HOUSTON, JAMES - BIELY ÚSVIT

HOUSTON, JAMES

BIELY ÚSVIT
Eskimácka sága
(The White Dawn)

Tatran, Bratislava, 1978
edícia LUK - knižnica modernej svetovej prózy (54)
preklad Šarlota Barániková
prebal Miroslav Cipár, Igor Imro
1. vydanie, 25.000 výtlačkov
61-682-76

beletria, román
240 s., slovenčina
hmotnosť: 315 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,40 € darované

*zukol5*

Vzdialení od nášho moderného sveta, večne skúšaní krutou nepriazňou počasia, nedostatkom jedla, bez najzákladnejších životných potrieb si Eskimáci za stáročia vytvorili svojský spôsob života, až vzrušujúco harmonický v rovnováhe ľudí a prírody, ba aj nadprirodzených síl. Tento ich krásny život narušia a čiastočne zničia civilizovaný ľudia z juhu. Obyvatelia Eskimáckej osady zachránia a prijmú medzi seba troch stroskotancov z veľrybárskej lode. Ostrý protiklad a disharmónia dvoch svetov zapríčiní mnoho rozporov vo vyváženom živote Eskimákov a napokon aj rozklad osady.

Na druhý deň po tomto zápase Tunu a jeho syn odišli z tábora a na oblohe sa po prvý raz ukázal bledý okraj jesenného mesiaca. Sarkak stál pred Stanom, zahľadený na nehybnú hladinu mora, a pohrával sa so šnúrkou z tulenej kože vo svojich nohaviciach. Veľký hnedý pes Pasti sa k nemu priblížil a Sarkak ho z celej sily kopol do rebier.

„Unaluk, “ zvolal Sarkak a videl som, ako sa Kakuktak a Pilí obzreli a zadívali na neho.

Podľa toho, aký mal Sarkak mocný hlas, dalo sa usúdiť, že je dobrej vôle, že sa mu žiada rozprávať, cestovať, a zrazu vykríkol dobre známe slová, ktoré sa teraz ozývajú v každom tábore: „Ženy, “ volal. „Čižmy sú už hotové? “

,, Ííí, " odpovedali zborove zo stanu. „Čižmy sú hotové. “

„Tak sa teda vyberieme na cestu, “ zavolal im a zišiel pomaly na breh. Chvíľu tam postál, uprel zrak na olovené more, na vzrastajúci príliv a čakal, aby sa mu myšlienka na odchod rozležala v hlave, aby sa rozniesla po celom tábore, lebo aj ostatní v Stanoch ho iste počuli a zanedlho sa myšlienka na odchod zmocní všetkých. Na konci fjordu uháňali po obzore striebrosivé oblaky ani stádo sťahujúcich sa karibu. Pod nimi sa načahovali k moru biele, chvejúce sa prsty snehu. Stačil jediný pohľad a každému bolo jasné, že oblohu čochvíľa zastrie krúžiaci snehový páper.

Keď sa Sarkak obrátil a pozrel dozadu, takmer všetky šiatre boli už zrútené alebo takmer zrútené. Na zemi sa povaľovali batôžky šatstva, kopy kožušinových prikrývok, kahance, hrnce a psy. Všetci, ešte aj deti pomáhali poskrúcať šiatre a poodnášať všetko naše malé imanie na breh. Naši ľudia sú naučení na sťahovanie. Veríme sťahovaniu. Akoby sme hľadali nový život. Sme zakaždým presvedčení, že na novom mieste nájdeme plno zveri, vtáctva a morských živočíchov, ktoré čakajú len na to, aby sme ich ulovili. Už len pri myšlienke na sťahovanie sme plní nádeje.

