BONHARDOVÁ, NINA - TANEC RABŮ

BONHARDOVÁ, NINA

TANEC RABŮ

ELK, Praha, 1949
edícia Život (24)
doslov K. J. Beneš
obálka Oldřich Menhat
1. vydanie, 25.000 výtlačkov

beletria, román,
272 s., čeština
hmotnosť: 285 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: poškodená väzba

0,10 €

*cesvo*

Ústřední postavou historického románu je Jakub Krčín z Jelčan. Román se odehrává v prostředí šlechty 16. století v prostředí dvora posledních dvou Rožmberků, Viléma a Petra a jejich sestry Evy. Jakub Krčín, hospodářský úředník kláštera v Borovanech, vychovaný páterem Řehořem, se náhodně setká s Evou, která se mu představí jako dcera kancléře Rožmberků, a během jedné noci strávené se do ní zamiluje. Je šťasten, že je povolán do Krumlova, kde doufá, že jako rožmberský purkmistr se s Evou znovu sblíží. Ta si však zvolí za manžela vítězného vojevůdce ve válce s Turky, pana Mikuláše Zrinského. Zklamaný Krčín utrácí za pitky a zábavu s děvčaty, dostává se do dluhů, z nichž se vykoupí slibem sňatku s bohatou starou vdovou Dorotou Slepičkovou. Po návštěvě starého pátera Řehoře na Krumlově se Krčín dokáže znovu vzpamatovat a v práci zapomenout na nešťastnou lásku. V panice způsobené morem a selským povstáním prchá šlechta z Krumlova a purkmistr Krčín trestá povstalce, drží hospodářství nad vodou a plánuje výstavbu rybníkářské soustavy.

Odstoupil a dětským úsměvem se dovolával pochopení zlodějů a taškářů, lámajících skály, že nebylo lze odporovat rozkazu. Krčin přistoupil k panu z Tuchoraze urážlivě blízko:

„Dokud Jeho Milost bude mít ve službách lenochy a povaleče jako jste vy, pane,“ syčel mu do tváře, „dotud bude třeba, aby jiné ruce na ně vydělávaly."

Humpolec překvapen páně Jakubovou prudkostí ustoupil o krok.

Krčin napřáhl velitelsky ruku:

„Tady se pracuje, zmizte, pane Humpolče!“ Ve ztichlé obci diváků přeskakovaly plamínky smíchu. Humpolec zaťal zuby a tasil zbraň. Výraz tváře nasvědčoval, že nehodlá šetřit protivníka o dobré půl hlavy menšího, jenž ho nestoudně vyháněl z rožmberské půdy. Krčin se suše zasmál. Jeho vztek nepovolil. Byl jen ovládán bdělou vůlí, jež byla ve střehu, aby odkryla soupeřovo slabé místo.

Jedním hmatem vytrhl panu Humpolci kord. Čepel se zaleskla v slunci, ohnutá přes koleno zapraskala a oba kusy dopadly velkým obloukem na skalnatý svah, o který zazvonily, a řítily se do propasti. Hlasitý smích vzpamatoval a bodl pana Humpolce.

Jemu, šlechtici a místokomorníku zemskému, směje se banda zločinců, vytažená z brlohů. Zdálo se, že se vrhne na pana Krčína, aby ho uškrtil holýma rukama. Té pohany! Mezi Krčína a Humpolce z Tuchoraze se položil stín pana Stolinského. Sevřel panu Humpolci ruce:

„Krčín si svým činem uškodil víc, než byste ho mohl ztrestat. Bylo by pod vaši čest zabývat se jím. Soud Jeho Milosti zváží jeho vinu a vyvodí důsledky.“

Pan Stolinský měl pravdu! Rudé skvrny na čele a lících páně Humpolcových pobledly. Slova se mluví, avšak pan Krčín pohaněl jeho šlechtickou čest způsobem, jenž nemůže ujít potrestání. Ovládl se a odcházel pevným krokem s prázdnotou pochvy po boku. Stolinský se panu Krčínovi dvorně uklonil:

„Na shledanou před soudem Jeho Milosti pana vladaře.“

V zabarvení hlasu se kryla pohrůžka.

Jakub Krčín hodil po odcházejících nadávkou.

„Pět tisíc kop grošů míšenských!“

Vilém z Rožmberka si škubal řidnoucí vous, pročítaje list Jeho Císařské Milosti. Rožmberská pokladnice vyplatila Zikmundu Robhampovi tisíc dvě stě kop grošů českých za Drslavice a jaký to byl kvetoucí statek! Císař věru vymáhá dary, které bohatá rožmberská panství mohou stěží věnovat bez újmy na základním majetku, zvlášť když tento požadavek nebyl první a nebude jistě ani poslední.

Magnátská vybytí a honosné svatby tří sester, slavnostní příchod a obvěnění přínosů obou knížecích nevěst na rožmberských statcích, nákladné cesty a rozmařilost Petra Voka i náladové choutky panny Evy žalně vyčerpávaly rožmberskou pokladnu.

Kam sáhnout, aby bylo lze vyhovět císařově žádosti? A Rožmberk nesmí zklamat ani odříci. Pan Vilém znal dokonale stav svých panství — na desce stolu si bubnoval smuteční pochod. Zhluboka vzdechl. Nezbývá než prodej zámku a městečka Rabí. Adam Chanovský z Dlouhé Vsi a Baltazar Chrt nabízejí za panství šest tisíc sedm set padesát kop grošů českých. Pan Vilém prodá výstavné a mohutné Rabí, chránící na západě rožmberské dědictví, a do archivu dá za ně uložit další děkovný list Jeho Císařské Milosti, kterým Habsburkové slibují Rožmberkům přízeň, milost a trvalou vděčnost.

Ironicky se zasmál, pohlédl na hodiny a těžce vstal. Byl čas, aby rozsoudil Humpolcovu při s Krčínem. Spory, nevraživost a hádky úřednictva ho znechucovaly. Ovšem, Jakub Krčín urazil pana z Tuchoraze a trestu neujde.

Prošel řezanou světničkou a královskými pokoji, hojně zdobenými cizím mramorem, zlacenými vlysy a

.......................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Život se vracel a slunce, velké a dobrotivé, vyhouplo se vysoko a září zaplavilo kraj na jihu...

