HEJDA, STANISLAV - KUCHAŘKA PRO ZAČÁTEČNÍKY

HEJDA, STANISLAV
JEŽKOVÁ, DAGMAR
LIDMANSKÁ, JANA
VOLDÁNOVÁ, MARIE

KUCHAŘKA PRO ZAČÁTEČNÍKY

Avicenum, Praha, 1982
Ilustrácie Jana Nejtková
Fotografie Olga Davidová, Stanislav Němec
1. vydanie, 60.000 výtlačkov
Úvod - Abecedný rejstřík - Rejstřík podle druhů pokrmů a náročnosti na přípravu

domácnosť, kuchárky, recepty
368 s., 24 s. far. fot
hmotnosť: 514 g

tvrdá väzba
stav: perfektný, intaktná

6,90 € PREDANÉ

*H-TV-2*

O důležitosti a nezbytnosti výživy pro každého živého tvora a tedy také pro člověka není třeba nikoho přesvědčovat. Vždyť právě potrava nám dodává energii potřebnou pro udržení všech životních dějů a také materiál ke stavbě těla a k plynulému a trvalému obnovování a přestavování jeho tkání. Někteří lidé jsou však náchylni představovat si, že výživa má svůj velký význam v dětství a v období dospívání, kdy ještě není růst a vývoj těla dokončen. Myslí si, i když to obvykle neříkají, že v dospělosti a zvláště v pokročilejším věku stačí, aby se člověk vždycky nasytil a netrpěl hladem. Není však sporu o tom, že správná výživa a plný žaludek jsou dvě různé věci a rozhodně mezi ně nelze klást rovnítko. Výživa má své důležité místo v životě člověka každého věku — od kojence až po jedince velmi starého. Výživa se v lidském životě může ovšem uplatnit jak pozitivně, tj. prospěšně, tak i negativně — nepříznivě. Vzpomeňme jenom na hladovění, jež může život předčasně ukrátit, podobně jako přejídání a překrmování. Naproti tomu správná a rozumem řízená výživa může naopak pomáhat udržet zdraví nebo ztracené zdraví navrátit a koneckonců i dožít se pokročilého věku. Plně lze souhlasit se slovy jednoho badatele o výživě, který před časem napsal, že přepych a přejídání usmrcují na světě více lidí nežli všechny války dohromady. Nadměrný příjem potravy je pro nás v současné době daleko větším rizikem nežli přívod nedostatečný. Přejídání po nějakém čase vyvolá nebo podpoří vznik a rozvoj některých chorobných stavů. Je jich řada a u některých je vztah k výživě zřejmý, u jiných se spíše podezírá a u dalších jej jenom tušíme.

Výživa tedy není pouhou potřebou nezbytnou k udržení života, není však ani pouhým zdrojem chuťových požitků, přestože přijímání potravy s sebou přináší kousek radosti ze života. Nikdo — ani lékaři — by nechtěli, aby strava byla pouhým zdrojem bílkovin, tuků a vitamínů. Však také směs všech známých potřebných látek by sice uhradila nároky člověka, ale určitě by nám nechutnala, zcela by nás ochudila o požitek z jídla a připadala by nám jako standardní dieta pro pokusná zvířata. Jsou sice mezi námi lidé, kteří tvrdí, že pro ně jídlo nic neznamená, ale pro většinu lidí je přijímání potravy záležitostí vysloveně příjemnou. Moderní věda o výživě právem zdůrazňuje význam chuťově přitažlivého, na pohled lákavého jídla a dovede to zdůvodnit i fyziologickými poznatky a zkušenostmi z výživy zdravých i nemocných. Dávno se např. podařilo prokázat, že už pohled na pěkně upravený pokrm vyvolává sekreci trávicích šťáv a že také vůně a chuť přijímaných pokrmů má svůj nepochybný význam ve výživě člověka. Nesmí se však stát konečným cílem a prvořadým kritériem. Všichni se sice chceme dobře najíst a pochutnat si na jídle, avšak měli bychom brát v úvahu i zásady správné výživy — přiměřené způsobu života, jaký vedeme.

Tato kniha si vzala za cíl naučit základům vaření začátečníky — ženy, muže i mladistvé s velmi malými nebo dokonce žádnými zkušenostmi v přípravě stravy. Z tohoto důvodu jsou všechny předpisy formulovány podrobněji a pro nezasvěceného srozumitelněji než obvykle. Zkušenějším se však některé návody budou zdát zbytečně podrobné, ale zvolený postup musí počítat s těmi nejméně zkušenými a z jejich zkušeností a znalostí vycházet. Nezřídka se lze setkat s tím, že lidé nezkušení v přípravě stravy si nevědí rady s takovými formulacemi jako „šleháme ve vodní lázni“, „zpracujeme tuhé těsto“, „cukr svaříme na nit“.

Není jistě možné naučit někoho vařit tím, že si koupí a prolistuje jednu knížku. Domníváme se však, že už zvládnutí několika desítek předpisů mnohému pro začátek stačí, ovšem za předpokladu, že svoje znalosti i svoji zručnost bude rozšiřovat a zdokonalovat.

Dá se čekat, že začátečník začne vařit nejdříve jednoduché a méně pracné pokrmy. Aby se dovedl orientovat v obtížnosti a pracnosti jednotlivých pokrmů, je u titulu každého předpisu uveden stupeň obtížnosti. Číslo 1 označuje pokrmy nejjednodušší, číslo 5 pokrmy nejobtížnější nebo nejpracnější. Ani pokrmy označené číslem 5 nejsou však tak obtížné, aby se do nich nemohl pustit i málo zkušený začátečník.

Předpisy jsou uváděny na 4 porce.

