KRANDIJEVSKÁ-TOLSTÁ, NATALIJA - SPOMIENKY NA ALEXEJA TOLSTÉHO

KRANDIJEVSKÁ-TOLSTÁ, NATALIJA

SPOMIENKY NA ALEXEJA TOLSTÉHO
(Vospominanija)

Obzor, Bratislava, 1981
edícia Postavy a osudy
preklad Ružena Dvořáková-Žiaranová
obálka Róbert Brož
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
63-066-81

literatúra ruská, životopisy,
212 s., slovenčina
hmotnosť: 320 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal natrhnutý

0,90 €

*bruri* *kat-bio*

N. Krandijevská-Tolstá bola dvadsať rokov manželkou veľkého ruského spisovateľa, klasika sovietskej literatúry A. N. Tolstého. Bola mu družkou v najťažšom období jeho života, plnom rozporov a protirečení. Od prvej svetovej vojny a Veľkej októbrovej socialistickej revolúcie prekonávala spolu s ním ideologické dilemy, neskôr mravné útrapy emigrácie až po návrat do vlasti roku 1935.

V tomto období Alexej Tolstoj okrem iného vytvoril aj svoje najvýznamnejšie dielo, rozsiahlu epopeju o zložitých osudoch ruskej inteligencie Krížová cesta. Manželka Natalija Krandijevská-Tolstá mu bola vlastne prototypom hlavnej hrdinky Kate, jednej z najvýraznejších ženských postáv v sovietskej literatúre.

Autorkine spomienky sú dielo typicky ženské, dominuje v nich emocionálna zložka, čiže nejde tu o racionálny rozbor udalostí z historického aspektu.

Napriek úplnej otvorenosti pri zobrazovaní osobnej citovej sféry sa autorka usiluje zachovať nezaujatosť v svedectvách o osobnostiach, s ktorými prichádza do styku, a preto možno povedať, že spomienky Natalije Krandijevskej-Tolstej sú novou literárnohistorickou hodnotou. Veď autorka, ktorá bola sama literárne činná, prišla do styku s takými významnými osobnosťami ruskej a sovietskej kultúry, ako je Maxim Gorkij, Ivan Bunin, Alexander Ivanovic Kuprin, Vladimír Majakovskij, Sergej Jesenin, Isadora Duncanová...

V dni, keď som nemávala nočnú službu, ustálil sa takýto zvyk: od dvanástej do piatej Tolstoj pracoval (písal vtedy hru Deň bitky), večer trávieval vo Veľkom divadle, kde tancovala Kandaurovová, no po predstavení, keď ju zaviezol domov, pobral sa na Chlebný bulvár.

Sestra aj ja sme si už zvykli na to, že v noci, o druhej, keď už v dome všetci spali, sa rozľahol zvonček.

— Kto je? — spytovala sa Duna cez odchýlené dvere a Tolstoj hlbokým basom zakaždým odpovedal:

— Nočný motýľ!

Znelo to ako heslo. Duna ho vpustila dnu a ak mal Tolstoj dobrú náladu, tak ešte v kožuchu struhol „bezstarostnú“ tvár a začal krúžiť po izbe, mávajúc rukami — znázorňoval let. A Ďuna vzala synovu sieťku na hranie a začala chytať motýľa, usilujúc sa hodiť kuklu z ružového organtínu Tolstému na hlavu. Bolo to smiešne, jašili sme sa a chichotali ako deti a zapchávali sme si ústa, aby sme nezobudili spiacich.

Potom sme v mojej izbe pili nočný čaj. Sestra si šla ľahnúť a my s Tolstým sme začínali rozpriadať nekonečné rozhovory. Najzaujímavejšie a najobsiahlejšie bývali najmä v predsieni. Tu Tolstoj, už v kožuchu a baranici, nadlho primrzol k zárubni, lebo chcel dopovedať to najdôležitejšie, bez čoho, ako sa zdalo, sa naskrze nemôžeme rozísť. Debatovali sme o umení, o tvorbe, o láske, o smrti, o Rusku, o vojne; rozprávali sme si o sebe aj o svojej minulosti. Tieto nočné besedy sa čoskoro stali potrebou pre nás obidvoch, a jednako ani mňa, ani jeho dokonale neuspokojovali. Naopak, po nich sa srdce zmietalo ešte vo väčšom zmätku, ľakalo sa seba samého, no skrytý magnet našich vzťahov vyťahoval zavše na povrch také nálady a city, ktoré by sme obidvaja mali tajiť — urážku, podráždenie, hnev.

Pamätám sa, raz večer, keď Tolstoj prihadzoval poleno do piecky, zadrel si do prsta triesku! Vytiahla som mu ju pinzetou a ranku dezinfikovala jódom. Povedal:

— Teraz si budem každý deň zadierať triesky do prsta. Viete ich výborne vyberať, takisto ľahko a bezbolestne, ako to vedela moja nebohá mamička.

