ZILYNSKYJ, OREST - SLOVENSKÁ ĽUDOVÁ BALADA V INTERETNICKOM KONTEXTE

ZILYNSKYJ, OREST

SLOVENSKÁ ĽUDOVÁ BALADA V INTERETNICKOM KONTEXTE

Veda, Bratislava, 1978
edícia Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry (12)
prebal Jozef Szabó
ilustrácie Jozef Szabó
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
príloha: SP platňa
71-157-78

ľudová hudba, hudba, folklór,
440 s., slovenčina
hmotnosť: 960 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

28,00 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-7*

PhDr. Orest ZILYNSKYJ, CSc., (12. 4. 1923 v Krasnej, okr. Krosno, PĽR, + 16. 7. 1976 v lese neďaleko obce Trnava pri Laborci, okr. Michalovce) ako vedecký pracovník Ústavu pre českú a svetovú literatúru ČSAV v Prahe sa zaoberal literárnou históriou, literárnou kritikou a folkloristikou. Ako všestranne školený slavista si všímal vývin ukrajinskej literatúry v širokom historickom kontexte, najmä vo vzťahu k slovenskej a českej kultúre, ako folklorista zas folklór všetkých slovanských národov.

Na úseku folklóru sa orientoval na niekoľko tematických okruhov. Predovšetkým to bola teória folklóru a dejiny folkloristiky, ďalej výročná obradová poézia, ktorá sa postupne stala jednou z centrálnych tém jeho vedeckého záujmu. Výsledky dlhoročného štúdia zhrnul a zovšeobecnil v rozsiahlej monografii Ľudové dramatické hry u východných a západných Slovanov. Okrem toho to boli ľudové piesne a hrdinský epos u východoslovanských národov, najmä byliny a dumy, ako aj zľudovené piesne a poloľudová poézia, ktorá sa nachádza na rozhraní medzi folklórom a umelou poéziou.

Osobitne blízke mu boli balady, ktoré u slovanských národov skúmal na širokom pozadí ich konkrétneho kultúrnohistorického kontextu a interetnických súvislostí. Z tejto problematiky pripravil tri monografie: Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte, Ľudové balady Slovanov zakarpatskej oblasti a Ľudové balady východosloslovenských Ukrajincov. Tieto monografie predstavujú vyvrcholenie jeho vedeckovýskumnej a publikačnej činnosti. Autor v nich zhrnul poznatky svojho obsiahleho historicko-porovnávacieho štúdia, vďaka ktorému vytvoril diela prekvapujúce veľkým rozsahom, bohatým obsahom a hĺbkou vedeckého spracovania. Všetky balady dokumentuje nápevmi, presnou pasportizáciou, početnými variantmi národnej proveniencie a odkazmi na varianty iných slovanských i neslovanských národov.

Okrem spomenutých monografií výsledkom jeho tvorivého úsilia vo vedeckovýskumnej a publikačnej činnosti je vyše 200 štúdií, príspevkov, článkov, úvodov a doslovov i recenzií, ktoré sú uverejnené v rozličných slovenských, českých, ako aj zahraničných odborných časopisoch, zborníkoch a knižných vydaniach.

KLENOTNICA SLOVENSKEJ ĽUDOVEJ KULTÚRY ako populárno-vedecká edícia Národopisného ústavu SAV v Bratislave usiluje sa sprístupniť širokej verejnosti našej i zahraničnej najtypickejšie prejavy tradičnej ľudovej kultúry materiálnej, duchovnej a folklórnej oblastného alebo celoslovenského významu. Jednotlivé práce podávajú ucelený pohľad na spracúvaný národopisný jav alebo úsek slovenskej ľudovej kultúry.

V stručnej štúdii doloženej bohatou dokumentačnou prílohou podávajú genézu a vývin javu až do súčasnosti, pričom zhodnocujú nielen jeho význam, ale aj podiel v tradičnej ľudovej kultúre na Slovensku.

NOVELLI, LUCA - MOJA PRVÁ KNIHA O POČÍTAČOCH

NOVELLI, LUCA

MOJA PRVÁ KNIHA O POČÍTAČOCH
(Il mio primo libro sui computer)

Mladé letá, Bratislava, 1988
preklad Juraj Wiedermann
1. vydanie, 27.000 výtlačkov
066-098-88

knihy pre deti, výpočtová technika,
64 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,70 € PREDANÉ

*svama* in *H-tv-1*

Zúčastníte sa spolu s Lenkou, Tomášom a psom Bonym na ich prvých stretnutiach s počítačmi. Pomocou vtipných obrázkov a zasväteného slovného výkladu môžete poznávať zaujímavý a zábavný svet výpočtovej techniky. V knihe sa dozviete niečo o

— histórii výpočtovej techniky — od rímskeho abaku až po mikroprocesory z Kremíkového údolia

— základných počítačových pojmoch, ako je binárna číselná sústava, programovací jazyk, programovanie, pamäť, CPU

— súčasnom využití počítačov v obchode, školách a domácnostiach

— využívaní počítačov v budúcnosti.

