LUCANUS, MARCUS ANNAEUS - FARSALSKÉ POLE

LUCANUS, MARCUS ANNAEUS

FARSALSKÉ POLE

Svoboda, Praha, 1976
edícia Antická knihovna (33)
preklad Jana Nechutová
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 23.750 výtlačkov

literatúra staroveká,
372 s., čeština
hmotnosť: 430 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,20 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Jediné zachované dílo mladého básníka, synovce filosofa Seneky, je vynikajícím dokladem nemocné doby, výrazem „ztracených iluzí” římské aristokracie a zároveň významným uměleckým dílem. Lucanus, zpočátku osobní přítel císaře Nerona, měl možnost nahlédnout do života nejvyšší římské společnosti, a to jej posléze přivedlo k republikánskému smýšlení a k účasti v Pisonově spiknutí. Když bylo spiknutí v roce 65 odhaleno, byl Lucanův osud zpečetěn a „z laskavosti” císařovy směl skončit svůj život libovolným druhem smrti.

Přesto, že Lucanus zemřel ve svých 26 letech, byl autorem velmi plodným. Starověk znal celou řadu jeho básnických i prozaických děl. Nám se zachovalo pouze jeho nejvýznamnější dílo, nedokončený historický epos o občanské válce (Bellum civile nebo také Pharsalia), který předkládáme čtenářům pod názvem Farsalské pole. Námětem básně je válka mezi Caesarem a Pompeiem, jež vedla k pádu republiky. Lucanus postupně vykládá hlavní události této války, počínaje vystoupením Caesarovým a jeho přechodem přes Rubikon, líčí bitvu u Farsálu a smrt Pompeiovu; báseň je přerušena v epizodě Caesarova pobytu v Egyptě. Děj probíhá bez zásahů olympských bohů, chod událostí řídí Osud. Hlavní nit vyprávění se často ztrácí v dlouhých odbočkách, popisech, čarodějných scénách, ale i ve scénách bojových. Lucanus zde spojuje rétorickou obratnost s talentem a vášnivým zaujetím mladého člověka. Řeči jeho postav odpovídají přísným požadavkům řečnické teorie, jsou náležitě vybaveny vybroušenými básnickými tropy a figurami. Lucanus miluje vyjadřování v krátkých pointovaných větách, antiteze, apostrofy, prudké kontrasty a ponuré obrazy. Je tak poplatný deklamačnímu slohu své doby, který na rozdíl od „starého” slohu Ciceronovy generace dostal jméno „nový”.

Lucanův epos Farsalské pole byl vyhledáván čtenáři po celou dobu trvání evropské vzdělanosti, zvláštní oblibě se však těšil v 17. - 18. století, v době anglické a francouzské buržoázni revoluce, kdy byl pojímán jako manifest republikánství a nenávisti k despocii.

Domluvil, odvázal loďku a plachty svěřil hned větrům. Ty když začaly vát, tu nejenže padaly vzduchem hvězdy a zanechávaly v svém letu ohnivou dráhu, zdálo se dokonce, že se i souhvězdí třásla, jež pevně nejvýše na nebi stojí; jde mořskou hladinou černá hrůza a v dlouhém běhu se zdvíhají vlny, zle svými hřebeny hrozící — nejisté je, kam vát bude vítr; hladina kypí a svědčí, že začala bouře. Vtom praví správce zmítané loďky: „Jen pohleď, co zběsilá voda chystá! Zda západní duje, či východní vítr, je zcela  nejisté. Ókean zprava i zleva loď bičuje zrádně. Vítr je v mracích i v nebi. Když hledíme k hukotu moře, zmítá jím západní vítr. Vždyť v takové spoušti přec břehů hesperských nemůže dosáhnout loď ani trosečník její. Jediná spása: té cesty se vzdát, směr zaměnit, který není nám přán! Nuž dovol s tou týranou loďkou se vrátit k břehu, ať pevná zem nám není vzdálena příliš!“ Caesar, jist tím, že obtíže všechny mu ustoupí, praví: „Pohrdni hrozbami moře, svěř plachty zuřícím větrům! Jestli plout do Itálie se bráníš z návodu nebes, z návodu mého tam pluj! Máš jediný k obavám důvod oprávněný — že nevíš, kdo jsem: ten, kterého nikdy bohové neopustí, jemu Štěstěna tehdy jen škodí, přijde-li na prosbu teprv. Pluj bezpečně uprostřed bouře, když jsem ti ochráncem já! Zde nebesům hrozí a moři zkáza, ne naší loďce! Když tíží ji Caesar, to břímě chrání ji před vlnobitím! To šílené běsnění větrů nebude trvat už dlouho. Tvá loďka prospěje vlnám. Nazpátek nepluj! Hleď na břeh co nejbližší s plachtami doplout! Výběžek kalaberský v svůj přístav tě přijme, to věř mi, jestli už k záchraně člunu a mne nám nebude dána jiná země. Ty nevíš, co taková pohroma chystá: v běsnění nebe a moře přec sama Štěstěna bledá, čím by mi na prospěch byla!“ — Než dál mohl hovořit, dravá vichřice z rozbité loďky jim urvala strhaná lana, dolů pak smetla i plachty, co nad křehkým stožárem vlály. Zlověstně zaskřípal člun, jak v kloubech sroubení prasklo. Potom z celého světa se řítilo nebezpečenství. První jsi z Ókeanu ty, Caure, vystrčil hlavu, přitom jsi způsobil příboj. Již zuřilo moře, jež vzdouvals, všechny vody své nyní vstříc mohutným skaliskům zvedá. Naproti Cauru jde Boreás chladný, jenž vody zas vrací, hladina v pochybách vázne, kdo z nich jí stane se vládcem. Sveřepý severák skythský však zvítězil, stočil ty vody, z písků, na dně až skrytých, tak učinil mělčinu pouhou. Boreás nevznesl vlny až ke skalám, vždyť jeho proudy lámou se nárazy Cauru — a vzkypělé vody jsou schopny srážet se ještě i tehdy, když úplně ustaly větry. Myslel bych, ani Euros že nepřestal hrozit a Notos, černý bouřnými mraky, že neleží v Aiola skalním vězení, ale že všechny ty větry se řítí, a každý z obvyklé strany a brání si zhoubnými víry své říše, takže zůstalo moře stát uprostřed. Nevelká moře strhnou ty větry však s sebou: tak Tyrrhénské přechází do vln egejských, do loňského se Jaderské s hukotem valí. Kolik to vysokých hor, jež nadarmo tepalo moře, zakryl ten neblahý den! Ach, kolik svých vrcholů země pohřbila, zdolaná živly! Vždyť na našem břehu tak mocné vlny se nemohou zvednout, ty oklikou z jiného světa, z velkého Ókeanu, se přihnaly, svírají zemi, a ten mohutný příval pak vytváří zlověstné vlny. Olympský vládce tak přijal kdys na pomoc znaveným bleskům

