sobota 1. februára 2020

MOZART, WOLFGANG AMADEUS - LISTY OTCI

MOZART, WOLFGANG AMADEUS

LISTY OTCI

V. Čechák, Praha, 1930
preklad Marie Erhartová, František Bartoš
číslovaný výtlačok č. 131

autobiografia, hudba, bibliofília, číslovaný výtlačok
94 s., čeština
hmotnosť: 152 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*






Vienne ce 27. jullet 1782.

Nejdražší, nejmilejší otče! — prosím Vás, pro všechno na světě Vás prosím, dovolte mi, abych se směl oženit se svou drahou Konstancí. — Nemyslete, že je to jen proto, abych byl ženat — na to bych dovedl ještě počkat. — Ale vidím, že to nevyhnutelně vyžaduje má čest, čest mé dívky, mé zdraví a spokojenost. — Mé srdce je zneklidněno, v hlavě mi víří — jak mohu pak na něco rozumného myslit, jak mohu pracovat? — Kde nabrat sil? — Většina lidí si myslí, že jsme již svoji — matka je proto rozzlobena — a ubohá dívka i já se tím k smrti utrápíme. — Tomu se dá tak snadno odpomoci. — Věřte mi, že ve Vídni, kde je tak draho, dá se právě tak lehce žít jako kdekoliv jinde; záleží to jen na hospodaření a na pořádku. —Ten není u mladého, zvláště však u zamilovaného člověka, nikdy. — Kdo dostane takovou ženu jako já, může být jistě šťasten. — Budeme žít docela klidně a skromně a přece budeme spokojeni. — A nestarejte se — vsázím se, že kdybych dnes, Bůh uchovej, onemocněl, nejvznešenější šlechtici by mne podporovali (a zvláště byl-li bych ženat). To mohu říci s jistotou. —Vím, že kníže Kaunitz mluvil o mně s císařem a s arciknížetem Maxmilianem. — Očekávám toužebně Vaše svolení, můj nejdražší otče — očekávám je určitě — závisí na něm má čest a sláva. — Neodkládejte tak dlouho radostnou chvíli, až sevřete v náruči svého syna s jeho ženou. — Líbám Vám lOOOkrát ruce a jsem Váš

nejposl. syn

W. A. Mozart.

P. S. Srdečně líbám svou milou sestru. Má Konstance se poroučí Vám oběma. Adieu.




VACEK, MIROSLAV - NA ROVINU

VACEK, MIROSLAV

NA ROVINU
Bez studu a bez příkras

Periskop, Praha, 1994
fotografie Karel Mevalda
1. vydanie
ISBN 80-901746-0-4

autobiografia, história, podpis autora
248 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 377 g

tvrdá väzba
stav. dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*








VELEL JSEM DIVIZI, ARMÁDĚ I FRONTU

Opravdu jsem frontu nakonce velel, ale zdaleka ne hned po příchodu z Akademie generálního štábu. Muselo uběhnout ještě devět let, než se tak stalo. Devět let, která při nezasvěceném pohledu nepředstavují ani tak dlouhou dobu, ale jak pro koho. Mně se občas zdálo, že při té práci stárnu nějak rychleji, než obracím listy v kalendáři. Příčin mohlo být jistě mnoho. Nedostatek zkušeností, které jsem dost často musel nahrazoval větší intenzitou práce, celková vypjatost vojensko-politické situace ve světě a z ní vyplývající požadavky na armádu, řešení zdánlivě bezvýznamných každodenních záležitostí, které patří také k životu, ale i mnoho zbytečných, byrokratických úkonů, kterých jsme se jen s obtížemi a zdlouhavě zbavovali a mnohých se nezbavili dokonce vůbec. Zákonitě to byla léta úspěchů i nezdarů, velká, větší, ale také úplně normální, malá cvičení, stovky a tisíce hodin strávených u podřízených útvarů ve snaze pomoci řešit jejich problémy, konfliktní situace s nadřízenými, ale i podřízenými, vlastní omyly a chyby, starost o výstavbu objektů důležitých pro obranu republiky, ale i péče o lidi a vojenskou techniku.

