GAJDAR, ARKADIJ - DĚTEM 2.

GAJDAR, ARKADIJ

DĚTEM 2.

Státní nakladatelství dětské knihy SNDK, Praha, 1954
preklad Jarmila rokoová, Miloš Cibulka, Olga Ptáčková-Macháčková, Jan Mareš, Vítězslav Kocourek
zostavila Eva Dolejšová
ilustrácie Zdeněk Kudělka
1. vydanie, 25.000 výtlačkov

beletria, román, knihy pre deti, literatúra ruská,
328 s., čeština
hmotnosť: 530 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, pečiatky v knihe

1,00 €

*bib20* *belx*

Přečetli jste první svazek sebraných povídek milovaného spisovatele sovětských dětí, Arkadije Gajdara. Věříme, že se stejnou radostí sáhnete i po druhém svazku a s chutí se ponoříte do čtení jeho stránek. Do druhého svazku jsme zařadili především povídky, v nichž Gajdar vypráví o boji sovětských lidí proti vnitřním záškodníkům i zahraničním diversantům, kteří z nenávisti k sovětskému státu a budovatelským úspěchům sovětského lidu pokoušejí se mařit jeho

výstavbu. 

Je to na prvním místě u nás již známá povídka Vojenské tajemství, v níž popisuje Gajdar šťastný život dětí v pionýrském táboře Artěku. Uprostřed krásné jižní přírody prožívají tu kouzelné prázdniny pionýrská vedoucí Natka, Baškirka Emine, pionýři Tolka, Joska a Vladík, maličký Alka Ganin, jezdec „První eskadry okťabrjat světové revoluce”, jehož pohádka o Malčiši Kibalčišovi uchvátí srdce i duši. Ale při líčení šťastného života sovětských dětí nezapomíná Gajdar ani na stinné stránky, na temné síly, které chtěji ohrozit Sovětský svaz a vzít sovětským dětem jejich radostne dětství. A tak smrt Alky, který hyne rukou diversanta, burcuje k nenávisti proti nim a zároveň zavazuje, ze sovětská mládež bude stát na stráži míru a štěstí své země.

Podobně v povídce Osudy bubeníkovy, o níž řekl, že není o vojně, ale o či-nech neméně tvrdých a nebezpečných jako vojna sama, varuje Gajdar sovětskou mládež před záškodníky a diversanty a ukazuje, jak je třeba být odvážný, statečný a bdělý proti nepřátelům vlasti.

Stejný námět bdělosti a ostražitosti proti záškodníkům zpracovává Gajdar také v menší povídce Kouř v lese a v maličké povídce Marusja.

Další povídkou, kterou v tomto svazku najdete, je známá a slavná Gajdarova povídka Timur a jeho parta. Vyšla vpředvečer druhé světové války a Gajdar ji psal s jasným záměrem. Pozorně sledoval vývoj politických událostí a dovedl předvídat budoucí osudy své vlasti. Dobře věděl, že sovětský lid čekají velké boje a trpké zkoušky. Proto chtěl připravit sovětskou mládež na tyto doby, chtěl ji sblížit ještě pevněji s Rudou armádou, posílit v ní ještě více vědomí nutnosti obrany země a ukázat jí sílu věrného přátelství, utuženého prací pro společnou věc. A že se Gajdarovi podařilo zaktivisovat sovětskou mládež k bojové pohotovosti, o tom svědčí mohutné hnutí timurovců, které se zrodilo krátce po vyjití knihy a sehrálo velkou úlohu v těžkých válečných letech.

Když vypukla druhá světová válka, odešel Gajdar na frontu jako dopisovatel Komsomolské pravdy. Črty, které posílal z fronty redakci Komsomolské pravdy, uzavírají pod společným názvem Zápisky z fronty tento svazek. Jsou oslavnou písní o statečnosti sovětského vojáka, sovětské mládeže, která se dovede postavit proti nepříteli, neboť k chrabrosti a slavným činům ji vychovala veliká země Leninova a Stalinova.

Obloha nade mnou se úplně zatáhla a ztemněla. A nejen levým, ale dokonce oběma očima jsem na ní nemohl rozeznat sebemenší záblesk slunečního paprsku.

Uplynuly ještě dvě hodiny. Slunce nevycházelo. Kalva nikde, síly byly vyčerpány, dokonce i strach zmizel, pociťoval jsem pouze silnou žízeň a únavu, takže jsem konečně klesl do stínu olše.

, To je život!´ pomyslil jsem si, zavřev oči., Člověk žije a čeká. Domnívá se, že se stane nějaká příhoda, že potom já... já... A co vlastně já? Tam kdesi leží rozbité letadlo. Plazí se k němu oheň. Raněný letec čeká na pomoc. A já ležím jako pařez na trávě a nejsem s to něčím mu pomoci.´

Někde docela nablízku zvonivě zahvízdalo ptáče. Zachvěl jsem se. Ťuk-ťuk! Ťuk-ťuk! — dolehlo seshora. Otevřel jsem oči a spatřil jsem téměř nad svou hlavou na kmenu silného jasanu datla.

Teprve nyní jsem si uvědomil, že tenhle les už není ani tichý, ani mrtvý. Kroužili zde nad pasekou žlutí a modří motýli, kmitaly se vážky a bez ustání cvrkali cvrčci.

Dříve než jsem se stačil posadit, Brutik, mokrý jako houba, vrhl se mi přímo na břicho, poskočil, otřepal se, rozhazuje do široka studené kapky vody — někde se vykoupal.

Vyskočil jsem, vrhl jsem se do křoví a radostně jsem vykřikl, poněvadž všeho všudy asi čtyřicet kroků přede mnou ve světle kalného dne hnala své šedé vlny široká řeka Kalva.

