SLOVÁKOVÁ, DAGMAR - GRAMATIKA NEMČINY V KOCKE

SLOVÁKOVÁ, DAGMAR
BOBRÍKOVÁ, KATARÍNA

GRAMATIKA NEMČINY V KOCKE
Doplnená o prehľad najpoužívanejších nepravidelných slovies

Alfa plus, Bratislava, 1994
Edícia cudzojazyčných príručiek
obálka Bohdan Jelínek
4. vydanie, vo vydavateľstve Alfa plus 1.
ISBN 80-967134-4-2

knihy v nemčine, jazykoveda, jazyky, nemecký jazyk,
56 s., slovenčina, nemčina
hmotnosť: 78 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,90 € DAROVANÉ

*gopal2* in *parap*

BAXTER, STEPHEN - CÍSAŘ

BAXTER, STEPHEN

CÍSAŘ
Plátno tkané časem
Kniha první
(Emperor. Time´s Tapestry: 1)

preklad Václav Viták
BB/art, Praha, 2009
1. vydanie
ISBN 978-80-7381-562-2

beletria, román, literatúra anglická, história,
376 s., čeština
hmotnosť: 569 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

3,00 € PREDANÉ

*bib17* in *H-bar*

Brica žije ve studené severní okrajové části Římské říše. Když v hrozných bolestech pracuje k porodu, začne vykřikovat latinské věty. Latinu však nikdy neslyšela, natož aby ji uměla. Teprve později se ukáže, že tato žena pronesla proroctví, které se vztahuje ke smrti jednoho římského císaře. Proroctví, jež změní osud římského impéria pokud se naplní. A tím celou budoucnost až do našich dnů. Zkouší ten, kdo tká plátno času, změnit život lidstva? Římská říše padne a zmizí v propadlišti času, rodina Bricy je rozdělena, ale její proroctví je opisováno a předáváno z generace na generaci.

STEPHEN BAXTER je autorem, který získal řadu literárních cen. Jeho knihy vycházejí po celém světě. Baxter se narodil v roce 1957, vyrostl v Liverpoolu a vystudoval matematiku na Cambridgeské univerzitě. Na Southamptonské univerzitě získal doktorát. Je ženatý a žije v Northumberlandu. Píše romány i literaturu faktu. Román Císař je prvním dílem jeho volné historické série Plátno tkané časem.

Nectovelin pochopil, že válka je prohraná a že se Británie za jeho života Římanů nezbaví, když legionáři nasadili s plnou silou své obléhací zbraně. Hořící stěny pevnosti na kopci přelétl mrak projektilů se železnou špičkou, které začaly prorážet ničím nechráněné lebky durotrigských válečníků. A když mu nohu rozdrtila závora - cítil, jak se jeho kolenní jablko změnilo v cosi, co připomínalo na střepy rozbitou nádobu - věděl, že jeho osobní bitva skončila také.

Římští vojáci vstoupili do pevnosti. Bez emocí zapálili budovy v ní a začali strhávat zbytky jejích obranných valů. A chodili mezi raněnými. Některé okamžitě zabili meči. Ty, u nichž se jim zdálo, že by za ně mohlo být nějaké výkupné, sehnali dohromady jako stádo a donutili je sedět v blátě pod sítí zatíženou na okrajích. Nectovelin patřil k těm, kterým byl ponechán život. Seděl mezi zraněnými sténajícími Durotrigy a jeho vlastní bolest mu působila muka.

Vespasianus zahájil svůj útok na západ Británie v době, kdy byl císař ještě na ostrově. Tam bylo třeba očekávat odpor, jak Caratacus věděl, protože Durotrigové chovali v srdci pocit křivdy už od dob, kdy Caesar přerušil jejich obchodní styky s Galií. A tak se také stalo. Durotrigové a další kmeny se postavili Římanům s takovou zuřivostí, že se Catavellaunové mohli jen stydět.

