Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

sobota 12. októbra 2019

FRÝBOVÁ, ZDENA - DEN JAKO STVOŘENÝ PRO VÁŽNOU ZNÁMOST

FRÝBOVÁ, ZDENA

DEN JAKO STVOŘENÝ PRO VÁŽNOU ZNÁMOST

Československý spisovatel, Praha, 1989
edícia Spirála
1. vydanie, 110.000 výtlačkov
22-040-89

beletria, román, literatúra česká,
328 s., čeština
hmotnosť: 290 g

mäkká väzba
stav: dobrý

DAROVANÉ

*cesvo*

ZDENA FRÝBOVÁ - novinárka a spisovatelka, napsala úspěšnou psychologickou prózu Falešní hráči, humoristický román o rodině se psem Robin a dále se ve své tvorbě zaměřuje na takzvané profesní romány: Připravte operační sál (z oblasti kardiochirurgie), Z neznámých důvodů (z prostředí biochemického výzkumu). V této řadě pokračuje i její nová kniha DEN JAKO STVOŘENÝ PRO VÁŽNOU ZNÁMOST, která obsahuje pět příběhů z manželské poradny, vyprávěných psychologem-manželským poradcem.

Téma manželského trojúhelníku je oblíbené mezi spisovateli i čtenáři. Také v pěti novelách Zdeny Frýbové jsou osudovým problémem hlavních hrdinů konflikty a poruchy v partnerských vztazích. Nejde však o příběhy uměle stylizované, ale nanejvýš reálné, a tak děj ne vždy a přímočaře spěje ke klasickému manželskému trojúhelníku — někdy je to spíš čtverec či víceúhelník, nebo naopak prostá manželská úsečka, z níž se obtížně vybočuje do okolního životního prostoru. O příčinách manželských krizí píše autorka zasvěceně a nezřídka překvapuje pravdivostí neobvyklých postřehů, které ukazují, že manželské osudy nejsou zdaleka podmíněny jen společným milostným citem dvou lidí, ale daleko výrazněji je ovlivňují individuální psychické dispozice a deformace z dětství, společenské postavení, majetkové poměry, profesionální zatížení partnera v zaměstnání, zdravotní potíže, alkoholismus a drogy nebo nečekané tragédie, které zcela nově prověří pravou hodnotu již jednou vytvořeného intimního mikrosvěta manželství.








Mohl dát i ruku.

Po návratu z léčení mě Šíma s Patkou navštívil a bylo očividné, že prožívá recidivu — ale líbánek. Oba vyhlíželi skvěle. A potěšilo mě, že hned po Šímově návratu domů si přivezli holčičku, která byla ty tři měsíce u Patčiny tety v Mostě.

„Léčení bylo míň hrozný, než jsem se obával,“ řekl mi Šíma. „Stejně nechápu, jak jsem moh bejt tak blbej a dostat se do takovýho průšvihu.“

„Pevně věřím, že tenhle postoj ti vydrží pro zbytek života."

„Ale jo. Jsem čtrnáct dní v práci a fakticky ani jednou jsem nebyl v pokušení. A víte dobře, co se u nás všude válí léků. Jsou mi úplně fuk.“

Ty všude přítomné léky byly přesně to, co mě znepokojovalo.

„Co teď v ústavu děláš?“

„Co bych dělal? Pořád totéž. Probrali jsme si to s mým doktorem. Řekl jsem mu, že za každou cenu chci na svoje místo. A nabídl jsem mu, že si mě z poradny můžou namátkově zvát na odběry moči. Taky s ním mluvila naše ředitelka a paní vrchní a obě se za mě zaručily.“

„To je, Šímo, obrovský projev důvěry. Jestli ho zklameš, dovedeš si doufám představit, jak bude tomu tvému doktorovi, vaší ředitelce a vrchní sestře!?“ provolal jsem pateticky a na Šímu to zabralo.

„Pane doktore, než tohle jim udělat, tak si radši pustím plyn.“

Pak jsem po celé měsíce slyšel o Šímovi jen tu a tam, když jsem se na některé poradě setkal s Jiřinkou a ona mi okamžitě hlásila, že Šíma dál všechno bezvadný, a nikdy neopomenula dodat: „Neříkaly jsme ti s Andou, že celé to jeho léčení je přehnaný povyk?“

Pravda byla taková, že nebýt povyku, Šíma se dnes už hezky rychle řítil do záhuby, ale rád jsem přitakal a ještě radši jsem byl, že Šíma patří mezi ten malý zlomek toxikomanů, kteří se úspěšně vyléčí.

Bylo to zhruba půldruhého roku poté, co se Šíma vrátil z léčení. Jednou ráno, když jsem přišel do práce, se mi ozvala telefonem Patka, jestli by za mnou mohla přijít.

Samozřejmě že jsem byl okamžitě ve střehu.