CALDWELL, ERSKINE - TABAKOVÁ CESTA

CALDWELL, ERSKINE

TABAKOVÁ CESTA

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1958
edícia SPKK (108)
1. vydanie, 41.000 výtlačkov

beletria, román,
168 s., slovenčina
hmotnosť: 235 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,10 €

*cesvo* *mikpa* *mikpa*

Západná Georgia bola kedysi tabakovou oblasťou Spojených štátov amerických, práve takou, akou je Virginia dodnes. Celé sudy vzácnej úrody sa kedysi prevážali alebo jednoducho kotúľali po poľných cestách, upravených na tento účel. Ale pôda sa postupne vyčerpávala, chudobnela, a tak o niečo menej náročný bavlník vystriedal tabak, no nie nadlho. Piesočnaté stráne ťažko udržujú úrodný humus a prudké dažde ľahko zmývajú hnojivo, ktorým si farmári chceli zabezpečiť akú-takú úrodu. Časom v okolí tabakových ciest zostali iba biedne neplodné stráne a zúbožení ľudia. Tabaková cesta je román o týchto ľuďoch. Len ten, kto medzi nimi žil a dokonale ich poznal, mohol napísať pravdivý a strhujúci román o týchto potomkoch kedysi zámožných farmárov. A Caldwell sa nijako netají tým, že vo svojom prvom románe opisuje vlastne zážitky svojho detstva a výsledky svojho pozorovania. Jeeter Lester so svojou početnou rodinou, s deťmi, ktoré zväčša zutekali z domu, od rodičov, od biedy a od všetkého, čo im pripomínalo ich detstvo, je ústrednou tragickou postavou deja. Nechce sa vzdať otcovskej pôdy, hoci na nej žije už iba ako nájomník. Dúfa, že sa niekto nad ním zmiluje, že mu požičia peniaze na hnojivo a osivo, ktoré mu zabezpečia úrodu a zachránia ho pred biedou a hladom, pred nevyhnutnosťou odsťahovať sa z rodného kraja a hľadať si zamestnanie vo fabrike. Osud ho sklame. Rok Čo rok, deň čo deň klesá čoraz hlbšie do najstrašnejšej chudoby a biedy. Aké následky môže mať takáto materiálna bieda? Odpoveď nám dáva Caldwellov sociologicky hlboko podložený román. Obete chudoby strácajú zmysel pre hodnoty duševné i mravné, strácajú zmysel pre rodinný život a zodpovednosť. O ambíciách u nich nemožno ani hovoriť, lebo sa z nich stávajú pudové tvory, ktoré potrebujú na uspokojenie svojich potrieb nekonečne málo. A predsa im zostáva ešte iskra humoru, ktorú rozplameňuje autor, keď mimoriadne ľahkým a pútavým štýlom opisuje neobyčajne ťažký, všedný život týchto ľudí z Tabakovej cesty.

V izbe bolo veľmi málo nábytku. Okrem troch dvojitých postelí stála v kúte pokrivená kasnička, ktorú používali ako umývadlo a stôl. Nad ním viselo na stene rozbité zrkadlo. V protiľahlom kúte stál kozub. Za dverami stála prútená metla a druhá, úplne zodratá, bola pod Adinou posteľou. Okrem toho tu boli už len dve stoličky s rovnými operadlami. Keďže v dome nemali nijaké skrine, šaty viseli po stenách na klincoch zabitých do stĺpov, ktoré tvorili kostru domu.

Len čo Dude vošiel do izby, Bessie zabuchla za ním dvere a ťahala ho so sebou. Z vrecka sukne vybrala sobášne povolenie a držala ho pred sebou.

„Drž za jeden koniec a ja budem držať za druhý, Dude.“

„Čo chceš robiť?“

„Idem nás zosobášiť,“ vysvetľovala mu.

„Vari už všetko nevybavili na súde vo Fulleri?“

„To nebolo všetko. Teraz dovŕšim, čo ešte treba.“

„Kedy sa pôjdeme voziť na aute?“

„Už nebudeš musieť dlho čakať. Ale najprv tu spolu chvíľku pobudneme sami. Na  vozenie máme kopu času, Dude.“

„A necháš ma stále viesť auto?“

„Pravdaže ho môžeš stále vodiť. Veď ja aj tak neviem šoférovať.“

„A všakže nedovolíš nikomu inému, aby šoféroval?“

„Ty jediný smieš viesť moje auto, Dude,“ ubezpečila ho. „Ale musíme sa ponáhľať dokončiť sobáš. Drž sa svojho konca povolenia, zatiaľ čo sa ja budem modliť.“

Dude stál pri nej a čakal na koniec modlitby. Mlčky sa modlila niekoľko minút, kým on stál pred ňou.

„Oddávam vás ako manžela a manželku. Tak nech sa stane. To je všetko, pane bože. Amen.“

Bolo dlho ticho, kým sa dívali druh na druha.

„Kedy pôjdeme na aute?“ spýtal sa Dude.

„Teraz sme už muž a žena, Dude. Už sme skončili so sobášom. Nie si tomu rád, Dude?“

„Kedy pôjdeme na aute?“

„Teraz sa musím pomodliť,“ odvetila mu. „Kľakni si na dlážku, kým sa ja trochu pomodlím.“

Kľakli si k modlitbe. Dude kľačal štvornožky a priamo hľadel do Bessiinho nosa, zatiaľ čo Bessie mala zavreté oči.

„Milý Bože, Dude a ja sme teraz už zosobášení. Sme manželka a manžel. Dude je nevinný mladý chlapec, nezvyknutý na hriešne zvyky tohto okolia, a ja som kazateľka božieho slova. Z Duda by si tiež mal urobiť kazateľa. Daj, aby sme užívali auto na cesty po krajine, kde sa budeme modliť za hriešnikov. Mal by si ho naučiť, ako byť dobrým kazateľom, aby sa všetci vlci obrátili na ovce. Predbežne je to všetko. Teraz sa ponáhľame. Chráň nás pred diablom a priprav nám miesto v nebi. Amen.“

Sukňa zašušťala, keď sestra Bessie vyskočila na nohy a začala vzrušene behať po izbe. Vrátila sa k Dudovi a pritiahla ho k sebe, aby ju objal okolo drieku.

Zatiaľ vonku na dvore stáli Jeeter a Ellie May na špiciach a dívali sa oblokom dnu, aby im nič neušlo z toho, čo Dude a Bessie robia. Na oknách neboli záclony a drevené okenice sa museli otvárať, aby bolo v izbách svetlo.

Dude stál niekoľko minút nehybne a pozoroval Bessie, ktorá sa ho snažila previesť cez izbu. Napokon si sadla na jednu z postelí a pokúšala sa ho prinútiť, aby si sadol k nej.

„Vari nejdeš teraz spať?“ pýtal sa jej. „Ešte nie je čas na spanie. Ved len nedávno bolo poludnie.“

„To len nateraz,“ odpovedala mu. „O chvíľu opäť môžeme ísť niekam von na aute.“

Dude sa rozbehol k obloku pozrieť na auto. Na chvíľu celkom naň zabudol. Keď došiel k obloku, zazrel Jeetera a Ellie May, ako sa držia okraja okna koncami prstov a pokúšajú sa nazrieť dnu.

„Co tu robíš?“ pýtal sa Jeetera. „Na čo si taký zvedavý?“

.......................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Možno sa mi aj podarí vypestovať jeden bal na akri, ako tata o tom sníval."

WEBB, PEGGY - NEČAKANÝ NÁVRAT

WEBB, PEGGY

NEČAKANÝ NÁVRAT
(Tjt Jones Girl)

Wist, Martin, 1993
obálka Ben Stahl
preklad Tomáš Trancygier
ISBN 80-85516-55-1

beletria, román, pre ženy,
186 s., slovenčina
hmotnosť: 137 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,10 €

*cesvo*

Mick Flannigan je muž nepokojného ducha. Bol prvým milencom Tess Jonesovej, potom sa stal jej manželom. Jedného dňa ju však bez vysvetlenia opustil. Po rozvode sa Tess niekoľkokrát vydala, ale jej manželstvá dlho netrvali. Príbeh sa odohráva po desiatich rokoch, ktoré uplynuli od Ich rozchodu. keď sa Tess, už ako úspešná speváčka, stretáva s Mickom a zisťuje. že ju stále priťahuje. Pamätá sa však na bolesť, čo jej spôsobil svojím odchodom a nechce znova celkom podľahnúť šarmu bývalého manžela. Mick Flannigan tiež dospieva k poznaniu, že Tess je pre neho tá pravá a stále mu môže dať to, čo muž očakáva od života. Obaja sa snažia túto pravdu skrývať pod pláštikom predstieranej nezávislosti. Vydržia hrať túto hru až do konca svojho opätovného stretnutia a ďalšieho, tentoraz už definitívneho rozchodu?

