AMLINSKIJ, VLADIMÍR - REMESLO

AMLINSKIJ, VLADIMÍR

REMESLO
(Remeslo)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1988
edícia Nová sovietska tvorba
preklad Oľga Baginová
doslov Dušan Slobodník
ilustrácie Klára Šmídová
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
072-091-88 REM

beletria, román, literatúra ruská
264 s., slovenčina
hmotnosť 330 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,90 €

*zukol5* in *H-parap*R4

Vladimír Amlinskij v románe Remeslo pôsobivo vykresľuje umelecké dozrievanie a rast troch priateľov výtvarníkov od študentských čias až po zrelé tvorivé obdobie. Rozprávač Jurij Afanasiev sústreďuje pozornosť najmä na Borku Nikitina, rozporuplnú, a predsa najvýraznejšiu osobnosť z trojice. Na určitý čas ich priateľstvo naruší láska k pôvabnej gruzínskej dievčine Nore, ale spoločné nešťastie neskôr vráti vzájomné vzťahy do starých koľají. Rozprávač sa v retrospektívach vracia k zážitkom z detstva, k náhodným stretnutiam so zaujímavými ľuďmi, ktoré natrvalo ovplyvnili citlivú dušu budúcich výtvarníkov. Najdôležitejšiu úlohu pri formovaní ich umeleckého a občianskeho postoja zohráva profesor, Majster, ktorý sa svojou tvorbou i životnými názormi stáva pre nich trvalým vzorom. Majster sleduje prácu svojich žiakov i po skončení školy a jeho hodnotenia naďalej zostávajú pre nich tým najprísnejším kritériom umeleckej náročnosti.

Amlinského román nastoľuje rad závažných problémov týkajúcich sa umeleckej tvorby. Zaujme nielen autorovou dôkladnou znalosťou ruského výtvarného umenia, ale aj úsilím pochopiť zmysel a význam umenia pre človeka. Odhaľuje príčiny, ktoré umelca nútia bojovať za pravdu v každej situácii, podávať jedinečné svedectvá o sebe, svojom živote i o víťazstvách či omyloch doby.

VLADIMIR AMLINSKIJ - (1935), ruský sovietsky spisovateľ. Roku 1958 absolvoval scenáristiku na Všezväzovom štátnom filmovom inštitúte a v tom istom roku debutoval poviedkou Stanica prvej lásky. Ďalšie diela: Život Ernesta Šatalova (1968), Medzi ľuďmi (1973), Bratov návrat (1973), Zábavný park (1978), Remeslo (1983), Ospravedlnená bude každá hodina (1986).

Leningrad. Petrohrad. Piter.

Urobili sme si na tri dni voľno, bývali sme u jedného nášho spolužiaka na Litejnom prospekte v leningradskom komunálnom byte so zdobenými a ako nebo bledomodrými stropmi, s obrovskými oknami, v ktorých sa dlho zdržiavalo sivé petrohradské ráno.

Dôverne známe mesto. V tých časoch som ho miloval väčšmi než iné mestá, väčšmi než rodnú Moskvu.

Celé dni sme strávili v Ermitáži a v Ruskom múzeu.

Mojím bohom bol vtedy Nesterov. Polozabudnutý, v našich učebniciach stručne spomenutý a petitom vysádzaný, vtedy ho ešte len čakala nová oneskorená sláva, či dokonca módnosť.

Tri jeho portréty mi doslova učarovali: Portrét dcéry, Portrét Sergija Radonežského a najmä Odchod do kláštora.

V Odchode do kláštora je skryté tajomstvo, ktoré som nikdy neodhalil; rokmi som sa k nemu len priblížil, postúpil o krok bližšie. Je to tajomstvo premeny - nie osudu, ale premeny duše. Duša utrápená krivdou alebo možno aj omylom, takmer ušliapaná, ale súčasne schopná veľkého citu. Kto však potrebuje tento cit? Teraz hľadá pokoj.

Dlho som sa pohľadom vpíjal do tej nežnej mladučkej tváre, ktorá už poznala bolesť. Je zmierená, ale ešte čosi z minulosti, plné nádeje, v nej žije. Ale čo? Práve to je tajomstvo. Zdá sa, akoby chápala, že odchod do kláštora jej prinesie úľavu, no skôr je to pokus nájsť úľavu, pokus nájsť východisko. Tvár vyjadrovala aj strach pred životom, pred jeho nevyspytateľnosťou i odhodlanie pokoriť sa a slúžiť, ale aj skrytú obavu a neistotu, ako u dieťaťa, keď ho dávajú do sirotinca.

Pripomínalo mi to hrdinku z Buninovho Pôstneho pondelka. Táto poviedka ma prekvapila ostrým smútkom, zvukomalebnosťou, farebnosťou a maliarskym videním. Je v nej zlatovežatá, krčmová, divadelná, trochu romantická stará Moskva, ktorú čakali nebývalé premeny a neslýchané nepokoje. Vedeli sme, že taká Moskva bola, tušili sme ju. Boli to domčeky v Zamoskvorečí určené na zbúranie, ktoré nemali nijakú historickú cenu, prázdne, schátrané, akoby chceli čosi porozprávať, ale my sme nie vždy porozumeli. V jednom z takýchto domčekov, ktoré boli kedysi výstavné, žila hrdinka poviedky na pohľad šťastným a neskaleným životom.

