Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

nedeľa 16. júla 2017

ROSTEN, LEO - PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD

ROSTEN, LEO

PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD
(O K*A*P*L*A*N! My K*A*P*L*A*N!)

Odeon, Praha, 1988
preklad Antonín Přidal
obálka Pavel Štefan
predslov Antonín Přidal
2. vydanie, 80.000 výtlačkov

beletria, román, humor,
344 s., čeština
hmotnosť: 392 g

mäkká väzba
stav: uvoľnená väzba, na patitule neautorské venovanie

0,60 € PREDANÉ

*zimpa*  in **S1P**

Když Leo Rosten podepisoval roků 1963 smlouvu na vydání svých dvou humoristických knih o panu Kaplanovi (první z nich znají naši čtenáři v podání Pavla Eisnera), netušil, kolik dřiny ho čeká. Vyzrálý spisovatel se totiž nakonec nespokojil pouhým spojením obou předchozích knih a dobrodružství přistěhovalce do Ameriky a „jazykového převratníka" pana Kaplana, který se s osobitou logikou prodírá záludnou houštinou angličtiny, zcela přepracoval a obohatil o další epizody a postavy, takže v roce 1976 se objevila zbrusu nová kniha. Této hozené rukavice se chopil Antonín Přidal, aby se po čtyřiceti letech od prvního vydání Eisnerova zpracování páně Kaplanových jazykových klauniád pokusil o vlastní variantu. Jsme svědky překladatelského koncertu, jehož sólistou je jazyk, ohňostroje slovních pitvorností, zkomolenin a přehmatů, kterých se — ovšemže na češtině — dopouští pan Kaplan i ostatní svěřenci začátečnické třídy profesora Parkhilla na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé. Pan Kaplan se tvrdošíjně odmítá řídit jakýmikoliv jazykovými pravidly a konvencemi, jako by chtěl celý jazyk „vybudovat znovu a od základů'', a proto učebna připomíná spíše soudní síň, „kde je před soudní stolici postaven sám jazyk", či bojiště, na němž pan Kaplan nemíní ustoupit "ani o píďu". Díky této kongeniální variaci na Rostenovo téma se účastníme velkolepé oslavy naší mateřštiny, z níž Antonín Přidal vykouzlil nádhernou fantaskní grotesku.




„Do kostelu, bábuška dycky do kostelu!“ trvala na svém věrná vnučka.

„Do kostela.“

„Takže je správne do hrada?“ užasla žákyně. „Já myslela, že do hradu.“

„Tarnovská, vy chcete naučovat pamprésora?“ ozvalo se z první řady, protože pan Kaplan nemohl déle mlčet. „Pamprésor ví nejlepčí, jak se de do hrada!“

„Do hradu, pane Kaplane, do hradu,“ povzdechl zasmušile profesor Parkhill. („Dále od hradu, dále . . .“ zaznělo mu v uších, ale zmužile to přehlušil zdoláváním další mluvnické výjimky.) „Některá podstatná jména skloňovaná podle vzoru hrad mají v druhém pádě jednotného čísla koncovku odchylnou: nikoli -u, nýbrž -a. Například sklep, chléb, chlév, les, sýr, dvůr — a také kostel. V rychlosti si to procvičíme.“

Pohotovější žáci pak tvořili věty o chůzi do sklepa i ze sklepa, o krajících chleba a porcích sýra. Paní Moskowitzová se unáhlila s větou „Dobytky šly do dvůra“ a pan Pinsky se předčasně radoval z rýmu „Ementálský sýra má v sobě díra“. Pan Kaplan však bezchybně pronesl prohlášení o tom, že by rád pozval celou třídu do lesa, a slečna Tarnovská, upírající naň pohled plný hnusu, procedila větu o tom, že některé nevychované „čelověky“ by bylo záhodno zavřít do chléva.

„Vraťme se k vašemu vyprávění, slečno Tarnovská,“ navrhl rychle pan profesor. „Chtěla jste říct, že vaše babička chodila do kostela, modlila se za uzdravení —“

Temné zraky Olgy Tarnovské zřeřavěly. „Taky modlil můj bratr, Alexandr Ivánovič, velmi delikátný charakter, my všechny modlili za chudinka Nikolája —“

„Pozor — chudinka je ženský rod —“

„Ale Nikoláj Iljič nebyl ženský, on byl muský, takový starý pán dóbrý!“

Profesor Parkhill litoval, že jeho žákyně nenazvala chorého starce raději ubožákem nežli chudinkou. Nemusel by se teď pouštět do dalšího výkladu a slečna Tarnovská by nemusela lomit rukama nad novými komplikacemi: byla přece stvořena pro čtverylky a mazúrky, ne pro těžkopádné dupáky cizojazyčné gramatiky. „Pardon, pardon ...“ uhladila si vrkoče gestem hodným Coppélie. „My všechny teda modlili za tu chudinku ... ale Alexandr Ivánovič nás prosil, že netrápili my jsme by se aby.“

„Aby že sme netrápili!“ vykřikl pan Kaplan.

Pohled slečny Tarnovské by mohl zapálit hranici. „Co je zase špatně?“

„Čevrácený slovoslep!“

Pan Kaplan se kdysi s maximálním soustředěním naučil nazpaměť tři axiómy o větné skladbě a lpěl na nich jako na kosmických pravdách: „špatný sponky“, „chypná interfunkce“ a „čevrácený slovoslep“. Týdny a týdny ho pak profesor Parkhill přesvědčoval, že jde o spojky, interpunkci a slovosled, ale hlubiny Kaplanovy paměti se nevzdávaly své kořisti snadno. Kdykoli se naskytla příležitost uplatnit něco z této triády připomínek, nadšeně se jí chopil. „Čevrácený slovoslep!“

Slečna Tarnovská mrskla svýma ztepilýma rukama, až se na nich rozcinkaly všechny náramky, a vztekle zadupala. „Měkký týdny, tvrdý týdny — do kostela jako do chlíva — a teď slovosplet?! Ja sem něžná žena! Ja mluvím, co je v duši! Ale gramatyka nemá duši! Ničevó! Ja končila mluvit!“ A odpádila na místo, vrcholně znechucena.