CARUS, TITUS LUCRETIUS - O PŘÍRODĚ

CARUS, TITUS LUCRETIUS

O PŘÍRODĚ
(De rerum natura)

Svoboda, Praha, 1971
edícia Antická knihovna (12)
preklad Julie Nováková
2. prepracované vydanie (v tomto vydavateľstve 1.), 27.600 výtlačkov

literatúra staroveká, poézia
272 s., čeština
hmotnosť: 344 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,20 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

V proslulém eposu O přírodě vykladá Lucretius Epikurovu filosofii blaženosti na tomto světě. Účelem tohoto díla bylo zbavit lidi strachu před bohy, před smrtí a před osudem, zachránit člověka z mravní bídy v dobách nejistot a velkých společenských přesunů. Lucretius zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím; v předvečer občanských válek prosí bohyni Venuši o mír; úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Jeho velebáseň, která ve své době soutěžila s Vergiliovým eposem o rolnictví o titul nej krásnější starořímské skladby, promlouvá dosud plným hlasem i ke čtenáři moderního věku:

Proto ano, ba ano! to příjmení „matka“ má země právem, neb lidstvo povila ona a v určitý čas i všecky živoucí tvory, co se jich honí a hemží hluboko v horách, a zároveň nebeské ptactvo pestrého peří.

Že však nějaká mez musí pro plodnost platit, ustala jako žena, jež zeslábne stářím.

Čas totiž celý svět s jeho tvářností mění, z jednoho stavu se všecko obrací v druhý, nic nevydrží být sebou, všecko je v toku a všecko přetváří příroda v podobu novou. Jedno vadne a trouchniví, umdleno věkem, a pod tím už pučí druhé a dere se z prachu. Tvářnost celého světa tak převrací doba, z jednoho stavu se země obrací v druhý, nemůže už, co kdysi, a nosí zas nové.

Úplný překlad Lucretiova eposu je teprve dílem naší doby. V roce 1945 dostávají čeští čtenáři citlivý překlad Lucretia z pera Julie Novákové; o tři roky později vychází posmrtně klasicizující překlad Josefa Koláře. Dnes předstupuje nakladatelství Svoboda před čtenáře s druhým, přepracovaným vydáním překladu Julie Novákové.

Zpěv Čtvrtý

V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk,
až já — je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům a pít;
je rozkoš si nové květiny trhat
a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec,
jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy:
předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých okovů pověr
že hledím vyprostit ducha;
potom že zpívám tak jasně o temných věcech,
krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.

I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod;
jako když lékař se protivný peluněk děcku pokouší podat,
kol dokola okolek číše sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,
aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo alespoň po rty
a mezitím peluňku spolklo odporný odvar,
tou mýlkou neduhu ušlo a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:
podobně nyní i já — neboť nauka tato nezasvěceným se zdá být poněkud hořká
a dav se jí straní a hrozí — chci učení naše vyzpívat s Músami
básní luzného zvuku a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi,
zda by se na tento způsob snad na moje verše upoutat dal tvůj duch,
až prohlédneš do dna věci i svět, jeho řád a podstatu celou.

JAKÉ JE PODSTATY DUCH, jsem vyložil výše, 

z čeho je složen, jak žije ve svazku s tělem 

a kterak v prvotní prvky se rozkladem vrací.

Ted začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které se věcem jak blána slupují z těla,

sloupnuty sem a tam se povětřím nesou,

a střetajíce se s námi, i v bdění, i ve snu

na nás pouštějí hrůzu: to hledíme leckdy

na mrtvých stíny a podoby úžasně věrné,

jež ze mdloby spánku nás nejednou vytrhly strašně.

To nejsou z Acherontu snad uprchlé duše,

nevěř, že stíny se vznášejí ve středu živých

či že by po smrti z nás snad zbývalo něco:

neboť podstata ducha i podstata těla

společnou smrtí se rozešly ve svoje prvky.

Proto ti říkám, že s vrchu a hladiny věcí se nesou podoby věcí a obrázky jemné.

I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.

O prvcích věcí všech je uzavřen výklad,

jaké že jsou a jak různými tvary se liší,

jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy

a na jaký způsob z nich kdekterá věc může povstat;

teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které by mohly slout i blány či slupky,

neb obrázek nese tvar i podobu věci,

z jejíhož těla se pokaždé odloupne k letu.

Předně od mnoha věcí, jež vidíme okem, 

uvolňují se prvky: bud v rozptylu řídkém, 

jako z polena kouř a z plamene teplo; 

anebo v spleti a hustě, jako když v létě

ARTEMIDÓROS - SNÁŘ

ARTEMIDÓROS

SNÁŘ
(Artemidori Daldiani Onirocriticon libri V)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (26)
preklad Radislav Hošek
predhovor Petr Horák
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 45.000 výtlačkov

literatúra staroveká, ezoterika,
336 s., čeština
hmotnosť: 446 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,60 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Artemidóros z Efesu nebo po matce z Daldis byl charakteristickým představitelem vědy druhého století n. 1., které usilovalo o shrnutí dosavadního bádání a o jeho tlumočeni jasným stylem nejširším masám. K tomuto cíli směřoval i náš autor, a proto se jeho dílo stalo natolik oblíbenou četbou, že zatlačilo všechny své předchůdce. I po zániku antiky trvala obliba Artemidórova Snáře v prostředí byzantském i arabském, které si v 9. století n. l. vytvořilo vlastní překlad. Renesanční Evropa se opírala o knižní vydání řeckého textu v Benátkách z r. 1517 a o jeho překlady zprvu do latiny, později i do ostatních světových jazyků. Také v naší době se objevil úplný překlad Snáře ve Švýcarsku a jeho literární přepracování v Polsku.

Na Artemidórův Snář se můžeme dívat jako na dílo tehdejší vědy a pozorovat v něm odraz dávných filosofických a náboženských představ, případně pokusy o dosažení pravdivých poznatků. Snář byl však už v době svého vzniku též dílem literárním, které mělo čtenáři vedle poučení přinést i zábavu a ukázat sečtělost a znalost svého autora. Pro nás je především ojedinělým dílem, které dovoluje proniknout do starostí denního života všeho obyvatelstva, zvláště jeho nižších vrstev, do rozvrstvení sociálního i myšlenkového a také do bohatého světa celého tehdejšího vědění. Náš čtenář jistě nebude hledat u Artemidóra svou budoucnost, nýbrž bude s nadhledem a místy i s úsměvem pročítat vážná tvrzení antického autora, který chtěl v rámci svých možností v tehdejším rozbouřeném světě dát svému čtenáři životní jistotu.

Jasný Artemidórův výklad, množství případů z každodenního života veřejného, soukromého i intimního, pohledy do přírody a četné přírodovědné a lékařské poznatky, nečekané detaily a zajímavosti z kultů, her, nočních slavností apod. najdou i dnes vděčného čtenáře. Přírodovědci, lékaři, psychologové i literáti najdou v Artemidórově Snáři jeden z kamenů, které stojí v základech jejich dnešní vědy.