Ako vidieť, strach pred životom je niekedy silnejší ako strach pred smrťou.

Borka, ktorý bol poverčivý, ale súčasne veril v silu ľudskej vôle, v každodennom živote nielenže zavrhoval akúkoľvek mystiku, ale sa z nej i vysmieval. Aj obrazy mal rád iné, hoci k takýmto nebol úplne ľahostajný. Vždy najdlhšie postával pred málo známym Zeľonovovým portrétom Chlapec pri stole.

Portrét ako portrét. Také mali aj Soroka, aj iní.

Dedinský chlapec sedí pri stole s lyžicou, čaká na polievku. To je všetko. Sivé tóny, temnota chalupy, temnota života.

Iba v očiach je jas, skrytý, ale akýsi radostný údiv, prekvapujúca čistota, úsmev. Práve v ňom je podstata diela, celé tajomstvo portrétu.

Čomu sa usmieval chlapec, v ktorom Borka pravdepodobne videl seba? Vari tomu, že mamka prišla z poľa a on vyhladnutý čaká, až mu dajú jesť, a samo očakávanie je malým sviatkom?

Skutočne tomuto? A možno nijakú mamku nemá, je sirota a je strašne opustený. Osamelosť je v jeho postoji a ešte v čomsi nepostihnuteľnom.

- Takže opäť mystika? - pýtam sa Borku a pokračujem v starom spore.

- Nijaká mystika. Jednoducho je rád, že vôbec je, že je tak, ako je, že žije, existuje na tejto zemi. Má ťažký život, ale teší sa z toho, že žije, na rozdiel od tvojej milovanej.

- Od akej mojej milovanej?

- Nesterovovej mníšky.

...................................................................................................................

... posledná veta ...

Okolo leteli a mihali sa hájiky, jesenne zrednuté, zapaľo­vali sa žltočervené javorové listy, pokojne sa modrelo nebo, ktoré akoby sa bolo trochu priblížilo k zemi - a všetko toto upokojovalo, tlmilo nepokoj, ktorý vo mne vrel; krajina známa od malička, tisíckrát vnímaná a vždy si zachovávajú­ca črty novosti, ma upokojovala a vzbudzovala nádej.

OLBRACHT, IVAN - ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ

OLBRACHT, IVAN

ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ

František Borový, Praha, 1916
edícia Žatva (1)

beletria, literatúra česká,
192 s., čeština
hmotnosť: 250 g

tvrdá väzba, zrejme dobová preväzba (?)
stav: veľmi dobrý

5,00 €

*kvaja* belc*

Ústřední postavou je slepý komisař Mach, který se uzavírá sám do sebe před světem a činí si ze svého osamocení životní program. Mach je samotář dobrovolný, nikoliv nucený. Machovo samotářství není na rozdíl od jeho předchozích povídkových hrdinů knihou sociální. Do slepé uličky Macha zavádí chorobná žárlivost, z níž východisko spatřuje v týrání druhých, v nenávisti k vybraným jedincům. Vyšinutý egoista, jakých je mezi námi i dneska dost, nespokojený se sebou, vybíjející si ale svůj vztek na jiných.

S archy římského práva po kapsách se potuloval po kvetoucích mezičkách a panskými lesy, hospodařil s Janem, pomáhal mu při polních pracích, učil se vnikati do života přírody a lidí a při tom brunátněl v tváři a sílil v ramenou. Klid a mír. Ale ne líný a rozkošnický, nýbrž plný plodné práce a rozkošný. Práce selská jest nehonosná, prostá a pokorná — tak nějak to praví Chelčický. Možno si ji hluboce zamilovati a nalézti v ní štěstí. Půjde k ní.. Ano, Nové Dvory jsou jeho budoucím působištěm! A kdo jest správcem? Student Král? V představách ano, v budoucnosti snad. Král jest hodný a inteligentní chlapec. Jen chudoba mu vtiskla jakousi neupřímnou poníženost, ale ta se dá stykem se spravedlivými a sebevědomými lidmi časem odstraniti. Možná, že poradí hochovi, aby vystoupil z gymnasia, že ho dá do hospodářské školy a vezme pak k sobě na dvorec; snad pro něho v životě i něco udělá a student bude jednou rád neobvyklému shledání v průjezdě na Příkopech, když již náhoda to jest, jež určuje vnější osudy lidí. To ovšem ještě záleží od budoucnosti, komisař Mach nevěřívá lidem hned na první setkání, prohlížívá si je důkladně a se všech stránek a Král si bude nucen jeho důvěry dlouhým stykem teprve zasloužiti.