„Doufám, že manžel nezačal zase užívat léky?“ vylepšil jsem svou prostou otázku, zda Šíma opět nefetuje.

„Ne ... to ne,“ odpověděla a mně se ulevilo. Jak ty dva znám, tak Patka mě požádá ve jménu svých dětí, které tak bezmezně miluje, abych přesvědčil její matku, že jí má dát na fotel Marylen či na výlet do Budapešti. Měl jsem program hodně zaplněný, takže v první chvíli jsem ji chtěl objednat až za tři týdny, ale pak mi blesklo hlavou, že s těmihle poděsy člověk nikdy neví, v jaké skopičině zase lítají, a jsou tam ty malé děti...

„Ve čtvrtek v půl desáté?“

„Prima. Děkuju, pane doktore.“

Když se Patka objevila, musel jsem uznat, že je hezčí, než když jsem ji viděl naposled. Trochu zhubla, což jí ohromně prospělo, ale dál zůstala zaoblená na těch správných místech, takže se z ní vyčábřila opravdu atraktivní holka. A zatímco se dřív oblékala trochu trhle, jak je zvykem dnešních mladých dívek — upravovat se tak, aby vyhlížely co nejodpudivěji, dnes už se obléká a češe se švihem a porozuměním, co jí sluší.

„Takže co pro vás mohu učinit, paní Šimánková,“ zeptal jsem se a Patka pravila:

„Potřebuju, pane doktore, abyste mi poradil, jak se nejlíp seznámit s nějakým prima mužským na ženění. Myslíte, že je lepší Kontakt, anebo individuální seznamka? Anebo si mám dát inzerát?“

Chvíli jsem naprázdno polykal a pak jsem řekl: „Vy jste se rozvedli?“

„No jo. Budu se rozvádět,“ ujistila mě ležérně, a já jsem zas naopak ujistil ji, že do Kontaktu ani individuálního seznámení ji nikdo nezařadí, dokud nebude mít černé na bílém, že je rozvedená, a do té doby ani já jí nebudu dávat žádné rady stran nové známosti. A současně mi svitla naděje, že ono to nebude tak horké. Ti dva infantilové se nejspíš pohádali, jestli v túzu koupit pro ni paraple, nebo pro něho fusekle.
.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Nic jiného než osamění jsem před ním neviděl.



BLAŽKOVÁ, JAROSLAVA - JAHNIATKO A GRANDI

BLAŽKOVÁ, JAROSLAVA

JAHNIATKO A GRANDI

Mladé letá, Bratislava, 1964
ilustrácie Gabriel Štrba
prebal Gabriel Štrba
1. vydanie, 9.000 výtlačkov
66-077-64

beletria, próza krátka, poviedky, literatúra slovenská,
236 s., slovenčina
hmotnosť: 308 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,10 € darované THCK

*cesvo*

Kniha pre dospievajúcu mládež. Je o láske, rozvíjajúcich sa vzťahoch, o normálnom živote aj s dennými povinnosťami mládeže na vidieku. Súbor 13 poviedok vystihuje psychológiu vtedajšej mládeže. Ozrejmuje rozpory s okolitým svetom, ostatné príčiny, ktoré vedú k rozčarovaniu a odcudzeniu.






Matka bola vysoká, s husárskymi fúzikmi a husárskou túžbou pevne držať opraty. Okrem toho bola tučná, ťažko sa hýbala a v jej gestách bola trpkosť, že všetci kdesi behajú, smejú sa tam (isto sa smejú), len ona je priviazaná. Kolembala sa na spuchnutých nohách po dvoch izbách a kuchyni, v ktorej od vlhkosti padala omietka.

Nad vodovodom mala obrázok dievčaťa s ofinkou a dvoma radmi bielych zubov. Dievča sedelo na cestnom míľniku, hompáľalo nohami v zaprášených topánkach, roztopašne sa škerilo a kývalo kyticou slzičiek panny Márie. Bola to stará fotografia, zvlnená a zožltnutá amatérska fotografia, robená aparátom, čo mal ešte ručne lepenú komoru. V kuchyni vlastne nemala čo robiť, no zavesila ju sem pred desiatimi rokmi, keď sa do bytu prisťahovali, a od tých čias ničím nehýbala. Želala si, aby všetko v dome malo svoje miesto — nábytok, vázy, sošky, ľudia. S ľuďmi sa jej to nedarilo, tak aspoň striehla zariadenie. Dievča ďalej hompáľalo nohami, smialo sa a vyvolávalo v nej bolesť. Lebo to dievča bola ona. Behala vtedy, nevedela, čo je bolesť, verila v čosi veľmi pekné a veľmi neurčité, čo iste príde, a slzičky boli len pekné kvety. To dievča už dávno nebolo pravdou.