Mal už ruku na kľučke. Zvrtol sa a s úsmevom podotkol: "Budem ti veľmi chýbať, ak si na chvíľu odskočím?"

"Samozrejme, že nie." Odhrnula si mokré pramene vlasov z čela. "Nikdy mi nechýbali muži. Jeden odišiel, druhý prišiel. Vieš, Flannigan, zvykla som si nahradiť toho, čo odišiel iným."

"Tento raz by si sa musela sakramentsky ponáhľať, pretože sa skoro vrátim." Vyšiel a zatvoril dvere.

Tess sedela nepohnute a pozerala na ne.

"Povedzi mi, O’Toole, čo mám robiť s týmto Flanniganom?"

Zaniesol ju do kúpeľne.

"Flannigan, čo si sa zbláznil?" zvolala Tess, keď ju postavil pod sprchu.

Chytil ju za bradu a otočil jej tvár k sebe. Usmial sa a vysvetlil: "Pred raňajkami si sa vždy sprchovala, nie? Najmä po takej noci, akú máme za sebou."

Otočil kohútik, zvrtol ju, vzal do ruky mydlo a začal jej mydliť plecia a chrbát. S pôžitkom sa odovzdala jeho starostlivým rukám.

"Ešte trochu doľava, Flannigan. Vynechal si jedno dôležité miesto."

Usmial sa. Presunul svoju pozornosť vyššie a namydlil jej reklamovanú časť tela. Bolo nad slnko jasnejšie, že Tess má výbornú náladu. Začala si spievať. Pridal sa k nej a spievali spolu. Pritom si plietli slová piesní, hľadali zabudnuté, smiali sa, ale pokračovali v speve.

"Nieže sa odtiaľto pohneš," zahundral, rýchlo sa obliekol a vyrazil k dverám.

"Kde ideš?"

Natiahla sa na posteli. Vedľa na vankúši bola stále priehlbina po jeho hlave. Vzala vankúš a pritisla si naň tvár.

"Znovu ma opustíš, však?" Pritisla si ho ešte bližšie. "Tak ako vtedy. Skutočne ma ľúbiš, Flannigan?"

Nie až tak veľmi, aby si so mnou ostal, odpovedala si v duchu. A na tom nezmenila nič ani posledná noc.

"Choď do pekla, Flannigan," vzdychla a odhodila vankúš do prostriedka izby. "Tento raz ma nedobehneš!" Preložila si ruky na prsiach, pozrela na ne a zazdalo sa jej, že jej nepatria. Že patria jemu. Uvedomila si, že celé jej telo patrí Mickovi, túži po jeho dotykoch. Chcelo, aby ju objímal, nech to stojí, čo to stojí.

"Bodaj by ťa čerti vzali, Flannigan!" zahundrala nahnevane. Uterák jej spadol na zem. "Môžem sa s tebou milovať vo dne v noci a ty si schopný kedykoľvek ma opustiť. Lenže tentokrát, ma to nebude bolieť. Ani za mak." Prešla cez izbu a vybrala si z kufra šaty. O’Toole vycítil, že sa blíži búrka a zahrabal sa pod paplón.

....................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Nevedel sa už dočkať, kedy vyrastie a bude to môcť s niekým skúsiť aj sám.

ŠEVČÍK, MICHAL - KEMPINGY NA SLOVENSKU

ŠEVČÍK, MICHAL
ŠOLTY, ŠTEFAN

KEMPINGY NA SLOVENSKU

Merkanta, Šport, Bratislava, 1992
ISBN 80-70965-208-9

cestovanie, turistika,
128 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 335 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

2,00 €

*bib14* *bib14* in *H-kris*

NIŽNÁNSKY, JOŽO - STUDŇA LÁSKY

NIŽNÁNSKY, JOŽO

STUDŇA LÁSKY

Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, Bratislava, 1965
edícia Naša tvorba (24)
doslov Vladimír Petrík
obálka Jarmila Čihánková
5. vydanie (v SVKL prepracované 2.), 40.000 výtlačkov
61-454-65

beletria, román,
288 s., slovenčina
hmotnosť: 358 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,90 € DAROVANÉ EGJAK

*cesvo* in *parap*

Základom Studne lásky je dávná legenda o vyhlbení zámockéj studne na Trenčínskom hrade. Vysekali ju v nepoddajnéj skale Turci na príkaz obchodníka Omara, zalubeného do tureckéj krasavice Fatmy, ktorá sa dostala na Slovensko ako zajatkyňa. Pán hradu Štefan Zápolský ju nechtel Turkom vydať za nič na svete a preto jim dal zdánlivo nesplnitelnú podmienku: pustí ju, ak vyrúbu do trenčianskéj skaly studňu.

tomáš bakóc odkrýva karty

Tomáš Bakóc, keď ho netrpezlivý posol kráľovnej prišiel posúriť, aby sa vrátil do Budína, konečne sa vytasil s cieľom svojej návštevy.

- Všade sa hovorí o Fatme, - začal tak zdaleka, - a vidím človeka, ktorý sa zapriahol do nadľudskej roboty len preto, aby ho po dovŕšení obdivuhodného diela neodmenili zlatom, ale jej slobodou. Som naozaj veľmi zvedavý na to dievča! Nemohol by som ho vidieť?

- Nie, - vybuchlo zo Štefana Zápoľského prudko. Keď si spomenul na fígeľ mníchov, zmocnil sa ho hnev. Nedostali ho len o Fatmu, ale aj o kapitána, ktorý do kláštora zapadol ako kameň do vody.

- Ale veď ju už aj vidím! - usmial sa Tomáš Bakóc, pozerajúc nahor, do jedného z okien. Stálo tam vysoké, štíhle dievča, s tvárou prikrytou závojom, a hľadelo dolu, na Omara, ktorého tvár sa rozžiarila.

- Nevidíš ju, priateľu, - odsekol mu Štefan Zápoľský.

- Azda mi len nechceš navravieť, že Omar, schopný takej obete kvôli Fatme, mohol by sa nadchnúť aj za iné dievča?

- Nie. Dievča, ktoré vidíš, nie je Fatma, ale on si myslí, že je to ona.

-Ako to, priateľu? - čudoval sa Tomáš Bakóc strojene.

- Vysvetlenie je veľmi jednoduché. Nie je to Fatma, lebo vôbec nie je na Trenčianskom hrade.

- Utiekla? - predstieral údiv, aby v ňom neprebudil podozrenie, že dobre vie o všetkom.

- Nie. Uniesli ju.

