Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

piatok 20. marca 2020

FIGULI, MARGITA - TRI GAŠTANOVÉ KONE

FIGULI, MARGITA

TRI GAŠTANOVÉ KONE

Tatran, Bratislava, 1984
edícia Čítanie študujúcej mládeže (156)
doslov Ján Števček
prebal Ľubomír Longauer
(v tejto edícii) 3. vydanie, 22.000 výtlačkov
61-587-84

beletria, novela, literatúra slovenská
176 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 205 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, pečiatky v knihe

2,00 €

2x-8x out*trsos*bels*

Hoci ľudský sen a túžba sa podľa veku a životnej situácie menia, hoci zo sna a túžby vrastá človek postupne do života, jednako v každom bez výnimky čosi z toho ostáva živé.

Každý z nás túži a sníva. O tom, čo ešte nezažil, neskúsil, nepoznal, nedosiahol. Túži a sníva o krásnom, šťastnom, čistom, ideálnom — o rozprávkovom. Preto máme rozprávku radi. V nej sa o tom rozpráva. V nej to nachádzame. Preto nás sprevádza po celý život.

Tri gaštanové kone sú rozprávka pre dospelých. Znamená to, že viacero vecí bude sa na dospelých obracať a k dospelým hovoriť. A jednako to, o čom sa v nej hovorí, netýka sa — ako v každej správnej rozprávke — iba dospelých. Rozprávka o hľadaní šťastia, ktoré sa volá život, prihovára sa k ľuďom bez rozdielu veku a skúseností. Mladým pripomenie hádam budúcnosť, dospelým prítomnosť a starším minulosť. Podľa veku a vnímania jedni v nej nájdu lásku Petra a Magdalény, druhí vyznanie rodnému a rodovému spoločenstvu, tretí príbeh o ideáloch a zmysle života. Každý si tam čosi nájde. Je to predsa rozprávka. A tá je pre všetkých.








Zamierili sme do lesa.

Hoci Jano vyhlásil, že nás povedie, kázal ísť Jožkovi prvému, my dvaja sme boli v prostriedku a on posledný.

Toto usporiadanie vysvetlil som si tak, že iste chce mať kryt pre svoje vystrájanie, ale pritom chce mať na očiach i Magdalénu.

Šli sme mlčky, len kopytá koní raz cengali, raz družďali, raz tĺkli, podľa toho, aká bola cesta. Okrem týchto hlasov nepočuli sme nič iné, lebo hora bola tichá. Len keď sme sa dostali hlbšie medzi stromy, dievča, s ktorým šiel Zápotočný, vykríklo, ako keď niekto človeka uštipne. Rozoznali sme i zvuky bozkávania a ihravého pišťania pri objímaní.

Nik z nás sa neobzrel. Greguš tiež stúpal so svojím koňom a so svojou spoločnicou. Bolo to milé, slušné dievča, o čom presviedčala i tá skutočnosť, že by si Magdaléna nebola vybrala hocikoho za priateľku. A Jožko sa naozaj aj tak správal k nej. To sa už pozná po prvom pohľade.

Doliehali mi k ušiam všetky výčiny tých dvoch za nami, ale ani ja som sa neobrátil.

Držal som oboma rukami uzdu koňa a medzi lakťami mi sedela Magdaléna. Zakaždým, keď kôň stúpil do jamy alebo na hrboľ, opreli sa moje ruky o jej boky. Pri každom silnejšom prehnutí chrbta koňa sme sa znova stretali. Nič sme nehovorili, lebo sme vari ani hovoriť nemohli. Mal som hrdlo zadebnené vzrušením a skutočnosťou, že ju mám naraz takto blízko. Nemohol som síce vidieť jej oči, čo ma celého opantali nežnosťou, ale mohol som sa dotýkať a cítiť jej ruky, ako si ich držala opreté o chrbát koňa, aby nespadla.