Informatívna a zábavná kniha, ktorá vás poučí doma alebo v škole.

HÁJEK, VÁCLAV - PRACUJEME S DREVOM

HÁJEK, VÁCLAV

PRACUJEME S DREVOM

Alfa, Bratislava, 1990
edícia Knižnica Urob si sám
ISBN 80-05-00527-X

hobby, domácnosť,
376 s., 477 čb obr., 19 tab., slovenčina
hmotnosť: 622 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, strany 2-14 oddelené od väzby

8,00 € PREDANÉ

*svama*in *H-2-5*

GONDA, ALEX - SPOMIENKY NA ZAŠLÉ ČASY

GONDA, ALEX
(Alexander Goldstein)

SPOMIENKY NA ZAŠLÉ ČASY

Zing Print, Bratislava, 2007
1. vydanie, 400 ks

história, memoáre, autobiografia, holocaust, II. svetová vojna,
248 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 296 g

mäkká väzba
stav: výborný

3,00 € PREDANÉ

*svama*

Autor tejto knihy Alex Gonda, vlastným menom Alexander Goldstein, narodil sa októbra 1921 v Nitre. Detstvo a roky dospievania prežil v Nitre a neskôr v Bratislave Po oslobodení sa usadil v Bratislave, založil si rodinu a pracoval ako projektant elektroinštalácií. V r.1967 emigroval s manželkou, dcérou a a synom do Izraela. Aj tam pracoval ako projektant do vysokého veku. Siedmi súrodenci žili na Slovensku, v Čechách, v Anglicku, v Izraeli a v USA. Rodina bola vždy veľmi súdržná a hneď po nežnej revolúcii opakovane prichádzal náš strýko Šanko na Slovensko a do Čiech, ktoré rovnako miloval. Žiaľ, starších súrodencov postupne strácal a stretávali sme sa potom s ním my, mladší, jeho netere a synovci. Náš strýko Alex bol aj vo svojej osemdesiatke vo výbornej telesnej a duševnej kondícii. Tak ako on nemal kedysi čas na rozhovory so svojimi deťmi, to isté platilo aj o nás a našich rodičoch. Preto sme vždy veľmi radi počúvali jeho spomienky na detstvo, huncútstva našich rodičov, strýkov a tiet a so slzami sme počúvali o velkých útrapách chudobnej židovskej rodiny v predmníchovskom Československu a za Slovenského štátu. Holocaust zázrakom prežili všetci súrodenci Goldsteinovci, stratili však svoju drahú matku. Strýkovo rozprávanie o holocauste má bez zveličenia výpovednú hodnotu dokumentárneho filmu. Jeho spomienky na najstrašnejšiu genocídu v histórii ľudstva nevybledli ani po takmer šesťdesiatich rokoch. Naopak, miestami so zolovským naturalizmom maľuje šokujúce výjavy z dobytčích vagónov, koncentračných táborov a pochodov smrti.. Dramatické rozprávanie o tragédii európskeho židovstva je neoceniteľnou odpoveďou všetkým pochybovačom , ktorí popierajú a bagatelizujú holocaust. Strýko kráčal s dobou, rýchlo si osvojil výdobytky techniky a bravúrne zvládol prácu s počítačom a s internetom. Na prelome storočí nám začal posielať prvé pokusy písania svojich spomienok, ktoré chcel venovať len najbližším. Veľmi sa nám páčili, povzbudzovali sme ho v písaní a agilný strýko nám posielal ďalšie a ďalšie stránky alebo prepracované časti svojich memoárov. Boli sme nadšení a stále viac presvedčení, že jeho spomienky sú jedinečné, cenné aj pre iných čitateľov a možno aj historikov. Súhlas strýka na publikovanie jeho Spomienok na zašlé časy sme dostali tesne pred jeho skonom. Zákerná choroba ukončila jeho životnú púť krátko pred dovŕšením 85-ky, ktorú plánoval osláviť s nami na Slovensku. V mene jeho detí Danky a Ivana, ako aj všetkých žijúcich i nežijúcich členov našej rodiny ďakujeme strýkovi Alexovi za neoceniteľnú autentickú, pritom však farbisto a pútavo vyrozprávanú „rodinnú epopeju“. Ďakujeme ďalej všetkým, ktorí pomohli uzrieť tejto knižočke svetlo sveta, osobitne našim priateľom Ing. Tomášovi Langovi, CSc., a jeho manželke Agike a v neposlednom rade vydavateľovi ZingPrint, s.r.o. Pavlovi Zavarskému, blízkemu to priateľovi výtvarníka Ivana Gondu, autorovho syna žijúceho v Holandsku, ktorý navrhol titulnú stranu obálky týchto pamätí svojho otca.