BALAŠTÍK, JAROSLAV - KONZERVOVANIE V DOMÁCNOSTI

BALAŠTÍK, JAROSLAV

KONZERVOVANIE V DOMÁCNOSTI

Príroda, Bratislava, 1980
prebal: Ľudmila Oravcová
3. vydanie, 30.000 výtlačkov
súčasťou knihy: Predhovor (autor) - Register - Slovensko-český diferenčný slovníček

domácnosť, výživa, kuchárky,
211 s., slovenčina
hmotnosť: 252 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

2,70 €

*H-TV-1*

Autora knihy, Ing. Jaroslava Balaštíka, jedného z našich najlepších konzervárenských odborníkov, čitateľská verejnosť dobre pozná. Jeho knihy o konzervovaní v domácnosti iste nechýbajú ani v jednej domácnosti a sú praktickou a dobrou pomôckou. Päť vydaní knihy „Konzervovanie ovocia, zeleniny, húb, mäsa a vajec v domácnosti" svedčí o skutočnom čitateľskom úspechu. Táto kniha je známa nielen u nás, ale aj v ČSR, ZSSR a v MĽR. Tradičné spôsoby konzervovania, ktoré sú opísané v tejto knihe, stále viac ustupujú novým, moderným. Jedným z najdôležitejších požiadaviek pri konzervovaní je zachovanie vitamínov, živín i hodnôt, ktoré ovocie, zelenina a mäso obsahujú. Moderné spôsoby konzervovania túto požiadavku plne rešpektujú, pritom sa upustilo od pracných a zdĺhavých spôsobov prípravy konzerv, náročných nielen na materiál, ale i na vybavenie domácnosti. Upustilo sa napr. od dlhého tepelného spracovania ovocia, nadmerného používania cukru a pod. Na druhej strane sa zasa používajú nové pomôcky: strojčeky, krájače, miagače, nové poháre na konzervovanie, sterilizačné hrnce, tlakové hrnce, teflónové panvice, odšťavovače a pod. To, že pri týchto nových spôsoboch konzervovania sa prihliadalo na skrátenie času prípravy a zníženie prácnosti, je ďalšou výhodou, ktorú privítajú najmä pracujúce ženy. Predkladaná kniha bude teda doplnkom prvej knihy, na ktorú bude obsahom i vybavením nadväzovať. Čitatelia nájdu v nej návody, ako spracovať a zužitkovať nadbytočnú úrodu ovocia a zeleniny, ale i návody, ako konzervovať mäso domácich zvierat a ako pripraviť konzervy na dovolenku.

Po radosti, ktorú má každý záhradkár pri zbere svojej úrody po niekoľkomesačnej námahe, nasleduje starosť o najvhodnejšie zužitkovanie dopestovaných plodov. Väčšina z nich sa totiž vyznačuje krátkou trvácnosťou, takže sa zobraté plody nestačia skonzumovať. Preto ak si chce pestovateľ uchovať ovocie a zeleninu na neskoršie obdobie, musí ich konzervovať a tým predĺžiť ich konzum na celý rok.

Možnosti konzervovania ovocia a zeleniny je veľa a odlišujú sa od seba spôsobom, zmenami, ktoré sú pri konzervovaní nevyhnutné, a dĺžkou trvácnosti. Pritom je dôležité, aby konzervovanie bolo lacné, rýchle, nenáročné a aby bol získaný výrobok chutný, zdravý a trváci. Všetky tieto predpoklady možno splniť len vtedy, ak použijeme najvhodnejší konzervačný a výrobný postup.

Preto sme v tejto publikácii vybrali také návody, ktoré čo najviac umožňujú dosiahnuť uvedené predpoklady. Ak sa nám to podarí, potom je naša radosť zo zobratej úrody dvojnásobná, pretože dobré konzervy nám budú celý rok obohacovať a spestrovať našu stravu. A to iste stojí za námahu, ktorú musíme pri domácom konzervovaní ovocia a zeleniny vynaložiť.

Usporíte čas, keď budete vedieť, že

cukor

1 zarovnaná pl je 10 — 15 g

1 vrchovatá pl je 25 — 30 g 

1 horčicový pohár je 170 g

soľ

1 zarovnaná kl je 10 g 

1 vrchovatá kl je 20 g 

1 vrchovatá pl je 40 g

kyselina citrónová

1 zarovnaná kl je 4 g 

1 vrchovatá kl je 7 g 

1 zarovnaná pl je 10 g 

1 vrchovatá pl je 20 g

kl — kávová lyžička 

pl — polievková lyžička

CHESTERTON, GILBERT KEITH - PRÍHODY PÁTRA BROWNA

CHESTERTON, GILBERT KEITH

PRÍHODY PÁTRA BROWNA
(The Father Brown Stories)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1967
Spoločnosť priateľov krásnych kníh (220)
preklad Karol Dlouhý
obálka Anastázia Miertušová
1. vydanie, 40.000 výtlačkov
súčasť knihy: Doslov (Jozef Olexa)

beletria, detektívky,
376 s., slovenčina
hmotnosť: 455 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

PREDANÉ

Územčistý, okrúhly človiečik v ošumelých šatách a v čiernom klobúku, s rontgenovým pohľadom schovaným za okuliarmi, človiečik, ktorý sa zjaví všade tam, kde dôjde k záhadnému zločinu, a obyčajne vždy vtedy, keď už skúsení kriminalisti hádžu flintu do žita — to je páter Brown. Poradí si so záhadou zamknutej izby, uvedie na pravú stopu pátranie polície, vyvracia falošné dedukcie, očisťuje nevinných, zdanlivo nadprirodzeným záhadám dáva reálnu tvár.

Sudcovo zrkadlo

James Bagshaw a Wilfred Underhill boli oddávna priatelia a radi blúdili po nociach ulicami, viedli nekonečné rozhovory, zabočujúc znovu a znovu za nárožia mlčanlivého a zdanlivo neživého labyrintu veľkého predmestia, v ktorom bývali. Prvý, vysoký, počerný, dobromyseľný muž s pásikom čiernych fúzov bol policajným detektívom z povolania; druhý, gentleman s ostro rezanou tvárou, citlivým výzorom a plavými vlasmi, bol amatérom zaujímajúcim sa o odhaľovanie zločinov. Čitateľov najlepších vedeckých románov zarazí, keď sa dozvedia, že policajt rozprával a amatér načúval, dokonca s určitou úctou.

