PALÁN, OTAKAR - KOLÍNSKÉ BALADY

PALÁN, OTAKAR

KOLÍNSKÉ BALADY

vlastným nákladom, Kolín, 1934

literatúra česká, poézia,
32 s., čeština
hmotnosť: 68 g

mäkká väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Dr. Otakar Palán - * 8. srpna 1875 ve Větrném Jeníkově na Humpolecku. Nižší gymnasium studoval v Něm. Brodě, vyšší v Č. Budějovicích. Na pražské universitě studoval latinu, řečtinu, češtinu, dějepis starověký a pedagogiku. Ve šk. roce 1901-2 začal vyučovati v Praze v Truhlářské ulici, od r. 1903 na vinohradském gymnasiu v Hálkově třídě. Od r. 1907 jest profesorem reálného gymnasia v Kolíně. Byl jednatelem „Budivoje”, předsedou kolínského klubu st. úředníků, úřednického konsumu a divadelních ochotníků V D S. Přispívá do místních listů, národopisnými články do humpoleckého „Zálesí” a byl spolupracovníkem Ottova naučného slovníku. Bydlištěm je mu vila „Vlasta” v Kolíně, kde chová sbírky obrazů, zbrani a sbírky přírodovědecké; část svých sbírek archeologických a numismatických věnoval kolínskému museu. Životopis s podob, uveřejněn v Kulturním adresáři ČSR. Mimo články v programech gymnasijních uveřejnil: Dějiny reálného gymnasia v Kolíně 1933 a básnické sbírky: Na prahu života 1897, Na prahu smrti 1933, Pozdravy z druhého břehu 1933, Kolínské balady 1934, De profundis (v tisku).

Tiskem firmy J. L. Bayer, akc. spol. Sázeno cicerem „Gill” na stroji „Monotype”.

HYNEK Z RONOVA

Byl čin to hrozný, nekalý, 

když v zloby zákmitu 

do šachet kněží vmetali 

tisíce husitů,

když fanatism bezmezný 

vlád a s ním pustý smích: 

kříž zářil zpupně vítězný 

na horách kaňkovských.

Však brzo skutku pykal vrah, 

za krátký na to čas

 i v klidných dosud dědinách 

zazvučel pomsty hlas.

Pak krve kněžské zvířila 

se řeka krvavá 

a z klášterů se rozlila 

zas rudá záplava.

I u nás blesků za záře 

bouř vznikla hromová; 

lid kolínského faráře 

jal Hynka z Ronova.

Bez soudu, práva, radnice 

za branou Kouřimskou 

v plamenech jasné hranice 

pouť skončil pozemskou.

Kde v starou bránu ústila 

Kouřimská silnice, 

tam v nové době ožila 

veselá ulice.

Teď před ní stálý trhu křik 

a boudy dřevěné 

a na předešlých bouří ryk 

kdo sotva vzpomene.

V zdi děkanství je obraz vryt, 

kříž, hlava mužova; 

to památka má dávná být 

na Hynka z Ronova.

BIČ, MILOŠ - ZE SVĚTA STARÉHO ZÁKONA I.

BIČ, MILOŠ

ZE SVĚTA STARÉHO ZÁKONA I.

Kalich, Praha, 1986
ilustrácie Miloš Bič
obálka Ivan Urbánek
1. vydanie

náboženská literatúra, Biblia, religionistika,
368 s., čeština
hmotnosť: 567 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

4,00 € PREDANÉ

*H-5-1*

STARÝ ZÁKON zůstává knihou na první pohled zarážející, protože čtenáře přesazuje do jiného světa. Příběhy, o nichž vypráví, se odehrávaly před dávnými tisíciletími v oblasti mezi babylónskými věžemi a faraónskými pyramidami. Pojednávají o lidu, který po staletí žil v malé hornaté zemi, která ležela jako obilné zrnko mezi žernovy, vždy v nebezpečí, že bude rozdrcena. V této zemi nevznikly žádné monumentální stavby, jež by bylo možno zařadit mezi divy světa, její obyvatelé nevynikli ve vědě a technice nad své okolí, a přece právě tam bylo objeveno nejstarší známé město světa Jericho a tam přišli na nápad rozkládat slova v hlásky a místo složitého písma hieroglyfického nebo klínového zachycovat slova i myšlenky prostou abecedou. Ta se přes Foiničany dostala později k Rekům a přes Římany až k nám. V této malé zemi však vznikl zejména největší dar lidstvu, Kniha knih. O ní a jejím přínosu světové vzdělanosti, o lidu, který v ní uložil své svědectví o všemohoucím Bohu, o lidu, který pochopil, že, počátek moudrosti je bázeň Hospodinova´, o jeho životě a zápasech o uhájení života uprostřed všech převratných změn, jimiž po staletí a tisíciletí Přední Orient procházel, pojednává tato kniha „Ze světa Starého zákona“ v deseti kapitolách rozdělených do dvou svazků. Všestranným pohledem do poměrů, života a víry oněch dávných dob přibližuje dnešnímu čtenáři svět Starého zákona a odhaluje mu jeho jedinečnou krásu a velikost, které neutrpěly žádnými proměnami věků.