- Uniesli! - žasol Tomáš Bakóc. - A kto?

- Myslím, že práve ty by si mi vedel najlepšie vysvetliť, - odpovedal na otázku otázkou, - či je prípustné väzniť v kláštore ženské stvorenie?

- Teda Fatma je v kláštore, a to proti tvojej i jej vlastnej vôli?

- Áno. Uniesli ju mnísi a väznia ju v kláštore na Skalke.

Tomášovi Bakócovi sa uľahčilo. Teraz mal už úplnú istotu, že Fatma je naozaj na Skalke. Pápežovu vôľu by takto ľahko mohol splniť. Stačí vybrať sa na Skalku, odovzdať mníchom pápežovo požehnanie a prevziať zaň Fatmu. Čo si myslel, trenčianskému pánovi aj povedal.

- Nepochybujem, že tebe by vydali Fatmu, - odvetil Štefan Zápoľský, - ale nezašiel by si s ňou ďaleko, lebo okolo kláštora mám rozostavené stráže, ktoré vo dne v noci striehnu na všetky východy a zastavia každého odchádzajúceho. Keby si Fatmu odvádzal z kláštora, moje stráže by vás oboch chytili a priviedli pekne sem predo mňa.

Keď Tomáš Bakóc vyrozprával podrobne, aké je jeho poslanie, Štefan Zápoľský sa len usmial.

- Márne by si sa namáhal prehovoriť ma, priateľ môj. Fatme vrátim slobodu len pod jednou podmienkou a za jednu cenu: Trenčiansky hrad opustí, len keď sa Omarovi podarí vykopať studňu a keď mi podá Čašu vody. Tou čašou vody vykúpi jej slobodu. Na to ma zaväzuje čestné slovo. Na iné budem môcť myslieť, len ak sa Omar vzdá nádeje a odíde sklamaný. Ale ani potom nepríde rad na Džema, lebo ešte niekto sa zaľúbil do Fatmy, a ja by som ju dožičil tomu tretiemu. Je to môj hradný kapitán.

Tomáš Bakóc sa ani nepokúsil zháňať všelijaké dôkazy, aby vplýval na Štefana Zápoľského. Videl, že všetko by bolo márne. Napíše pápežovi list, podrobne opíše, ako sa veci majú, a ubezpečí ho, že Fatmu predsa získa pre Džema, ale dotiaľ ešte uplynie veľa času. Urobí to, keď sa Omar presvedčí, že jeho nadľudská námaha je daromná, na Trenčianskom hrade nepodarí sa mu vykopať studňu, a keď Štefana Zápoľského už nebude viazať čestné slovo.

Štefan Zápoľský si neodpustil štipľavú poznámku:

- V takýchto záležitostiach tuším nemáš šťastie. 

..................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Stretli sa tak, že ani o tom nevedeli.

JÓKAI, MÓR - MILOVANÝ AŽ NA POPRAVISKO

JÓKAI, MÓR

MILOVANÝ AŽ NA POPRAVISKO
(Szeretve mind a vérpadig)

Tatran, Bratislava, 1968
edícia Meteor (10)
preklad Štefan Gál
obálka Karol Rosmány
1. vydanie, 23.500 výtlačkov
61-868-68

beletria, román, literatúra maďarská,
464 s., slovenčina
hmotnosť: 538 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

PREDANÉ

*cesvo* in *H-2-9*

Na námestí v Nových Zámkoch je čiernymi dlaždicami označený malý kúsok zeme. Letopočet a iniciálky L. O. dodnes uchovávajú miesto, kde 3. januára 1709 sťali Lászlóa Ocskaya, očkovského zemana, jedného z najprechýrenejších kuruckých veliteľov, čo bojovali vo vojsku kniežaťa Fraňa Rákócziho II.

Životné príbehy tohto hrdinu, vojaka, dobrodruha, vsadené do obdobia, keď vrcholili kurucké vojny, sú obsahom romantického románu Móra Jókaiho, ktorý použil ako prameň k svojmu románu historickú monografiu Kálmána Thalyho o Ocskayovi.

László Ocskay - Rákócziho blesk, hrdina, ľstivý pomstiteľ i chrabrý vojak, gavalier i nemilosrdný ničiteľ, najoddanejší z verných i najzradnejší zo zradných v jednej osobe . . . „Jedno hnutie mysle, jedna vášeň, jeden hnev, jedna urážka, jeden ohnivý pohľad a stáva sa opakom seba samého ... Taký je Ocskay, taká je však aj doba kurucko-labanských bojov. I mocné ideály má tá doba i všetku špinu politických intríg a vierolomností. Čitateľ je svedkom tých hnutí mysle, vášní, hnevu i ohnivých pohľadov, ktoré spôsobujú prudké zvraty v konaní hrdinu románu.

Jókai s neobyčajnou fantáziou dokresľuje Ocskayov rozpoltený charakter a okolnosti aj osoby, ktoré ho viedli k zrade. V románe vystupujú viaceré historické osobnosti, ako Rákóczi, Bercsényi, legendárna Czinka Panna, maršal Heister, bán Pálffy a iní. Defilujú v príťažlivých epizódach, medzi nimi aj v známej histórii Ocskayovho smelého vpádu do Viedne a pokusu zajať samého cisára.

Dej románu sa prevažne odohráva na Slovensku. Autor nás privádza na Bratislavský hrad, vtedy ešte sídlo bána grófa Pálffyho, na nedobytnú Lietavu, na Červený Kameň, Jablonicu, Beckov - v tom čase mohutné pevnosti, dejiská urputných bojov medzi labancami a kurucmi.

Neobyčajne pútavo - ako je už pre Jókaiho rozprávačský talent charakteristické - rozvíja sa dej udalostí, plný dramatických zvratov, prekvapivých citových reakcií a vzruchu, spletitých zápletiek a neobyčajných rozuzlení. Odhaľuje charakter hrdinu i jeho rovesníkov, odhaľuje myslenie i cítenie, popudy i konanie v týchto pohnutých časoch nielen v maďarskej, ale aj v našej histórii.

Driečna Anča

Rana na duši sa nezahojí nikdy.

V ušiach mu stále zunelo zlovestné proroctvo: „Jedno hnutie mysle, jedna vášeň, jeden hnev, jedna urážka, jeden ohnivý pohľad a priam sa z teba stane pravý opak!“

A už sa pohla lavína.

Osud nadobúdal zreteľnejšiu podobu: Bol tu: blízko. Vyslovil svoj ortieľ.

László Ocskay sa začal báť seba samého.

Už mal dušu v okovách. Vernosť kniežaťu, celé to svoje blúznivé vlastenectvo pociťoval ako olovenú guľu na konci reťaze, čo mu sputnáva krok, bráni v rozlete.

Či môže byť pravda, že osud aj bohom diktuje zákony? Ak áno, nuž nech je tak, nech je osud silnejší od Jupitera... ale nie je mocnejší ako pevná vôľa muža.

Ešte sa črtala záchrana. Dve vernosti chodia pospolu: vernosť v láske a vernosť vlasti. Nevera a zrada sú dvojčatá. Len čo sa vyliečil, ponáhľal sa domov, do šťastného kruhu rodiny. Dvoje detí, dve anjelské tváre ho pútali k pevnej pôde pod nohami. Usadil sa medzi ne, každé z jednej strany na medvedej koži, a vtedy cítil, že toto je skutočný život, život s nezastretými zmyslami a očami dokorán a všetko ostatné je len sen, marivo, zlé mámenie.

