej žila a tvorila, hovorí len cez svoje životné zážitky, pričom nikdy nezachádza do intímnych podrobností ani zbytočností. Ani v tejto knihe sa nezaprela veľká spisovateľka a jej spomienky sú veľkým čitateľským zážitkom práve vďaka jej rozprávačskému umeniu, talentu, jemnému humoru a hlbokej múdrosti.

Po dvoch-troch dňoch v Mosule sme sa vybrali na cesty v pravom zmysle slova. Jednu noc sme prenocovali v hoteli v Tell Afar, zo dve hodiny cesty od Mosulu, a o piatej ráno sme nasadli do auta a vyrazili do okolia. Navštívili sme podaktoré miesta pri Eufrate, potom sme zabočili na sever vyhľadať Leonardovho starého priateľa Basraviho, šejka akéhosi tamojšieho kmeňa. Niekoľko ráz sme prešli brodmi, zopár ráz stratili a potom našli cestu, až napokon v predvečer sme dorazili na miesto. Bolo veľké vítanie, ohromná hostina a napokon nočný odpočinok. V dome z nepálených tehál, ktorý nám pridelili, boli dve izby na spadnutie a v nich dve železné postele stojace uhlopriečne v kútoch. Vznikla menšia ťažkosť. V prvej izbe stála posteľ pod dobrou povalou. Keď pršalo, nekvapkalo na ňu, čo sme hned zistili, práve sa totiž spustil dážď. Druhá posteľ bola vystavená prievanu, takže sa jej dostávalo hojne dažďa. Nazreli sme do druhej izby. Aj tam bola rovnako pochybná strecha, a izba bola menšia, postele užšie, bolo v nej menej povetria a svetla.

„Najlepšie bude, Katharine,“ navrhol Leonard, „ked ty s Agathou budete v menšej izbe, tam na postele nekvapká, a my sa vyspíme vo väčšej.“

„Budem spať vo väčšej,“ odpovedala Katharine, „a na suchej posteli. Ak by mi kvapkalo na tvár, nezažmúrila by som oka." Rozhodným krokom podišla k posteli a rozložila sa na nej.

„Ja si posteľ trochu odtiahnem, vyhnem sa tomu najhoršiemu,“ ozvala som sa.

„Nechápem,“ podotkla Katharine, „prečo by Agatha mala spať na posteli, na ktorú kvapká. Bude na nej spať daktorý z mužov. Bude na nej spať alebo Max, alebo Len, a ten druhý sa vyspí v menšej izbe, kde bude aj Agatha.“ Návrh sa vzal do úvahy. Katharine si premerala očami Maxa a Leonarda, ktorý z nich by jej bol užitočnejší, a napokon sa rozhodla dať privilégium láske k Leonardovi a Maxovi pridelila menšiu izbu spoločne so mnou. Rozhodnutie pozabávalo iba nášho veselého hostiteľa: po arabsky šepol Leonardovi zopár neslušných poznámok. „Ráčte,“ doložil, „ráčte! Podeľte sa, ako sa vám páči - tak či onak, muži budú spokojní.“

Lenže ráno spokojný nebol nikto. Zobudila som sa asi o šiestej, dážď mi cícerkom prúdil na tvár. A na Maxa v kúte sa voda priam liala. Odtiahol mi posteľ z toho najhoršieho, aj svoju odtlačil z kúta. Katharine nepochodila o nič lepšie ako ostatní, aj na ňu natieklo. Najedli sme sa, urobili si s Basravim výlet po jeho panstve a pobrali sme sa ďalej. Počasie sa veľmi zhoršilo, hladina v brodoch stúpla, prechádzalo sa nimi iba horko-ťažko.

Premoknutí a celkom zmorení sme napokon došli do Aleppa, do pomerne luxusného hotela Baron. Privítal nás syn majiteľa hotela Coco Baron. Mal veľkú okrúhlu hlavu, žltkavú tvár a smutné tmavé oči.