„Iba v našom remesle,“ povedal Bagshaw, „sa vždy predpokladá, že sa profesionál mýli. Koniec koncov nik nenapíše príbeh o holičovi, ktorý nevie strihať a ktorému zákazník musí pomáhať; alebo o taxikárovi, ktorý nevie viesť auto, kým mu jeho hosť nevysvetlí filozofiu šoférovania. Pravda, nemienim popierať, že často nás to zvádza do vybehaných koľají: alebo, ináč povedané, sme v nevýhode preto, lebo musíme postupovať podľa predpisov. Románopisci sa dopúšťajú chyby práve v tom, že nám neuznajú ani to, keď sa pridŕžame predpisov.“

„Pravda,“ riekol Underhill, „Sherlock Holmes by povedal, že postupuje podľa predpisov logiky.“

„Možno by mal pravdu,“ odvetil druhý, „myslím však kolektívny predpis. Podobá sa to práci armádneho štábu. U nás sa pracuje so spoločnými informáciami.“ „A myslíš, že v detektívnych príbehoch sa to nepriznáva?“ spýtal sa priateľ.

„Nuž, vezmime si hocaký ľubovoľne vymyslený prípad Sherlocka Holmesa a detektívneho úradníka Lestrada. Sherlock Holmes si trebárs vie domyslieť, že celkom neznámy človek, ktorý prechádza cez ulicu, je cudzinec, a to len preto, lebo sa pokúša orientovať v premávke tak, akoby chcel ísť vpravo a nie vľavo. Ochotne priznám, že si to Holmes domyslí. Som pevne presvedčený, že Lestrade by nič podobného neuhádol. Zabúda sa však na tú skutočnosť, že policajt síce všeličo neuhádne, ale pravdepodobne všeličo vie. Lestrade by asi vedel, že ten človek je cudzinec, čiste preto, lebo jeho úrad musí mať pod dozorom všetkých cudzincov; možno hádam povedať, že aj všetkých domorodcov. Ako policajt som rád, že polícia je taká informovaná; veď každý chce robiť svoju robotu dobre. Lež ako občan si zavše myslím, či nie je až priveľmi informovaná.“

„Vari chceš vážne tvrdiť,“ zvolal nedôverčivo Underhill, „že vieš niečo o cudzích ľuďoch na neznámej ulici. 2e keby tam z toho domu vyšiel človek, niečo by si o ňom vedel?“

„Vedel by som, keby to bol majiteľ domu,“ odpovedal Bagshaw. „Dom má prenajatý akýsi literát anglicko-rumunského pôvodu, ktorý poväčšine žije v Paríži, no prišiel sem v súvislosti s akousi svojou poetickou hrou. Volá sa Osric Orm, patrí medzi mladých básnikov a tuším, že sa dosť ťažko číta.“

„Ale ja mám na mysli všetkých ľudí na celej ulici,“ povedal jeho spoločník. „Zišlo mi na mu, že tu všetko vyzerá také neznáme, nové a bezmenné, tie vysoké holé steny a domy stratené vo veľkých záhradách. Všetkých nemôžeš poznať.“

„Niekoľkých poznám,“ odpovedal Bagshaw. „Tento záhradný múr, popri ktorom ideme, stojí na konci pozemkov sira Humphrey Gwynna, známejší je ako sudca Gwynne, je to ten starý sudca, ktorý sa za vojny tak veľmi rozčuľoval pre vyzvedačstvo. Susedný dom patrí istému bohatému obchodníkovi s cigarami. Pochádza z Latinskej Ameriky, je veľmi čierny, vyzerá ako ozaj-

HAŠEK, JAROSLAV - UTRPENÍ PANA TENKRÁTA

HAŠEK, JAROSLAV

UTRPENÍ PANA TENKRÁTA

Československý spisovatel, Praha, 1961
edícia Spisy Jaroslava Haška (6)
obálka Josef Lada, Alena Ladová
1. vydanie, 44.000 výtlačkov
súčasťou knihy: Doslov (Radko Pytlík) - Poznámky a vysvetlivky - Edičná poznámka

humor, beletria, próza krátka
304 s., čeština
hmotnosť: 374 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, krátke venovanie na patitule

PREDANÉ

V šestém svazku sebraných spisů setká se čtenář opět s novou tváří Jaroslava Haška. Poznal již Haška tepajícího humorně zlořády církevní, dobírajícího si škodolibě rakouské úřady a policajty, zamýšlejícího se nad leckterým problémem sociálním i shrnujícího do veselých povídek zkušenosti ze svých cest po světě. Tentokrát seznámí se blíže s Haškem zaměřujícím svůj smysl pro humor do oblasti milostných citů. »Utrpení pana Ten-kráta« (první povídka tohoto svazku) je totiž jen úvodem k celé sérii humorných historek, v nichž láska a všechno, co s sebou přináší, je motivem ústředním.

Jaroslav Hašek dívá se na lásku manželskou i mileneckou očima humoristy a satirika. To pochopitelně neznamená, že zesměšňuje tento cit. Tropí si však šašky z jeho průvodních zjevů, z lidiček, kteří berou lásku za nesprávný konec, kteří ji všelijak využívají a zneužívají, nebo si s ní prostě nevědí tím či oním způsobem rady a jejichž trampoty jsou pak Haškovi zdrojem nejen veselých nápadů, ale i hlubší satiry společenské.

Vidíme to již v úvodním příběhu, v němž rakouský berní úředník pan Banzet, snažící se stůj co stůj provdat jednu ze svých nesčetných dcer, je právě typem takového stoprocentního měšťáka. na němž se jako v zrcadle odrážejí názory celé maloměšťácké společnosti. V jiné obsáhlejší povídce (Šťastný domov) »utahuje« si Hašek zase z domácnosti, kde manželka propadla vášni zlepšovat společný domov podle rad bláznivého ženského časopisu. I v této znamenité, nevázané grotesce vidíme, že Hašek míří svou satirou hlouběji, než by se snad na první pohled zdálo.