Přistoupil jsem k břehu a rozhlédl se kolem. Ani zprava ani zleva, ani na vodě ani na břehu nikdo nebyl. Nebylo tu ani stavení, ani lidé, ani rybáři, ani voraři, ani sekáči, ani lovci. Patrně jsem odbočil příliš stranou od toho Čtvrtého srázu, na který jsem měl vyjít podle pokynů letce Fedosejeva. Avšak na protějším břehu při okraji lesa nejméně kilometr odtud stoupal k nebi kouř a tam vedle malé salaše stál kůň zapřažený do vozu.

V celém těle mě ostře zamrazilo. Na krku a na rukou vystoupila husí kůže, ramena se mi otřásla jako v horečce, poněvadž jsem si uvědomil, že budu musit přeplavat Kalvu. Byl jsem přece špatný plavec. Je pravda, rybník, který je v osadě za cihelnami, jsem dokázal přeplavat. Dokonce tam i zpět. Ale to jen proto, že i v té největší hloubce mi voda nesahala výš než k bradě.

Stál jsem a mlčel. Po vodě pluly třísky, větvičky, kousky mokré trávy a chomáče kypré pěny.

Věděl jsem, že když je to potřeba, Kalvu přeplavu — není tak široká, abych pozbyl sil a zalkl se. Ale věděl jsem také to, že stačí, abych jen na okamžik ztratil duchapřítomnost, polekal se hloubky, polkl trochu vody, a hned půjdu ke dnu, jako se mi to stalo před rokem na docela úzké říčce Lugarce.

Přistoupil jsem k břehu, vyndal z kapsy těžký cínový browning, prohlédl si ho a hodil do vody.

Browning je hračka a já teď na hraní neměl ani pomyšlení.

Ještě jednou jsem se podíval na protější břeh a nabral do dlaní studenou vodu. Napil jsem se, aby se uklidnilo srdce. Několikrát jsem zhluboka vydechl a vstoupil do vody. A abych zbytečně neplýtval silami, šel jsem svahovitým písčitým dnem tak dlouho, dokud mi voda nesahala až k bradě.

Za mými zády se pojednou ozvalo zuřivé vytí. Byl to Brutik, který jako šílený skákal na břehu.

Pokynul jsem mu prstem, odkašlal, odplivl, odrazil jsem se nohama, a snaže se nešplouchat kolem sebe, plaval jsem.

Teď, když má hlava byla nízko nad vodou, zdál se mi protější břeh velmi daleko, a aby mě to nelekalo, začal jsem se dívat na vodu.

A tak pomalu, domlouvaje sám sobě, abych neztrácel klid, a hlavně nepospíchal, tempo za tempem jsem plul kupředu.

Tady už i voda byla stále chladnější, keře na břehu ubíhaly doprava — to mě odnášel proud. Ale já to předvídal, proto jsem se toho nelekl. At mě unáší. Mou starostí je — klidně ráz, dva... kupředu, kupředu... Břeh se pozvolna přibližoval a bylo už vidět stříbrné, jemným chmýřím pokryté listy osik a voda mě rychle nesla k písčité zátočině.

Nic zlého v tom zatím nebylo.

Pojednou jsem uslyšel za sebou hlasy. Chtěl jsem se otočit, ale neodhodlal jsem se.

Pak se za mými zády ozvalo šplouchání a vzápětí jsem spatřil, že Brutik s vysoce vztyčeným čumákem zoufale plácá tlapkami a z posledních sil s boku připlouvá ke mně.

VOJENSKO HISTORICKÝ SBORNÍK 1932/I.

VOJENSKO HISTORICKÝ SBORNÍK 1932/I.

Památník osvobození, Praha, 19325

história
244 s., čeština
hmotnosť: 470 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

9,00 €

*kvaja* *kat-his*

FRIČOVSKÝ, LADISLAV - ZOSTUPUJEM, ABY SOM VYSTÚPIL

FRIČOVSKÝ, LADISLAV

ZOSTUPUJEM, ABY SOM VYSTÚPIL

Vydavateľstvo Michala Vaška, Prešov, 2002
obálka Rastislav Timočko, Róbert Pavlík
ISBN 80-7165-354-3

poézia, podpis autora,
106 s., slovenčina
hmotnosť: 75 g

mäkká väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*cnbtn* *H-6-2*

WHITE, PATRICK - STRAPCE LÍSTIA

WHITE, PATRICK

STRAPCE LÍSTIA
(A Fringe of Leaves)

Smena, Bratislava, 1981
edícia Eva (77)
preklad Michal Breznický
prebal Milan Veselý
1. vydanie
73-061-81

beletria, román, literatúra austrálska,
328 s., slovenčina
hmotnosť: 400 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, bez prebalu, uvoľnená väzba

0,10 €

*mikpa*

Námet je veľmi prostý, v prvej polovici minulého storočia mladá Angličanka spolu s manželom i s členmi posádky pri návrate do Anglicka stroskotá pri pobreží Austrálie. Zostáva nažive len ona a ako zajatkyňa žije nejaký čas medzi domorodcami. Nasleduje útek a návrat do civilizovaného sveta, vracia sa však vnútorne i vonkajškovo zmenená. Dospieva k presvedčeniu o prchavosti a márnosti ľudského konania, ľudskej civilizácie a hromadenia pozemských statkov.

PIATY DEŇ NA MORI SA PÁN ROXBURGH zdržal na palube dlhšie, ako očakával. Čajky ovísali v priezračnom povetrí ako bublinky v pohári. More sa vlnilo a belaselo krotkou farbou ako ani raz cestou od Sydney. Vietor bol stále priaznivý. Zrána sa mierne stočil a zadul od juhovýchodu, takže kapitán Purdew rozkázal napnúť spodnú a vrchnú závetrovku. Aj pre tú hýrivosť plachiet sa Austin Roxburg zdržal na palube dlhšie — nie a nie sa vynadívať na ten preutešený zástup plachiet. A tak si s úsmevom a s vlastníckym výzorom prezeral brigu, ktorú si prisvojil na znamenie, že sa začal zasväcovať do námorníckeho života. Z funkcií plachiet poznal len základné, no záveterné plachty unášali jeho váhavého ducha k poézii. Takže sa dôstojne prechádzal po palube, nezapnutý zvrchník rozvievaný vetrom, no občas zastal, vše s úsmevom zahladený do belasej, slnkom zahmlenej prázdnoty, vše zasa na ľudí, čo nechceli postrehnúť, že nepotrebný pánko je spätý s ich námorníckou robotou.