Jest podivné, že komisaři Machovi, který při všem napínání mysli není s to, aby rozpoznal byť i jen nejmatnější obrysy příštích dnů, jest obraz této vzdálené budoucnosti tak zcela zřejmý a jasný. Vzpomínky jsou právě příliš živé a přenášejí se do budoucnosti se všemi podrobnostmi. Cítí dokonce i zápach Nových Dvorů, tu zvláštní směsici vůně sena, chlévů, mléka a medu a soustředí-li myšlenky a chce-li, čichá nejen charakteristickou vůni Dvora, ale všechny pachy venkovského jara, léta, podzimu i zimy. Cítí chladné výpary otevírající se země po roztátém sněhu; dech květnových luk; horký zápach zralých klasů a svědivý prach mláceného obilí; uspávající vůně jablek složených do hromad v podkroví. A slyší táhlé bučení krav a chřestění jejich řetězů v chlévech, bzukot včel před úly, jasné zvonění naklepávaných kos za časných jiter a řezný šumot obilí, kladoucího se v řádky pod rozmachy sekáčů. Cítí hebkost koňské srsti pod rukou a v dlani studeně vlhký dotek nozder telátka odstavčete a drsný jeho jazyk. Ano, myslí s velkou láskou na Nové Dvory! Proč? Není to jen příjemná vzpomínka na minulost; není to jenom okamžité vdechnutí svěžího vzduchu, zavanuvšího otevřeným oknem do uspávajícího dusna manželských pokojů; jest to více: spása jeho budoucího života. Ano, půjde k přírodě a lidem! Ti mu snad ukáží pravou cestu k sobě samému. Příroda jest tvrdá, ale spravedlivá; a lidem snad ještě něco bude moci dát. Nic nechce zadarmo. Krajina kolem Nových Dvorů jest zanedbaná, selské hospodářství o sto let pozadu, žebráci chalup-

.........................................................................................................................................................

"Jarmilo!" zašeptal.

DOUSKOVÁ, IRENA - O BÍLÝCH SLONECH

DOUSKOVÁ, IRENA

O BÍLÝCH SLONECH

Druhé město, Brno, 2008
ilustrácie Lucie Lomová
1. vydanie
ISBN 978-80-7227-276-1

beletria, próza krátka, poviedky, podpis autora,
130 s., čeština
hmotnosť: 213 g

tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

Předchozí knihy Ireny Douškové Hrdý Budžes či Oněgin byl Rusák se proslavily nejen jako literární lahůdky, ale mají úspěch také na divadle. Nová autorčina próza je menšího rozsahu.

Děje se odehrávají v nedávné minulosti v obci kousek od Berouna. Během jednoho týdne se v kratších, propojených částech naplňuje známé dětské rozpočitadlo „Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt“. Próza má jemně baladické ladění. Atmosféra jakoby evokuje rozvlněný letní vzduch nad rozpáleným asfaltem, z něhož nenápadně probleskuje pravé vypravěčské umění.

Podzimek ho po schůzi poslal nahoru, že si s ním pak ještě promluví. Na stranický buňce, nebo jak tomu říkali, nesměl zůstat nikdo nepovolanej. Jenom Podzimek, jako předseda, tajemník Fend, pár dalších chlapů, který neznal jménem, a ta tlustá Švejnohová, o který mu řekli, že je učitelka. Musel samozřejmě poslechnout, neměl už ale vůbec nic na práci a knížku dočetl už někdy před obědem. Pěkně otravná brigáda. Otčímův nápad. Pěkně pitomej, jako všechny jeho nápady. Nejhorší byl ten naprostej nedostatek činnosti. Všechno, co mu uložili, měl za chvíli hotový a víc práce pro něj prostě neměli. Marně se dožadoval další. Brzy pochopil, že jim se svou pilností jde pěkně na nervy, a nechal toho. Nebyl takovej vzorňák, ani se tím nechtěl nikomu zavděčit, akorát že to nicnedělání bylo k nepřežití. Vyřizoval vzkazy, běhal jim i pro svačiny a vařil kafe. Dokonce i trochu poklízel. Ale to všechno bylo málo, ani polovinu pracovní doby nedokázal zaplnit a nikdo to po něm ani nechtěl.

„Tak si na chvíli někam zajdi, “ posílala ho Šecová, jen aby na ni pořád nezíral.

Sama neměla co na práci, tak co proboha s ním. Jenomže kam? Tady...

„Na, vezmi si zákoník práce a někam si s ním zalez, “ navrhoval mu Fend. „To se ti bude hodit. Chceš jít přece na práva. “

Jindy mu zas strkal ústavu nebo nějakou vyhlášku. Těch tam měli hromady.

„A kdy mám přijít? “

„Až to pořádně prostuduješ. Žádnej spěch. “

Většinou s tím šel do lesa. Vydrápal se nahoru na Ostrý, až k triangulačnímu bodu, chvíli koukal do kraje a pak se posadil pod borovici.

„Všechna moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu. “

Jarda kolem sebe žádnej pracující lid neviděl a bylo mu to upřímně líto. Nedalo se to skoro vydržet.