Vedle řady opravdu mistrovsky napsaných povídek najdeme v knize i některé, na nichž je patrno, že byly napsány horkou jehlou a s ohledem na vkus tehdejšího průměrného čtenáře. Je to pochopitelné, uvážíme-li, že Hašek musil zásobit svým humorem celou řadu časopisů, kam pravidelně přispíval. I zde rýsuje se však již osobitost Haškova způsobu práce. Cítíme ji ve způsobu, jak prokresluje charakter jednotlivých figurek, jak využívá svých důkladných vědeckých znalostí a jak dovede vnést i do historek celkem banálních ostrý satirický postřeh.

V šestém »milostném« svazku díla vidíme už zřetelně, jak se Hašek úspěšně probíjí ke své budoucí velikosti.

KDYŽ SRDCE JIHNE...

I

V HRAČKÁŘSKÉM KRÁMU

Panu Lejhanci se zdalo, že mladá, roztomilá krámská, vyběhnuvší z galanterního a hračkářského obchodu, se na něho roztomile a významně usmála.

A tak se stalo, že tento starší pán, kterého rozpalovaly úsměvy žen, vkročil odhodlaně do obchodu.

Bylo tam mnoho hezkých děvčat, ale pan Lejhanec padl do ruky starší, ošklivé prodavačce, která se ho s protivným úsměvem, který snad měl povzbuzovat ke koupi, tázala, čím může posloužit.

„Dejte mně, dejte mně,“ řekl pan Lejhanec, rozhlížeje se kolem, „třebas rukavice, ne, rukavice ne, řekněme kravatu, kravatu také ne, copak máte tamhle v té krabici?“

„Přístroj k holení, velice praktický, nikdo se s ním nemůže pořezat. “

Pan Lejhanec uviděl naproti za pultem v druhém oddělení slečnu, která na něho udělala před chvílí onen velký dojem.

„Ne, přístroj na holení to také není,“ řekl.

„Snad tedy břitvu nebo něco podobného?“

„Dávám se holit, ne, to si nepřeji, spíše límeček, ale límeček také ne, podívám se dál.“

Sel do druhého oddělení. „Velectěná slečno,“ pravil té roztomilé krámské, „rád bych něco koupil.“

„Máme tu velký výběr hraček,“ pravila, usmívajíc se velice pěkně.

„Ano, hračky, máte třebas míč?“ Snesla před něho plné krabice, přičemž měl příležitost obdivovat její hezké ručky.

„Míč, myslím,“ pravil konečně, přičemž mu srdce tlouklo neobyčejně rychle, „není ta pravá hračka, míč se, slečno, ach, jak vám to sluší, rozbije, nebo okno se s ním vytluče, zkrátka, máte roztomilé prstíčky, míč není hračka bezpečná.“

„Tedy snad si přejete lokomotivu nebo vlak.

„Ukažte mně, pěkně vás prosím, ach, slečno, tu lokomotivu a ten vlak.“

Snesla před něj několik lokomotiv s pérem i parní a pustila je po podlaze. Jak se sklonila, měl chuť políbit ji na krk.

„Jest to velmi pěkná hračka,“ řekl, „ale máte vskutku rozkošný krk, dělá to velký rámus a parní může vybouchnout a neštěstí je hotovo. Bude třeba poohlédnout se po jiné hračce.“ „Přejete si tedy obrázkovou knihu pro děti neumějící číst?“ „Prohlédnu si některou.“

Přinesla před něj haldu knih s hroznými reprodukcemi květin a zvířat, kterým se děti tolik obdivuji, a pravila, naklánějíc se přes pult: „Děti se v tom rády probírají.“

„Máte překrásné vlasy, roztomilé, doopravdy roztomilé, ale tyhle knihy můžete odnést.“

„Snad tedy nějakého medvěda nebo kočku,“ řekla zcela nevinně, „či panenku nebo vojáky; je to pro vnoučátka, že ano?“ Pan Lejhanec vyrazil z krámu. „Ta žába,“ bručel si, „copak jsem já, svobodný člověk, nějaký dědek s vnoučátkama na kolenou?!“

OKUDŽAVA, BULAT - BUDÚ Z NÁS GENERÁLI

OKUDŽAVA, BULAT

BUDÚ Z NÁS GENERÁLI
(Front prichodit k nam)

Mladé letá, Bratislava, 1967
preklad Marta Lesná, Ján Majerník
ilustrácie Vladimír Machaj
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

knihy pre deti
68 s., slovenčina
hmotnosť: 324 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, pokreslená ceruzou na patitule, frontispice a tiráži, v texte 

1,90 € 0,90 €

*dets*

Kapitola druhá o tom, ako sme sa

so Žeňkom div nestali maršalmi

Spite pokojne, dobrí obyvatelia Januárova. Raz sa možno dozviete o ľuďoch, čo vás preslávili, o udalostiach, ktoré sa začali tu na tých uliciach, porastených pastierskou kapsičkou a harmančekom. Raz možno spomeniete dobrým slovom Žeňku Nôckina a Genku Polunina, tých najobyčajnejších z obyčajných chlapčísk, budúcich maršalov a hrdinov.

Keď sa prebúdzaš, ale si sa ešte celkom nezobudil, v hlave sa ti rodia veľmi múdre myšlienky. Keby som vynašiel taký stroj, čo by toto všetko zapísal, už dávno som sa mohol presláviť.

Žeňka si zo mňa uťahuje:

— Stále iba vymýšľaš. Kým taký stroj vynájdu, budeme starí. Škoda vymýšľať. Musíme sa stať maršalmi. Som o tom presvedčený. Dokonca ti presne poviem, kedy sa to stane. Pôjdeme do armády. Prejdú dva roky. Čo nevidieť sme podporučíci. Zas prejdú dva roky. Čo nevidieť sme poručíci. . . Rátaj ďalej po dvoch rokoch ... O tridsať rokov sme maršali.

— Dobre. A keď nás zabijú?