73/ Ve výkladu o pohlavním styku je nejlépe látku rozdělit, a to za prvé na výklad o styku odpovídajícím přírodě, zákonu a zvyku, za druhé na výklad o styku protizákonném a za třetí na výklad o styku protipřirozeném. Nejprve tedy výklad o styku podle zákona. Mít styk s vlastní ženou, která se ráda, sama od sebe a dobrovolně oddá, je pro všechny stejným dílem dobré. Žena je totiž bud řemeslo snícího, nebo činnost, jíž si opatřuje předměty rozkoše, nebo práce, které stojí v čele a dělá jí vedoucího právě tak, jak ho dělá ženě, a sen tak naznačuje prospěch z takovýchto činností; neboť jak se lidé radují z milostných her, tak se radují i z toho, co jim přináší zisk. Jestliže by se manželka vzpěčovala nebo se nechtěla oddat, znamená to opak. Týž výklad platí i o milence. Mít styk s hetérami, které stojí u veřejných domů, naznačuje malou hanbu a nepatrné vydání. Neboť lidé, kteří se k nim přibližují, současně docházejí pohany a vynakládají peníze. Avšak k tomu, abychom se podjali jakékoliv práce, jsou hetéry dobré, neboť ony jsou některými lidmi nazývány „pracovnicemi“ a samy sebe dávají k dispozici bez jakéhokoliv zdráhání. Znamená dále dobro vcházet do veřejných domů a moci odtud vyjiti, kdežto nemoci vyjiti je zlověstné. Znám také jednoho, co ve snu vešel do veřejného domu a nemohl z něho vyjít; ten člověk zemřel za několik dní poté — v duchu tohoto výkladu, který se na něm vyplnil. Toto místo se totiž nazývá veřejným — právě tak jako to, které přijímá mrtvé — a je záhubou mnoha lidských semen, a podobá se tedy právem smrti. Nic však s tímto místem nemají společného ony ženy; ty totiž znamenají příznivé věci, avšak místo příznivé není. Proto je daleko výhodnější spatřit ve snu hetéry, které se potulují. Příznivé jsou dále i ty, které vysedávají u veřejných domů, přijímají peníze a jsou viděny i při souloži. Jestliže by se někdo domníval, že měl styk se ženou, kterou neznal, pak — je-li dobře stavěná, půvabná, v drahocenném a jemném odění, se zlatými náramky a sama se oddá — to snícímu naznačuje dobro, a to nemalé, které se mu vyplní. Jestliže je to stařena — odporná, ošklivá, špatně zabalená, jsoucí na obtíž a sama se neoddá — znamená to opak předešlého. Neznámé ženy je totiž nutno považovat za zobrazení událostí, které se spícímu přihodí v budoucnu. Jaká tedy to je žena a v jakém je postavení, taková okolnost potká snícího. Mít styk s vlastní otrokyni i otrokem přináší prospěch, protože otroci jsou majetkem snícího. Naznačují tedy, že snící našel potěšení ve svém majetku, jako kdyby se jeho jmění zmnožilo a stalo mnohem cennějším. Být však otrokovi předmětem styku není dobré, neboť to naznačuje opovržení a škodu ze strany otroka. Stejný význam má i to, dojde-li k tomu ze strany bratra — ať už je násilník mladší nebo starší — nebo nepřítele. Mít styk s přátelsky známou ženou, pokud by někdo ten sen spatřil v milostném vzruchu a v touze po té ženě, nenaznačuje nic — a to pro vypjatou žádost. Netouží-li však po té ženě, je to pro něho dobré znamení, pokud je žena zámožná. Muž totiž dosáhne něčeho velmi prospěšného od té ženy nebo skrze tu ženu, kterou spatřil ve snu. Neboť taková žena, která někomu poskytuje své vlastní tělo, dojista by poskytla i to, co je kolem tohoto těla. Takovýto sen, i když se odehrával v době ženiných mystérií, častokrát snícímu prospěl, neboť taková žena dovoluje dotknout se i toho, co se nesmí vyslovit. Dotknout se ženy, která je zákonitě provdána, není dobré vzhledem k tomuto zákonu. Neboť k jakým trestům zákon přivádí toho, kdo byl dopaden při cizoložství, k takovým přivádí i sen. Být předmětem styku někomu známému je pro ženu příjemné prospešné, ať je ten známý kdokoliv. Pro muže být předmětem styku muži bohatšímu a staršímu znamená dobro, neboť od takovýchto lidí se obvykle bere. Ale být předmětem styku pro člověka mladšího a bez prostředků nepřináší prospěch, neboť takovým se zpravidla musí dávat. Totéž znamená i sen, je-li násilníkem starší a žebrák. Jestliže měl někdo ve snu dojem, že rukou napíná úd, pak znásilní otroka nebo otrokyni a to skrze k údu vztažené ruce, které se týkají obsluhy. Nemá-li služebníky, může očekávat ztrátu — skrze to, že své sémě vyprázdnil nadarmo. Znám jednoho otroka, který svému pánu stahoval ve snu předkožku, a ten se stal vychovatelem a pěstounem jeho synů, neboť držel v rukou pánův úd, který byl znakem pánových dětí. A dále znám jednoho, kterému se ve snu totéž dálo od pána — ten byl postaven ke kůlu a dostal mnoho ran a takto s ním tedy jeho pán naložil.

O protizákonném styku je třeba uvažovat takto. Mít styk s vlastním synem, který ještě nemá pět let, znamená pro dítě smrt, jak jsem s tím často udělal zkušenost. Je zřejmé, že se to naznaěuje skrze zkažení děcka, protože i záhubu nazýváme slovem „zkáza“. Má-li však chlapec přes pět let, ale ještě ne deset, bude stižen nemocí a ten, co sen spatřil, udělá něco bláhového a utrpí škodu: prvý onemocní skrze to, že byl v dětském věku před vyspěním bolestivě zneužit, druhý bude mít škodu skrze svůj nerozum. Vždyť pro toho, kdo je duševně zdráv, není charakteristické dotknout se svého nebo cizího syna v takovém věku. Je-li takto milovaný syn dospělý a je-li otec chudobný, pak až bude posílat syna do školy a mít s tím náklady, bude se vydávat z peněz. Jestliže by něco takového uviděl ve snu bohatý, pak až bude svému synu poskytovat hojné dary a připisovat je k jeho dobru, utrpí ....