Po „poslednej večeri“ v sereďskom tábore uložil som sa na pričňu a želal som si len rýchlo zaspať. Spánok neprichádzal a namiesto kýženého spánku vracali sa spomienky na prežité šikanovania maďarskými žandármi.

Úsilie tieto zahnať sa nijak nedarilo a trvalo to veľmi dlho, kým nakoniec únava z útrap tohto dňa zvíťazila, a zaspal som nepokojným spánkom. Často ma však zobudili moje vlastné výkriky vyvolané desivými snami, ktoré ma prenasledovali v strašných snových formách a nedali mi odpočinku. Nad ránom, zaliaty studeným potom, zobudil som sa na hlasnú vravu a na príkazy zoradiť sa ku raňajkám. Zakrátko som už stál v rade čakajúcich pred barakom, kde sa rozdával teplý čaj a krajec chleba. V ktoromsi okamžiku pocítil som čiusi ruku na mojom pleci. Keď som sa obrátil, uvidel som pána Freia, ktorý mi podával papierové vrecko naplnené jabĺčkami. Vzal som z jeho rúk vrecko a naše pohľady sa stretli. Zračili sa v nich nevypovedané slová. Mal som pocit, že mi chcel ešte čosi povedať. Ale on už nepovedal ani slova, rýchlym pohybom sa zvrtol a odchádzal - len vrecko s jablkami ostalo v mojich rukách.

Bolo chladné jesenné počasie a ja som sa triasol od zimy. Moje sáčko ma veľmi nechránilo pred chladom novembrového rána, pomyslel som na svoj teplý, vlnený sveter, ktorý som zanechal vo svojej kancelárii pri mojom zaistení gestapákmi. V rade čakajúcich na prídel raňajok čoraz viac sa povrávalo, že tejto noci boli na nákladnej rampe pristavené vagóny a dnes bude vypravený transport v počte tisíc ľudí. Teda pán Frei vedel, že budem zaradený do tohto transportu. Preto tie jablká na cestu a ten pohľad na rozlúčku. Pocit nemohúcej bezmocnosti lomcoval mojím vnútrom. Nemohol som sa vyrovnať s tým, že mi už nič nepomôže, že som už vyčerpal všetky svoje možnosti a neostalo mi v tejto hre viac túzov vymaniť sa spoločnému osudu tisícov z nás. Uvedomoval som si, že som túto hru s touto nenásytnou a pažravou obludou prehral a dospel som na koniec svojej cesty - vzdal som sa - priznávajúc svoju porážku.

Len čo som pri raňajkách strovil posledný lomtík chleba, zaznel povel ku rannému nástupu celého tábora. Gardisti a maďarskí žandári nás s krikom zoradili na táborovom nástupišti a po skončení sčítania počtu nastúpených predstúpil pred naše rady gardistický dôstojník v sprievode jedného zo židovskej administrácie, držiac v rukách fascikel. Po hlasnom povele, aby sme stáli v pozore, oznamoval gardista, aby každý, ktorého meno bude prečítané, vystúpil hneď z radu a postavil sa na ľavú stranu nástupišťa. Nato pokynul vedľa stojacemu s fasciklom, aby započal s čítaním zoznamu. Z úst tohto muža trúsili sa mená Adlerov, Braunov, Drechslerov, Epsteinov, Fischerov a keď prišiel ku Goldsteinom - vystúpil som, aby som sa zaradil do skupiny tých, ktorí už stáli na ľavej strane nástupišťa. Ďalej som už nevnímal citáciu mien, lebo ma veľmi začala drviť zima. Neviem, či som sa viac triasol od pocitu skutočnej zimy, alebo od strachu pred touto cestou ku bitúnku európskeho židovstva - do Osvienčimu.

Ľavá strana nástupišťa tábora sa začala preplňovať a gardisti so svojimi maďarskými kumpánmi začali túto masu ľudských postáv krikom a pomocou obuškov formovať do päťstupov. Okolo deviatej hodiny, keď zubatým lúčom novembrového slnka sa podarilo predrať cez mierne zamračené nebo, stálo tisíc ľudí - dvesto radov v päťstupe - prichystaných na naloženie do dvanástich dobytčích vagónov, pristavených v noci ku nákladnej rampe sereďského tábora. Na povel pohla sa táto takmer sto metrov dlhá masa v smere ku prichystaným dobytčím vagónom. Akoby z humánnosti do prvého vozňa dali nastúpiť rodinám s deťmi ako prvým a na doplnenie celkového počtu 80 až 85 ľudí vo vagóne bola táto kvóta doplnená mužmi alebo ženami bez rodín.

Tento „nástup pasažierov“ bol sprevádzaný krikom a nadávkami gardistov a žandárov. Keď humanita opustila gardistov a začali členov celistvých rodín rozdeľovať do rôznych vagónov, započal zúfalý plač a lamentovanie matiek a nariekavé volanie detí po svojich rodičoch. Hlasné protesty rodinných príslušníkov boli umlčiavané údermi obuškov. Táto scéna doplňovala tento neľudský obraz nakladania „ľudského dobytka“ do transportných vagónov. Stál som vo svojom rade na rampe, pozorujúc chvíľu ľudí namáhavo vlečúcich ťažké kufre a batohy, od ktorých sa ani v tejto chvíli nemohli lúčiť. Koľko úderov museli prijať od žandárov, pokiaľ sa im podarilo s týmito batožinami dostať sa do vnútra vagóna!