Stúpali sme čoraz viacej do kopca a cesta bola stále neschodnejšia. Zbadal som, že sedí neisto, preto som sa jej ponúkol.

Magdaléna, — vravím zadrhnutým hlasom, akoby mi ohryzok zaskočil do hrdla, — Magdaléna, môžeš sa ma chytiť, je tu už veľmi strmo.

Miesto toho, aby sa ma chytila, načiahla sa za hrivou koňa a pritúlila sa mu na šiju. Po chvíli som začul tlmený plač.

Magdaléna, — prihováram sa jej, — Magdaléna, — ale mi neodpovedala.

Privinula sa ešte väčšmi ku hlave zvieraťa a zatíchla. No plecia jej trhalo ďalej a ony naznačovali, ako veľmi trpí. Domýšľal som si, že pre Zápotočného. Len som si nebol ešte načistom, či preto, že sa musí za neho vydať, alebo preto, že hneď v prvý deň po pytačkách osvojuje si také nepatričné spôsoby. Umienil som si, že nebudem už nič odkladať a povyzvedám sa jej všetko, keď konečne mám ju takto blízko. Musel som byť pri tom opatrný, lebo mi bol za chrbtom Zápotočný. Ako som práve o tomto rozmýšľal, naraz sa mi zdalo, že nepočujem kroky jeho koňa za nami. Opovážil som sa obzrieť, a naozaj v tom svojom zahrúžení ani som nezbadal, že sa nám stratil.

Volám na Greguša:

Jano zaostal!

Zastavili sme kone a poprezerali najbližšie okolie, koľko sme dovideli. Odbočil neďaleko na cestu a práve vtedy, keď sme ho spozorovali, skočil z koňa a potom zložil aj svoju spoločnicu.
....................................................................................................

... posledná veta ...

A nič si už viac nežiadam, len aby to, čo nás spojilo, zostalo medzi nami neporušené navždy.




WILDE, OSCAR - ŠŤASTNÝ PRINC A INÉ ROZPRÁVKY

WILDE, OSCAR

ŠŤASTNÝ PRINC A INÉ ROZPRÁVKY
(The Happy Prince and other tales)

O. Trávniček, Žilina, 1945
preklad Miro Procházka
ilustrácie Vincent Hložník

knihy pre deti, beletria, rozprávky, próza krátka,
104 s., slovenčina
hmotnosť: 365 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, časť chrbátu chýba

39,00 € PREDANÉ

*rimle2* in *H-2-1*







„Prečo len ty nie si ako ten šťastný princ? " rozumkovala matka pred svojím malým synčekom, ktorý sa plačom žiadostive domáhal mesiaca. „Šťastnému princovi ani vo sne na um nepríde, aby sa dačoho domáhal. “

„Vďaka Bohu, je na svete aspoň jediný človek, ktorý je celkom šťastný", mrmlal si sklamaný muž, keď sa pozrel na prekrásnu sochu. „Vyzerá celkom ako anjel“, povedaly siroty, keď sa vracaly z dómu v svojich ružových kabátikoch.

„Zkade to viete? “ spytoval sa ich profesor matematiky, „veď ste ešte v živote anjela nevidely. “

„Ale hej, videly“, odpovedaly deti, „v svojich snách. "

A profesor matematiky svraštil obočie a pozrel sa veľmi prísne na ne, lebo nestrpel, keď deti snívaly.

Raz večer letela malá lastovička nad mestom. Jej kamarátky už pred šiestimi týždňami odletely do Egypta, ale ona ešte ostala, lebo milovala rákos, zo všetkých najkrajší. Našla si ho hneď na počiatku jari, keď letela za veľkým žltým motýľom dolu ponad rieku a jeho štíhly rast ju natoľko pripútal, že sa musela pristaviť, aby si s ním pohovorila.