APULEIUS - ZLATÝ OSEL

APULEIUS

ZLATÝ OSEL

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (22)
preklad Václav Bahník
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 34.750 výtlačkov

literatúra staroveká, román
334 s., čeština
hmotnosť: 448 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

2,40 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Apuleiův román —jediný v celistvosti uchovaný z celého římského písemnictví — o proměně lehkomyslného římského mladíka Lucia v tvrdohlavého ušatcc a jeho strastiplné celoroční úsilí o dosažení lidské podoby stal se bestsellerem starověku a pro svou úspěšnost byl již tehdy nazván Zlatým oslem (původní titul je Proměny). Není divu. Je tu mnoho přitažlivého i pro dnešního čtenáře: mladý, urozený hrdina prožívá četná a rozmanitá dobrodružství, trpí, strádá, ale nakonec se přece dočká šťastného konce. K hlavní linii vyprávění se cestou přidává mnoho dalších. Před čtenářem vystupují čarodějnice, nebožtíci, duchové, nevěrné ženy, ukrutní páni, záhadný drak, lupiči, únosy, vraždy, ale nechybí ani pohádka — jedna z nejkrásnějších ve světové literatuře — magie, zasvěcování do božských mystérií. Řečeno slovy dnešní terminologie je zde opravdu všechno od hororu přes detektivku po milostná dobrodružství, takže román může uspokojit čtenáře žádostivého senzační četby, ale klade si nicméně i vyšší umělecké nároky: má svou formu, etiku, obsahuje autobiografické prvky, je svého druhu moralitou i alegorií a snaží se vést čtenáře cestou poznání vyšších životních zásad, jež byly vlastní autorovi, římskému vzdělanci s klasickou řeckou školou a stoupenci tzv. druhé sofistiky z druhého století našeho letopočtu v císařském Římě doby filosofa na trůnu, Marka Aurelia. Zázračná atmosféra, nadsázka, podobenství, satirický hrot spíše podtrhly, než zastřely reálnou motivaci Apuleiova příběhu a jeho kniha se tak stala zrcadlem mravů i v bohatých epizodách zarámovaných ve vyprávění hlavního hrdiny. Apuleiův vynikající román inspiroval starověké i novodobé básníky a umělce, Boccaccio, Morlini a jiní novověcí spisovatelé se zhlédli v některých motivech, stejně jako La Fontaine, Moliére, Corneille nebo náš Vrchlický. Z výtvarníků připomeňme Raffaela, Canovu a Thorwaldsena a českého tvůrce cyklů litografií k Apuleiově knize H. Böttingera. Nový, moderní překlad Apuleiova zázračného, ale přitom do reality zahleděného příběhu bude jistě uvítán milovníky antické i dobrodružné literatury.

KNIHA DEVÁTÁ

Tak si ten ničemný kat ozbrojoval proti mně své zločinné ruce. Hrozivá blízkost tak strašného nebezpečí urychlila mé rozhodnutí, dlouho jsem se nerozmýšlel a rozhodl jsem se zachránit útěkem před hrozícími jatkami.

Hned přervu provaz, kterým mě uvázali u žlabu, co mi nohy stačí, vyrazím prudkým během a každou chvíli vyhodím kopyty, abych chránil svůj život. Proletím nej-bližší sloupovou chodbou a bez váhání vrazím do jídelny, kde pán domu hodoval s kněžími bohyně na hostině uspořádané po oběti. Při tom svém vpádu jsem přirozeně vrážel do připraveného nádobí a všechno jsem převracel, dokonce i slavnostně vyzdobené stoly. Pohled na tu hroznou zkázu hospodáře rozzlobil, svěřil mě do opatrování jednomu ze sluhů a důtklivě mu přikázal, aby mě jako dotěrné a svévolné zvíře zavřel na nějakém bezpečném místě, abych znova nezjankovatěl a nerozehnal jejich pokojnou hostinu ještě jednou. Tímto chytrým nápadem jsem si mazaně zajistil bezpečnost, zachránil jsem se z rukou řezníkových a měl jsem radost, že jsem pod ochranou spásného vězení.

Ale je to marné. Jestliže Štěstěna nechce, synu člověka se nic nevydaří; vynalož všechnu moudrost světa, použij nejmazanější nápady, nepodaří se ti zvrátit nebo změnit osudové rozhodnutí božské prozřetelnosti. Mně právě ten nápad, který mi zajistil bezpečnost, jak se mi jednu chvíli zdálo, přivodil jiné velké nebezpečí, ba přímo mě ohrozil okamžitou smrtí.

Jak jsem se potom dověděl z řeči služebnictva, vpadl totiž znenadání do jídelny nějaký mladý otrok, tváře se mu chvěly rozčilením, a oznámil pánovi, že před krátkou chvílí přiběhl ze sousední uličky vzteklý pes a vnikl jako vichřice zadními dvířky do domu, zuřivě se vrhl na lovecké psy, pak zamířil do sousední stáje, tam napadl se stejnou divokostí většinu dobytčat a nakonec neušetřil ani lidi. Mezkař Myrtilos, kuchař Héfaistión, komorník Hypnofilos, lékař Apollónios a mnoho dalších z čeledi se ho pokoušeli zahnat, a on je přitom pokousal na různých místech těla. Je už také jisté, že se některá dobytčata nakazila jedovatým kousnutím — projevují se u nich stejné příznaky vztekliny.

Tato zpráva je okamžitě všechny vzrušila. Byli přesvědčeni, že i já jsem zdivočel působením téže choroby, každý chytil nějakou zbraň, jeden druhému dodával odvahu k odražení záhuby hrozící všem a hnali se na mne — spíš to vypadalo, jako by oni byli tím běsněním zachváceni. Nepochybně by mě byli rozsekali na kusy těmi svými oštěpy a loveckými kopími nebo ještě spíš dvojsečnými sekerami, které jim sluhové snadno obstarali, kdybych nebyl postřehl bouři nenadálého nebezpečí a nevrazil okamžitě do pokoje, kde byli ubytováni mí pánové. Tu za mnou zavřeli a zatarasili dveře, oblehli onen pokoj a Čekali, až mě ta smrtelná choroba svou nepolevující zuřivostí vysílí a umoří a já pojdu, aniž by riskovali setkání se mnou. A tak jsem byl konečně volný, využil jsem té šťastné příležitosti, že jsem byl sám, lehl jsem si na ustlanou postel a po dlouhé době jsem se konečně zas jednou vyspal jako člověk.

Probudil jsem se, když už byl jasný den; měkké lůžko zahnalo mou únavu a já odpočatý vyskočím a poslouchám, jak se mí strážci, kteří strávili noc hlídáním, dohadují o mém osudu.

„Co myslíte, má toho ubohého osla pořád ještě v moci vzteklina?“ ptal se jeden.

SOFOKLÉS - TRAGÉDIE

SOFOKLÉS

TRAGÉDIE

Svoboda, Praha, 1975
edícia Antická knihovna (29)
preklad Ferdinand Stiebitz, Václav Dědina, Radislav Hošek
predhovor Bořivoj Borecký
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 31.750 výtlačkov

literatúra staroveká, divadelné hry
624 s., čeština
hmotnosť: 648 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: zachovalý, knižničné pečiatky, mierne uvoľnená väzba

2,00 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Sofoklés je největší z proslulého trojhvězdí autorů antické tragédie: Aischylos,

Sofoklés, Euripides. Jeho život spadá do zlaté doby Athén v V. století př. n. l. za Periklea. (Narodil se kolem roku 496, zemřel roku 406.) Více než dvacetkrát získal svými tragédiemi při dramatickém závodě athénském první cenu. Třetí cenou, jež se rovnala propadnutí, nebyla nikdy odměněna žádná z jeho sto třiceti tragédií.

