BÖLL, HEINRICH - BILIARD O POL DESIATEJ

BÖLL, HEINRICH

BILIARD O POL DESIATEJ
(Billard um halb zehn)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1962
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh (149)
preklad Perla Bžochová, Jozef Bžoch
doslov Jiří Hájek
prebal M. Čunderlík
1. vydanie, 52.000 výtlačkov

román, literatúra nemecká,
236 s., slovenčina
hmotnosť: 250 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,20 €

*mikpa* *kat-belx-ger*

Žlto-červený autobus zastal na kraji dediny, odbočil na poľnú cestu smerom na Doderingen a v prašnom oblaku, ktorý zanechal za sebou, uzrel Robert vynárať sa svojho otca; ako zo závoja hmly vystupoval starček do svetla, ešte stále pružne, sotva ho unavilo popoludňajšie sparno; zabočil na hlavnú ulicu, prešiel popri „Labuti“. Z priedomia si ho obzerali unudení pätnásťroční, šestnásťroční dedinskí šarvanci; boli to pravdepodobne tí, čo vyčkávali na Huga, keď sa vracal zo školy; bíjali ho v tmavých uličkách, v temných stajniach a pokrikovali na neho baránok boží.

Starček prešiel popri úrade starostu mesta, popri pomníku padlých, kde vysilený buxus ponúkal mŕtvym z troch vojen na pamiatku listy z kyslej zeme; pri múre cintorína starček zastal, vytiahol vreckovku, osušil si čelo, opäť poskladal vreckovku, urovnal si kabát, šiel ďalej a Robert videl koketný oblúčik, ktorý pri každom jeho kroku opisovala pravá nohavica; len na chvíľu bolo vidno tmavomodrú lemovku, kým sa noha zasa nedotkla zeme a znova sa zdvihla v koketnom oblúčiku; Robert pozrel na staničné hodiny: pol štvrtej a desať minút, vlak príde až štyri desať; pol hodiny, tak dlho — pokiaľ sa pamätá — nebol ešte nikdy so svojím otcom osamote; dúfal, že otec bude na návšteve dlhšie a že sa vyhne rozhovoru s ním. Denklingenská staničná reštaurácia bola najmenej vhodným miestom pre stretnutie, ktoré otec očakával už vari dvadsať alebo tridsať rokov; rozhovor s dospelým synom, ktorý už nebol deckom, ktorého už nemohol vziať za ruku a zaviesť ho do prímorských kúpeľov alebo na zákusky a zmrzlinu; pobozkať syna na dobrú noc, pobozkať ho ráno, opýtať sa ho na školské úlohy, povedať zopár životných múdrostí: s poctivosťou najďalej zájdeš; boh neklame; prijímanie vreckového; žiarivá pýcha z pochvalných diplomov a dobrých vysvedčení, rozpačitý rozhovor o architektúre; výlety do Svätého Antona; ani slovo, keď zmizol, ani slovo, keď sa vrátil, tiesnivé obedy v Ottovej prítomnosti, ktorá znemožňovala dokonca rozhovor o počasí. Mäso, krájané striebornými nožmi, omáčky, naberané striebornými lyžicami; matka Strnulá ako králik pred hadom, otec zahľadený do okna, on drobil chlieb a bezmyšlienkovite kládol do úst lyžicu za lyžicou, Edith sa triasli ruky a Otto si zatiaľ výsmešne vyberal najväčšie kúsky mäsa, jediný vychutnával všetky chody; otcov miláčik, vždy býval ochotný, pripravený podniknúť nejaký výlet, cestu a extravagantnosť, veselý chlapec s veselou budúcnosťou, stvorený na to, aby v čase hodov dával otcovi pocit naplneného života; zavše veselo povedal:, Veď ma môžete vyhodiť; nikto neodpovedal. Po obede šiel Robert s otcom do ateliéru, sedel tu, kreslil, hral sa so vzorcami v tomto veľkom prázdnom priestore, kde ešte stáli rysovacie stoly piatich architektov; prázdne; starček si unavene prehodil plášť, potom sa hrabal medzi svitkami náčrtov, zakaždým zastal pred plánom Svätého Antona, potom odchádzal na prechádzku, na kávu, navštíviť starých kolegov, starých nepriateľov; v domoch, kde predtým býval vítaným hosťom, nastala doba ľadová; v niektorých domoch kvôli jednému, v iných kvôli druhému synovi; a on, starký, jednako mával dobrú náladu, bol schopný žiť veselým životom, popíjať víno a kávu, cestovať a dívať sa na dievčatá, ktoré stretával na uliciach a vlakoch, ako na prípadné budúce nevesty; často sa celé hodiny prechádzal s Edith, ktorá tisla detský kočík; nemával veľa práce, bol šťastný, keď mohol nemocniciam, ktoré vystaval, plánovať malé prístavky a dozerať na ne, keď mohol ísť do Svätého Antona a dať podnet k oprave niektorého múru; myslel si, že Robert sa na neho hnevá, a Robert si myslel, že sa hnevá starký.

Teraz bol však dospelý, sám bol otcom odrastených detí, mužom, ktorého postihol osud smrťou ženy; emigroval, vrátil sa; bol na vojne, udali ho a mučili; samostatný; s jasne viditeľným miestom:, dr. Robert Fähmel, úrad pre statické výpočty, popoludní zatvorené“; konečne sa stal partnerom pre rozhovor.

„Ešte jedno pivo, pane? “ opýtal sa hostinský od pultu, poutieral niklovaný plech od pivných pien, vybral z chladiacej vitríny dva taniere s frikadelami a horčicou, zaniesol ich páriku, čo sedel v kúte unavený a rozhorúčený prechádzkou.

„Áno, prosím, “ povedal Robert, „ešte jedno pivo, “ ‘odtiahol záclonu; otec zahol doprava, prešiel popri vchode na cintorín, krížom cez ulicu, zostal stáť pri záhradke prednostu stanice, hľadel na fialové, práve rozkvitnuté astry; zrejme váhal.

„Nie, “ povedal Robert, „prosím si dve pivá a desať viržiniek. “

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Prvým rezom odkrojil špičku veže na opátskom kostole a podal tanier Robertovi. 