Chlapi i ženy — bolo ich toľko, koľko mám prstov na rukách i na nohách — schmatli dlhé drevené veslá dvoch veľkých umiakov a opatrne odniesli člny z kamenistého brehu do vody, ktorá siahala po kolená, aby sa na nich nebodaj nepotrhalo kožené dno. Do každého umiaku sa vteperil jeden chlap a na Sarkakov povel starostlivo naložili člny. Na dno poskladali mäkké kožené šiatre, na ne dali kamenné kahance a hrnce, kožušinové prikrývky a na samý vrch batohy so šatstvom. Na to všetko položili dvoje dlhých saní, harpúny, zvyšky sušených rýb a posledných pár kúskov tulenieho mäsa. Potom hodili do člnov štence a deti. Niekoľkým zlým psom zaviazali papule. Ostatné sane sme nechali tam, keď napadne sneh, prídu si po ne mladí chlapi.

Prichystal som kajak starej vdovy na cestu a pripojil som sa k ostatným siedmim kajakárom. Myslím, že aj Kakuktak a Portugalik by sa boli radšej plavili v kajaku, ale museli sedieť v umiaku, ktorý kormidloval Sarkak. No Pilí bol zrejme spokojný, že leží na skrútených kožušinových prikrývkach v druhom umiaku, kde odpočíval medzi svojimi dievčencami, Miou a Ivalú, a dovolil ženám, aby ho viezli na nové, neznáme miesto.

Sarkak a Souniapik, ktorý kormidloval druhý umiak, boli na prove svojich člnov, sedeli vysoko na najmäkších batohoch a pánovito sa opierali o široké riadiace veslo. Najsilnejšie ženy vzali ťažké veslá v oboch člnoch a veslovali dve a dve preč od brehu. Smiali sa a pyšne vzdychali nad ťažkým nákladom a nad tým, aké je ich imanie veľké, deti a psy ťažké. Neverili, že by ešte niekto na svete mal toľké bohatstvo. 

............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Takto sa končí dnešný deň.

KOLÁŘ, JAN - MUŽ, KTERÝ TRVÁ NA SVÉM

KOLÁŘ, JAN

MUŽ, KTERÝ TRVÁ NA SVÉM
Rozhovor s Rudolfem Hrušínským

Akropolis, Praha, 1992
obálka Miroslav Pechánek
fotografie Rudolf Adamec, Jan Hrušínský, Josef Janoušek, Břetsilav Kostka, Jiří Kučera, Oldřich Pernica, Jaroslav Skála, Jaroslav Svoboda, Sláva Štochl, Václav Toušek, Miroslav Zajíc
1. vydanie
ISBN 80-901020-5-0

autobiografia, podpis autora,
96 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 64 g

mäkká väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý, podpis Miroslava Pechánka

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

Jaký byl tenkrát repertoár takové kočovné společnosti?

Byl to český, „vlastenecký“ repertoár. Paličova dcera, Maryša, Vojnarka, Šaldovo Dítě. Potom opereta. Dům u tří děvčátek, Taneček panny Márinky a další podobné kousky. Divadelní společnosti byly rodinné podniky, kde hráli děda s bábou, táta s mámou, strýčkové, tetičky a všechny jejich děti. Jednou jsem s maminkou hrál v Maryše - ona Maryšu, já Francka. Byly to pěkné chvíle. Zpřetrhat svazky s rodinou nešlo, ani když už jsem hrál v Praze. Každé léto jsem se na jeviště k „Červíčkům“ vracel.

Chodilo tenkrát hodně lidí do divadla?

Vyprodáno jsme měli skoro vždycky. Víte, co se mi strašně líbilo? I na poslední štaci přicházeli diváci v černých šatech. Měli většinou jen jedny. Nosili je do kostela, na svatbu, na hřbitov -a do divadla. Byl v tom kus úcty k hercům i k sobě samým. Možná i pocit, že divadlo je slavnost.

Narodil jste se v roce 1920, v třetím roce naší první republiky, ve které jste prožil 18 let. Co vám z té doby nejvíc utkvělo v paměti?

Mé vzpomínky jsou dost matné a nedovedl bych je přesně formulovat. Něco přece jen cítím silně. Jistotu a zázemí, které mi vytvořili rodiče. Spával jsem v proutěném košíku s krajkovou peřinkou a táta mi nad něj zavěšoval portrét Vojana. A Masaryka. Dlouho jsem je choval jako talisman. Už jsem o ně bohužel přišel.