„Slečno Tarnovská,“ řekl pan profesor vyplašeně, „připomínky spolužáků přece nejsou míněny jako uráž—“

Vše marno. Slečna Tarnovská zapřísahala ty, kdo klesli pod Kaplanovou čepelí už dříve (slečnu Mitnickovou, pana Blattberga, krátkozrakého Olanského), aby neváhali pomstít tak sprostou křivdu.

„Nevrátíte se na stupínek, slečno Tarnovská?“ zeptal se pedagog prosebně. „Mluvila jste nesmírně zajímavě a měla byste nám to dopovědět.“

„Možná indy. Indy.“

„Jindy,“ podotkl zdvořile pan Kaplan.

Mezi třešňovými rty slečny Tarnovské prolétla jakási staroslovanská kletba.

Profesor Parkhill rychle vyvolal pana Studniczku.

Peter Ignatius Studniczka se ke stupínku vlekl jako na šibenici. Byla to jeho řečnická premiéra. Zastavil se u katedry s hlavou svěšenou a zmáčen potem; krve by se v něm nedořezal.

„Prosím, pane Studniczko!“ řekl pedagog zvesela.

BARBUSSE, HENRI - OHEŇ

BARBUSSE, HENRI

OHEŇ
deník bojového družstva
(Le Feu - Journal d´une escouade)

Naše vojsko, Praha, 1965
edícia Máj
preklad Milena Tomášková
doslov Vladimír Brett
ilustrácie Jan Bauch
obálka Miroslav Váša
3. vydanie (2. v NV), 93.000 výtlačkov

beletria, román, I. svetová vojna,
288 s., čeština
hmotnosť: 443 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

predané

*zimpa* in **S2Z**


Děj tohoto válečného románu se odehrává na francouzsko-německé frontě během první světové války. Není zde žádný hlavní hrdina, všichni vojáci jsou vlastně hrdiny. Kniha má 24 kapitol, které na sebe nijak nenavazují a popisují každá jinou situaci. Barbusse tímto dílem naturalisticky popsal události první světové války a hrdinské činy vojáků, děj tu není nijak důležitý.





8/DOVOLENÁ

Eudore si na chvíli sedl na kraj studny vedle silnice, než se dal cestou přes pole, k zákopům. Sepjatýma rukama objal jedno koleno, zvedl svou bledou tvářičku - kde nebyl pod nosem knír, ale jen malý, plochý štěteček nad každým koutkem úst - chvíli si pohvizdoval a pak zívl jitru do tváře, až zaslzel.

Nějaký voják od trénu, jenž tábořil na pokraji lesa - stála tam řada vozů a koní, jako když cikáni táboří - a kterého sem přivábila studna, blížil se se dvěma plátěnými kbelíky, jež mu při každém kroku tančily v rukou. Zastavil se před tímto ospalým pěšákem beze zbraně, jen s nacpaným tlumokem.

„Ty máš dovolenou?“

„Mám,“ řekl Eudore. „Vracím se z ní.“

„No, kamaráde,“ říká vozataj odcházeje, „to si nemůžeš naříkat, když sis tejden hověl na dovolený.“

Ale tu již bylo vidět čtyři muže, jak jdou těžkým a rychlým krokem dolů po silnici. Jejich boty byly blátem tak oblepené, že vypadaly spíše jako karikatury bot. Když poznali Eudora, zastavili se jako jeden muž.

„A to je Eudore! Hej, Eudore! Starouši, tak už ses vrátil?“ volali už z dálky, rozběhli se k němu a podávali mu ruce, velké, jako by měli rukavice ze světlé vlny.

„Nazdar, kluci,“ usmívá se Eudore.

„Tak co říkáš, chlapče, jaký to bylo ?“

„Nebylo to nejhorší,“ odpovídá Eudore.

„Jdeme z roboty, nosili jsme víno; byla to pořádná fuška. Půjdeme společně, né?“

Jeden po druhém seběhli po svahu na cestu, pak se do sebe zavěsili a kráčeli přes pole, pokryté šedivou maltou, kde to při každém kroku mlaskalo, jako když se mísí těsto v díži.

„Tak jsi viděl svou Mariettu. Vždyť jsi pro nic jinýho nežil, a jak jsi otevřel zobák, už jsme ji měli na tapetě.“

Bleďoučká tvář Eudorova se stáhla.

„Ženu jsem viděl, ovšem, ale jen jednou. Nešlo to jinak. Je to smůla, neříkám nic, ale je to tak.“

„Jak to?“

„Jak? Víš, že bydlíme ve Villers ľ Abbé; je to hnízdo, akorát čtyři chalupy napravo a čtyři nalevo od silnice. A jedna z těchto chalup je naše hospoda. Ona ji vede, nebo spíše zase vede od tý doby, co je pokoj od bombardování.

Protože jsem měl dostat dovolenou, zažádala si o propustku do Mont-Saint-Eloi, kde mám rodiče, a já měl dovolenku taky do Mont-Saint-Eloi. Chápeš tu strategii ?

A protože je to chytrá holka, zažádala si o tu propustku už dlouho předtím, než já měl jet na dovolenou. Ale já dostal dovolenou dřív, než jí došlo povolení. Přesto jsem jel: to víš, u roty to člověk nesmí propást, když na něho přijde řada. Tak jsem byl u rodičů a čekal jsem. Mám je na mou duši rád, ale přece jen jsem dělal kyselý obličeje. Oni byli rádi, že mě vidí, ale přitom je mrzelo, že jsem u nich celý nesvůj. Ale co se dalo dělat? Šestý den večer - to mi už dovolená končila, příští den jsem se měl už vrátit! - přijede jeden mladík na kole - mladý Florence a a přinese mi od Marietty psaní, že ještě nemá propustku...“ „To byl malér!“ zvolali posluchači.