Ale ani to nestačilo. Dokonce ani Nectovelin nepředvídal divokost a neúnavnost, s jakou Vespasianus zaútočil. Legát vybojoval více než třicet bitev a obsadil více než dvacet měst. A Nectovelin také neodhadl, jak efektivní jsou obléhací metody Římanů. Vespasiana podporovala římská flotila, která za ním plula podél jižního pobřeží. Pohled na velké, tiché koráby vnášel do srdcí těch, kteří je sledovali z pobřeží, velký strach.

A nyní vítězící Římané ničili tuto pevnost.

Ve skutečnosti to bylo velmi staré místo. Kolem okraje kopce byla jakási cesta, strouha s vyježděnými kolejemi. Místní mluvili o starých dobách, kdy usmiřovali své bohy tím, že chodili po této posvátné stezce, opravovali její náspy a dávali obětní dary. Děti rýpající se v hlíně v létě v odpoledních hodinách často našly opracované kamenné úlomky, kovové předměty z bronzu nebo železa - a občas dokonce i lidskou kost. Tento kopec byl osídlený a uctívaný odnepaměti; pevnost na jeho vrcholu byla pouze posledním důkazem zmíněného.

Nyní ale přišli Římané, a to byl konec. Legionáři zničili valy a vypáčili z vysokých bran velké kameny, aby zajistili, že pevnost nebude už nikdy obnovena. Kopec bude opuštěn, jeho účel zapomenut a změní se pouze v hádanku s prastarou zahloubenou stezkou a zničenými valy, kterou si budou lámat hlavu budoucí generace. Římané vždy dokončili to, co jednou začali.

„Tebe znám. “ Bylo to proneseno latinsky, ale Nectovelin během let od Agrippiny něco málo pochytil. Pomalu vzhlédl.

Nad ním stál samotný legát, Vespasianus. Neměl na sobě svůj slavnostní stejnokroj jako té noci v Camulodunu, ale odřené a krví potřísněné brnění. Ze špinavého čela mu stékal pot. Na Vespasianovi bylo vždy něco seriózního a Nectovelin to nyní cítil. Vespasianus zabíjel ve velkém; byla to jeho práce. Ale nevyžíval se v tom.

Legáta doprovázel spolu s jeho štábními důstojníky jeden mladší muž, zjevně Durotrig sloužící jako tlumočník. Byl čistý, oblečený do neposkvrněné tuniky, a nezdálo se, že by v hořící pevnosti svého kmene pociťoval nějaké zahanbení. Mladík položil otázku v jazyku Durotrigů.

.................................................................................

... posledná veta ...

Bolest sevřela Isoldu, jako kdyby se ocitla v tlamě nějaké obovské ryby, a její dítě vklouzlo do rukou Marie.

NOR, A. C. - RAIMUND CHALUPNÍK

NOR, A. C.

RAIMUND CHALUPNÍK
Dosud ne román

Vlastným nákladom, Praha, 1940
prebal Ferdiš Duša
4. vydanie

beletria, román, literatúra česká, podpis autora
264 s., čeština
hmotnosť: 311 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

*kvaja* in *H-6-5*

Kdosi napsal, že nejkrásnější partie Raimunda Chalupníka mohla docela dobře napsati Božena Němcová. Toto nejzralejší a nejpromyšlenějši dílo Norovo je silnou kronikou hrdinného boje o půdu a vlastnictví. Sytě a zemitě nadhozené povahy mužů mají namnoze citový primitivismus postav Hamsunových a jejich velkou lásku k životu. V prostém příběhu Raimunda, který začal od piky, šel na řemeslo, koupil zadluženou chalupu, oženil se, zvětšoval svůj grunt, neklesl ani v zlých dobách války, mohutněl a sílil, ježto tkvěl svými kořeny v půdě, splnil autor z valné části předpověď, kterou o něm pronesl F. X. Salda: že totiž je básníkem, který by mohl rozsévati zlato. Důvěrná citovost, s jakou liči osudy Adolfovy, nasvědčuje tomu, že zde psal kus svého životopisu. Několik láskyplných a teplých stran o dětech náleží k vrcholům české prózy. Raimund je opravdový silák, stojící s žulovou pevnosti uprostřed lidské bídy a malosti, které naplňuji život vesnice. Právě v těžké době by mohl býti vzorem vytrvalosti a viry, jež člověka vyvádí jednou z kolektivních útrap vsi a po druhé ze všeobecné malomyslnosti.