Túžila som jedine po horúcom kúpeli. Kúpeľňa, ako som zistila, bola poloeurópska, poloorientálna, takže sa mi podarilo pustiť si horúcu vodu, lenže ako zvyčajne vyrazila v takom oblaku pary, že som sa na smrť vyľakala. Chcela som prúd vody zastaviť, no máme, tak som iba kričala Maxovi, aby mi prišiel pomôcť. Došiel z chodby, zmiernil prúd vody a povedal mi, aby som šla do izby, že mi zavolá, keď bude kúpeľ taký, aby som mala z neho radosť. Odišla som do izby a čakala. Čakala som, čakala, a Max nevolal. Napokon som vykročila v župane a s hubou pod pazuchou. Dvere na kúpeľni boli zamknuté. Vtom sa zjavil Max.

„Čo je s mojím kúpeľom?“ spýtala som sa netrpezlivo.

„Je tam Katharine Woolleyová,“ odvetil.

„Katharine?“ zopakovala som. „Kúpeľ ste chystali mne, a kúpe sa ona?“

„Nuž, tak je,“ prikývol Max. „Chcela,“ doložil na vysvetlenie.

Pozrel mi rovno a odhodlane do očí. Slovom, stála som proti čomusi, čo sa podobalo zákonom Peržanov. „Nie je to čestné,“ dodala som. „Kúpeľ som si chystala ja. Kúpať som sa mala ja.“

„Áno,“ prikývol Max. „Viem. Lenže kúpať sa chcela Katharine.“

Vrátila som sa do izby a zamyslela sa nad slovami plukovníka Dwyera.

Uvažovať nad nimi mi prichodilo aj na druhý deň. Katharine na nočnom stolíku zhasínala lampa. Katharine sa necítila dobre, nuž s ubolenou hlavou ležala v posteli. Sama od seba som jej ponúkla svoju lampu. Lampu som jej aj sama zaniesla, aj dala do Poriadku. V hoteli mali zrejme málo lámp, tak som večer, ako sa len najlepšie dalo, čítala pri lampe, čo sliepňala z vysokej povaly, No mierne som sa zlostila až na druhý deň. Katharine si totiž

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Pánbohzaplať za dobrý život a za všetku dožičenú lásku."

NEXÖ, MARTIN ANDERSEN - VZPOMÍNKY

NEXÖ, MARTIN ANDERSEN

VZPOMÍNKY
(Erindringen)

Svoboda, Praha, 1949
edícia Knihovna Svobody (76)
preklad Hugo Kosterka
obálka Milan Hegar
1. autorizované vydanie, 10.750 výtlačkov

autobiografia, beletria,
568 s., čeština
hmotnosť: 742 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,90 €

*cesvo*

Je těžké být člověkem, říká se; a současně, co jsem se pomalu orientoval ve svém bytí, rostlo také poznání, že to není jen tak, být jím. Protivný rybí tuk bylo těžko spolknout a ten žluklý americký tuk a maso také; ale to netrvalo věčně, dalo se to přemoci. Člověk se musil důkladně přemáhat, těžce polknout jednou nebo dvakrát, ale už vystoupily také slzy do očí — pak od toho měl na několik hodin pokoj.

Nu, byly tu potíže, které člověka vůbec neopouštěly. Za vším číhala nevolnost, vyhrnula se najednou a podlamovala mi nohy. A vlastní pocit nemohoucnosti, který sám sebou byl dosti silný, byl ještě více posilován věčným povídáním okolí: „To on nemůže! K tomu se nehodí!“ — Že bych skutečně rád chtěl, nepomáhalo! Nebylo poměru mezi mou vůlí k životu a mou schopností; byl jsem v nitru přesvědčen, že bych mohl; ale když jsem to měl dokázat, přišel jsem k tomu směšně zkrátka. Co pomůže, máme-li — snad v předtuše příštích sil — nezvratnou důvěru v sebe, když jediná zkušenost, okamžik, řekne něco jiného a uboze člověka zahanbí.