— Nezabijú . . .

— A ak nás teraz nevezmú?

— Ty si čudák. Čo by z toho mali? Ak za deň odpravíme len jedného fašistu, za rok to bude sedemsto, za desať rokov — celá divízia . . . čo na to povieš?

So Žeňkom sa neviem škriepiť. On všetko vie, všetko urobí, hneď má poruke argumenty.

Nemôžem mu neveriť, ale predsa mi je smutno. Žeňka bude maršalom skôr než ja. Kým ja budem rozmýšľať nad hlúpym strojom na zachytávanie myšlienok, on dosiahne svoje. A možno aj stroj vynájde skôr než ja, lebo vie tajomstvo. Povedal mi:

— To je nič. Už viem, ako ho spraviť, len nemám potrebné nástroje.

— A aké nástroje treba, Žeňka?

— Ó, to je veľmi vzácny nástroj. Volá sa svidrík. Už si o ňom niečo počul? Vezme sa takto, pritlačí sa gombík a rraz . . . rraz . . .

Kde by sme mohli zohnať ten tajomný svidrík??

Ale Žeňka sa tak ľahko nedá.

— Stroj — to je maličkosť. Chceš byť maršalom?

— Chcem, — vravím smutne.

— Tak zajtra hneď ráno ideme na vojenské veliteľstvo.

Videl som maršalov na obrázkoch — múdre, mužné tváre a hviezdy v šnúrach.

Neviem prečo, ale keď Žeňka hovorí o maršaloch, vidím klobúky s perím, čižmy a kepene, kordy a hnedé arabské jazdecké kone . . .

V noci som dlho nemohol zaspať. Kdesi vyhrávala kapela. Odprevádzali vojakov. Myslel som, ako sám budem vykračovať po uliciach, nebudem si všímať plačúce ženy a potom sa stanem maršalom a vojdem do mesta Januárova na hnedom koni. A zas bude vyhrávať kapela a už nikto nebude plakať. O tom všetkom som rozmýšľal. A za oknami sa spúšťala noc. Vyhrávala kapela. Niekde určite plakali. A ja som zložil takéto verše:

Z každého boja vyjdeš víťazne, 

veľa maršalov si stane 

pred tvoje oči jasné.

WERFEL, FRANZ - ŠTYRIDSAŤ DNÍ MUSA DAGHU I., II.

WERFEL, FRANZ

ŠTYRIDSAŤ DNÍ MUSA DAGHU (MOJŽIŠOVEJ HORY)
(Die vierzig Tage des Musa Dagh)

Spoločnosť priateľov klasických kníh, Bratislava, 1951
preklad Ján Spevák (1. diel), Emília Horanská (II. diel)
edícia Spoločnosť priateľov klasických kníh (79 a 80)
Predhovor
43.000 + 45.000 výtlačkov

beletria, román
420 s., + 412 s., slovenčina
hmotnosť: 466 g + 470 g

tvrdá väzba s prebalom

3,20 € stav: dobrý, prebal mierne ošúchaný *zukol6**belx*

2,90 € stav: dobrý, na patitule podpis a pečiatka majiteľa
PREDANÉ 

Historický román nemeckého autora opisuje osudy malého arménskeho národa, žijúceho na území Turecka, ktorý chceli Turci začiatkom tohto storočia brutálne vyhubiť. Štyridsať dni sa hrdinsky bráni päťtisíc Arméncov na hore Musa Dagh proti presile zúrivých Turkov. Dielo je vysoko umelecké, plné objektívnosti a humanistického zápalu za osud mladého národa...

Lepsius vytiahne v mučivej roztržitosti vreckovku a drží ju v ruke ako parlamentársku zástavu:

„Tu nejde o ochranu pred vnútorným nepriateľom, ale o zámerné vyhubenie iného národa.“

Vypovie to tupo a trhavo, pokým mu zrak, neznášajúci už Enverov pokoj, blúdi po kabinete s obrazmi polobohov. Nestojí tam monsignore Saven, patriarcha? Lepsius hneď vie, že by mal hovoriť o „hospodárstve“. Rýchlo sa vzchopí k novému napätiu síl:

„Excelencia, netrúfam si okrádať vás o čas prázdnymi slovami. Odvážim sa vás upozorniť na rozličné neoprávnenosti, ktoré ste si úplne neuvedomili, čo je pri úradnom zaťažení hlavného veliteľa prirodzené. Vnútrozemie, Anatoliu, Ciliciu, Sýriu poznám azda lepšie ako vy sám, lebo som tam dlhé roky pracoval za ťažkých podmienok.“ A teraz náhlivými slovami, lebo cíti, ako čas uniká, rozvíja svoju teóriu. Bez arménskej národnosti je Turecká ríša stratená hospodársky, kultúrne a teda aj vojensky. Prečo? Nechce ani hovoriť o obchode, ktorý je na deväťdesiat percent v rukách kresťanov, Excelencia vie predsa práve tak dobre ako on, že všetok dovoz je v rukách arménskych firiem, a že teda jeden z najvýznamnejších vojnových odborov, zásobovanie ríše surovinami a tovarmi, môžu vykonávať iba títo obchodníci. Pripomína svetový podnik, ako je firma Avetisa Bagradiana nástupcu, ktorý má v dvanástich europských mestách sklady, kancelárie a zástupcov. Treba iste menej času na zničenie takejto organizácie ako na jej vybudovanie. Pokiaľ však ide o samotné vnútrozemie, presvedčil sa Lepsius na svojich cestách už pred rokmi, že arménske poľnohospodárstvo v Anatolii čnie ako veža nad drobným poľnohospodárstvom tureckým. No vtedy nakúpili cilickí Arméni stovky mláťačiek a parných pluhov z Európy, čím dali Turkom znamenitú zámienku na krvipreliatie, lebo Turci potom nielen zavraždili desaťtisíc adanských občanov, ale rozbili aj mláťačky a parné pluhy na kúsky. V tom však je koreň zla a nikde inde. Arménska milet, najosvietenejšia a najpilnejšia vrstva otomanského obyvateľstva, už cez celé desaťročia vynakladá obrovské úsilie, aby pozdvihla ríšu z prastarého prírodného hospodárstva k moderným metódam poľnohospodárskym a k začínajúcej sa industrializácii. A práve za tento dobroprajný, priekopnícky skutok ju prenasleduje a ničí pomsta násilníckej lenivosti.