Pán Roxburgh sa nedal hned odstrašiť. Voči ľuďom, čo ho poznali, býval citlivý, ba často priam neznesiteľný, ale k neznámym ľudom sa správal, akoby mal hrošiu kožu, najmä k takým, ktorým chýbalo vzdelanie, alebo k ľudom z podradnejšej triedy. Vtedy si klepkal po lýtku palicou a obnažoval dlhé, žltkasté zuby, uškŕňajúc sa na nešťastníkov, čo s nimi nesúhlasil alebo čo si nevšímali jeho mravné hodnoty.

Prechádzal sa teda po palube a uškŕňal na nevšímavú posádku. Fascinovaný premnohými vecami, čo vídal v živote, či už krásnymi či nezmyselnými, vedel by sa ich azda zmocniť aj tvorivo, no vnímavým zmyslom si zakaždým stali do cesty zbytočné znalosti a morálne zábrany. Neraz už vyčlenil formu, neraz sa rozochvel vzrušením nad dajakou myšlienkou, už-už len vrhnúť na ňu svetlo, ktorým by sa stala nepopierateľne jeho, a vždy ho za takú trúfalosť premohla mrzutosť, zlosť, ba občas aj hanba. Raz videl manželku schádzať schodišťom v topásovom náhrdelníku od jeho matky, a oslnený pohľadom sa rozhodol poveriť sira Johna namaľovať jej portrét, aj mu hneď na druhý deň napísal. Lenže portrét ho sklamal: nevyvolal v ňom prapôvodný pocit zjavenia, aký ho ovládol, keď sa mu manželka trblietala na schodišti. A pritom všetci ostatní tvrdili, že je na portréte ako živá, žasli nad zlatým rámom a skladali úctivý hold zhmotnenému bohatstvu manžela.

Kde mu je manželka, nemal pán Roxburgh ani potuchy, no aj tak sa prechádzal a dumal ďalej, iba čo sa z času na čas poobzeral, aj preto, že ho pohnal zmysel pre povinnosť, aj že ju mal rád, ibaže v tvrdom teakovom dreve zanechávala podráždenosť odtlačky.

Na okružnej prechádzke zočil aj Courtneyho, práve schádzal z prednej paluby a cestou sa pristavoval pri mladších námorníkoch skontrolovať, či spravili, čo im prikázal hlavný lodník: pretiahnuť uzly očnicami a poriadne ich upevniť. Prvého dôstojníka pozoroval pán Roxburgh od záveternej strany lodného člna, ako ľahko a odborne si hľadá cestu oživeným pralesom, ale sa ho aj obával. Zatúžil totiž vstúpiť s prvým dôstojníkom do zasväteného rozhovoru, aké prvý dôstojník máva so svojimi druhmi zasvätencami, ktorí sťa slobodomurári jeho medzi seba podistým nepripustia, veď nepozná ich znamenie. A ešte sklesnutejšie sa bude cítiť v tej osamotenej väzenskej cele, lebo títo tu vonku sa budú môcť zhovárať, ako sa zhovárajú ľudské bytosti a aj podľa práv ľudských bytostí.

Courtney podišiel, šúchajúc si ruky, možno v obrane pred spoločenským postavením a vzdelaním. „Ak nám ten vietor vydrží, v Singapure budeme skôr, ako si privyknete na to kolísanie, pán Roxburgh. “ Chcel povzbudiť cestujúceho a podľa všetkého utešil seba.

Pán Roxburgh sa začervenal a nebyť dočasne žltkavej pleti, bol by vyzeral ako hlupák. Zišlo mu totiž na um, ako ho kedysi mladší a aktívnejší brat učil viazať jednoduchý námornícky uzol, aj s akou vďakou a radosťou brata sledoval, keď mu ukazoval, ako sa viaže. A na palube sa mu, zahladenému môžbyť do klamlivo úprimných očí prvého dôstojníka, zachcelo požiadať ho, či by mu neukázal, ako sa viaže nesmieme komplikovaný uzol.

No pán Roxburgh sa iba opýtal: „Aký je čas? “ a hneď si aj uvedomil, že vo vyšších kruhoch by taký zvrat nepoužil.

Prvý dôstojník bez slova vytiahol obtlčené strieborné hodinky, ciferník otvorený ako tvár majiteľa, ibaže menší. Pán Roxburgh sa mu nevedel vynaďakovať, no že si zabudol všimnúť, koľko je hodín, si uvedomil, až keď sa hodinky ocitli v seržovom vrecku.

Opraviť chybu bolo už neskoro: prvý dôstojník sa vzdialil s prehnanou taktnosťou, akou sa vyznačujú chlapi ani hory, a pritom plachí. A pánu Roxburghovi odľahlo, lebo si pomyslel, že jeho neobratnosť zostane iba jeho tajomstvom.

................................................

posledná veta :

A slečna Scrimshawová sa nepokúsila nastoliť disciplínu, ktorú tak obhajovala: celkom ju zaujali vlastné myšlienky a ónyxy ťukali ťuk, ťuk a azda zrážali pochybnosti — lebo čo ako sa zatajené orlice usilujú vznášať, a aj sa vznášajú v únikových myšlienkach a v snoch, ich ľudská príroda sa chtiac-nechtiac chytí každej náhodnej slamky, ktorá je azda príznakom riadeného vesmíru.