Nereagovala som, chumáčikom vaty namočenej v kolínskej som poutierala pinzetu, potom prsty.

Tolstoj pokračoval:

— Pri jednom z našich stretnutí, lanskej zimy, ste sa raz nevdojak vyjadrili, že pre ženu milovať — to znamená predovšetkým chrániť, dávať na niekoho pozor. To ste správne povedali.

V ten večer pocit „zaťatých zubov“ bol vo mne mimoriadne silný a rozhovory o láske neboli na mieste.

— Že sa vám chce spomínať aforizmy z lanského flirtu, — poznamenala som kruto.

— Flirtu? — nechápavo sa spýtal Tolstoj. — Naše lanské stretnutia nazývate flirtom?

— A ako ich mám nazvať ináč?

— Neviem, — povedal, — mimochodom, — pozrel na mňa, nevraživo prižmúriac oči, — pre vás možno naozaj boli flirtom.

— A pre vás?

— No, to je už moja vec, — prerušil rozhovor a zachmúrene si začal napchávať fajku.

To už bolo priveľa. Taká nespravodlivosť sa nedala zniesť.

— Vy ste pštros, — zvolala som zúfalo, — bože môj, už vám nevládzem dlhšie vykopávať hlavu, zahrabanú do piesku.

— A vy? — chytil sa toho slova. — A vari vy nie ste pštros? A pritom diabolsky prefíkaný!

— Prečo prefíkaný?

— Lebo sa jednostaj obzeráte. Jedným očkom, či vám nehrozí nebezpečenstvo — hneď zasa do piesku, znova na nebezpečenstvo — a znova do piesku.

Znázornil to tak komicky, že som sa nemohla nerozosmiať. No vzápätí som si pomyslela: „Pozor! Vysvitá, že nie je až taký slepý a že sa vo mne veľmi dobre vyzná. “

Raz dokvitol Tolstoj na Chlebný bulvár neskôr ako zvyčajne, div nie o tretej v noci. Už som bola v župane, chystala som sa do postele.

Ospravedlnil sa, povedal, že práve vystupoval vo vile Riabušinskovcov s dobročinným cieľom v prospech vojnových vdov a sirôt: čítal som dve dejstvá z hry Deň bitky. Margarita tancovala, obidvaja sme mali úspech.

— Hlava mi ide prasknúť, — povedal, — nemáte nejaký prášok?

BUCHNER, ALEXANDER - FRANZ LISZT IN BOHEMIA

BUCHNER, ALEXANDER

FRANZ LISZT IN BOHEMIA

Artia, Praha, 1962
pre Peter Nevill Ltd.
preklad Roberta Finlayson Samsour
obálka Zdeněk Rossman

životopisy, hudba, vážna hudba, podpis autora,
190 s., čb fot., angličtina
hmotnosť 1005 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý, bez prebalu

NEPREDAJNÉ

*kvaja* *H-6-2*

Publikace pojednávající o působení Franze Liszta v Čechách a hlavně v Praze v letech 1840 až 1871. Jeho práce, koncerty, skladby, přátelé a kolegové. V obrazové části 167 unikátních ilustrací, foto, rytin, portrétů, faksim, textů a notace. Knihu vydala Artia v roce 1962 v anglickém jazyce.

BRONTË, CHARLOTTA - SHIRLEY I., II., III.

BRONTË, CHARLOTTE

SHIRLEY I., II., III.

Živena, Turčiansky sv. Martin, 1946
edícia Romány Živeny (3-4-5)
preklad Vier Bukvová-Daxnerová
obálka Vojtech Stašík
3. vydanie

beletria, román, literatúra anglická,
270+312+292 s., slovenčina
hmotnosť: 990 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

5,90 €

*kat-belx*

Keď Cary začula tieto slová a počula ho prichádzať, bola by hneď utiekla, keby tu boly druhé dvere, cez ktoré by sa mohla prešuchnúť. Vidí, že je lapená, uväznená. Bojí sa, že mu bude jej neočakávaná prítomnosť nepríjemná. Pred chvíľkou bola by letela k nemu, ale tá chvíľka minula, a ona by už od neho utekala. No útek je nemožný, niet cesty. Jedáleň má len jedny dvere, cez ktoré práve vchádza Moore. Výraz nepríjemného zadivenia, ktorý očakávala v jeho tvári, sa zjavil, ranil ju a zmizol.