Matka hladila poštopkané vankúše a plachty, zavadila pohľadom o fotografiu a pomyslela si, že v nás žijú desiatky ľudí, každý zážitok je jeden človek, ktorý sa odlupuje sám od seba, rodí sa, mizne ktovie kde. Stráca sa v priestore bez stopy, alebo po ňom zostane len spomienka, vráska alebo fotografia, ktorú nevieme pochopiť. Matka si to pomyslela, ale nová sekunda v nej zrodila nového človeka, nemilujúceho filozofovanie. Uvedomila si, oveľa ochotnejšie, že plachty sú už celkom nanič a že z príjmu, aký otec nosí, nové nekúpi. Zavzdychala a hnev, ktorý bol jej najčastejšou náladou, jej spadol do obočia.

V izbe zašramotila stolička. Vzápätí sa nežne a ticho rozvrčal zotrvačník bakelitového autíčka. To dieťa načmáralo tri rady veľkého A a zviezlo sa pod stôl, kde bolo jeho najmilšie miesto. Bolo malé a stôl veľký a stávalo sa, že si ho tam nevšimli. Za najkrajší stav považovalo, keď si ho nevšímali. Vtedy mohlo vidieť veci, mohlo si hovoriť slová, ktorým druhí nerozumeli alebo sa za ne hanbili, a preto sa im radšej vysmievali. Dieťa bolo dengľavé, s veľkou hlavou, ľuďom sa zdalo ošklivé. Malo znervózňujúci upretý pohľad, pre ktorý ho považovali za hlupáčika. Bolo veľmi drobné, ale i tak ho matka pod stolom zazrela.

Už si sa naučil?

Áno.

Kde je úloha?

Vyliezlo spod háčkových strapcov a vytiahlo zošit. Matka prezerala veľké A.

Tieto sú krivé. Hovorila som ti, pomaly a pekne. Napíšeš ešte jeden rad!

.........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Koníček, Johanka, zahynieš v ohni!"




GOTICKÉ TABULE V LIPTOVSKOM SV. MIKULÁŠI

GOTICKÉ TABULE V LIPTOVSKOM SV. MIKULÁŠI

V. H. Kurtha, Bratislava, 1944
edícia Staré slovenské umenie (1)
úvod Karol vaculík
fotografie Bohuš Vančo
obálka Anton Hollý

výtvarné umenie, architektúra, história,
nestránkované, slovenčina
hmotnosť: 380 g

mäkká väzba, veľmi veľký formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-6*


STRATENÉ CIVILIZÁCIE

STRATENÉ CIVILIZÁCIE
(Vanished Civilizations)

Reader´s Digest Výber, Bratislava, 2003
preklad Jozef Genzor
1. vydanie
ISBN 80-88983-39-8

encyklopédie, história, dejiny,
320 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1575 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná

6,90 € PREDANÉ

*H-6-1*


piatok 11. októbra 2019

JEHLIČKOVÁ, BOŽENA - VZPOMÍNKY

JEHLIČKOVÁ, BOŽENA

VZPOMÍNKY
na začátky sirotčince spolu "Křesťanská služba" ve Chvalech

Křesťanská služba , Žižkov, 1939

deti, história, kresťanstvo,
312 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 248 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, neautorské venovanie na patitule

PREDANÉ

*cesvo*

Jedná se o více než sto let staré svědectví o zakládání dětského sirotčince. Kniha je psána formou deníku, který si zakladatelka sirotčince vedla v období 15 let (1908 - 1923). Kniha je silným a mnohdy dojemným svědectvím o víře, očekávání na Boha a na Jeho jednání, o umění vydat Mu každou část života a počítat s Ním na každý den. A samozřejmě o sebeobětování a velké službě a lásce k dětem. Doporučuji k přečtení všem, ale pozor, některá místa už dnes nemusíme vůbec chápat - např. vděčnost dětí za to, že k nim doputoval pytel brambor. Při čtení deníku si nelze nevšimnout, kam jsme se za těch uplynulých 100 let „posunuli“. Nechci hodnotit, zda k lepšímu nebo k horšímu - závěr ať si udělá každý čtenář sám.








1919

LEDEN.

Končiti rok s dluhem? Nikterak se nám to nesrovnávalo, neboť po celou dobu našeho trvání vždy jsme při naší valné hromadě oznamovali radostně, že vše jest uhraženo. Ale tentokrát jsme opravdu zažili tvrdou zkoušku víry. Blížil se konec roku a nám chyběly ještě 3 tisíce korun k zaplacení účtů. Prosili jsme a dluh se v několika dnech zmenšil o 1000 korun.