,,... a že se dá dělat jen jedno: ať požádám o dovolení u starosty v Mont-Saint-Eloi, ten ať požádá u vojenských úřadů a ať přijedu sám, a kalupem, do Villers k ní.“

„Tos měl udělat hned první den, a ne šestej!“

„To se ví, ale já se bál, že bych se s ní minul cestou a že bych ji propás, protože hned jak jsem přijel, pořád jsem ji čekal a myslel jsem, že ji každou chvíli uvidím ve dveřích. Udělal jsem, co mi řekla.“

„Tak konec konců jsi ji přece jenom viděl, co ?“

„Jen jeden den, vlastně jen jednu noc,“ odpověděl Eudore. „To stačí!“ vykřikl rozpustile Lamuse.

„Jak by ne!“ přisazuje si Paradis. „Za jednu noc takový pašák jako ty něco nadělá, a třebas i něco malýho připraví!“

„Však taky vypadá! Jen na něj mrkni, jak je zmořenej. Člověče, ten si dával, kujón jeden! Jdi, ty neřáde!“

Eudore jen potřásal svou bledou a vážnou tváří pod přívalem kluzkých vtipů.

„Zavřete ty svoje nevymáchaný huby na pět minut, kluci!“ „Vypravuj nám to, chlapče!“

„To není nic zábavnýho,“ brání se Eudore.

„Tak tys povídal, že tě u rodičů chytil světobol?“

„To víš, že jo! Dělali, co mohli, aby mi Mariettu vynahradili. Cpali mě šunkou, nalévali višňovkou, prádlo mi spravovali, a dělali, co mi na očích viděli... (A dokonce jsem zpozoroval, že si dávají pozor, aby si přede mnou tak nenadávali jako obyčejně). Ale to máš rozdíl; já pořád koukal na dveře, jestli se snad přece nepohnou a nepromění se v ženu. Nakonec jsem došel ke starostovi a dal jsem se na cestu včera odpoledne ke druhý hodině, spíš bych měl říct: ke čtrnáctý hodině, protože jsem už od


KOMÁROVÁ, ELENA D. - ŽIAR

KOMÁROVÁ, ELENA D.

ŽIAR

G.A.G., Banská Bystrica, 1999
obálka Jaroslav Uhel
foto Filip Lašut
1. vydanie
ISBN 80-85657-09-0

monografie
72 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 205 g

mäkká väzba s prebalom, veľký formát
stav: veľmi dobrý s priloženou vlajkou obce

7,00 € PREDANÉ

*zimpa* in *X02*






SMETANOVÁ, JINDŘIŠKA - DOMOVNÍ DŮVĚRNOSTI

SMETANOVÁ, JINDŘIŠKA

DOMOVNÍ DŮVĚRNOSTI

Novinář, 1990
ilustrácie Vladimír Renčín
prebal Leo Novotný, Vladimír Renčín
1. vydanie, 82.000 výtlačkov
ISBN 80-7077-156-9

próza krátka, poviedky,
192 s., čeština
hmotnosť: 373 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: väzba rozlomená

0,50 €

*zimpa*  in **S3Z**





O KRÁMECH V BYTĚ A TAKY O TOM, PROČ BYCH SE CHTĚLA STÁT OKŘÍDLENOU TRAMVAJÍ

Už pěkných pár let se zabývám studiem krámů, jejich vznikem, životem a nesmrtelností.

Mohla bych o tom klidně napsat knihu o pěti stech stranách, ale je pravděpodobné, že by ji nikdo nekupoval a nečetl, a tím by zas bylo

o jeden krám víc. Ke všemu o takový, který si sám na sebe nevydělá, a to už je dneska skoro nepřípustné.

Ale proč bychom si nemohli o krámech jen tak v krátkosti poklábosit?

Začnu třeba těmi, co se líhnou. Někomu se přemnožují ve sklepě kořenáče a zavařovací sklenice a já mám zas v kuchyňské lince přihrádku, kde se mi líhnou jogurtové kelímky. Bez jogurtu samozřejmě.

I když je průběžně vynáším do umového háje před domem, vždycky se jich na mě vyhrne další sloupec.

Stejně zajímavou skupinu tvoří krámy, které vznikají nedodržením párové závislosti.

Mám na mysli, dejme tomu, pánské ponožky. Jakmile připustíte, aby žily odděleně, je zle. Bojovala jsem s tím drahně let. Odvěkým zvykem mého muže totiž bylo, že do koše se špinavým prádlem nikdy neodkládal ponožky ve dvojicích, ale naopak každou z nich samostatně sroloval do podoby velice tuhého tenisového míčku.

Když jsem takhle vyrobené tenisáky před praním z koše vysypala, rozvinula a začala řadit do dvojstupu, už jsem věděla, že je dohromady nedám a nedám. Zůstaly liché, i když celkový součet byl prokazatelně sudý. Rozešly se navždy.

Ale postupujme v letmém nástinu krámů dál.

Zvláštní druh představují ty, které mají citové zázemí. Vyrůstají z něho jako ze správně namíchaného substrátu a jejich majitel je považuje za věčně se obnovující řetězovou reakci, která setrvá, i když někdejší vztah vzal za své.

Měli jsme strýčka, starého mládence, jenž jako vzpomínku na dlouholetou známost, která ho jednoho dne nechala ležet ladem a zmizela, schovával v zamčené skříni peřinu. Nikdy ani své sestře — natož uklízečce — nedovolil, aby skříň otevřely a vyklidily, přestože škvírami špatně doléhajících dveří vylétaly mraky molů.

Žil si zkrátka v garsonce s tím uvězněným krámem dál, popíjel levný vermut a upíral na almaru pohrdavý pohled, protože byl jako správný fetišista hluboce přesvědčen, že uvnitř je nejen duchna, ale taky osud jeho vykutálené milé — a k tomu osudu že má klíč a opratě právě jen on.

Po pravdě řečeno, klíč k stáru někam zasel, věcný pozůstatek jeho lásky snědli moli, skříň dodatečně rozštípal domovník, a tak nám po strýčkovi zůstaly jen ony pomyslné opratě osudu, protože sen vydrží všechno.