JAMBLICHOS Z CHALKIDY - O MYSTERIÍCH EGYPTSKÝCH

JAMBLICHOS Z CHALKIDY

O MYSTERIÍCH EGYPTSKÝCH
s Dopisem Porfyriovým Anebonu egypťanu
přetisk zb 1. vydání nakl. Sfinx 1922

Per Agrum, Olomouc, 1992
preklad Jaroslav Matoušek
obálka Bohuslav Petrů
1.000 výtlačkov
ISBN 80-901441-0-1

mystika, ezoterika
182 s., čeština
hmotnosť: 320 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

9,90 € PREDANÉ

*bruri*

Bůh tedy neproměňuje sebe nikterak ani sám v klamné přízraky, aniž přivodí takových se své strany v bytostech jiných, nýbrž zjevuje svou pravou podobu v pravých karakterech duší. Týmž způsobem jsou též průvodcové bohů napodobiteli oné pravdy, jakou zří u nich.

Co tedy tvrdíš, že totiž mají bohové i démoni a vůbec veškerá pokolení vyšší tu vlastnost společnou, že představují vidoucímu klamavé obrazy a Sebe vynášejí, to mísí všechna vyšší pokolení vespolek a nepřipouští vzájemného rozlišování mezi nimi. V případě tomto měla by pak pokolení ona všechno společné a znamenitější z nich nepředčila by v ničem nad pokolení ostatní. Je tedy následující, co bych ti větším právem mohl odvětiti, totiž: v jakém ohledu jest znamenitější pokolení bohů nad ono démonů? Vpravdě nemají tato dvě pokolení navzájem ničeho společného a, jestliže ano, pak jistě se nezakládá toto společné v klamavosti zjevení. I nesluší se dále dle zjevů konečných a dle chyb, obsažených ve věcech nejnižších, usuzovati o principech nejvyšších a o znameních pravdy, která chovají. Kdo by tedy tak soudil o věcech těchto, dospěl by zajisté k názoru důstojnému a bohulibému.

11. Pokud se týká dalšího, kde uznáváš, že nevědomost a klam ve věcech božských jsou zdrojem vší bezbožnosti a nečistoty, a kde povzbuzuješ k opravdovému poučení o věcech těchto, není v tom směru žádné pochybnosti a souhlasí s tím zajisté všichni. Neboť kdož by nepřipustil, že vědění, které dosahuje skutečného jsoucna, jest nejbližší a nejvlastnější první Příčině božské, naproti tomu že nevědomost ve věcech božských, jež svádí nás k věcem nejsoucím (a proto pomíjejícím) (4), co nejvíce se vzdaluje božské Příčiny, a od pravdivých forem jsoucna se odchyluje? Poněvadž věc tato nebyla tebou dostatečně vyjádřena, přičiním k tomu, čeho se nedostává. Protože pak disputuješ spíše způsobem filosofickým a rozumovým, nikoli však dle praktického umění kněží, pokládám za nutné, bych o věci sdělil něco více se stanoviska theurgického.

Budiž tedy nevědomost a klam ve věcech božských zdrojem všeho hříchu a veškeré bezbožnosti, ale proto nejsou přece symboly, bohům zasvěcené a theurgické obřady nikterak klamům podrobeny. Abstraktní myšlení nepřivádí theurgů k bohům blíže, co bránilo však proti tomu kontemplatívni filosofujícím (5), dosáhnouti theurgického sjednocení s bohy? Věc se tedy ve skutečnosti tak nemá. Neboť jediné bohulibý výkon nevyslovitelných a všechno rozumové poznání přesahujících obřadů zasvěcovacích a síla tajných, pouze bohy poznávaných symbolů přivodí theurgické sjednocení. Proto nedospíváme také pomocí vnějšího rozumu k výsledkům theurgickým, sice by jinak závisely na našem rozumu a pochodily by od nás samých. Z tohoto obého není však žádné pravdou. A vskutku božské symboly přivodí bez přičinění našeho rozumu a samy sebou účinky, jim vlastní, a tajemná síla bohů, k nimž až ony symboly dosahují, poznává v nich sama od sebe svůj vlastni obraz, aniž je naším rozumem k tomu povzbuzena. A zajisté nemají také bytnosti vyššího řádu, které chovají obsaženy bytnosti nižší, své podstaty od těchto, aniž může dokonalé býti uváděno v pohyb nedokonalým a jsoucno všeobecné jsoucnem dílčím. Z téhož důvodu nemohou také našimi mohutnostmi rozumovými principy božské již předem k účinnosti býti probuzeny, nýbrž jest nutno, aby mohutnosti tyto, jakož i veškeré nejznamenitější schopnosti naší duše a čistota našich mravů předcházely jako jakési spolupříčiny, kdežto božské symboly v posvátných obřadech jsou hlavní příčinou, která božskou vůli uvádí ve skutek. Takto uvádějí se božské principy samy sebou v pohyb, aniž přijímají od bytostí podřízených podnětu k své vlastní účinnosti.

Toto vysvětlil jsem proto šíře, abys nemyslil, že na nás závisí celý účinek obřadů theurgických a abys neměl za to, že se jim z pravdivých poznatků našeho rozumu dostává pravdy, z klamných pak lži. A i kdybychom poznali zvláštnosti, které provázejí každé z vyšších pokolení, přece bychom nezvěděli, je-li v účincích jejich pravdy. Bez pravého poznání nedostaví se ovšem žádné aktuální sjednocení s bohy, ale toto obé není přece jedno a totéž. Proto nedosáhne se božské čistoty pouhým rozumovým poznáním, byť správným, právě tak, jako na př. ani čistoty těla tělesným zdravím, nýbrž Čistota božská jest čistější, než všechno rozumové poznání a spojuje se s theurgem způsobem, všechno poznání převyšujícím. Tedy ani tato, ani jakákoliv jiná mohutnost lidská v nás nepřispěje v ničem k dokonání děl theurgických.