Z tohoto díla se zachovalo sedm úplných tragédií a četné zlomky, především ze satyrského dramatu Slídiči, objeveného teprve roku 1912 v egyptských papyrech. Nejmohutnější jsou jeho tragédie z okruhu bájí thébských: Král Oidipús vypravuje na příběhu muže, jenž nevědomky zabil svého otce a žije v manželství s matkou, o nevyhnutelnosti osudu. Oidipús na Kolónu líčí konec jeho strastného života a Antigoné zachycuje v osudu Oidipovy dcery, která přes zákaz pohřbí svého bratra a pyká za svůj čin smrtí, konflikt svědomí s příkazy obce. Z okruhu bájí homérskych čerpal Sofoklés látku k tragédiím Aiás, jež zpracovává dramaticky sebevraždu hrdiny stojícího mravně výš než božstvo, Elektra, kde líčí osud Agamemnonovy dcery Elektry a pomstu Orestovu, a Filoktétés, jež předvádí psychologicky podaný příběh jednoho z homérskych hrdinů.

Poslední ze zachovaných tragédií, Tráchíňanky, líčí Hérakleovu smrt a jí předcházející rodinný konflikt.

Sofoklés jako stále hraný dramatický básník náleží k nesmrtelným postavám světové vzdělanosti a jeho dílo k největšímu kulturnímu odkazu antiky. Souborně vychází v češtině poprvé.

HYLLOS

Věc prostá: pochybila v touze po dobru. 

HÉRAKLÉS

To, bídáku, čin dobrý — otce usmrtit?! 

HYLLOS

Ta v domnění, že kouzlo lásky zchystá ti, jak spatřila tu dívku v domě, chybila.

HÉRAKLÉS

A kdo ji z Tráchíňanů takhle obloudil? 

HYLLOS

Ji Kentaur Ncssos dávno přemluvil, ať dá ti kouzlo lásky, čímž zas vznítí touhu tvou.

HÉRAKLÉS

Ach, ach já přenešťastný! Zmírám, ubožák!

Je konec, konec! Už mi slunce nesvítí, ach, chápu už tu ránu, co nás zasáhla!

Jdi, synu, od té chvíle nemáš otce již.

Jdi sezvat všechen rod mi přátel pokrevných, jdi pozvat nešťastnici Alkménu, jež se tak marně vzdala Diovi, ať poznáte hlas božských věšteb o mé smrti, jež znám já.

HYLLOS

Žel, matka není tu, ta právě v pobřežním teď sídlí Tírynthu, a jedny z dětí svých tam vzala s sebou, o ně tam i pečuje, druhé v městě Thébách bydlí, ať to víš!

Však je-li třeba, otče, něco vykonat, tvůj rozkaz provedeme my, co tady jsme.

HÉRAKLÉS

Slyš tedy! Dospěls tam, kde nyní ukážeš, když synem mým se zveš, též jakým mužem jsi. Já v dávných dobách dostal věštbu od otce, že z mužů žijících mě nikdo nezhubí, leč ten, kdo v Hádu dlí, sám již zhynulý.

To zvíře tedy, Kentaur, jak mi oznámil sám bůh, mě zabil živého, sám nebožtík.

A já ti zjevím věštbu navlas podobnou a novou, jež se s onou starou shoduje: když v horský Sellů háj jsem vstoupil, kteří spí jen na zemi, tu věštbu jsem napsal na desku tam při otcově dubu mnohojazyčném: ta hlásala, že v čase, jejž teď prožívám, se vyplní mi únik z daných svízelů, a v tom jsem viděl svoje blaho — nebylo však nic v tom jiného než tato moje smrt (vždyť nemůže se dostat trampot zemřelým!).

A že se to tak jasně, synu, shoduje, je nutné, abys nyní byl mým spojencem a nečekal, až ostře mluvit musel bych, však pomáhal mi svolně, přitom zvolil si ten nejkrásnější zákon — otce poslouchat.

HYLLOS

Ach, trnu, otče, že jsem v slovní rozepři se dostal, a co uznáš, rád to vykonám.

HÉRAKLÉS

Nuž nejdříve mi, synu, podej pravici.

HYLLOS

Proč slib tak závažný chceš na mně vymáhat?

XENOFÓN - VZPOMÍNKY NA SÓKRATA

XENOFÓN

VZPOMÍNKY NA SÓKRATA
a jiné spisy

Svoboda, Praha, 1972
edícia Antická knihovna (15)
preklad Václav Bahník
predhovor Ludvík Svoboda
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 29.600 výtlačkov

literatúra staroveká
452 s., čeština
hmotnosť: 502 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

4,80 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Vzpomínky na Sokrata a další Xenofóntovy spisy — Apologie, Hostina, vzešlé z autorova osobního styku s milovaným učitelem, dávají nahlédnout do duchovního světa velkého myslitele a podávají názorné příklady Sokratových bystrých a hlubokých postřehů a poznámek o všech oblastech lidského života — veřejného i soukromého — a praktické činnosti člověka. Filosofův zájem se soustřeďuje k problémům morálky, politiky, vojenství, hospodářství, náboženství, umění a obrací se i k nejintimnější sféře myšlení, cítění a jednání v životě jednotlivce.

Sokrates dovedl žít podle zásad, které hlásal: v tomto smyslu chápejme i jeho přípravu na smrt, když vysvětluje příteli Hermogenovi, proč ho jeho vnitřní hlas — daimonion — nenabádá k důraznější obhajobě:

„Zdá se ti snad zvláštní, že i bůh si myslí, že by pro mne bylo lepší, abych už zemřel? Nevíš, že bych byl až do této chvíle nepřipustil, že měl někdo lepší život než já? Největším zadostiučiněním pro mne bylo vědomí, že jsem žil po celý život zbožně a spravedlivě, takže jsem mohl být sám se sebou úplně spokojen, a stejný názor měli o mně moji přátelé. Kdyby teď měl můj život pokračovat ještě dál, vím, že bych nutně musil splatit daň stáří — hůř bych viděl, míň bych slyšel, byl bych tvrdší v učení a rychlejší v zapomínání toho, co jsem se naučil. A kdybych si uvědomil, jak se můj stav zhoršuje, a byl proto sám se sebou nespokojen, jaký půvab by pro mne ještě mohl mít život?

