Stevenson jako jeden z prvních anglických spisovatelů z konce 19. století postřehl, že čtenář ztratil zájem o objemný román velkých viktoriánců Dickensovy a Thackerayho generace. Knižní vydání jeho Ostrova pokladů v r. 1883 toho bylo neklamným důkazem: kratší román s dobrodružným námětem a napínavým dějem dokonale lahodil čtenářskému vkusu a okamžitě si získal obrovský úspěch. Nemenší pozornost vzbudily i Stevensonovy povídky, které upoutaly „strašidelností“ a tajuplností i kouzlem romantického vyprávění a z nichž sedm nejznámějších tvoří náš výbor ze Stevensonových kratších próz. V čele svazku stojí proslulý povídkový seriál Klub sebevrahů o fantastických dobrodružstvích a šlechetných činech prince Florizela z Bohemie, v mnohém předznamenávající detektivní a kriminální žánr. Jak dovedně uměl Stevenson čtenáře klamat a držet v napětí, výmluvně dokumentuje povídka Pavilón trn písčinách. Stevensona nesmírně přitahovalo téma „prazákladní rozdvojenosti člověka“ z mravního hlediska, vztah a rozpor dobra a zla, svár svědomí a viny. Nanejvýš dramaticky řeší tyto otázky v povídkách Markheim a Kumpáni, především však v mistrné novele Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Ze vzpomínek na jižní Francii vzniklo úsměvné a mravně naučné vyprávění Franchardský poklad. Zážitky a zkušenosti ze svého pobytu v oblasti Jižních moří uložil Stevenson mimo jiné do napínavé realistické povídky Falesánské pobřeží.
Věřme, že těchto sedm příběhů potěší dnešního čtenáře, mladého i staršího, stejně, jako potěšily čtenáře Stevensonovy doby. Vždyť záliba ve vzrušující dobrodružné četbě neodchází s věkem, ale je vlastní všem, kteří dosud nezestárli srdcem.
ROBERT LOUIS STEVENSON (13. 11. 1850 - 3. 12. 1894), klasik anglické literatury, vynikl především jako poutavý vyprávěč dobrodružných příběhů, v nichž jedinečně spojil vzrušující a napínavý děj s romantickou fantazií a jazykovou vytříbeností. Je znám jako romanopisec a povídkář, ale psal i verše a byl vynikající esejista. Pocházel ze skotského Edinburghu. Již od mládí byl křehkého zdraví a prakticky po celý život zápasil s vleklou plicní chorobou. I když vystudoval práva, jeho jedinou láskou zůstala literatura. Na cestách po Francii se seznámil s Američankou Fanny Osbornovou a roku 1879 se s ní v Kalifornii oženil. Následujícího roku se vrátil do Skotska, kde napsal svůj čtenářsky nejoblíbenější román Ostrov pokladů (Treasure Island, knižně 1883), který mu získal slávu na obou březích Atlantiku. Podlomené zdraví Stevensona neustále nutilo, aby hledal příhodnější klima pro své souchotiny: pobýval ve Švýcarsku, na Riviéře, téměř tři roky prožil v lázních Bournemouth na jihu Anglie. Po otcově smrti (1887) odcestoval znovu do Spojených států, nezdržel se však dlouho a již následujícího roku se vydal na dlouhou plavbu do Jižních moří. Osmnáct měsíců strávil na různých ostrovech v Tichomoří a svou plavbu ukončil na souostroví Samoa, kde náhle zemřel ve věku pouhých 44 let.
Ze Stevensonových nejznámějších knih připomeňme alespoň: Černý šíp (The Black Arrow, 1888), dobrodružný román z Anglie 15. století, Únos (Kidnapped, 1886) a Katriona (Catriona, 1893), dvojice příběhů ze skotské vysočiny, mistrnou makabrózní novelu Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde, 1886), Pán z Ballantrae (The Master of Ballantrae, 1889), tragický příběh dvou znepřátelených bratří, povídkové soubory Nové příběhy tisíce a jedné noci (New Arabian Nights, 1882), Kumpáni (The Merry Men, 1887) a Příběhy ostrovních noci (The Island Nights’ Entertainments, 1893); z básní zmiňme Dětský sad poezie (A Child’s Garden of Verses, 1885).
Obsahom nového doplneného vydania publikácie, ktorá je rozdelená na dve časti, je stredoškolské učivo fyziky. Teoretický výklad je doplnený príkladmi.