„Mám ťa milovať? “ spýtala sa vtedy lastovička, ktorá vždy rada hovorievala priamo k veci a rákos sa jej na to hlboko poklonil. A preto ho obletovala čoraz bližšie, pričom sa vše krídlami dotýkala vodnej hladiny a rozčerila na nej drobné strieborné vlnky. To bolo jej ľúbostné dvorenie a tak to robievala po celé leto.

„Aký to smiešny pomer, “ švitorily ostatné lastovičky, „rákos nemá nijakých peňazí a aj tak má priveľké príbuzenstvo. “ A naozaj bola rieka celá posiata drobným rákosím.

Potom prišla jeseň a lastovičky odletely do teplých krajov.

Keď už boly všetky preč, pocítila lastovička ťarchu samoty a cítila sa ukonaná svojím milencom. „Akosi sa nevie zabávať, “ povedala si. „A bojím sa, že aj zavše za inými pozerá, pretože hádže zaľúbené pohľady k vetru. “

A vskutku: vždy keď vietor mocnejšie zadul, strúhal rákos najhlbšie poklony.

„Zdá sa mi aj príliš domáckym“, pokračovala lastovička v dumách. „Ale ja ľúbim ďaleké kraje a chcem, aby ten, koho milujem, tiež ďaleké kraje ľúbil. “

Napokon sa ho spýtala: „Chceš ísť so mnou? “ Ale rákos pokýval záporne hlavou, lebo príliš lipol na svojej rodnej zemi.

„Ty si sa len zahrával so mnou! “ zvolala lastovička. „Teraz odchodím ďaleko k pyramídam. S Bohom! “ a odletela.

Letela celý deň a večer pristala ustatá v meste.

„Kde si mám len oddýchnuť? “ spytovala sa sama seba. „No, dúfam, že v meste sa už dáko zaopatrím. “

Potom zbadala na štíhlom stĺpe sochu.
.............................................................................................

... posledná veta ...

"Vedela som, že spôsobím nesmierny rozruch", zachrčala raketa a zhasla.

štvrtok 19. marca 2020

LIPTÁK, TEODOR - ZÁKLADY HARMÓNIE A POLYFÓNIE

LIPTÁK, TEODOR

ZÁKLADY HARMÓNIE A POLYFÓNIE
Učebné texty pre študentov študujúcich hudobnú výchovu odbor Učiteľstvo všeobecnovzdelávacích predmetov

Univerzita P. J. Šafárika, Pedagogická fakulta v Prešove, 1983
1. vydanie, 250 výtlačkov

skriptá vysokoškolské, učebnice, hudobná teória, hudba,
370 s., slovenčina
hmotnosť:894 g

mäkká väzba, veľký formát
stav: dobrý

predané

*bruri* in *H-2-1*


BÁR, ZDENĚK - ĎÁBEL Z HOR

BÁR, ZDENĚK

ĎÁBEL Z HOR
Románová balada z goralských krajin

Bohumil V. Hladký, Praha, 1944
ilustrácie Alois Hejl
2. vydanie (1. vydanie s ilustráciami)

beletria, román, literatúra česká, podpis ilustrátora, podpis autora,
256 s., čeština
hmotnosť: 573 g

tvrdá väzba (zrejme dobová preväzba)
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz2* in *H-6-2*







Vzduch se chvěje očekáváním a marností okamžiků.

Dveře zaskřípaly tak naříkavě, když je ráno otevřel, opřel se o jejich dřevěnou výplň a pohleděl k vzdálenému městu. Odtamtud také včera přišel po dlouhé jízdě vlakem a po únavném putování pěšky a drápání po horách k domovu.

Jeho věci nechtějí mu již dnes tvořit jeho domov. Chybějí mu k němu také lidé a jejich slova.

Schází mu pevná země.

Tolikrát se mu zastesklo po jejich stráních, po světě goralské chudoby, po stěnách jeho grap, pasinků, klučenisk a vývratů, zmol i kotárů, ale dnes mu nestačí ani svěží vzduch tohoto prostředí, po němž tolik toužil a bez něhož se tolik vysušovaly jeho beztak vydřené plíce. Vítr ho zase dusí.