Přijmi tedy toto ode mne mimochodem pověděné, jako postačitelné pro celé své nazírání na umění theurgické. Týž význam má i obsah tvých slov, kterými jsi uznal poznání bohů Svatým a prospěšným, jimiž však neznalost nejdrahocennějšího a nejkrásnějšího nazýváš temnotou, jeho poznání pak svět-

GONČAROV, IVAN ALEXANDROVIČ - ÚŠUST I., II., III.

GONČAROV, IVAN ALEXANDROVIČ

ÚŠUST I.
diel 1. a 2.
ÚŠUST II.
diel 3. a 4.
ÚŠUST III.
diel 5.

(Obryv)

Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1940
edícia Prekladová knižnica (16) (17) (18)
obálka Vinco Hložník

beletria, román, literatúra ruská,
504+388+202 s., slovenčina
hmotnosť spolu: 1240 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, bez prebalov

3,00 € spolu za I + II+III

*mikpa* *kat-belx*

Viera prišla večer na večeru pochmúrna, prosila si mlieka, dychtivo vypila za pohár a nikomu nepovedala ani slovo.

— Čo si taká mrzutá, Vieročka, si zdravá? — spýtala sa babička sucho.

— Ozaj, neodvážil som sa opýtať na to, — úctivo sa zamiešal Tít Nikonič. — No, od istého času (vtedy Viera urobila pohyb plecami) nemožno nezbadať, že ste sa, Viera Vasilievna, premenili... ako by ste pochudli... aj ste trochu bledá... To vám veľmi pristane, — doložil milo. — Jednako treba obrátiť pozornosť na to, či nie sú to príznaky choroby...

— Áno, zuby ma trochu bolia, — neochotne odpovedala Viera. — To skoro prejde...

Babička hľadela bokom a smutne mlčala. Rajský, držiac dvoma strednými prstami vidličku, zádumčivo udrel ňou na tanier. Ani on nič nejedol a pochmúrne mlčal. Iba Marfinka s Vikentevom jedli všetko, čo podávali, a bez prestania diškurovali.

— Čo želáte tejto guľke? — spytovala sa Marfinka.

— Potkana pod pazuchu! — bez rozmýšľania odpovedal Vikentev.

— Čo to hovoríte! Ja som hádala, babičke...

A obaja sa usilovali potlačiť zúrivý chichot, keď ho Marfinka potlačila, nahnevala sa na svojho ženícha „pre bezočivosť“ voči babičke.

— Dovoľte, Viera Vasilievna, aby som vám poradil, — začal Tít Nikonič, odpovedajúc na Vierinu poznámku, — aby ste nepohŕdali zdravím. Teraz je august: večery bývajú vlhké. Chodievate na dlhé prechádzky — to je prekrásne: nič tak neudržiava zdravie ako svieži vzduch a pohyb. No od týchto čias nemali by ste si dovoliť vychádzať večer s odkrytou hlavou a bez topánok s hrubou podošvou. Najmä dámy nežnej konštrukcie... Najlepšie je brávať so sebou teplú šatôčku... Videl som, práve priviezli moderné, z ľahkej srsti... Už som aj zadovážil tri... vám, Tatiane Markovne a Marfe Vasilievne... no bez vášho dovolenia neopovážil som sa priniesť ich...

Babička s láskavým smútkom kývla mu hlavou, Viera sa usilovala usmiať a Marfinka bez akýchkoľvek ceremónií povedala:

— Ach, aký ste dobrý, Tít Nikonič! Po večeri vás bozkám, dovolíte?

— Ja nedovolím, ja žiarlim! — povedal Vikentev.

— Nik sa vás nepýta! — odpovedala Marfinka.

Tít Nikonič sa zachodil hanblivým smiechom.

— Som vám k službám, Marfa Vasilievna!... Budem sa pokladať za šťastného... — doložil Tít Nikonič. — Aké znamenité dievča! — doložil polohlasno, obrátivši sa k Rajskému. — To je takrečeno rozvíjajúca sa ruža na stebielku, ktorej sa ani dych vetríka nesmie dotknúť.

A dojatý mľaskol ústami.

„Áno, ruža v plnom lesku! “ pomyslel si Rajský so vzdychom. „Ale tá je ako ľalia, ktorej sa už dotkol nie vetrík, ale víchrica. “

INGOLIČ, ANTON - NA VORECH

INGOLIČ, ANTON

NA VORECH
(Na splavih)

Práce, Praha, 1948
edícia Rod (5)
preklad Bohuš Vybíral
obálka Bohumil Trita
doslov Oton Berkopec

beletria, román, literatúra slovinská
276 s., čeština
hmotnosť: 360 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,10 €

*mikpa* *kat-belx*

Marko se jen nejistě pousmál a vstoupil na vor. Když dal znamení k odjezdu, přišel Knez.

„Dost se vás sešlo! Takový pohřeb neměl ještě žádný vorař! “ pravil téměř s pýchou, vida, že přišli také někteří, kteří obyčejně plaví jiným. Sáhl do kapsy a podal Markovi dvě stovky, tak aby to všichni viděli. „Na, zde máš, abyste měli na pohoštění po pohřbu, jeho lidé to beztoho nemohou obstarat. “

Někteří se hlasitě podivili; Knezovi jejich chvála lichotila, poslouchal ji, dokud se vor neodsunul od pobřeží a nevyplul k Čeljustnici.

U kormidelnického vesla stál Marko, vzadu byli Žima, Trglavčnik a Irga, ostatní pak zůstali před krytem, kam položili oba věnce, nebo seděli na člunu, který ležel vzadu na voru. Ženy byly oblečené svátečněji, muži však měli všední šaty, které mnozí z nich měli beztoho jediné. Kudy pluli, všude se zastavovali lidé a udiveně hleděli na neobyčejný vor. I lidem na voru bylo neobyčejně u srdce, na pohřeb vorem ještě nikdy nejeli, některé ženy jely vůbec po prvé a v každém zákrutu křičely strachem, že je vrhne na pobřeží, opakujíce, že už nikdy nepůjdou na vodu, a obdivujíce muže, kteří se pohybovali jako by byli na souši.