Vlasť, lepšia budúcnosť nepatria bojujúcim kniežatám, lež tým dvom hravým deťom. Jedine ony majú nárok na otcovu vernosť, česť, hrdý charakter, nepoškvrnené meno. Tomu sa neslobodno spreneveriť !

A keď sa potom z hĺbky srdca mohol vyžalovať druhej (lepšej polovici) svojej duše, odľahlo mu, jej verná útecha zocelila jeho ducha a myseľ.

Keď sa vrátil od Ilonky a detí do tábora, dušu mu síce ešte vždy gniavili okovy s olovenou guľou, no v srdci sa uchytila nová sila, čo mu i s tými putami pomáhala prebíjať sa vpred a nahor.

Ešte len teraz sa v ňom ozval skutočný hrdina. Celou energiou svojho ducha sa vložil do idey priviesť vec svojho národa k víťazstvu. Osobná odvaha je vecou letory. Rútiť sa do smrteľného nebezpečenstva, biť sa holou päsťou je schopný aj ten, kto zavrhuje myšlienku, za ktorú bojuje, aj ten, kto je hrdina rukou a zradca srdcom. László Ocskay však, ako sa zdalo, nehľadal slávnu smrť, ale konečné víťazstvo.

Veľké plány mu neprestajne vírili hlavou.

Spolu so Slepým Bottyánom a Imrem Bezerédym chcel dobyť Sopron. Sám viedol svojich hajdúchov prielomom na hradby. Už mali víťazstvo v hrsti, už dobyli bašty, vtom guľa zmietla Bezerédyho stotníka i so zástavou v ruke. Jeho hajdúsi sa dali zdesene na útek a víťazstvo sa začalo meniť v neúspech. Aj Ocskay musel zutekať z dobytých hradieb.

Zabudli, pravda, zaznamenať, ako hrdinsky bojoval na sopronských hradbách. Zato však mu pán Bercsényi zlomyseľne vyhodil na oči, že pred tromi rokmi mohol pán Ocskay ľahko dobyť Sopron, keby mu nebolo bývalo príjemnejšie tráviť čas vyprázdňovaním pohárikov s vínom!

No on znova a znova dvíhal šabľu, ktorú mu ktosi ustavične vyrážal z rúk. Úklady, slepý osud, predestinácia, alebo ako sa ešte nazýva ten duch so zastretou tvárou? Chcel zvíťaziť! Nechcel dopustiť, aby ho prízrak, čo sa mu vliekol v pätách, pristihol v slabej chvíľke a zmocnil sa ho. S celým svojím vojskom sa vrhol práve na toho, kto ho lákal najvábivejšími sľubmi - napadol bána Pálffyho. Jeho vojská rozprášil a samého pána priškripol v malom rakúskom hrade, v Brucku. Tam ho držal v šachu, v obkľúčení a pýtal od hlavného veliteľa delá, ktorými by dobyl hrad. Už boli na ceste. To bude odpoveď zvodcovi z Modry - drvivý úder! Nech potom ešte príde dakoho zvádzať! Kým sa doterigali delá, pomohol bánovi ktorýsi z jeho spoluveliteľov za tmavej noci utiecť z obklúčeného hradu. Zase mu ktosi vytrhol šabľu z ruky.

Zdvihol ju opäť a hľadal mocného protivníka. Zhromaždil okolo seba veľkú silu a oboril sa na najlepšieho cisárskeho vojvodcu Viarda. Pre nešikovnosť svojho podveliteľa Pekryho utŕžil na konci vyhratej bitky zase nezdar, zase mu v strážnickej bitke vypadla šabľa z ruky.

Po bitke dostal on, čo zvíťazil, pokarhanie, Pekry, čo víťazstvo zbabral, sa stal generálom. Ani to ho však neodradilo poznove tasiť meč. No s nikým sa už nespolčoval, bojoval na vlastnú päsť. A vždy zvíťazil.

Na široko-ďaleko maril plány cisárskych veliteľov svojimi dobrodružnými ťahmi. Nikdy netušili, skade mu čeliť, z ktorej strany sa proti nemu postaviť. 

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Nuž, taký bol príbeh tých, čo ľúbili, a toho, čo bol milovaný až na popravisko.

VANDAS, JIŘÍ - PO STOPÁCH STAROVĚKÉHO HORNICTVÍ

VANDAS, JIŘÍ

PO STOPÁCH STAROVĚKÉHO HORNICTVÍ

Příbram, 1989
1. vydanie, 100 výtlačkov

história, geológia
362 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 587 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

Výsledky hornické práce není možno posuzovat jen podle dochovaných artefaktů z důlní činnosti. Římané vybudovali a zanechali významná díla postavená hornickou prací. Roku 312 př.n.l. byl v Římě postaven vodovod 16 km dlouhý s podzemními tunely. Tato stavba byla mistrovským dílem zeměměřičů a nivelace.

Bylo vybudováno Emissarium Alkánského jezera, které mělo zabránit pravidelným záplavám Campanie a zlepšit využití vody.

Císař Claudius (cca 63 n.l.) nechal zbudovat Emissarium Fucinakého jezera. Když následkem vytrvalých lijáků nebo četných po sobě jdoucích mokrých let se zvýšily přítoky vod z Abruzských hor obklopujících jezero, stoupla hladina jezera, které nemělo přímý odtok a od sousední Garigliano (Liris), která ústila do zálivu u Gaeta, bylo odděleno 300 m vysokým, strmým hřbetem dnešního Moste Salviano, často o 10 až 12 m výše, takže místa na pobřeží položená opakovaně zaplavovalo a ničilo pilně obdělávané pruhy úrodné země.

K odstranění těchto havárii nařídil císař Claudius prohloubení jezera a nechal vykopat 5 700 m dlouhý odtokový kanál do Liris, jehož výška byla 3 m, šířka 1,8 se spádem 1,5 %o. Tím byla, jak prokazují stopy z římských městeček v okolí jezera, zmenšena jezerní plocha z 16 000 na 7 000 hektarů. Jak hlásí Sueton, na stavbě bylo zaměstnáno 30 OOO mužů plných 11 let.

K vyznačeni směru a odtěžováni materiálu bylo vyhloubeno 40 svislých šachet 80 až 122 m hlubokých a ještě větší počet úklonných šachtic se sklonem 16 až 20 °. Plinius (H.n. XXXVI 24) popisuje provoz na místě a v okolí. Sděluje, že voda byla zdvihána stroji a že všechno bylo prováděno v temnosti (při svitu lamp), "cum corrivatio aquarun egerétur e vertice machinis..., omniaque in tenebris fierent". Svislé šachty měly průřez 4,3 m2 (jako čtverec) a poskytovaly dostatečný prostor pro zavěšení olovnic.

Toto dílo v pořímském období zchátralo z větší části následkem nedostatočného průřezu, který poskytoval protékající vodě značnou plochu k narušování. Mimo to se poškodil vtok a uvnitř kanálu došlo k závalům. K opravě došlo až v létech 1862 - 1875.