Strana mocných je někde daleko, v takovém světě, kde se bohatí lidé dělí o domy, pole, louky, lesy, továrny, o radosti a úsměvy, ale zde je jenom žal opuštěného gorala.

Ludvík vstal, naplil si ráno do rukou a šel si připravit snídani.

Po tolika letech zase jednou svobodně, opět sám.

Nebylo doma ani gořalky, nebylo špeku tlustého na několik prstů, který tolikrát přikusoval ke kalíšku šedé, svému obvyklému rannímu jídlu. Drobty přineseného chleba si nadrobil do polévky, kterou vyrobil z toho, co nalezl doma v komoře.

Nejen se mu nechtělo, ale ani nemohl ráno pracovat. Neměl ani tolik odvahy, aby se šel přihlásit do práce na panském. Všude ho tu ještě znali a nezapomněli.

Ludvík čekal do poledne. Určil si je a pak již jenom se mu hrdlo stahovalo lítostí.

Nikdo se nevrátil.

Ludvík umí již psát, naučil se tomu lépe ve vězení. Ale nemá doma ani papíru, inkoustu nebo olůvka. Svěcená křída leží zrovna u vchodu, tam, kde je kropenka, nad níž je svatý obrázek, za nímž jsou zastrčeny tři klasy hubeného ovsa.

Nad vchodem do chalupy je nápis K + M + B. Začáteční písmena svatých tří králů. Kdo je napsal, když Rozára ani neumí pořádně psát a Maryčka psat nedovede?

Ludvík nalezl křídu a těžkou, skleslou rukou píše na stůl zrytý časem, tam, kde jsou téměř prohlubně od lžíce každý den tam pokládané, píše několik slov, kterých však nakonec ani sám nemůže přečíst. Smaže je co nejrychleji odřeným rukávem svého kabátu, blýskajícím se nadmíru na loktech a majícím nesmírně zamaštěný límec. Sejme s lavice nářadí, které potřeboval, vymete ještě pec, odklidí nádobí, jež zašpinilo jeho jídlo, a dále pak již nečeká ani vteřinu.

Nikdo nepozná, že zde prodléval.

Venku je slunce, les a krása, na západě je cesta, odkud přišel, na východě je ještě větší les, vyšší slunce a roztodivnější krása, kterou znal

.................................................................................

... posledná veta ...

A déšť, který slibuje úrodu na naší zemi.



SZILÁGYI, ISTVÁN - BANSKOŠTIAVNICKÁ KALVÁRIA A JEJ ZOBRAZENIA

SZILÁGYI, ISTVÁN

BANSKOŠTIAVNICKÁ KALVÁRIA A JEJ ZOBRAZENIA

Metem, Budapest, 2007
ISBN 978-963-9662-20-9

história, architektúra, náboženstvo,
76 s. čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 346 g

mäkká väzba, veľký formát
stav: dobrý

4,90 € PREDANÉ

*regihu2* in *H-2-2*






WAHLGREN, YENS - STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII JAZYKŮ

WAHLGREN, YENS

STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII JAZYKŮ
Fantastická lingvistika od Tolkiena po Klingony
(Liftarens parlör till galaxen)

Paseka, Praha, 2019
preklad Olga Bažantová
obálka Martin Svoboda
1. vydanie
ISBN 978-80-7432-965-4

jazykoveda, scifi, film
260 s., čeština
hmotnosť: 373 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