„Práce v socialistické společnosti je prací ve prospěch celku a zároveň ve prospěch pracovníka samého. “ Práce — pořád práce — jen kdyby nějaká byla. Práce kvapná, málo platná, to tam měli dát, tím se to všechno zřejmě řídilo. Dál než k práci ve prospěch celku se většinou nedostal. Buďto usnul, nebo se posadil na triangulační patník, zapálil si, díval se dolů do vsi na trpaslíky, jak tomu říkal, do polí a dál na protější svahy a na skály daleko za kostelem a za rybníkem. Ves mu někdy připadala jako zrcadlový obraz sebe sama. Nahoře kostel — dole kostel, nahoře rybník a dole rybník. Jako karta do mariáše. Už bylo po žních. Kouřil a díval se, jak se nic neděje. Jenom vzduch nad rozpáleným asfaltem se chvěl a rozostřoval obraz.

Čas bez času a všeho do času.

A... V hlavě se mu řadily rýmy. Když se mu povedla báseň, zapsal si ji do maličkého, osmerkového sešitku, který nosil pořád u sebe, v zadní kapse kalhot. Básně byly to jediné, co ho smiřovalo se stupiditou světa i vlastní existence. Verše, které přečetl, a verše, které napsal. Ty hlavně. Do těch vkládal veškerou naději. Nebylo jí mnoho, ale přece jen existovala.

..............................................................................................................

... posledná veta ...

Nadzvedl prach, brouky i odřezky slámy a hnal to všechno směrem k podzimu.

MAREČKOVÁ, OLGA - DIETA PŘI VLEKLÉM ONEMOCNĚNÍ SLINIVKY BŘIŠNÍ

MAREČKOVÁ, OLGA
PATLEJCHOVÁ, EVA
HOVORKOVÁ, MARKÉTA

DIETA PŘI VLEKLÉM ONEMOCNĚNÍ SLINIVKY BŘIŠNÍ

Triton, Praha, 2003
obálka Renata Ryšlavá
2. vydanie
ISBN 80-7254-412-8

stravovanie, zdravotnícka literatúra
80 s., čeština
hmotnosť: 74 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

1,00 €

*gopal2* in *H-parap*R5

HAHN, SCOTT - BARÁNKOVA VEČERA

HAHN, SCOTT

BARÁNKOVA VEČERA
Svätá omša ako nebo na zemi
(The Lamb´s Supper - The Mass as Heaven on Earth)

Redemptoristi - Slovo medzi nami, Bratislava, 2005
preklad Antónia Šabová
obálka Ľudmila Králiková
1. vydanie
ISBN 80-968638-4-3

náboženská literatúra,
152 s., slovenčina
hmotnosť: 245 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

5,50 € DAROVANÉ

*zukol5* in *H-parap*L2

Dr. Scott Hahn (*1957) je ženatý a s manželkou Kimberly majú šesť detí. Tento výnimočne populárny rečník a učiteľ prednášal na národnej a medzinárodnej úrovni na mnohé témy týkajúce sa Písma a katolíckej viery. Viac ako 500 jeho prednášok bolo nahraných a vydaných na audio a videokazetách, ktoré účinne pomáhajú tisíckam protestantov a strateným katolíkom, aby (znovu) prijali katolícku vieru. Je autorom viacerých kníh z oblasti biblickej vedy, niektoré sa stali bestsellermi.

Pôsobí ako profesor teológie a Svätého písma na Františkánskej univerzite v Steunbenville, kde vyučuje od roku 1990. Je zakladateľom a riaditeľom Centra svätého Pavla pre biblickú teológiu.

Roku 1979 Scott získal titul bakalár umenia v oboroch teológia, filozofia a ekonomika na univerzite Grove City College v Pensylvánii, magisterské štúdium ukončil na teologickom seminári Gordon-Convell roku 1982 a titul PhD z biblickej teológie dosiahol na univerzite Marquette roku 1995. Scott má za sebou desať rokov pastoračnej služby a práce s mládežou v protestantských cirkvách v USA a je bývalým profesorom teológie v teologickom seminári Chesapeake. V roku 1982 sa stal pastorom Trojičnej presbyteriánskej cirkvi vo Fairfax vo Virginii. Katolícku vieru prijal počas veľkonočnej vigílie roku 1986.

UTRÁPENÍ POCHYBNOSŤAMI

Jeruzalem akoby prežíval ťažké obdobie skúšok. Boh sa zjavuje ako sudca (20, 11), pomáhajú mu anjeli, ktorí sedia na dvadsiatich štyroch trónoch (20, 4). V celej Apokalypse rozsudok vykonávajú anjeli; privádzajú skazu na Jeruzalem i na jeho obyvateľov a chrám. Ján zobrazuje túto udalosť ako hrôzostrašnú Paschu. Sedem anjelov vylieva kalichy Božieho hnevu, ktorý sa prejavuje v siedmich nákazách. Vyprázdňovanie kalichov (niekedy prekladaných ako „čaša“ alebo „miska“) predstavuje liturgický úkon - libáciu, vyliatie vína na zem, keď sa v starovekom Izraeli víno lialo na oltár.