Pomalu se tedy snažím dopracovat k tvrzení, že nemá každý takové štísko jako můj příbuzný, a zbavit se krámů že je přetěžké.

sobota 15. júla 2017

KLÍMOVÁ-FÜGNEROVÁ, MIRKA - NAŠE DIEŤA

KLÍMOVÁ-FÜGNEROVÁ, MIRKA

NAŠE DIEŤA
(Naše dítě)
Pred narodením - Prvý rok dieťaťa - Dieťa po prvom veku

Osveta, Martin, 1976
preklad Antónia Gulová-Gromová
ilustrácie Eva Řeřábková
fotografie Milada Einhornová, Milan fabián, Zuzana Mináčová, Fero Spáčil, František Šlachta, Štefan Tamáš
obálka Milan Fabián
9. vydanie, 50.000 výtlačkov

rodina
436 s., slovenčina
hmotnosť: 873 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

2,00 €  PREDANÉ

*zimpa*





KRÍŽOVKY S VEĽKÝMI PÍSMENAMI

KRÍŽOVKY S VEĽKÝMI PÍSMENAMI

Bookmedia, Ostrava, 2015
1. vydanie
ISBN 978-80-88036-27-2

krížovky
256 s., slovenčina
hmotnosť: 570 g

mäkká väzba, veľký formát
stav: výborný, nepoužívaná

3,10 € 

*zimpa*




NEPIL, FRANTIŠEK - JAK SE DĚLÁ CHALUPA

NEPIL, FRANTIŠEK

JAK SE DĚLÁ CHALUPA

Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha, 1984
ilustrácie Vladimír Renčín
2. upravené vydanie, 55.000 výtlačkov

próza krátka, humor
180 s., čeština
hmotnosť: 232 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

2,20 € PREDANÉ!

*zimpa* in **O1**

Abyste tomu rozuměli: tato knížka není návodem, nýbrž přiznáním jak se dělá chalupa, když na to člověk nemá ani průpravu, ani znalosti, ani ruce nadané vrozenou obratností, a pokouší se to všechno překlenout nadšením, vírou a láskou.

Kdybyste toto upozornění přehlédli, mohli byste se svou chalupou špatně skončit, třebaže začínáte velice dobře — vyhledáváním odborné literatury a touhou po sebevzdělání.

Tahle knížka není ani tak odborná, jako spíš upřímná. Vznikala v letech, kdy se začala zdvihat mocná vlna chalupářství. V letech, kdy lidé jako by se rozkročili přes několik století najednou: zrozeni ve století dvacátém stojí jednou nohou v kosmickém, dvacátém prvním století, zatímco tou druhou, chalupnickou nohou, se opírají o devatenáctý či ještě dřívější věk doškových a šindelových střech svých pradědů. Od pondělního rána do pátečního odpoledne stojí za pultem, u elektronkových počítačů, soustruhů, řídicích pák či registratur a v pátečním podvečeru — obtěžkáni nevídaným množstvím převelkých a nesourodých zavazadel — navracejí se do časů F. L. Veka, M. D. Rettigové či rychtáře Vaváka. Jenomže se nepřevlékají za F. L. Věka, nýbrž do zednického, zahradnického či jinak hastrošovitého oblečení a až do nedělního podvečera zakoušejí dobrodružství, hrdinství, útrapy i velkolepost fyzické práce.

Chci jim — spolu s Vladimírem Renčínem — vzdát touto knížkou alespoň drobný dík. Za to, že po těch sobotách a nedělích zachránili více chalup, než kolik jich je ve všech evropských skansenech. Za to, že se upřímně a bez proklamací naučili ctít a obdivovat práci lidských rukou. A že se naučili v tichých stěnách svých staronových stavení ani ne tak odpočívat, jako spíš přemýšlet.

Kdyby se naučili jenom tohle, byl by to dostatečný důvod, abychom my dva sedli ke svým stolům a připravili jim s nesmělým, ale vděčným srdcem tyto stránky. Už proto, že jsme jedněmi z nich.







Člověk má člověku pořád co závidět. Když bydlí na venkově, závidí obyvatelům měst jejich divadla, tančírny, bary a noční podniky. A právem, protože každý obyvatel města je v nich pečený vařený a domů si odskočí jen někdy k ránu pro novou košili. To když mu tu starou polijí zhýralé dívky sektem.

Člověk z města zase závidí lidem z vesnice jejich dvorky. Všechny své košile polité sektem by vyměnil za vesnický dvorek! Co s košilí? Na dvoře — hm! — tam se dá postavit dřevěná bouda s ponkem, a je to dílna. Nebo alespoň dvě kozy a přes ně fošnu, a to se to dělá! Člověk ve městě nemá totiž nikdy takový prostor, jaký by na práci potřeboval. A přitom je to všechno jako naschvál: na vsi, kde je místa habaděj, se lidé šťourají v hodinách a spravují elektrické žehličky, a na to by jim přece stačilo štokrdle. Kutil ve městě dělá rozměrné věci: police, regály a jánevímco. Už dlouho pátrám, kdo vynalezl šestimetrový žebřík, ale určitě to nebyl nikdo z venkova. Určitě to byl člověk z velkoměsta, který ho sestavil v koupelně.

Koupelna, to je dílna městských kutilů. Tam se rodí neuvěřitelná díla. Jenže vám do odtokové roury padají šroubky. A pak — uděláte poličku a uříznete kus vany. Obrátíte ji a vyteče vám do nářadí šampon. Kde se hnete, tam něco padá. Tu ruličky na vlasy, tu sponky, tady zase jiné sarapatičky, herdek filek, že toho máte už dost! Že to všechno vezmete a vyházíte z okna! Koupelna je na to, aby se v ní dělalo, koupelna přece není na šampony, voňavky a cingrlátka!