Já jsem si připravovala poznámky k tomu, o čem jsem chtěla hovořiti při valné hromadě a s pohledem víry vzhůru jsem napsala větu: »A tak i tento rok končíme bez dluhů« — Byl to krok víry do tmy, neboť když jsem to psala, chybělo nám ještě 2 tisíce korun. — Ale nebyli jsme zahanbeni. Během posledního týdne došlo 1000 korun, a zbývajících 1000 korun bylo mi vloženo do ruky 2 minuty před započetím valné hromady, takže jsem pravdivě a ovšem velmi radostně mohla oznamovati, že i tento rok končíme bez dluhů.

Ó, jak veliký a dobrý jest Pán! Plná jest země slávy Jeho!

*
Pozdrav ze Chval, náš milý časopis, konající dobrou službu, vyšel nyní v rozšířeném formáte a věříme, že svou pouť nastupuje s požehnáním. Kéž je každé číslo pozdravem s nebe.

*

Sníh a děti, to znamená radost. Máme sáňky, které jsou v pilném užívání. Snažíme se rozuměti dobře, co potřebují ke zdraví duše i těla našich svěřenců.

ÚNOR.

Jak možno odolati? Umiňujeme si, že již nikoho v této době nepřijmeme, neboť se velice tísníme. Ale došla nás tato prosba: »Obracíme se k vám, jedná se o tři děti. Nebudou-li ihned z poměrů, kde jsou, vzaty, zahynou. Dvě z nich, děvčátko a hošík, bledé, podvýživou zmořené, v nezdravém bytě, ve dne v noci při matce umírající na souchotiny — třetí, malý hoch, velmi zanedbaný, matka žebračka, ještě i jiným poběhlíkům na žebrání ho půjčuje. Jak možno odolat? Jak možno nepodati ruky k pomoci, i když to znamená tísniti se ještě více?

*

Za vzor jest v těchto dobách dávána naše práce při sirotcích. Prý dovedeme z mála mnoho poříditi. I přicházejí k nám

.......................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ne reklamy, ale více poslušnosti tohoto Božího příkazu, to jest, co potřebujeme.





PUJMANOVÁ, MARIE - HRA S OHNĚM

PUJMANOVÁ, MARIE

HRA S OHNĚM

Československý spisovatel, Praha, 1963
edícia Knihovna lidové četby (35)
obálka Zdenek Seydl
14. vydanie (v ČS 12.), 50.000 výtlačkov
22-087-63

beletria, román, literatúra česká,
272 s., čeština
hmotnosť: 206 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, bez prebalu

0,10 €

*cesvo*

Hra s ohněm je volným pokračováním Lidí na křižovatce, časově dovedeným až do počátku protektorátu. Autorka provádí své hrdiny třicátými lety, naplněnými vzrůstajícím nebezpečím fašismu. V centru vyprávění se ocitá rodina komunistického advokáta Gamzy, který pomáhá připravit první velkou morální porážku fašismu v lipském procesu. Jiří Dimitrov promění soudní síň v tribunu obžaloby fašismu. Autorka dále rozvádí osudu Gamzových dětí - Helenky a Stáni. Všechny osobní problémy ustupují do pozadí před neštěstím národa v letech 1938 - 1939. Gamza, jako voják v přední linii, první padá za oběť protektorátnímu režimu. Přesto závěr knihy nevyznívá pesimisticky, ale naopak přesvědčením, že tragická doba českého národa je jen přechodná, a hlubokou vírou v lepší časy. 






Vpád Skřivánkových

Vtrhli Skřivánkovi s dítětem a kufry do střešovických starých řádů, pobouřili Barborku, obsadili
byt a tlačili ke zdi Stanislava. Ti, co přijeli z ciziny, jsou takoví slavní! Kde všude nebyli! Co všechno neviděli! Kolik zkušeností nenasbírali! Sypou zprávy z obou rukávů; průvan novot s nimi vtrhuje zotvíranými dveřmi, a starousedlík aby se styděl, že jeho pec stojí stále na jednom místě. Všemu líp rozumějí; pronášejí úsudky s takovou jistotou. Jak by ne. Obrovská země, kam chudák Stanislav nohou nevkročil, rozprostírá se za nimi do nedozírna a dodává jim náramné převahy a sebevědomí. Jako by ji měli pachtovanou. Však se podle toho roztahují.

Pestrá uzbecká čapka se povaluje po Stanově psacím stole — jak se tam dostala? Chtěl usednout v jídelně na židli a málem pochroumal Miťovu plachetní loď. Pozor! To byl nářek! „Jen ho nech,“ říká paní Gamzová dceři, která s omluvou sebrala hračku, a hladí vnuka. „Tak málo jsem ho užila. Viď, Mítěnko.“

Vetřelci nedbali o domov kolik let, právě proto jim ho teď vykliďme — jsou vzácní. Barborka rozdělává oheň ruskými novinami, které jsou nečitelné jako písmo v zrcadle, a Míťa se zeptal Nelly:

„Babičko, umíš číst?“

Protože Aliho babička neuměla. Teprv se učila. Ve dne chodila k tátovi do továrny, večer do tatarské školy v kremlu. Kluci jí doma pomáhali úlohy.