6

Bok dědiny, malý půl kilometru za vsí, těsně vedie silnice, vedoucí ke dráze, seděla panská kaple. Měla velmi krásné místo, vidouc celou vesnici jako na dlani. A díval-li ses se „skály“, kde bylo postaveno Chalupníkovo stavení, měl jsi „pansku kaplicu“ přímo uprostřed očí. Dvě širokánské, košaté lípy ji přikrývaly bohabojně korunami, pod nimiž kaple drobně klečela po způsobu útlého kuřátka. Skupina lip a kaple diváku z dálky nebo v noci musila se zdáti malým kopečkem nebo mohylou.

Kdoví, který z baronů tuto kapli postavil. Prostě kdysi dávno (dnes už je ošuntělá) ji dal postavit „pan“ — a „panem“ je jmenován odedávna majitel panství, velkého dvora, plného čeledi a deputátníků, a zámku, obrostlého psím vínem, které mělo za úkol zakryti jeho omšelý a nevzhledný zevnějšek. A kdoví, na čí paměť se tak stalo. Snad jen pro lesk panského rodu nebo z pýchy byla kaplica postavena.

Po celý dlouhý čas nebyla kaple nikdy otevřena. Vesničané, jdouce kolem, se ovšem požehnali. Děti, podléhajíce zvědavosti a dětskému zvyku, jenž panuje jistě v každé dědině, neopomenuly, kdykoli míjely kapli, podívati se klíčovou dírkou na vnitřek zádumčivé kaple. „Tam je šumně —“ říkaly, zvedajíce od klíčové dírky hlavu a obdivem polykajíce dech, neboť tam na oltáříku stála smutná, ctnostná, bílá panna Maria lurdská (byla jí aspoň podobná), zamželý lesk mosazných svícnů blýskal svou zašlou krásou a svítil zažloutlou bělobou dlouhých svěc, které se nikdy nerozžíhaly, jsouce zde pouze pro parádu. Maličko vyčichlé vůně z ovadlých kytic v sytě barevných květináčích prosáklo prostor kaple. U stupínku bylo vidět klekátko, co představují obrazy, které visely na pobočních stěnách, nebylo lze rozeznat — klíčová dírka je nepohodlná. A podél každé z obou bočních stěn stála jedna dlouhá kostelní lavice, viděl jsi ovšem pouze její přední konec. V celém tomto tichém, matném prostoru, do něhož slunce nahlídalo střídavě dopoledne levým, odpoledne pravým z gotických oken, strouc po zemi nádherný koberec zlatého roucha a zlatíc též prach, kterého zde všude leželo na prst tlusto, hospodařilo jenom několik pavouků, zamračených podivínů a ponurých samotářů, kteří zasítili svými závoji nejen kouty, strop a stěny, nýbrž i bílou postavu smutné panny Marie, která byla podobna lurdské. Několika zvědavým mouchám, jimž se zachutilo sem zaletět bůhví jakou skulinou, se zde nelíbilo a neustaly tudíž v smrtelném strachu, jaký máme vždy z hlubokého ticha, bojovat s tuhým sklem okna o propuštění, dokud se o neústupnost skla úplně neutloukly anebo nepadly přímo do pavoučí jámy lvové. Bůh sám ví, z čeho všichni pavouci zde žili a nebyli-li dokonce bídou do-

...........................................................................................................................

... posledná veta ...