Jistě horníci v římském období zanechali mnoho práce a tak nás musí nutně napadnout otázka, kdo byli ti, kteří tuto těžkou na náročnou práci vykonávali a jaké bylo jejich postavení. Za Římanů v počátečním období byli nasazováni jako pracovní personál (horníci a hutnici pracující v provozech) usedlí obyvatelé provincii "provincialis", kteří z poroby přešli tak do stavu poloviční svobody. Neměl-li být narušen provoz dolů anebo snížen zisk z jejich provozu, bylo toto opatření správy dolů nutné a jedině správné. Římané jako občané zemědělského státu dávali přednost zájmům zemědělství a na každou jinou činnost pohlíželi jako na méněcennou.

Takové opatření vidíme například v tom, že Vibius (dle Flora, epist. IV, 12) nutil Dalmatince, aby provozovali doly na zlato, dále v tom, že z provincii Dalmacia a Panonia byli přesídleni Pirustové do Dacie. Pro tento stav svědčí také v Britanii nalezené olověné tyčky s typickými domorodými jmény například Cea (ngis), Brig (antis), které na nich byly vytlačeny jako pečetní znaky.

Mezi těmito pracovníky, kteří byli usedli v příslušné provincii i horníky, kteří byli tam přesídleni nebo sami přišli, nacházíme v dolech také vojáky, i když jen občas. Tacitus (Annales XI, 20) říká například, že vojáci císaře Claudia si ve všech provinciích stěžuji, že byli nasazeni na kutací nebo průzkumné práce. Pod prokurátorem Juventiem pracoval nějaký "stratiotes" a nějaký G. Aurelius Demos, také voják, který se na místě zdržoval se 3 dětmi jako studnař. Ovšem vojáci jako i jiní podnikatelům daní k dispozici svobodni dělnici vykonávali

ŠTVRTECKÝ, ŠTEFAN - NÁŠ MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK

ŠTVRTECKÝ, ŠTEFAN

NÁŠ MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK

Smena, Bratislava, 1990
doslov Ján Felix
1. vydanie
ISBN 80-221-0103-6

história, životopisy,
310 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 478 g

tvrdá väzba

4,00 € stav: dobrý *gopal2*
3,00 € stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
*bib14* PREDANÉ

Dnes vari niet človeka, čo by nepoznal meno Milana Rastislava Štefánika. Vynorilo sa zo zabudnutia a opäť sa stalo symbolom. Aký však bol človek, čo sa za ním skrýval?

Odpoveď na túto otázku dá každému záujemcovi kniha slovenského historika Štefana Štvrteckého Náš Milan Rastislav Štefánik. Autor s precíznosťou vedca a so zanietením úprimného obdivovateľa sleduje Štefánikove osudy od kolísky po hrob. Priblíži čitateľovi jeho rodisko i rodinné zázemie, sprevádza ho na štúdiách v Prahe, kde po prvý raz Štefánik prenikol do intelektuálnych a umeleckých kruhov, sleduje jeho vedeckú dráhu v Paríži i na výpravách na Tahiti, v Turkestane či v Ekvádore. Štefánik postupne, už ako francúzsky občan, začne plniť popri vedeckej práci aj diplomatické úlohy. Tak preniká do sveta vysokej politiky, francúzskych mocenských záujmov. Nikdy však neprestáva myslieť na svoju vlasť, na Slovensko uväznené v Rakúsko-uhorskej monarchii. Spolu s T. G. Masarykom a E. Benešom sa stáva vedúcou osobnosťou zahraničného protihabsburského odboja. Ako vojenský letec sa aktívne zúčastňuje v bojoch prvej svetovej vojny, ktorú chápal ako východisko na získanie národnej samostatnosti.

Vojna sa skončila, Štefánik sa vracal do oslobodenej vlasti. Keď sa jeho noha dotkla rodnej hrudy, už o tom pravdepodobne nevedel. Letecké nešťastie na vojenskom letisku vo Vajnoroch ostalo doposiaľ nevyjasnené.

NEMÁME PRÁVO NAHRADZOVAŤ VÔĽU ĽUDU

Štefánik, ešte stále chorý, bol znepokojený od chvíle, keď sa oboznámil s obsahom Benešovho telegramu, so správami z tlače o utvorení dočasnej česko-slovenskej vlády so sídlom v Paríži a o jej vyhlásení „nezávislosti československého národa“. Toto vyhlásenie alebo deklarácia bolo uverejnené 18. októbra 1918 súčasne s Wilsonovou odmietavou odpoveďou adresovanou cisárovi Karolovi do Viedne na jeho žiadosť začať rokovania o podmienkach prímeria a mieru medzi Rakúsko-Uhorskom a vládami Dohody na základe štrnástich bodov prezidenta Wilsona z 8. januára 1918. Keďže mal Štefánik k deklarácii vážne výhrady, rozhodol sa svoje poznámky a pripomienky napísať. Svoje stanovisko začal formulovať už 30. októbra a 2. novembra poslal Masarykovi do Washingtonu a Benešovi do Paríža telegram. Čo vlastne obsahovala deklarácia, že vyvolala znepokojenie v diplomatických kruhoch a Štefánikove obavy z nepredvídaných následkov?

V deklarácii nezávislosti sa uvádzalo, že vo „vážnej chvíli, keď Hohenzollernovci ponúkali mier, aby zastavili víťazný postup spojeneckých armád a zabránili rozdeleniu Rakúsko-Uhorska a Turecka, a keď Habsburgovci sľubovali federalizáciu ríše a autonómiu nespokojným národom podrobeným ich vláde, Československú národnú radu uznali vlády Dohody aj jej spojenci za  ,dočasnú vládu československého štátu a národa' s plným súhlasom ,českých poslancov v Prahe zo 6. januára 1918'“. v deklarácii sa zdôrazňovalo historické a prirodzené právo porobených národov, habsburskej dynastii sa v nej upieralo právo ďalej vládnuť nad českými krajinami a žiadalo sa, aby Česi „boli spojení so svojimi bratmi zo Slovenska“, ktoré kedysi tvorilo súčasť spoločného štátu a pred päťdesiatimi rokmi, t. j. roku 1867 ho začlenili do „uhorského štátu Maďarov“. A napokon: „Preto týmto vyhlasujeme habsburskú dynastiu za nehodnú, aby viedla náš národ, a upierame jej akékoľvek právo vládnuť nad československou krajinou, ktorá, to tu teraz vyhlasujeme, bude odteraz slobodným a nezávislým ľudom a národom“.

S touto časťou deklarácie Štefánik plne súhlasil. Námietky mal tam, kde boli načrtnuté hlavné zásady budúcej „ústavy československého národa“. Tie Masaryk so svojimi spolupracovníkmi formuloval značne radikálne a potom ich uverejnil vo svojom, ale i v Benešovom a Štefánikovom mene.