Možná že právě proto mi bůh ve své dobrotě milostivě dovoluje skončit život nejen v pravý čas, ale i tím nej snazším způsobem. Budu-li nyní odsouzen, tak způsob mé smrti — aspoň podle názoru těch, kteří se takovými věcmi zabývají — bude pro mne nejlehčí, pro mé přátele nejméně nepohodlný a přitom schopný vyvolat největší zármutek, to je přece jasné. Když člověk nezanechá v srdcích svých blízkých žádnou ošklivou nebo trapnou vzpomínku a zhasne s tělem zdravým a duší schopnou přátelského citu, jak by se nemělo lidem po něm stýskat?“

5. kapitola

Rozmarný spor Sókrata s Kritobúlem, kdo z nich je krásnější,

rozhodnou Syrákúsanovi hudebníci ve prospěch Kritobúla.

Potom se zas ujal slova Kalliás a řekl:

„Že se nepustíš, Kritobúle, se Sokratem do soutěže

o cenu krásy?“

„To sotva,“ poznamenal Sokrates, „vždyť vidí, že kuplíř má u členů poroty značnou vážnost.“

„Přesto se tomu nevyhýbám,“ řekl Kritobúlos. „Jen mi dokaž, že máš nějaký rozumný důvod pro své tvrzení, že jsi krásnější než já. Jen, prosím, dejte svítilnu blíž.“

„Předvolám tě nejdřív k předběžnému řízení v našem sporu a ty musíš odpovídat.“

„Jen se ptej,“ souhlasil Kritobúlos.

„Soudíš, že se krása vyskytuje jen u člověka, nebo

i v něčem jiném?“

„Ale to je přece jasné, že i u koně, u býka i u mnoha předmětů neživých. Vím například, že může být krásný i štít, meč nebo kopí.“

„A jak je to možné, že všechny tyto věci, které si nejsou vzájemně vůbec podobné, jsou krásné?“

„Každý předmět, který je dobře zhotoven k účelu, pro který si ho opatřujeme, nebo který je přírodou dobře uzpůsoben pro naši potřebu, je krásný,“ prohlásil Kritobúlos.

„A jestlipak víš, nač potřebujeme oči?“

„To je jasné, že na vidění.“

„Jestliže tomu je tak, pak jsou mé oči krásnější než tvé.“

„Jak to?“

„Protože tvé oči vidí jen to, co je přímo před nimi,

kdežto mé i to, co je trochu stranou, protože jsou vyboulené.“

„To by pak měl podle tebe rak nejkrásnější oči ze všech živých tvorů!“

„To také má,“ přisvědčil mu Sókratés, „vždyť jsou také nejsilnější.“

„Budiž; a čí nos je hezčí, tvůj, nebo můj?“ zeptal se Kritobúlos.

„Myslím, že můj,“ řekl Sókratés, „jestliže nám ho bohové stvořili k čichání. Vždyť chřípí tvého nosu je obráceno k zemi, kdežto mé je otevřeno nahoru, takže může přijímat vůně odevšad.“

„Jak by mohl být rozpláclý nos hezčí než rovný?“

„Protože není překážkou při dívání,“ vysvětloval Sókratés, „ale dovoluje očím dívat se přímo tam, kam chtějí, kdežto vysoký nos odděluje oči od sebe jako naschvál.“

„Tak to už se vzdávám předem, budeme-li srovnávat ústa,“ řekl Kritobúlos. „Jsou-li stvořena ke kousání, ukousneš toho přece mnohem víc než já. A nemyslíš si také, že polibek tvých tlustých rtů bude měkčí?“

„Podle tvé řeči by člověk věřil, že mám ústa šerednější než osel. Chceš důkaz o tom, že jsem krásnější než ty? Komu se spíš podobají Siléni, synové Najád, které jsou bohyně, mně, nebo tobě?“

Kritobúlos se vzdal:

„Už nevím, jak bych ti ještě mohl odporovat. Ať se už rozdají hlasovací kaménky, abych co nejdřív věděl, jaký trest nebo pokuta mě stihne. Jen to si vyprošuji, aby hlasovali tajně; bojím se, že by mě jinak tvé a Antisthenovo bohatství přemohlo.“

Dívka a chlapec provedli tajné hlasování. Sókratés prosadil, že byla postavena svítilna proti Kritobúlovi, aby nebyli porotci oklamáni, a že vítěz jako cenu ...

CLAUDIANUS - ÚNOS PROSERPINY

CLAUDIUS CLAUDIANUS

ÚNOS PROSERPINY
(De raptu Proserpinae)

Svoboda, Praha, 1975
edícia Antická knihovna (prémia)
preklad Jana Nechutová
predhovor R. Hošek
drevoryty Zdeněk Mézl
1. vydanie, 30.000 výtlačkov

literatúra staroveká, poézia
112 s., čeština
hmotnosť: 210 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

2,40 € PREDANÉ

*BIB09*

Claudianus je vzdělaný básník, poeta doctus. Pracuje dokonalým veršem, který téměř nezná elizi, tak charakteristickou pro latinské básníky, a to právě prozrazuje cizince, který mistrně zvládl latinské veršování. Obsah jeho veršů vyžaduje namnoze složitých komebntářů, chceme-li proniknout do aktuálních dobových narážek, ale nepotřebuje vysvětlení, chceme-li se nechat unášet básnickou formou a obrazy. 

Zvláštním půvabem prosluly i jeho úvody k některým básním. Císaři, konsulové, uzurpátoři, nejvyšší zásluhy, nejpodlejší intriky, napětí doby a strach z barbarů oděných v kůže vystupují v celé Claudianově poezii vedle prostých lidských vztahů, vyjádřených smělými mytologickými obrazy zvláště ve svatebních písních, a vedle obrazů vzatých z běžného života anebo i ze staleté básnické tradice.

Rozporuplná doba zplodila i básnické dílo Claudianovo, plné rozporů. 

Jako když na nepřítele, jenž netuší úskok, se žene vojsko a tajnou stezkou z dna příkopu pod polem náhle pronikne k zavřeným hradbám a vítězných vojáků vlna do tvrze přelstěné proudí jak zrozenci země, tak Hádes, třetí Saturnův dědic, se cestou necestou dere úseky plnými skrýší a dychtivě touží se dostat pod nebe v bratrovu říši. Však brána nikde tu není dokořán, ze všech stran mu překáží vystouplé skály, které svíraly boha svou přepevnou, nezlomnou vazbou. On však nesnesl průtah a rozhněván do skály bije žezlem velkým jak trám. I Vulkán strnul a pec svou opustil, odhodil blesky i Kyklóps polekán hrůzou.

Slyšeli ti to, jež svírá Alp mrazivých okruh, i ti, co po tobě, Tibere, pluli, když ještě jsi nebýval věnčen triumfy Říma, i ten, kdo s člunem se po Pádu plavil.

Jako když thessalskou zem, kol skalami sevřenou, zalil Péneios vystouplý z břehů, pln bažin, a záplavou bránil rolníkům vzdělávat pole, tu udeřil trojzubcem Neptun do skály čnějící před ním, a z mrazného Olympu ihned po onom úderu mocném se oddělil vrcholek Ossy.