„Povedzme, Excelencia, že by sa dali nahradiť Turkami remeslá, živnosti, domáci priemysel, ktoré sú vo vnútrozemí čisto arménske, ale kto nahradí tých mnohých arménskych lekárov, čo študovali na najlepších europských univerzitách a opatrujú chorých Osmanov s takou starostlivosťou ako svojich rodákov? Kto nahradí tých mnohých inžinierov, advokátov, odborných učiteľov, čo ich práca poháňa krajinu bez prestania napred? Možno Excelencia odpovie, že z núdze sa dá žiť aj bez intelektu. Ale nedá sa žiť bez žalúdka. A práve žalúdok Turecka sa krája a pritom sa dúfa, že krajina takúto operáciu vydrží.“

SAPFO - Z PÍSNÍ LÁSKY

SAPFÓ

Z PÍSNÍ LÁSKY

Fr. Borový, Praha, 1945
preklad Ferdinand Stiebitz
obálka F. Muzika
edícia Pantheon (10)
definitívne vydanie
úvod o Sapfo - Ferdinand Stiebitz
Poznámky
Zoznam preložených zlomkov
Zoznam vyobrazení

literatúra staroveká, poézia, podpis prekladateľa
152 s., 4 reprodukcie antických kresieb, čeština
hmotnosť: 224 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na druhom patitule podpis s datovaním od prekladateľa, dobový výstrižok z novín

NEPREDAJNÉ

*H-6-2*

„Když trácké ženy usmrtily Orfea a roztrhaly jeho tělo, hlava a lyra, vhozené do řeky Hebru, odpluly do moře; a mořské vlny zanesly ta ústa, z nichž tryskal za živa tak čarovný zpěv, i s kouzelným nástrojem k ostrovu Lesbu. Tam byla hlava i lyra uložena do hrobu. A od té doby zpívali slavíci lesbičtí nejkrásněji."

Před půl třetím tisíciletím žila na ostrově Lesbu básnířka Sapfo, jež ráda zpívala o lesbických slavících, básnířka, v jejíchž melodických verších jako by zněla ozvěna hudby Orfeova kouzelného nástroje i jeho čarovného, podsvětní mocnosti přemáhajícího zpěvu. Není toho mnoho, co se nám dochovalo po staletích a tisíciletích z jejího slovesného odkazu, ale i to chudé torso, sestávající z úryvků a zlomků básní i písní, svědčí o osobnosti nad jiné silné, o pěvkyni bohy vskutku požehnané. Každá ta sloka, verš nebo pouhý Jeho útržek jsou toho dokladem nad jiné průkazným a v slovesném odkaze celé antiky bychom sotva nalezli něco tak lyricky bezprostředně silného, citově vroucího i básnicky nevšedního. I z nepatrných útržků jednotlivých básni nebo veršů můžeme vnímat jedinečnost osobnosti, jež před dávnými věky naučila mluvit milující duši a jež veršem vyjádřila tajemnou řeč srdce, do něhož vstoupila láska. Znamenitý znalec a povolaný tlumočník antických básníků, prof. Dr. Ferdinand Stiebitz, sebral a utřídil všechny ty básně, písně a zlomky, připínající se k Sapfinu jménu, v celek, který pod názvem Z písní lásky vychází jako další svazek druhé řady Pantheonu. Uveden jeho pronikavou a zasvěcenou studií o Sapfě, její době a díle, podává nám v mistrovském přetlumočení a výrazném přebásnění všechno, co je charakteristické a pro poznání osobnosti i poesie velké starověké básnířky důležité.

Řecká básnířka S a p f o, jež působila kolem r. 600 př. Kr. na ostrově Lesbu, desátá Musa podle jednoho epigramu přičítaného Platonovi, náleží mezi nemnohé evropské básnířky světového formátu. Ani pomluva, která se připojila k jejímu jménu, ani věky, které byly nespravedlivé k jejímu básnickému odkazu a zachovaly z něho jen ubohé trosky, nemohly zahladit její slávu pěvkyně bohy požehnané a její dílo, v slovesném odkazu antiky Jedinečné. Tak mnoho nám chybí k tomu, abychom jí plně porozuměli. Neznáme podrobněji dějiny její doby v její maloasijské vlasti, které jsou pozadím jejího působení. Málo toho víme z jejího života, který jistě byl aspoň nějaký čas velmi pohnutý. O nápěvech a hudebním doprovodu jejích písní nemáme ani zdáni. A z jejich písní se kromě jediné úplné zachovaly pouhé zlomky a zlomečky. Ale každé její slovo, které nám zachránila náhoda, je svědectvím její velké básnické osobnosti. Byla to žena, jež první naučila mluvit milující duši. Zlomky z jejích básní ukazují velkou znalkyni lidského srdce a velkou umělkyni slova. Při vší prostotě jejího výrazu a při omezenosti jejích představ, jež se pohybují v kruhu líbezné ženské společnosti sloužící Musám, Afroditě a Heře, jsou její písně výtvory, které budou i ve svých troskách stále budit podiv jako trosky řeckých chrámů. Tato knížka, nesoucí název Z písní lásky, přináší úvodem obraz Sapfiny lidské a umělecké osobnosti, překlad všech jejích zlomků jen poněkud významných a překladatelovy básnické evokace podnícené Sapfinými zlomky.