Studená hlína tu byla čerstvá, voníc temně -

KTO JE KTO NA SLOVENSKU 1991

KTO JE KTO NA SLOVENSKU 1991

Konzorcium Encyklopédia, 1991
obálka Tibor Hrabovský
ISBN 80-85226-06-5

encyklopédie, životopisy,
240 s., slovenčina
hmotnosť: 290 g

mäkká väzba
stav: výborný

1,50 € DAROVANÉ

*home* in *H-bar*

MISTRÍK, JOZEF - RÝCHLE ČÍTANIE

MISTRÍK, JOZEF

RÝCHLE ČÍTANIE

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1982
2. vydanie, 11.500 výtlačkov
67-317-82

jazykoveda, slovenčina,
120 s., slovenčina
hmotnosť: 197 g

tvrdá väzba s preabalom

1,50 € stav: veľmi dobrý *bruri* *kat-litt*
1,20 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *trsos* PREDANÉ

Najväčším prenasledovateľom moderného človeka je čas. V niekoľkonásobnej miere sa to vzťahuje na toho, kto musí mnoho čítať. Nápor informácií očividne vzrastá a bude vzrastať aj v budúcnosti. Treba preto hľadať cesty, ako skracovať čas, v ktorom sa majú získať nové informácie a nové vedomosti. Aktuálnymi sa stávajú metódy rýchleho čítania. Vynára sa naliehavá potreba učiť ľudí poznávať zákonitosti textu, rozlišovať druhy textov a osvojovať si rozličné techniky ich čítania a analýzy.

Táto kniha — v slovenčine prvá svojho druhu — chce byť jedným z prostriedkov, ktorým sa upozorní na rozdielne štylistiky textov, ako aj na rozdielne prístupy k ich interpretácii. Teória a metódy rýchleho čítania, ako sa prezentujú v tejto publikácii, patria do lingvistiky, presnejšie, do psycholingvistiky.

Kniha má tak trocha synekdochický názov, pretože sa v nej popri metódach rýchleho čítania preberajú všetky otázky, ktoré stoja medzi autorom a čitateľom. Analyzujú sa techniky čítania od elementárneho až po kombinované čítanie, rozoberá sa práca očí, pozornosť a pamäť pri čítaní, skryté úskalia až po dyslexiu. Osobitná pozornosť sa venuje exaktnému meraniu čitateľnosti, ako aj čítaniu špeciálnych druhov písma a závislosti vnímania textu od schopnosti autora. No jadrom knihy je kapitola o spôsoboch čítania, v ktorej sa samostatne preberajú tieto spôsoby čítania: informačné, kurzorické, štatarické, rekreačné, selektívne a kombinované čítanie.

Adresátom knihy Rýchle čítanie je novinár, vedecký pracovník, verejný činiteľ, knihovník, učiteľ, vysokoškolák a každý iný, kto musí denne mnoho čítať a koho pritom súri čas. So zreteľom na intelektuálnu úroveň predpokladaného adresáta kniha nie je komponovaná ako receptár, ktorý by direktívne určoval konfekčné metódy. Očakáva sa, že na základe analýz uvádzaných v knihe si adresát sám nájde tú najvhodnejšiu individuálnu cestu na získavanie informácií, ktoré čítaním hľadá. Predkladaná kniha je teda súčasne teóriou, metodikou i ekonomikou čítania.

Autor tejto knihy je univerzitný profesor, jazykovedec, ktorý pôsobil na všetkých stupňoch škôl — od základnej, cez strednú až po vysokú. Niekoľko rokov pôsobil aj na zahraničných univerzitách —v Moskve, v Oxforde, Sheffielde a v Kolíne nad Rýnom. Doteraz publikoval tieto závažnejšie knižné práce: Slovosled a vetosled v slovenčine (1965), Kompozícia jazykového prejavu (1968), Frekvencia slov v slovenčine (1969), Slovenčina pre každého (posl. vyd. 1971), Exakte Typologie von Texten (1973), Žánre vecnej literatúry(1975), Retrográdny slovník slovenčiny (1976), Štruktúra textu (1976), Štylistika slovenského jazyka (posl. vyd. 1977), Kapitolky zo štylistiky (1977), Dramatický text (1979), Rétorika (posl. vyd. 1980).

So zreteľom na autorovu doterajšiu výskumnú, publikačnú a pedagogickú prax treba predpokladať, že prvá slovenská kniha Rýchle čítanie, venovaná teórii, metódam a ekonómii čítania, bude dobre plniť cieľ, ktorý si autor a vydavateľ vytýčili.