6,30 € PREDANÉ

*home* in *H-2-4*

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Nebo také elfem, gulliverovským Liliputánem či mimozemšťanem. Yens Wahlgren, odborník na umělé jazyky, kterými se mluví ve fikčních světech, se v jedinečné knize zabývá takovými lingvistickými fenomény, jaké představují například seriály Star Trek a Hra o trůny, komiksy s Tintinem nebo řeč Burgessova románu Mechanický pomeranč. Ve více než stech jazykových portrétech nabízí strhující pouť napříč historií, od záhadného spisu svaté Hildegardy z 12. století přes newspeak Orwellovy dystopie 1984 až po na'vijštinu z filmu Avatar. Přístupně napsaného průvodce fantastickou lingvistikou ocení nejen akademičtí profesionálové, ale i scifističtí nerdi, fanoušci popkultury a všichni ti, kdo si rádi čtou o zajímavostech jazyka. Zaposlouchejte se do hlasů z hlubin časů a vesmíru. Aarrr Wwgggh Waahh!










Barsoomština

V roce 1912, kdy spatřil světlo světa jazyk velkých opic, začal Edgar Rice Burroughs pracovat na mimozemském jazyce. Na planetě Barsoom (Mars) mluví mnoho bytostí různých barev pleti jazykem zvaným barsoomština. Burroughsův pozemský hrdina John Carter se jazyk rychle naučí a v jedenácti knihách o rudé planetě ho čile používá.

Knihy o Johnu Carterovi zaznamenaly ohromný úspěch a ani po více než sto let nepřestávají fanoušky uchvacovat jeho dobrodružství na Marsu mezi princeznami a vzdálenými civilizacemi. Svůj konstruovaný jazyk používal Burroughs spíše pro oživení, a aby knihám dodal nádech exotiky a neznáma. O mnoho více než barsoomská jména postav a míst na Marsu se tak nedozvídáme, jen pár názvů rostlin, číslovky a jednotky míry. Vlastně jediné další slovo kromě jmen a míst je Sak -Skoč! Celkem bylo v knihách nalezeno asi čtyři sta dvacet barsoomských slov.

V raném 20. století tento jazyk nevzbudil příliš pozornosti, jeho prudký rozvoj však nastal skoro o sto let později. Pro film John Carter: Mezi dvěma světy byl z marťanské slovní zásoby vytvořen jazyk. Tvůrci filmu najali Paula Frommera, autora na'vijštiny z Avataru, aby barsoomštinu přetvořil v jazyk, který bude fungovat na stříbrném plátně.

Frommer se pustil do googlování a zjišťování, kolik práce už odvedli fanoušci. Ti totiž v průběhu let samozřejmě barsoomštinu analyzovali a snažili se to málo, co měli k dispozici, používat co nejkreativněji. Nejlépe Frommerovi posloužil průvodce A Guide to Barsoom Johna Flinta Roye, který shromáždil celou barsoomskou slovní zásobu. Z Burroughsových čtyř set dvaceti slov si Frommer udělal představu o fonetice a fonologii jazyka, tedy o jeho zvukové stránce.

Pokud jde o pravopisnou stránku, nebyl Burroughs vždy důsledný, proto Frommer musel místy hádat. Burroughs například používal někdy ph a jindy f, nebylo však zřejmé, zda se liší výslovnost. A jak vyslovit například ch, tj a gh? Frommer rozhodl, že ch se bude vyslovovat jako ve slově Bach, tj jako v anglickém slově church a gh jako znělé ráčkované r (přesně jako v klingonštině). Aby mohl správně posoudit, jak se co má vyslovovat, pokusil se o kvalifikovaný odhad Burroughsova sto let starého záměru a usoudil, že Burroughs pravděpodobně slušně ovládal latinu a možná z ní čerpal inspiraci.

V prvních dvou knihách o Johnu Carterovi na Marsu je uvedeno, že jazyk je částečně telepatický.

Frommer se snažil, aby byl jazyk jednoduchý, protože tak je popsán v knihách a John Carter se ho naučí víceméně za týden. To naznačuje, že gramatika nemůže být příliš složitá, proto neměl v úmyslu vytvořit výrazně mimozemský jazyk.