Nella se vnoučkovi zasmála: „To víš, že uhlím, ty ferino."

„Přečti mně to,“ přísně řekl Míťa, otevřel svou obrázkovou knihu s veršíky a dal ji Nelle do ruky tak, jak to viděl u bratrů Aliho, když zkoušeli babičku.

Azbuka — ó jé! Paní Gamzová si marně vzala brýle. Žalostně slabikovala.

„Vidíš, že neumíš číst,“ vítězně prohlásil Míťa a sklidil obrovský úspěch. Moloděc! Byl slavný už tím, že je na světě. Gamza vzal ženě knihu z ruky a jal se plynně předčítat nahlas ruské básničky. Závodili o vnoučkovu přízeň. Stanislav by nebyl věřil, že je otec takhle dětinský.

„Strejčku,“ ptal se Míťa, „chodíš na tir?“

„Co je to tir?“

„Ale na střelnici.“ Míťa se divil, jak jsou lidé v Praze hloupí.

„Ne, brachu. Měl jsem toho dost, když jsem vojančil.“

U táty v autozávodu chodili dělníci v polední přestávce na tir.

Sestra pobízí Stánu ke kaviáru — dar závodní nemocnice, ale Stána kaviár ani vidět. Švagr mu nalévá vodky — bohužel, Stáňa nepije. Ale papiroskou snad nepohrdneš? Nezvykle suchý kouř zamořil byt a dráždí Stanislava k pokašlávání. Aby řekl pravdu, nepotrpí si na cigarety s dutinkou. A víš, proč je tak dlouhá? Mrazy. Ruské mrazy. Aby se mohla snáze držet rukou v palečnici. Což švagr! Má Sovětský svaz v malíčku. Ať se ho Gamza zeptá, nač chce, do všeho je zasvěcen, ten vítěz pětiletky. Patrně by se ani nebyla uskutečnila bez manželů Skřivánkových. Kampak Stáňa na takové výtečníky! Seděl za pecí a držel se Vlastiných sukní. Švagrovi postavili pomník už zaživa v moskevském sadu, to je stará věc, Helena o tom psala už dávno — proč nad tím matka znovu jásá? Stanislava uvádělo do trýznivých rozpaků poslouchat tu chválu. Bývalo mu třeba jako vzduchu rodinné pohody, sám se o ni vždycky přičiňoval první — ne, ale tentokrát se nedoved! radovat s radujícími. Ať se nutil, jak nutil, zůstával mimo jejich rozjaření a ztuhlý. Stanislav, tak něžný k prababičce, když už byla všem na obtíž, nyní se zatvrdil k sestře za to, že ho Skřivánkovi zastihli jako z udělání v čas, kdy měl smůlu. V každé rodině, byť i její členové se měli sebevíc rádi, sourozenci spolu soupeří. Snad je to vzpomínka z dětských let, kdy běhali o závod a pořádali řeckořímské zápasy. U Gamzových dětí bývalo štěstí střídavé,

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Našlapovali zeširoka na pražskou dlažbu, takoví pokojní a spolehliví, takoví nevyšinutí, a rozčilená tenká paní, jak je předbíhala, pocítila přese všechnu úzkost, že jí někdo zvedá hlavu a narovnává záda.




STRETTI, MARIO - Z MALÉ FATRY

STRETTI, MARIO

Z MALÉ FATRY

Spolek výtvarných umělců Mánes, 1950
14 zkoušek na aluminiové folii

bibliofília, výtvarné umenie
14 listov
hmotnosť: 220 g

bez väzby, voľne ložené listy, veľký formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*H-6-6*





RODINNÁ ENCYKLOPEDIE MEDICÍNY & ZDRAVÍ

RODINNÁ ENCYKLOPEDIE MEDICÍNY & ZDRAVÍ
Příznaky - Choroby - První pomoc
(Family Medical Advisor)

Reader´s Digest Výber, Praha, 2006
1. vydanie
ISBN 80-86880-20-6

encyklopédie, zdravie, zdravotnícka literatúra,
672 s., far. fot., čeština
hmotnosť: 2575 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná

9,90 €

*H-6-1*

Tato moderní encyklopedie je nepostradatelným pomocníkem každé domácnosti. Přináší nejnovější poznatky o více než 750 onemocněních, důležitá fakta o terapiích, názorné ilustrace, užitečné rady a praktické návody, včetně jasně a přehledně zpracovaných principů první pomoci.