RICHTER, ALEXANDER - PAMÄTI OD NEPAMÄTI

RICHTER, ALEXANDER

PAMÄTI OD NEPAMÄTI

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1986

prebal Ladislav Vančo

1. vydanie, 5.000 výtlačkov

13-72-054-86

životopisy, umenie, výtvarné umenie

192 s., 16 s čb fot., slovenčina

hmotnosť: 380 g

tvrdá väzba s prebalom

stav: dobrý

PREDANÉ

*mikpa* *kat-bio*

Alexander Richter ako výtvarník-karikaturista, maliar-satirik, návrhár plagátov a iných druhov aplikovanej grafiky pracuje v tejto oblasti vyše polstoročie. Umelecká orientácia na karikatúru umožnila mu dostať sa do styku s veľkým množstvom ľudí na rozličných miestach a za rozličných okolností. Stretol sa s mnohými prominentnými osobnosťami, s politikmi, športovcami, jednoduchými občianskymi aktivistami i s poprednými umelcami, najmä so spisovateľmi. Ich karikatúrne podobizne sa stali preňho hravou korisťou. Rodený žurnalista a publicista sa našťastie minul právnickému povolaniu a ostal v strede mnohotvárneho života ako umelec. Výsledkom jeho snáh a nadania sú aj prítomné Pamäti od nepamäti, v ktorých sa prejavuje bystrosť, pohotovosť, ostré dialektické pochopenie a uchopenie vecí a najmä spôsobilosť odrážať ich z pokrokového a zároveň zvláštneho osobnostného uhla. Pre svoje memoárové rozprávanie zvolil si vynachádzavo formu, ktorá je priliehavá jeho virulentnej osobnosti a ktorá mu umožňuje uplatniť esprit karikaturistu, majúceho miestami sklony k rozpustilosti a samopašnosti.

Preto je aj jeho štýl živý a pritom plný zmyslu pre veľký detail i pre anekdotické pointovanie jednotlivých rozprávačských úsekov. Pamäti od nepamäti sú navyše bohato ilustrované autorovými kresbami, a sú aj vážnym a príznačným dokumentom doby. Humor a vtip sú však ich základnou nosnou plochou pri hodnotení minulosti. Richterova veta je vždy nadľahčená určitou pozitívnou atmosférou, a to aj vtedy, keď ide o spomienky na najtragickejšie chvíle vlastného osudu alebo osudu širokých spoločenských vrstiev.

RANA PO KOPANCOCH

sa mi už zahojila. Som schopný bez vady, mám sa hlásiť na Povereníctve informácií a osvety, skrátka na PIO, kde ma privítal povereník Mišo Chorváth, jeho zástupca Julo Horváth, vedel o mne prezidiálny šéf Rudo Mrlian a pravdepodobne aj Ľudo Ilečko, lebo po krátkej porade ma pridelili k nemu, aby sme sa spoločnými silami starali o agitáciu a propagáciu. Popri tom som mal dozerať na ideovú náplň satirického časopisu Šibeničky, ktorého vydávanie prevzalo Povereníctvo informácií a osvety.

Bol som zástupcom šéfredaktora, a čo bolo najhlavnejšie: zasa som mal novinársku legitimáciu.

Pre propagačný materiál sme chodili spolu s Ľudom Hečkom na Zväz slovenských žien, kde Anna Hrušovská, Oľga Svoreňová a Lilla Hojčová nás zasypali článkami a fotografiami. Občas sme zašli aj na niektoré povereníctvo, ale najsrdečnejšie nás vítali a najviac času nám venovali dvaja sympatickí a vzdelaní osvetoví dôstojníci propagačného štábu komandatúry Červenej armády.

Neboli sme, lepšie povedané, necítili sme sa viazaní pracovným časom, takže popri úradných povinnostiach maľovali sme aj plagáty pre Osídľovací úrad a iné inštitúcie, na májovú veselicu, na Deň detí, na Slovanský deň a rôzne oslavy, politické akcie.

To neboli časy zdĺhavých objednávok, komisií, súťaží a hodnotení. Ani časy zdĺhavých tlačí.

V tlačiarni Atlas na Cintorínskej ulici schádzali sa maliari a plagátisti Štefan Bednár, Ľudo Hečko, Dezider Milly, Vilo Chmel a iní.

Priniesli sme hotové návrhy a vedúci grafik tlačiarne pán Kubas nám umožnil, aby sme si sami namiešali farby. Ľudo Hečko kreslil napríklad rovno na litografický kameň a plagát bol o niekoľko dní vytlačený. Pre tých, ktorí boli na to odkázaní, vymyslel námet a texty Ladislav Saučin.

Ja som okrem plagátov kreslil portrétne karikatúry a politickú satiru do rôznych novín, predovšetkým do Šibeničiek.

Na Povereníctve informácií sme mali aj kanceláriu. Inštitúcia vtedy sídlila na námestí 4. apríla. Ale márne by nás tam niekto bol hľadal. Keby v dome bol býval vrátnik, ani ten by nebol vedel povedať, či sme tam vôbec zamestnaní.

Ani predtým, ani potom ma nezaujímala štruktúra úradu alebo podniku, čo sa dnes volá pavúk. Ale keď som nevidel a nepoznal nikoho, kto by nám niečo prikázal, alebo nás aspoň kontroloval, opýtal som sa raz Ľuda Ilečku, komu podliehame, kto je vlastne náš šéf, či nie azda sám povereník?

— Nie, — hovorí Ľudo, — naším šéfom je Šaňo Matuška.

Vysvetlil mi, že za šéfa odboru informácií vymenovali Alexandra Matušku. Keďže nemal kde bývať v Bratislave, vyhlásil, že dovtedy nenastúpi, kým mu nepridelia byt.