Když jsem pracoval ve funkci náčelníka štábu divize, měl jsem pocit, že dělám víc než můj velitel. Mnohdy mi vydal úkoly až ve večerních hodinách, kdy se vrátil se spoustou problémů od útvarů. Měl toho jistě také dost, ale pro mě a některé důstojníky štábu to byl signál, že máme před sebou ten den už třetí osmihodinovou šichtu. V té době jsem ale nedoceňoval jednu věc. Že jako náčelník štábu-první zástupce velitele jsem sice hodně pracoval, ale zodpovědnost nesl právě velitel. Mnohé z toho, co pro mě zůstávalo utajeno, jsem však mohl vzápětí po absolvování Akademie generálního štábu zakusit sám na sobě.

Snad jediné, co bych chtěl popřít, ale nemohu, bohužel, přesvědčivě dokázat, je to, že jsem nedychtil po dalších funkcích. Argument je snad pouze jeden. Většina lidí je normálních a s vyššími funkcemi si připouští i větší zodpovědnost. Výjimky i tehdy potvrzovaly pravidlo. V tom jsem byl asi dost neschopný, a proto jsem se nestal ani výjmečným. Přesto mi dnes někteří pánové stále připomínají moji závratnou kariéru, kterou přičítají pouze období tzv. normalizace. Nebudu se přít. Ale i já mám příklad. Z plukovníka jsem se stal armádním generálem po čtrnácti letech služby, když jsem předtím získal veškeré dostupné vojenské vzdělání a prošel nezbytnou praxí u vojsk. Nedávno nám pánové předvedli, že když je dobrá vůle, lze totéž v sametu stihnout na jedné funkci náčelníka generálního štábu za necelá dvě léta. Znám v naší armádě jenom jednoho člověka, který to stihl rychleji. Byl to armádní generál Alexej Čepička. Tomu to ovšem „přilepily“ na ramena všechno najednou a nesnažili se předstírat „normálnost" takovéhoto „revolučního“ aktu.

Tehdejší ministr národní obrany a“mádní generál Martin Dzúr mě ustanovil velitelem 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. Musím přiznat, že ne on, ale někteří pod ním se ptali, zda je pro mě přijatelné, abych se vrátil tam, kde jsem před sedmi lety skončil jako řadový pracovník štábu. Sám pro sebe jsem si jejich obavy rozluštil tak, zda v Karlových Varech a jejich blízkém okolí nemám z té doby pověst nemakačenka, opilce či hlupáka. Netrpěl jsem tímto komplexem a nestyděl jsem se ani za své politické a občanské postoje z předcházejících let. Pokud si snad někdo myslel, že mé sebevědomí bylo podepřeno tím, že většina důstojníků musela po roce 1968 odejít do zálohy, tak se mýlí. I od karlovarské divize odešli, ale podstatná část z nich, kolem 90 procent, zůstala sloužit.

Já jsem v tom, že se vracím, viděl i některé přednosti pro sebe. Znalosti z předcházející služby byly nezanedbatelnou výhodou. Zkuste si představit, jaký objem faktů je nutné si osvojit, než můžete alespoň nabýt dojmu, že rozhodujete o záležitostech spadajících do naší kompetence opravdu kvalifikovaně, na profesionální úrovni.