Setkal jste se někdy s T. G. Masarykem?

Jednou jsem ho zahlédl v Sezimově Ústí. Tam jsem v roce 1936 viděl také Eduarda Beneše. Obě sestry Masarykovy k nám chodily každý večer na představení.

Jak se žilo za první republiky?

Já jsem si žádné finanční starosti nepřipouštěl. Otec měl po příchodu do Prahy 1200 korun měsíčně a živil z toho celou rodinu. Jak to dělal, nevím.

Jaké jsou dnešní herecké příjmy? Jejich údajná výše vzbuzuje spoustu závisti...

Myslím si, že úplně zbytečně, protože každý řezník si vydělá mnohem víc. Ale nezávidím mu to.

...............................................................................................................................................

... posledná veta ...

Aby sa strom znova stal stromem, řeka řekou a člověk člověkem.

ŠPANKO, VOJTECH - VARÍME NA JESEŇ

ŠPANKO, VOJTECH
ORTHOVÁ, ELENA Š.

VARÍME NA JESEŇ

Osveta, Martin, 1987
edícia Varíme moderne
obálka Peter Ďurík
fotografie Patrick Španko
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
70-055-87 VNJ

kuchárky, recepty, stravovanie,
268 s., 4 s. far. fot., slovenčina
hmotnosť: 291 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*zukol5**gopal2* in strav*

VOZNESENSKIJ, ANDREJ - TROJUHOLNÍKOVÁ HRUŠKA

VOZNESENSKIJ, ANDREJ

TROJUHOLNÍKOVÁ HRUŠKA

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1964
edícia Kruh milovníkov poézie (3)
preklad Miroslav Válek
ilustrácie Ladislav Guderna
1. vydanie, 9.000 výtlačkov

poézia, literatúra ruská,
120 s., slovenčina
hmotnosť: 348 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,50 €

*poe 2x*

striptíz

V revue

vyzlieka sa tanečnica v ošiali...

Revem,

a či oči reflektor mi popálil?

Sníma sukňu, skladá šperky, zahadzuje šál, 

akoby si z pomaranča kožu olúpal.

Oči smutné, smutné ako vtáčik má.

Takto teda sa ten striptíz začína.

Bar je plný plešín, plný hvízdaní, 

oči ako pijavice majú pijani.

Jedným, ryšavým jak žĺtok, rehot zakýva, 

je to salva pneumatického kladiva.

Iný ako ploštica je apoplektický a zlý, 

keď saxofón apokalypticky zakvíli.

Tebe, Vesmír, kráse tvojich skáz, 

mostom, ktoré žiaria ako Mars, 

kliatbu,

obdiv,

údiv do nebies 

víri žena búrlivá jak džez.

Vy ste Amerika? — pýtam sa jak tĺk.

S cigaretou hrá sa v jemných prstoch rúk. 

„Aký prízvuk má ten chlapček nevinný! 

Rozkážte mi absint lebo Martini. “

NOR, A. C. - BÜRKENTAL

NOR, A. C.

BÜRKENTAL
Naprosto ne román

Josef Hokr, Praha, 1930
edícia Přelom (2)
obálka V. A. Jarola
predhovor A. M. Píša
4. vydanie

literatúra česká, beletria, román, podpis autora,
222 s., čeština
hmotnosť: 253 g

tvrdá dobová preväzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Kolem střetů při poválečném scelování pozemků rozvíjí autor obraz běžného života vesničanů a odkrývá třídní i generační spory na příběhu dvou bratrů, svářejících se o otcovské dědictví. V jejich urputném soupeření o majetek zachytil neústupné sobectví tvrdě pracujícího selského člověka, který se v touze po půdě nezastavuje ani před nejbližšími pokrevními svazky a naplňuje život nesmiřitelnou záští. Román odhaluje vesnický život v samé jeho podstatě, živě znázorňuje předválečné vesnické prostředí, zvyky a mravy, vztah k půdě a práci a často velice tvrdé vzájemné vztahy, které dokázaly svými důsledky rozložit nejen rodiny, ale i celé vesnice.