Trglavčniková řekla starému Petrunovi, který seděl v krytu a klidně pozoroval vodu a oblohu, když pluli kolem Falské skály: „Bože můj, nyní budu mít o France ještě větší strach! Nemyslila jsem si, že je to tak nebezpečné! “

Petrun mávl rukou a odvětil se smíchem: „To teď nic není! Musila bys jet s námi, když je voda větší anebo za větru! “ Trglavčnikové se zastavovalo srdce. Nikdy nebyla klidná, když býval její muž na cestách, zvláště v bouřlivých dnech vystupovala na kopec nad stavením a dívala se dolů ke stanici, aby ho zahlédla. Prvá léta nemívala za takových dnů vůbec klidu, při žádné práci nevydržela, často brávala do rukou růženec a modlila se anebo stávala jenom tak pod okapem a hleděla upřeně do vichřice, která zuřila s planin a pohrávala si s Drávou. Později si poněkud přivykla, neboť jí Franc tvrdíval, že to není nic nebezpečného, a při každé nešťastné příhodě dokazoval, že by se jemu, tak silnému a opatrnému, nemohlo nikdy nic takového přihodit. Ale bude moci od nynějška konat své denní práce s dřívějším klidem? Nebude očekávat jeho návrat ještě tíže nežli v prvních letech manželství?

Bylo jí stále tísnivěji. Nechápala starého Petruna, který byl už stářím celý šedivý, přesto se však vlídně usmíval na dravou vodu, právě tam, kde je nesla nejrychleji.

„Opravdu se nebojíte? “ otázala se ho.

„Proč bych se bál? “ odvětil Petrun prostě. „Po celý život jsem na ní žil a nebude mi líto, jestliže na ní i zemru, jako nebožtík Kajžnik. “ Chvíli se díval vzhůru po řece, potom pravil vážněji. „Posledně mě veslo zmohlo, ale neměl jsem je naposled v rukou. Ještě jednou se vydám na cestu, byť by to byla moje poslední. “ Odmlčel se, po chvíli pak ukončil se smíchem. „Co pravím, poslední? Proč poslední? Nic se mi nemůže stát, vždyť jsem na vodě jako doma. “

Trglavčniková spínala údivem ruce a oddala se mlčky svým úvahám.

Také ostatní ženy byly zprvu tišší, zato však muži byli hlučnější. Irga napřed strašil ženy, že nepřijdou živé do Markovců a že tam dole budou musit vykopat ještě několik jam, pod Rušemi však začal vykládat takové věci, že se musili i ony smát a zapomínaly na strach.

V Mariboru postáli dobrou hodinu, protože mužští chtěli na čtvrtečku, v Ptuji pak musili přistát, protože je tam očekávali ti, kteří se nedověděli o jejich voru a přijeli vlakem, ale zpozorovali je z vlaku nad Falou a hned uhádli, kam jedou. Z Ptuje do Markovců by měli pěšky půl druhé hodiny, proto si počkali raději na vor.

„Hrom uhoď, Marko, dobře jsi to provedl, “ pravil Tomaž a skočil naň první.

Za živého rozhovoru uplynula jim cesta rychle. Přistáli u nízkého, křovím porostlého břehu.

Kajžnika našli v márnici markoveckého hřbitova, daleko za vesnicí uprostřed polí a širokých ouvratí. Rakev nebyla ještě zatlučena, hrobník oddělal víko, aby se naň mohli naposledy podívat a pokropit ho.

V zablácených a ještě stále mokrých šatech, které byly na několika místech roztrhané, ležel nehybně v špatně obarvené rakvi. Ve tváři byl opuchlý a zsinalý, levé oko měl vyteklé, řídké vlasy se mu lepily na čelo, ústa měl široce otevřená,

PLUTARCHOS - ČTYŘI ŽIVOTOPISY

PLUTARCHOS

ČTYŘI ŽIVOTOPISY

Rovnost, Brno, 1948
edícia Knihovna Rovnosti, řada II. (9)
preklad Ferdinand Stiebitz
obálka Jaroslav Dvořáček
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

životopisy, literatúra staroveká, literatúra grécka,
216 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 360 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

PREDANÉ

*kvaja* in *kat-bio*

Plutarchos, rodák z boiotské Chaironeie (žil asi v letech 50 až 120 po Kr. ), byl poslední universální duch řecké antiky. Za jeho doby se stala římská říše hlavním mocenským, kulturním a civilisačním činitelem v Evropě. Plutarchos její velikost upřímně obdivoval, ale největší jeho láskou byla jeho vlast, Řecko, porobené, ponížené a vyssáté; jeho slávu, krásu a moudrost snažil se uchovat tradicí, jednak tím, že vyučoval ve svém. rodišti příbuzné a přátele — byla to jakási chaironejská akademie — jednak rozsáhlou činností spisovatelskou. Ta zasahovala do všemožných oborů lidského myšlení a konání, neboť autor byl muž velmi širokých zájmů, a možno říci, poslední universální duch řeckého starověku. V souhlasu s obecnou vyčerpaností starého Řecka a i šíří svých zájmů byl to arci duch značně mělký a pramálo samostatný: vše čerpal od svých předchůdců a jen popularisoval cizí myšlenky, leckdy s notnou dávkou nekritičnosti.

Velmi značnou část jeho literárního odkazu zabírá svod historických životopisů, zvaný Bioi paralléloi. Obsahuje tři samostatné a 46 souběžných biografií vynikajících Řeků a Římanů. Autor staví proti sobě vždy Reka a Římana, kteří jsou nějak obdobní, a srovnává je spolu; na př. zákonodárce Lykurga a Numu; řečníky Demosthena a Cicerona; vyhnance, kteří se provinili proti své vlasti, Alkibiada a Koriolana atd. Tyto jeho biografie jsou velmi cenné, jak tím, že se zakládají na starých pramenech, dnes většinou ztracených, tak také poutavým obsahem. Historicky po některých stránkách nejsou bezvadné, ale Plutarchos sám zdůrazňuje, že nechce vypisovat historii, nýbrž životy; neusiluje o historickou úplnost, chce osvětlit povahy líčených osob a tak stavěti lidem před oči příklady ctnosti a špatnosti. „V nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost“, píše kdesi, „ale často nepatrný skutek, výrok, žert spíše ozřejmí povahu než celé bitvy... Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a z tvarů očí a jejich okolí, kde se jeví povaha, a o ostatní části těla se málo starají tak také je třeba dovoliti nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterisovali život každého jednotlivce, a jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy. “ Je tedy biograf s tendencí psychagogickou, a ta se mu vskutku daří. Jeho ušlechtilá povaha, plná opravdové humanity, smiřuje nás s jeho nedostatky. Významným svědectvím síly a poutavosti jeho výtvorů je veliký vliv, který měly na moderní evropské literatury od Shakespeara až po dnešní dobu.