Karlovarská divize patřila tehdy ke svazkům stálé pohotovosti, což znamenalo, že byla schopna s počty osob a techniky, které měla už v míru, začít plnit bojové úkoly a v průběhu jejich plnění pak zmobilizovat zbývající, méně podstatnou část osob a dopravní





PAVLÍKOVÁ, ŠARLOTA - NEMČINA 5

PAVLÍKOVÁ, ŠARLOTA
SLIVKOVÁ OĽGA

NEMČINA 5
pre základné školy

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1990
ilustrácie Ondrej Slivka
1. vydanie
ISBN 80-08-00023-6

učebnice, jazyky,
248 s., slovenčina, nemčina
hmotnosť: 260 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

3,50 €

*gopal2*jaz*





FELDEK, ĽUBOMÍR - JANTÁROVÝ SVET

FELDEK, ĽUBOMÍR

JANTÁROVÝ SVET

Mladé letá, Bratislava, 1977
ilustrácie Miroslav Cipár
1. vydanie, 3.500 výtlačkov
66-183-77

rozprávky, knihy pre deti, poézia, literatúra slovenská,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 334 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, pečiatky v knihe

9,90 € PREDANÉ

*bib17* in *H-bar*FR








Bosá rozprávka

Bol jeden princ a jednu princeznú si chcel
vziať za ženu.
A ona k nemu prišla a on ju poslal preč.
Mohla sa za to poďakovať kameňu.
To ti bol taký kameň, ktorý mal aj reč.

Ten kameň ležal pri vchode na princov hrad 
a princezná naň stúpila a bolo zle.
Ten kameň nikoho na svete nemal rád 
a o tom, kto naň stúpil, vravel všetko oplzlé.

Princ si to teda vypočul a poslal ju preč.
Potom sa poškriabal však za uchom a šiel
ju navštíviť.

A povedal: — Vieš, je tam kameň, čo má reč.
Ten musíš prekročiť. Už vieš? Tak čakám.
Príď!

A ona bola šťastná a hneď v druhý deň 
bežala na ten hrad a stúpila zas na kameň. 
Kameň zas klial, princ plakal, princezná si
vzdychla: — Och,
ale keď ja tak rada chodím po tých kameňoch!
A takto pekne všetko skončilo sa.
Vieš, ona bola ešte veľmi maličká a veselá a bosá.


KAMENEC POD VTÁČNIKOM 1355 - 2005

KAMENEC POD VTÁČNIKOM 1355 - 2005

Obecný úrad Kamenec pod Vtáčnikom, 2005
zostavil Milan Šimo
ISBN 80-9693545-6-2

monografie
142 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 275 g

mäkká väzba
stav: výborný

9,90 € PREDANÉ

*bib19* in *H-bar*FL






MAJEROVÁ, MARIE - NEJKRÁSNĚJŠÍ SVĚT

MAJEROVÁ, MARIE

NEJKRÁSNĚJŠÍ SVĚT
román

Čin, Praha, 1928
edícia Proud (39)
2. vydanie

beletria, román, literatúra česká, podpis autora
236 s., čeština
hmotnosť: 445 g

tvrdá väzba
stav: výborný, bez prebalu

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Románový obraz českého života na vsi v okolí Prahy od doby před první světovou válkou až do prosincové události r. 1920. Jeho hrdinka, svou osobní zkušeností a svým poznáním kruté třídní podoby kapitalistického světa, dorůstá v revolucionářku, jež celou svou bytostí splyne s bojem za lidský život těch nejpotlačovanějších.







ŽIVOTE SLADKOSTI...