Publikácia je vhodná predovšetkým na súhrnné opakovanie učiva na maturitu a pri príprave na prijímacie skúšky na vysoké školy.
V čase, keď som sa tak, ako iní, vrátil k prírode, stretol som sa s poľovníkmi. Rýchlo sa stali mojimi trvalými priateľmi. Učili ma poznávať poľovnícky život, hoci som nepatril medzi nich. Brodil som sa oráčinou i snehom pri nadhánke na zajace a bažanty, trmácal sa lesnými chodníkmi do vrchov za jeleňmi a srncami, predieral sa húštinami pri durení diviakov.
V tom čase som bol očarený tou večne vzrušujúcou hrou mužov, ktorá sa volá poľovačka. Možno sa u mňa prebudil atavizmus dávnych predkov, ktorí sa živili lovom, lebo som sa aj ja chcel stať poľovníkom. Je pravdou, že ma zmiatla prvá jasnočervená krv ulovenej zveri a krásne, zlatohnedé oči srny, pozerajúcej sa na človeka s ľútosťou a nemou výčitkou. Počas dlhých dní a hodín strávených s poľovníkmi som pochopil, že súčasťou lásky k prírode je aj regulované strieľanie zveri. No nikdy som nepochopil zvrátenosť loveckej vášne, ktorá chŕli strely na všetko, čo sa hýbe.
Keď môj záujem o poľovníctvo vrcholil, musel som pri výkone povolania trestného sudcu súdiť poľovníka, ktorý na poľovačke nešťastnou náhodou zastrelil svojho druha. Bolo mi ho ľúto. Mŕtveho poľovníka ešte viac. Nadovšetko som ľutoval mladú vdovu, jej dve malé deti, ktoré už otec nikdy nepohladí. Ani najprísnejší trest nevyrieši tragédiu oboch strán. Nijaký trest nemožno porovnať s celoživotným väzením výčitiek svedomia.
Ešte krátky čas som chodil s poľovníkmi do lesa a sledoval ich zvyklosti. Ešte krátky čas som bol presvedčený, že sa musím stať poľovníkom.
Neskôr som ich s ľútosťou opustil. Možno to bolo aj z obavy, aby som príliš nepodľahol loveckej vášni. Mohla by mi v budúcnosti zabrániť spravodlivo súdiť - aj poľovníkov. Záujem o poľovníctvo však vo mne pretrval, hoci v zúženej forme — v sledovaní veľkých poľovníckych úspechov a veľkých poľovníckych tragédií.
Všetky uvedené príbehy sa stali dlhoročným i mladším poľovníkom, lebo porušili základné pravidlá bezpečnosti pri poľovačke alebo pri zaobchádzaní so zbraňou. Niekedy sa rovnako ľahostajne správali aj ich obete. A tak obraz smrti, ktorú poľovníci spôsobili svojim druhom alebo svojim najbližším, ich bude sprevádzať navždy. Nikdy ho nevymažú z pamäti...
V poslednom čase sme svedkami neobyčajného rastu kritickej analýzy celého nášho života. Je len prirodzené, že sa literatúra sústreďuje aj na škvrny života, výsledkom čoho je už niekoľko význačných diel s neobyčajnou údernosťou. Medzi prózy a umelecké polemiky pravdy s nepravdou nepochybne patri aj Tatarkov DÉMON SÚHLASU ba je vlastne prvou vášnivou umeleckou kritikou kultu osobnosti a všetkého zlého, čo sa u nás v poslednom desaťročí porobilo. Hoci sa autor zameral len na umelecké kruhy, kde objavil priam ideál despotického človeka - démona súhlasu, ktorý nemilosrdne ničí všetko, čo sa vymyká jeho línii, má táto groteska všeobecnejší charakter a dá sa aplikovať na celú spoločnosť. Všade sme mali démonov-despotov, všade vládcov Figurov a všade plno poslušných a bezmocných figúrok. Pretože sa málo myslelo a obchádzal sa zdravý rozum, narobilo sa i veľa zlého. Tatarka ako statočný komunista, analytik javov a hĺbavý, mysliaci človek pokúsil sa ukázať cestu dopredu. Prichádza s kritikou, ale zároveň aj s návrhmi. Najväčšou jeho devízou, ktorú dáva, je obrana zdravého rozumu