Mne sa v tejto chvíli vynoril v pamäti uprchlík z osvienčimského koncentráku, ktorý prišiel do nášho svätojurského vojenského tábora porozprávať nám o svojich zážitkoch za drôtmi tohto koncentráku. Rozprával nám aj o nákladnej rampe, kde zvláštne komando väzňov, zvané „Kanada“, novoprišlých "oslobodzovali“ od týchto kufrov s ich posledným majetkom ešte pred ich selekciou do plynových komôr alebo na roboty. Obsah ich zavazadiel obohatil jednak sklady SS, a nie v malej miere aj vačky týchto prefíkaných "Kanaďanov“. Pomyslel som si v tej chvíli: ako silný je vzťah k poslednému majetku a aká je to „márnosť nad márnosť“. Z mojich biblických úvah som bol prerušený úderom pažby do rebier a s hlasitou výzvou pratať sa rýchlo do

SCHMIDT-WEISSENFELS, EDUARD - CÍSAŘ JOSEF II.

SCHMIDT-WEISSENFELS, EDUARD

CÍSAŘ JOSEF II.
Kniha pro lid českoslovanský dle A. Hellmutha
vzdělná od J. Sl. Haštalského
s 80 vyobrazeními od V. Barvitiusa, B. Laufbergera, P. Maixnera, G. Manesa a K. Svobody

I. L. Kober, Praha, 1862

história, životopisy
336 s., čb il., čeština
hmotnosť: 692 g

tvrdá väzba
stav: väzba uvoľnená

MOMENTÁLNE NEPREDAJNÉ

*H-6-6*

Křižácké tažení papežovo. 

Víme již, že od roku 1775 Pius VI, byl papežem, a jakým způsobem opravy Josefovy uvítal. Vychování a náklonnost učinily příznivcem Jezovitův. Netroufal sice sobě, aby se pokusil o navráceni práv jejich řádu, avšak tím spíše propůjčoval ucha svého jejich vlivu. Arcibiskup Vídeňský, kardinál Migazzi, byl jeho přítel a rádce; mužové stejného smyšlení s Migazzim seděli v radě papežově. Sotva že císařský dekret o zrušení klášterův byl osvědčil, že Josef moc Říma rázně chce podkopati, usnešeno jest v táboře římském, že se násilí tomuto nebude více trpně odporovati, stížnostmi a protesty, alebrž že se zápas taktéž beze všeho ohledu podnikne. I doléhalo se na papeže, aby blesků svých užil, kletbu na kacířského císaře dal a všechny katolíky k zřejmé vzpouře proti němu vyzval.

Avšak Pius VI. byl jiného minění. Povaha jeho příčila se tak rozhodnému prostředku, zápas na smrt a život jej nikterak nevábil. Byltě ješitný a zevnějšek jeho ovšem jej k tomu ponoukal, neboť půvab a ušlechtilé chování jevily se i při vykonávání kněžských jeho povinností. Krása jeho řečí byla pověstná i uměl tak výtečně lidi přemlouvati, že mu dáno příjmí „přemlouvače." Měl-li tudíž nějaké zbraní užiti, toť měla býti taková, s níž tak mistrně zacházeti uměl. Odhodlán, že se císaři na odpor postaví, chtěl to činiti s půvabem a co dvořan, vítězství jeho mělo se uskutečniti diplomacií, vlastními jeho vlohami. Blouznivec, jakým byl, měl za to, že jest to bohulibější a pro slávu tiary slavnější, když zbloudilého císaře mocí náboženství zase uvede v lůno církve, než aby násilně vystupoval proti němu, kterýž mocí svou daleko jej předčí, a jehož tvrdošijná mysl popuzena jsouc v zápasu s Římem až k nejhoršímu by setrvala.

Papež započal tudíž na novo vyjednávati s císařem; i nařídil svému vyslanci ve Vídni, kardinálu Garampimu, aby ještě jednou se vší odhodlaností dvoru vídeňskému domlouval. Dle toho jaké výsledky vyjednávání toto by mělo, chtěl papež v dalším svém počínání se ustanoviti. Na všechen způsob ale měl býti císař přemožen.