OVČINNIKOV, VSEVOLOD - SMRTIACI POPOL

OVČINNIKOV, VSEVOLOD

SMRTIACI POPOL
(Goriačij pepel - Chronika tajnoj gonki za obladanije atomnym oružiem)

Obzor, Bratislava, 1986
edícia Jantár
preklad Juraj Klaučo
prebal Tibor Hrabovský, Ivan Šimek
1. vydanie, 8.000 výtlačkov
65-026-86

história, II. svetová vojna,
144 s., 16 s. čb fot., slovenčina
hmotnosť: 275 g

tvrdá väzba  sprebalom
stav: veľmi dobrý

0,80 €

*zukol5* in *parap*

Sovietsky spisovateľ a novinár Vs. Ovčinnikov, známy našim čitateľom napr. ako autor nevšedného a sviežeho cestopisu Moje objavovanie Anglicka, zvolil si v knihe Smrtiaci popol výsostne aktuálnu tému: dramatické udalosti okolo vzniku a prvého použitia atómovej bomby.

V predvečer druhej svetovej vojny bol atómový výskum vo viacerých krajinách v takom štádiu, že odborníci mali oprávnené obavy, aby atómovú zbraň ako prvé nevyrobilo a nepoužilo nacistické Nemecko. Preto vedci na čele s Albertom Einsteinom naliehajú na Roosevelta, aby sa urýchlene vytvorili podmienky na výrobu atómovej bomby v USA. Lenže už roku 1944 sa ukazovalo, že Nemci do konca vojny nebudú schopní zostrojiť bombu - okrem iného aj vďaka protinacistickému postoju vedúcich svetových fyzikov. Pôvodný cieľ - pomocou bomby poraziť fašistické štáty - sa stal zbytočný. Napriek tomu americký prezident Truman dal príkaz zhodiť bomby na Hirošimu a Nagasaki - tesne pred Postupimskou konferenciou ako zastrašovací „argument“ proti doterajšiemu spojencovi Sovietskemu zväzu. Ba v tajných listinách Pentagonu sa už nachádzal zoznam dvadsiatich plánovaných cieľov, dvadsiatich sovietskych veľkomiest, na ktoré sa mali zhodiť atómové bomby v pripravovanej tretej svetovej vojne. Iba rastúci odpor svetovej verejnosti, ako aj skutočnosť, že Sovietsky zväz s heroickým vypätím prekvapujúco rýchlo vyrovnal náskok USA vo výrobe atómových (a potom aj vodíkových) bômb, zabránili, že sa svet krátko po druhej svetovej vojne nestal dejiskom ešte hroznejšej katastrofy.

Na kamennom náhrobku v hirošimskom Parku mieru je vytesaný nápis: „Odpočívajte v pokoji, už sa to nebude opakovať! “...

DVANÁSTA KAPITOLA Dvadsať cieľov

Dňa 25. októbra 1945 prezident Truman vyhlásil „dvanásť morálnych princípov“, ktoré vraj tvoria základy zahraničnej politiky Spojených štátov v povojnovom svete. Prvý bod tohto vyhlásenia hlásal: „Neusilujeme ani o teritoriálnu expanziu, ani o egoistické zvýhodnenia. Nemáme agresívne plány voči dajakému štátu, či už je veľký alebo malý. “

V tom čase sa v štáte New Mexico začalo s výstavbou závodu pre hromadnú výrobu atómových bômb. Do Spojených štátov prichádzali stále nové a nové skupiny nemeckých inžinierov a technikov. Vedúce koncerny vojensko-priemyselného komplexu USA sa ponáhľali zmocniť sa technických vymožeností nacistického wehrmachtu a luftwaffe. Americkí výrobcovia bojovej techniky sa najviac zaujímali o bývalých pracovníkov výskumných zariadení hitlerovského ministerstva letectva.