e) Šestice čeledí. Nedovedeme určit, jak dlouho trvalo, nežli se jednotlivá pokolení, z nichž vznikl izraelský náboženský svaz, sblížila tak, aby se mohlo mluvit o dvanácteru pokolení. V tomto předcházejícím období bylo vědomí sounáležitosti velmi slabé; sr kritiku nesolidárnosti některých pokolení v Sd 5, 15b—17. V průběhu sbližování se tvořily menší celky, které si i později zachovaly svoje zvláštní postavení, jako např. šest kmenů Letných (Gn 29, 32—35 a 30, 18—20). Kmeny Rúben a Šimeón později zanikly a Lévi jako kněžský kmen byl rozptýlen po celé zemi bez vlastního kmenového území, a přece jsou uváděny v šestici Leiných kmenů jako doklad určitého mezníku v dějinách.

Jiného druhu je šestice čeledí, které vytvořily, dům ]udův‘ (Noth). Pokolení Judovo, zeměpisně oddělené od ostatních kmenů Leiných, záhy začalo vytvářet vlastní amfiktyonii, jejíž ústřední svatyní se stal Chebrón (Hebron). Jako nejsilnější člen sakrálního svazu záhy pohltilo ostatní čeledi, takže mladší tradiční vrstva je už bude označovat přímo za judské. Výjimku tvoří jen pokolení Šimeónovo, také jedno z Leiny šestice, ale i ono se ponenáhlu ztrácelo ve svazku Judy. Jeho územní příděl ležel, uprostřed' přídělu Judova (Joz 19, 1) a nakonec s ním splynul (lKr 19, 3: Joz 19, 2). V Mojžíšově požehnání (Dt 33) není Šimeón vůbec jmenován.

Další Čeledi, které s, domem Judovým' splynuly, byly cizího původu a sousedily s Judou při jeho jižním pomezí. V Chebrónu to byli Kálebovci. Káleb platil pro mladší tradiční vrstvu za Judovce (Nu 34, 19), ale jeho otec je jindy označen jako Kenázovec (32, 12) a Kenázovci byli spřízněni s Edómci (Gn 36, 11. 42). Jeho, mladší bratr' Otníel, sídlící v blízkém, ale dosud nezjištěném Debíru, je představitelem jiné kenázovské čeledi (Joz 15, 17 = Sd 1, 13). Za jiného , bratra' Kálebova je označován Judův potomek Jerachmeel (podle 1Pa 2, 9. 42! ), ačkoli Jerachmeelovci byli patrně příbuzní Kénijců (1S 27, 10 30, 29). Kénijci, další článek judského společenství, bylí početná a rozvětvená čeleď, jejíž některé rody se vůbec nevzdaly kočovného způsobu života a zčásti pronikly až do Galileje (Sd 4, 11), zatímco jiné žily ve svazku nepřátelských Amálekovců (1S 15, 6). Ti všichni patřili k ,domu Judovu'.

f) Dvanáctero pokolení. Dvanáctka byla ve starém Orientě i ve světě řecko-římském posvátným číslem, označujícím uzavřený kruh podle obrazů zvířetníku. Různé kmeny nebo města se tak sdružovaly kolem ústřední svatyně v posvátný svaz, zvaný v Řecku amfiktyonie. Takovou amfiktyonii tvořily také izraelské kmeny; poslání ústřední svatyně převzala schrána (truhla) Hospodinova. S obdobnými amfiktyoniemi se setkáváme i u sousedů Izraele: uvádí se dvanáct kmenů aramejských (Gn 22, 20—24), jišmáelských (izmaelských, 25, 13—16), edómských (36, 10—14 s vyloučením Amáleka, který původně doplňoval syny Elífazovy do počtu šesti).