A tak se kutil vzbouří a při nejbližší příležitosti, to znamená v den, kdy manželka vyrazí do města, udělá si dočasnou dílnu z parádního pokoje. Bože, tam se to pracuje! V takovém pokoji se to dělá tak, že člověk na čas přestane venkovanům závidět ty jejich kůlny a dvorky. Naopak, lidé z venkova mají co závidět takovému měšťákovi, když sroluje koberec a nastrká nábytek ke stěně. Na parketách — zvlášť když je manželka předtím pořádně vyleštila — to je jiná práce než na dvorku. Jen kdyby tam nepřekážel ten ušák a příborník. Protože je pravda, že se na parketách sice žádná matička neztratí, ale zato se každá zakutálí pod příborník a pod ušák. A to člověka zdržuje. A hlavně ho zdržuje, že musí křísit svou manželku pokaždé, když se navrátí z města. Nojo, ono bude nakonec opravdu nutné pořídit si Něco s velkým N, kde by bylo na takovéto práce místo. Přesněji řečeno ne místo, ale plac. Kde by si mohl neděli co neděli vzít do ruky rámovku, hoblík a voňavé, panenské prkno, a začít.


OLÁH, ANDOR - PRÍRODNÉ LIEČIVÁ

OLÁH, ANDOR

PRÍRODNÉ LIEČIVÁ
(A természet patikája)

Vega, Martin, 1992
preklad Etela Janeková
obálka Tobiáš Fúčela
ilustrácie Jana Mäčková
1. vydanie
ISBN 80-85578-01-8

zdravie, alternatívna medicína, liečivé rastliny
72 s., slovenčina
hmotnosť: 110 g

mäkká väzba
stav: dobrý

1,40 € PREDANÉ

*zimpa*

Ani v srdci moderného človeka nevyhasla iracionálna túžba po zázračných „elixíroch života”, tajomných prostriedkoch, ktoré sta kývnutím čarovného prútika odstránia naše neduhy. Ideu „všeliekov” v nás živia najednej strane lekári, ktorí väčšinu našich problémov riešia len tým, že nám jednoducho predpíšu jednu-dve krabičky chemikálií s čudesnými názvami, na druhej strane „liečitelia”, ktorí sa správajú podobne, len namiesto liekov nám strčia do rúk ktorúsi magickú bylinku. Zázrační liečitelia sa množia ako huby po daždi, ich diela sa stávajú svetoznámymi bestsellermi, ale ľudia nie sú ani o piaď zdravší.

Autor publikácie, ktorú vám predkladáme, má bohaté dlhoročné skúsenosti s prírodoliečiteľstvom. Pozná liečivú silu byliniek, ktorá za vhodných podmienok môže skutočne robiť zázraky. Ale pozná aj jej hranice a riziká. Vie, že chorobu dôkladne odstránime len vtedy, keď pretneme všetky jej korene, vrátane hlavného a najmocnejšieho, ktorý tkvie v našej výžive.

V tejto publikácii nám Dr. Oláh povie o najčastejších skupinách ochorení, o príčinách, koreňoch jednotlivých chorôb a o úlohe, ktorú môžu v jednotlivých prípadoch zohrať liečivé rastliny. Nezaplaví nás lavínou údajov a odvážnych tvrdení, ale podá nám práve tie informácie, ktoré ako laici potrebujeme, aby sme sa mohli účinne zbavovať chorôb, ktoré nás postihli, a bezpečne predchádzať chorobám, ktoré nás postihnúť môžu.





KUBINA, JOSEF ŠTEFAN - STRAKATÝ MÁSLO

KUBINA, JOSEF ŠTEFAN

STRAKATÝ MÁSLO

Československý spisovatel, Praha, 1964
ilustrácie Zdenek Seydl
zostavila Věra Karfíková
doslov Milan Jungmann
obálka Zdenek Seydl
1. vydanie, 14.000 výtlačkov

knihy pre deti
184 s., čeština
hmotnosť: 443 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

9,90 €  PREDANÉ

*zimpa* in **O1**

Tato knížka je určena čtenářům, kteří jsou prostého srdce, rádi se smějí a mají schopnost se občas rozhlédnout po svých bližních s myšlenkami ne tak úplně vážnými. Z rozsáhlého Kubínova díla, ze všech těch příběhů, utkaných ze života i z obraznosti lidových vypravěčů, vybrali jsme do svazku Strakatý máslo nejrozkošnější pohádky, poudačky, humorky, anekdoty. Nejsou nové, ale nezastaraly, tak jako nikdy nemůže zastarat radost z humoru a lidová moudrost. A přestože historie už dávno překryla rázovité figurky někdejšího venkova novými vrstvami lidských zkušeností a vztahu, jsou Kubínový historky stále životodárné zdravým smyslem pro spravedlnost, vůlí překonat nejsvízelnější trampoty moudrostí, chytrostí a třeba i chytristikou, a když už nepomáhá ani to, tedy se proti nim ozbrojit, alespoň vtipem, humorem, optimistickou fantazií. Přejeme čtenářům hezké počtení a radost ze Seydlových obrázků.

Kniha vychází ke stým narozeninám zasloužilého umělce Josefa Štefana Kubína.






MIDRIAK, RUDOLF - K NAJVYŠŠIEMU VRCHU SVETA

MIDRIAK, RUDOLF
ZATKALÍK, FRANTIŠEK

K NAJVYŠŠIEMU VRCHU SVETA

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1988
edícia Knižnica študujúcej mládeže
ilustrácie František Zatkalík, Rudolf Midriak
1. vydanie, 7.810 výtlačkov
obálka Tibor Hrabovský

cestopis
152 s., čb a far. fot.
hmotnosť: 201 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,10 € 

*zimpa* in **O1**




FOUCHETOVÁ, LORRAINE - NALIEHAVÝ PRÍPAD

FOUCHET, LORRAINE

NALIEHAVÝ PRÍPAD
(De toute urgence)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1997
1. vydanie
preklad Zuzana Pémová, Erika Hažírová
obálka Dušan Grečner
ISBN 80-220-0808-7

beletria, román, literatúra francúzska,
264 s., slovenčina
hmotnosť: 339 g

tvrdá väzba

OVER

Očami mladej pohotovostnej lekárky, červenovlasej pôvabnej Júlie, autorka odhaľuje zákulisie parížskej lekárskej pohotovosti, tragédie, víťazstvá i prehry, smútky, radosti i žiale, čo všetko sa odohráva predtým i potom, ako zaznie húkačka, rozsvieti sa svetelný maják a sanitka uháňa k pacientovi, ktorému môže zachrániť život. Osudy pacientov i osudy službukonajúcich lekárov, všetko sa preplieta pred čitateľom a vytvára napínavú sieť, priam reportáž, faktografickú i citovú, zasadenú do tvrdej skutočnosti, román, v ktorom sa každodenné, banálne udalosti života berú naľahko, ale ľudská bolesť, priateľstvo a láska smrteľne vážne.