Zajaš více mlčel než mluvil — zamhlenýma očima jen tiše klouzal po podlaze a po několika kusech nábytku jako člověk, jenž mnoho zkusil a jenž s tím nechce na trh před každého.

Zato dr. Lebr byl jen a jen slovo. Slovo a hlas. Mluvil stále, bez přestávky a bez oddechu. Chrlil archy vět jako rotačka. Byl precisní ve vyjadřování. Ani bys mu nehádal padesát, anebo ještě víc. Takhle desítku méně bys jistě řekl.

„A nešlo by to“ — táže se intimně dr. Lebr opět, „když už ses tak rozhod — nešlo by to, nějak se s bratrem dohovořit po dobrém? Na příklad tak, že by tě přijal nějak na statek a že by ti dal nějaký důchod — a ty bys hospodařil s ním? “

„Nešlo by to“ — určitě pronesl Zajaš. Otočil se jak na obrtlíku a s mírným úsměvem prohodil: „Víš — to už je tak krev. “

Chtěl ještě dodat: „Už se mi všecko přejedlo — ještě toto chci zkusit“ — ale zdálo se mu, že není třeba něco takového povědět. Proto zahryzl slova, která už kanula s jazyku.

Dr. Lebr byl Zajašův nejlepší kamarád na gymnasiu a nyní se našli — proto se mu i nyní Zajaš přiznal se svým plánem, že nyní chce se domoci svého podílu na statku bratrově v obci Burkentalu v zdejším okrese a že ten podíl musí být půl statku — musí! — a že bude teď sedlačit a bude na svém.

„Vím — budou velké potíže s bratrem, je neústupný, tvrdý jak já — dvakrát jsem mu už psal, neodpověděl — byl jsem u něho, nepoznal mne, nepromluvil se mnou — půjde to ztěžka, ale musí to jít, “ vypravoval před chvílí dru Lebrovi. Besedovali spolu už hezky dlouho.

Zajaš doznal konečně, že jinak mu není Zajaš více mlčel než mluvil — zamhlenýma očima jen tiše klouzal po podlaze a po několika kusech nábytku jako člověk, jenž mnoho zkusil a jenž s tím nechce na trh před každého.

Zato dr. Lebr byl jen a jen slovo. Slovo a hlas. Mluvil stále, bez přestávky a bez oddechu. Chrlil archy vět jako rotačka. Byl precisní ve vyjadřování. Ani bys mu nehádal padesát, anebo ještě víc. Takhle desítku méně bys jistě řekl.

„A nešlo by to“ — táže se intimně dr. Lebr opět, „když už ses tak rozhod — nešlo by to, nějak se s bratrem dohovořit po dobrém? Na příklad tak, že by tě přijal nějak na statek a že by ti dal nějaký důchod — a ty bys hospodařil s ním? “

„Nešlo by to“ — určitě pronesl Zajaš. Otočil se jak na obrtlíku a s mírným úsměvem prohodil: „Víš — to už je tak krev. “

Chtěl ještě dodat: „Už se mi všecko přejedlo — ještě toto chci zkusit“ — ale zdálo se mu, že není třeba něco takového povědět. Proto zahryzl slova, která už kanula s jazyku.

Dr. Lebr byl Zajašův nejlepší kamarád na gymnasiu a nyní se našli — proto se mu i nyní Zajaš přiznal se svým plánem, že nyní chce se domoci svého podílu na statku bratrově v obci Burkentalu v zdejším okrese a že ten podíl musí být půl statku — musí! — a že bude teď sedlačit a bude na svém.

„Vím — budou velké potíže s bratrem, je neústupný, tvrdý jak já — dvakrát jsem mu už psal, neodpověděl — byl jsem u něho, nepoznal mne, nepromluvil se mnou — půjde to ztěžka, ale musí to jít, “ vypravoval před chvílí dru Lebrovi. Besedovali spolu už hezky dlouho.