V Izraeli se dvanáctka odvozovala od dvanácti synů Jákobových. Biblické podání přitom nikterak nezastírá různý původ jednotlivých kmenů: sr různost matek Jákobových synů (Gn 29n) a navíc egyptský původ matky synů Josefových (46, 20). Protože nebylo možno rozšířit kruh dvanácti, byly menší čeledi prostě připočítány k větším kmenům (např. k, domu Judovu´, výše e) nebo se kmeny slučovaly (Manases a Efrajim v Josefa) či naopak rozdělovaly (Josef v Manasesa a Efrajima). Sjednocovací proces byl velmi složitý a v jednotlivostech neprůhledný. V každém případě je nutno dvanáctku pokládat za číslo posvátné a tudíž symbolické.

Starší podání vychází z existence svazu šesti kmenů Leiných, kdysi usazených ve střední Palestině (Gn 34n). Neznámo kdy a proč ustoupily odtud: Juda se Šimeónem na jih, Rúben do Zajordání, Isachar a Zabulón na sever do Galileje a Lévi byl vůbec rozptýlen. Kmeny Rúben a Šimeón časem zanikly. Do střední Palestiny pronikly Rácheliny kmeny (Manases, Efrajim a Benjamín), z nichž Benjamín vůbec vznikl až na půdě Palestiny (35, 16—18). O záhadách kolem původu kmene Dan byla zmínka už výše (d), ale stejně záhadný je i původ Isachara, jehož jméno jiššákár znamená nádeník. Z el-amárnských textů (§ 1c) ze 14. století př. n. l. víme, že na území, na němž později tento kmen sídlil, kdysi stálo město Sunem, které bylo zničeno, najatými ,nádeníky´ srovnáno se zemí a celé území zoráno. Jákob ve svých slovech na rozloučenou o Isacharovi také praví, že „sehnul hřbet a břemena nosil“ (Gn 49, 15). Je to podobnost jen nahodilá?

Aby byl udržen počet dvanácti, uváděl se vedle Léviho jako jeden kmen Josef (Gn 49, 5. 22), ale Lévi neměl územní příděl, a proto se někdy nepočítal a Josef se rozdělil (Nu 26, 28) a do šestice Leiných kmenů postoupil Gád (v. 15). Pořadí synů otrokyň bylo proměnlivé: Dan a Neftalí, synové Rácheliny otrokyně Bilhy, Gád a Ašer, synové Leiny otrokyně Zilpy (Gn 30). Jindy: Dan, Gád, Ašer, Neftalí (Gn 49) nebo jen Dan, Ašer, Neftalí (Nu 26) apod.

g) Židovstvo. Po zániku severního Izraele r. 721 př. n. 1. se stal Juda výlučným představitelem někdejšího svazu dvanácti pokolení a dědicem božích zaslíbení Izraelovi. Ze severních pokolení byla část odvlečena Asyřany do zajetí do Mezopotámie a Médska, ostatní zůstali v Palestině a smísili se s přistěhovanými pronárody (2Kr

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

I když nám je apokalyptická liteatura dnes cizí, nelze nevidět, že ve své době znamenala pro lid vystavený všelijakému násílí a utrpení v jeho těžkých zkouškách nemalou pomoc právě ujištěním, že Hospodin je a zůstane Pánem světa.

PODJAVORINSKÁ, ĽUDMILA - VÝBOR Z BALÁD

PODJAVORINSKÁ, ĽUDMILA

VÝBOR Z BALÁD

Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1936
edícia Čítanie študujúcej mládeže (40)

poézia, literatúra slovenská, balady,
88 s., slovenčina
hmotnosť: 121 g

tvrdá väzba (dobová preväzba), malý formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,50 € PREDANÉ

*trsos* in *H-bar*

ŽOBRÁK

Za mraznej noci 

pri dôvere na hrdé 

ktosi klope dvere.

„Skoč, žena, pozri, koho as’ 

i nocou kýsi vlečie ďas?! “

„Žobráčik chorý vonku stone, 

napolo zmrzlý, na podstene, 

len handry bosých na nohách —

na brade ciagle

pozreť strach... “

„Nech ide, odkiaľ prišiel! 