PŘÍHODOVÁ, DANIELA - HRA S OZVENOU

PŘÍHODOVÁ, DANIELA

HRA S OZVENOU

Smena, Bratislava, 1977
edícia Mladá tvorba (134)
prebal Dušan Leščinský, Beata Nágelová
1. vydanie, 1.500 výtlačkov
73-028-77

beletria, novela, literatúra slovenská,
102 s., slovenčina
hmotnosť: 117 g

mäkká väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý

0,30 € darované THCK

*cesvo*





MONIKA

Album. V plátennej väzbe, s maľovanou kyticou na obálke. S náladovými momentkami z môjho súkromia. Zabalený do hrubého papiera, uložený v najspodnejšom priečinku.

Archív. Zlé svedomie. Trinásta komnata, v ktorej väzním svoju minulosť a do ktorej som si zakázala nazrieť. A predsa ... Desiatykrát otváram priečinok a desiatykrát ho znova zatváram. Odďaľujem chvíľu. Bojím sa, že oslobodím dvanásťhlavého draka.

Vyčkávam príhodný čas a potom náhlivo odmotávam ošúchaný papier, prstami sa opatrne dotýkam kresby na obálke, obraciam tvrdé strany a narovnávam poodliepané fotografie, z ktorých už ani jedna nedrží na svojom mieste. Ja v záhone kvetov či na lavičke, ja s nachýlenou hlavou, ja s pohľadom kamsi do prázdna ... Ja vo zväčšenine zo skupinovej fotografie: na mojom ramene vidno Milošovu ruku.

Pripamätávam si ho: tvár stiahnutá do cudzej, ostrej grimasy a on sám s nožnicami v rukách rozdeľuje našu minulosť na dvoje. Keby som chcela nájsť svoju ruku, bola by na jeho polovičke, ako sa mu dôverne obtáča okolo bokov. Nemilosrdne ju odstrihol aj so zlatým náramkom, pamiatkou na tretie výročie sobáša — a s hrubou obrúčkou, ktorú už tiež dávno nenosím. Ani neviem, kam som ju založila! Keby sa takto jednoducho aj spomienky dali odstrihnúť, keby sa všetko mohlo pozamykať do priečinkov!

Ďalšia prestrihnutá: jedna z prvých spoločných. Ja v krátkych bielych minišatách s raketou v ruke a on ... Zrejme tiež v bielom.

Na tenisovom kurte sme sa vlastne aj prvý raz videli. Ja som hrávala iba príležitostne, nehladiac priveľmi na pravidlá, on sa venoval tenisu zo záľuby. Pozorovala som celé hodiny jeho pružné kroky, isté pohyby, elegantné údery. Nikdy nebolo vidno na jeho tvári nijakú únavu.

Všimol si ma.

Nezahráte si... slečna?

Naše pohľady sa stretli.

Chceli ste hrať, nie?

Čakala som brata, ale ...

So mnou to nechcete skúsiť? Môj partner už aj tak odchádza.

Neodvážim sa ...

Prečo?

Bola by som v nevýhodnej pozícii.

Nebudete. Vy môžete byť iba v prevahe.

Už som sa nezdráhala. Možno zo zvedavosti, možno zo snahy spestriť si nudnú dovolenku v spoločnosti brata a otca.

Neusiloval sa ma uštvať. Nemala som ani dojem, že by sa predvádzal, takže som obstála lepšie, než sa dalo čakať. Cítila som sa príjemne.

Pekná tvár a milý úsmev. Plavé vlasy. Čudné, dovtedy som bola presvedčená, že pekný môže byť len čierny muž. Vyšší odo mňa približne o pol hlavy.

Hádam už stačí! Boli by ste unavená.

Čoby!

Ja som vytrénovaný, ale vy ...

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Zadíval som sa na list a písal som ďalej: "...vráť sa sem, k nám, k svojim, domov!"


VANČURA, VLADISLAV - ÚTĚK DO BUDÍNA

VANČURA, VLADISLAV

ÚTĚK DO BUDÍNA

Družstevní práce / Melantrich / Svoboda, Praha, 1949
edícia Dílo Vladislava Vančury (9)
obálka František Muzika
6. vydanie, 30.000 výtlačkov

beletria, román, literatúra česká,
264 s., slovenčina
hmotnosť: 387 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,20 €

*cesvo*







NÁVRAT

Brehmova rodina pocházela odkudsi z Němec nebo z Holandska. Byli to kupci, jež revoluce hnaly ze země do země. Kupovali obilí, když se urodilo, a prodávali je v období usně, jež mnohdy následovalo jedno za druhým. Plenili pokladnice armád napoleonských, a když se změnily časy, činili se až do krve na bursách. Vratislav Brehm znal výhody klidu a vyčkávání, byl jist sám sebou a spojenectvím peněz. Neukvapoval se.

V onom roce, kdy vykonal cestu do Budína, byl stár právě třicet osm let. Tehdy již velmi dlouho řídil věci svého obchodu a rozhodoval o penězích. Mír přicházející po čtvrtém roce války ho zastihl na straně dohody. Od druhé poloviny vojny se již netajil svým smýšlením a jeho jméno ve Vídni bylo vykřičeno. Strýc, který v rodině Brehmů měl největší váhu, onemocněl právě v období, když rakouská koruna klesala.

