PETIŠKA, EDUARD - ALENKINA ČÍTANKA

PETIŠKA, EDUARD

ALENKINA ČÍTANKA
(Alenčina čítanka)

Mladé letá, Bratislava, 1986
preklad Mária Števková
ilustrácie Helena Zmatlíková
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
66-123-86

literatúra česká, knihy pre deti, rozprávky, beletria,
256 s., slovenčina
hmotnosť: 820 g

tvrdá väzba. veľký formát

9,00 € stav: veľmi dobrý *dets*

PREDANÉ stav: dosky uvoľnené, knižničné pečiatky *bib16*dets*

Alenka je chorá

Alenka je chorá. Kýcha, má nádchu a teplotu. A keď je chorá Alenka, musí byť chorý aj Meduško. Leží vedľa Alenky prikrytý perinou a vykúka mu iba hlavička.

Mamička priloží ruku na Alenkino čelo. Skúša, či má Alenka horúčku. Alenka priloží ruku na celo Meduškovi. Och, joj. Istotne má horúčku.

— Tu máš čaj s citrónom, — vraví mamička Alenke.

Alenka sa rozpráva s Meduškom. Má síce zatvorené

ústa, nič nepočuť, ale Meduško jej rozumie. Aj Meduško hovorí so zatvorenými ústami.

— Mal by si sa napiť čaju s citrónom, — radí Alenka medvedíkovi.

— Brr, je kyslý, — mrmle medvedík.

— Mamička, prosím ťa, ešte trochu medu, — prosí Alenka, — ten citrón je kyslý.

Mamička pridá do čaju za lyžičku medu. Meduško sa pozerá za lyžičkou. Ale Alenka má inakšie starosti:

— Mamička, a ako sa robí nádcha?

— Nádcha sa nerobí. Nádchu, Alenka, človek dostane. Sú také dievčatká, ktoré neposlúchajú, vyzlečú si u deduška kabát a behajú vonku bez kabáta, aj keď je zima. A dostanú nádchu, kašeľ a teplotu.

Takéto reči Alenka nemá rada. Vyzerá to, akoby jej mamička dohovárala. Veď ani deduško nemal kabát. Možno je tiež chorý. Leží v posteli sám a sám a nemôže si k sebe vziať ani medvedíka, lebo ho dal Alenke.

— Mamička, daj mi, prosím ťa, toho medvedíka od deduška.

— Pozriem sa, Alenka, či uschol. Musela som ho umyť. Vieš, aký bol špinavý?

Tu je. Už uschol. Len je celý vystrašený, ešte aj na hlave sa mu ježí srsť. Iba na chrbte nie. Chrbát má celý odretý.

— Už sa neboj, — chlácholí ho Alenka. — Vieš, ako ťa budem volať? Straško.

..................................................................................

... posledná veta ...Pretože sme čítali a všetko sme prečítali až do konca.

JAN Z KŘÍŽE - PLAMEN LÁSKY ŽHAVÝ / DROBNÉ SPISY

sv. JAN Z KŘÍŽE
(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)

PLAMEN LÁSKY ŽHAVÝ / DROBNÉ SPISY

Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1947
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (4)
preklad Jaroslav Ovečka

mystika, náboženská literatúra, náboženstvo, literatúra španielska
336 s., čeština
hmotnosť: 573 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

75,00 €  (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ

*H-5-1*

Usmrcením smrt jsi v život změnil.

32. Neníť smrt nic jiného než zbavení života; když přijde život, nezůstane stopy po smrti. V řádu duchovním je dvojí způsob života. Jeden je blažený a záleží v patření na Boha a toho jest dojiti smrtí tělesnou a přirozenou, jak to praví svatý Pavel, když dí: Víme, že, zbourá-li se tento náš příbytek hliněný, máme bydliště u Boha v nebi (2 Kor. 5, 1). Druhý je duchový život dokonalý, to jest svojení Boha spojením v lásce, a toho se dojde úplným umrtvením všech vadných sklonů a bažení a samé přirozenosti. A dokud se to nestane, nelze dojiti dokonalosti tohoto duchového života ve spojení s Bohem, jak to rovněž praví apoštol těmito slovy, řka: Žijete-li podle těla, zemřete; jestliže však duchem kony těla umrtvujete, budete žíti (Řím. 8, 13).

33. Z toho jest si tedy uvědomiti, že, co zde duše nazývá smrti, je celý člověk starý, to jest používání mohutností paměti, rozumu a vůle tak, že se zaměstnávají a zabývají věcmi světskými a baženími po tvorech a libostmi z nich. To všecko je žití životem starým, jenž je smrt nového, duchového. Tímto nemůže duše žíti dokonale, neumře-li rovněž dokonale člověk starý, jak to připomíná apoštol, řka, aby odložili člověka starého a oděli se v člověka nového, jenž jest podle Boha všemohoucího stvořen ve spravedlnosti a svatosti (Efes. 4, 22). V tom životě novém, to jest, když se dojde této dokonalosti ve spojení s Bohem, jak to zde vykládáme, se všecka bažení duše a její mohutnosti co do svých sklonů a konů, jež samy sebou byly kony smrti a zbavování života duchového, změní v božské.