Ja ni v noci nemať pokoja?! “

„Som pustila ho do pitvora — 

i on je preca božia stvora — 

tu usteliem mu pred dvere, 

nech zohreje sa, soberie... “

„Hej, dobre, že nie zrovna 

smele toť mojej teplej do postele — 

muž krk nech zláme naskore; 

mu dobre už i v pitvore! “

„On ale, neborák, je bosý 

a hladný... teplého dač prosí... “

„No, hej-by nebol...! 

naskytá sa večne žobrač nesýta — 

ju živiť — tvoja povinnosť...! " 

„Jaj, muž môj, nevrav, máme dosť... " 

„Že máme! Ľaľa ti ju, hrdú! 

čo mám, som nazhonobil sám — 

si doniesla mi čo len hrudu...?! “

„Tiež robím... “ „A ťa nechovám? 

i tvoje štence...? Troje vzal som s tebou — 

choval — pochoval... " 

„Ach, pochoval... sirôtky nemé — 

nie z dobroty šly do tej zeme, 

a ja — ja tretia tvoja žena — 

tiež jak tie prvé vymučená... "

„Čuš, že ťa...! “

Stíchli. Z pitvora, 

des v hlase a i pokora, 

žobráčik polonahý, bosý 

o ľudské smilovanie prosí 

ľadovej smrti v pocite:

„Vezmite dnu ma — vezmite! 

Dovoľte zohriať, ak ste z Boha! 

veď odmrzá mi ruka — noha 

a odev iba záplaty —

Boh sám vám za mňa odplatí... “

„Jaj, mužu, idem... “ „Nehneš sa mi 

ak sama nechceš za dverami — 

ako si postlal za mladi, 

tak... čo sa mu i nesladí...

A ty — ty čuš tam v úkrytu!

ŠTALMAŠEK, JÁN - PÄŤMIESTNE LOGARITMICKÉ TABUĽKY

ŠTALMAŠEK, JÁN

PÄŤMIESTNE LOGARITMICKÉ TABUĽKY

Štátne nakladateľstvo, Bratislava, 1947
2. doplnené vydanie

učebnice, matematika,
92 s., slovenčina
hmotnosť: 275 g

tvrdá väzba
stav: obchytané dosky

PREDANÉ

*gopal2*uče*in*H-bar-FL*

JEHLIČKA, MILOSLAV - LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ JAK HO VIDĚL ...

JEHLIČKA, MILOSLAV

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ JAK HO VIDĚL ...

Lidové nakladatelství, Praha, 1978
obálka Leo Novotný
1. súborné vydanie, 5.000 výtlačkov
26-025-78

životopisy, literatúra ruská
344 s., 24 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 765 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, knižničné pečiatky

PREDANÉ

*bib16*bio*

Maxim Gorkij ve vzpomínkách na Lenina vypráví, jak jednou — bylo to ve strašném válečném roce 1919 — k němu přišel a vidí, že na stole leží jeden díl Vojny a míru. Na jeho tázavý pohled Vladimír Iljič řekl: „Ano, Tolstoj. To je kvádr, co? Jaký ohromný člověk! Tady teprve vidíte, co je to umělec... A víte, co je na tom nejzajímavější? Že až do chvíle, kdy přišel tento hrabě, neměli jsme v literatuře opravdového mužika... Kohopak v Evropě by bylo možno postavit vedle něho? "  A sám si odpověděl: „Nikoho. “ Skutečně, ze začátku našeho století, jak se ukázalo zvlášť výrazně při osmdesátinách a smrti Tolstého, „celý svět, celá země k němu vzhlížela, odevšad byly k němu napjaty živé, chvějící se nitě. “ Před první světovou válkou nebylo spisovatele, který by dosáhl takové proslulosti a vlivu, takové mravní autority jako on. Od té doby však lidstvo prošlo krvavou lázní dvou světových válek, novou éru zahájil Říjen a změnila se nejen mapa světa, ale i nazírání, zvyky a cítění většiny lidí. Jak Tolstoj obstál v této zkoušce času a společenských přeměn, co z jeho odkazu pohltila minulost, jaké byly osudy jeho děl v různých zemích světa, jak je interpretovaly významné osobnosti kritiky a literatury, kam dospělo poznání jeho osobnosti a tvorby pod rentgenem marxistického myšlení, o tom chce informovat a podat svědectví tento sborník. Definitivně se rozptýlila legenda o svatém „jasnopoljanském proroku" a ve vší velikosti a významu vyvstal zjev Tolstého umělce, Tolstoj jako strhující a rozporuplná historická osobnost. Na intenzívním poznání odkazu Tolstého v průběhu více než půlstoletí od jeho smrti se podílela vedle ruské a sovětské literární vědy i pokroková kritika západní, svým dílem přispěli i čeští a slovenští činitelé. Podle statistických zjištění UNESCO zaujímá Tolstoj na žebříčku čtenářského zájmu mezi beletristy stále místo nejvyšší. Zaujatý čtenář při vnímání jeho děl v duchu jako by oslovuje autora a táže se - slovy samotného autora: Jaký jsi vlastně člověk? Čím se lišíš od ostatních lidí, co mi můžeš říci k tomu, jak vnímat náš život? K odpovědi na tyto prosté a složité otázky míří tento sborník, vydávaný u příležitosti 150. výročí narození „velkého spisovatele země ruské“.