„Odišla som zo salónu len pred minútkou trochu si odpočinúť. "

V spôsobe a hlase, ako to povedala, bolo čosi takého divne skrúšeného, že každý musel hneď uhádnuť, že ju v poslednom čase stihlo niečo veľmi smutného, čo ju pripravilo o istotu veselého sebaovládania. Pán Moore si iste pripomenul, ako ho doteraz vítala s milým nadšením a nádejnou dôverčivosťou. Musel pochopiť, ako raňajší náraz na ňu účinkoval, a tu bola príležitosť vyskúšať svoj nový systém a zdokonaliť ho podľa chuti. Ale pravdepodobne sa mu tento spôsob lepšie páčil pri dennom svetle, na dvore jeho fabriky, pri rušnej práci, ako v tichej izbe na mrku. Fanny zapálila sviečky, ktoré predtým stály nerozžaté na stole, doniesla písacie náčinie a odišla. Cary ju chcela nasledovať. Keby bol Moore konal dôsledne, bol by ju musel nechať odísť, ale on stál vo dverách,

vystrel ruku a jemne ju zadržal. Neprosil ju ostať, ale ju nepustil.

„Povedať strýkovi, že ste tu? " opýtala sa ešte vždy tým istým hlasom.

„Nie. Čo mu chcem povedať, môžem povedať i vám. Budete mojím poslom. "

„Dobre, Róbert. "

„Tak môžete mu povedať, že som prišiel na stopu aspoň jednému z tých, ktorí mi zničili stroje. Patrí k bande, čo prepadla Sykesovo a Pearsonovo skladište, a že mám nádej, že ho zajtra dostanem za mreže. Zapamätáte si to? "

„Ach, áno! " Tieto dve slová boly vyslovené

smutnejšie ako kedykoľvek predtým. Potom potriasla hlavou a vzdychla: „Budete ho žalovať? " „Celkom iste. "

„Nie, Róbert. "

„A prečo nie? "

„Lebo to pobúri proti vám celé okolie, viac ako kedykoľvek predtým. "

„To je nie príčina, prečo by som si nemal konať povinnosť a brániť si majetok. Ten človek je veľký lotor a treba mu zamedziť ďalšie darebáctvo. "

„Ale jeho spoluvinníci sa na vás vypomstia. Neviete, ako tunajší ľudia vedia nenávidieť. Niektorí z nich sa vychvaľujú, že môžu nosiť kameň vo vrecku za sedem rokov, potom ho obrátiť a nosiť ešte sedem rokov, a napokon ho hodiť a trafiť cieľ. "

Moore sa zasmial.

............................................................................

... posledná veta ...

A kývnuc jemnou, bielou rúčkou, zmizla za hlavným vchodom, kým farár a jeho bratanica vyšli cez kovanú bránu.

LIPTAY, JAROSLAV - PO SLOVE SLOVO

LIPTAY, JAROSLAV

PO SLOVE SLOVO

vlastným nákladom, 2011
obálka Jaroslav Liptay
ilsutrácie Jaroslav Liptay
1. vydanie, 250 výtlačkov
ISBN 978-80-970647-8-5

poézia, literatúra slovenská, podpis autora,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 130 g

mäkká väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*cnbtn* *H-6-2*

POLÁČEK, KAREL - BYLO NÁS PĚT

POLÁČEK, KAREL

BYLO NÁS PĚT
Povídka

Naše vojsko, Praha, 1954
edícia Knihovna vojáka (79)
obálka Jiří Mikula
4. vydanie (v NV 1.)

beletria, román, literatúra česká,
170 s., čeština
hmotnosť: 275 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, pečiatky v knihe

0,80 €

*bib20* *kat-belc*

V povídce „Bylo nás pět“ pokusil se Karel Poláček (1892—1944), vynikající český spisovatel a novinář, vrátit se do dob dětství a podívat se očima chlapce na život maloměsta a jeho obyvatel, t. j. toho prostředí, které tak důvěrně zná a jež zpodobňuje i v ostatních svých dílech. A právě to, že se na svět dospělých a jejich jednání dívá očima dítěte, nezkaženého ještě předsudky a zištnými zájmy, že tak dobře zná život kluků, jejich zábavy, hry a tužby, že se dovede lidsky podívat do nitra svých mladých hrdinů, činí z jeho povídky jemně sarkastickou kritiku maloměsta i poetickou idealisaci klukovských let.

Poláček vytváří přitom dílko i umělecky svérázné, rozehrává všechny odstíny hovorové češtiny, virtuosně ji kombinuje s výrazy knižními a spisovnými, odposlouchanými ve škole a od dospělých, bezpečně ovládá klukovský žargon. Četba jeho knihy je i po této stránce požitkem.

Nakladatelství „Naše vojsko“ uvádí Poláčka mezi vojenské čtenáře povídkou „Bylo nás pět“ také proto, že tato kniha předjímá svými postavami Poláčkovu válečnou tetralogii („Okresní město“, „Hrdinové táhnou do boje“, „Podzemní město“, „Vyprodáno“), kterou vydá roku 1955 v „Knihovně vojáka“.

A skutečně jsem po třech dnech pravil Bejvalovi, že je trouba a on odvětil, že já jsem ještě větší, já jsem pravil, že jsem k vůli němu dostal a on odvětil, že dostal kvůli mně. A pravil, že si zas k němu můžu přijít vypůjčit kolo, že mě zkvakne. Já jsem pravil: „Nevídáno! “ a od té doby s ním do smrti nemluvím.