ARISTOTELÉS - ČLOVĚK A PŘÍRODA

ARISTOTELÉS

ČLOVĚK A PŘÍRODA

Svoboda, Praha, 1984
edícia Antická knihovna (52)
preklad Milan Mráz
poznámky Milan Mráz
predslov Jakub Netopilík
prebal Anna Kubů, Jan Solpera
1. vydanie, 12.000 výtlačkov
25-149-84

filozofia, antika, literatúra staroveká, literatúra grécka
508 s., čeština
hmotnosť: 540 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ stav: dobrý, pečiatky v knihe, lepky na prebale, prebal ošúchaný 

PREDANÉ € stav: veľmi dobrý, nečítaná *bruri*fil*

Aristotelés, největší filozof starověku, zasáhl svou myslitelskou činností pronikavě do mnoha vědních oborů. Některé z nich, např. vědu o logice a biologii, sám založil. O rozsahu Aristotelových vědeckých zájmů svědčí i skutečnost, že soubor dochovaných Aristotelových děl obsahuje spisy logické, ontologické, přírodněfilozofické a přírodovědné, etické, politické a pojednání o slovesném umění. Ze všech těchto tematických okruhů jsou naší čtenářské veřejnosti dosud nejméně zpřístupněny v českých překladech spisy přírodněfílozofické a přírodovědné. 52. svazek Antické knihovny proto přináší překlad tří Aristotelových děl s touto tematikou: přírodněfilozofického spisu O vzniku a zániku, základního psychologického díla O duši a souboru tzv. Malých přírodovědných pojednání. První z těchto spisů je věnován především nejobecnějšímu zkoumání vzniku a zániku v přírodě. Čtenář se zde seznámí nejen se způsobem, jakým Aristotelés přistupoval k tomuto tématu, a se závěry, k nimž při tom dospěl, zvláště s jeho pojetím přírody jako stálého koloběhu vznikání a zanikání, ale i s jinými významnými stránkami a celkovou koncepcí jeho filozofie.

Spis O duši bývá oprávněně charakterizován jako první pokus o vytvoření psychologické soustavy v dějinách vědy. V souladu s antickým chápáním této problematiky přináší výklad Aristotelových názorů jak o povaze lidské psychiky, tak i o principech života vůbec.

Malá přrodovědná pojednání jsou souborem devíti kratších spisů, které jsou pojaty jako relativně samostatné doplňky k psychologickému dílu O duši. Aristotelés se v nich zabývá problematikou vnímání, paměti, spánku, snů, dlouhověkosti a krátkověkosti, mládí a stáří, dýchání, života a smrti.

Všechny tři spisy jsou cenným pramenem pro poznání názorů nejen Aristotela, ale i mnoha dalších řeckých filozofů, a současně i dokumentem o obtížích, které musela na své cestě za poznáním překonávat antická věda.

KNIHA DRUHÁ [Vznik a zánik prvků]

1. KAPITOLA [Prvky a jejich látka]

Pojednali jsme o směšování, dotyku a o činném působení a podléhání mu, jak náležejí přirozeně měnícím se věcem, dále i o naprostém vzniku a zániku, kterých věcí se týkají a jak a z které příčiny. Rovněž jsme pojednali o kvalitativní změně, o tom, co znamená „změnit se co do kvality“ a v čem se to liší od onoho ostatního.

Zbývá ještě uvažovat o takzvaných prvcích těles. Neboť vznik a zánik nenáleží všem podstatám přirozeně trvajícím, pokud jsou bez smyslově vnímatelných těles.

Podle tvrzení jedněch látka, která je podkladem, je jedna, například pokládají za ni vzduch nebo oheň nebo něco uprostřed mezi nimi, a to mají za těleso a za něco 329 odlučitelného. Druzí však soudí, že látek je na počet více: podle některých jsou to oheň a země, podle jiných to obojí a ještě vzduch jako třetí, a opět jiní přibírají vodu jako čtvrtou, jako například Empedoklés; a slučováním a rozlučováním nebo kvalitativní změnou těchto látek pak prý dochází ke vzniku a zániku skutečných věcí.

Jistě je možno přisvědčit tomu, že tato prvotní tělesa se právem označují za počátky a za prvky, jejichž slučováním a rozlučováním nebo jiným způsobem změny dochází ke vzniku a zániku.

Avšak na omylu jsou ti, kteří uznávají ještě jednu látku mimo uvedené, a to tělesnou a odloučenou; neboť je nemožné, aby takové těleso, které by bylo smysly vnímatelné, bylo bez protivnosti; toto „neomezené“, které někteří pokládají za počátek, musí totiž být lehké nebo těžké nebo chladné nebo teplé. Ale tak, jak je to napsáno v Tímaiovi, neobsahuje to žádnou určitost; neboť o tom „vše přijímajícím“ se tu jasně neříká, je-li odloučeno od prvků. Autor tu toho ani dále neužívá, když prohlásil, že něco je prvotním podkladem takzvaným prvkům, jako je zlato zlatým uměleckým dílům; a přece, řekne-li se to takto, není to řečeno správně, nýbrž to platí jen u toho, u čeho jde o kvalitativní změnu, avšak u toho, u čeho jde o vznik a zánik, je nemožné označovat jménem to, z čeho ta věc vznikla. A přece on praví, že je daleko nejpravdivější nazývat vše ze zlata zlatem. Přesto však, ač prvky jsou tělesné, rozkládá je až na plochy; ale je nemožné, aby ta „kojná“ a ta prvotní látka byly plochami.

My však tvrdíme, že je jakási látka smyslově vnímatelných těles, ale že nem odloučená, nýbrž že je vždy spojena s dvojicí protiv, z které vznikají takzvané prvky.

Co se toho týče, určili jsme to přesněji jinde. Nicméně však, ježto je to také tento způsob, kterým se z oné látky vytvářejí první tělesa, musíme to ještě určit také vzhledem k nim, poněvadž jsme toho mínění, že počátkem je tu na prvním místě látka, která je neodlučitelná a tvoří podklad protiv; neboť ani teplo není látkou pro chladno, ani toto pro teplo, nýbrž látka je to, co je oběma podkladem. A tak jako na prvním místě je počátkem to, co je v možnosti tělesem smysly vnímatelným, tak na druhém místě to jsou dvojice protiv, například teplo a chladno, a na třetím teprve oheň a voda a taková tělesa; vždyť teprve tato se mění navzájem v sebe, i není to tak, jak b tvrdí Empedoklés a jiní (vždyť pak by nebyla žádná kvalitativní změna). Dvojice protiv se však samy nepřeměňují, ale nicméně se musí také u tělesa uvádět jako jeho počátky, které jsou určité kvality a kvantity; ostatní totiž užívají pouze těch a neříkají nic o tom, proč jsou to právě tyto a proč je jich tolik.