Alberto Moravia - Aktuálnost Lva Tolstého

Mnozí z těch, kdo jsou zde přítomni, zasvětili studiu Tolstého celý svůj život, já jsem ovšem jen pouhý čtenář. Omezím se proto ua jednotlivé poznámky, které jsem si při četbě Tolstého po celý život dělal.

Jedna z otázek, které přede mnou často vyvstávaly, je dnešní aktuálnost Tolstého jako spisovatele a jako náboženského a moralizujícího myslitele.

Aktuálnost Tolstého romanopisce, to je bezesporu věčná aktuálnost poezie. Romanopisec nemůže neprožít pocit hlubokého nadšení nad Tolstého knihami, zvláště nad některými z nich, především nad Sevastopolskými povídkami, Vojnou a mírem a Annou Kareninovou, a nad některými jednotlivými příběhy a povídkami.

Romanopisce nadchne v Tolstém téměř neznatelné sblížení s realitou, s pravdou. Je to umění vylíčit obraz přírody jakoby mimochodem a ztvárnit jej tak, jako by byl viděn poprvé. A je to umění vytvářet charaktery, aniž by byl odhalen všechen ten mechanismus, který patří k románu, takže se zdá, že se před námi objevuje sám život.

Je známo, že romanopisce naplňuje nadšením i šíře Tolstého horizontů; jeho schopnost sloučit přírodu a historii a vytvořit rovnomocný paralelní obraz života jedince a života společnosti, velkých sociálních a dějinných dramat dramat individuálních citů. To vše se stalo majetkem světové literatury a není třeba to snad ani opakovat.

Avšak aktuálnost Tolstého jako spisovatele je problém, který zasluhuje zláštního rozboru. Chtěl bych zde položit otázku, zda dnes Tolstého tvorba ovlivňuje moderní literaturu a jaké místo v ní zaujímá. Tady budeme muset přiznat, že ze všech ruských prozaiků romanopisců ovlivňuje Tolstoj moderní literaturu nejméně. Vliv Dostojevského například byl daleko větší. Z Dostojevského vzešel celý proud až po Kafku a Bernanose. Značný vliv na mnohé evropské spisovatele v Anglii a ve Francii měl Čechov. Tolstoj však svou tvorbou představuje téměř nedostižnou dokonalost. Je to vzor, kterým jsme spíš nadšeni, než abychom se jím řídili. A tak je osud Tolstého velmi podivuhodný. Zůstává aktuální, ale docela zvláštním způsobem.

Tolstého aktuálnost spočívá především v tom, že je považován za vzor ve velké zemi, ve své vlasti, v Sovětském svazu. Tolstoj je modelem pro takzvaný směr socialistického realismu. V Rusku není jako model nabízen ani Dostojevskij, ani Čechov, ani Gogol, ale právě Tolstoj. S Tolstým se stalo něco podobného, co s Raffaelem v katolické církvi. Katolická církev vždycky využívala Raffaela pro svou náboženskou propagandu. Proč? Proč si nevybrala Masaccia nebo Michelangela, malíře daleko dramatičtější než Raffael? Proto, že Raffael nenapodobitelně skloubil helénskou krásu a srozumitelnost s biblickým obsahem. A to byla vynikající a nepřekonatelná estetická hodnota, která mohla sloužit po celá staletí. A církev také skutečně Raffaelovi svěřila tak říkajíc svoji ikonografickou propagandu. Stejně i Tolstoj v Rusku spojil krásu se srozumitelností, estetická hlediska s moderním psychologickým obsahem v daleko větší míře než Dostojevskij, Čechov nebo Gogol. Proto je Tolstoj aktuální, ale aktuální podivným způsobem: jako stvořitel. Tolstoj je mýtus. Vystoupil z literatury, kde se jím již nikdo neřídí, do sféry zbožňování a náboženského uctívání.