34. A ježto všecko živoucí žije, jak praví filosofové, svou činností, žije duše, ana má svým spojením s Bohem své kony v Bohu. život Boží, a tak se jí smrt změnila v život, to jest život smyslový v život duchový. Neboť rozum, jenž před tímto spojením rozuměl přirozeně,  silou a živostí svého přirozeného světla a opíraje se o tělesné smysly, je již činný a informován jinou, vyšší prvotí, nadpřirozeným světlem Božím,  a již nepoužívá smyslů; a tak se změnil v božský, protože spojením jsou rozum duše a mysl Boží zcela sjednoceny. A vůle, která předtím milovala nízce a mrtvé jen svou přirozenou náklonností, nyní se již změnila v život lásky božské, protože miluje vznešeně konem božským, ana jí hýbá síla a moc Ducha svatého, v němž již žije životem lásky; neboť tímto spojením jsou vůle jeho a vůle její jedna jediná vůle. A paměť, jež sama sebou vnímala pouze tvářnosti a představy tvorů, je tímto spojením změněna tak, že má na mysli léta věčná, o kterých mluví David (Ž. 76, 6). A přirozené bažení, jež mělo pouze způsobilost a sílu na zakoušení lahody z tvora, jež působí smrt, je nyní změněno v libost a lahodu božskou, ježto jím již hýbá a je uspokojuje jiná prvoť, v níž ono je na stupni života dokonalejšího, totiž slast Boží, protože je s ní spojeno a tudíž je již jedině bažení Boží. A zkrátka všecka hnutí a kony a sklony, jež předtím duše měla od prvoti a síly svého života přirozeného, již jsou v tomto spojení změněny v hnutí božská, odumřely svému konu a sklonu, a žijí v Bohu. Hýbáť tu duší, jakožto již pravou dcerou Boží, ve všem duch Boží, jak učí svatý Pavel, řka: Ti, kdo se dávají vésti duchem Božím, jsou synové Boží (Řím. 8, 14). Takže, jak bylo řečeno, rozum této duše je rozum Boží, a její vůle je vůle Boží, a její paměť paměť Boží, a její slast slast Boží, a podstata této duše, třebas není podstata Boží, protože se nemůže podstatně v něho proměniti, je nicméně, ana je takto s ním spojena a v něho pohroužena, Bůh účastí v Bohu. To se děje v tomto dokonalém stavu života duchového, třebas ne tak dokonale jako v životě příštím. A tímto způsobem je duše mrtva všemu, co byla sama v sobě, neboť to bylo pro ni smrt, a živa tomu, co je Bůh sám v sobě. a proto praví, mluvíc o sobě, správně v tom verši: Usmrcením smrt jsi v život [jí] změnil. Může tu tedy duše plným právem říci slova svatého Pavla: Žiji, již nikoliv já, nýbrž žije ve mně Kristus (Galat. 2, 20). Tímto způsobem je změněna smrt této duše v život Boží a hodí se na ní také výrok apoštolův, jenž zní: Absorpta est mors in victoria: [Pohlcena jest smrt ve vítězství] (1 Kor. 15, 54), a rovněž ten, který pronáší také prorok Oseáš na místě Božím, řka: Budu smrt tvá, ó smrti (Ose. 18, 14), což jest, jako by děl: Když já, jenž jsem život, budu smrt smrti, bude smrt pohlcena v životě.

35. Tímto způsobem je duše pohroužena v život božský, odvrácena ode všeho, co je světské, časné a bažení přirozené, je uvedena do komnat králových, kde se kochá v Mileném a z něho se veselí, rozpomínajíc se na jeho prsa, jež jsou lepší vína, a řkouc: Jsem sice snědá, ale krásná, dcery jerusalemské, protože se má přirozená snědost změnila v krásu krále nebeského (Velep. I, 1. 3. 4).

36. V tomoto stavu života tak dokonalého je duši vnitřně i zevně stále jako ve svátek, a má přečasto na rtech ducha jásot veliký Bohu vstříc, jako píseň novou (Zjev. 14, 3), stále novou, proniknutou veselím a láskou při poznávání svého šťastného stavu. Někdy se těší a kochá, říkajíc si v duchu ta slova Jobova, jež zní: Sláva má se stále obnovovati bude, a jako palma rozmnožím dny své (Jol) 29, 20. 18). Což jest, jako by děla: Bůh, jenž, stále v sobě týmž způsobem zůstávaje, všecky věci, jak dí Mudřec, obnovuje (Zjev. 21, 5), bude, jsa již stále spojen s mou blažeností a slávou,

JAN Z KŘÍŽE - DUCHOVNÍ PÍSEŇ

sv. JAN Z KŘÍŽE
(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)

DUCHOVNÍ PÍSEŇ
(Cántico espiritual)

Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1942
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (3)
preklad Jaroslav Ovečka

mystika, náboženská literatúra, náboženstvo, literatúra španielska
436 s., čeština
hmotnosť: 802 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

75,00 €  (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ

*H-5-1*

SLOHA I.

Kde jsi se skryl,

Milený, a zanechals mě v kvíleni?

Jako jelen jsi prchl, když jsi mě poranil;

vyšla jsem za tebou volajíc, a byls pryč.

Výklad.

2. V této první sloze předkládá duše vzňatá láskou k Slovu, Synu Božímu a svému Ženichovi, ježto se s ním touží spojiti jasným a bytostním patřením, svůj milostný stesk a žaluje si mu na jeho nepřítomnost, a zvláště na to, že musí, ač ji on sám poranil a rozbolestnil láskou k sobě, pro niž ona vyšla ze všech věcí stvořených a sama ze sebe, nicméně trpěti nepřítomností Mileného, an jí ještě neodpoutává od smrtelného těla, aby se z něho mohla těšiti ve slávě věčné, a dí tedy: Kde jsi se skryl?

3. A je to, jako by děla: Slovo Boží, Ženichu můj, ukaž mi místo, kde jsi skryt; čímž ho žádá o zjevení jeho božské bytnosti,  protože místo, kde je skryt Syn Boží, je, jak praví svatý Jan (1, 18), lůno Otcovo, to jest božská bytnost, jež je neviditelná čímukoliv smrtelnému oku a skryta veškerému lidskému rozumu; vždyť proto řekl Isaiáš, mluvě s Hospodinem: Opravdu, ty jsi Bůh skrytý (Isai. 45, 15). Z toho plyne poučení, že, aťsi má duše v tomto životě od Boha sebe vznešenější sdělení a projevy jeho přítomnosti a sebe vyšší a výbornější poznatky o něm, že to přece není bytnostně Bůh a nezjevuje ho bytnostně, protože on je duši stále ještě opravdu skrytý, a proto jej musí duše při všech těchto vznešených věcech míti stále za skrytého a hledati jej jakožto skrytého, řkouc: Kde jsi se skryl? Neboť ani vznešené sdělování ani citelná přítomnost není bezpečné svědectví o jeho milostné přítomnosti, ani není vyprahlost a nebytí toho všeho v duši jistá známka jeho nepřítomnosti v ní. Vždyť proto dí prorok Job: Přijde-li ke mně, neuvidím ho, a odejde-li, nezpozoruji ho (Job 9, 11).