Keď si uvedomíme, že v Eucharistii sa uskutočňuje Pascha (Veľká noc), tento obraz je ešte pôsobivejší. Morové pohromy v pätnástej až sedemnástej kapitole prichádzajú v rámci liturgického slávenia: anjeli sa zjavujú s harfami odetí ako kňazi v nebeskom chráme, spievajú Mojžišovu pieseň a pieseň Baránka (kap. 15). Táto liturgia prináša smrť Božím nepriateľom, ale spásu jeho Cirkvi. Anjeli preto volajú: „Keďže preliali krv svätých a prorokov, dal si im piť krv; zaslúžili si to! “ (Zjv 16, 6).

Pascha, Eucharistia a nebeská liturgia sú teda dvojsečnými mečmi. Kým kalichy zmluvy prinášajú život verným, znamenajú istú smrť pre tých, ktorí zmluvu odmietli. Boh dáva v novej zmluve tak ako v starej človeku možnosť rozhodnúť sa medzi životom a smrťou, požehnaním a prekliatím (pozri Dt 30, 19). Prijať novú zmluvu značí rozhodnúť sa pre večný život v Božej rodine. Odmietnuť novú zmluvu v Kristovej krvi znamená vybrať si vlastnú smrť. Jeruzalem si ju vybral na Veľkú noc roku 30. V čase Veľkej noci Ježiš predpovedal desivý zánik sveta a dodal: „Veru, hovorím vám: Nepominie sa toto pokolenie, kým sa to všetko nestane“ (Mt 24, 34). Generácia starovekých národov mala vtedy k dispozícii štyridsať rokov. A o štyridsať rokov neskôr roku 70 pádom Jeruzalema zanikol jeden svet.

ZAKÁZANÉ OVOCIE: OVOCIE HNEVU

Prečo by nás milosrdný Boh takto trestal? Ako by sme mohli vzbudiť taký hnev v Božom Baránkovi, ktorý je miernosť sama? Pretože Boží hnev je milosrdenstvo. Aby sme však tento paradox pochopili, najskôr musíme s pomocou svätého Pavla preskúmať psychológiu hriechu.

Veľmi to objasňuje spôsob, akým svätý Pavol používa slovo „hnev“ v Liste Rimanom: „Boží hnev z neba sa zjavuje proti každej bezbožnosti a neprávosti ľudí, ktorí neprávosťou prekážajú pravde. Je im predsa zjavné, čo možno o Bohu vedieť; Boh im to zjavil... takže nemajú výhovorky. Hoci Boha poznali, neoslavovali ho ako Boha, ani mu nevzdávali vďaky; ale stratili sa vo svojich myšlienkach a ich nerozumné srdce sa zatemnilo“ (Rim 1, 18-21).

Toto veľmi dobre vystihuje „prípad“ Jeruzalema prezentovaný na nebeskom súde: Boh dal Izraelu svoje zjavenie, vlastne plnosť svojho zjavenia v Ježišovi Kristovi; a ľud si ho aj tak nectil, ani mu nevzdával vďaky; ale poprel pravdu tým, že zabil Ježiša a prenasledoval jeho Cirkev. Zjavil sa teda Boží hnev proti Jeruzalemu.

Čo sa stalo potom? Čítame ďalej v Liste Rimanom: „Preto ich Boh vydal nečistote podľa žiadostí ich srdca; a tak hanobili svoje vlastné telá“ (Rim 1, 24). Ale moment: Boh ich vydáva vlastnej slabosti? Dovoľuje im ďalej hrešiť?

..................................................................................................................................

... posledná veta ...

Dvere sa práve teraz otvárajú na Baránkovu svadobnú hostinu.

ZAHRADNÍK - BRODSKÝ, BOHUMIL - TEN DRUHÝ / TROSEČNÍK

ZAHRADNÍK - BRODSKÝ, BOHUMIL

TEN DRUHÝ / TROSEČNÍK
dva romány

Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, Praha, 1928
edícia Nové sebrané spisy Bohumila Zahradníka-Brodského (59)
"souborného vydání svazek LXXX"

literatúra česká, beletria, román, podpis autora,
492 s., čeština
hmotnosť: 473 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

»Žes konečně přijela, « povídal líbaje ji a vroucně ji objímaje. »Po druhé tě nepustím. «

»Však já bych nerada také odjížděla, « povídala, vsunujíc svou ruku pod jeho paždí. »Už se na mě nehněvej, mnoho jsem v těch dnech úzkostí zažila a veliká starost se mne spadla. Ani ti nemohu vypověděti, jaké to byly dny, než jsem nabyla jistoty, že nám maminka neumře. «

»Věřím, věřím, vzpomínal jsem si a sám jsem tu prožil také hořké dny, « povídal významně.

»To jsi hodný, žes měl se mnou soucit. Maminka často říkávala, co děláš a jak se ti vede. Má tě ráda a povídala, až dá statek bratrovi, že se k nám odstěhuje."

»Jen ať maminka přijede, « přikyvoval Veloch. »Aspoň mně by bylo veseleji. Máš, Terko, něco pro mladou paní k jídlu? «

Terka teď vyběhla a chytajíc ruku Cilčinu, líbala ji horlivě.

»Mám, pantatínku, udělala jsem kuřátko, « povídala nakloňujíc hlavu a nevinně se usmívajíc.