Podívejme se teď, v čem je, alespoň pro mne, aktuálnost Tolstého náboženského, Tolstého v krizi. Mohli bychom říci, že Tolstého dílo je obšírnou morální autobiografií. Ve Vojně a míru vidíme člověka v nejlepších letech, v rozkvětu silných citů, které jsou zároveň zmírňovány a brzděny neutuchajícím úsilím rozumu. Tento člověk umí ovládat své vášně a umí je také popsat. Je přitom v naprostém soulady s historií, s celou svou epochou, se svou společností. Proto nám poskytuje velkolepý obraz historické epochy, do níž přenáší svou vlastní, v daném okamžiku prožívanou zkušenost. Tento člověk, kterého lze co do dokonalosti srovnat v jistém smyslu s Homérem, je Homérovi přece jen vzdálen. Onu dokonalou skutečnost nahlodává právě v té velké knize Vojna a mír červ pochyb, těch nejčernějších pochyb, dospívajících až k nihilismu. Dalo by se říci, že Tolstého nihilismus se ve Vojně a míru projevuje silněji a ostřeji než v následujících knihách, kde je dále rozvíjen. Ve Vojně a míru ho pouze tušíme, ale tím je silnější. A právě tímto nihilismem se Tolstoj liší od Homéra. Neumíme si představit Homéra nihilistu.

A skutečně, třicet let po Tolstého smrti pocítila Evropa naprostý rozpad humanismu, když poznala koncentrační tábory a prožila dvě strašné války. Můžeme proto říci, že Tolstoj svým nihilismem předvídal a anticipoval onu krizi, která měla zmučit Západ. Vždyť po Vojně a míru vidíme během dlouhého Tolstého života pokračující gigantický růst tohoto nihilismu. Tolstoj postupně tlumí své jiskřivé barvy a mění se z klasického spisovatele v téměř expresionistického nebo existencialistického „avant-la-lettre“. 

JIRSÍK, JOSEF - JAK POZNÁM NAŠE PTÁKY V PŘÍRODĚ

JIRSÍK, JOSEF

JAK POZNÁM NAŠE PTÁKY V PŘÍRODĚ
Úplný klíč k poznávání všeho u nás hnízdícího a k nám zatoulávajícího ptactva ve volné přírodě

Vesmír, Praha, 1940
2. vydanie

biológia, zoológia, príručky, príroda, ex libris
172 s., 42 čb ilustrácií, čeština
hmotnosť: 207 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

4,50 € PREDANÉ

*regihu* in *H-bar*

KŘELINA, FRANTIŠEK - MŮJ OTEC KAPITÁN

KŘELINA, FRANTIŠEK

MŮJ OTEC KAPITÁN
Román dívčího mládí

Vyšehrad, Praha, 1947
edícia Epika (nová řada) (5)
obálka Emanuel Frinta
2. vydanie, 5.000 výtlačkov