U vrat vily, kterou si kdysi koupil major Dworzak, aby tu v klidu a venkovských radostech ztrávil dobu svého pensionování, stanul muž v stejnokroji a zazvonil. Kaftanka již nedoslýchala, ale zvuk zvonku byl tak náhlý a prudký, že jí projel jako panský rozkaz. Ihned odložila žehličku a běžela zahrádkou otevřít. Majorka hned na začátku války propustila služebnou dívku, neboť v nejistých dobách válečných nevěděla, bude-li mít pro ni dosti jídla. Těžko sháněla poživu. Pouze Antonín Bilanský jí pravidelně dodával mouku. Nikdo jiný z obce nebyl jí zavázán. Každý se jí vyhnul, aby nemusil odříci. Ale majorka, žena odjinud, nedovedla prosit. Dovedla se však uskrovniti; vždyť celý svůj dívčí věk se uskrovňovala, aby nedotčeno zůstalo věno, které jí zaručovalo možnost sňatku s aktivním důstojníkem. Tíseň válečné doby v ní probudila nejdříve veliký strach, že nebude moci býti živa z nepatrného kapitálu, který zbyl po manželově smrti, a jejž sama nedovedla nijak využiti na svůj prospěch. Potom se do ní zaryla krutou bolestí, když odešel do války Roman, její modla. Den po dni podléhala více obavám a melancholii. Marně ji těšívali její přátelé, revírník a ředitel cukrovaru, marně jí nabízeli výhodné uložení peněz v různých podnicích, setrvávala umíněně při starém pořádku, a zařizovala se tak, aby vyšla s málem. Kaftanka přicházela vyprat a vyžehlit, umývala dva, tři talířky po panině obědě, smířila se s galerií obrazů, jako se smířila s nevděkem všech, kterým pomohla na svět, aniž se kdy zeptali, jak žije a co jí. Dětí se nyní rodilo velmi málo. Dávno již nebylo ctí míti jich mnoho, jako když panímáma Bilanská slehla po šesté a Kaftanka si netroufala vykonáváti, co za drahé peníze dělaly její družky ve městech. Bála se smrti a zákonů, bála se poctivě boha, že by ji na věčnosti za to trestal. Selky, které si ji v těžké hodince volaly ze starého zvyku, odbyly ji vyměřenou odměnou, lepším jídlem po tři, čtyři dny, co k nim docházela, a potom jim zase byla cizí. Přes to se snažila Kaftanka, aby její ruce nezatvrdly těžkou prací, jak se žádá na ženách jejího povolání, hledala si vždy posluhu čistou, zatím co Betyna odřela doma všecko hrubé dílo.

Posluha u majorky se jí dobře hodila. A zasmušilá, zúzkostlivělá majorka byla klidnější v přítomnosti staré ženy, nežli vedle smíchu, zpěvu a křiku, jakým by se projevovala mladá bytost. A když pak Roman přijel raněný do Prahy, rozechvěním ani nespala, dokud ho nespatřila. Zdálo se jí, že ho znova nabyla, a nyní se oň bála dvojnásob. Toho strachu, pokud byl v lazaretě! Té úzkosti, když odjel do Vídně a psal odtud jen krátké lístky v dlouhých přestávkách, v nichž ho vždy znovu viděla na frontě terčem italských kulí, granátů, děl, aeroplánů, plynových útoků, bajonetů. Od převratu Roman vůbec nepsal, a dny uplývaly nekonečné, prázdné, končící se nocí, která nepřinesla osvěžení. V jednom z těchto dní vylákal na ní revírník slib, že se konečně vezmou, aby nestála tak sama ve stáří, opuštěná a trpká. Majorka hledala nyní útěchy v této vyhlídce, ale zároveň trnula hrůzou, co tomu řekne Roman, až se vrátí. Neboť mateřské srdce nikdy nepochybovalo, že se vrátí. Mateřské srdce nikdy nepochybuje. 

...........................................................................................

... posledná veta ...

Ale pak ji únava opět zavřela oči, a když Roman skutečně vešel, nehýbala se již.



SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV - HLAS DOMOVA

SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV

HLAS DOMOVA

Státní nakladatelství děstké knihy, Praha, 1958
ilustrácie Václav Karel
prebal Václav Karel
zostavil Bohumil Polan
doslov Bohumil Polan
1. vydanie, 20.000 výtlačkov

poézia, podpis ilustrátora, literatúra česká,
128 s., čeština
hmotnosť: 246 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*








KOSATEC

Šel jsem na pouť do Hronova, 

matička mi řekla znova:
„Jen si pozor dej!
Až tam půjdeš přes tu loučku, 
sáhni jenom po kloboučku, 
ale nekoukej. ”

Z háječku jsem v luka zahnul, 
klobouček na oči stáhnul, 
však jsem viděl přec: 
u potoka, u rozcestí, 
viděl jsem na louce kvésti 
modrý kosatec.