4. Tím jest rozuměti to, že si duše, i když v sobě postřehne nějaké vznešené sdělení nebo pocit nebo poznatek duchovní, proto ještě nesmí namlouvati, že tím, co postřehuje, svojí nebo vidí Boha jasně a bytnostně anebo že tím má Boha větší měrou nebo je větší měrou v Bohu, aťsi je to něco sebe znamenitějšího; a že si naopak, i když je beze všech těchto citelných a duchových sdělení, takže zůstane ve vyprahlosti, tmě a opuštěnosti, proto ještě nesmí mysliti, že je Bůh v tomto stavu od ní dále než vonom, ježto ve skutečnosti nemůže ani z jednoho toho stavu věděti s jistotou, že je v jeho milosti, ani z druhého, že je bez ní, když přece Mudřec praví: Nikdo neví, zda je hoden lásky či nenávisti před Bohem (Kazat. 9, 1). Není tedy hlavní úmysl duše v tomto verši žádati pouze o afektivní a citelnou zbožnost, v níž není jistoty ani jasnosti o svojení Ženicha v tomto životě, nýbrž především o jasnou přítomnost jeho bytnosti a jasné patření na ni, kterými touží býti ujištěna a uspokojena v životě příštím.

5. Právě to chtěla říci Nevěsta v božské Velepísni, když, toužíc se spojiti s Božstvím Slova, svého Ženicha, o ně [t. j. o jasnou přítomnost bytnosti Ženichovy a jasné patření na ni] žádala Otce, řkouc: Ukaž mi, kde se pásáš, a kde o polednách spočíváš (Velep. 1, 6). Neboť žádost, aby jí ukázal, kde se pásá, byla žádost, aby jí ukázal bytnost Slova Božího, svého Syna, poněvadž Otec se nepase na ničem jiném než na svém jediném Synu, ježto on je blaženost Otcova; a žádati, aby jí ukázal místo, kde spočívá, bylo žádati ho o totéž, ježto jedině Syn je slast Otcova a Otec nespočívá jinde než ve svém milovaném Synu a nic jiného jej nepojme než on, v němž zúplna spočívá, an mu sděluje celou svou bytnost, a to o polednách, to jest u věčnosti, v níž jej ustavičně plodí a má zplozena. O tuto pastvu ve Slovu Ženichovi, kde se Otec pase v neskončené blaženosti, a o toto lože v kvítí (Velep. 1, 15), kde s neskončeně slastnou láskou spočívá, jsa hluboce skryt před čímkoliv smrtelným okem a před kterýmkoliv tvorem, žádá zde duše Nevěsta, když praví: Kde jsi se skryl?

6. A aby tato žíznivá duše našla svého Ženicha a spojila se s ním spojením láskou v tomto životě, nakolik může, a zmírnila svou žízeň tou kapkou, kterou lze z něho v tomto životě okusiti, bude, ježto ona o to žádá svého Ženicha, dobře, když se místo něho ujmeme slova a jí odpovíme a ukážeme jí místo nejjistější, kde je skryt, aby ho tam jistě nalezla s dokonalostí a lahodou, s kterou jí to v tomto životě lze, a tak se nezačala marně potulovati po stopách druhů (Velep. 1, 6). K tomu cíli jest si všimnouti, že Slovo, Syn Boží, je spolu s Otcem a Duchem svatým bytnostně a přítomnostně skryto v nejvnitrnějším bytí duše; musí tedy duše, která jej má nalézti, vyjiti co do náklon-

JAN Z KŘÍŽE - TEMNÁ NOC

sv. JAN Z KŘÍŽE
(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)

TEMNÁ NOC
(Noche oscura del alma)

Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1941
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (2)
preklad Jaroslav Ovečka

mystika, náboženská literatúra, náboženstvo, literatúra španielska
202 s., čeština
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba
stav: výborný

75,00 €  (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ

*H-5-1*

HLAVA XIII.

O jiných libých účincích, které způsobí v duši tato temná noc nazíravá.

1. Z tohoto způsobu v rozněcování můžeme pochopiti některé z libých účinků, které již působí v duši tato temná noc nazíravá, protože někdy, jak jsme právě řekli, je duše uprostřed těchto temnot osvětlena a světlo svítí ve tmě (Jan 1, 5), a to tak, že toto mystické poznávání proudí do rozumu (kdežto vůle zůstane vyprahlá, totiž bez aktuálního spojení v lásce) s klidností a prostotou tak jemnou a citu duše tak slastnou, že jí nelze ani pojmenovati, a to někdy tím způsobem pociťování Boha, jindy jiným.

2. Někdy [to světlo] také dopadá, jak bylo řečeno, zároveň do vůle, a láska se vzejme vznešeně, něžně a mocně, protože se, jak již pravíme, tyto dvě mohutnosti, rozum a vůle, když se rozum již více a více očišťuje, někdy spojí, a to tím dokonaleji a jemněji, čím více ony vidí. Ale než se dojde toho stupně, je obyčejnější, že se pocítí ve vůli dotek působící roznícení, než aby se pocítil v rozumu dotek působící poznání.