Vodám když umožněn průchod již zbaveným vězení svého, řeka zas do moře proudí a rolníkům vrací se půda.

Jakmile, zdolána Dítem, zem sicilská pozbyla pevné vazby a v bezednou propast se do šíře rozestoupila, na nebi náhlá hrůza se zjevila. Z určené dráhy vyšinuly se hvězdy a Medvěd se přes zákaz vnořil do moře, náhlý strach se líného Boóta zmocnil, ustrnul Órión bázní, zbleď Atlás, když zaslechl ržání. Výparem nejisté barvy se zastřela obloha zlatá, koně, uvyklé pastvě, jen v trvalé temnotě jasná obloha zděsila. Stiskli svá udidla tvrdá a jasem zmateni zůstali stát; oj strhli pak stranou a dychtí vrátit se stůj co stůj v ten hrůzný podsvětní chaos.

Jakmile pocítili však na hřbetě údery biče, slunce jak zvykli si snášet, tu rychleji pádí než řeka vzkypělá zimními dešti a prudčeji letí než kopí; tak ani parthská střela se neřítí, svištící Auster, tak ani myšlenka hbitá se nemihne vzrušenou myslí. Koním se zahřívá uzda, dech smrtící nákazu šíří ve vzduchu; stává se zhoubným i písek nasáklý pěnou. Nymfy se rozprchnou — na vůz bůh uchvátí dívku: ta pláče,

bohyně volá. Tvář Medúsy strašné již odkrývá Pallas, Diana rychle, jak může, luk napíná, nechtějí přece ustoupit strýci. K boji je společné panenství nití, krutého únosce zločin je roztrpčí. Hádés jak lev je, který se jalůvky zmocní, té ozdoby stáje i stáda, útroby obnažené jí rozrývá silnými drápy, přitom do všech svých údů lev zuřivou zběsilost vkládá; stane pak, zohaven krví, a roztřásá pletence hřívy, o marný pastýřů hněv se nestará, pyšně jím zhrdá. „Vladaři malátných Stínů, ty z bratrů svých

nejstrašlivější, “

Athéna zvolá, „ach která tě Lítice vzbouřila ostny hříšné a prokleté vášně? Proč opustils sídlo, kde bereš odvahu znesvětit nebe svým spřežením z podsvětních

temnot?

Ohyzdné Lítice máš, máš v podsvětí bohyně jiné, nevlídné Vzteklice též, ty hodí se k manželství s tebou! Bratrovo hájemství opusť a cizího údělu nechej!

Odejdi, spokojen Nocí! Nač sdružuješ s mrtvými živé? Proč tu jak přivandrovalec nám šlapeš po našem světě?!“ Takto Pallas naň křičí a bije hrozivě štítem spřežení dychtivé pádit, štít nastaví, zadržet chce je, změtí gorgonských hadů je tiskne a přitom i syčí, chocholem přilby je kryje; již k úderu pozvedá kopí

PLINIUS STARŠÍ - KAPITOLY O PŘÍRODĚ

GAIUS PLINIUS SECUNDUS

KAPITOLY O PŘÍRODĚ
(Naturalis historiae libri XXXVII)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (19)
preklad František Němeček
obálka Leo Novotný
27.750 výtlačkov

literatúra staroveká
354 s., čeština
hmotnosť: 430 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

4,90 € PREDANÉ

*BIB09*

Kniha římského polyhistora Plinia Staršího Naturalis historia je rozsáhlým dílem encyklopedickým: zahrnuje anthropologii, živočichopis a rostlinopis, nauku o lécích a lékařství a nerostopis. K tomu je připojen výklad o různých oborech výtvarného umění. Zejména poslední kapitoly, jednající o starověkém umění, jsou kulturně velmi cenné, protože jsou bohatým zdrojem zpráv o starověké umělecké technice a o nesčetných uměleckých dílech, z nichž převážná většina je navždy ztracena.

V úřadě prokurátora neb legáta pobýval Plinius v různých provinciích římského impéria: v Hispánii, Gallii, Británii, v Malé Asii, krátce i v severní Africe. Odevšad vytěžil hodně poznatků, i když se jejich množství nedá srovnat s četbou. Tento nevšední, úžasně pilný a zvídavý badatel věnoval každou volnou chvilku zkoumán! přírody. Na tuto ušlechtilou vášeň doplatil smrtí při výbuchu Vesuvu r. 79 n. l. Při vší snaze o vědeckou objektivitu psal své knihy se zanícením básníka a v nejlepších pasážích svého díla se dobírá stylizace až umělecké. Pliniovo dílo mělo veliký vliv na znalosti přírodních věd až do nového věku. I když je překonáno, zůstane navždy důležitým svědkem starověkého vědění. Svou knihu uzavírá Plinius horoucím projevem obdivu k rodné zemi:

Na celém kulatém světě ve věcech, které zaslouží první místo v přírodě, je Itálie, ředitelka a vlastně druhá rodička světa, muži, ženami, vojevůdci, službami, chloubou umění, jasným nadáním, polohou a mírným podnebím, snadnou přístupností ke všem národům, splavným pobřežím a blahodárným vanutím větrů. Toho se jí dostalo polohou, neboť vybíhá do nejvýhodnější části mezi Východem a Západem, hojností vody, zdravými háji, členitými horami, kde vyhubeny šelmy, úrodnou půdou, žírnými pastvinami.

Buď zdráva, Přírodo, rodičko všech věcí, a dopřej, ať tě důstojně slavíme ve všech četných zemích, stojících pod vládou Quiritů!

Kapitoly o přírodě jsou prvním takto rozsáhlým výborem z Pliniova díla převedeným do moderní češtiny.

KNIHA XXX

Původ magie. Vliv na Nerona.

Další pověry

Magie není vědeckou naukou

Na neserióznost kouzelníků jsme poukazovali dosti často v předcházející části, kdekoli toho věc a místo vyžadovaly, a odhalíme ji ještě zřetelněji. Je záhodno, abychom o této věci pojednali soustavněji, byť stručně, už proto, že toto nejošemetnější umění mělo velkou platnost na celém světě po mnoho století. Nechť se nikdo nediví, že se těšilo takové vážnosti, vždyť jediné ze všech umění spojilo a sloučilo v jedno tři jiné disciplíny, jež ovládají lidského ducha. Nepochybně se zrodilo z lékařství a k tak lichotivým a vytouženým slibům přidalo ještě sílu jakéhos náboženství, jehož se i dnes slepě drží lidské pokolení; aby mělo větší úspěch, připojilo k tomu matematickou vědu astrologickou, ježto každý toužil znát, co ho v budoucnosti čeká, a věřil, že toho vědomí může dosáhnout nejjistěji od nebe. Tím způsobem magie, když se trojím poutem zmocnila lidských smyslů, vyspěla k tak obludné moci, že dnes stále převládá u velké části národů a v Orientě vládne jako král králů.