Dňa 3. novembra 1945 - ani nie o tri mesiace po zničení Hirošimy a dva mesiace po kapitulácii Japonska - na rokovanie Výboru náčelníkov štábov USA predložili správu číslo 329 od Spojeného výzvedného výboru. Jej prvý bod znel: „Vybrať asi dvadsať najdôležitejších cieľov vhodných pre strategické bombardovanie v ZSSR a na území, ktoré ZSSR kontroluje. “

Pri voľbe cieľov sa odporúčalo brať do úvahy možnosti novej zbrane, to jest mať na pamäti priestor efektívneho vyradenia oblastí s vysokou koncentráciou materiálnych objektov i živej sily. V správe sa cynicky konštatovalo, že použitie atómovej bomby proti poľným armádam a proti transportnej sieti by nebolo racionálne.

„Dvadsať najvhodnejších cieľov pre atómové bomby, “ hovorí sa v správe, „predstavuje industriálne centrá, v ktorých je sústredených veľa vedeckovýskumných ustanovizní, špecializovaných priemyselných podnikov, jadro štátneho aparátu. Takýto výber zabezpečí maximálne využitie možností atómovej zbrane.“

V zozname vybraných cieľov figurovali: Moskva, Leningrad, Gorkij, Kujbyšev, Sverdlovsk, Novosibirsk, Omsk, Saratov, Kazan, Baku, Taškent, Čeľabinsk, Nižnyj Tagil, Magnitogorsk, Perm, Tbilisi, Novokuzneck, Groznyj, Irkutsk, Jaroslavľ.

Dňa 3. decembra Spojený výzvedný výbor predložil správu č. 329/1, kde predložený plán bol spresnený a doplnený. Predpokladalo sa, že spolu so Spojenými štátmi sa na napadnutí Sovietskeho zväzu zúčastní aj Spojené kráľovstvo, takže na bombardovanie ZSSR sa môžu využiť aj letecké základne na území Anglicka a jeho zámorských kolónií.

„Sovietsky zväz, “ konštatovali autori správy, „v najbližšej budúcnosti nemôže zaútočiť na kontinentálne Spojené štáty. Sovietske zámorské operácie sú prakticky vylúčené, pretože ZSSR nemá významnú vojensko-námornú flotilu. Na to, aby Sovietsky zväz mohol pôsobiť proti Spojeným štátom, potreboval by presunúť svoje vojská štyritisíc míľ a bojovať s protivníkom, ktorý disponuje mocným vojenským námorným loďstvom, silným letectvom a desaťnásobnou prevahou vo výrobe ocele. “

Podľa mienky washingtonských stratégov nastala najvhodnejšia chvíľa na vierolomný úder proti včerajšiemu spojencovi. Sovietsky zväz zaplatil za víťazstvo dvadsiatimi miliónmi ľudských životov. Straty Spojených štátov v druhej svetovej vojne predstavovali štyristotisíc ľudí.

Hitlerovci zničili 1710 sovietskych miest, vyradili z prevádzky 32 000 priemyselných podnikov. Na územie Spojených štátov nedopadla ani jediná nepriateľská bomba. Priemyselný potenciál USA nielenže neutrpel, ale nesmieme vzrástol vďaka vojenským objednávkam. Koncom vojny na USA pripadli takmer dve tretiny svetovej priemyslovej produkcie, a pritom polovica vytavenej ocele. Tri štvrtiny svetovej zásoby zlata boli sústredené v amerických bankách. 

BUŠEK, IVAN - ZBIERKA ÚLOH Z MATEMATIKY PRE 3. ROČNÍK GYMNÁZIA

BUŠEK, IVAN
MANNOVÁ, BOŽENA
RIEČAN, BELOSLAV
ŠEDIVÝ, JAROSLAV

ZBIERKA ÚLOH Z MATEMATIKY PRE 3. ROČNÍK GYMNÁZIA

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1987
preklad Marián Hanula, Soňa Richtáriková
obálka Milan Bendžela
1. vydanie, 17.000 výtlačkov
67-169-87

učebnice, matematika,
132 s., slovenčina
hmotnosť: 155 g

mäkká väzba
stav: dobrý, zosušené lepenie

0,40 € PREDANÉ

*gopal2*

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN - SNEŽIENKA

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN

SNEŽIENKA

Mladé letá, Bratislava, 1981
preklad Jaroslav Kaňa
ilustrácie Vincent Hložník
prebal Dušan Šulc, Vincent Hložník
1. vydanie, 40.000 výtlačkov
66-124-81

beletria, knihy pre deti, rozprávky, literatúra dánska,
150 s., slovenčina
hmotnosť: 660 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: zachovalá, bez prebalu, knižničné pečiatky