SROVNÁNÍ DEMETRIA S ANTONIEM

Poněvadž tedy oba zažili velké proměny osudu, nejprve zkoumejme okolnosti jejich moci a proslulosti. Demetriovi se toho dostalo od otce jakožto věcí už předem hotových. Neboť Antigonos byl nejsilnější z nástupnických vladařů, a dříve než vyspěl Demetrios, většinou Asii vojensky prošel a podmanil si ji. Antonius se narodil z otce takto vzdělaného, ale nebojovného, jenž mu nezanechal pro slávu nic významného; odvážil se dosíci panství Caesarova, na něž svým původem neměl vůbec nároků, a sám se vetřel jako nástupce k tomu, čeho on s námahou před ním vydobyl. A ačkoli budoval jen na těch prostředcích, které se zakládaly v něm samém, nabyl takové moci, že rozdělil celý svět na dvě části, jednu, a to skvělejší, si sám vzal, a aniž byl osobně přítomen, častokrát svými sluhy a podveliteli zvítězil nad Parthy a zahnal barbarské cizí národy až ke Kaspickému moři.

Svědectvím jeho velikosti je i to, pro co má špatnou pověst. Neboť u Demetria byl otec spokojen, že oženil svého syna přes věkový rozdíl s Antipatrovou dcerou Filou, jakožto osobou vznešenější; ale Antoniovi byl sňatek s Kleopatrou k hanbě, ačkoli ta žena mocí a nádherou předstihla všechny současné krále kromě krále parthského. Ale on se tak povznesl, že ho ostatní pokládali za hodna vyššího štěstí, než si on přál.

Zásady, podle kterých si získali panství, byly na straně Demetriově bezvadné, neboť se snažil podrobovat i ovládat národy, které byly zvyklé být podrobeny a ovládány; zásady Antoniovy byly však násilnické a tyranské, neboť si zotročoval římský lid, jenž právě unikl samovládě Caesarově. To tedy, co bylo největším a nejskvělejším z jeho podniků, totiž válka proti Kassiovi a Bratovi, ta válka byla vedena jen proto, aby odňal vlasti a spoluobčanům svobodu. Ale Demetrios, než přišel do osudné tísně, stále osvobozoval Řecko a z obcí vyháněl cizí posádky, aniž se pyšnil jako Antonius, že v Makedonii pobil ty, kdož osvobodili Řím.

Ovšem jedna z Antoniových chvalitebných vlastností je ta, že rád dával a velké dary dával; ale v tom tak vyniká Demetrios nad něho, že rozdal nepřátelům více, než kolik dal Antonius svým přátelům. Získal si arci čestného jména, když rozkázal pohřbíti důstojně Bruta; Demetrios však nejen pohřbil všechny padlé nepřátele, ale také poslal Ptolemaiovi zajatce i s penězi a dary.

Ve štěstí byli oba zpupní, oddáni bezuzdně hýření a požitkům. Ale nikdo by nemohl říci, že Demetriovi, když se věnoval rozmařilostem a zábavám, unikla vhodná příležitost k činům; nikoli, on si dovoloval radovánky jen tehdy, když měl nadbytek volného času, a s Lamií se bavíval jako v báji, docela jen tehdy, když žertoval a chtěl spát. Ale když chystal válku, nebylo břečťanu na jeho dřevci, nevoněla myrhou jeho přilba a nevycházel k bitvám z ženské komnaty, skvěje se výzdobou a jsa vyšňořen, nikoli: tehdy nechával odpočívat bujné společnosti, přerušoval nadobro bakchické veselí, stával se sluhou Area, jenž nepřeje slavnostem, jak praví Euripides, a pro rozkoš nebo lehkomyslnost vůbec nikdy neutrpěl pohromu. Ale jako vídáme na obrazech Omfalu, jak odnímá Herakleovi z ruky kyj a svléká mu lví kůži, tak také často Antonia Kleopatra odzbrojila, očarovala a přiměla k tomu, aby pustil veliké podniky z rukou, zanechal nutných válečných výprav a toulal se a hrál si s ní na břehu u Kanobu a Tafosiry. Nakonec pak - zcela jako Paris - utekl z bitvy a schovával se v jejím klíně; ačkoli vlastně Paris uprchl do ložnice, když byl přemožen, kdežto Antonius uprchl, honě se za Kleopatrou, a tak vydal vítězství ve psí.

Dále pak: Demetrios si bral - což nebylo zakázáno, nýbrž stalo se po Filippovi a Alexandrovi u makedonských králů zvykem - několik manželek, právě tak jako Lysimachos a Ptolemaios, ale těm, s kterými se oženil, prokazoval úctu. Antonius si však nejprve vzal najednou

EDIGEY, JERZY - PENZIÓN NA POBREŽNEJ CESTE / VRAŽDY PODĽA ABECEDY

EDIGEY, JERZY

PENZIÓN NA POBREŽNEJ CESTE / VRAŽDY PODĽA ABECEDY
(Pensjonat na Strandvägen / Alfabetyczny morderca)

Pravda, Bratislava, 1985
edícia Členská knižnica Pravda
preklad Matej Andráš
prebal Karol Rosmány
1. vydanie, 40.000 výtlačkov
75-035-85

beletria, román, detektívky, literatúra poľská,
336 s., slovenčina
hmotnosť: 400 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,10 € DAROVANÉ

*mikpa*

Poľský autor kriminálnych románov Jerzy Edigey (1912—1983) je dobre známy nielen doma, ale aj za hranicami svojej vlasti. S niektorými jeho dielami sme sa mali možnosť stretnúť aj v Československu. Teraz predkladáme slovenskému čitateľovi jeho ďalšie dve detektívky, ktorých námet autor čerpá z prímorského švédskeho letoviska a z pomyselného malého sliezskeho mestečka.