3. Ale vyvstává zde pochybnost, totiž, proč že se tedy, když se tyto dvě mohutnosti očišťují spolu, pociťuje v začátcích roznícení z očistného nazírání a láska z něho ve vůli obyčejněji než se postřehne poznání jím způsobené v rozumu? Na to je odpověď, že zde nedopadá tato trpná láska přímo do vůle, protože vůle je svobodná, kdežto toto roznícení láskou je spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle; neboť toto teplo lásky dopadá na podstatu duše a tak hýbá trpně hnutími. Sluje to tedy spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle; vždyť ten [jen] natolik sluje kon vůle, nakolik je svobodný. Poněvadž však tato rozechvění a hnutí náleží do oblasti vůle, proto se říká, že, je-li duše rozechvělá nějakým hnutím, že je jím rozechvělá vůle, a je to pravda; neboť tímto způsobem je vůle jata a pozbude své svobody, takže ji rozmach a síla toho rozechvění strhne s sebou. A proto můžeme říci, že toto roznícení láskou je ve vůli, to jest, rozněcuje bažení vůle; ale sluje to tedy. jak pravíme, spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle. A poněvadž receptivní trpnost rozumu může přijmouti poznání pouze v nahosti a trpně (a s toto není, není-li rozum očištěn), proto, dokud není očištěn, pocítí duše méněkráte dotek poznáním než dotek [trpným] rozechvěním láskou. Neboť na toto není třeba, aby vůle byla tak očištěna co do vášní, ježto vášně jí dokonce pomohou pociťovati lásku rozechvělou.

4. Poněvadž toto roznícení láskou a žízeň z ní [a po ní] jsou tu již duchové, jsou zcela odlišné od oněch druhých, o kterých jsme mluvili při noci smyslu. Třebas totiž zde smysl také má svůj díl, protože nemůže nebýti účasten útrapy ducha, nicméně se kořen a žhavost té žízně z lásky pociťuje ve vyšší stránce duše, to jest v duchu; a tou měrou [tu duše] pociťuje a chápe to, co pociťuje, a jak jí chybí to, po čem touží, že všecku strast smyslovou, třebas je nepoměrně větší než v první noci, totiž smyslové, nemá za nic, protože poznává, jak jí v nitru chybí veliké dobro, kterého nelze, jak vidí, ničím měřiti.

5. Ale zde jest si všimnouti, že, třebas se v počátcích, když tato duchová noc začíná, ještě nepociťuje toto roznícení láskou, protože tento oheň lásky ještě nezačal chytati, Bůh dá místo toho duši hned od té doby tak velikou cenivou lásku k Bohu, že, jak jsme řekli, to, čím nejvíce trpí ve strastech této noci a co v nich nejvíce pociťuje, je úzkostná myšlenka, zda nepozbyla Boha, a myšlenka, zda není od něho odvržena. Můžeme tedy říci, že hned od počátku této noci je duše stále dotčena steskem z lásky, buď jen cenivé, anebo také s roznícením spojené. A je viděti, že největší utrpení, které pociťuje v těchto strastech, je tato obava; neboť kdyby se tehdy mohla ujistiti, že není všecko ztraceno a po všem veta, nýbrž že to, co se děje, je k jejímu většímu dobru, jakože skutečně jest, a že se Bůh nehněvá, nedělala by si ze všech těch strastí nic, nýbrž by se spíše těšila u vědomí, že tak to ráčí Bůh a je to k jeho službě. Neboť cenivá láska, kterou má k Bohu, třebas potmě a aniž to ona postřehuje, je tak veliká, že nejen to [by ochotně trpěla], nýbrž že by s radostí mnohokráte umřela, aby mu vyhověla. Ale když již plamen duši roznítí, nabude ona obyčejně spolu s ceněním, kterým si již Boha cení, takové síly a ráznosti pro Boha a stesku po něm - udělíť jí je to teplo lásky - že by s velkou smělostí, na nic nehledíc a ničeho nedbajíc, v síle z té lásky a touhy a v opojení jimi, aniž by hleděla, co dělá, konala věci divné a neobvyklé jakýmkoliv způsobem, který se jí naskytne, aby se jen mohla potkati s tím, jejž miluje duše její (Velep. 3, 1-4).

6. To je ta příčina, proč Maria Magdalena, ač si předtím na sobě tolik zakládala, nic nedbala na hromadu znamenitých a neznamenitých mužů na hostině nebo na pomyšlení, že se to nehodí a nesluší, aby šla a plakala a prolévala slzy mezi hosty, když jen mohla (neodkládajíc to ani o hodinu vyčkáváním jiné doby a příležitosti) přijíti před toho, od něhož byla její duše již zraněna

JAN Z KŘÍŽE - VÝSTUP NA HORU KARMEL

sv. JAN Z KŘÍŽE
(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)

VÝSTUP NA HORU KARMEL
(Subida del Monte Carmelo)

Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1940
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (1)
preklad Jaroslav Ovečka

náboženská literatúra, náboženstvo, mystika, literatúra španielska
416 s., čeština
hmotnosť: 789 g

tvrdá väzba
stav: výborný

75,00 €  (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ

*H-5-1*

HLAVA XXIX.

V níž se jedná o prvním druhu slov, která usebraný duch někdy v sobě vytvorí. - Vykládá se jejich příčina, a prospěch a škoda, které z nich mohou býti.