Slovosled v barsoomštině, sloveso - podmět - předmět, je v pozemských jazycích poměrně běžný, vyskytuje se v hebrejštině, arabštině, velštině, je ale dostatečně odlišný od anglického (podmět - sloveso - předmět), aby anglofonní diváci nevnímali tento jazyk jen jako překódovanou angličtinu. To je samozřejmě Frommerova volba, která nevychází z Burroughsových knih, nicméně jazyková jednoduchost je jistě také způsob, jak se Frommer snažil respektovat původní barsoomštinu. Frommer bral ohled na Burroughsův výtvor a na fanoušky a snažil se být originálu co nejvěrnější. Usiloval o to, vystihnout podstatu Burroughsovy barsoomštiny, ne zkonstruovat vlastní verzi tohoto jazyka.

Zřejmě proto není Frommerova barsoomština příliš propracovaná. Rozhodl se vytvořit z jazyka pouze to, co je obsaženo ve scénáři. Repliky ve filmu jsou proto to jediné, co z barsoomštiny


BENICKÝ, KAROL - KRAJINA DETVOU VOLANÁ

BENICKÝ, KAROL
KRIŽO, MILAN

KRAJINA DETVOU VOLANÁ

Osveta, Martin, 1973
Edícia fotografických vlastivedných publikácií
fotografie Karol Benický
prebal Karol Benický
predslov Milan Križo
1. vydanie, 4.000 výtlačkov
70-008-73

publikácie obrázkové, monografie
120 s., + 24 far. príloha, slovenčina
hmotnosť: 800 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav dobrý

4,40 € PREDANÉ

*regihu2*





streda 18. marca 2020

KUKUČÍN, MARTIN - MLADÉ LETÁ

KUKUČÍN, MARTIN

MLADÉ LETÁ

Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1941
edícia Čítanie pre meštianske školy (21)

beletria, román, literatúra slovenská,
190 s., slovenčina
hmotnosť: 182 g

tvrdá väzba (dobová preväzba), malý formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,30 €

*3xtrsos*bels*






Pán Zvarina vyšiel na podstenu, oprel sa o múrik a hľadel k stajniam, kde sa šiplal pri vozíku báťa Mišo, ktorý, zazrúc pána už oblečeného, sňal šíry, čo visely pri stajni, a vošiel ku koňom.

„Skoro, Mišo — skoro!“ volal naň pán, a obrátiac sa k pitvoru, zaklopal palicou na pitvorné dvere. „Sberajte sa, deti, i vy, sberajte, aby sme sa neopozdili. “

Z izieb, kuchyne vychádzaly sviatočne oblečené postavy. Pani rechtorka v čiernych šatách, Elena v slamenom bielom klobúku so vkusnými okrasami na ňom a kyticou čerstvých fialiek na klenutých ňadrách. Za ňou stál Petrík s Ferkom a v úzadí Miško, pod pazuchou palička — tak naťahoval rukavičky. Báťa Mišo zatiahol pred schodíky, do vozíka vyšli starý pán, pani, Elena a Miško. Jemu sa dostalo tej cti, že mohol s ňou sedieť tak, aby sa jej nedotkol a šaty jej nepokrčil, čo bola ťažká úloha na povestnej motišovskej ceste.

„Sedíte dobre, deti? Držte sa! “ napomenula ich pani rechtorka, keď sa voz spúšťal dolu dvorom na cestu.

„A kde to ideme, báťa? “ pýta sa Ferko.

„Do kostola, mladý pán: len sem, do Z. “

Už v dedine ich doháňaly i predbehúvaly podobné vozíky. Na nich sedliaci i s rodinami. Ako vyšly za dedinu, otvorila sa im čarovná dolina, rovná ani dlaň. Jarok ju delil na dve polovice, popri ňom ide cesta, hladká, bez koľají: poznať, že ju nederú ťažké fúry.