Éda Kemlink odjel k babičce na Moravu, ona tam žije na vejminku a jelikož je už moc špatná, tak chce mít někoho kolem sebe. Ale taky dostal velice moc skrz ty vosy.

Čeněk Jirsák pravil, že skrz ty vosy ho maminka zavřela ke koze do chlívka a nedostal večeři. Ve chlívku u kozy rozjímal a shledal, že velice zhřešil, jelikož vosy utiskoval, začež ho Pánbůh spravedlivě potrestal, neboť jak k tomu vosy přijdou, nám by taktéž nebylo milé, kdyby nám uličníci čudili pod nos.

Pročež nyní se nesmí se mnou kamarádit, ale musí doma pomáhat šít bačkory a čepice. Taktéž se musí pilně cvičit v hudbě, aby ho jednou pan Rektorys vzal, aby mu pomohl vyhrávat o funusu jako tatínka. To mluvil velice tiše a díval se při tom k nebi.

Já měl vzteka, že tak mluví a pravil jsem mu: „Je vidět, že jseš přece jenom Krakonoš, tvůj brácha jest Krakonoš, tvůj tatínek jest Krakonoš a tvoje maminka jest Krakonoška. A všichni Krakonošové mně můžou vlézt na hrb. “

On odvětil: „Ty smrade jeden, dal bysem ti jednu, až bys nevěděl, čí jseš, ale nesmím už hřešit a to je tvoje štěstí. “

A Zilvar z chudobince se nýčko spolčil s Habrováky, tak s ním nic není.

Pročež jsem nyní velice hodný a chodím sám a nejsou na mně stížnosti a všecko čtu, nejvíc krváky, abych byl vzdělaný. Já se vůbec neperu a když se peru, tak jenom s Rampepurdou, ale to jenom tak, my se při tom smějeme.

Taktéž musím hlídat Mančinku a nosím ji po pokoji zabalenou v peřince a zpívám jí: „On jmenoval se Harward Bill, narodil se v Nevadě, ženu propil v Arizoně, zlato v Kanadě, “ což se jí velice líbí. Když usne, tak ji postavím do kouta a ona spí, opřena o stěnu a je hodná a já čtu v knížce.

Naši jsou rádi, že se starám o sestřičku, jelikož maminka musí pomáhat tatínkovi v krámě odbejvat lidi. My máme koloniál a vedeme všecko. Kávu, cikorku, cukr, líh k pálení, biče, kartáče, čaj i likéry všeho druhu, jakož i citrony, ba i čekuládu. Vším posloužíme. A chodí k nám moc lidí, taky z vesnic.

Já jsem nejradši, když přijede před náš krám valník Bejvalů a přiveze zboží, který tatínek objednal z Prahy i ze zámořských osad. To jest pro mne velká sláva a plesání. Tu nejdřív vstoupí do kvelbu Jakub a praví: „Zdravíčko. Tak bysme byli tady. “ Načež pacholci složí bedny a když jsou hotovi, dostanou po skleničce kořauky, kteroužto vypijou a řeknou: „Pánbůh naděl“ a jdou pryč.

Ihned potom začnu bednu obskakovat a tatínka mořit, aby začal pakovat a tatínek dělá drahoty a praví: „To má čas, dej mi pokoj, radši si vezmi knihu a uč se. “ Avšak já nepřestávám mořit a když je tatínek umořený, tak popadne sekáček, kladívko a kleště a počíná otvírat bednu. On to dělá velice pomalu a při tom po mně po očku šilhá a já vím, že se mi směje, jelikož jsem celý netrpělivý.

A já jsem netrpělivý proto, jelikož jsem žádostivý, jaké tam budou obrázky a jestli jich bude hodně. Jestli jsou v bedně obrázky, jakož i pohádky, to se pozná okamžitě. A jak se to pozná? Když je bedna celá špinavá a umouněná, tak v ní jistě není nic a já jdu od ní pryč, protože mne to nebaví. Ale když přijde bedna celá bílá a voní po syrovém dřevě, tak v ní jistě jsou i obrázky i pohádky a taky plakát.

Když tatínek odklopí víko, tak to zaskřípe a rupne, pod tím jest papír, pak dřevitá vlna a hned navrchu plakát. Tatínek plakát rozdělá a na něm je vymalovaná krásná slečna, velice růžová a má modré oči a pije kávu, při čemž se neobyčejně vesele usmívá. 

..............................................................

... posledná veta ...

To se mně chce -spát-.

PLATÓN - ÖSSZES MŰVEI III.

PLATÓN

ÖSSZES MŰVEI III.

Európa, Budapest, 1984
edícia Bibliotheca Classica
ISBN 963-07-3245-9
20.000 výtlačkov

antika, beletria, filozofia, knihy v maďarčine, literatúra staroveká, literatúra grécka,
1176 s., maďarčina
hmotnosť: 730 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: veľmi dobrý

DAROVANÉ

*bruri*

PLATÓN - ÖSSZES MŰVEI I.