I. Kdykoliv dojde k těmto postupným slovům, je to vždy jen, když je duch s velikou pozorností usebrán v nějaké úvaze a jí zcela zaujat; a právě v té látce, o které přemýšlí, on sám přechází přemítáním od jednoho k druhému a tvoří slova a frase velmi vhodně s takovou snadností a zřetelností, a takových věcí dotud mu ještě neznámých se stran toho dosuzuje a je odhaluje, že se mu podobá, že to nečiní on, nýbrž že mu to jiná osoba v nitru usuzuje nebo odpovídá nebo ho tomu učí. A opravdu si je to velice proč mysliti; neboť on si rozmlouvá sám se sebou a sám u sebe si odpovídá, jako by to bylo osoba s osobou. A opravdu je tomu jakousi měrou tak: neboť třebas to činí duch sám jakožto nástroj, nicméně mu často Duch svatý [ještě zvláště] napomáhá vyvíjeti a vytvářeti ty správné pojmy, slova a frase.  A tak si je mluví sám sobě, jako by byl třetí osoba. Poněvadž totiž tehdy je rozum usebrán a spojen s pravdou toho, co myslí, a duch Boží je také s ním spojen v té pravdě ( jeť vždycky spojen v každé pravdě), proto si rozum, jsa tímto způsobem ve spojení s duchem Božím prostřednictvím oné pravdy, spolu vytváří v nitru a postupně ty ostatní pravdy, které mají vztah k té, již měl na mysli, a bránu mu otvírá a světlo mu dává Duch svatý učitel. Neboť toto jest jeden ze způsobů, kterými Duch svatý učí.

2. Když je tedy rozum tímto způsobem osvícen a poučen od tohoto učitele, rozumí těm pravdám a spolu vytváří sám ze svého ony výroky o pravdách, kterých se mu s jiné strany dostává. Takže můžeme říci, že hlas je Jakobův, ale ruce jsou Esauovy (1 Mojž. 27, 22). Ale ten, kdo to má, ne a neuvěří, že je tomu tak, nýbrž bude míti za to, že ty výroky a slova jsou od třetí osoby; neboť neví, s jakou snadností si může rozum vytvářeti pro sebe slova jako od třetí osoby o pomyslech a pravdách, které jsou mu sdělovány rovněž od třetí osoby.

3. A třebas je pravda, že v tom sdělení a osvícení rozumu v něm samo sebou není klamu, může nicméně býti klam, a skutečně často bývá, ve formálních slovech a frasích, které si rozum o tom vytvoří. Poněvadž totiž to světlo, kterého se mu dostane, je někdy velice jemné a duchové, takže si je rozum nedosti úplně osvojí, a on si tedy, jak pravíme, vytváří ty frase [t. věty, závěry] ze svého, proto si je mnohdy vytvoří nesprávné, jindy jen pravděpodobné nebo nedokonalé. Poněvadž totiž s počátku sice začne navazovati na pravdu, ale pak přidává ze svého dovednost nebo nedovednost svého nízkého rozumu, je snadná věc, že se, právě podle své schopnosti, od ní uchýlí; a to všecko tím způsobem, jako by mluvila třetí osoba. 

4. Poznal jsem osobu, která měla tato postupná rčení a mezi některými velice pravdivými a podstatnými,  která si vytvářela o Nejsvětější Svátosti oltářní, byla některá, která byla velmi kacířská. A já velice žasnu nad tím, co se děje za naší doby, totiž, že lecjaká všední duše, která narozjímala [sotva] za čtyři groše, jestliže pocítí v nějakém usebrání nějaká takováto rčení, ihned to všecko pokřtí na věc od Boha a mají za to, že tomu tak jest, a říkají: Řekl mi Bůh, odpověděl mi Bůh; a asi tomu není tak, nýbrž že si to, jak jsme řekli, ve většině případů říkají oni sami.

5. A nadto také touha, kterou po tom mají, a náklonnost, kterou k tomu mají v duchu, působí, že oni sami si to odpovídají a myslí si, že Bůh jim to odpovídá a jim to praví. Tím upadají do velikých poblouzení, nekrotí-li se v tom velice a jestliže ten, kdo ty duše řídí, jich nevede k odmítání těchto způsobů přemítání. Neboť z nich čerpávají více tlachavosti a znečištění duše než pokory a umrtvení ducha, myslíce si, že již bylo něco velikého a že promluvil Bůh; a zatím to asi nebylo leč málo více než nic, nebo pouhé nic, nebo ještě méně než nic. Neboť to, co neplodí pokory a lásky a umrtvenosti a svaté prostoty a mlčení, atd., co to může býti? Pravím tedy, že toto může býti velikou překážkou na cestě ke spojení s Bohem, protože to velice oddaluje duši, jestliže ona na to dá, od propasti víry, v níž má rozum býti potmě, a potmě má kráčeti láskou u víře a ne mnoha usuzováním.

6. A jestliže mi řekneš, proč že si tedy má rozum odpírati ony pravdy, když jimi přece duch Boží osvěcuje rozum, takže to nemůže býti nic zlého, pravím, že Duch svatý osvěcuje rozum usebraný a že jej osvěcuje podle způsobu a míry jeho usebranosti, a že rozum nemůže najiti jiné větší usebranosti než u víře; a tudíž ho neosvítí Duch svatý v ničem jiném více než u víře. Neboť čím čistší a dokonalejší je duše u víře, tím více má vlité lásky k Bohu; a čím více má lásky, tím více ji Bůh osvěcuje a jí udílí dary Ducha svatého,  protože láska je příčina a prostředek, kterým jí je udílí. A třebas je pravda, že Bůh tím osvětlením pravdami udělí duši nějaké světlo, je

NOR, A. C. - JED V KRVI

NOR, A. C.

JED V KRVI

Vlastným nákladom, Praha, 1940
prebal Ferdiš Duša
3. vydanie

literatúra česká, beletria, román, podpis autora,
336 s., čeština
hmotnosť: 382 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Autor neměl nikdy rád města, které citlivou duši básníka zraňuje na každém kroku, a když se s nim vyrovnal, vrátil se k vesnici. Leč uzřel ji jinýma očima. V idylické a selankovité dědině nalezl pod povrchem jed rozkladu. Začalo to sporem, který vedl hrabivý sedlák a hospodský Šenk s novousedlíkem Pokorným o okap. Okap měl pramalou cenu, ale stal se příčinou tragického boje dvou rodů, jimž jejich tvrdohlavost přikazovala buď zemřít nebo zvítězit. Sudič, který měl nejvíce toho jedu v krvi, dopustil se žhářství a zabil se. Obě rodiny mají dorůstající děti, přes jejichž osvícenějši pojímání života dojdou ke smíru.