Vznikla bezpochyby u Zoroastra v Persii, v tom se shodují všichni autoři. Ale není dostatečně jasné, zda on byl jediný, či později pokračoval i někdo jiný. Eudoxos, jenž chtěl chápat magii jako nejužitečnější z odvětví moudrosti, zaznamenal, že ten Zoroaster žil šest tisíc let před Platónovou smrtí, a téhož mínění je Aristoteles. Hermippos, který o celém umění pečlivě psal a vysvětlil učeni Zoroastrovo, uložené do dvacetkrát sto tisíc veršů, vložil do svazků jeho obsahů své seznamy a zaznamenal, že bylo založeno Agonachem, učitelem Zoroastrovým; ten prý žil pět tisíc let před trójskou válkou. Tu je na první pohled podivné, jak se mohlo ono umění udržet v paměti po tolik věků, když nebyly o něm napsány pamětní spisy a nebylo pěstěno ani slavnými ani vytrvalými jeho nástupci. Kolik lidí by je totiž muselo znát jen z doslechu; z těch se jmenují Apukoros a Zaratos u Médů, Marmaros a Arabantifókos v Babylónii, nebo Tarmoendás v Asýrii, po nichž však nic písemného nezůstalo. Zvláště nápadné je, že Homér o kouzelnictví zcela mlčí v Íliadě, ale ve značné míře ho užívá při bloudění Odysseově. Vždyť Odysseia je vlastně založena výhradně na magii, chce-li se tak chápat báje o Próteovi a zpěv Sirén, a provozuje je dokonce Kirké při vyvolávání stínů z podsvětí. Ani později nikdo nevysvětlil, jak se dostala magie do lyckého Telmessu, města nanejvýš zbožného, kdy přešlo ke kouzelnicím v Thessálii; o nich se drželo dlouho povědomí v našem světě, kdežto zůstalo cizí kmenu trójskému, spokojenému s léčením Cheirónovým a s hřímajícím Martem. Divím se též, že pověst o kouzlech se tolik držela v lidu Achilleově, také, že Menandros, nemající sobě rovného v hloubce učenosti, dal jedné své komedii název Thessalia; v ní zaříkávání žen dovedlo stáhnout i Měsíc. O Orfeovi bych si dovolil domněnku, že vzal nejprve pověru a začátky ranhojičství z blízkých krajů; v celé Thessálii byli totiž kouzelníci.

První, kdo o magii psal a jehož spisy jsou zachovány, byl — jak shledávám — Osthanés; provázel Xerxa za jeho vpádu do Řecka a tento Xerxes ji přivedl do sousedních krajin a zasel jakoby semínka do světa; tak jej nakazil zrůdnou pavědou. Přesnější badatelé kladou Zoroastra krátce před tuto dobu a jiného z Prokonnésu.

IUVENALIS - SATIRY

IUVENALIS, DECIMUS IUNIUS

SATIRY

Svoboda, Praha, 1972
edícia Antická knihovna (13)
preklad Zdeněk K. Veselý
obálka Leo Novotný
2. vydanie (v Svobode 1.), 29.600 výtlačkov

literatúra staroveká
316 s., čeština
hmotnosť: 385 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

1,90 € PREDANÉ

*BIB09*

Pěti knihami svých satir zapsal se Decimus Iunius Iuvenalis zlatým písmem nejen do dějin římského písemnictví, ale stal se vedle Horatia, Vergilia a Terentia oblíbenou četbou vzdělanců středního i nového věku. Jeho pero, vynikající živou kresbou, tepalo ostře vady a kazy v životě současníků a podalo nám chmurný obraz poměrů v císařském Římě druhé poloviny našeho letopočtu. Opravdové básnické nadání, jehož se Iuvenalovi dostalo, umožnilo mu zmocnit se umělecky samého jádra lidských povah, jejichž karikaturně zveličené rysy v básníkových verších prosvítají dobovým koloritem a donášejí své poselství dnešku:

Na kraj světa bych šel a za mořské ledové pláně prchl, když na strunu mravů si osmělí troufale sáhnout lidé, již ctnostně se tváří, ač žijí v orgiích pustých! Vzdělaní především nejsou, i kdyby snad sádrový portrét Chrýsippův stál u nich všude. V tom spočívá vtělená moudrost:

Aristotelův věrný portrét či Pittakův koupit, několik Kleanthů původní práce si vystavit v domě! Na vnějšek nelze nic dát: jeť zhýralců přísného vzhledu v kdekteré ulici plno! Jdeš neřest kárat, ač sám jsi úchylný Sókratovec, jenž prvenství dobyl si zadkem! Na pažích štětiny tuhé i ostatní zarostlé údy svědčí o duchu přísném; však v zadnici nápadně hladké hnisavé vředy jim ranhojič řeže a směje se tomu... Vrhá se do zkázy moc, jež probouzí velikou závist, dlouhá titulů řada a skvělá je propasti okraj...

Co však jen přivedlo Pompeia k pádu, co Crassa, co muže, který kdys Quiríty zkrotil a mrskal je, 

jak se mu chtělo? Nejspíš to výslunné místo, jež hledali za každou cenu, právě ta odvážná přání, jež zlovolně splnili bozi. Cereřin podzemní zeť jen zřídkakdy přijímá krále prosté krve a ran a tyrany na loži zašlé!

SATIRA PATNÁCTÁ

O náboženské pověře a kanibalství

Komupak, bíthýnský Volusie, by nebylo známo, jaké uctívá stvůry ten bláhový Egypt! Tam jedni krokodýla si váží a druzí se ibise bojí, který se sytí hady. I kočkodan modly má zlaté, uctíván v kraji, kde záhadné tóny se z kolosu linou, Théby kde leží dnes v troskách, to staré a stobranné město.

Někde domácí rybu a někde kočky a jinde psa zas uctívají i celičká města, leč nikde — Dianu. Pór též a cibuli jíst i porušit hřích jest.

Ó jak posvátný národ, jenž přímo v zahradách pěstí taková božstva! — Jíst ovce si netroufá nikdo v té zemi. Podříznout kůzleti hrdlo se rovněž tam pokládá za hřích. Lidským masem se krmit — to smí se. 

Když Odysseus, hoštěn králem Alkinoem, kdys vyprávěl podobný příběh, smál se leckterý z hostů a leckterý jistě se horšil, vida v něm lháře i mluvku: „Hned rovnou jej do moře shoďte, aby jej Charybdis zhltla (však tentokrát skutečně pravá), tvrdí-li o Laistrýgonech a Kyklópech hrozných, že žijí! Spíše chci uvěřit v Skyllu či v srážející se skály anebo v kožené měchy, jež skrývají bouřlivé větry, v Kirčin kouzelný proutek, jímž Elpénora se dotkla, takže chrochtal jak vepř i s celou posádkou lodní. Myslí, že fajácký lid je opravdu na hlavu padlý?“