GAJDAR, ARKADIJDĚTEM 2.
Státní nakladatelství dětské knihy SNDK, Praha, 1954
preklad Jarmila rokoová, Miloš Cibulka, Olga Ptáčková-Macháčková, Jan Mareš, Vítězslav Kocourek
zostavila Eva Dolejšová
ilustrácie Zdeněk Kudělka
1. vydanie, 25.000 výtlačkov
beletria, román, knihy pre deti, literatúra ruská,
328 s., čeština
hmotnosť: 530 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, pečiatky v knihe
1,00 €
*bib20* *belx*
Přečetli jste první svazek sebraných povídek milovaného spisovatele sovětských dětí, Arkadije Gajdara. Věříme, že se stejnou radostí sáhnete i po druhém svazku a s chutí se ponoříte do čtení jeho stránek. Do druhého svazku jsme zařadili především povídky, v nichž Gajdar vypráví o boji sovětských lidí proti vnitřním záškodníkům i zahraničním diversantům, kteří z nenávisti k sovětskému státu a budovatelským úspěchům sovětského lidu pokoušejí se mařit jeho
výstavbu.
Je to na prvním místě u nás již známá povídka Vojenské tajemství, v níž popisuje Gajdar šťastný život dětí v pionýrském táboře Artěku. Uprostřed krásné jižní přírody prožívají tu kouzelné prázdniny pionýrská vedoucí Natka, Baškirka Emine, pionýři Tolka, Joska a Vladík, maličký Alka Ganin, jezdec „První eskadry okťabrjat světové revoluce”, jehož pohádka o Malčiši Kibalčišovi uchvátí srdce i duši. Ale při líčení šťastného života sovětských dětí nezapomíná Gajdar ani na stinné stránky, na temné síly, které chtěji ohrozit Sovětský svaz a vzít sovětským dětem jejich radostne dětství. A tak smrt Alky, který hyne rukou diversanta, burcuje k nenávisti proti nim a zároveň zavazuje, ze sovětská mládež bude stát na stráži míru a štěstí své země.
Podobně v povídce Osudy bubeníkovy, o níž řekl, že není o vojně, ale o či-nech neméně tvrdých a nebezpečných jako vojna sama, varuje Gajdar sovětskou mládež před záškodníky a diversanty a ukazuje, jak je třeba být odvážný, statečný a bdělý proti nepřátelům vlasti.
Stejný námět bdělosti a ostražitosti proti záškodníkům zpracovává Gajdar také v menší povídce Kouř v lese a v maličké povídce Marusja.
Další povídkou, kterou v tomto svazku najdete, je známá a slavná Gajdarova povídka Timur a jeho parta. Vyšla vpředvečer druhé světové války a Gajdar ji psal s jasným záměrem. Pozorně sledoval vývoj politických událostí a dovedl předvídat budoucí osudy své vlasti. Dobře věděl, že sovětský lid čekají velké boje a trpké zkoušky. Proto chtěl připravit sovětskou mládež na tyto doby, chtěl ji sblížit ještě pevněji s Rudou armádou, posílit v ní ještě více vědomí nutnosti obrany země a ukázat jí sílu věrného přátelství, utuženého prací pro společnou věc. A že se Gajdarovi podařilo zaktivisovat sovětskou mládež k bojové pohotovosti, o tom svědčí mohutné hnutí timurovců, které se zrodilo krátce po vyjití knihy a sehrálo velkou úlohu v těžkých válečných letech.
Když vypukla druhá světová válka, odešel Gajdar na frontu jako dopisovatel Komsomolské pravdy. Črty, které posílal z fronty redakci Komsomolské pravdy, uzavírají pod společným názvem Zápisky z fronty tento svazek. Jsou oslavnou písní o statečnosti sovětského vojáka, sovětské mládeže, která se dovede postavit proti nepříteli, neboť k chrabrosti a slavným činům ji vychovala veliká země Leninova a Stalinova.
Obloha nade mnou se úplně zatáhla a ztemněla. A nejen levým, ale dokonce oběma očima jsem na ní nemohl rozeznat sebemenší záblesk slunečního paprsku.
Uplynuly ještě dvě hodiny. Slunce nevycházelo. Kalva nikde, síly byly vyčerpány, dokonce i strach zmizel, pociťoval jsem pouze silnou žízeň a únavu, takže jsem konečně klesl do stínu olše.