Mick, zbláznený do vlakov a vláčikov, Alex, pôvodom Korzičan, donchuan a dobrý klavirista, Paul, ktorý vedie rodinný život na dve strany, s manželkou i milenkou, Laura, prenasledovaná svojím druhom odmietajúcim rozchod, a predovšetkým Fabio, hoci akoby v úzadí, scenárista z Benátok, zaľúbený do Júlie, ktorý jej vráti chuť žiť a chuť pracovať i po tragédii, akú zakúsila na vlastnej koži.

Lorraine Fouchetová pracuje vyše desať rokov ako výjazdová lekárka na stanici Prvej pomoci. Počas štúdia medicíny často pomáhala v Parížskej záchrannej službe. Doteraz vydala: Jana bez trvalého bydliska, Čudný taxík.





- To je fakt! - uzemní ho Alex.

Davennes sa rozhodne, že sa nedá urážať, vykokce ešte zopár banalít a odíde.

Na budovu záchrannej služby sa spúšťa noc. Necker 01 mal dva prevozy, Necker 02 práve odišiel k pacientovi. V kuchyni je iba Laura, Alex, Ivan, Natália, Jérôme, ja a fľaša vodky, ktorú priniesol Ivan. Samozrejme, hovoríme o Fredovi, spomíname, čo sme s ním zažili, odkedy k nám prišiel. Dlho bol skôr rezervovaný, zatiaľ čo ostatní medici, ktorí s ním boli na praxi, sa radi predvádzali. A potom, jedného dňa, keď sa pri autonehode na okružnom bulvári do seba zakliesnilo niekoľko vozidiel, kým ostatní váhali, Fred sa predriapal cez vraky, aby mohol nasadiť infúziu chlapíkovi zaklinenému medzi plechmi.

- Pamätáte sa, ako šiel k pacientovi v delíriu, ktorý zamkol dvere na dva západy a hodil kľúče do odpadovej šachty?

- To si píš! A keď ho raz v noci poslali k mladej matke s „baby blues“? - pripomína Ivan.

- Ku... komu? - pýta sa Jérôme.

Vysvetlíme mu, že ide o ťažkú psychózu, ktorá niekedy prepukne prvý týždeň po pôrode. Mladé ženy upadnú do melanchólie a depresie... a keď sa to zhorší, pokúšajú sa zabiť svoje dieťa, trebárs ho vyhodia cez okno!

- Kým lekár vyjednával s matkou, ktorá sa vyhrážala, že vyskočí aj s dieťaťom z okna na piatom poschodí, Fred šiel do vedľajšieho bytu, bez okolkov preliezol cez balkón, rozbil okennú tabuľu a ženu zachránil!

Musím sa usmiať pri predstave Freda, ako balansuje na rímse piateho poschodia.

- Nemohli by sme už prestať s tou hrou na starých spolubojovníkov? - povie zrazu Alex. - Je predsa mŕtvy, nie? Už nikoho nezachráni...

- Práve preto o ňom treba rozprávať, - preruší ho Jérôme. -Neskôr sa už neodvážime... Človek sa tak nejako zablokuje...

Viem, čo chce povedať, veľmi dobre poznám tú idiotskú okúňavosť.

Príchodom Micka a Miriam sa nálada trochu uvoľní. Už sú po večeri, ale urobíme pri stole miesto a Alex im naplní poháre.

- Ako sa má matka? - pýta sa Micka.

- Koncom mesiaca ide na liečenie...

Alex ho buchne po chrbte.

- Výborne, starký! Kedy si sa to dozvedel?

- Včera, ale nechcel som vás otravovať svojimi rečami...

- Dobré historky potrebujeme ako soľ. Napime sa na zdravie Mickovej matky! - zvolá Ivan.

- Na Mickovu matku... a na moju budúcu manželku! - dodá Alex so zvláštnym výrazom na tvári.

Určite som zle počula.

- Na tvoju „budúcu manželku“? Naozaj si myslíš, že na tejto planéte existuje stvorenie schopné znášať tvoje debilné hlášky, špinavé ponožky a rozhasenú motorku?

Odpovie mi s anjelským úsmevom.

- Existuje, Júlia... Tretia sobota v septembri sa stane naším svadobným dňom! A keď sme sa už takto zišli, dovolím si spýtať sa ťa... či by si mi nešla za svedka?

Som taká prekvapená, že sa nezmôžem ani na slovo.

- Myslíš to vážne? - žasne Mick.

- O niektorých veciach sa nežartuje. Môžem teda s tebou počítať, Júlia?

- S radosťou! - vrhnem sa k nemu a objímem ho.

Mick mu blahoželá a ostatní sa okamžite pridajú. Fľaša vodky je o chvíľu prázdna. Jérôme vyťahuje z vrecka skicár a začína obhrýzať ceruzku.

- Kto je tou nešťastnou... pardon, šťastnou vyvolenou? - pýta sa Mick.

- Volá sa Jeanne a je učiteľkou, práve sme sa zoznámili a je... úžasná!

- Ešte raz ti blahoželám! A tá úžasná žena sa chce presťahovať do Paríža?

Alex skloní hlavu a ja veľmi dúfam, že nepovie to, čoho sa obávam.

- Sťahujem sa ja! Všetci mi budete veľmi chýbať... V Barcaggiu, dedinke celkom na severe ostrova, sme našli dom, včera som podpísal kúpno-predajnú zmluvu... a v priebehu roka sa uvoľní miesto v záchrannej službe v Bastii. Dovtedy budem pracovať na klinike.

- Povedz, že sa mi to iba sníva! Alebo je to nejaký ďalší vtip?

Vidím mu na tvári, že nie.