Garampi odebral se tudíž ku knížeti, státnímu kancléři, a domluvu svou rázně přednesl. „Zákony církevní,“ pravil, „byli jsou povždy všichni mocnářové rakouští zachovávali, a příklad tento nábožné mysli, spravedlivosti a shody, jejž panovníci rakouští byli dali na jevo, měl za účinek, že žádný z tolika v náboženství katolickém věrně setrvalých princů v rozsáhlé říši německé nikdy se nebyl odvážil, aby vykonáváni moci své rozšiřoval nařízeními o vlastnictví církve, aby obrátil důchody její k jiným věcem, k jakovýmž pobožný úmysl zakladatelův jich nikdy neustanovil, aby zrušil ústavy řeholí, církví slavně zavedených, a tudíž poddané donutil, aby slibů Bohu povinných nedbali a povolání svému živy býti nemohli. Nikdo z nich se k tomu posud neodvážil.“

Kounic při tomto slově vpadl mu do řeči a odvětil úštěpačně: „Když tak nerozvážlivých slov se užívá, jako že jsme se odvážili, vykonávání moci tak daleko rozšiřovati, toť ovšem dává papež příčinu k závěrku, že si císař nepočíná co katolický panovník. Jeho Majestát ale učinil vše, co ohledem řeholí byl nařídil, na základě svých práv a své moci, jakož i za příčinou, že musí učiniti, co mu nejvyšší a zvláštní jeho moc ukládala. Císaři netřeba, aby se za to zodpovídal; i nepřipustí nikdy, aby jakákoliv cizí moc osvojovala si vliv na uzavření, jež bez odporu nejvyšší politické moci „svrchovanosti“ přísluší.“ Garampi na novo dotíral; ale státní kanclíř vpadl mu na novo do řeči, pravě, že se nechce dále pouštěti v rozbíráni o věcech, o kterýchž smýšlení císařovo dostatečně jest známo.

Když odpověd tato do Říma se donesla, strhl se nový povyk i doléhalo se tím více na papeže, aby klatbu vydal. Touž dobou ale oznámil Kounic papežské radě zcela jednoduše, že císař od nynějška

DUMAS ML., ALEXANDRE - DÁMA S KAMÉLIEMI

DUMAS ML., ALEXANDRE

DÁMA S KAMÉLIEMI
(La Dame aux Camélias)

Práce, Praha, 1965
edícia Příliv (16)
obálka Mir. Hrdina
2. vydanie, 60.000 výtlačkov
24-094-65

beletria, román
160 s., čeština
hmotnosť: 160 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,80 € PREDANÉ!

*svama*

Dáma s kaméliemi (1848, La Dame aux camélias) je autobiograficky založený romantický román velké nešťastné lásky, jehož autorem je francouzský spisovatel Alexandre Dumas mladší. Po velikém úspěchu, kterého román dosáhl, jej autor roku 1852 také zdramatizoval. Podle románu napsal roku 1853 italský skladatel Giuseppe Verdi operu La traviata. Hlavní hrdinka knihy, krásná pařížská kurtizána Markéta Gautierová, má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou Alexandre Dumas mladší miloval, a o níž málokdo věděl, že její život provází zničující plicní choroba. Příběh se odehrává v Paříži v první polovině 19. století. Zprvu vypravován autorem, další část tvoří vypravování Armanda Duvala, který Markétu miloval, a také pasáže z dopisů a z deníku.

Pokoj, do kterého se uchýlila, ozařovala jediná svíce na stole. Markéta ležela na pohovce s uvolněným šatem, jednu ruku si tiskla k srdci a druhou měla volně spuštěnou. Na stole stálo stříbrné umyvadlo zpolovice naplněné vodou, která byla mramorovaná krvavými nitkami.

Markéta byla křídově bledá a polootevřeným i ústy lapala po dechu. Chvílemi se jí hruď dmula táhlým nadechnutím a po výdechu jako by se jí poněkud ulehčilo, oddávala se několik vteřin pocitu úlevy.

Přistoupil jsem k ní a jelikož se ani nepohnula, usedl jsem a uchopil ji za ruku spočívající na pohovce.

„Ach, to jste vy,“ řekla s úsměvem.

Vyhlížel jsem patrně vzrušeně, protože dodala:

„Vy jste také nemocen?“

„Nejsem. Ještě vás něco bolí?“

„Už jen trochu.“ A setřela si kapesníkem slzy, které jí kašel vehnal do očí. „Jsem už tomu zvyklá.“

„Zabíjíte se, madam,“ řekl jsem jí dojatě. „Chtěl bych být vaším přítelem, vaším příbuzným, abych vám mohl zabránit takhle si poškozovat zdraví.“

„Ach, nestojí to opravdu za to, abyste se znepokojoval," odporovala mi trochu zatrpkle. „Hleďte, zda se ostatní o mne starají! Vědí totiž dobře, že se s touhle chorobou nedá nic dělat.“

Pak vstala, vzala svíci, postavila ji na římsu krbu a podívala se do zrcadla.

„Jak jsem bledá!“ řekla, urovnávajíc si šaty a přihlazujíc si rukou uvolněné vlasy. „Eh, co! Vraťme se ke stolu. Půjdete?“

Já však seděl, ani jsem se nepohnul.