ŠALDA, F. X. - ANTONÍN SOVA

ŠALDA, FRANTIŠEK XAVER

ANTONÍN SOVA
Essay
Vydáno Aventinem k šedesátým narozeninám básnikovým

Otakar Štorch-Marien, Praha, 1924
edícia Aventinum (81)

eseje, literatúra česká,  číslovaný výtlačok
34 s., čeština
hmotnosť: 280 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý, dobová preväzba

NEPREDAJNÉ

*kvaja* *H-6-2*

Kniha vydaná nakladatelstvím Dr.Ot.Štorch-Marien k šedesátým narozeninám básníka 26. února 1924 jako 81. svazek edice Aventinum.

Kniha „Ještě jednou se vrátíme" obsahuje ve své prvotní redakci z r. 1900 staré i nové, dovršené i počínající.

Cyklus stejného jména — který, rozšířený a doplněný jinými básněmi z oněch let, rozrostl se později v celou knihu téhož názvu a vyšel roku 1912 v konečné úpravě jako VII. svazek Sebraných spisů — vyvrcholuje v nejjemnějších a nejkouzelnějších útvarech dlouhé úsilí Sovovo o lyrický impressionism český, úsilí, jehož jednotlivé etapy nalezl jsi již v „Květech intimních nálad" i v „Mém kraji". Zde teprve v řadě krajinomaleb, zvláštně sytých i vzdušných zároveň, rozvířených podivným vnitřním vlnobitím, plní se Amielův postulát krajiny jako stavu duše. Zřídka jen nalezneš zde malbu pro malbu, reprodukci pouze viděného; pravidlem básníkovy dojmy jsou nejen podloženy hlubokou stříbrnou melodií nitra, nýbrž v ní přímo přetaveny. Všude vybíhá, jakož jinak nemůže ani býti u básníka v pravém smyslu slova, impressionism Sovův v symbolism: vnější svět všude je vykládán duší a to duší nad pomyšlení neklidnou, zmučenou, stále toužící. Řídké jest u Sovy plná harmonie, celé ponoření se v okamžik a vyžití jeho; ale pak vzniká něco, co se může postavit po bok Mörikeovi. Tak taková „Samota": „Les modře hučí s horských stěn... A dolů pod horu mír svítí sluncem napojen a sálá až k obzoru... " „Nad temnou sosnou ve výši vesluje křídly pták... Let jeho mé ucho neslyší, jak mizí do oblak... " „Kouř na obzoru tu a tam, však obydlí nevidět... Jsi na míle tu sám a sám, pod sebou široký svět... " „A ticho, jež svítí a rozvírá své prostory nejzazší, svým žárem se na tě opírá, jak rámě ti nejdražší, " „a přináší harmonický klid na modrých vrcholech, a počíná význam zjevení mít i modlitby na tvých rtech. " Jest v tomto svazku asi osm deset básní, které se mohou měřiti s nejsuggestivnější poesií symbolismu francouzského, s Verlainem z „Romancí beze slov" nebo z „Druhdy a nedávno", tak jest tu uskutečněno zhudebnění slova, přehodnocení jeho z těžkého nástroje popisného ve vyvolatele nejprchavějších a nejvíce odstíněných pocitů, vněmů, snů. Všude jest hledán a nalézán odstín, ne barva, jak to diktuje Verlainova Poetika, uvědomující si, že básnická pravda je v odstínu a polotónu. „Car nous voulons la Nuance encor, Pas de Couleur, rien que la nuance!“

Novost a zárodečnost knihy „Ještě jednou se vrátíme" jest v cyklu „Údolí nového království", východisku nové sociální a humanitní větve poesie Sovovy. Jsou-li „Vybouřené smutky" útěkem na hory snu, do říše intelektualismu a aristokratismu, do ledového ovzduší purismu a odtažitosti, jest tento cyklus sestupu z nich nalezením člověka, jeho jedinečnosti, zvláštnosti a srostitosti. Neboť Sova neznal dosud člověka a jeho složité skutečnosti, jak byl cele zahleděn a zaposlouchán do své duše, sleduje upiatě její citlivkové reakce na vnější svět. A proto vrátiv se, nalézá člověka jiným, než jakým jej opustil: bezradným a bezpomocným, ale právě proto potřebným lásky a posily. Jeho návrat je v pravdě objev.

Proč se vrací do údolí? Básník vyznává se — nestydí se vyznati, a to je tak básnicky krásné — že z jakési vlastní slabosti: zastesklo se mu prostě po lidech a lidství. 

TOLSTOJ, LEV NIKOLAJEVIČ - VZKRIESENIE I., II.