2,50 € PREDANÉ

*bib17* in *H-bar*FL

Pod vŕbou

Kraj pri Kjoge je nezvyčajne jednotvárny a holý. Mesto síce leží na pobreží, a to dodáva krásu každému mestu, no jednako by to tam mohlo byť krajšie. Všade vôkol je rovina ako stôl a do lesa je ďaleko. Ale keď je človek niekde naozaj doma, voľačo sa mu tam predsa len páči. Voľačo, po čom možno túžiť aj na najkrajšom mieste sveta! A musíme priznať, že na okraji Kjoge, kde sa dve malé chudobné záhradky zvažujú k riečke, ktorá na pobreží ústi do mora, bývalo v lete celkom pekne. Tak sa to videlo aj dvom malým deťom Knudovi a Jane, ktoré bývali v dvoch susedných domoch. Hrávali sa spolu a podliezali jeden k druhému popod egrešové kríky. V jednej záhradke rástla baza, v druhej stará vŕba, a práve pod ňou sa deti veľmi rady hrávali. Rodičia im to dovolili, hoci strom rástol celkom pri rieke, kam mohli veľmi ľahko padnúť. Obe deti však boli veľmi opatrné, ba chlapec sa vody tak bál, že k moru, kde sa deti s potešením čľapkali, ho v lete nikto nedostal. Vysmievali sa mu za to a musel sa s tým zmieriť. Potom sa však susedovie malej Jane snívalo, že sa plavila v člne v Kjogskej zátoke a že Knud šiel rovno za ňou. Voda mu najprv siahala po krk, po chvíli sa mu preliala ponad hlavu... Odvtedy, ako vyrozprávala Knudovi svoj sen, nestrpel už posmešky, že je bojko, a každému pripomenul Janin sen. Na ten bol pyšný. No do vody aj tak nešiel.

................................................................

... posledná veta ...

Nuž povieme: Už sa skončili!

ROSŮLEK, JAN VÁCLAV - ČERNOŽLUTÝ MUMRAJ II.

ROSŮLEK, JAN VÁCLAV

ČERNOŽLUTÝ MUMRAJ
Kniha druhá

L. Mazáč, Praha, 1934
obálka A. V. Hrska
4. vydanie

beletria, román, literatúra česká
266 s., čeština
hmotnosť: 432 g

mäkká väzba s prebalom
stav: dobová tvrdá preväzba s voviazanou obálkou, prvý diel s podpisom

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Věnuji ... Kamarádům z Franzenfeste, Rivy, Monte Tombia, Cima d’Oro , Rocca di Saval, Bocca San Giovanni. Kamarádům z  Brixlegu, Tyrolského Hallu, Dossa dei Morti, Judikárií, ledovců Adamellských. Kamarádům z Tolmína, Krahova, Sta Lucie, Podmelce, Gorice, i tím, kteří se jako já chvěli o život na břehu modrozelené Soči. Kamarádům, kteří s rotou zlodějů plenili severoitalská místa, dokud je nezastavila Piave. Kamarádům ze Sacolu, Valdobiadene, Casero Casere, Primolana. Kamarádům, kteří se mnou leželi v inšprucké nemocnici a ulejvali se v Igls i těm, kteří se ve vinicích Tenna, Campi, Pranza a Cadine skryli na chvíli frontě.

Kamarádům celé italské fronty!