»Jakpak jste tu hospodařila? « tázala se jí Cilka laskavě.

»Já nevím, jak byli starý a mladý pán se mnou spokojeni,« řekla starostlivě.

»Dobře to vedla, všechno bylo v pořádku, « pochválil Veloch. »Tak běž a připrav na stůl, aby se mladá paní posilnila a odpočinula si. «

Rudolf, když Terka se objevila, zbledl a úzkost ho chytila. Ach, ta je jeho probuzeným svědomím. Marně v posledních dnech se ujišťoval, že už je klidný, že už je jeho nitro pokojno. Jako skrytá rána ozvalo se utrpení, jakmile Terku spatřil, a teď, kdykoliv se na ženu podívá, vždycky se mu vyhoupne před očima vzpomínka na osudný večer a s ním se dostaví všechny ty děsivé představy, které ho pronásledují. Musí se ženě vyznat, musí jí poctivě a lítostivě žalovati, čím se na ní prohřešil.

Teď arci bude mlčet, nesmí hned na uvítanou takovou bolest ženě způsobit, ale až se trochu zotaví, bude povídat, ať už třeba Cilka na nějaký čas se naň rozhněvá.

U stolu se mu ulevilo. Cilka jala se vypravovati o nemoci matčině, a Veloch horlivě se dotazoval po podrobnostech, přál si věděti, jak tam žně vypadají, jaká úroda je v lepším kraji a chlubil se, Že i oni jsou letos požehnáni. Dítě cestou unavené usnulo a manželé dříve než jindy šli na odpočinek.

Když osamotněli, Cilka vzrušeně muže objala a vroucně se k němu přivinula.

»To jsem se na tebe navzpomínala, « přiznávala se všechna láskou rozechvěna. »Chápala jsem teprve, jak jsi mi drahý a jak velice tvé lásky potřebuji. Také jsi si na mne vzpomněl? «

»Jak bych nevzpomínal, « povídal, zakrývaje rozpaky, »a umínil jsem si, že tě už nikdy na dlouho nepustím.«

»Ani já bych už na tak dlouho nejela. Víš-li pak, že jsem se o tebe bála? Dříve mi to přišlo bláhové na tebe žárlit, ale teď jsem žárlivá. «

Její hlas se chvěl láskou a touhou po milovaném muži, a on cítě její pevné přitisknutí rámě, rozuměl, že její slova nejsou prázdným zvukem.

»Na koho bys byla žárlivá, « nutil se do smíchu a vyhýbal se jejímu pohledu.

»Jsem žárlivá. Vy mužové máte různé rozmary a klamete ženu, aniž pochopujete, že oklamaná žena nikdy nemůže zradu zapomenout a oželet. «

.............................................................................................................

...posledná veta ...

A jako občasné bouře sice větve stromu ohnou a snad někdy haluze poškodí, že sice bouře životní mnohé srdce ve statku sevře a zkruší, ale nezlomí a nevyvrátí.

THEER, OTAKAR - BÁSNICKÁ POZŮSTALOST

THEER, OTAKAR

BÁSNICKÁ POZŮSTALOST
Vydání úhrnné

Štorch-Marien, Praha, 1924
edícia Aventinum (87)
básne usporiadal Arne Novák
upravil Svatopluk Klír
550 číslovaných výtlačkov

poézia, literatúra česká, číslovaný výtlačok
84 s., čeština
hmotnosť: 144 g

mäkká väzba
stav: dobrý, číslovaný výtlačok 230/550

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

Ó LÁSKO

Ó Lásko, po níž nyvě vrou

přesladcí básníci,

mně zločinnou a krutou hrou

jsi byla, vraždící

jsi rukou sáhla do mých tuch,

krev na prstech ti znát,

když vzhůru vznesl se můj duch

vždy srazil mne tvůj spár

RYSKA, VÁCLAV - PRAVIDLÁ CESTNEJ PREMÁVKY A SKÚŠOBNÉ TESTY

RYSKA, VÁCLAV
HAJER, JOSEF

PRAVIDLÁ CESTNEJ PREMÁVKY A SKÚŠOBNÉ TESTY
Vyhláška č. 100/1975 Zb. a niektoré ustanovenia vyhlášky č. 90/1975 Zb.
(Pravidla silničního provozu a zkušební testy)

Alfa, Bratislava, 1980
Edícia dopravnej literatúry 
preklad Andrej Sršeň
ilustrácie Jaromír Windsor, Václav Pata
3. vydanie, 70.000 výtlačkov
63-004-80

doprava
448 s., 401 obr., slovenčina
hmotnosť: 522 g

mäkká väzba
stav: lepená, používaná

0,10 €

*gopal2*

CHALAFJAN, ZORAJR - EŠTE ROK

CHALAFJAN, ZORAJR

EŠTE ROK
(God, god, god...)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1983
edícia Nová sovietska tvorba
preklad Magda Takáčová
doslov Ondrej Marušiak
prebal Svetozár Mydlo
ilustrácie Svetozár Mydlo
1. vydanie, 7.000 výtlačkov
13-72-042-83

beletria, román, literatúra arménska
270 s., slovenčina
hmotnosť 338 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,10 €

*zukol5*

S arménskou literatúrou sme v našej edícii zoznámili čitateľov prostredníctvom antológie arménskych poviedok Jazdec na bielom koni (1975). Teraz prinášame román arménskeho prozaika Zorajra Chalafjana, jeho dielo vychádza na Slovensku po prvý raz.