V prvej z nich, v Penzióne na Pobrežnej ceste, tiché ovzdušie luxusného penziónu rozruší násilná smrť bohatej vdovy, majiteľky prosperujúcej vývoznej a dovoznej firmy. Všetko nasvedčuje tomu, že ide o lúpežnú vraždu. Vyšetrovanie dostáva na starosť mladý kriminalista Magnus Torg, ktorý po dvoch týždňoch usilovného pátrania nazhromaždí dosť dôkazov proti vrahovi a prekvapivo uzatvára celý prípad.

Základný motív aj názov svojho druhého románu Vraždy podľa abecedy autor prevzal od anglickej spisovateľky Agathy Christieovej, ale dej presadil z londýnskych klubov do poľského prostredia. Príbeh románu sa odohráva v malom provinčnom meste Zabiegowe, kde šarapatí záhadný vrah či šialenec, ktorý si vyberá obete podľa abecedného poradia. Keď vyšetrovanie uviazne na mŕtvom bode, na pomoc miestnej bezpečnosti prichádza mladá, energická a ctižiadostivá poručíčka. Pokúša sa nájsť súvislosť a spojovací článok medzi všetkými prípadmi, a keď sa jej podarí vniknúť do každodenného života Zabiegowa, nájde aj stopu, kľúč k odhaleniu tajomného vraha.

Obidva romány, ktorým nechýba spád, dramatické zápletky a napätie do poslednej chvíle, sú pre pozorného čitateľa nielen kriminálnymi príbehmi, ale aj sociologickými štúdiami, ktoré mu veľa napovedia o živote vo Švédsku a povojnovom Poľsku.

Ľudia, ktorí využívali „tetkine“ služby, sa tým pred bezpečnosťou nechválili. Našťastie však v malých mestách panuje zvyk, že ženy popoludní vysedávajú pri oknách a ohovárajú chodcov. Tak tomu bolo aj v tú kritickú sobotu na Świerczewského ulici. Bez väčších ťažkostí sa preto podarilo zostaviť zoznam klientov, ktorí v ten deň navštívili domček, ba dokonca aj zistiť poradie, v akom mizli za pohostinnými dverami Márie Borzeckej.

Ostatný si z domu odniesol pollitrovku Marián Palicki. Pri vypočúvaní sa neochotne priznal, že navštívil Borzeckú okolo pol deviatej večer. Už sa zmrákalo. Tvrdil, že keď od dôchodkyne odchádzal, bola celá a zdravá.

Bezpečnosť držala Palického vo väzení štyridsaťosem hodín. Prokurátor na ďalšie väzenie nedal súhlas, pretože ani na tele, ani na šatách zadržaného sa nenašli stopy krvi, ktoré by sa tam museli zistiť, keby bol Palicki skutočne vrahom. Nič nesvedčilo o tom, že by bol oblek v posledných dňoch pral alebo čistil. A chýbal aj motív zločinu. Ten pijan, stály „tetin“ klient, by mal zabiť svoju zásobovateľku?

Keď sa zotmelo a pozorovateľky už zatvorili okná, aby sa venovali svojim povinnostiam, ktosi vkĺzol do domčeka a jeho majiteľku zavraždil. Musel to byť jej dobrý známy, keď ho bez akýchkoľvek ťažkostí pustila dnu. Bola veľmi opatrná, cudzím neotvárala, bála sa ani nie tak zlodejov, ako donášačov, ktorí jej znepríjemňovali život. O tejto jej dôvere svedčil tiež spôsob, akým bola vražda spáchaná. Keď bola Borzecká obrátená chrbtom, útočník pokojne siahol po sekere, čo stála v kúte, a ňou nič netušiacu ženu ovalil.

Z fotografií, ktoré si Śliwińská pozerala, vyplýval ešte jeden záver. Celé tylo bolo rozdrvené úderom vedeným neobyčajnou silou, takže vrahom musel byť muž, a to muž silný, možno fyzicky pracujúci, ktorý sa často oháňal sekerou.

Na kredenci ležalo niekoľko červených stozlotoviek, menšie bankovky a zopár mincí. Vrah sa peňazí nedotkol, hoci z polohy tela zabitej sa dalo súdiť, že keď sa zločinec rozohnal, stál práve pri tom kuse nábytku.

Nič nenasvedčovalo ani tomu, že by bol niekto zločinca vyplašil. Bezpečnosti sa nepodarilo zistiť, či sa niektorý „tetin“ zákazník máme k nej dobýjal neskoro večer alebo v noci. Vrah Borzeckej bol veľmi sebaistý. Pokojne zamkol byt kľúčmi, ktoré našiel v byte svojej obete, a potom ten zväzok nedbanlivo pohodil v záhradke, deliacej domček od ulice. Bezpečnosť našla: ležať kľúče necelé tri metre od chodníčka.

Śliwińskú, ktorá pozorne študovala všetky podrobnosti, zaujal opis domčeka. Skladal sa z dvoch miestností, z kuchyne a izby, a spolu s malou záhradou bol majetkom Márie Borzeckej. Zločin bol spáchaný v kuchyni. Ta viedli aj vchodové dvere. V kuchyni bolo jedno okno, v izbe však už dve. Všetky boli zamrežované. Dvere, obité z vnútornej strany hrubým plechom, boli zabezpečené až tromi zámkami. Jedna z nich bola moderná, zložitej konštrukcie, ktorá aj skúsenému odborníkovi dá veľa práce. Nemožno ju otvoriť obyčajným oloveným pakľúčom alebo pomocou oceľového, ľahko zahnutého drôtu, ako to býva pri väčšine i solídne vyzerajúcich zámok, v praxi neznamenajúcich najmenšiu prekážku pre zlodeja. Aby sa príslušníci bezpečnosti mohli dostať dnu, museli vybiť okno a prepíliť mreže. Až potom sa mohol najštíhlejší zabiegowský vyšetrovateľ pretiahnuť dnu a otvoriť dvere. Kľúče našli v tráve oveľa neskoršie.