beletria, román, literatúra česká, podpis autora
432 s., čeština
hmotnosť: 401 g

mäkká väzba
stav: dobrý, voľne ložené listy

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Nový román Františka Křeliny je kniha jasná, mladá, plápolavá, a to pro neúchylnou čistotu a nesmiřitelnou věrnost své mladičké hrdinky. V ní autor ztělesnil češství bojující, hlas neporažené armády, k jejímuž odkazu se i ona hlásí, v její krásné bytosti jsou oslaveny nikoli pouze utrpení, ale především aktivní, hrdinské i dobrodružné složky českých válečných osudů. V tom smyslu je Křelinův nový román dílo razící směr, dílo, které uzavírá v naší současné literatuře období knih reportážních: oslavuje nikoliv utrpení, ale dychtivost života, odvahu, jarost. Spojuje motiv dívčího živlu s motivem odvážných mužů, kteří bojovali. Je to kniha radostná, v jejíchž spodních tónech zaznívá stále a stále žal lidství zmučeného, hrozná vina těch, kteří „odlidštili smrt“. Na jejích stránkách ožívá celá galerie postav, osudů, charakterů, postižených nejednou polemickým výpadem, ožívají prohlídky, kontroly, ba i kuratorium, ale naproti tomu se čtou scény vskutku monumentální, v nichž se srážejí síly rozběsněného světa, scény metafysicky důsažné. V tomto rozpětí a v tomto vnitřním napětí poznáváte autora, jejž Šalda označil za rozeného epika, jemuž děj a figura znamená též příležitost, aby vyjádřil sebe a své viděni světa. Je to román v podstatě studentský; ale také román venkovský; román vojáků neporažené armády, ale naproti tomu román duchovního vítězství nad marasmem a ochablostí; román s jasnou i přehlednou osnovou, která z něho činí četbu vskutku lidovou, a přece v jeho základech je vstaven sen, stavební materiál nejjemnější; výjevy groteskní, ba humorné jako protiklad celkovému ladění, které vyzdvihuje hrdinství, věrnost, nesmiřitelnost. Kniha dívčího mládi, takový je podtitul románu, kniha silná, neslevující nic ze záměrů uměleckých, mladá svým duchem, svým jasem, svou dobrodružností a aktivností, která rozezní tvořivé sily mládeže a z níž se budou radovat čtenáři nejnáročnější.

TANEC OKOLO LESNÍ STUDÁNKY

Kancelistovi Karlu Kubiasovi se velmi vydařila sběratelská vycházka na Kozákov, ba až příliš. Už od Železného Brodu sbíral všechno, cokoliv zajímavějšího cestou uviděl: najde-li exempláře vzácnější, lehká pomoc, tyhlety prostě zahodí. Když potom přešel temeno a sestupoval na polední svah Kozákova, teprv poznal, že turistická příručka mluvila pravdu. Pod Radostnou studánkou se dej vlevo, tam je lom, eldorádo sběratelů. A ejhle, skutečně lom, a před ním hromady kamení. Rozběhl se k nim. Zatajil se mu dech. Že by to všechno byly achátové pecky, i tyto zvící husího vejce? Měl by je kus po kuse rozbíjet a třídit? Podíval se na hodinky. Mc mc mc, zamlaskal, příliš se po cestě zdržel. I rozehnal se, a co se jen valounu podobá, hází do batohu. Aby se nejdřív zbavil toho, co po cestě nasbíral? Jen to dokázat! Vracel se tedy navečer na Konice důkladně obtížen. Po silnici to ještě Šlo, ale na Konice vzhůru - funí, heká, potí se. Posléze se zastavil a oddechuje. Že by toho přece aspoň třetinu vyházel? Ale pak to měl udělat hned nahoře! I popadl ho vztek, že je takový nenechavý. Jako včera! V noci náhodou sebral kámen, kvůli těm psům a tak podobně, ale nezahodil ho. A když konečně ten mladík odešel, strčil si jej do kapsy, pak položil na stůl. Ráno ho tam objevil. Nic zvláštního, obyčejný křemen. Aj, tu na růžových okrajích několik krystalických hran. Obyčejný křemen? Hlupákům je třeba i vajíčko obyčejné, a zatím je to zázrak, ten tvar, ta symetričnost, ano, v přírodě všechno směřuje ke kráse, jak to vajíčko, tak ten křemen. To si myslí, jda po cestě vzhůru, avšak zároveň stáhl svá široká ústa pro ten včerejší kámen. Nezahodil ho. Uložil si jej ráno tuhle do houští, aby ho nemusel vláčet tam a zpátky. Z Kozákova nyní arci nese kusy daleko vzácnější, ale přece si na něj vzpomněl, a sotva vzpomněl, zastavil se. Nemysli si, že ho sebereš, okřikl se. Ale podívat se smím, sám si odpověděl, podívat se, jestli ho třeba někdo nesebral a tak podobně. Kámen ti bude někdo sbírat, zas si sám odpověděl. Nikdo do kamene ani nekopne! Takhle kdyby to bylo kus slaniny, to by se mohli přetrhnout, pomyslil si trpce, a jala ho lítost, ne že on se o hladu s nákladem dře, ale nad tím kamenem, který v houští leží opovržený, opuštěný... Sebere ho. Naschvál ho sebere. Právě tady to bylo. Rozhlédl se a hbitě skočil do houští, aby nikdo neviděl, a dál se plíží opatrně k místu, kam svůj včerejší kámen položil.