Román Ešte rok je životným príbehom vidieckeho lekára, ktorý prežije takmer celý život v zabudnutej horskej dedine, kde nastúpil na umiestenku po skončení lekárskej fakulty v Jerevane. Je tu aj mesto, v ktorom zanechal matku a nevestu, preto pôsobenie na vidieku pokladá iba za provizórium, ustavične si vraví, že vydrží ešte rok - a nakoniec tam aj zomrie.

Román nie je len životným príbehom lekára Stefana Jesajana, ale aj mladej lekárky Nory, ktorá ho príde vystriedať. Z dedinských postáv venuje autor najväčšiu pozornosť rodine sedliaka Vasila, najmä jeho neveste. S touto ženou Stefana spája priateľstvo, možno aj láska.

So záujmom sledujeme osudy ostatných románových postáv vykreslených psychologicky pravdivo, s dávkou zhovievavej irónie a humoru.

Kniha Zorajra Chalafjana nám priblíži krajinu a ľudí, ktorí aj keď sú zemepisne dosť vzdialení, svojím zmýšľaním a cítením sú nám blízki.

Stefan podišiel k zrkadlu, natiahol strojček a mechanizmus, ktorý už roky mlčal, sa dal do pohybu, rozkrútili sa medené a bronzové kolieska, ozvala sa naivná melódia: ta-la-lam. Matka a syn s úsmevom pozreli na seba, akoby za tie roky sami boli zmúdreli, dospeli, iba ten hlupáčik ostal, aký bol -ešte vždy má ten detský hlások.

Nezostarla iba matka, aj Stefan mal už postriebrené sluchy a tvár sa mu akosi rozšírila, zhrubla, čelo mu zbrázdili vrásky. Staré plechové hodiny neúnavne rozbíjali čas na drobné kúsky - na se-kun-dy, na se-kun-dy, na se-kun-dy... Menil sa život, menil sa svet, s každou sekundou starla matka, celý vesmír starol s každou sekundou. S každou sekundou starol život a zároveň sa obnovoval.

Aristov syn chodil už do štvrtej triedy. Bol to rozumný čiernovlasý, čiernooký chlapček. Stefan si pri pohľade naňho uvedomil, ako veľa stratil, ale radšej na to nemyslieť.

- Zaujíma sa o exaktné vedy, už je celkom vyhranený, -povedal otec. - Je z neho úplne samostatný človek. Mikael, -zavolal otec, - prines svoj najnovší model.

- Neprinesiem, - ozvalo sa zo susednej izby.

Stefan pochopil, že otec sa chce trochu popýšiť synom. Videl, že synovi sa to nepáči, možno sa mu to už aj zunovalo, keďže sa to často opakuje, ktovie. A v jeho očiach syn vyrástol nad otca. Ale aj matka chcela hosťa ohromiť:

- Mikael, dieťa moje, zajtra máš hodinu spevu, zabudol si?

Syn sa uškrnul:

- To som mal dnes, - a vyrástol nad matku.

Serob pracoval v opravovni rádioprijímačov. Akési pochybné indivíduá mu prinášali súčiastky odmontované zo starých lietadiel. Serob ich rozoberal, znova skladal, zamontovával do drevenej skrinky a predával. „Má to aj krátke vlny, v obchode také nedostaneš, “ vysvetľoval zákazníkovi. „Môžeš chytať Ameriku. “ A ukladal na hŕbku červené tridsaťrubľovky.

Od neho sa Stefan dozvedel, že Andrušova žena Gohar študuje. O mužovi nemala nijaké správy.

- Žije sama? - spýtal sa Stefan.

- Nie, prečo? Vydržiava Andrušových rodičov, bláznivá!

- Prečo tak hovoríš? Veď sú to rodičia jej muža.

- Akého muža?! Muž neexistuje!

- A čo ak sa mýliš? To nič neznamená, že nepíše. Ožeň sa, zabudni na ňu, - poradil mu Stefan, lebo si na všetko spomenul.

- Taká sa ešte nenarodila, - povedal Serob skľúčene po dlhom mlčaní a zrazu vybuchol: - No koho čaká, koho! Kedyže sa ten vráti... Už je to osem rokov... Pozhováraj sa s ňou, veď si môj kamarát, vysvetli jej, ako sa veci majú... So mnou sa nezhovára...

- Zbláznil si sa, - nahneval sa Stefan.

Serobovi sa zúžili oči. S nenávisťou pozrel na Stefana. V duchu iste zabohoval.

Večer po práci zašiel Serob pred obchod s potravinami a keď sa ukázala Gohar s košíkom v ruke, vstúpil do obchodu zápäť za ňou.