Tento solídny zabezpečovací systém v skromnej chatrči poručíčku veľmi prekvapil.

Žeby sa chudobná vdova bola bála prepadnutia a lúpeže? Alebo azda mala smrteľného nepriateľa, ktorý si nerobil zálusk na jej skromný majetoček, ale striehol na jej život?

Tragická smrť staršej ženy akoby úplne potvrdzovala tieto obavy.

Komu však záležalo na starenkinom zavraždení? Bezpečnosť našla v byte dokopy niešo vyše devätnásťtisíc zlotých. Barbora Śliwińská ako pracovníčka VB vedela, že ľudí neraz zabíjajú pre oveľa menšie sumy. Ale tu išlo o čosi iné, veď vrah nevzal ani halier.

Mária Borzecká mala dve deti. Syna, absolventa krakovskej Banícko-hutníckej vysokej školy, ktorý pracoval v istej bani v Sliezsku, a dcéru. Dievčina skončila vo Vratislavi zdravotnícku školu. Tam aj pracovala niekoľko rokov vo

KARAVAJEVOVÁ, ANNA - PÍLA

KARAVAJEVOVÁ, ANNA

PÍLA
(Lesozavod)

Práca, Bratislava, 1951
edícia Život (2)
preklad V. Laca
20.000 výtlačkov

beletria, román, literatúra ruská,
272 s., slovenčina
hmotnosť: 390 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,10 € DAROVANÉ

*mikpa*

Román Píla (Lesozavod) patrí medzi prvé rozsiahlejšie práce Anny Karavajevovej, ba v porevolučnom rozbehu novej sovietskej literárnej tvorby možno ho zaradiť medzi priekopnícke diela, ktoré tvorily základy socialistického realizmu a prispievaly na jeho rozvoj a dotváranie. Prostredie, ktoré si autorka vybrala, neponúkalo materiál na oslavu víťazného revolučného ducha a jeho nových prejavov v spoločenskom živote, naopak, bolo to prostredie zastrčené v divom horskom kraji, kde revolučná vlna nezasiahla priamo a ľudia málo čo vedeli o utváraní nového života v rozsiahlej krajine. Život sa tu rozhýbal až vtedy, keď sem vstúpil budovateľský ruch, aby sa využilo lesné bohatstvo tohto kraja.

V blízkosti biednej horskej dedinky Niziniek obnovuje sa píla, ktorú kedysi pred vojnou nestihol dohotoviť Nemec-prišelec a nestačil ani rozvinúť sľubný vykorisťovateľský plán. Obyvatelia hľadia s nedôverou na podnik, zo starých čias naučili sa nedôverovať cudzím podnikateľom. No možnosť zárobku povzbudzuje najmä ženy, ktorým sa napokon podarilo odhovoriť mužov od práce v ďalekom meste a prinútiť ich do práce na obnovenej píle. Pri spoločnej práci rozpútava sa vrodená revnivosť obyvateľov dvoch blízkych dediniek a nevraživosť sa rozhára i proti vedúcim a mestským ľuďom, ktorí tu pracujú ako odborné sily. Ale nájdu sa i medzi dedinčanmi ľudia, ktorí vedia rozoznávať medzi starým a novým duchom práce, medzi prácou vykorisťovateľskou a prácou, ktorá bude slúžiť celku.

Nastáva kríženie náhľadov, vyvracanie falošných predstáv a osvetľovanie správneho nazerania na spoločnú a družnú prácu, všetko sa porovnáva na skutkoch, na tom, čo vyčíňajú starí koristníci a čo poskytujú nové sociálne zákony, ktoré platia v podniku. A po tomto vnútornom dramatickom boji nastáva prebudenie. Z podniku prechádza obroda i do dediny. Pri voľbách, keď sa rozhoduje o združstevnení mlyna, po ktorom ešte vždy túžia kulackí boháči, víťazí vôľa drobných ľudí, ktorí pochopili dobro spoločnej veci.

Komán Karavajevovej je priebojným dielom. Autorka začrela do prostredia, na ktorom sa najtypickejšie odrážala zadubenosť starého zaostalého Ruska a bolo treba majstrovského pera, aby zápas o nové bytie a víťazstvo revolučných myšlienok nevyznely a nevyriešily sa v takomto prostredí šablonovito. Autorka na svojich cestách ako redaktorka poznávala ľudí; neidealizuje ich, podáva ich v drsnom rúchu prirodzených vlastností, ale nezabúda ani na jemné psychické odtienky, ktoré vpriada do celku tak, že obraz vychádza plný, sýty a pravdivý.

Katuškino víťazstvo sa chýlilo ku koncu. Dmitrij sa začal s ňou nudiť, Katuška sa mu zdala hlúpou. Okrem toho zbadal, že dievča si podmaľovalo obočie opáleným korkom a že jedno z nich sa viac schyľuje k uchu.

Keď sa ho Katuška na čosi opýtala, odpovedal nevhodne, zahladený na tancujúcich.

— Ako sa volá tamto dievča?

A ukázal na Xenu, ktorá bežala po poľane, zachraňujúc sa pred nejakým rozguráženým parobkom.

— Na koho sa pýtate?, zachmúrila sa kramárova dcéra.

— Oj, — potešil sa naraz Dmitrij, — vari to nie je Kudrajovova Xenia? Už dávno som ju nevidel, nuž nepoznal som ju.

Dmitrij náročky — Katuška to dobre videla — začal „horieť“. Uchytil Xenu a hneď pred všetkými jej stisol ruku a vzal do tanca. No Xena neprejavovala mimoriadnu ochotu na rozhovory a prechádzku. Naopak, zavše pripomínala, že musí ísť domov, do hájovne.

Dmitrij ju roztrpčeno prehováral:

— Tak príjemno je s vami sa shovárať a vy...

— Nie, ja už musím...

—- Tak mi dovoľte aspoň vás odprevadiť!

V radoch dievčat prebehol šepot. Hájnikova dcéra mala šťastie v rukách a Katuška, najpyšnejšia zo všetkých nizinských dievok, zostala „visieť“.