PLATÓN

ÖSSZES MŰVEI I.

Európa, Budapest, 1984
edícia Bibliotheca Classica
ISBN 963-07-3229-7
20.000 výtlačkov

antika, beletria, filozofia, knihy v maďarčine, literatúra staroveká, literatúra grécka,
1160 s., maďarčina
hmotnosť: 720 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: veľmi dobrý

DAROVANÉ

*bruri*

COLE, LESTER - RUDÝ Z HOLLYWOODU

COLE, LESTER

RUDÝ Z HOLLYWOODU
(Hollywood Red)

Naše vojsko Praha, 1986
edícia Fakta a svědectví (96)
preklad Marie Sulková-Zítková
obálka Andrea Korbelářová
1. vydanie, 46.500 výtlačkov

umenie, film, história, politika,
320 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,80 €

*mikpa* *kat-his*

Velká jména amerického filmu, režiséři jako De Mille, herci jako Bogart, Taylor, Lancaster, šéfové největších hollywoodských koncernů MGM, Warner Brothers a dalších, spisovatelé jako West, Brecht, Mann defilují na stránkách této knihy v dramatických konfliktech, za nimiž jsou byznys, zájmy velkoprůmyslu a politika. To vše poznal až do dna autor knihy, který se pro svůj podíl na založení odborové organizace filmových scenáristů dostal nejen na černou listinu v Hollywoodu, ale i před Výbor pro neamerickou činnost, před soud a do vězení. V retrospektivě vlastních osudů ukazuje boj vlády proti pokrokovým umělcům, kteří jako tzv. Hollywoodských 10 padají za oběť honbě na čarodějnice v poválečných Spojených státech. Celý jeden tvůrčí a odvážný život je na stránkách knihy, jež by stejně dobře mohla nést název Nevítaný Američan, či Hra o Hollywood, nebo Mít pravdu nestačí, zrcadlem doby a země nesmírně dramatické, napsané perem dramatika. 

Narodil se v roce 1904 v New Yorku. Celý svůj život zasvětil divadlu, filmu a politice. Do Hollywoodu přišel ve třicátých létech a stal se jedním ze zakládajících členů odborového Sdružení filmových scenáristů. Aktivně pracoval i v řadě pokrokových a protifašistických organizací. V roce 1934 se stal členem Komunistické strany USA.

Patřil mezi přední filmové scenáristy. Do doby, než byl dán na černou listinu, napsal scénáře k 35 filmům. Poté, kdy mu byla znemožněna práce, psal pod pseudonymem. Natočil ještě dalších 6 filmů (např. Volání divočiny) a napsal několik divadelních her, které byly uvedeny na jevištích USA, Francie, Velké Británie, NDR, ČSSR.

Jak uvedla Betty Smithová, členka ÚV Komunistické strany USA, „autobiografická kniha Lestera Colea Rudý z Hollywoodu je nejlepší ze všech doposud známých publikací o jednom období dějin amerického filmového průmyslu a jeho hlavních událostech“.

Lester Cole, komunista, bojovník za spravedlnost, zemřel v 81 letech v roce 1985.

DO SAN FRANCISKA

Nechce se mi ani věřit, že uplynulo víc než patnáct let od doby, kdy jsem v roce 1965 přijel do San Franciska. Jak tak sedím a chystám se psát o těch létech až do dneška, uvědomuji si, že toto město se mi stalo když ne domovem, tak zcela určitě zázemím. Cestoval jsem od té doby znovu do Anglie, Francie, Německé demokratické republiky, Československa a Sovětského svazu. Cítím však, že opravdu sám sebou jsem tady, naplněn a odměněn nesčetnými způsoby, skličován pouze jediným: stejně jako v dětství nedokáži dbát na otcovo varování - naučit se kdy mluvit a kdy držet jazyk za zuby. Tahle vlastnost se u mě nyní možná projevuje často jízlivě a štiplavě, jak už k tomu někteří starci mívají sklon. Myslím si však, že dobří kamarádi, ať mladí či staří muži a ženy, si uvědomují, že si tak kompenzuji, co mi jinak chybí.

Příjezd byl nádherný. Přivítali mě staří přátelé jako Harry Bridges a jeho žena, krásná americká Japonka Nikki, talentovaná básnířka. Nikki protrpěla za druhé světové války jako dítě koncentrační tábor Manzanar, zřízený pro Japonce, i když byli narozeni v Americe a měli americké občanství.

Našel jsem také Davida Hilbermana s rodinou. My dva jsme se skamarádili, když jsme drželi stávkovou hlídku před studiem Walta Disneyho v Burbanku ve čtyřicátých létech; tehdy stávkovali dělníci z provozu. David byl znamenitý umělec, patřil k Disneyho nejlepším animátorům. Přidal se ke stávkujícím, a když prohráli, ocitl se mezi těmi, které nepřijali zpět do práce. Snad právě setkání se starými přáteli a rychlé seznámení s novými způsobilo, že jsem byl znovu politicky aktivní po létech útlumu v Anglii. A v důsledku toho se možná dnes cítím skutečně energičtější a současně vyrovnanější než kdy dříve.