.....................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Tam byla krajina už nestydatě bílá.

O POLITICE A MOCI I.

O POLITICE A MOCI I.

ALBIS, Ústí nad Labem, 1992
edícia Provokace (2)
1. vydanie, 300 výtlačkov
ISBN 80-7055-020-1

politika,
37 s., čeština
hmotnosť: 65 g

mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

0,50 €

2x *bib14* in *H-parap*L2

O MINULOSTI

O MINULOSTI

ALBIS, Ústí nad Labem, 1992
edícia Provokace (1)
1. vydanie, 300 výtlačkov
ISBN 80-7055-016-3

politika,
34 s., čeština
hmotnosť: 60 g

mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

0,50 €

*bib14* in *H-parap*L2

VIKA, KAREL - NOVÉ ZÁPISKY PODUČITELOVY

VIKA, KAREL

NOVÉ ZÁPISKY PODUČITELOVY (PO TŘICETI LETECH)

Karel Vika, Praha, 1933
obálka Josef Lada

humor, literatúra česká, próza krátka, podpis autora,
200 s., čeština
hmotnosť: 103 g

mäkká väzba. malý formát
stav: uvoľnená väzba, ošúchaná, podpis autora na patitule

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

Mám tam hned přijet a taky pojedu. Já toho kolegu Šroubka vysadím ze sedla jako nic. To je taky kantor. Ten bude koukat! ” Trochu jsem se rozpakoval, než jsem řekl, co jsem si myslil:

„Ale vždyť vy tady pořád s děvčaty jako dřív. Snad byste přece měl být jiný, když běží o takovou vážnou věc! ” Inu, on totiž i v těch zdánlivě tragických dnech doprovázel tu Andulu, na kterou jsem si také myslil, pořád stejně divě jako jindy.

„Ale to jenom z psiny! ” omlouval se. „To je všecko jen pro zábavu. Není nad Mařenu v Zálezlicích. V sobotu tam jedu! ”

Přijel v neděli večer zpátky, našel mě v hospodě, toť se rozumí, a zrovna řičel: „Tak, kamaráde, už je po zasnoubení. Všecko jsem vyhrál! Mařena je pro mě, táta je pro mě, máma pro mě, líbali jsme se zas jako před rokem, s tátou jsem byl na dnešek v hospodě, taky jsme se líbali a ten Sroubek tam byl taky a seděl u dveří jako zařezanej.

Docela jsem ho vysadil. Mařena ho nechce už ani vidět. V sobotu tam jedu zas! ”

Já se jen divil, protože všecky ostatní dni, od neděle k neděli, proháněl Bergman jako vzteklý tu Andulu, na kterou jsem si jako myslil.

No, aspoň na neděli bude od něho pokoj, těšil jsem se. A já to Andule píchnu, co se jako děje.

„Tak pojedete? ”

A Bergman na to lhostejně:

„I nepojedu. ”

„Opravdu? ”

„A co bych. Cesta je dlouhá, stojí to peníze a holky jsou konečně všude. ” Domlouval jsem kolegovi slovy vybranými i nevybranými, ale on se ani nerozčilil.

„Víte, mně šlo hlavně o to, abych toho Šroubka vysadil ze sedla. Když se to povedlo, co bych tam teda už jezdil... ”

„Ale vždyť jste přece jim to slíbil... ” děsím se.

......................................................................................................

... posledná veta ....

Ani čert neměl dost kuráže, aby si ji vzal.

VICENOVÁ, VERONIKA - POZNÁTE FRANCÚZSKU KUCHYŇU?

VICENOVÁ, VERONIKA

POZNÁTE FRANCÚZSKU KUCHYŇU?

Osveta, Martin, 1982
edícia Varíme moderne (19)
obálka Peter Ďurík
fotografie Fero Spáčil
1. vydanie, 35.000 výtlačkov
70-017-82

kuchárky, recepty, stravovanie,
216 s., 4 s. far. fot., slovenčina
hmotnosť: 206 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,50 € *petca*strav*


PREDANÉ *zukol5*strav*
DAROVANÉ

STEĽMACH, JAROSLAV - DAJTE POZOR NA LEVA!