Štefánik písal preto Masarykovi bez rozpakov a otvorene, že Benešova nóta zo 14. októbra o utvorení dočasnej česko-slovenskej vlády, ako aj deklarácia z 18. októbra „vyvolali tu dojem radikalizmu azda predčasného. Hovorilo sa tu dokonca o tom, že otriasli doterajšou predstavou spojencov o prenikavom zmysle českých politických vodcov pre skutočne vhodný okamih“. A údajne aj „české kruhy tieto neočakávané prejavy prekvapili a môžu vyvolať ťažkosti v armáde“. Preto Štefánik informoval Masaryka, že sa usiluje zmierniť jej účinok všade tam, kde to pokladá za nebezpečné, a Masaryka prosí o to isté. V Tokiu, kde sa nachádzal, nemohla pochopiteľne nevyvolať údiv a rozpaky napríklad formulácia, že „naša ústava sa postará o účinnú, rozumnú a spravodlivú vládu, ktorá vylúči akékoľvek osobitné výsady a znemožní triedne zákonodarstvo“. To bola naozaj z Masarykovej strany číročistá utópia, i keď dobre mienená. Uzákoniť takúto zásadu nebolo možné v žiadnom buržoáznodemokratickom, republikánskom, a ani v tom najdemokratickejšom režime. Preto sa nemohla realizovať, a ani sa nerealizovala v budúcom Československu. Aj na problém odluky cirkvi od štátu mal Štefánik iný názor ako Masaryk. Predovšetkým, „cirkvi jestvujú, ale štátu ešte niet“, tvrdil. A keď už bolo „nevyhnutné vyzdvihnúť tento chúlostivý bod“, tak „bolo by lepšie obmedziť sa na formuláciu, sloboda vyznania v štáte tiež oslobodenom od vždy protiprávneho zasahovania klerikalizmu“.

Štefánik, hoci agnostik, zrejme tak ako Masaryk i Beneš si hlboko vážil náboženské cítenie a presvedčenie slovenského ľudu bez ohľadu na príslušnosť k tej či onej cirkvi. Mal však výhrady voči Vatikánu, najmä voči jeho zahraničnej politike, a tým sa nikdy a nikde netajil. Neznášal najmä prepiate cirkevné politikárenie, pretože dovtedy bolo prakticky vždy a všade brzdou spoločenského pokroku. Bez výhrad neobišiel Štefánik ani otázku volebného práva žien, uvedenú v deklarácii a navrhovanú ako jednu z významných demokratických vymožeností budúcej ústavy. Preto sa vyjadril

........................................................................................................................

Súčasná klíma v česko-slovenskej spoločnosti na to poskytuje vhodné tvorivé možnosti aj dostatočne široký priestor.

KULKA, ERICH - ŽIDÉ V ČESKOSLOVENSKÉ SVOBODOVĚ ARMÁDĚ

KULKA, ERICH

ŽIDÉ V ČESKOSLOVENSKÉ SVOBODOVĚ ARMÁDĚ

Naše vojsko, Praha, 1990
doslov Toman Brod
prebal Václav Rytina
fotografie Erich Kulka
1. doplnené a rozšírené vydanie (predtým len 3x v exile), 9.200 výtlačkov
IDBN 80-206-0068-X

židovstvo, II. svetová vojna,história
400 s., 8 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 588 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: veľmi dobrý, prebal mierne pokrčený *priva*his*
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky *bib14*his*

Erich Kulka (Schön) se narodil 18. února 1911 ve Vsetíně na Moravě v rodině Vítězslava a Malvíny Schöno-vých jako nej starší z pěti dětí. Po ukončení středoškolských a odborných studií pracoval v dřevařském oboru na Valašsku a od roku 1937 řídil dřevozpracující podnik ve Vsetíně. Tam byl v červnu 1939 zatčen gestapem za protinacistickou činnost, vězněn a deportován: roku 1940 do Dachau, roku 1941 do Neuengamme a koncem října 1942 do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau.

Při zámečnické práci ve vězeňské údržbářské četě pozorně sledoval výstavbu a provoz selekční rampy a krematorií s plynovými komorami, v nichž byly vražděny statisíce vězňů deportovaných z evropských zemí okupovaných Němci.

Erich Kulka, člen české odbojové skupiny, navázal spojení s protektorátními totálně nasazenými dělníky v Osvětimi a posílal jejich prostřednictvím zprávy a dokumenty do Čech a na Moravu.

V průběhu evakuace osvětimských vězňů v lednu 1945 uprchl se svým dvanáctiletým synem Ottou z deportačního vlaku, projíždějícího Ostravou. Až do osvobození v květnu 1945 nacházeli pomoc u statečných, šlechetných přátel na Moravě. (Zachránci Václav Juráň, Karel Frýdl a Jan Tkadleček byli vyznamenáni státem Izrael dekrety a medailemi a na jejich počest byly zasazeny v jeruzalémském Lese spravedlivých stromky, o které pečuje Památník Yad Vashem. ) V úkrytu horské vesnice Liptál začal E. Kulka sepisovat své prožitky, práci pak dokončil se spoluvězněm Otou Krausem a společně publikovali roku 1946 v Praze pod názvem Továrna na smrt. V nacistických lágrech ztratil E. Kulka rodiče, sestry, desítky příbuzných a svou první manželku Elly. K uctění její památky přijali se synem její rodové jméno.

Po krátké účasti na práci komise pro identifikaci válečných zločinců se E. Kulka vrátil k práci v dřevařském podniku.

V roce 1947 se oženil se svou ovdovělou švagrovou Olgou a v roce 1948 se narodil jejich syn Tomáš. Po znárodnění podniku se odstěhoval s rodinou do Prahy, zde zastával místo ředitele exportního oddělení v dřevařské společnosti Ligna, odkud byl v období procesů se Slánským a dalšími propuštěn pro svůj židovský původ.

V rámci činnosti Svazu protifašistických bojovníků E. Kulka svědčil v zahraničí proti obžalovaným válečným zločincům v sedmi procesech, jejichž průběh komentoval; dále přednášel a publikoval. V období Pražského jara organizoval výchovné kursy a přednášel židovské mládeži: Tato činnost neušla pozornosti StB, která ji označila za přípravu sionistického spiknutí. Po varování přáteli se mu podařilo 22. srpna 1968 uniknout do Vídně, odkud odcestoval v listopadu roku 1968 s rodinou do Izraele. V jeruzalémském Ústavu Yad Vashem a v Institutu pro současné židovské dějiny na Hebrejské univerzitě pokračoval ve své badatelské a publicistické činnosti. Od roku 1970 spolupracoval s rozhlasem Svobodná Evropa, jehož prostřednictvím komentoval pravidelně do Československá zprávy o situaci v Izraeli a na Středním východě. Komunistický tisk a rozhlas reagovaly stupňující se antisemitskou a pomlouvačnou kampaní. Erich Kulka podal za podpory Charty 77 na šéfredaktory hanobících časopisů a nakladatelství žaloby, které československé soudy rozhodly po průtazích v jeho prospěch.

Erich Kulka byl zvolen čestným předsedou Výboru bývalých osvětimských vězňů v Izraeli, je zastupujícím předsedou Mezinárodní rady Židů z Československa se sídlem v Londýně a členem Mezinárodní rady Památníku a Institutu Yad Vashem v Jeruzalémě. V seznamu jeho publikovaných prací je zaregistrováno 11 knih, 12 příspěvků do encyklopedií a katalogů, 28 studií ve sbornících a vědeckých časopisech, 11 rozhlasových přednášek a 20 význačných článků a interview v zahraničních časopisech. Jako ocenění celoživotního díla udělila Spertus College of Judaica University v Chicagu v červnu 1988 Erichu Kulkovi čestný titul doctor honoris causa.