Brzy po příletu a nastěhování ke Kay a jejím dcerám (stále jsem byl ještě rekonvalescent) jsem nabídl místním divadlům několik vlastních her. Pak mi zatelefonoval Sali Lieberman. Byl členem ředitelské rady Homestead Players, což bylo veřejné divadlo za mostem Zlatá brána v Mlýnském údolí. Rada prý četla jednu moji hru a chce ji dávat.

Trochu jsem ji po uvedení v Československu zrevidoval a změnil titul z KVĚTŮ A KOŘENŮ na V OBSCÉNNÍM CHRÁMU, což je citace z Thoreaua, která zazní ve třetím jednání. Je to jeho charakteristika země s panujícím otroctvím. Požádali mě, abych režíroval. Zrovna jsme začali zkoušet, když přišel fotograf z novin „Slunce Pacifiku“, týdeníku okresu Marin, a vyfotografoval mě. Byl s ním reportér, který se mnou udělal rozhovor o mých začátcích, o mé dřívější činnosti u filmu, o Hollywoodských 10, o odsouzení za pohrdání, o pobytu ve vězení. Zkrátka o všem.

Dva týdny před premiérou hry vyšly tyto noviny s mou fotografií přes celou první stranu. Pochvalné povídání o hře a za ním následoval přehled mého životního díla počínaje ZÁZRAKEM, přes divadelní léta do Hollywoodu a k filmům, jež jsem napsal. Můj život však, kupodivu, z toho vyhodili. Ani slůvko o Hollywoodských 10 nebo o vězení. Nikdy se nedovím, zda to udělali z ohledů ke mně, nebo kvůli pověsti divadla. Poslední odstavec zněl takto: „Cole opustil Hollywood v roce 1947 a věnoval se hlavně dramatické tvorbě. Drama ve své současné podobě, s autorem v roli režiséra, bude pro Marin výjimečným zážitkem. “ Takto laskavě mě natřeli. Naštvalo mě to a chtěl jsem, aby otiskli všechna fakta. Otec se svým napomenutím už tady nebyl, ale od Saliho přišla spása právě včas. Mohlo by to poškodit vztahy divadla a redakce. Tak jsem držel jazyk za zuby.

Skoro současně dostal Dave Hilberman nápad. Kay vyučovala sociologii na pobočce Kalifornské univerzity v San Francisku. Proč bych nemohl já vyučovat filmový scénář ve Státní koleji (teď je to univerzita) v San Francisku, kde před deseti léty Dave našel dobré zaměstnání jako učitel animace? Řekl jsem, že nemám akademický základ, ale on na to, že rozhodující je moje odborná kvalifikace, nikoli akademický titul. Ukázalo se, že je to přesně tak. Hned v příštím semestru jsem začal vyučovat. Kluk, který nechtěl dochodit střední školu, a najednou vyučuje v koleji! Matka byla ještě naživu, bydlela v Los Angeles a já jsem nemohl odolat, abych jí nezatelefonoval. „Tady je profesor Cole, “ řekl jsem. Trochu jsem ji napínal a pak jsem to vyklopil. Tak přece „profesor“! Byla překvapená a měla radost stejně jako já.

Uspokojení, které jsem v několika prvních měsících pocítil, bylo obrovské. Podařilo se mi najít způsob jak přednášet nejen o technice psaní scénáře, ale i o povaze filmové tvorby v Hollywoodu, o její ekonomické a politické stránce. Studenti nešetřili obdivem, a to mi dodalo zoufale potřebné povzbuzení. Až do dneška, což je víc než deset let od doby, kdy mne odtud vyhodili,

VOLDÁN, JÁN - MUŽ Z ODDĚLENÍ "Y"

VOLDÁN, JÁN

MUŽ Z ODDĚLENÍ "Y"

Magnet, Praha, 1977
obálka Kristýna Pokorná

politika, história, publicistika,
144 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 140 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,10 € DAROVANÉ

*mikpa*

V oddělení "Y"

Secret Intelligence Service (SIS) patří k nejstarším zpravodajským službám na světě. Její základy snad sahají až do dob Cromwellovy Anglie.

Oliver Cromwell využil výjimečných vlastností svého zvěda Johna Turloa k získávání životně důležitých informací u francouzského královského dvora. Každý další anglický panovník využíval pro své cíle služeb lidí typu Turloa.

Potřeba dobře organizované zpravodajské služby se zvyšovala s růstem hospodářské moci Británie a rozšiřováním zámořských držav. Impérium mohutnělo na násilí, intrikách, útlaku.