TOLSTOJ, LEV NIKOLAJEVIČ

VZKRIESENIE I., II.
(Voskresenije)

Melantrich, 1932
Melantrichova slovenská knižnica (12) (13)
preklad Juraj Klas

beletria, román, literatúra ruská
292 s. + 372 s., slovenčina
hmotnosť: 710 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, obal vyblednutý

7,90 €

*belx-rus*

TURIS, JÁN - PABERKY

TURIS, JÁN

PABERKY
verše

Záujmové združenie Novoklenovčanov , Bratislava, 1999
ilustrácie Jozef Baláž, František Horniak, Katarína Szabová

poézia, literatúra slovenská, podpis autora,
130 s., slovenčina
hmotnosť 175 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*cnbtn* *H-6-2*

LEWIS, SINCLAIR - VZDUCH ZADARMO

LEWIS, SINCLAIR

VZDUCH ZADARMO
(Free Air)

Smena, Bratislava, 1966
edícia Máj (83)
preklad Dominik Hudec
doslov Zdeno Pištek
ilustrácie Jozef Jankovič
prebal Jozef Jankovič, Miroslav Váša
1. (v Smene) vydanie, 48.000 výtlačkov
73-011-1966

beletria, román, literatúra americká,
224 s., slovenčina
hmotnosť: 275 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,40 € DAROVANÉ

*mikpa*

Vzduch zadarmo je útešné čítanie a poskytuje veľmi svieži obraz Ameriky, a to práve tej časti, ktorá sa veľmi nezmenila, totiž prírody a rozličných krajín. Milé dobrodružstvá, ktoré prežíva mladý pár, budú príjemným čítaním a utvoria čitateľovi ovzdušie rokov skutočného mieru a pohody.

XXIX NEPRIATEĽSKÁ LÁSKA

Ešte raz sa prizrela - bol to Jeff? Veď ten muž bol rovnomerne tuho opálený a oči sa mu len tak beleli z barnavej tváre. Ruky mal opálené do červena, na jednej mal jazvu a držal ich vyzývavo opreté vbok, celkom nepodobný uhladenému, hlučne tichému Jeffovi z Brooklyna. Na sebe mal manchestrové nohavice, manchestrový kabátik s opaskom a flanelovú khaki košeľu.

Ale tichý, veliteľský úsmev bol Jeffov, aj jeho štíhly pôvab. Jeffov známy úsmevný hlas vítal ju, ochromenú prekvapením.

„Haló, kamoš! Nevideli sme sa my už kdesi v Montane? “

„Ale - kde - vy tu... “

„Práve som sa vylodil z Alasky. Musel som ísť z Kalifornie až hore. Ako sa máte, princeznička? “

Vystrel k nej ruku, potom obidve, prosebne, ale ona sa nerozbehla. Prišla k nemu pomaly a potriasla mu ruku -až príliš srdečne. Skryla sa hneď v širokom kresle a - taktiež príliš srdečne - ho vyzvala:

„Rozprávajte mi o tom. “

Zahľadel sa na ňu. Už dostávala strach z jeho dávnej neústupnej ráznosti a pokojnej dôstojnosti. Ale on si ležérne sadol na jednoduchú stoličku a monotónne začal:

„Bola to naozaj dosť dobrodružná cesta. Ani som nevedel, že sa mi bude ten drsný život tak páčiť. A bol veru dosť drsný. Ach, ani nie taký nebezpečný, ako skôr vyčerpávajúci. Musel som sa plaviť v kanoe tristo míľ proti prúdu plytkej rieky, iba s jedným indiánskym sprievodcom, pričom sme každých desať míľ museli čln prenášať, občas sme sa v dravých prúdoch prevrátili - Veľký náčelník sa pritom skoro utopil - nocovali sme na miestach, kde vynašli moskyty - a raz zrána som zastrelil čierneho medveďa práve včas, aby mi nezožral topánky. “

„Ach! “ vzdychla si s obdivom, a potom zas úzkostlivé „Ó! “

Ale viac o tom ani slova. Jeff bol posledným človekom, čo by bol pokazil dojem zo svojho triumfu rozvláčnymi komentármi, a predsa obidvom bolo jasné, že si zrazu vymenili miesta, že teraz bola ona mľandravým pecúchom a on smelým priekopníkom, že ako on ju obdivoval pri Flatheadskom jazere, mala teraz ona obdivovať jeho a on mal byť slávnym hrdinom.

Už s takmer pokorným obdivom vzdychla:

„A kde ste utŕžili tú ranu? “

„Túto? To nič nebolo! “

„Len mi to povedzte, prosím! “

„Nič zvláštneho, ako som už povedal. Iba akýsi opitý bláznivo vyčíňajúci chlap s nožom. Nepotreboval som sa ho ani dotknúť - hoci je isté. že ma mohol strašne zbiť, ba možno aj horšie. Ale postaral sa oňho Veľký náčelník. “

„On - vás bodol? Nožóóóóóm? Achchchch! “

Pribehla k nemu, pohladila mu ľútostivo jazvu a pozrela naňho zahmlenými očami. Potom sa pokúsila o ústup, ale on jej už ruku nepustil, vzhliadol na ňu, akoby poznal každú jej myšlienku. Úplne oslabla. Ako mu uniknúť? „Pustite ma, prosím! “ prosila maznavo.

Ak jej bude držať ruku ešte chvíľu, zachvela sa, ocitne sa mu na lone, v náručí - bude stratená. A on ju držal. Je...

Ach, je príliš starý pre ňu. Áno, a príliš otcovský. Ale zato - život s Jeffom bol by bezpečný, láskavý a ctihodný.

A predsa, celý ten čas túžila a búrlivo si uvedomovala, že túži letieť za chlapčenským Miltom, svojím druhom, ujsť s ním a ruka v ruke objavovať celý ten pestrý svet, smiať sa zo života a nebáť sa, že to uškodí jej dôstojnosti. Práve zo strachu pred Jeffovou láskavosťou a ctihodnosťou vytrhla mu ruku z dlane. Potom sa zasmiala ako úskočný šermiar.

Ustupujúc k svojmu kreslu zajakávala sa: „ Boli ste... Bola Alaska zaujímavá? “

Teraz ju však nepustil. Napriek svojej odmeranej vážnosti, skočil za ňou, pružne ako mačka, a s nežnou dôraznosťou na ňu naliehal:

„Drahá Klárika. Tých pár týždňov zápasu s prírodou mi úplne otvorili oči. Ale budem mať z toho ešte väčší úžitok. Ak sa náš plán zdarí, budú ma tam potrebovať. Je tam hrôza medi, ale sú aj nesmierne dopravné a pracovné problémy, ktoré viem asi lepšie riešiť, než tí ostatní - ale zas čo sa týka technických otázok, som úplným laikom. Ale už som sa aj s tým oboznámil a zariadim si veci tak, aby som sa ta dostal aspoň raz do roka. 