Na školskom vozíku ich nesedelo toľko ako na iných. Tie boly preplnené ľudom, hlava pri hlave. Planých koní nevidno; všetko vysoké, dobre zachovalé. Boly vozíky, v ktorých bola zapriahnutá štvorka. Vidno, že si gazdovia, najmä ich synovia, mnoho zakladajú na týchto nedeľných vychádzkach. Cesta rovná, vozík sa takrečeno kotúľal po nej. Čuť len dupot konských kopýt.

Ferka toto veľmi dojímalo. Niečo takého milého, sviatočného a radostného nikdy nevidel, ani nezažil. V duši sa mu usídlila tichá radosť a pokoj. Okrem toho nevidel takej doliny ako táto, ktorou ich viedla cesta. Po medziach, úbočiach a stráňach, po strmých brehoch a v brázdach všade samé stromy. Tamto celý kopec je premenený v ovocný sad. Je dnes krásne. Since svieti a je teplo, príroda dýcha vôňou. Niekde stromovie už rozkvitlo, obsypané je kvetom, ako by ho mliekom polial. Vzduch je presýtený vôňou kvetu, obživený bzukotom hmyzu, najmä včiel, ktoré sa roja na rozkvitnutých stromoch. V stráni nad potokom šteboce poľné vtáctvo, vývodí mu slávik svojím čistým hlasom. „Raj, raj! “ zvučalo Ferkovi v duši a toto pohnutie mu vyčarovalo slzu do oka.

Vozík zastal v Z. pred kostolom. Sišli s neho všetci, báťa Mišo ho odviezol kdesi do dediny. Pán rechtor pristúpil k chlapom, ktorí tam stáli v bielych širiciach, mušelínových gatiach. Všetci ho pozdravili vážne a s úctou. On sa s mnohými zvlášť vítal, podajúc im ruku. 

................................................................................

... posledná veta ...

A ony občerstvily dušu ako ranná rosa, keď padne na polouvädnutú trávu.


VAJANSKÝ, SVETOZÁR HURBAN - LETIACE TIENE

VAJANSKÝ, SVETOZÁR HURBAN

LETIACE TIENE

Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1937
edícia Čítanie pre meštianske školy (19)

beletria, román, literatúra slovenská,
128 s., slovenčina
hmotnosť: 165 g

tvrdá väzba (dobová preväzba), malý formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,50 €

*6xtrsos*bels*





VAJANSKÝ, SVETOZÁR HURBAN - LETIACE TIENE

VAJANSKÝ, SVETOZÁR HURBAN

LETIACE TIENE

Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1929
edícia Čítanie študujúcej mládeže (23)

beletria, román, literatúra slovenská,
128 s., slovenčina
hmotnosť: 165 g

tvrdá väzba (dobová preväzba), malý formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,30 €

*3xtrsos*bels*




Celý spokojný vrátil sa Jablonský z kostola. Veselo poobedoval, žartoval s Cerovskou, bozkal ženu na čelo. Po obede prišiel Kazimír Podolský. Dievčencom priniesol veľkú bonbonieru, sestrám svojim akúsi modernú látku na šaty. Cerovská zaplakala, keď pozrela na jeho mdlú tvár, na šediny na sluchách. Jablonského veselosť zmizla. Nepokojne chodil po chyžiach, hovoril s prestávkami. Prišiel i Eugen Dušan — páni sadli ku kartám. Herman zavolal dievčence do záhrady. Pod lipou pri priehlbni sadli k stolíku, ktorého štyri nohy zabité boly v zemi.