Určite som si to tak nepredstavovala, keď som Fredovi povedala,

VŠETKY DETI SÚ DOBRÉ

VŠETKY DETI SÚ DOBRÉ
Príbehy písané srdcom

Columbus, Bratislava, 2001
zostavila Viera Prokešová
ilustrácie a obálka Martina Matlovičová
ISBN 80-7136-079-1

knihy pre deti, próza krátka,
nestr., slovenčina
hmotnosť: 82 s

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,00 €

*zimpa*  in **S7P**

Ak deti píšu o tom, čo dobré urobili, mimovoľne nás dospelých pritom ťahajú za ruku k zázračne vyleštenému zrkadlu: nijako sa za tie čisté tváre, veľké oči a krehké postavičky neschováme, a tak otázka - neraz Čierny Peter - ostáva v našich rukách:
Akí sme? Vieme byť dobrí?
Deti píšu o sebe, ale píšu vlastne o nás.
A keď máme okolo seba a na celom Slovensku toľko deti, ktoré si všimnú a reagujú, keď sa okolo nich deje niečo nepríjemné, čudné, hrozné, nemuselo by to ani s nami vyzerať celkom zle.
Pravdaže, len keď sa ich budeme pevne držať a pôjdeme, kam nás ich oči povedú.





V sobotu 13. mája toho roku sme sa s otcom rozhodli ísť okúpať do jazera neďaleko Dubnice nad Váhom. Keďže to bolo dosť ďaleko od nášho bydliska a bolo veľmi horúco, otcov priateľ nás zaviezol k elektrárni autom. Odtiaľ sme už kráčali pešo. Dohodli sme sa, že pôjdeme na opačnú stranu jazera. Otcovi sa však nechcelo ísť peši okolo, a preto sa rozhodol na druhú stranu preplávať. Skočil do vody a začal plávať. Kým som prišiel na dohodnuté miesto, už bol asi v polovici jazera. Plával akosi pomaly a neustále kašľal. Keď bol asi 10 m od brehu, na ktorom som ho čakal, naraz prestal plávať. Bolo mi to čudné, ale najprv som si myslel, že to robí náročky, aby ma vystrašil. Zostal nehybne asi 2 minúty, keď som sa náhle rozhodol skočiť za ním do vody. Vôbec som nerozmýšľal, aká je voda v jazere hlboká, plával som k nemu, otočil som ho tvárou k sebe - bola akási fialová a oči neprirodzene otvorené. Napadlo mi, že je asi v bezvedomí.

Veľmi som sa zľakol, čo je s ním, ale napriek strachu som ho pritiahol k brehu. Môj otec je pomerne vysoký a pevný chlap.

Na brehu sedelo niekoľko rybárov, jeden z nich mi pribehol na pomoc... Neznámy mu robil masáž srdca. Ktosi rýchlo bežal telefonovať do blízkej štrkovne, aby prišla pomoc. Otec stále ležal nehybne na boku, onedlho prišla sanitka so záchranou. Vypumpovali mu vodu z pľúc a potom ho odviezli do nemocnice v Ilave na ARO.

Tu bol pod lekárskym dozorom niekoľko dní, až potom ho prepustili do domácej opatery. Chvalabohu, už je v poriadku a navrhol som mu, že budem na neho dávať pozor, aj keď spolu nebývame.

Tomáš Jančo, ZŠ Janka Kráľa 1, Nová Dubnica

Žijem v detskom domove v Kolíňanoch, kde sa o mňa starajú tety a ujovia. Najradšej mám tetu Terku. Vždy má dobrú náladu a úsmev na tvári. Keď ma pohladká, chcela by som jej splniť všetky želania. Som ešte malá, preto jej môžem pomáhať len drobnými skutkami. Pomohla som jej pozametať dvor plný lístia. Teta Terka sa na mňa usmiala a poďakovala za pomoc. Bola som veľmi šťastná.

Sandra Vighová, 2. ročnik, ZŠ Koliňany

V lete cez prázdniny sme boli s mojím bratom Jožkom u babky v Novej Kelči. Jedného horúceho popoludnia sme sa išli okúpať s naším strýkom Slavom do Domaše. Keď sme sa kúpali, všimli sme si, že vo vode pláva vrece, z ktorého sa šíril zvláštny zvuk. Strýko pritiahol vrece k brehu, a keď sme ho otvorili, boli sme prekvapení. Vo vreci boli tri šteniatka, jedno chúďatko už mŕtve, ale dve ešte žili. Starali sme sa o ne celé leto. A po prázdninách si šteniatka zobral strýko k sebe na salaš k ovečkám.

Juraj Sýkora, 2. A, ZŠ Bystré



MCCULLOUGHOVÁ, COLLEEN - VTÁKY V TŔNÍ

MCCULLOUGHOVÁ, COLLEEN

VTÁKY V TŔNÍ
(The Thorn Birds)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1991
preklad a doslov Katarína Karovičová
obálka Karol Ondreička
2. vydanie
ISBN 80-220-0292-5

beletria, román, literatúra austrálska,
608 s., slovenčina
hmotnosť: 733 g

tvrdá väzba 

0,60 € stav: dobrý, bez prebalu
1,50 €  stav: dobrý*zimpa* DAROVANÉ
 
Austrálska prozaička Colleen McCulloughová čerpá vo svojom diele z bohatých životných skúseností, ktoré získala v rozličných povolaniach — ako novinárka, knihovníčka, učiteľka a neurofyziologička. Okrem románu Tim napísala širokouhlú rodinnú ságu Vtáky v tŕní, preslávenú najmä v podobe televízneho seriálu, ktorý obehol celý svet.

Stredobodom tohto realisticky stvárneného príbehu, ktorý sa odohráva na Novom Zélande a v Austrálii, je život na veľkofarme v priebehu päťdesiatych rokov a nepretržitý zápas ťažko pracujúceho človeka s prírodou a živelnými katastrofami. Román má viacero dejových línií, v ktorých autorka priebežne sleduje osudy jednotlivých členov rodiny Clearyovcov, pričom ju zaujíma najmä ľudské vnútro, pohnútky a motívy určujúce ich konanie. Ústredný konflikt tvorí romantický ľúbostný vzťah farmárskej dcéry Meggie a katolíckeho kňaza Ralpha de Bricassart, ktorý po celý čas bojuje medzi vlastnou ctižiadosťou a túžbou po láske nezlučiteľnej s postavením cirkevného hodnostára.