...................................................................................................................................

... posledná veta ...

Prežili hádky i smutné chvíle, naučili sa, že medzi vrcholmi šťastia musia prekonávať aj dlhé šedivé obdobia v zaprášených údoliach života, a predsa sa vydávajú na svoju dramatickú púť, schopní spolu sa smiať, lebo spoznali, že ani Schoenstrom, ani brooklynské Vŕšky nie sú ešte celým životom, a veria v romantiku, ktorá robí mladosť nesmrteľnou.

CHRISTIEOVÁ, AGATHA - TŘETÍ DÍVKA

CHRISTIE, AGATHA

TŘETÍ DÍVKA
(Third Girl)

Československý spisovatel, Praha, 1977
edícia Spirála
preklad Eva Ruxová
obálka Jan Černý
ilustrácie Jan Černý
2. vydanie, 70.000 výtlačkov

beletria, román, detektívky, literatúra anglická,
232 s., čeština
hmotnosť:

mäkká väzba
stav: zachovalý, zosušené lepenie

0,40 € DAROVANÉ

*mikpa*

V detektivním románu z londýnského prostředí navštíví Hercula Poirota mladá dívka, prohlásí, že spáchala vraždu, a zmizí. Detektiv dlouho poté dívku hledá, pátrá po vraždě, a pak ve spolupráci se svou starší přítelkyní, spisovatelkou detektivních románů paní Oliverovou, v níž autorka humorně zpodobuje sama sebe, nalézá vraždy dvě a onu dívku zbavuje podezření.

„Chere madame. " Poirot se uklonil a podal paní Oliverové velmi stylovou kytici, pugét podle viktoriánské módy.

„Monsieur Poirote! No to je opravdu od vás moc milé a tolik se vám to podobá. Všechny moje kytky jsou vždycky tak nepořádné. " Pohlédla směrem k váze s chryzantémami vypadajícími značně temperamentně a zase zpátky k symetrickému kroužku růžových poupat. „Jak je to od vás milé, že jste se na mne přišel podívat. "

„Přišel jsem, madame, abych vám vyslovil blahopřání k vašemu uzdravení. "

„Ano, " řekla paní Oliverová, „už je mi zase úplně dobře. " Opatrně kývla několikrát hlavou nahoru a dolů. „Mívám ale bolení hlavy, " řekla. „Moc ošklivé. "

„Vzpomínáte si, madame, že jsem vás varoval, abyste se nepouštěla do ničeho nebezpečného. "

„Abych nenastavovala krk. A to jsem, myslím, právě udělala. " Dodala: „Cítila jsem, že se chystá něco zlého. Také jsem se bála a říkala jsem si, že jsem blázen, že se bojím, neboť čeho bych se měla bát? Myslím jako, že jsem byla v Londýně. Přímo uprostřed Londýna. Všude kolem lidi. Chci říct — jak jsem měla mít strach? To přece nebyl žádný pustý les nebo něco takového? "

Poirot se na ni zamyšleně díval. Byl by rád věděl, zda paní Oliverová skutečně cítila ten nervózní strach, zda skutečně tušila přítomnost zla, zda měla ten zlověstný pocit, že jí někdo nebo něco chce ublížit, nebo zda to vložila do celé té věci teprve potom? Věděl až příliš dobře, jak snadno se to stává. Nesčetní klienti mluvili právě takovými slovy, jakých teď použila paní Oliverová. „Věděla jsem, že něco není v pořádku. Cítila jsem něco zlého. Věděla jsem, že se něco stane, " a ve skutečnosti nic takového necítili. Jaký člověk byla paní Oliverová?

Podíval se na ni zkoumavě. Podle svého vlastního mínění byla paní Oliverová pověstná svou intuicí. S pozoruhodnou rychlostí jedna intuice následovala druhou a pani Oliverová si vždycky osobovala právo vybrat si onu intuici, která se ukázala být správná!

A přece člověk velice často sdílel se zvířaty onen nepokoj, jaký jeví pes nebo kočka před bouřkou, vědomí, že něco není v pořádku, ačkoliv člověk neví, co to je, co není v pořádku.

„Kdy na vás padl ten strach? "

„Když jsem opustila hlavní třídu, " řekla paní Oliverová. „Do té doby bylo všechno normální a docela vzrušující a — ano, bavilo mě to, ačkoliv mě trochu zlobilo, když jsem zjistila, jak těžké je někoho stopovat. "

Odmlčela se a uvažovala. „Bylo to jako hra. Pak najednou to už tak moc jako hra nevypadalo, protože kolem byly samé podivné uličky a zchátralé domy a kůlny a staveniště — ach nevím, nedovedu to vysvětlit. Ale bylo to všechno jiné. Opravdu jako ve snu. Víte, jak to vypadá ve snu. Začne to jednou věcí, společností nebo něčím, a najednou zjistíte, že jste v džungli nebo někde docela jinde — a všechno to vypadá zlověstně. "

„V džungli? " řekl Poirot. „Ano, velmi zajímavé, jak vy to formulujete. Takže u vás byl pocit, jako byste byla v džungli a bála jste se páva? "

„Nevím, že bych se ho nějak zvlášť bála. Konec konců páv není žádné nebezpečné zvíře. To je — no chci říct, že jsem o něm uvažovala jako o pávu, protože jsem ho považovala za okrasného tvora. Páv je přece velmi okrasný, ne? A tenhle strašný hoch je taky okrasný. "

„Neměla jste ani tušení, že vás někdo sleduje, dokud jste nebyla udeřena do hlavy? "

„Ne. Ne, neměla jsem žádné tušení — stejně si ale myslím, že mi řekl špatnou cestu. "

Poirot zamyšleně přikývl.

.....................................................................

... posledná veta ...

"Vy myslíte na všechno, co?"