Pochopila, že mne výjev vzrušil, neboť ke mně přistoupila a podávajíc mi ruku, pravila:

„Nu tak, pojďte.“

Vzal jsem její ruku, přiložil jsem ji ke rtům a skropil dvěma dlouho zadržovanými slzami.

„Ach, vy jste dětina!“ řekla, usedajíc znova vedle mne. „Vy pláčete! Co je vám?“

„Jistě vám připadám bláhový, ale to, co jsem právě viděl, mne velmi bolí.“

„Jste příliš ušlechtilý! Čemu se divíte? Nemohu spát, a musím se proto trochu rozptýlit. A pak, je-li takových dívek jako já o jednu více nebo méně, co na tom ? Lékaři říkají, že krev, kterou vykašlávám, je z průdušek. Tvářím se, jako bych jim věřila. Více už jim nemohu vyhovět.“

„Poslyšte, Markéto,“ řekl jsem s dojetím, jež jsem už nedokázal skrýt, „nevím, jak dalece ovlivníte můj život, ale vím zcela určitě, že v této chvíli není nikdo, ani sestra, o koho bych měl takový zájem jako o vás. A už je tomu tak od chvíle, kdy jsem vás spatřil. Proto vás proboha prosím, šetřte se a nežijte už takhle!“

„Kdybych se šetřila, zemřela bych. Jediné, co mne drží naživu, je horečný život, kterým žiji. A pak, šetřit se je dobré leda pro ženy, které mají rodinu a přátele. Ale jakmile my už nemůžeme hovět ješitnosti a zábavě svých milenců, opustí nás a po dlouhých dnech přijdou dlouhé večery. Dobře to znám, víte, protože jsem byla dva měsíce upoutána na lože. Po třech týdnech už mne nenavštívil nikdo.“

„Pravda, nic pro vás sice neznamenám,“ pokračoval jsem, „ale kdybyste si přála, ošetřoval bych vás jako bratr, nehnul bych se od vás a vyléčil bych vás. A až byste se zotavila, mohla byste opět žít dosavadním způsobem života, kdybyste chtěla. Jsem však přesvědčen, že by vám lépe vyhovoval klidnější život, v němž byste byla šťastnější a který by vám uchoval vaši krásu.“

„Takhle smýšlíte dnes večer, protože jste rozesmutnělý vínem, ale neměl byste tu trpělivost, o které mluvíte.“

„Dovolte mi, Markéto, abych vám připomenul, že jste byla dva měsíce nemocná a že jsem se po ty dva měsíce denně chodil přeptat na vaše zdraví.“

„To je pravda, ale proč jste se ani neukázal?“

„Protože jsem vás tehdy neznal.“

„Je třeba takových ohledů k děvčeti mého druhu?“ „Vždycky a ke každé ženě; aspoň podle mého názoru.“

„A vy byste mne ošetřoval?“

„Ano.“

„Byl byste stále u mne?“

„Ano.“

„I v noci?“

„Stále, pokud bych vás nenudil.“

„A jak tomuhle říkáte?“

„Oddanost.“

„A z čeho pramení?“

KUDELA, JAN - POVIEDKY O ZVIERATKÁCH

KUDELA, JAN

POVIEDKY O ZVIERATKÁCH

Štátne nakladateľstvo, Praha, 1932
edícia Papršleky (11)
preklad Tvrdoň
ilustrácie Cihelka

beletria, próza krátka, rozprávky,
174 s., slovenčina
hmotnosť: 247 g

tvrdá väzba
stav: ošúchaná väzba, dobové knižničné pečiatky

9,00 € PREDANÉ

*svama*

OSVALD, RICHARD - OBRADOSLOVIE

OSVALD, RICHARD

OBRADOSLOVIE
(Liturgika)
Učenie o svätých obradoch cirkvi katolíckej
Pre katolícke dietky

Spolok Svätého Vojtecha, Trnava, 1933
9. ilustrované vydanie

náboženská literatúra,
80 s. čb obr., slovenčina
hmotnosť: 69 g

mäkká väzba
stav: chýbajúca predná strana obálky

PREDANÉ

*svama*nab*

FILKORN, EUGEN - RÍMSKO-KATOLÍCKE OBRADOSLOVIE PRE STREDNÉ ŠKOLY

FILKORN, EUGEN

RÍMSKO-KATOLÍCKE OBRADOSLOVIE PRE STREDNÉ ŠKOLY

Kníhtlačiareň Únia, Bratislava, 1936
9. nezmenené vydanie

náboženská literatúra, učebnice,
128 s., čb obr. slovenčina
hmotnosť: 191 g

mäkká väzba
stav: dobrý, chrbát knihy natrhnutý

PREDANÉ

*svama*in *H-2-5*

(Voľba a korunovanie pápeža.)

Prvého biskupa Cirkvi, rímskeho pápeža, volí kardinálsky sbor. Koná sa to voľbou, ktorá je najvýznamnejším právom kardinálov. Priebeh voľby je tento.