Osamocenost mysli souvisí přesně s cizotou v poměru k okolí a s plynoucí z toho potíží shodnout se s ním, natož přizpůsobit se mu. Byl jsem velmi osamělý už jako dítě, osamělý a odcizený, aby se tak řeklo, všemu a bál jsem se lidí. Bázeň byla dominujícím pocitem v mém dětství a její zbytek pronásledoval mne v mém životě a vězel jako nevysvětlitelná hrozba za vším, i když mne potkalo něco dobrého.

Jako dítě nevěnoval jsem nikomu důvěru mimo matku. Byla samozřejmou, předobrou bytostí, ale jinak působili lidé na mne jako nemilé hádanky, nabité něčím nečekaným. Když jsem měl co dělat s lidmi, míval jsem nejěastěji pocit, jako bych se pohyboval mezi odjištěnými minami — a nikdy jsem se tohoto pocitu docela nezbavil. Později dostalo se mi údělu, že jsem soucítil s veškerým lidstvem, miliony srdcí bušily mně vstříc, sám jsem je poznal — a měl rád — ty tisíce a tisíce lidí. Ale když jsem na příklad stál na řečništi a mluvil k velkému shromáždění, tu — zatím co má slova je udržovala v oddaném naslouchání — vyskočila úzkost panicky hluboko v pozadí mé duše a přiměla mne, že jsem se chvěl mrazem.

Ještě dodnes je mé povaze velmi zatěžko do něčeho se vpravit. Jak obtížné to bylo tenkrát pro takového slabého malého hocha, který se ke všemu propracovával jen s námahou a jenž neměl vůbec možnost přidat k tomu svou robustnost. Malé lidské poupě se spoustou vůle zúčastnit se — avšak s malými předpoklady. Nezlepšilo se to, když jsem byl nazván „mazlíčkem“. Věděl jsem, že to jméno je nespravedlivé, a mrzelo mne, ale co mi to prospělo. Jak mohli jiní tušit, s čím jest mi zápolit v mém nitru i mimo ně? Jak šíleně všechno bujelo ve mně a mimo mne, že se mi zdálo, jako by na mne všude číhalo nebezpečí a hrůzy. Abych se povznesl a nějak se uplatnil, chopil jsem se mnohdy toho, že jsem velké zdolával velkým — až se mi lidé vysmáli anebo mi vynadali vychloubačů.

Míval jsem špatné nápady, a jaký už svět je, nemohl jsem si pomoci. Když jsem si něco vymyslil, bylo to příliš lehce prohlédnuto. A nedopadlo to lépe ani s vytáčkami; ať se Georg se mnou sebevíce lopotil, zůstal jsem ťulpasem, nedovedl jsem se vymluvit. Nevěřil jsem už napřed mnoho hodnotě těch výmluv — což vlastně samo sebou svědčilo o malé znalosti lidí. Vytáčky se mi zdály hloupé a dodnes se mi zdají — popudlivě hloupé!

Ale to jim nevadí, aby nebyly účinné.

Nu, matka nebyla z těch, kdož nutí k výmluvám. Když se vezme zřetel k tomu všemu, co se jí dostalo k sluchu, byla úplná shovívavost, ba ještě více než to; dovedla přeměnit nejtvrdší kůrku chleba v něco, co bylo pravou slavnostní hostinou, pouhým úsměvem, s jakým to někomu podávala. Matka byla tím, čeho lidé a především děti nejvíc potřebují: dobrým, veselým příkladem. 

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Básník má velkou odpovědnost vůči lidstvu - největší, jaká kdy byla na někoho vložena.