Matthioliho Herbář, vydaný poprvé v Benátkách 1544 a rozmnožující řadu podobných spisů „otců novověké botaniky“ O. Brunfelse, H. Bocka, L. Fuchse a K. Gesnera, se nevšedním způsobem vepsal do dějin české vzdělanosti doby humanistické. Matthioli (1501—1577), rodák ze Sieny, se v roce 1554 usadil v Praze jako lékař Ferdinanda Tyrolského a posléze se stal lékařem císaře Maxmiliána II. Přízeň, již se v Praze těšil, přispěla k novému vydání jeho díla, v té době již proslulého (vyšlo předtím několikrát italsky a později latinsky), v českém (1562) a německém (1563) překladu. Do češtiny přeložil a upravil Herbář významný lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku (1525? —1600) a s podporou českých stavů jej vydal Jiří Melantrich z Aventina. Hájkova překladatelsko-upravovatelská práce a Melantrichova nakladatelská velkorysost se spojily v monumentální čin, který nás, po více než čtyř stech letech, naplňuje obdivem. Tadeáš Hájek zčeštil obrovitou předlohu výrazným, přesným, plastickým jazykem, který je vzornou ukázkou humanistické odborné prózy. Vypustil nebo zkrátil výklady o exotických rostlinách, zvýraznil tak, maje na paměti, že překlad je určen českým čtenářům, kapitoly o rostlinách domácích a zároveň vložil do textu z vlastních vědomostí množství doplňků. Dílo, ušlechtile typograficky upravené, bylo opatřeno množstvím dřevořezů, které jsou v tradici souvěkých herbářů nebývalé velikostí i kvalitou: jejich věrnost je podivuhodná a jejich grafický výraz je mimořádným projevem výtvarného cítění té doby. Herbář Petra Ondřeje Matthioliho a Tadeáše Hájka z Hájku nás zdaleka nepřitahuje jen svou hodnotou kulturněhistorickou, dokumentární, ač i ta je velká. Vnímáme dnes, s okouzlením, na prvním místě jeho hodnoty estetické, literární i výtvarné. To je důvod, který vedl k vydání našeho výboru — chceme jím připomenout reprezentativní dílo české naukové prózy a knižní kultury 16. století.
Poslední román Williama Faulknera, který vyšel krátce před autorovou smrtí r. 1962, vychází v Klubu čtenářů česky vůbec poprvé. V této lidsky hřejivé knize, „reminiscenci“, jak ji autor sám v podtitulu označuje, vrací se velký americký prozaik v úsměvném okouzlení do světa svého dětství. Nejde sice o autobiografii, ale datování příběhu malého hrdiny do doby před první světovou válkou, do doby prvních automobilů, se přibližně kryje s autorovým mládím. Hrdina již coby dědeček vypráví o zážitcích několika dní, kdy jako jedenáctiletý slušně vychovaný mládenec využil s dvěma zaměstnanci povoznické stáje svého děda — indiánským míšencem Boonem a černochem Nedem — první příležitosti k dobrodružství, „vypůjčili“ si dědův automobil a vypravili se tajně na výlet. Líčení, jaká napínavá cesta je čekala i jak dojeli do nevěstince v Memphisu a jak se tam zapletli do koňských dostihů a jiných komplikací a humorných i trpkých situací, zahrnuje celý rejstřík vypravěčských poloh: od nejveselejší grotesky až k vážným konfliktům naivní dětské etiky v nečekaných a složitých životních situacích. Román, jakési kompendium faulknerovského světa, dílo hluboce humánní a při vší formální složitosti tak svěží a půvabné, je zároveň oslavou lidové bystrosti a vtipu, síly přátelství a lidské družnosti. Není sporu, že toto zralé dílo fantazie a moudrého humoru získá i naše čtenáře.
Osu Faulknerova rozsáhlého díla tvoří volná románová sága o úpadku jižanských aristokratických rodů Compsonů a Sartorisů a o vzestupu dravých přistěhovalců Snopesů. Patří k ní mj. romány Sartoris (1929), Zdraví a šílení (The Sound and the Fury, 1929), trilogie Vesnice (The Hamlet, 1940), Město (The Town, 1957) a Sídlo (The Mansion, 1959). Z ostatních knih jmenujme aspoň Když jsem umírala (As I Lay Dying, 1930), Svatyni (Sanctuary, 1931), Srpnové světlo (Light in August, 1932), Divoké palmy (The Wild Palms, 1939), Neodpočívej v pokoji (Intruder in the Dust, 1948), několik knih skvělých povídek a velký protiválečný román Báj (The Fable, 1954). Posledním dílem W. Faulknera, nositele Nobelovy ceny a dalších literárních cen, je úsměvná reminiscence Pobertové (The Reivers, 1962).