Analysa venkova zbystřila Norovy oči a zušlechtila jeho výraz. Učinila jej také nelítostným soudcem nad dědinou, ale jeho zlá ironie, jeho škleb a často tvrdé slovo jsou pouze hněvivým projevem lásky k venkovskému lidu, který by chtěl varovati, poučiti a vyléčiti z chorob sudičství a hrabivosti.

Čtenář pozná, o jakou oblast rozšířil autor své tvůrčí obzory, a chtěl-li býti jenom spravedlivým svědkem každodenního dění, chtěl-li přesvědčující formou románu říci pouze to, co viděl — a zde má každá stránka a situace znak zážitku — vytěžil určitě ze své dobrovolné kázně a z nahromaděných záporů velký klad nejen pro sebe, nýbrž hodnoty všeobecné platnosti, které by mohly statisícům sudičskou vášní posedlých prospěti. Lze říci, že JED V KRVI je Norův nejživotnější román. 

Poznámka: Námět k tomuto románu byl vyčerpán z autorova rodného kraje, ze Slezska. Jen z důvodů vněších (aby skutečné události, v románu líčené, nevztahovali někteří autorovi krajané na sebe) byl děj románu lokalisován do Čech.

Pokornému narostly rohy, pravila vesnice. Neboť Pokorný po vyhraném sporu nabyl sebevědomí, chodil zpyšna a rychlou, energickou chůzí. Rozprávěl se sousedy v dolní hospodě halasným hlasem a čepýřil se opovážlivě, posílen vítězstvím a přesvědčen, že ani v druhé instanci nemůže spor dopadnout jinak.

Teprve teď snášel pro své právo důvody před oči přihlížejících a uším naslouchajících, nyní se stával řečnějším a napadalo mu mnoho z toho, co v jeho prospěch pověděli svědci.

Zatím co mu dříve nikdy ani nepřišlo na mysl, že by měl co pohledávat v okapu, usmyslil si nyní dát najevo, že je vlastníkem okapu. Poněvadž do okapu neměl vchodu a musel by leda obejít Šenkův statek a vejít tam Šenkovým dvorem, což by mu sotva bylo Šenkovými dovoleno a neobešlo by se jistě bez vády, bylo třeba, aby sedlák vytahoval ze závěsů plůtek, dělící jeho malou přední zahrádku od Šenkovy zahrady, jak to učinil v den soudní komise, když jí chtěl umožnit rychlejší vstup do zahrady.

Sedlák odstranil slabý starý plot již několikrát a vkročil do okapu, aby jej po délce prošel a dokumentoval tak, že mu patří. Neměl tu co dělat, ale aby se zdálo, že sem nechodí pro nic za nic, spravil s této strany kuchyňské okno a dal i do chlévů a stájí, jejichž okénka sem na zadním konci stavení do zahrady vzhlížela, nové okenní rámy. Lidé jej potom viděli, jak chodí okapem a prohlíží zdivo budovy.

„Karle —“ volali na něj známí — „to máš pěknou procházku v okapu —“

A řeči šly dědinou, že Pokorný korsuje svým vyhraným okapem. Sedlák věc zamlouval a vysvětloval, že spravoval okna a prohlížel, zdali kde s té strany není poškozeno zdivo, leč vesnice již jednou pronesla vtip a bylo těžké zabrániti jeho účinkům a zadržet šířící se smích.

Avšak Pokorný nepřestal ani při těchto žertech svůj okap střežit. Ještě několikrát do něho vkročil, zatím co Šenkovi si nevšímali sedlákovy varty. V Šenkově výčepu byla již také řeč o procházkách Pokorného v okapu. Tu Šenk mlčel, ale lahodilo mu, jak se sedláci smějí na účet sousedův. Sám nevyslovil slova, věda, že by hned bylo doneseno Pokornému a obraceno proti němu.

„Ať si chodí —“ řekl nanejvýš — „okap je jeho. Až bude náš, budu se tam procházet já —“

Zprvu tedy Šenkova rodina nevěnovala pozornosti Pokorného prodlévání v okapu, neboť si všimla, že sedlák chodí opatrně, plaze se podél zdi, aby nešlápl vedle okapu na cizí půdu do Šenkovy zahrady. Ale později, třebaže už k tomu nebyla příliš vhodná doba pro pokročilost podzimu, začal se každou chvíli někdo ze Šenkových, jako by neměl nic jiného na práci, zdržovat v zahradě, kam byly zahnány dvě husy, chované i přes zimu. A když tedy nic jiného, aspoň občasné dohlédnutí na husy bylo záminkou pro vkročení do zahrady a prozkoumání, co se děje s okapem, zdali již nebyl ukraden nebo poškozen či neutekl-li.

Bylo proto zřejmo, že může kdykoli nastat střetnutí.

Skutečně. Bylo k poledni jednoho dne, slunce stálo mdle a zamženě na střechách, ale do okapu a úzké zahrady se mu již nepodařilo vniknout. Pokorný vytáhl svůj sotva dvoumetrový plot, a když tak učinil, spatřil, vkročuje pod okap, na druhém konci zahrady Dostálo-

..............................................................

... posledná veta ...

„Já už nepláču —“ odvětila a v síni, poloosvětlené září z kuchyně, zvedla k hochovi blankytný pohled, zatím co jí hořký vzlykot ještě lomcoval tělem.

SZEPES, MÁRIA - MÁGIA KAŽDODENNÉHO ŽIVOTA

SZEPES, MÁRIA

MÁGIA KAŽDODENNÉHO ŽIVOTA
(A mindennapi élek mágiája)

Bradlo, Bratislava, 1991
preklad Lujza Jancová
obálka Gita Mihalovičová
1. vydanie
ISBN 80-7127-008-3

psychológia
86 s., slovenčina
hmotnosť: 101 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,30 €

*home*ezo*
*kocan2*in*ezo*

15/ AKO SA DÁ VYCHÁDZAŤ S ĽUĎMI?