Po smrti pápeža v desiaty deň utiahnu sa kardináli v oddelenú miestnosť, takzvané konklave, kde bývajú v celách. Každý deň štyrikrát tajne hlasujú, kým daktorý nedosiahne dve tretiny odovzdaných hlasov.

Nový pápež prijme nové meno, čo sa oznamuje ľudu a hneď zahrmia delá a zvoní sa. Právo vysvätiť zvoleného pápeža, ak ešte nie je biskupom, prislúcha najstaršiemu biskupovi kardinálovi.

O osem dní býva nový pápež korunovaný. Slávnym sprievodom nesú pápeža do chrámu sv. Petra, pri čom obradník zapáli tri kusy kúdele a za každým hovorí: Svätý Otče! takto mizne sláva sveta. Po omši sv. na pavlači chrámu položí mu najstarší kardinál na hlavu trojnásobnú korunu. Po tom udeľuje pápež požehnanie — urbi et orbi, Rímu a celej zemi.

30. O stave manželskom.

(Pojem stavu manželského.)

Stav manželský je sviatosť, v ktorej dve slobodné osoby, mužský a ženská, vstupujú do nerozlučiteľného sväzku životného a dosiahnu od Boha milosť, aby povinnosti manželské až do smrti verne plnili. Povinnosti manželov sú: 1. aby v láske a vo vernosti spolu žili; 2. aby dietky svoje nábožne vychovávali.

(Ustanovenie sviatosti.)

Stav manželský ustanovil sám Boh v raji, keď stvoril Evu a dal ju Adamovi za manželku a hovoril dm; „Ploďte sa a rozmnožujte sa a naplňte zem.“ Stav manželský, čiže smluvu manželskú medzi pokrstenými na sviatosť povýšil Ježiš. Kristus, a to dľa niektorých sv. Otcov na svatbe v Kane. Sv. Pavel nazýva manželstvo „tajomstvom veľkým v Kristu a Cirkvi“, lebo je ono obrazom spojenia Kristovho s Cirkvou. Spojenie toto však je plné milosti, teda aj jeho obraz musí byť plný milosti, to jest: sviatosťou.

(Nerozlučiiteľnosť manželstva.)

Kresťanské manželstvo je nerozlučiteľné, to jest: dokiaľ žijú obidve stránky, ani jedna z nich nijakým spôsobom nemôže vstúpiť do nového manželstva.

Manželstvo je nerozlučiteľné, lebo: 1. dľa slov Kristových: „Čo Boh spojil, človek nech nerozlučuje“; a zasa: „Každý, kto prepustí svoju manželku a vezme si inú, cudzoloží; a kto si berie prepustenú od muža, cudzoloží.“ 2. Cieľom manželstva je: blaženými učiniť manželov; ale tohoto cieľu by sa nedosiahlo, keby už pri sobáši povstala myšlienka, že manželstvo netrvá až do smrti. 3. Verejné blaho, zvlášte výchova dietok, tiež požaduje nerozlučiteľnosť manželstva. Rozsobáš je hrobom národov.

LANOCITA, ARTURO - SOFIE LORENOVÁ

LANOCITA, ARTURO

SOFIE LORENOVÁ
(Sofia Loren)

Orbis, Praha, 1970
edícia Filmová knihovna
preklad Dagmar Hubená
predslov František Goldscheider
obálka Soňa Valoušková
1. vydanie, 30.000 výtlakov
11-025-70

životopisy, film
88 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 226 g

mäkká väzba
stav: dobrý

1,50 € PREDANÉ

*svama*

Nebo alespoň začátek štěstí; popravdě řečeno, efemérni zmínka o Sofii Lazzaro na plakátech nevzbudila v nikom žádné pohnutí, byla to soukromá záležitost rodiny Scicolone. A když se na počátku roku 1952 Luigi Comencini, tenkrát jeden z režisérů, nejvíce dychtivých úspěchů (ale také jeden z nejtrudomyslnějších; vždycky jsem se jej zapomněl zeptat, proč je neustále tak ustarán), rozhodl natočit film o pouličních děvčatech, jakousi patetickosociální sondu, byla jedna malá úloha nabídnuta také té takzvané Lazzaro.

Ve filmu se předvádělo — nikoli bez mírného násilí na skutečnosti — kterak se k prostituci uchylují oběti sobectví a dalších odporných vlastností vykořisťovatelských vrstev; čili že pouliční dívky jsou, celkem vzato, neodvolatelně předurčenými objekty neštěstí. A když už ne filmové frašky, tedy určitě melodramatické fotoromány časopisu Sogno musely přivést režiséra na myšlenku, aby do seznamu vhodných nešťastnic, nadaných vlohami k utrpení, pojal také onu nápadnou osmnáctiletou děvuchu, která se na stránkách seriálů tak důvěrně obeznámila s mukami vášně. Comencini ze Sofie udělal mladičkou svobodnou matku, svěřiv jí úkol trpět, když byla upadla do spárů nekalé společnosti. Živit dítě bez otce, snášet odpudivou klientelu uslintaných starců, platit odpornou daň organizovaným parazitům — utrpení, jež musela Sofie snášet ve filmu Obchod s děvčaty, volalo po dojetí celého parteru, a také se mu jej dostalo. Ale byl to jen kamének velké mozaiky, herečka, která tu odtrpěla kousek z všeobecného hoře, zmizela po okrajové epizodě, nezpůsobilé nějakého prohloubení.