, To je život!´ pomyslil jsem si, zavřev oči., Člověk žije a čeká. Domnívá se, že se stane nějaká příhoda, že potom já... já... A co vlastně já? Tam kdesi leží rozbité letadlo. Plazí se k němu oheň. Raněný letec čeká na pomoc. A já ležím jako pařez na trávě a nejsem s to něčím mu pomoci.´
Někde docela nablízku zvonivě zahvízdalo ptáče. Zachvěl jsem se. Ťuk-ťuk! Ťuk-ťuk! — dolehlo seshora. Otevřel jsem oči a spatřil jsem téměř nad svou hlavou na kmenu silného jasanu datla.
Teprve nyní jsem si uvědomil, že tenhle les už není ani tichý, ani mrtvý. Kroužili zde nad pasekou žlutí a modří motýli, kmitaly se vážky a bez ustání cvrkali cvrčci.
Dříve než jsem se stačil posadit, Brutik, mokrý jako houba, vrhl se mi přímo na břicho, poskočil, otřepal se, rozhazuje do široka studené kapky vody — někde se vykoupal.
Vyskočil jsem, vrhl jsem se do křoví a radostně jsem vykřikl, poněvadž všeho všudy asi čtyřicet kroků přede mnou ve světle kalného dne hnala své šedé vlny široká řeka Kalva.
Přistoupil jsem k břehu a rozhlédl se kolem. Ani zprava ani zleva, ani na vodě ani na břehu nikdo nebyl. Nebylo tu ani stavení, ani lidé, ani rybáři, ani voraři, ani sekáči, ani lovci. Patrně jsem odbočil příliš stranou od toho Čtvrtého srázu, na který jsem měl vyjít podle pokynů letce Fedosejeva. Avšak na protějším břehu při okraji lesa nejméně kilometr odtud stoupal k nebi kouř a tam vedle malé salaše stál kůň zapřažený do vozu.
V celém těle mě ostře zamrazilo. Na krku a na rukou vystoupila husí kůže, ramena se mi otřásla jako v horečce, poněvadž jsem si uvědomil, že budu musit přeplavat Kalvu. Byl jsem přece špatný plavec. Je pravda, rybník, který je v osadě za cihelnami, jsem dokázal přeplavat. Dokonce tam i zpět. Ale to jen proto, že i v té největší hloubce mi voda nesahala výš než k bradě.
Stál jsem a mlčel. Po vodě pluly třísky, větvičky, kousky mokré trávy a chomáče kypré pěny.
Věděl jsem, že když je to potřeba, Kalvu přeplavu — není tak široká, abych pozbyl sil a zalkl se. Ale věděl jsem také to, že stačí, abych jen na okamžik ztratil duchapřítomnost, polekal se hloubky, polkl trochu vody, a hned půjdu ke dnu, jako se mi to stalo před rokem na docela úzké říčce Lugarce.
Přistoupil jsem k břehu, vyndal z kapsy těžký cínový browning, prohlédl si ho a hodil do vody.
Browning je hračka a já teď na hraní neměl ani pomyšlení.
Ještě jednou jsem se podíval na protější břeh a nabral do dlaní studenou vodu. Napil jsem se, aby se uklidnilo srdce. Několikrát jsem zhluboka vydechl a vstoupil do vody. A abych zbytečně neplýtval silami, šel jsem svahovitým písčitým dnem tak dlouho, dokud mi voda nesahala až k bradě.
Za mými zády se pojednou ozvalo zuřivé vytí. Byl to Brutik, který jako šílený skákal na břehu.
Pokynul jsem mu prstem, odkašlal, odplivl, odrazil jsem se nohama, a snaže se nešplouchat kolem sebe, plaval jsem.
Teď, když má hlava byla nízko nad vodou, zdál se mi protější břeh velmi daleko, a aby mě to nelekalo, začal jsem se dívat na vodu.
A tak pomalu, domlouvaje sám sobě, abych neztrácel klid, a hlavně nepospíchal, tempo za tempem jsem plul kupředu.
Tady už i voda byla stále chladnější, keře na břehu ubíhaly doprava — to mě odnášel proud. Ale já to předvídal, proto jsem se toho nelekl. At mě unáší. Mou starostí je — klidně ráz, dva... kupředu, kupředu... Břeh se pozvolna přibližoval a bylo už vidět stříbrné, jemným chmýřím pokryté listy osik a voda mě rychle nesla k písčité zátočině.
Nic zlého v tom zatím nebylo.
Pojednou jsem uslyšel za sebou hlasy. Chtěl jsem se otočit, ale neodhodlal jsem se.
Pak se za mými zády ozvalo šplouchání a vzápětí jsem spatřil, že Brutik s vysoce vztyčeným čumákem zoufale plácá tlapkami a z posledních sil s boku připlouvá ke mně.