Moderní podobu dostává SIS na přelomu 19. a 20. století. Do dnešní doby sice prošla řadou změn a reorganizací, základní cíle a posláni se však téměř nezměnily.

Zcela záměrně byl kolem ní vytvořen mýtus výjimečné dokonalosti a všemocnosti. Některé události po druhé světové válce však byly příčinou, že tento mýtus utrpěl značné trhliny.

Nejzasvěcenější svědectví o skutečných cílech SIS podal dnes již legendární sovětský zpravodajec — Kim Philby, který po dlouhou dobu patřil k čelným představitelům této organizace. Tím, že otevřeně poukázal na její skutečné cíle, pomohl otevřít mnoha nezasvěceným lidem oči. Značně utrpěla prestiž, kterou SIS požívala po řadu let, došlo k narušení vzájemné důvěry mezi americkou CIA a britskou SIS a i k otřesení důvěry v SIS u atlantické aliance. Přes všechny problémy však zůstává SIS jedním z nejúčinnějších nástrojů agresivních imperialistických kruhů Velké Británie.

Pro prostého Angličana je SIS zahalena rouškou neproniknutelného tajemství.

Určitě je to však organizace zkušená, nebezpečná právě tím, že pracuje jemně a perspektivně.

Taková je zpravodajská organizace, kam nastupuje George Blake znovu službu. Před svým odjezdem do Koreje byl neznámým a ne příliš významným úředníkem britského Foreign Office. Po návratu je však jeho situace jiná. V Anglii se mu dostává přijetí jako osobě, která se zasloužila zcela mimořádně o britskou zahraniční službu v krajně složitých a těžkých válečných podmínkách. Dokonce ani pobyt v zajetí na něj nevrhl žádné podezření. Uvažovalo se i o uděleni jednoho z vysokých britských vyznamenání. Nedostal ho jen proto, že nebyl kádrovým příslušníkem ministerstva zahraničních věcí a tak jeho zásluhy byly oceněny poutu nastupuje delší zdravotní dovolenou, kterou tráví u své matky v městečku Reigate. Při příjezdu k matčinu domku Je velmi mile překvapen srdečným přijetím sousedy a přáteli, kteří se k jeho uvítání dostavili.

Čekají ho dny odpočinku. Čas, který má k dispozici, také řádně využívá. Své volné chvíle tráví čtením francouzských a německých knih a společenskou zábavou.

Setkává se se svými bývalými přáteli, navazuje nové známosti. Především se stýká s pracovníky ministerstva zahraničních věcí a se svými kolegy z výzvědné služby. V uvedených kruzích se stává vyhledávaným společníkem. Jeho přátelé z Koreje kapitán Holt, konsul Owen a kněz Cooper nešetří o něm chválou. George je zván do nejlepších rodin a nejedna hostitelka jej při představování uvádí slovy: „Toto je pan Blake, který se tak proslavil v korejské válce. “

Pro příjemný a sympatický vzhled, dobré osobní vlastnosti je mezí kolegy a ve společnosti svých přátel velmi oblíben, je obdivován zejména mladými sekretářkami z úřadu, které v něm spatřují ideál muže.

George se obklopuje malou skupinkou mladých lidí se stejnými zájmy. S touto společností navštěvuje koncerty, divadla a stává se členem klubu přátel divadla a umění. Je to exkluzivní klub ve West Endu sdružující mimo skutečná přátele umění ještě řadu zámožných a výstředních osob.

PSZICHOLÓGIAI ALAPFOGALMAK

PSZICHOLÓGIAI ALAPFOGALMAK
Kis enciklopédiája

Tankönyvkiadó, Budapest, 1987
7. vydanie, 9.900 výtlačkov
ISBN 963-17-9913-1

psychológia
208 s., maďarčina
hmotnosť: 140 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,10 €

*bruri*

CÍSAŘ. FERDINAND - NOVÁ POSTILLA: SLOVA VÍRY

CÍSAŘ. FERDINAND
KOZÁK, FRANTIŠEK

NOVÁ POSTILLA: SLOVA VÍRY
Sbírka duchovních řečí obecných a příležitostních, kteréž byly promluveny při službách Božích ve chrámích evanjelických v Čáslavi a v Kloboukách okolo roku 1900

Časopis "Hus", Semtěš, 1904

náboženská literatúra
844 s., čeština
hmotnosť: 1390 g

tvrdá väzba
stav: dosky oddelené od knižného bloku, polokožená väzba so zlatou oriezkou, knižný blok v dobrom stave

9,90 € PREDANÉ

*kvaja* *kat-nab*

MINÁČOVÁ, LIBUŠA - SÚCIT

MINÁČOVÁ, LIBUŠA

SÚCIT

Odkaz, Bratislava, 1998
ilustrácie Miroslav Cipár
obálka Miroslav Cipár
1. vydanie
ISBN 80-8519385-X

literatúra slovenská, próza krátka, poviedky, podpis autora,
112 s., slovenčina
hmotnosť: 130 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*cnbtn* *H-6-2*

Náhradný život

ANI VO SNE BY SI NEBOL POMYSLEL, ŽE TAK DOŽIJE SVOJ ŽIVOT. On, čo sa vždy pohyboval medzi ľuďmi, odrazu nemal s kým prehovoriť. Niežeby nebol mal rád samotu, ale iba vtedy, ak sa mu to hodilo. Keď sa v nej cítil dobre. Keď vedel, že mu to prinesie osoh.

