KULKA, ERICH - ŽIDÉ V ČESKOSLOVENSKÉ SVOBODOVĚ ARMÁDĚ

KULKA, ERICH

ŽIDÉ V ČESKOSLOVENSKÉ SVOBODOVĚ ARMÁDĚ

Naše vojsko, Praha, 1990
doslov Toman Brod
prebal Václav Rytina
fotografie Erich Kulka
1. doplnené a rozšírené vydanie (predtým len 3x v exile), 9.200 výtlačkov
IDBN 80-206-0068-X

židovstvo, II. svetová vojna,história
400 s., 8 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 588 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: veľmi dobrý, prebal mierne pokrčený *priva*his*
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky *bib14*his*

Erich Kulka (Schön) se narodil 18. února 1911 ve Vsetíně na Moravě v rodině Vítězslava a Malvíny Schöno-vých jako nej starší z pěti dětí. Po ukončení středoškolských a odborných studií pracoval v dřevařském oboru na Valašsku a od roku 1937 řídil dřevozpracující podnik ve Vsetíně. Tam byl v červnu 1939 zatčen gestapem za protinacistickou činnost, vězněn a deportován: roku 1940 do Dachau, roku 1941 do Neuengamme a koncem října 1942 do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau.

Při zámečnické práci ve vězeňské údržbářské četě pozorně sledoval výstavbu a provoz selekční rampy a krematorií s plynovými komorami, v nichž byly vražděny statisíce vězňů deportovaných z evropských zemí okupovaných Němci.

Erich Kulka, člen české odbojové skupiny, navázal spojení s protektorátními totálně nasazenými dělníky v Osvětimi a posílal jejich prostřednictvím zprávy a dokumenty do Čech a na Moravu.

V průběhu evakuace osvětimských vězňů v lednu 1945 uprchl se svým dvanáctiletým synem Ottou z deportačního vlaku, projíždějícího Ostravou. Až do osvobození v květnu 1945 nacházeli pomoc u statečných, šlechetných přátel na Moravě. (Zachránci Václav Juráň, Karel Frýdl a Jan Tkadleček byli vyznamenáni státem Izrael dekrety a medailemi a na jejich počest byly zasazeny v jeruzalémském Lese spravedlivých stromky, o které pečuje Památník Yad Vashem. ) V úkrytu horské vesnice Liptál začal E. Kulka sepisovat své prožitky, práci pak dokončil se spoluvězněm Otou Krausem a společně publikovali roku 1946 v Praze pod názvem Továrna na smrt. V nacistických lágrech ztratil E. Kulka rodiče, sestry, desítky příbuzných a svou první manželku Elly. K uctění její památky přijali se synem její rodové jméno.

Po krátké účasti na práci komise pro identifikaci válečných zločinců se E. Kulka vrátil k práci v dřevařském podniku.

V roce 1947 se oženil se svou ovdovělou švagrovou Olgou a v roce 1948 se narodil jejich syn Tomáš. Po znárodnění podniku se odstěhoval s rodinou do Prahy, zde zastával místo ředitele exportního oddělení v dřevařské společnosti Ligna, odkud byl v období procesů se Slánským a dalšími propuštěn pro svůj židovský původ.

V rámci činnosti Svazu protifašistických bojovníků E. Kulka svědčil v zahraničí proti obžalovaným válečným zločincům v sedmi procesech, jejichž průběh komentoval; dále přednášel a publikoval. V období Pražského jara organizoval výchovné kursy a přednášel židovské mládeži: Tato činnost neušla pozornosti StB, která ji označila za přípravu sionistického spiknutí. Po varování přáteli se mu podařilo 22. srpna 1968 uniknout do Vídně, odkud odcestoval v listopadu roku 1968 s rodinou do Izraele. V jeruzalémském Ústavu Yad Vashem a v Institutu pro současné židovské dějiny na Hebrejské univerzitě pokračoval ve své badatelské a publicistické činnosti. Od roku 1970 spolupracoval s rozhlasem Svobodná Evropa, jehož prostřednictvím komentoval pravidelně do Československá zprávy o situaci v Izraeli a na Středním východě. Komunistický tisk a rozhlas reagovaly stupňující se antisemitskou a pomlouvačnou kampaní. Erich Kulka podal za podpory Charty 77 na šéfredaktory hanobících časopisů a nakladatelství žaloby, které československé soudy rozhodly po průtazích v jeho prospěch.

Erich Kulka byl zvolen čestným předsedou Výboru bývalých osvětimských vězňů v Izraeli, je zastupujícím předsedou Mezinárodní rady Židů z Československa se sídlem v Londýně a členem Mezinárodní rady Památníku a Institutu Yad Vashem v Jeruzalémě. V seznamu jeho publikovaných prací je zaregistrováno 11 knih, 12 příspěvků do encyklopedií a katalogů, 28 studií ve sbornících a vědeckých časopisech, 11 rozhlasových přednášek a 20 význačných článků a interview v zahraničních časopisech. Jako ocenění celoživotního díla udělila Spertus College of Judaica University v Chicagu v červnu 1988 Erichu Kulkovi čestný titul doctor honoris causa.

Z tábora jezdili Židé ve skupinách pod dozorem na práce, většinou na stavbu cest. Maďarští velitelé tábora se k Židům chovali surově. V říjnu 1939 většinu Židů propustili domů a König se musel v rodném městě hlásit dvakrát týdně na policii.