UGLOV, FIODOR - CHIRURGOVO SRDCE

UGLOV, FIODOR GRIGORIEVIČ

CHIRURGOVO SRDCE
(Serdce chirurga)

Obzor, Bratislava, 1981
edícia Periskop
preklad Katarína Strelková
prebal Jozef Michaláč
2. vydanie, 10.000 výtlačkov
65-001-81

autobiografia, medicína klasická, zdravie
628 s., slovenčina
hmotnosť: 654 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,90 € PREDANÉ

*zukol4*

VII. KAPITOLA

Znova v rodnom kraji, alebo 

Chirurg v ďalekých končinách

„Milý môj Kirensk, ja som za roky odlúčenia ostarel, ale ty omladol... !“ Takto som uvažoval, keď som príjemne prekvapený a s pochopiteľným smútkom obzeral predtým spustnuté, no teraz načisto nové ulice rodného mesta. Kam sa podelo ticho a odveký pokoj? Narušil ho hluk stavenísk: vystrašene cengocú zájdené okienka na domoch — na mieste, kde bola predtým zátoka Glotovovho parníčka, zatĺkajú pilóty, stavajú závod na opravu lodí, pre ktorý už aj vybrali meno, zodpovedajúce duchu doby — Červenoarmejský. Námestím sa rozliehajú z ampliónu rezké pochody a výzvy a samozrejme novinky z celej búrlivej planéty: s Kirenčanmi sa rozpráva Moskva. Na budove klubu, nazvanom Ľudový dom, visí plagát, pozývajúci na stretnutie s úderníkmi.

Zbuntošený Kirensk, prebraný z odvekých driemot, ulice plné energických, pracovitých ľudí, pionieri, ktorí nosia od domu k domu plagáty s nápisom: „Opilstvo je ópium ľudstva“, a nakrátko ostrihané dievčatá, čo chodia s hŕbou kníh pod pazuchou, aj to je socializmus... Je to nový deň, tu, v malom mestečku, skoro dedine, stratenej v tajge, je ešte viditeľnejší a radostnejší.

Menovali ma za hlavného lekára v oblastnej nemocnici pre pracovníkov lodnej dopravy. Nemocnica slúžila robotníkom a pracovníkom lodnej dopravy: hore Lenou po Kačugu je to osemsto päťdesiat kilometrov a dole do Olekmy — tisíc päťsto. Najbližšie podobné stredisko bolo až v Jakutsku, to je dva a pol tisíc kilometra, o polovicu bližšie bolo do Irkutska... Slovom, sibírske vzdialenosti! Okrem pracovníkov lodnej dopravy sme prijímali do nemocnice roľníkov z početných pobrežných dedín. Nudiť sme sa naozaj nemali kedy. Ostatne, predbieham udalosti...

V deň príchodu som sa dal zaregistrovať na okresnom výbore strany, kde mi povedali:

— Majte na pamäti, že teraz je vašou najdôležitejšou straníckou úlohou starať sa o zdravie ľudí. Neprichádzate na hotové, budete musieť fakticky začínať z ničoho, ba mnohé bude treba naprávať...

Skutočne ma netrpezlivo očakávali už aj preto, že pred mojím príchodom vyvrcholili udalosti, ktoré sa začali pred dvoma rokmi.

Bolo to takto ...

Telegraficky pozvali do Kirenska „velkého chirurga“ — ako to sám o sebe tvrdil — Kemferta. Prijal miesto v ich nemocnici za podmienky, že mu dajú veľký osobný plat, čo mu leningradský zdravotný odbor aj prisľúbil.

Doktor Kemfert cestoval z Irkutska do Kirenska s veľkou pompou. Do všetkých veľkých prístavov cestou ta prichádzali telegramy, že tadiaľ prechádza slávny chirurg. Všade ho vítali, on rozdával rady, tieklo šampanské a batožina „slávnej osobnosti“ bola od darov čoraz objemnejšia. V Kirensku sa predstavil ako chirurg so sedemnásťročnou praxou, navyše ako odborník ušno-krčno-nosný, a popritom akoby mimochodom poznamenal, že je známy vo vedeckých kruhoch. Bolo jasné, že Kirenčania mali šťastie ako doteraz nikdy, ba aj v takom Irkutsku im môžu závidieť: Kemfert bude pracovať tu, nie u nich!

V práve dostavanej nemocnici pre pracovníkov lod-