Ba, že nebyl na potočí 
kosatec, — to modré oči,
a já se jich ptal:
"Smím-li já vás utrhnouti?"
Řekly: „Tak!” - A tak jsme k pouti 
šli už spolu dál!

GREEN, MAURUS - ZOMRELA, ALE ŽIJE

GREEN, MAURUS

ZOMRELA, ALE ŽIJE
Príbeh Marie Orsoly
(She died She Lives, In Search of Maria Orsola)

Nové mesto, Bratislava, 1998
edícia Príbehy a svedectvá
preklad Vladimír Hirko
obálka Ladislav Vančo
1. vydanie
ISBN 80-85487-52-7

náboženská literatúra, životopisy,
144 s., slovenčina
hmotnosť: 155 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,00 € PREDANÉ

*gopal2* in *H-parap*R5

Maria Orsola zomrela ako pätnásťročná, no okolo seba zanechala nezmazateľnú stopu. V čom teda spočíva jej výnimočná príťažlivosť? Prečo sa autor, ktorý ju nikdy nepoznal, pustil písať túto knihu? A prečo sa mnohí iní púšťajú do toho istého hľadania? Maria Orsola a jej priatelia našli nový spôsob, ako spoločne žiť a hľadať Boha. A hoci nebola nejakým výnimočným členom skupiny, všetko to veľmi intenzívne prežívala. Jej úsilie premeniť tento objav na drobné - pre ňu to znamenalo predovšetkým boj so svojím temperamentom - pretrvalo v jej denníkoch, v listoch, ktoré napísala a v živých spomienkach rodiny a priateľov. Maria Orsola nezomrela, žije naďalej - aj v tých, ktorých životy zmenila.








ÔSMA KAPITOLA

Prelom

Keď niekto neviditeľný vedie tvoj život, skôr či neskôr sa jeho skrytá aktivita ukáže cez tvoju osobu aj navonok. „Môj Otec pracuje doteraz, aj ja pracujem. “ (Jn 5, 17) Ak Maria poznala tieto slová, zdá sa, že si ich dosah uvedomila až po návrate do Valia. Osláviť Boha bolo to najdôležitejšie v jej živote a túžila po tom, aby sa vedela úplne oddať jeho vôli, ale čosi ju ešte zdržiavalo. Bolo to, ako keď sa motýľ nemôže dostať na svetlo a bije krídlami do okna, neuvedomujúc si, že mu ho musí najprv otvoriť neviditeľná ruka.

Ale táto ruka bola bezmocná, kým Maria nedala súhlas, a ten nemohla dať, kým si myslela, že všetko závisí od nej samej. Možno sa modlila tak, ako keby všetko záviselo od Boha, ale kým o tom nebola presvedčená v hĺbke svojho bytia, jej modlitba nebola pravá. Ešte stála pred úlohou dopracovať sa k pochopeniu, aká podstatná je jeho skrytá práca v jej duši; aká je táto práca zodpovedná za každý krok na jej ceste k nemu; ako jej práca zatiaľ spočíva len vo vyslovovaní súhlasu s každou jeho výzvou, i keď sa jej zdá, že všetko úsilie je jej vlastné. Ešte sa nedopracovala k tomu, aby v hĺbke svojej bytosti cítila plnosť a silu jeho slov: bezo mňa nemôžete nič urobiť. “ (Jn 15, 5)