V této době uzavřely již státy těsně své hranice a styk s Londýnem a s prastrýci, kteří žili ve Francii, se stal nadmíru obtížným. Jakýsi Vratislavův příbuzný žil ve Vídeňském Novém Městě, ale jako se přiházívá v rodinách, nepodobal se tento Brehm ostatním. Stal se vášnivým vyznavačem Německa a všechno své počínání obracel k tomu, aby došlo vítězství. Byl to zuřivec. Vrhal se na válečné papíry, hotov ztratiti jakýkoliv peníz. Hotov ztratiti a přece důvěřivý, že mu konečné vítězství všechno vrátí.

Vratislav měl v ošklivosti podobnou vášnivost, vedl si prostě a protože bylo přirozené a spravedlivé ztotožňovati se s věcmi svého národa, činil to. Velmi mnoho příhod z té doby svědčilo o jeho odvaze, ale Brehm je nevyj menovával, spokojuje se s výtěžky peněžními. Vskutku, v té době se pětkrát znásobilo jeho jmění a desateronásob vzrostlo po převratě.

Sotva utuchla vojna, sotva bylo sjednáno příměří, jel Brehm za hranice. Sešel se s příbuznými, nakoupil zboží, maje v cizích zemích úvěr stejně veliký jako doma. Oba prastrýcové a polichocený ujec mu připili neskrblíce chválami. 

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ba věru, nový příběh se počíná v ten okamžik, kdy prvý právě končí.



ERBEN, KAREL JAROMÍR - KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH

ERBEN, KAREL JAROMÍR

KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH

Slovenské nakladateľstvo detskej knihy, Bratislava, 1956
edícia Školská knižnica
doslov Milan Pišút
ilustrácie Václav Karel
obálka Václav Karel
1. vydanie, 10.400 výtlačkov

poézia, literatúra česká,
148 s., čeština
hmotnosť: 350 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, ošúchané dosky

4,50 €

*H-bar-RL*






VODNÍK

Na topole nad jezerem
seděl vodník pod večerem: 
„Sviť, měsíčku, sviť, 
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky 
do sucha i do vodičky: 
Sviť, měsíčku, sviť 
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek - 
šiju, šiju si kabátek: 
sviť, měsíčku, sviť, 
ať mi šije niť.“

Zelené šaty, botky rudé, 
zejtra moje svatba bude: 
sviť, měsíčku, sviť, 
ať mi šije niť.“

II

Ráno, raníčko panna vstala, 
prádlo si v uzel zavázala: 
„Půjdu, matičko, k jezeru, 
šátečky sobě vyperu.“

,Ach nechoď, nechoď na jezero, 
zůstaň dnes doma, moje dcero! 
Já měla zlý té noci sen: 
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala, 
bíle jsem tebe oblíkala, 
v sukničku jako z vodních pěn 
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají, 
v perlách se slzy ukrývají, 
a pátek nešťastný je den, 
nechoď, dceruško, k vodě ven.‘ -

Nemá dceruška, nemá stání, 
k jezeru vždy ji cos pohání, 
k jezeru vždy ji cos nutí, 
nic doma, nic jí po chuti. —



SIGNIER, JEAN-FRANCOIS - TAJNÉ SPOLOČNOSTI

SIGNIER, JEAN-FRANCOIS

TAJNÉ SPOLOČNOSTI

Fortuna Libri, Bratislava, 2007
preklad Zuzana Mrlianová, Mariana Pauliny-Danielisová, Juraj Roháč
1. vydanie
ISBN 978-80-89144-71-6

záhady, literatúra faktu, história,
240 s., slovenčina
hmotnosť: 1270 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý, nečítaná

9,50 €

*H-6-1*


DOYLE, ARTHUR CONAN - DOBRODRUŽSTVÁ SHERLOCKA HOLMESA 3

DOYLE, ARTHUR CONAN

DOBRODRUŽSTVÁ SHERLOCKA HOLMESA 3
Pes baskervillský
Údolie hrôzy

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1965
edícia Zelená knižnica
preklad Alfonz Bednár
obálka Anastázia Miertušová
2. vydanie, 35.000 výtlačkov
13-72-079-65

beletria, detektívky,
320 s., slovenčina
hmotnosť: 326 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, bez prebalu

3,00 € PREDANÉ

*cesvo* in *H-bar*






O tretej ráno prišiel z policajného riaditeľstva na ľahkej bričke, ťahanej udychčaným klusákom, hlavný sussexský detektív, privolaný naliehavou žiadosťou seržanta Wilsona z Birlstonu. Vlakom päť hodín štyridsať poslal zprávu na Scotland Yard a o dvanástej nám prišiel naproti na birstonskú stanicu. White Mason bol tichý, spokojne vyzerajúci človek, oblečený vo voľných tweedových šatách, mal červenú, hladko vyholenú tvár, zavalitú postavu a mocné nohy do O ozdobené gamašami a vyzeral ako malý farmár, hájnik na odpočinku alebo hocičo na svete, len nie ako veľmi sľubný dôstojník vidieckej kriminálnej polície.