Znenadání zafuněl, ale opatrně, jen pro sebe.

Na té mýtince někdo sedí. Hlavu má sice k zemi sehnutou, ale on ho přece poznal: je to zas ten... ten mladík, co nohou naznačoval kopnutí. Přikrčil se do křoví, aby se mu neprozradil, ale ten tam je tak zabrán do svých myšlenek, že ho ještě vůbec nezpozoroval. Co tu dělá? Že by se mu snad chtěl omluvit? Strýc Kubias se povytáhl na špičky: nač se ten člověk tak upřeně dívá? Lidská nevědomosti! Pozoruje jeho kámen, ten, co tam ráno položil. Zkoprněl. Sám arci nejednou takto nad kamenem seděl a jen se díval a díval a myšlenky mu samy táhly hlavou, ale činíval to jen kradmo, ba i před Blaženkou se s tím skrýval, a to je jeho vlastní manželka! Nebo že by to byl kámen tak vzácný, že by i laika pohnul k úžasu? Ještě víc se vypjal na špičky a trochu jej zahlédl, poznává ho, ty růžové okraje zajímavé, ale žádný div mezi kameny. Třeba to je sběratel. Třeba pracuje v místním museu,

KOS, ZDENĚK - ZKRATKY, ZNAČKY, AKRONYMY

KOS, ZDENĚK

ZKRATKY, ZNAČKY, AKRONYMY

Horizont, Praha, 1983
obálka Josef Kalousek
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
40-049-83

slovníky, veda,
292 s., čeština
hmotnosť: 413 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,90 €

*H-5-1*

SLÁDKOVIČ, ANDREJ - VÝBOR Z LYRIKY

SLÁDKOVIČ, ANDREJ

VÝBOR Z LYRIKY

Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1927
edícia Čítanie študujúcej mládeže (16)

poézia, literatúra slovenská,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 100 g

tvrdá väzba (zrejme dobová preväzba), malý formát
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,10 €

*trsos* *trsos* *trsos* *trsos* *trsos* in *H-bar-RL*

Svornosť.

Ticho je u nás; hej, mŕtvo ticho. 

Že mŕtvo? Ba žijú telá!

Ale hýbavosť, duša života, 

nevieme, kde sa podela:

Svorno je u nás, ako keď mŕtvi 

ku mŕtvym svojim poľahnú, 

čo jedni k druhým niekedy sotvy 

v bratskom sa bozku už nahnú.

Ticho je u nás. Od riek ku horám 

posteľ ohromná sa stlaje, 

rieky v pokoji tečú ku morám, 

háj s horou tíško si vlaje.

Utichly žiale, i spravedlivá 

žaloba stránok nedelí:

Slovensko svorne si odpočíva 

na sedmispáčov posteli.

Ticho je u nás. Veď stíchly búre, 

Slovensko drieme v pokoji, 

rozbroja ostrožhavé pazúre 

zatuply v samom rozbroji.

Niet slov závisti, zášti, sočenia, 

písmeny značenej jedom; 

studený pohľad vzájom si menia 

sused so svojím susedom.

Ticho je u nás. Hádam čušíme 

pod bičom prísnych osudov, 

hádam vypustiť len sa bojíme 

pred duchom, tým sudcom bludov.

Len v spodnej, hádam, srdca temnici 

dujú kameň zlostné boje, 

a škripia ticho — ale v ulici, 

v knihách — no, všade, ticho je!

Oj, keby radšej surmy hlásili, 

rana na ranu padala, 

že by zsilnela sila zo sily, 

víťazom znela pochvala!

Azda úprimné potom smierenie 

prišlo by za statočný boj: 

vraj, len z víťazstva koreňa ženie 

haluz palmy, svätý pokoj!

Ale nie, Bože, nie ohňa cesty, 

nie nástroj tvrdej oceli, 

nedaj moc zvade a právo pästi — 

jedni padnúť by museli: 

sväzok veľkého kráľa Moravy 

buďmež od čiastky do čiastky, 

tak veď nás k jasným výšinám 

slávy svätou cestou svätej lásky.

Ale ďaleko Kanaan lásky, 

kde nádej, viera už rodí.

Bratia, mocné sú šľachetných sväzky: 

svornosť nech záveje brodí!

Potom už či boj, či pokoj: s Bohom, 

nezhynú naše nádeje; 

zaviatym slávy dávnej prielohom 

svornosť prebrodí záveje!