Déšť a zpupnost pruských důstojníků byly metla kraje... K tomu ještě granát rozbořil barák Donnerův. Zabil pouze jediného telefonistu. Ostatní, štěstí jim přálo, byli pryč. Donner se sluhy u baterií, vojáci s depešemi nebo spravovali poškozené vedení...

Donner vida trosky, ušklíbl se: »Alespoň se ti chlapi nebudou mít kam nastěhovat... « To platilo jeho pruským kolegům...

Nastěhovali se tedy do stanů... Drobný déšť neustával padat a promočil stanové plátno. Přikrývky jim nasákly a karabiny byly rezavé jako pes. Tento déšť byl strašný nepřítel... Promočil každého na kůži a poněvadž nebylo suché místnosti a kamen, tisíce lidí byly ustavičně rozklepány nepříjemnou, mokrou zimou.

Zprvu s kletbami, později s tupou resignací uléhali do mokra... Ve dne v noci je ožíraly vši, ve dne v noci padal vytrvale drobný, studený déšť... Chrchlali, byli nachlazeni, ale to všechno nepomáhalo k útěku z tohoto pekla.

Dole, v Santa Lucii, byl železniční tunel. Nastěhovali se do něho, kteří se domnívali, že jich nelze nahraditi, a kteří nevytáhli po několik měsíců paty z tohoto dobrého, krásného doupěte, chráněného střechou sto metrů silnou. Vystavěli pro ně v tunelu teplé baráky, zavedli elektrické osvětlení, aby stratégové viděli alespoň na mapách, když ne ve skutečnosti, údolí, hory, řeky a města, o něž bylo bojováno. A čerta se starali o ty venku!

Pruští oficíři chodili nevlídným krajem v pelerínách, čuměli vytrvale do triedrů, ušklibovali se, debatovali nebo uctivě mlčíce poslouchali chlapíka se zlatými houskami na ramenou...

Konečně se snad dohovořili, poněvadž byl vydán dlouhý, nekonečně dlouhý rozkaz. Donner, když jej přečetl, rozmlouval telefonicky s podřízenými důstojníky a pak svolal své lidi, ukázal na protější kopec a řekl: »Toho kopce chtějí Němci dobýt s naší pomocí... S naší pomocí a pak, pak se budou naparovat... «

Tenkráte bylo však ujednáno více než dobytí jediného kopce. Tenkráte se snilo o pochodu na Řím...

Oddíl hejtmana Donnera stojí připraven k odchodu do Santa Lucie... Koně i lidé jsou strašlivě obtíženi břemenem drátů, aparátů, měřicích přístrojů... Kolikrát šel Stehlík cestou, kterou se ubírají, s poselstvím k Hoffenreichovi! A stalo se, že i zbloudil a celou noc pobíhal, nevěda kudy kam...

Teď sestupují, Donner, vzpřímený v sedle, vede je do Santa Lucie... Půjde se pokloniti pánům v tunelu a ti mu nařídí, kterého Prušáka má poslouchali... Donner přemýšlí o této strašné potupě a zatíná zuby do pysků...

Sestupují kamenitou stezkou a kůň, hladový, klesne pod líhou břemene... Rozpínají sedlo, rozbírají z nesmírné tíhy, co unesou... Již jich není ani vidět pod batochem, cívkami drátů, skřínkami a optickými přístroji... Třebaže Santa Lucia se těší neobyčejné pozornosti italského dělostřelectva, přece jsou rádi, když zastaví za zdí rozbitého domu... Skrytí budou čekati příchodu Donnerova...

Hejtman seskočí s koně a aniž promluví, rázně míří do tunelu...

Co hovoří s představenými, hladová družina otvírá krabice masových konserv. Každý dostal čtyři.

.....................................................................

... posledná veta ...

Faustova odpověď zanikla v drkotání kol...

ENCYCLOPAEDIA BELIANA 1

ENCYCLOPAEDIA BELIANA 1
Prvý zväzok A-Belk
Slovenská všeobecná encyklopédia v dvanástich zväzkoch

Veda, Bratislava, 1999
ISBN 80-224-0554-X

encyklopédie
696 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 2750 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-5-3*