Medzi najsilnejšie a pre nášho čitateľa najpríťažlivejšie stránky knihy patria kritickorealistické pasáže sledujúce rast a historický vývoj jednej rodiny na vzdialenom kontinente s malebnou, fascinujúcou prírodou.





„Jazdecký úbor pre Meggie. Namojdušu, Paddy, ste neuveriteľný blázon. Dedič najbohatšej farmy v celom Novom Južnom Walese nenaučí dcéru jazdiť na koni! Ako podľa vás zaujme neskôr svoje miesto po boku slečny Carmichaelovej, slečny Hopetonovej a pani Kingovej? Sú to všetko výborné jazdkyne! Meggie sa musí naučiť jazdiť bokom aj obkročmo, počujete? Chápem, že máte veľa roboty, a preto budem Meggie učiť sám, či sa vám to páči, alebo nie. Keď prídem a bude mať náhodou prácu v domácnosti, nič sa nestane. Fee sa bude musieť niekoľko hodín do týždňa bez nej zaobísť.“

Paddy sa nemohol dohadovať s kňazom, a tak sa Meggie ihneď začala učiť jazdiť. Už roky po tom túžila. Raz sa placho pokúsila spýtať otca, ale ten na jej prosbu vzápätí zabudol a Meggie nenaliehala, pokladala to za odmietnutie. Bola nadšená, že sa učí pod dohľadom pátra Ralpha, lebo jej obdiv k nemu sa medzitým zmenil na oduševnenú dievčenskú zaľúbenosť, ktorú pred ním dôsledne skrývala. Bola si načistom, že jej city nemajú budúcnosť, a tak o ňom iba snívala, predstavovala si, aké by to bolo, keby ju zovrel do náručia a pobozkal. Ďalej jej sny nesiahali, lebo netušila, čo nasleduje potom, dokonca ani nevedela, či vôbec niečo nasleduje. Hoci si uvedomovala, že nie je dovolené snívať o kňazovi, nemohla naňho nemyslieť. Mohla urobiť iba jedno, nijako mu nedávať najavo, aké myšlienky jej víria hlavou.

Keď Mary Carsonová pozerala cez okno obývacej izby, páter Ralph a Meggie sa práve vracali zo stajní na opačnej strane Marinho sídla ako Paddyho dom. Ľudia z farmy jazdili na pracovných koňoch, ktoré neboli nikdy ustajnené; keď ich potrebovali, nechávali ich na dvoroch, ak pre ne nemali prácu, vypúšťali ich na pasienky. Stajne používal len páter Ralph. Mary Carsonová mu kúpila dve čistokrvné kobyly, nemohol predsa jazdiť na starých vyziabnutých mitrhách. S kňazovou žiadosťou, pokiaľ šlo o Meggie, musela súhlasiť. Bola to jej neter a patrilo sa, aby sa naučila poriadne jazdiť.

Každým kúskom svojho tučného tela túžila, aby mohla jeho prosbu odmietnuť alebo jazdiť spolu s nimi. Nemohla však urobiť ani jedno, ani druhé, a keď ich teraz videla kráčať po trávniku, znovu ju zaliala strašná trpkosť. Kňaz vyzeral v jazdeckých nohaviciach, vysokých čižmách a bielej košeli ako tanečník, dievča bolo v rajtkách štíhle a chlapčensky pôvabné. Vyžarovalo z nich priateľstvo. Mary už vari po tisíci raz uvažovala, ako je možné, že si nik okrem nej nevšimol ich blízky, takmer dôverný vzťah. Paddy ich pokladal za dobrých priateľov, Fee ako zvyčajne nič nehovorila a chlapci sa k nim správali ako k bratovi a sestre. Videla vari Mary to, čo nevideli iní, preto, lebo bola do Ralpha de Bricassart zaľúbená? Alebo to bol iba výplod jej fantázie a medzi kňazom tridsiatnikom a dievčaťom, ktoré ešte nedospelo v ženu, nebolo nič iné ako priateľstvo? To určite! Nijaký muž, ani Ralph de Bricassart, si nemohol nevšimnúť ružový púčik a odolať mu. Ani Ralph de Bricassart? Haha! Práve Ralph de Bricassart! Tomu nikdy nič neujde.

Ruky sa jej roztriasli, z pera odfrkli na spodok papiera tmavomodré kvapôčky. Sukovitým prstom vytiahla z priehradky ďalší hárok papiera, znovu namočila pero a prepísala všetko s rovnakou istotou ako predtým. Potom sa sťažka postavila a odknísala k dverám.

„Minnie! Minnie!“

„Pomôž nám pánboh, to je stará!“ zahundrala slúžka v neďalekom prijímacom salóne. Vystrčila z dverí tvár neurčitého veku. „Čo si želáte, drahá pani Carsonová?“ Rozmýšľala, prečo starena ako zvyčajne nezazvonila na pani Smithovú.

„Nájdi toho chlapa, čo opravuje plot, a Toma, a ihneď ich pošli ku mne.“

„Mám to ísť najskôr povedať pani Smithovej?“

„Nie! Rob, čo ti kážem!“

Záhradník Tom bol starý zvráskavený chlap, ktorý sa kedysi potuloval po kraji s batohom a miskou na jedlo, a pred sedemnástimi rokmi sa tu na chvíľu zastavil. Zaľúbil sa do droghedských záhrad a nemohol sa od nich odtrhnúť. Opravár plotov bol tulák tak ako všetci plotiari. Pred niekoľkými dňami ho odvolali od nekonečného naťahovania pletiva na pasienkoch, aby dal do poriadku biely latkový plot pri dome. Obidvaja muži, celí vystrašení, že ich volá Mary Carsonová, zjavili sa o niekoľko