Nejlepší kousky dortu připadly interpretům, vyjmenovaným na plátně — Eleonoře Rossi Drago, Silvaně Pampanini, Tamaře Leesové, Barbaře Florianové, Vittoriu Gassmannovi a Ettoru Mannimu. Slečna Lazzaro byla opět přehlédnuta, zato peněžní odměna byla zatím nejštědřejší — 250 000 lir. Rodina Scicolone může pomalu hýřit. Ale Comencini nenabídl Sofii toliko první opravdovou roli. Dal jí také možnost, aby potvrdila, že je vskutku dívka dobře stavěná, s mnoha harmonickými proporcemi a přitažlivými půvaby, které žádný znalec nemohl opominout. Signora Romilda Villaniová, která nepřestala prosazovat svou Sofii, byla autorkou malého veledíla. Nenabízela podřadnou kvalitu. Neapolitánci, kteří na ulici za míjejícím děvčetem volávali: „Požehnaná máma, která tě porodila!“, vyslovovali Romildě zasloužené uznání.

A tak kdosi po promítání Obchodu s děvčaty usoudil, že by bylo záhodno ukázat světu Sofii Lazzaro v koupacím úboru, zhotoveném z co možná nejmenšího množství látky. Bylo třeba zavést ji k moři a nořit ji co možná nejvíce do vody. Bylo však příliš náhlé dělat z ní rázem protagonistku filmu — přenechali proto hlavní úlohu moři a vymysleli formu dokumentárního filmu o průzkumu života v mořských hlubinách. Jakási expedice, mající natočit televizní film, svede dohromady slečnu Elsu, dceru majitele lodi, na které se expedice plaví a mladého Paola, vedoucího výpravy. Rozmarná, vrtošivá dívka, seriózní a počestný hoch — a záběr sem, záběr tam, uhodli jste, že on jí zachrání život a ona — dosud se vzpouzející, jej na konci zahrne planoucím citem.

Film se jmenoval Afrika pod hladinou moří a byl natočen režisérem Giovannim Roccardim, který později už neměl mnoho příležitostí, aby na sebe upoutal pozornost.

Ale jestliže se Sofie ještě před spánkem modlívá, udělala by dobře, kdyby každého večera doporučila nebeské laskavosti tohoto Roccardiho a zahrnula jej do počtu svých drahých. A jestliže tedy její hlavní starostí byla kariéra, nelze pochybovat o tom, že Afrika znamenala značnou položku k dobru. Navíc poskytla jejím osmnácti letům, dychtícím po dobrodružství, první exotickou cestu s dlouhým pobytem na březích Rudého moře. Poprvé také cítila, že je ve středu pozornosti; její jméno bylo hned za Stevem Barclayem, americkým hercem, jehož sláva sice už pomalu míjela, který se však ještě statečně bránil. A pak, nezapomeňme na koupací úbor, který ohlásil Sofiin prudký vpád do rodiny hereček, jak se tenkrát říkalo, vybavených vynikajícími fyzickými kvalitami.

Plavat neuměla, přesto, že přišla z přímořského Pozzuoli, a pospíšila si, aby se naučila, mrštně se pohybujíc nad i pod vodou, tedy provozujíc přesně to, co bylo třeba, aby upozornila na křivky své postavy. I to něco znamenalo, dokonce trošičku víc než něco. A hodně znamenala její nová základní přeměna. Právě v biblických vodách Rudého moře byla Sofie překřtěna; už se nejmenovala Lazzaro, ale Lorenová, a dokonce ani Sofie, ale Sophie. Byl to producent „Afriky“, Goffredo Lombardo, který usoudil, že by bylo záhodno najít nějaké exotické jméno, například mírně nordické (Švédsko bylo tenkrát rezervoárem filmového ženství) a vymyslel Sophii Lorenovou, vzpomínaje na slavnou skandinávskou herečku Martu Torenovou. O písmenku „h“ uprostřed křestního jména se diskutovalo a již vzpomínaný Orio Vergani se tomu později smával, vzpomínaje, že také Rosina Bernard si přidala „h“ a dokonce dvě, z čehož pak vzniklo Sarah Bernhardt.

Do Asmary jela jako Sofie Lazzaro a z Asmary se vrátila jako Sophia Loren; s prvním významným výdělkem došlo ke třetí změně jména a dokonce i ke vzrušujícímu dobrodružství na okraji pouště. Nedaleko Massaji, cestou k natáčení, ve