Mal svoje knihy. No nemohol stále čítať. Aj oči ho začali pobolievať. A tak si raz pomyslel, že si ich bude musieť šetriť. Ved mnohým z jeho rovesníkov zrak vypovedúval a zostával im (ani to nie všetkým) už len sluch. Aj k tomu dôjde, ale prečo na to myslieť. Čo sa má stať, to ho neminie.

V poslednom čase sa čoraz viac stával fatalistom, hoci to nezodpovedalo jeho vnútornému presvedčeniu. Vždy veril predovšetkým v zdravý rozum a vedomosti. Duševné poryvy, ako to nazývala jeho žena, mu boli cudzie. Nemal ich rád. Možno aj preto, lebo ona im tak často podliehala. No vedel ju pochopiť. Jej náladovosť sa mu niekedy dokonca páčila. Bola to súčasť jej povahy. A možno práve to ho k nej priťahovalo. Keď bola mladá, chcela byť žurnalistkou. A mala azda aj talent. Pekne tiež kreslila. Zostalo mu po nej niekoľko obrázkov, ktoré si rozvešala po byte. Bez nich si izby nevedel predstaviť. Viseli tam odnepamäti a zostanú tam, kým nezomrie. Tak si povedal a tak to aj cítil. Deti niekedy nadhodili, že si mamine obrazy vezmú, ale nikdy im na to neprikývol. A tak všetko zostalo pri starom. Vlastne všetko v dome zostalo tak, ako to bolo za jej života. Ich spoločná spálňa, hosťovská i salón. Aj veranda, z ktorej bol výhľad na záhradku s niekoľkými stromami, ozdobnými kríkmi, trávnikom, na ktorý sa zmestilo plátené ležadlo, prútené kreslo a malý drevený stolík. Pri ňom si zvykol popoludní vypiť čiernu kávu. Teraz už, pravdaže, sám. Keď bolo pekne, povaľovalo sa na ňom po celý deň plno novín. V zime mal zasa obľúbené kreslá v izbách. Zvykol ich striedať, aby mal okolo seba vždy inú scenériu. Aspoň tak mal pocit, že nie je stále prikovaný na to isté miesto. On, ktorý sa kedysi, len čo zasvietili prvé lúče jarného slnka, poberal na koči, bričke či motorke do širokého okolia. Do najodľahlejších dedín. Do domcov na lazoch, kde ho gazdiné vítali čerstvým chlebom, slaninkou, klobáskou a štamperlíkom tuhého. Taký cigánsky bol jeho život inžiniera geometra od jari do neskorej jesene. Iba čo v zime úradoval vo vykúrenej kancelárii župného domu naproti parčíku. V ňom sa týčila socha básnika, ktorej nikdy nestihol venovať pozornosť. Hoci výhľad z jeho obloka na stred malého vidieckeho mestečka, na budovu múzea, súd s väznicou v pozadí bol naozaj impozantný.

Ako tak kráčal do záhrady pred domom, kde chcel nastrihať pár ruží do váz v izbách, zaškrípala bránka a všimol si, že dnu vkročila ženská postava.

- Dobrý deň, pán inžinier, - pozdravila sa bodrým hlasom.

- Ruky bozkávam, - povedal, keď zbadal, že je to najlepšia priateľka nebohej ženy.

- Hned zrána v záhrade?

- Chystám sa potešiť aspoň kvetmi.

- Ale ba, nie ste na tom tak zle, aby ste sa utešovali iba kvetmi, - namietla.

- Je to najistejšie, - povedal s úsmevom, v ktorom sa zračil náznak irónie.

- Možno, — mykla plecom a zamierila k domu. - Prišla som vás pozrieť. Reku, keď ste tak sám na svete, bude nám spolu aspoň na chvíľu veselšie.

- Ráčte ďalej, - vyzval ju. - O chvíľu som tam.

- Postavím na kávu. Ved som tu ako doma.

- Pravdaže, - súhlasil s rozpačitou veľkodušnosťou.

Sedeli v pohodlných kreslách, čo neraz poslúžili na

javisku, keď prišli do mestečka hosťovať herci. Popíjali kávu. Rozhovor však viazol. Aj keď návštevníčka pospomínala všetky dostupné klebety, inžinierovi akosi nebolo do reči. Sám sa čudoval, lebo taký nebýval. Nikdy mu nerobilo ťažkosti nadviazať kontakt. Preto ho ľudia mali