STEĽMACH, JAROSLAV

DAJTE POZOR NA LEVA!
(Jakos u čužomu lisi)

Mladé letá, Bratislava, 1983
edícia Zlatý kľúčik
preklad Nataša Pavuľaková
ilustrácie František Blaško
1. vydanie, 12.000 výtlačkov
66-152-83

beletria, knihy pre deti, rozprávky, literatúra ukrajinská
90 s., slovenčina
hmotnosť: 390 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,80 € DAROVANÉ

*bib17*

Dobrodružné príbehy zvieratiek. Vtipná rozprávka o levovi, ktorý sa na balóne dostal z Afriky až do našich lesov. Keďže má chuť na čerstvé mäsko, dá sa dohromady so zlým vlkom. Obaja zbojníci však majú smolu, lebo... Ostatné sa deti dozvedia z tejto veselej knižky, na ktorej sa zasmejú aj dospelí...

Bucko s Burmosikom sa zásobili na zimu drevom a s ľahkým srdcom kráčali domov. Rozprávali sa o Ľuske.

— A čo je najdôležitejšie, — vravel Bucko, — zbadal si, ako veľmi sa v poslednom čase zmenila?

— Veru zmenila, — ochotne potvrdil Burmosik.

— A aká zostala pracovitá! Už si vie dať rady s gazdovstvom. A ako sa naučila variť! Myslím si, že veľmi dobre na ňu vplýval kolektív, teda my dvaja.

— No nielen to, — ozval sa Burmosik.

— A čo ešte?

— No, vieš... — riekol Burmosik. — E-e... Všimol si si, že Ľuska chodí už niekoľko dní s hlavou omotanou uterákom?

— Hovorí, chudera, že ju bolí hlava. Lieky jej nepomáhajú.

— Tak aby si vedel, nijaká hlava ju nebolí!

— Nebolí? — začudoval sa Bucko.

— Nie, — odvetil Burmosik. — Jednoducho som strčil Ľuske namiesto jej zrkadielka krivé, z toho úlomku, čo mi minulý rok podarovali cirkusanti. A ona si teraz myslí...

— A-ja-jáj, — prerušil ho Bucko. — Úbohé dievčatko! Prečo si to urobil?

— Lebo nič nechcela robiť.

— Veď sme si poradili i bez nej. Úbohé dievčatko, ako je mu ťažko! Nečakal som od teba také čosi.

— Veď ja som iba žartoval. A Ľuska má z toho len úžitok, lebo doteraz mala v hlave iba samé kvietky. Veď si to sám videl.

— Ešte dnes jej všetko povieš, — nástojil Bucko. Veď ona sa určite veľmi trápi.

— Už som sa na to chystal. Ale nepoviem jej nič, iba vymením zrkadielko a hotovo.

— Aspoň tak, — súhlasil Bucko.

Ľuska, s hlavou omotanou uterákom, ich čakala na prahu. Dlážka v chalupe bola do čista vyumývaná, okná sa ligotali, od pece príjemne rozvoniavalo.

— Ako sa vám pracovalo? — opýtala sa Ľuska, keď im nakladala do tanierov jedlo.

— Výborne! — odvetil Bucko. — Lebo sme vedeli, že nás doma čaká taká gazdinka.

— Ale čo, — začervenala sa Ľuska. — Mhm... Pamätáš sa, Burmosik, vravel si, že lenivcom sa môže hocičo pritrafiť. Nás sa to, pravdaže, netýka. A keď lenivec začne poriadne pracovať, môže sa všetko opäť zmeniť?

— Pravdaže, — rýchlo odvetil Burmosik, poškuľujúc na Bucka. — Určite.

.........................................................................................

... posledná veta ...

To bili lúče zapadajúceho slnka do zvonov zlatistých stohov, do kmeňov stromov a tichá ozvena tých nežných zvukov sa niesla ďaleko, ďaleko po celom lese.