Odpoveď na túto otázku sa formuluje sama od seba, ak použijeme jednoduché základné zásady, z ktorých sme urobili hlavný motív celej našej štúdie. Spomeňme si na niektoré dôležitejšie axiómy, čo tu doteraz odzneli.

I. Tento zo zápasov utkaný, ustavične sa pohybujúci svet si možno podmaniť iba ešte väčšou dynamikou, ešte. vitálnejším úsilím a húževnatou vytrvalosťou.

II. Determinácia sa končí tam, kde sa začína mágia.

III. Náš vonkajší a vnútorný postoj, naše myšlienky, slová a pohyby sú magickými predvolávacími formulami.

IV. Pôvodcom každej stelesnenej veci je idea, teda ona je pôvodkyňou aj našich chorôb, neúspechov aj zlého osudu.

V. Zdravé, konštruktívne, harmonické myšlienky vytvárajú rovnováhu v našom organizme práve tak, ako v našich okolnostiach.

VI. Kto chce vládnuť nad svojím osudom, nad svojimi depresiami a démonickými väzbami, ten musí vládnuť nad svojimi myšlienkami.

VII. Myslieť znamená mať vplyv.

VIII. Dobrá vôľa voči nášmu okoliu vytvára okolo nás psychomagnetickú zónu.

IX. Nič si nemôžeme myslieť s intenzitou určitého citu alebo vzruchu bez toho, aby sa to nedozvedelo nevedomie nášho okolia.

X. Bez výnimky každý jav má okamih počatia.

XI. Kto chce dostať, ten najprv musí dať.

XII. Zmenou nášho názorového vzťahu k okolnostiam zmeníme aj okolnosti.

Najmä na posledných piatich axiómach sa zakladá naša odpoveď.

Kto chce vychádzať s ľuďmi, ten musí predovšetkým zmeniť vlastný vzťah k nim, teda nie od nich má vyžadovať cnosti, na základe ktorých je možná mierová spolupráca, ale sám ich má poskytovať.

Vo vyostrených situáciách sa človek tak ďaleko dostane od objektívnej miery, až sa mu zdá, že táto poučka sa práve v jeho prípade nedá aplikovať. Postoj toho druhého je taký chorobný, nemožný, neznesiteľný, že prispôsobiť sa mu alebo hľadať mierové riešenie by znamenalo osedlať jeho najodpudzujúcejšie vlastnosti. V zamestnávateľských vzťahoch by to mohlo ohrozovať samu prácu. V prípade ľúbostného, príbuzenského alebo manželského vzťahu by vyvolal u toho druhého také vedomé víťazstva a prevahu, čo by vonkoncom odstránilo základ kooperácie, veď skromnosť pokladá podradný človek vždy za slabosť a bez zábran to zneužíva. Táto na povrchu zdanlivo skutočná poučka zase slúži len ako sebaklam. Takýto extrémne subjektívny stav vždy hľadá vlastnú krajnosť, inštinktívne nehľadá mierovú dohodu, ale pomstu, satisfakciu, uspokojenie z podmanenia toho druhého. Toto sa na nás pozerá zo zrkadla, keď si myslíme, že druhého pozorujeme, druhého obviňujeme, nahnevanou grimasou, ktorá sa na nás cerí z prízračnej plochy. Východisko z takejto situácie, správny postoj podľa základných zásad je niekde v strede ako rovnováha každej veci. Prispôsobenie sa nikdy nie je pokora. Hľadanie skutočného zmierenia pramení zo sily prehriatej zmyslom, a nie zo slabostí. Taká skromnosť a trpezlivosť, za ktorou sa pnie pevnosť poznania, má magický vplyv. Zúrivosť zlomyseľnosti a hnevu sa na ňom tak roztriešti, ako vlna na útese. Táto magická psychická pozitúra vyvolá najprv nepokoj, neskôr úzkosť, potom údiv a nakoniec nekonečnú vďaku. Vyskúšajme tento proces! Uskutočnime ho! Nestrpme ho ako holú teóriu. V takýchto pokusoch sa skrývajú zážitky, po ktorých túžime. K čarovným veciam sa môžeme dostať iba pomocou čarov. Robme čary! Povznesme sa do oblastí zázrakov bez pochybností, smelo ako pionieri, opustiac pustú hromadnú ubytovňu stereotypu, malicherností, konvenčných predsudkov a namyslenosti. Stádové myšlienky vedú iba od smrti k smrti na vozidle determinácie, Osamelé, veľké, nezávislé myšlienky, zo začiatku revolučne neskutočné a závratne fantastické idey pretvárajú svet, človeka i osud človeka. Tie obsahujú tú energiu horčičného semena, ktorá hory prenáša.

GEOMETRIA PRE I. TRIEDU GYMNÁZIÍ

GEOMETRIA PRE I. TRIEDU GYMNÁZIÍ
(Matematika pro I. třídu gymnasií)

Štátne nakladateľstvo, Bratislava, 1952
preklad Anna Klimanová
1. vydanie, 10.000 výtlačkov

geometria, matematika, prírodné vedy, učebnice,
96 s., slovenčina
hmotnosť: 112 g

mäkká väzba
stav: dobrý, zosušené lepenie

2,00 € PREDANÉ

*gopal2* in *parap*

ŠAMÁNKOVÁ, EVA - ARCHITEKTURA ČESKÉ RENESANCE

ŠAMÁNKOVÁ, EVA

ARCHITEKTURA ČESKÉ RENESANCE

Státní nakladatelství krísné literatury a umění, Praha, 1961
edícia Klub
obálka Oldřich Menhart
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

architektúra, umenie,
144 s. + 266 čb fot., čeština
hmotnosť: 1195 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky, prebal ošúchaný