Nie je jednoduché odvážiť sa ísť ďalej, ako je denné „áno“ Božej vôli, nie je jednoduché vzdať sa všetkého úsilia o kontrolu vlastného života a konečne zvolať: „Veď ma, Pane! Som tvoj! “ Mnohí ľudia nie sú schopní urobiť tento krok prv, ako sa ich svet úplne zosype, pretože len úplné ochabnutie im môže ukázať, že už absolútne nevládzu urobiť ani krok bez požiadania o Božiu pomoc. Zdá sa, že to sa dialo s Mariou. A všetko sa to odohralo v rozpätí troch týždňov. Zrazu sa jej všetko zrútilo, ona sa všetkého vzdala a Boh sa jej ukázal. Ukázal sa jej v úplne novom svetle ako Láska. Bolo to, ako keby bol on, Láska, v úzadí čakal na znamenie, aby mohol vstúpiť do plného svetla a ponúknuť sa jej ako jediné riešenie. A tým znamením bolo objavenie jej slabosti. Vo svojej rytierskosti však neočakával, že Maria bude vo svojej slabosti volať o pomoc. Keď však táto výzva predsa prišla, konal bleskurýchlo, lebo vedel, čo Maňa nemohla vedieť: že čas, ktorý jej zvyšoval do konca života, bol veľmi krátky.

Začalo sa to koncom septembra obdobím sebaľútosti:

„Maria! - to Marinella volá Marisu. Maria sem, Maria tam, ale nikto nikdy nepríde za mnou. Zaradili ma do skupiny len preto, že viem zaspievať najvyššie tóny, pretože viem zaspievať tie dve piesne. Inak čím som pre nich? Ničím. Ak sa vyskytne čosi, čo viem dobre robiť, zavolajú ma. Na zájazde ma chcú len preto, aby mohli zaradiť do programu tie dve skladby.

Bussoneová, Maria Orsola! Kto je to? Po prvé, niekto so škaredým menom. Po druhé, nevychované dievča, ktoré odvráva, robí zle druhým, je nezbedné, skazené, skoro vôbec nemiluje a nie je na nič súce. To som ja, odstrčená, ktorú druhí ťahajú za sebou, ak ju potrebujú. Som schopná len bláznovstiev, iba sa zosmiešňovať v očiach druhých a navonok ukazovať svoje chyby.

Poznala som niekedy Ideál? Keby som chodila na zájazdy, aby som sa bláznila s nejakým chlapcom, bolo by všetko o toľko jednoduchšie. Nikto ma nemá rád! Počas skúšok sa nik neusmeje a nepovie:, Hore hlavu, držím ti palce! ´ Keď spievam, každý si robí, čo chce, rozprávajú sa, smejú, vtipkujú s inými. Potom prídu a robia mi výčitky, že som slabo spievala, že do spevu nevkladám srdce... Tu prichádza mama a opýta sa ma, či zvládnem dve písomné úlohy týždenne, keď musím ísť dvakrát v týždni na hodinu spevu, a ešte na tretiu hodinu gitary k donovi Gigimu. Skrátka, chce, aby som sa vzdala gitary.

Fajn, nechám tak gitaru. Prestanem hrať. Je mi to jedno! Veď aj tak nie som schopná utiahnuť to všetko. Nič to, život je aj tak krásny. La vie, la vie, c’est la vie!

Aká som len skazená! Ako len týram mamu! Ona vôbec nechce, aby som sa vzdala gitary. Chce len, aby som si všetko rozmyslela a našla spôsob, ako to všetko zladiť. Rozhodla som sa však. Mám toho po krk! Vzdávam sa gitary. “


KOVAĽ, JURIJ - SKLENÝ RYBNÍK

KOVAĽ, JURIJ

SKLENÝ RYBNÍK
(Stekľannyj prud)

Mladé letá, Bratislava, 1983
preklad Elena Linzbothová
ilustrácie Viera Kraicová
1. vydanie, 11.000 výtlačkov
66-101-83

rozprávky, knihy pre deti, literatúra ruská,
30 s., slovenčina
hmotnosť: 168 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, pečiatky v knihe

0,20 € DAROVANÉ

*bib17*






DUBY

Prišla jeseň.