mäkká väzba
stav: dobrý
PREDANÉ
*kocan3*bels*
O autorovi - JUDr. Ladislav Hanniker (1952) vydal v našom vydavateľstve už dve knihy poviedok (Osudové ryby - 1996, Pod čerešňou spali - 1997). Kým tieto dve vyznievajú ako oslava jeho rodného kraja a ľudí, ktorí ho „osudovo“ formovali, v Pytliakoch načrel do závažnej problematiky súčasnosti. Jeho takmer psychologický ponor do „hĺbok pytliakovej duše“ zaujme nielen dobrou čítavosťou a príťažlivosťou témy, ale aj preto, že sa ním prelína dokonalá znalosť trestno-právnej problematiky, vyplývajúca z dlhoročnej praxe prokurátora. Autor sa nesnaží mentorovať a hroziť s výhražne zdvihnutým ukazovákom. Naopak. S akýmsi porozumením, ba v niektorých prípadoch až s láskavým humorom, posudzuje svojimi očami príčiny, ktoré doviedli jeho „hrdinov“ k prekročeniu zákona. V tomto zmysle je jeho knižka ojedinelým autorským počinom na našom knižnom trhu. Už články, týkajúce sa pytliactva, ktoré jej predchádzali vyvolali v našom časopise Poľovníctvo a rybárstvo širokú diskusiu. Ako tvrdí autor, táto rozsiahla odozva vydá aspoň na dve ďalšie knižky. Takže sa máme na čo tešiť.
JÚLIA DRIENOVSKÁ, šéfredaktorka časopisu Poľovníctvo a rybárstvo
Román Dlho a šťastne je návratom Jerzyho Broszkiewicza k próze po desaťročnej prestávke, v ktorej sa venoval takmer výlučne divadelnej tvorbe.
Vo svojom románe zobrazuje osud človeka, ktorého životopis je spätý s veľkými historickými udalosťami nášho storočia. Obe veľké vojny, občianska vojna v Španielsku na obranu republiky, sociálno-politické premeny v Poľsku po roku 1944 — to sú v kocke udalosti určujúce tento životopis. Poľský národ obzvlášť dramaticky prežíval spomínané historické udalosti. Hrdina románu je človek neobyčajne aktívny — vždy ochotný zúčastniť sa hocako ostrého sociálneho či vojnového konfliktu, je všade tam, kde sa bojuje za slobodu a morálne hodnoty, a tak sa stáva stelesnením človeka, ktorý odchádza do sveta hľadať pravdu. Najprv jeho účasť v Pilsudského vojsku — Čo pre hrdinu značilo účasť v boji za nezávislosť poľského štátu — potom, po ideologickom rozčarovaní, jeho účasť v politickom boji ľavicových strán. Neskoršie sa životné cesty hrdinu zamotávajú, no všade, kam ho osud zavial, hľadá ten istý ideál. Práca ošetrovateľa v africkom leprozóriu, boj na španielskych barikádach, účasť v boji proti Hitlerovi v roku 1939, služba v anglických konvojoch v rokoch druhej svetovej vojny — také sú hlavné etapy jeho života, často až neuveriteľné, no ukazujúce dramatičnosť a veľkosť doby.
Zmyslom románu je ukázal problémy človeka prenasledovaného životom, v zážitkoch ktorého je všetko, čo človeku život môže priniesť: neúspechy, utrpenie i víťazstvá, dobrodružstvá so šťastným koncom, súhra okolnosti, ktoré vytrhajú hrdinu zo dna biedy na široký priestor pokojného života, aby od neho vzápätí opäť žiadali odriekanie a obete. No autorovi ide o niečo iné: Ján Lach, hrdina románu, je do istej miery „každým z nás“, je človekom, takým „ako my všetci", ktorý musí nielen všetko prežil a pretrpieť, ale aj premýšľať o všetkom tom, čím nás dejiny nášho storočia tak hojne zasypali. Až keď hrdina prešiel ohňom a vodou, stáva sa konečnou jeho ideovo-morálna voľba, miesto v krajine budujúcej socializmus, v radoch komunistov. Všetky dobrodružstvá a dramatické situácie sú svojho druhu dokumentárnym materiálom a zážitky Jána Lacha majú v spisovateľovej interpretácii vyšší zmysel. Navzdory všetkým útrapám, príkoriam, chybám a omylom hrdina na sklonku života dospieva k presvedčeniu, že žil dlho a šťastne, pretože dal svojmu životu zmysel.