Vojak Červenej armády odprevádzal Xenu. Išiel vedľa nej a celý jeho chrabrý výzor patril iba Xene. Jeho nabok sklonená hlava vyjadrovala krajnú úctu.

— Vidíte, ako si ju nadchádza!

— A ona ako vážne si počína, zato nič, že je iba hájnikovou dcérou.

Opustenú dievčinu všetci podpichovali, i keď nie priamo. Katuška sa vzchopila, ešte sa trochu zvŕtala, aby sa nepovedalo, a prišla s plačom domov.

— Hlúpa, — povedal Ignat, — záletných ženíchov si nehodno vybrať.

— Po-odliak! — vzlykala Katuška a zlostne si trhala orgovánové vlnené šaty, s ktorými dnes všetkých oslnila. — Zahanbil ma, čert mizerný!

— Drž sa Zachara, to bude najlepšie, — poučoval ju chladokrvne otec. — Zachar vie, čo chce, darmo si nenamýšľa.

Stepanida bola urazená práve tak ako i dcéra. Nadávala na Gundinovcov, na Xenu, čím ešte viac jatrila Katuškino srdce.

— Dcéruška, kašli na nich — na všetkých. Veď Zachar ťa zrejme chce. Mám ho zavolať?

— Za-vo-laj!

Zachar prišiel s Fedotom. Katuška, rozpálená, rozprávala prerývaným hlasom o „hanbe a urážke“. V návale hnevu priluhávala: mladý Gundin jej začal vravieť „také slová a náražky“, a keď ona nesúhlasila...

— Vtedy začal vystrájať hlúposti. Schytil Kudrajovu dievku, pred všetkými sa s ňou milkoval a mňa vydal na posmech.

Fedot chmúrno roztiahol nozdry.

— Tak to teda bolo.

Katuša luhala čoraz viac.

— Ja mám, reku, starú známosť so Zacharom, chcem ho zavolať a jeho priateľov, ktorých...

Pozrela úkosom na Fedota a Fedot od rozčúlenia len zachrčal. Preňho teraz bolo najdôležitejšie vedomie, že jeho súcit je niekomu potrebný.

— Pozvem ich, vravím mu. Nie, nie, hovorí on, to by som nechcel. Z toho vidieť, čo vlastne chcel.

Tackajúci sa Zachar ju chytil za ruky a kričal:

— Upokoj sa, preboha, upokoj sa! Veď my mu ukážeme, kde raky zimujú.

.......................................................................................

... posledná veta ...

A píšťala ako by sa radovala, nezadržateľne kričala a volala čoraz silnejšie, prehlušujúc vietor.

TIEFTRUNK, KAREL - DĚJINY MATICE ČESKÉ

TIEFTRUNK, KAREL


DĚJINY MATICE ČESKÉ
z uložení Užšího sboru musejního pro řeč a literaturu českou

Matice česká, Praha, 1881
V komissi u Františka Řivnáče
edícia Spisy musejní (154)
edícia Novočeská bibliothéka (24)

história
304 s., čeština
hmotnosť: 530 g

tvrdá väzba (dobová preväzba)
stav: veľmi dobrý

3,50 €

*kvaja* *kat-his*

SHARAMON, SHALILA - REJTETT ENERGIÁK

SHARAMON, SHALILA
BAGINSKI, BODO J.

REJTETT ENERGIÁK
A Csakra-tan fényében

Édesvíz Kiadó, Budapest, 1994

ezoterika
280 s., maďarčina
hmotnosť: 300 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*bruri* *kat-ezo*

A legtöbb ember az anyagi világot tartja az egyetlen, racionális gondolkodással felfogható valóságnak. Azonban a szemmel látható világ mellett létezik az energiarendszerek, energetikai mozgások, formák és színek egy másik tartománya is. Mindenki életében biztosan volt már olyan pillanat, amikor feltette magának ezeket a kérdéseket: "Ki vagyok én? Milyen erők működnek bennem? Milyen képességek rejlenek bennem? Hogyan tudnám ezeket a boldogság és az alkotás szolgálatába állítani?" Egyik tudomány sem képes ezeket a kérdéseket olyan összefoglalóan megválaszolni, mint a csakra-tan, vagyis az emberben rejlő energiaközpontokkal foglalkozó tudomány. A csakra-tan mély, átfogó képet nyújt az emberi szervezetben "dolgozó" finom erőkről. Ez a könyv szemléletes és érthető módon bemutatja a csakrák hatásmechanizmusát és működését. Ha megértjük a csakrák feladatát és harmonikus működésük fontosságát, teljes kép rajzolódik ki előttünk önmagunkról, testi és lelki állapotunkról. Ez a gyakorlati kézikönyv terápiák széles skáláját mutatja be a csakrák gyógyítására: a hang- és színterápiát, az aromaterápiát, a különböző jóga és meditációs technikákat. Ha megismerjük energiarendszerünket, és felfedezzük a bennünk rejlő lehetőségeket, kiegyensúlyozott, teljes emberré válhatunk.

RYCHLÍKOVÁ, EVA - SKRYTO V PÁTEŘI

RYCHLÍKOVÁ, EVA

SKRYTO V PÁTEŘI

Avicenum, Praha, 1985
edícia Rady nemocným
obálka Zdeněk Ziegler
1. vydanie
08-040-85

zdravie, zdravotnícka literatúra,
176 s., čeština
hmotnosť: 165 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,50 € PREDANÉ

*bruri* *bruri* *kat-zdr*

DAMBORSKÝ, JÁN - SLOVENSKÁ MLUVNICA

DAMBORSKÝ, JÁN

SLOVENSKÁ MLUVNICA
so zvláštnym zreteľom na pravopis
Podľa Gebauera-Ertla a Czambela pre stredné školy a a samoukov

Štefan Huszár, Nitra, 1924
4. opravené a doplnené vydanie

jazykoveda, učebnice,
266 s., slovenčina
hmotnosť: 380 g

tvrdá väzba (dobová preväzba)
stav: zachovalá, premeraná veku a používaniu

15,00 € PREDANÉ

*kat-uče*