(výstrižok z (?) Lidové listy, 1.4.1945)

Kniha antické poesie

Ve velkolepé křivce vždy znovu a znovu se vracejí básníci všech věků k podivuhodné básnířce řeckého starověku, k Sapfě, této desáté Muse, jak (tito skvělou obyvatelku Lesbu nazval sám Platon. Zlomky její poesie so objevují v překladech u všech národů a reminiscence na klasickou poesii, jak ji vytvořil heroický pathos homérske tradice, jsou takřka vždy v obdivné závislosti na lyrice Sapfině. K nám nejnověji uvádí celý básnický půvab Saphin dr. Ferdinand Stiebitz, tlumočník řccko-římské básnické klasiky nad jiné povolaný, v knize nazvané klasicky jednoduše a vznosně »Z p í sn i   l á s k y«. V široce založené úvodní studii Stiebitz vykresluje jemným kritickým perem jak lidský, tak umělecký portrét básnířky, rýsuje současně i rozdílnost této umělkyně od jejích básnických současníků, spočívající v subtilní umělecké graciése, osobní aristokratičnosti a intimní lyričnosti její poesie. Delikátně se dotýká i známého erotického problému, jenž podle některých literárních historiků vrhal na tuto lesbickou pěvkyni stín amorality a mimořádnosti. Dílo Sapfino, jistě velmi rozsáhlé, jak lze souditi podle některých jiných historických dokumentu, se zachovalo jen v troskách, jejichž vznešená krása dává tušiti, jak podivuhodným asi bylo Saphino dílo ve svém celku. Stiebitz s hlubokou básnickou niterností převádí jak delší básnické zlomky Sapfiny, tak i jednotlivé verše, které jako vypadlé nádherné zlomky monumentální básnické fresky se nám zachovaly a které přesto jako by nás "přenášely do tichých zahrad, na jejichž měkkých trávnicích tančí vláčnými pohyby dívky v splývavých řízách a s květy ve vlasech, v jejichž zákoutích si důvěrná srdce šeptají o dívčích tužbách, zatím co panenské hlasy kdesi ztlumeně zpívají písně o kráse, mládí a lásce". Takřka výhradním motivem Sapfiných básnických zlomků je, jak známo, láska, eros, ale Sapfo neobkličuje svými zpěvy lásku erotickou jen jako takovou, nýbrž vidí ji v nádherné stavbě starořeckých náboženských a heroických mythů, legend a pověstí, její poesie není vášnivým vzýváním k lásce, nýbrž snovou meditací, jemným předením kouzelné oslavy všeho krásného. Tak se knihou Stiebitzovou rozšiřuje nejen řada našich zdařilých převodů z řecko-latinské poesie, nýbrž dostává se do rukou těch, kdož milují poesii a v ní nalézají tiché spočinutí, knihy plné básnické krásy a slávy. Knihu vydalo nakladatelství Fr. Borový v Praze. Grafická stránka byla svěřena F. Muzikovi. MK

IV

Já marně čekala do pozdní půlnoční chvíle. 

Když vycházel měsíc a prsty bělostnými 

mé pohladil rty, jež polibky tušenými

 se chvěly, a pohladil ňadra a lokty mé bílé 

a bledého stříbra mi nasypal do lící, 

já v úzkosti čekala tebe. Noc plynula svatá, 

a skryl se vyhaslý měsíc, i Plejády zhasly, 

a půlnoc přišla a kráčela zšeřelou ložnicí, 

v níž sama jsem ležela,

úzkostným tušením jata: 

žár ztavil mé údy,

jež mrazivou touhou se třásly

 — a já byla sama!

Sama, ó Afrodito, dnes ležeti bude Sapfo,

když zapadl měsíc a Plejady pohasly 

a výkřiky v neznámých záchvěvech

sténá zem!

A pouze Spánek, jenž k lůžku

snad přiletí, užaslý, 

té noci bude mým jediným milencem ...

AMMIANUS MARCELLINUS - SOUMRAK ŘÍMSKÉ ŘÍŠE

AMMIANUS MARCELLINUS

SOUMRAK ŘÍMSKÉ ŘÍŠE
(Ammiani Marcellini Rerum gestarum libri qui supersunt

Odeon, Praha, 1975
edícia Živá díla minulosti (74)
preklad Josef Češka
obálka Zdeněk Sklenář
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
Predhovor "Výmluvný svědek pozdní antiky" - Josef Češka
"Historický úvod místo ztracených knih" - Josef Češka
Register s poznámkami, Obrazová príloha, Mapa,
Zoznam konzulov v rokoch 353-378
Zoznam obrazových príloh, Obsah

 literatúra staroveká, história,
568 s., čeština
hmotnosť: 650 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, na frontispice podpis majiteľa

8,90 € PREDANÉ

*H-TV-2*

V době úpadku římského impéria je autor Soumraku římské říše jediným historikem, který se může měřit se spisovateli předchozích údobí latinské literatury. Ammianus Marcellinus žil ve 4. století n. 1. a pocházel z řecké rodiny usazené v syrské Antiochii, kolébce jiného jeho významného současníka — starověkého řečníka Libania. Sloužil jako důstojník v římském vojsku v Orientu a později v Miláně. Tam poznal zblízka život na císařském dvoře, seznámil se s mladým Julianem Apostatou a zúčastnil se jeho vítězného tažení proti Germánům, později pak i nezdařilé císařovy výpravy proti Parthům. Marcellinus je právem pokládán za nejlepšího římského historika po Tacitovi. Ve svém díle vypsal dějiny římské říše od doby, kterou končí dílo Tacitovo. Zachovala se nám z něho nejcennější část, v níž se popisují události, jichž byl autor sám svědkem. Uvádí nás do zákulisí Constantiova dvora, zpravuje nás o urputných bojích o trůn, jehož nápadníci se neštítili sebekrutějších zločinů, o mohutných bitvách, obléhání měst a soukromém životě vládců. Ammianus Marcellinus líčí události a postavy s velkým psychologickým uměním a nad Tacita vyniká značnou objektivností. Byl pohan a s křesťanstvím nijak nesympatizoval, i když uznával, že může být protiváhou nezřízených mravů pozdně římské společnosti. Miluje zeměpisné a přírodovědecké odbočky a nadšeně vykládá o nebeských tělesech, o technických vynálezech, popisuje podrobnosti ze zoologie a botaniky. Přítomné vydání poprvé umožňuje čtenáři poznat dílo, z něhož byly dosud do češtiny přeloženy jen nepatrné výňatky.