Z tábora jezdili Židé ve skupinách pod dozorem na práce, většinou na stavbu cest. Maďarští velitelé tábora se k Židům chovali surově. V říjnu 1939 většinu Židů propustili domů a König se musel v rodném městě hlásit dvakrát týdně na policii.

V květnu 1940 Königa povolali do židovského pracovního tábora v Užhorodě spolu s 250 Židy, politicky nespolehlivými. Do tábora jezdili četníci a policie, aby některé vězně vyslýchali. Krátce po vypuknutí sovětsko--německé války byl tábor v Užhorodě zlikvidován a celá pracovní brigáda poslána na Ukrajinu, kde ji přidělili k maďarské vojenské jednotce. Ve frontovém pásmu těžce pracovali, často i v noci, hlavně na budování krytů a zákopů. Dozor střídavě prováděli Maďaři nebo Němci, kteří se předbíhali v surovostech vůči Židům. "Kdo v práci povolil, byl strážnými zbit, kdo vysílením padl, byl na místě zastřelen."

König se později pokusil o útěk, byl však po dvou dnech dopaden a poslán do trestního tábora v Puchově ve Voroněžské oblasti. Nejdříve však musel vytrpět trest: „Pověsili mě na dvě hodiny za ruce na sloup. Když jsem po chvíli ztratil vědomí, odvázali mě a bili. Jakmile jsem nabyl vědomí, pověsili mě znovu.“

Po porážce maďarské armády na Donu začal zmatený ústup, kterého König i se svými druhy využil a ukryli se ve sklepě domu. Tehdy však zbývalo z původních 250 členů brigády jen osm mužů. Ti se následující den vzdali Rusům, kteří Puchov obsadili. S Königem se tehdy zachránil i jeho krajan David Rotman.

Z pracovního tábora Abaujszántó odvezli na jaře 1942 asi 200 „politicky nespolehlivých“ židovských vojáků z Podkarpatské Rusi k pluku do Běloruska.

Po příchodu transportu přečetl důstojník jména 80 „rudých“, z kterých zřídil trestní oddíl. Kromě jiných těžkých a nebezpečných prací se Židé z trestního oddílu střídali v nošení munice nechráněným úsekem do předsunutých palebných postavení. Denně bylo střídavě osm mužů eskortováno polními četníky. Téměř vždy některý padl nebo byl těžce raněn. Prvním mrtvým byl Parlman ze Sevljuše. Do trestního oddílu zařadili i medika Michaela Leboviče. Dostal rozkaz odebrat se na předsunutou linii, kde Rusové právě útočili a měl tam očkovat maďarské vojáky. Cestou objevil Lebovič i jeho druhové betonový bunkr, kde se ukryli a vyčkali, až se k nim útočící sovětští vojáci přiblížili. „Slyšeli jsme ruské povely ,Rubaj!‘ a viděli jsme, jak Maďaři v panice prchají . . .“ Když Rusové přišli k bunkru, kde se „rudí“ Židé ukrývali, postavili na strop kulomet a do bunkru vhodili granát. Z trestního oddílu přežilo jen 20, Rusové je vzali k výslechu a po několika dnech je poslali do tábora válečných zajatců v Davidovce.

Pracovní oddíl, ve kterém sloužil Alexander Mašek, dojel po 12 dnech na ukrajinskou frontu na Donu. Byli přiděleni útvaru maďarských ženistů a museli kopat ve zmrzlé půdě celý den kryty pro vojáky a prostory pro skladiště při hladu, ve špíně, nemocní bez léků a lékaře. Funkci saniťáka zastával medik Elovič, který byl ve třetím semestru studií po německé okupaci okamžitě vykázán z Prahy jako Podkarpatský Rus. Elovič dělal, co mohl, ale i on podlehl nákaze tyfu a brzy zemřel. Za měsíc zůstalo z 200 mužů jen 30. Země byla tak zmrzlá, že na pohřbení nebylo pomyšlení a mrtvoly se ukládaly na hromady do hranic. Na prosby vojáků o úlevu v práci, o jídlo a léky maďarský velitel ženistů odpověděl: ,,Co si myslíte, vy svině židovské, že jsme vás sem dovezli, abyste se vrátili? Ani jeden z vás nesmí domů!“ Mašek se udržel tím, že velitel jeho útvaru souhlasil, aby si zařídil u jednotky malou dílnu na opravu rozbité obuvi.

Po bitvě u Stalingradu Němci i Maďaři ustupovali na celé linii. Maďarská vojska ve zmatku zanechávala na frontě nejen zbraně, ale i auta a skladiště s proviantem. Mašek a jeho druhové, předstíraje přípravy k ústupu, se zásobili potravinami, ukryli se v bunkru, aby vyčkali příchodu Rusů. ,,Po dvou dnech jsme zpozorovali blížící se ruskou hlídku na lyžích. Vyšel jsem před bunkr s bílým šátkem a řekl jsem rusky, že jsme Čechoslováci, kteří prchají od Maďarů. Mezitím přišly další ruské jednotky. A s nimi přišli i židovští důstojníci, kteří hovořili jidiš, vyslechli nás a slíbili, že nás týlové jednotky vezmou s sebou."

Když přijel na frontu židovský pracovní oddíl, v němž sloužil Zeew Pinkasovič, nařídili maďarští velitelé, aby se všichni svlékli donaha a vyložili před sebe všechny cenné věci a peníze. Potom následovala přísná osobní prohlídka. Pokud u někoho našli ještě nějakou cennost, na místě ho zastřelili. Oddíl pak poslali k Michalovce, kde vyprošťovali z hlubokého sněhu německá vozidla. Němečtí řidiči, když se uvolnilo vozidlo, úmyslně vjížděli do pracovní kolony a tak usmrtili asi třicet Židů a mnoho dalších zranili. Na místo sice přijela maďarská zdravotní hlídka s německým lékařem, ale ten se každého ptal, je-li Žid, nebo Maďar; poraněné Židy pak nedovolil ošetřit. Někteří ze zraněných našli později pomoc u ruských venkovanů. V jiném případě přidělili židovský pracovní oddíl maďarským ženistům, kteří Židy honili z místa na místo, aby kopali na nebezpečných místech kryty pro maďarské vojáky. Když přišel rozkaz postupovat na Belgorod, stráže střílely cestou vysílené Židy. Jejich druhům pak ani nedovolili mrtvé pochovat. 

Na Ukrajině obsadili Maďaři sovětský kolchoz Dobrobič a ubytovali v jeho stájích a kůlnách 200 mužů židovského pracovního oddílu. Když se fronta hroutila, vojáci zapálili v noci stáje, kde Židé spali, objekty obstoupili a stříleli z kulometů na ty, kteří se pokoušeli z hořícího pekla uniknout. Jen několika málo jedincům se podařilo zachránit život; jedním z nich byl i Alexander Klein, neboť zamotán do mokré deky, upadl a Maďaři ho považovali za mrtvého.

Také z pracovního tábora v Šarišském Potoku poslali na podzim 1942 na