,,To je naozaj pekný hlavolam, pán MacDonald!“ opakoval neprestajne. ,,Budeme tu mať novinárov ani múch, až sa o tom dozvedia. Dúfam, že budeme s prácou hotoví, prv než do toho začnú pchať nos a ničiť všetky stopy. Nič takého sme ešte nemali, pokiaľ sa pamätám. Sú tam veci, ktoré sa vám zapáčia, pán Holmes, na moj veru. A aj vám, pán doktor Watson, lebo aj lekári budú musieť svoje povedať, kým skončíme. Byt sme vám našli v hostinci Westville Arms. Iného miesta tu niet, ale počul som, že je tam čisto a dobre. Tento chlap vám odnesie batožinu. Tadiaľto, páni, nech sa páči!“

Sussexský detektív bol veľmi rázny a prívetivý človek. O desať minút sme už všetci boli ubytovaní. O dalších desať minút sme už sedeli v hostinci v izbe a už nám v skratke opisoval udalosti, ktoré sme načrtli v predošlej kapitole. MacDonald tu i tam niečo poznamenal, kým Holmes sedel zamyslene s výrazom prekvapenia a úctivého údivu, s akým botanik skúma vzácny a drahocenný kvet.

„Pozoruhodné!“ povedal, keď vypočul príbeh. „Veľmi pozoruhodné! Sotva si viem spomenúť na prípad, ktorý by sa vyznačoval zvláštnejšími momentmi.“

„Čakal som, že dospejete k takému názoru, pán Holmes,“ povedal White Mason veľmi radostné. „V Sussexe kráčame s duchom času. Povedal som vám, ako sa veci mali, keď som prípad prebral od seržanta Wilsona medzi treťou a štvrtou hodinou dnes ráno. Na moj veru! Ale som prehnal tú starú kobylu! Ale vysvitlo, že som sa nemusel tak ponáhlať, lebo sa nič nedalo robiť. Seržant Wilson už vypátral fakty. Skontroloval som ich, pouvažoval nad nimi a možno som aj sám zopár faktov objavil.“

„Akých?“ opýtal sa Holmes dychtivo.

„Nuž, najprv som prezrel kladivo. Bol tam doktor Wood a pomohol mi. Nenašli sme na ňom nijaké stopy násilného činu. Dúfal som, že ak sa Douglas bránil kladivom, možno nechal stopy na vrahovi, kým mu nespadlo na koberec. Ale na kladive nebola nijaká škvrna.“

„To, pravda, ešte vôbec nič nedokazuje,“ poznamenal inšpektor MacDonald. „Neraz sa už stalo, že kladivom voľakoho zabili, a pritom na kladive neostala najmenšia stopa.“ „Celkom správne. To ešte nedokazuje, že sa s ním nebránil. Ale keby na ňom boli škvrny, velmi by nám to pomohlo. V skutočnosti nie sú. Potom som preskúmal pušku. Boli v nej srnčie broky a ako seržant Wilson upozornil, kohútiky sú zviazané drôtom, aby puška vystrelila naraz z obidvoch hlavní, ak človek potiahne zadný kohútik. Ten, kto ich zväzoval, bol rozhodnutý neriskovať, že netrafí. Odpílená puška nie je dlhšia než dve stopy — ľahko sa dá nosiť pod kabátom. Niet na nej ani celé meno výrobcu, ale na žliabku medzi hlavňami sú písmená P-E-N a ostatok mena je odrezaný pílou."

„Veľké P s ozdobou navrchu, E a N menšie?“ opýtal sa Holmes.

„Áno.“

„Pennsylvania Small Arms Company — Pensylvánska spoločnosť na výrobu strelných zbraní, veľmi známa americká firma,“ povedal Holmes.

White Mason pozrel na môjho priateľa ako skromný dedinský praktický lekár na veľkého londýnskeho špecialistu, ktorý jediným slovom vie rozriešiť mätúce ťažkosti.

„To je veľmi vítaná pomoc, pán Holmes. Určite máte pravdu. Obdivuhodné! Obdivuhodné! Nosíte v pamäti mená všetkých výrobcov pušiek na svete?“

Holmes prešiel ponad otázku kývnutím ruky.

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Všetci sme chvíľu sedeli ticho a tie osudné oči boli stále napäté, akoby chceli preniknúť závojom.