Brezy a osiky ohnivo zažiarili. Iba duby stáli uprostred lesa ako zelené ostrovy.

Jeseň sa skončila. Lístie opadalo. Les sčernel, stemnel. Iba duby v ňom svietili ako ostrovy starého zlata.

Zima dlho neprichádzala, a keď prišla, nezostal na stromoch ani lístoček. Lístie duba zhrdzavelo, zredlo, ale aj tak sa držalo na konároch až do jari.

Na jar sa rozvili puky na brezách, rozkvitol divý orgován, ale na dubových konároch stále šuchorilo staré lístie.

Duby stáli uprostred nového jarného lesa ako ostrovy minuloročnej jesene.


ŠTUBŇA, ANTON - TRNAVA

ŠTUBŇA, ANTON

TRNAVA

Osveta, Martin, 1970
Edícia obrazových publikácií
obálka Robert Brož
fotografie Anton Štubňa
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
70-019-70

monografie, publikácie obrázkové,
160 s., slovenčina
hmotnosť: 682 g

tvrdá väzba s prebalom

3,00 € stav: dobrý, pečiatky v knihe *bib19*H-bar*FL

PREDANÉ stav: dobrý, krátke venovanie *barpe*geo*
 
Trnava, centrum tabule medzi Malými Karpatmi a Váhom, metropola západného Slovenska, ležiaca medzi Bratislavou a svetoznámymi kúpeľmi Piešťany, stala sa roku 1238 prvá medzi terajšími slovenskými mestami slobodným kráľovským mestom. Križovatka starej českej cesty Praha—Budín a cesty Viedeň—Bratislava—Poľsko podmienila jej rozvoj: obchod, remeslá, vinohradníctvo držali toto mesto niekoľko storočí na výslní ekonomického, kultúrneho a politického života. Dnes je Trnava — „slovenský Rím“ — známa nielen množstvom kostolov, bývalou univerzitou z roku 1635, ale aj výrobou cukru a cukroviniek, automobilovými závodmi (bývalé Coburgove závody), výrobou sklených vláken, mechanických lisov, chemických výrobkov, Pedagogickou fakultou UK, futbalom, jarmokmi, i rozsiahlou výstavbou moderných štvrtí. Toto všetko — staré i nové — sa priam núka, aby ho fotograf zachytil a predstavil v obrazovej publikácii... Na pamiatku tým, ktorí toto mesto navštívili, pre informáciu tým, ktorí sa Trnavu chystajú navštíviť, ale i tým, ktorí radi listujú v našej histórii a obdivujú súčasnosť. Autor fotografickej časti Anton Štubňa podľa ideového návrhu Jozefa Šimončiča predkladá čitateľom hrsť krásy tohto starého a večne mladého mesta. Mlčanlivé hradby z 13. storočia, stredoveké vnútorné mesto so vzácnou architektúrou gotickou, renesančnou a barokovou, pamätné budovy — pamätníky kultúrnej minulosti, nové štvrte, priemyselný a obchodný ruch, rušné ulice i tiché zákutia parkov a pomníkov starej a novej slávy, i hlučné prostredie futbalového štadióna a chýrnych trnavských jarmokov — to všetko tvorí pestrú náplň tejto knihy, typickú atmosféru mesta, ktoré kedysi bolo kultúrnym centrom starého Uhorska. V knihe sa prihovára i básnik Viliam Turčány i archivár mesta Jozef Šimončič, ktorý v úspornej skratke vedie čitateľa bohatou históriou mesta a jeho umeleckými pamiatkami. Záver knihy tvorí resumé v reči nemeckej, anglickej a francúzskej. Obrazovú publikáciu o Trnave iste vďačne prijmú domáci a zahraniční návštevníci. Ale dobré služby vykoná aj medzi našimi krajanmi v cudzine.