9,90 € PREDANÉ

*bib16*

Kniha je naší první synthetickou prací o renesanční architektuře v Čechách a na Moravě. Je výsledkem několikaletého studia a četných cest, na nichž se autorka důkladně seznamovala se zachovanými renesančními památkami. Shromáždila takto bohatý materiál, utřídila jej a rozdělila do přehledných skupin a vývojových řad. Přitom si všímala především dvojí slohové orientace české renesance: italské, spjaté s vlašskými mistry, kteří přicházeli do našich zemí buď jen na kratší čas, nebo se tu nadobro usazovali a v novém prostředí se aklimatisovali. Tato italská orientace se projevovala především v jižní polovině českých zemí. Druhý proud přicházel ze severu, ze Saska, Slezska i ze vzdáleného Nizozemí a zasahoval hlavně do severních pohraničních oblastí. Šamánková však nezůstává u tohoto základního rozdělení, ale zabývá se také menšími regionálními celky, jejichž architektuře vtiskla jednotný ráz osoba téhož stavebníka či stavitele. Předností autorčina výkladu české renesance je, že se v něm zamýšlí nad nejdůležitější otázkou: jak se totiž cizí, odjinud přejaté slohové formy přizpůsobovaly domácímu prostředí a dosavadní tradici, a jaké jsou tedy charakteristické rysy naší renesanční architektury. Obrazovou část tvoří četné fotografické záběry, ukazující názorně dnešní podobu převážné většiny objektů v knize uváděných. Přehlednou informaci o českých renesančních stavbách získá čtenář v katalogu, v němž jsou uvedena nejdůležitější data a příslušná literatura.

MRLIAN, RUDOLF - SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE II.

MRLIAN, RUDOLF

SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE II.
Výtvarný prejav
Architektúra - Kroje a výšivky

Tatran, Bratislava, 1954
fotografie Alexandr Paul
obálka Viliam Chmel
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

umenie, folklór
654 far. a čb fotografií
hmotnosť: 1763g + 2723g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, prebal poškodený

69,00 € za oba diely - len spolu

*regihu* in *H-bar*

MRLIAN, RUDOLF - SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE I.

MRLIAN, RUDOLF

SLOVENSKÉ ĽUDOVÉ UMENIE I.
Výtvarný prejav
Keramika - Rezba - Maľba

Tatran, Bratislava, 1953
fotografie Alexandr Paul
obálka Viliam Chmel
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

umenie, folklór
265 celostránkových far. a čb fotografií
hmotnosť: 1763g + 2723g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, prebal poškodený

69,00 € za oba diely - len spolu

*regihu* in *H-bar*

ŠLECHTA, JOSEF - HEBRÉOVÉ

ŠLECHTA, JOSEF

HEBRÉOVÉ
Básnické profily

Českobratský sbor, Benešov u Prahy, 1935

poézia, literatúra česká, podpis autora
144 s., čeština
hmotnosť: 372 g

tvrdá väzba (dobová preväzba)
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Saul kraloval. Své žezlo držel mocí.
Lid nepoznal, jak jeho duch se mění. 
Když duše jeho halila se nocí,
David mu hrál, a král měl ulehčení.
Syn Izáiův se občas domů brával, 
a když král šílil, vracel se a hrával.

I stalo se, že Filištín vstal k boji.
Na horách Socho byla jeho síla.
Saul proti němu vedl sílu svoji, 
ta v údolí se Elah položila.
I byl muž silný mezi Filištíny, 
jenž k souboji zval Izraelské syny.

Goliáš zval se. V obří ruce svojí 
své kopí třímá jak vratidlo stavu, 
štít kutý má, jde v centnéřové zbroji 
a ocelí má krytu pyšnou hlavu.
Po čtyřicet dní volal k Izraeli, 
leč nikdo nebyl silný tak neb smělý.

Saul dceru Míkol za choť slíbil dáti 
tomu, jenž obra Goliáše skolí.
Leč nikdo nešel s obrem bojovati 
a utkati se soubojem s ním v poli.
I padla na voj Izraelský hana 
a zůstávala stále nesmazána.

Tu přišel David, jinoch mladý, smělý, 
jenž bratřím v poli sýr a chleby nesl.
A když zvěst slyšel, pro niž tábor celý 
v své síle, duchu, odvážnosti klesl,

jak orlice se zdvihla chrabrost jeho.

Vstal, aby ubil obra železného.

Byl veden k Saulu. Tomu jistým zdá se, 

že jinoch padne v nerovném tom boji.

„Tvůj duch se neleká? “ král v údivu svém

ptá se.

Leč jinoch pevně v rozhodnutí stojí.

Král dal mu zbroj. Než jinoch opět svlékl 

kovaný pancíř, i meče se zřekl.

Tak pravil králi: „Když skot otce mého 

lev napadl a svoji kořist zchvátil, 

já šel jsem za ním, vzal ji z drápů jeho 

a živ se od svých lupů nenavrátil.

A jak jsem lva a medvěda zbil v poli, 

tak půjdu v boj jen s prakem svým a holí!“

A šel a vzal do pastýřské své brašny 

oblásky hladké, prak měl v ruce svojí 

a hůl. — Vstříc Filištín šel strašný, 

jehož se silní v Izraeli bojí.

Jde Goliáš a duše jeho hrdá 

promlouvá slova k Davidovi tvrdá:

„Jsem pes, žes vyšel naproti mně s holí? “ 

A zhrdal jím. Chtěl slovy hrůzu vliti 

Goliáš z Gátů odvážlivci v poli 

a kletbami jej z boje zaplašiti.

Jsou jati hrůzou všichni posluchači, 

leč bez bázně vstříc obru David kráčí:

„Jdeš v železe, leč já jdu v síle Boží, 

a věř, že záhy tělo tvoje padne, 

za pokrm ptákům ruka má tě složí;