Chvějíce se strachem, rozprchli se na všechny strany, a poněvadž se jejich nezkrotný vztek zmírnil, stěhovali spěšně své rodinné příslušníky i majetek do větší vzdálenosti. Hned po odstranění veškerých překážek byl položen most, a dříve než to mohly vzrušené kmeny tušit, bylo vidět na barbarském území římské vojáky, jak procházejí bez plenění Hortariovým královstvím.

Jakmile však stanuli v zemích králů tehdy ještě nepřátelských, postupovali středem odbojného území, všechno pálili a drancovali. Po vypálení oplocených chatrčí a po pobití spousty lidí bylo vidět, jak četní barbaři padají a jiní prosí o milost. A když se dospělo ke krajině zvané Capellatii nebo Palas, v níž hraniční kameny vyznačovaly pomezí římské a burgundské, byl zřízen tábor. Stalo se tak proto, aby mohli být přijati, aniž by pociťovali strach, rodní bratři a králové Macrianus a Hariobaudus, kteří uvědomujíce si, že se k nim blíží zkáza, přišli se sklíčenou myslí

prosit o mír. Po nich se dostavil hned také Vadomarius, jehož sídlo bylo naproti Rauraku. Poněvadž předložil psaní císaře Constantia, vřele ho doporučující, dostalo se mu patřičně vlídného přijetí, neboť byl kdysi augustem vzat pod ochranu římského státu.

Macrianus, uvedený se svým bratrem mezi orly a prapory, žasl nad pestrou nádherou zbraní i statných mužů, neboť to viděl poprvé, a prosil za své lidi. Vadomarius pak, uvyklý na naše vojáky, ježto byl na hranicích naším sousedem, obdivoval sice okázalou a skvělou výzbroj, ale přitom si vzpomínal, že podobné

věci vídával od útlého mládí. Po dlouhé úvaze a poradách byl se souhlasem všech povolen Macrianovi a Hariobaudovi mír, kdežto Vadomariovi, který si chtěl zajistit vlastní bezpečnost a zároveň přišel jménem poselstva jako přímluvčí prosit o mír pro krále Uria, Ursicina a Vestralpa, se zatím nemohla dát odpověď, aby vzhledem k své vrtkavosti barbaři po odchodu našich vojáků nesebrali nové síly a aby mír, jehož dosáhli prostřednictvím

druhých, nepovažovali za málo závazný. Ale i oni poté, co bylo spáleno jejich obilí i příbytky a mnoho jich bylo zajato i pobito, poslali vyslance a prosili tak, jako by se toho sami dopustili vůči našim, načež získali mír za podobných podmínek; v nich se ovšem nejvíce naléhalo na to, aby vrátili všechny zajatce, které při svých častých nájezdech uchvátili.

Zatímco se v Gallii péčí nebes dostávaly poměry do pořádku, byly na augustově dvoře rozvířeny převratné události,

z jejichž malicherných počátků vzešel žal a nářky. V domě Barbationa, tehdejšího velitele v hodnosti generála pěchoty, vytvořily včely nápadně velký roj, a když se znepokojen radil o této věci se znalci předzvěstí, odpověděli mu, že se ohlašuje velké nebezpečí, vycházejíce zřejmě z toho předpokladu, že tyto létající tvory lze z obydlí, jež si vystavěli, a od bohatství, jež nashromáždili, vypudit jen kouřem a hřmotným zvukem činelů.

Barbatio měl manželku jménem Assyria, nijak mlčenlivou ani chytrou. Když vytáhl s vojskem do pole připomínaje si v mnohonásobných obavách, co mu bylo předpověděno, tu manželka v návalu ženské pošetilosti poručila v nevhodnou dobu služce, kterou získala ze Silvanova majetku a jež se vyznala v tajném písmu, aby jí napsala pro manžela dopis. V něm ho takřka plačky zapřísahala, aby po blížící se Constantiově záhubě, až se on sám, jak doufá, chopí vlády, jí neopovrhl a nedal přednost manželství s tehdejší císařovnou Eusebií, vynikající nad mnohé ženy svou krásou.

Tento dopis co nejtajněji odeslala. Avšak služka si opsala, co jí paní nadiktovala, a když se pak všichni vrátili z tažení, utekla v první fázi nočního klidu i s opisem k Arbitionovi. Přijal ji dychtivě, načež mu odevzdala list. Arbitio udání uvěřil, a jak už byl pohotový v obviňování, předložil je císaři. Podle zvyku se té záležitosti nedopřálo ani potřebného času, ani klidu, a když se Barbatio přiznal, že dopis obdržel, a když byla jeho žena pádným důkazem usvědčena, že jej napsala, byli oba popraveni stětím.

Po jejich potrestání se rozvinula dalekosáhlá vyšetřování a stíháni byli viníci i lidé nevinní. Mezi nimi byl spolu s mnoha jinými, jako by byl zasvěcen do spiknutí, několikrát mučen i Valentinus, tribun protektorů a předtím primicerius; ale vyvázl živ, poněvadž o tom, co se událo, vůbec nic nevěděl. K odškodnění za nespravedlnost i nebezpečí si vysloužil hodnost provinciálního velitele v Illyriku.

Barbatio byl ovšem domýšlivý hrubec, nenáviděný mnoha lidmi. Když velel za Caesara Galia gardovým protektorům, počínal si podle a proradně, a když se po Gallově záhubě povznesl k vyšší vojenské hodnosti, vymýšlel rovněž různé lži proti caesaru Julianovi, a ač ho za to dobří lidé proklínali, žvástal před nastraženýma augustovýma ušima mnoho hrůzných nařčení. Zajisté neznal moudrý výrok starého Aristotela, který posílaje svého žáka a příbuzného Kallisthena ke králi Alexandrovi, přikazoval mu nejednou, aby před mužem, jenž má na špičce ...