„Pozeral som na váš ľud, keď išiel do kostola“, počal Bauer, „no nemáte nad čím sa tešiť, Adelka; veď sú to orangutangy. Aký nevkusný kroj — a tváre! “ „Už som vám raz zakázala, Herman, posmievať sa mojim Jablonovcom. Pomáhali by ste im, nie ich vysmievať. "

„Veď som už pri tom! Čakám len odpoveď otcovu. Tieto silné vlny nesmú silu svoju dlho nadarmo tratiť. Vyše Jablonového, tam, kde som vám ukazoval, postavím pílu. Slúžiť musia tieto voľné vlny. Podolského šíre, teraz bezcenné hory poplynú nadol a pošlú nazad zlato. Pravda, treba sa hýbať. “ A tu počal vyratovať, koľký úžitok donesie píla. „Hlúpi Slováci nemyslia, dajú iným za seba myslieť. Potom nech sa nedivia, že tonú v biede! Orangutangy! “

Adela chytala každé slovo akurátneho Nemca. Ela zívla, jej nezdaly sa takéto suché reči. Vstala a hádzala otrusinky do potoka.

„I Eugen Dušan je Slovák“, riekla konečne, „a to je rozvitý človek, nie orangutang! “

„V istom spôsobe i on! Sedí, sedí na svojej škvarke, lieta vzduchom, sníva, citlivuškári, — a čo z toho vyšlo? Čo prejal od otca, to podržal, to jeho celá zásluha.

Kde pokrok? To sú ľudia, ktorí nezaslúžia nôh, ktoré im Boh dal. Keby bolo úlohou človeka kväčať na jednom mieste, bol by ho prikul na skalu, ako koral. Vaši poloľudia sú samé koralové existencie. Prilepí sa, prilepí na tú skalu, a potom hmatká slepo ramenami po nejakej hlúpej koristi, ktorá by vletela do lenivých tentakulov. Na to máme nohy, aby sme chodili, a oči v hlave, aby sme napredovali! “

„Ku zlému? “ s úsmevom riekla Adela. „Náš ľud je dobrý, dá sa viesť, nezbíja, nelúpi, nenávidí násilenstvo. Je i nábožný, má srdce. “

„Také srdce má i ovca. Nelúpi, nezbíja — a je tiež nábožná. Mekoce ešte vrúcnejšie, nežli hento stádo. “ Herman ukázal na ľudí, idúcich na nešpor.

„A to je nie stádo“, pretrhla ho Adela s malým rozčúlením, „to sú ľudia, majúci všetky možné ľudské vlastnosti — okrem hlúpej pýchy“, doložila tichšie.

„Prvá podmienka ľudskosti je sebavedomie. Bez neho sme tône, rastliny. “

„I sebavedomie má: pozrite tam na starého Holana. Práve ide do kostola. Či to nie vážny, sebavedomý starec? Päťdesiatročná práca a bieda nemohla ho skrušiť. Hľa, ako rovno drží hlavu. Pozrite len bližšie do jeho očú, uvidíte hĺbku, na čele mu sedí myšlienka. ‘

„Ba fantázia, choroba! “ rozčulene riekol Herman. „Veď to tichý blázon! Spisuje bachanty, ktorých nikto nečíta, robí verše v tom sprepadenom šlováckom žargone a zmužile hladuje pritom. On je výrastkom plemena, nesúceho k životu! “

„A predsa nikdy nezúfa. Čo ho udržuje vo viere? Či to nie sila, nie krása duševná? Koľko ráz by ste si boli vpálili guľku do čela, keby ste mali preniesť čo preniesol ten starec? “
........................................................................................

... posledná veta ...

Z jej tvári zasvietilo ľahunké zahanbenie, no cez ľahký nachový nádych sršaly blesky šťastia a plného, planúceho  života.




ZAPLETAL, TOMÁŠ - Z RODNÉHO KRAJE BŘEZINOVA II. - MĚSTO

ZAPLETAL, TOMÁŠ

Z RODNÉHO KRAJE BŘEZINOVA II. - MĚSTO
Hrstka klasů z rodného kraje Březinova

Emil Šprongl, Pelhřimov, 1934
300 výtlačkov

životopisy, číslovaný výtlačok,
62 s., čeština
hmotnosť: 106 g

mäkká väzba
stav: dobrý, výtlačok č. 4/300

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*