- Čo kupuješ? - spýtal sa zaliečavo, milo.

Nedostal odpoveď. A ked Gohar načiahla ruku, aby prevzala od predavača kilo najlacnejšej salámy zakrútenej do hrubého papiera, povedal jej Serob:

- Ja takú kupujem pre psa.

Nedostal odpoveď. Gohar už nebola v obchode a on si trhal vlasy a krčil sa, akoby mal kŕče, a začudovaný predavač sa díval naňho a myslel si, že ten človek sa zbláznil alebo sú to možno následky zranenia z vojny.

Stefan si ešte nenašiel nových priateľov. V nemocnici, kde pracoval pred vojnou, mal dvoch kamarátov, výborných chlapcov, ale nevrátili sa z frontu. A príbuzenstvo nemal v láske. Prišli, usadili sa, nemal sa s nimi o čom zhovárať. Ale príbuzní si z toho veľa nerobili. Dávali mu rady, chceli mu dobre. Hovorili, že si nevie život zariadiť, preto koná tak, a nie onak, uvádzali príklady, poukazovali na spoločného známeho - šiel za skladníka, teraz si stavia v Arabkire dvojposchodovú vilu, už vysadil ovocné stromy, založil záhradu. „A ty čo máš? “ Spomínali ešte kohosi, kto sa operil pri obchode. Stefan sa smial, príbuzní pohoršene krútili hlavou: „Len sa smej, veď ešte nevieš, ako svet beží, nepoznáš život. “

....................................................................

... posledná veta ...

Akoby ani nič nebolo.

PROKŮPEK, VÁCLAV - BABA

PROKŮPEK, VÁCLAV

BABA
Román ze života koní

Moravské kolo spisovatelů, Brno, 1939
edícia Nová knihovna (10)
obálka Vojtěch Sedláček
ilustrácie Vojtěch Sedláček
3. vydanie

beletria, román, literatúra česká, podpis autora,
240 s., čeština
hmotnosť: 241 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, obálka voviazaná

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

PODOBNÉ OSUDY

Cizinec nebyl zdaleka. Když zajel do lesa, zvolnil krok, jako by byl věděl o dnešních divokých jízdách Baby. Ta šla pomalu, prohlížejíc si lesy a ani nedbala o to, že starý hřebec, dnes právě doslouživší, za ní pospíchá plný lítosti nad tím, že ona nastoupila na jeho místo. A Baba vzpomíná na ony dny, na dny prvního mládí, v nichž se tak pátravě dívala po lesích. A byla překvapena, když je přejeli. Vstoupila zas do otevřeného kraje. Dlouhá pole se vinula kolem silnice, osázené dlouhými alejemi košatých stromů. Všechno, co bylo před ní a kolem, patřilo k panství jejího nového pána. Pole a pole a louky, táhnoucí se údolími. Zanedlouho před sebou zahlédla výstavný panský dvůr, k němuž se silnice odbočovala cesta. Vjela do dvora, do rozlehlého dvora, který jí trochu připomněl sohorskou náves. Ale byl bez stromů, bez potoka i bez rybníčka. Pán ji zastavil před dlouhými stájemi, v nichž řičeli koně. Pak ji zavedl dovnitř a Baba byla překvapena záplavou světla. Doma v Sohoře byl chlév tmavý. Ano, vzpomíná.

Už stojí v jedné z mnoha ohrad, napravo i nalevo jsou koně, kteří se rozřičeli Babě na pozdrav. Zvědavě se rozhlížela velkou stájí a zahlédla, jak její předchůdce zachází až někam do posledního koutečka stáje. Sel nevšímavě, ničeho nedbal, ale na Babě přece jen spočinul zlostným pohledem. Snad jí vyčítal.

Baba si prohlížela žlab a cítila kdesi hodně blízko vodu. Zatím, co ji pán odsedlával, hledala vodu v žlabu, pod žlabem i nad ním. Konečně ji ucítila v uzavřené nádobě. Nevěděla ještě, že ji může sama otevřít a proto hněvivě zadupala.

Pán se s ní rozloučil, poplácal ji po šíji i po těle, pak zůstal chvíli stát za jejím zadkem a než docela odešel, řekl několik slov, jimž nerozuměla. Neměla také tušení, že ji zavedl do stáje po prvé

BEZRUČ, PETR - BEZE MNE A SE MNOU

BEZRUČ, PETR

BEZE MNE A SE MNOU
Soukromý tisk

Vílém Šmidt a Václav Věženský, Praha, 1934
200 číslovaných výtlačkov ("typem tertia Poliphilus na domácím japanu")
číslovaný výtlačok 152/200

literatúra česká, poézia, podpis autora, číslovaný výtlačok, bibliofília,
12 s., čeština
hmotnosť: 38 g

mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

Beze mne cymbálek, huslí struny, 

beze mne pomníky a tribuny, 

beze mne věnčené chytré hlavy, 

beze mne letopis i oslavy.

Jen se mnou, jen se mnou žal národa 

a mladost uprchlá jako voda, 

pěsnička tesklivá v prostých slovech 

a dědů mohyly na hřbitovech.