V květnu 1940 Königa povolali do židovského pracovního tábora v Užhorodě spolu s 250 Židy, politicky nespolehlivými. Do tábora jezdili četníci a policie, aby některé vězně vyslýchali. Krátce po vypuknutí sovětsko--německé války byl tábor v Užhorodě zlikvidován a celá pracovní brigáda poslána na Ukrajinu, kde ji přidělili k maďarské vojenské jednotce. Ve frontovém pásmu těžce pracovali, často i v noci, hlavně na budování krytů a zákopů. Dozor střídavě prováděli Maďaři nebo Němci, kteří se předbíhali v surovostech vůči Židům. "Kdo v práci povolil, byl strážnými zbit, kdo vysílením padl, byl na místě zastřelen."

König se později pokusil o útěk, byl však po dvou dnech dopaden a poslán do trestního tábora v Puchově ve Voroněžské oblasti. Nejdříve však musel vytrpět trest: „Pověsili mě na dvě hodiny za ruce na sloup. Když jsem po chvíli ztratil vědomí, odvázali mě a bili. Jakmile jsem nabyl vědomí, pověsili mě znovu.“

Po porážce maďarské armády na Donu začal zmatený ústup, kterého König i se svými druhy využil a ukryli se ve sklepě domu. Tehdy však zbývalo z původních 250 členů brigády jen osm mužů. Ti se následující den vzdali Rusům, kteří Puchov obsadili. S Königem se tehdy zachránil i jeho krajan David Rotman.

Z pracovního tábora Abaujszántó odvezli na jaře 1942 asi 200 „politicky nespolehlivých“ židovských vojáků z Podkarpatské Rusi k pluku do Běloruska.

Po příchodu transportu přečetl důstojník jména 80 „rudých“, z kterých zřídil trestní oddíl. Kromě jiných těžkých a nebezpečných prací se Židé z trestního oddílu střídali v nošení munice nechráněným úsekem do předsunutých palebných postavení. Denně bylo střídavě osm mužů eskortováno polními četníky. Téměř vždy některý padl nebo byl těžce raněn. Prvním mrtvým byl Parlman ze Sevljuše. Do trestního oddílu zařadili i medika Michaela Leboviče. Dostal rozkaz odebrat se na předsunutou linii, kde Rusové právě útočili a měl tam očkovat maďarské vojáky. Cestou objevil Lebovič i jeho druhové betonový bunkr, kde se ukryli a vyčkali, až se k nim útočící sovětští vojáci přiblížili. „Slyšeli jsme ruské povely ,Rubaj!‘ a viděli jsme, jak Maďaři v panice prchají . . .“ Když Rusové přišli k bunkru, kde se „rudí“ Židé ukrývali, postavili na strop kulomet a do bunkru vhodili granát. Z trestního oddílu přežilo jen 20, Rusové je vzali k výslechu a po několika dnech je poslali do tábora válečných zajatců v Davidovce.

Pracovní oddíl, ve kterém sloužil Alexander Mašek, dojel po 12 dnech na ukrajinskou frontu na Donu. Byli přiděleni útvaru maďarských ženistů a museli kopat ve zmrzlé půdě celý den kryty pro vojáky a prostory pro skladiště při hladu, ve špíně, nemocní bez léků a lékaře. Funkci saniťáka zastával medik Elovič, který byl ve třetím semestru studií po německé okupaci okamžitě vykázán z Prahy jako Podkarpatský Rus. Elovič dělal, co mohl, ale i on podlehl nákaze tyfu a brzy zemřel. Za měsíc zůstalo z 200 mužů jen 30. Země byla tak zmrzlá, že na pohřbení nebylo pomyšlení a mrtvoly se ukládaly na hromady do hranic. Na prosby vojáků o úlevu v práci, o jídlo a léky maďarský velitel ženistů odpověděl: ,,Co si myslíte, vy svině židovské, že jsme vás sem dovezli, abyste se vrátili? Ani jeden z vás nesmí domů!“ Mašek se udržel tím, že velitel jeho útvaru souhlasil, aby si zařídil u jednotky malou dílnu na opravu rozbité obuvi.

Po bitvě u Stalingradu Němci i Maďaři ustupovali na celé linii. Maďarská vojska ve zmatku zanechávala na frontě nejen zbraně, ale i auta a skladiště s proviantem. Mašek a jeho druhové, předstíraje přípravy k ústupu, se zásobili potravinami, ukryli se v bunkru, aby vyčkali příchodu Rusů. ,,Po dvou dnech jsme zpozorovali blížící se ruskou hlídku na lyžích. Vyšel jsem před bunkr s bílým šátkem a řekl jsem rusky, že jsme Čechoslováci, kteří prchají od Maďarů. Mezitím přišly další ruské jednotky. A s nimi přišli i židovští důstojníci, kteří hovořili jidiš, vyslechli nás a slíbili, že nás týlové jednotky vezmou s sebou."

Když přijel na frontu židovský pracovní oddíl, v němž sloužil Zeew Pinkasovič, nařídili maďarští velitelé, aby se všichni svlékli donaha a vyložili před sebe všechny cenné věci a peníze. Potom následovala přísná osobní prohlídka. Pokud u někoho našli ještě nějakou cennost, na místě ho zastřelili. Oddíl pak poslali k Michalovce, kde vyprošťovali z hlubokého sněhu německá vozidla. Němečtí řidiči, když se uvolnilo vozidlo, úmyslně vjížděli do pracovní kolony a tak usmrtili asi třicet Židů a mnoho dalších zranili. Na místo sice přijela maďarská zdravotní hlídka s německým lékařem, ale ten se každého ptal, je-li Žid, nebo Maďar; poraněné Židy pak nedovolil ošetřit. Někteří ze zraněných našli později pomoc u ruských venkovanů. V jiném případě přidělili židovský pracovní oddíl maďarským ženistům, kteří Židy honili z místa na místo, aby kopali na nebezpečných místech kryty pro maďarské vojáky. Když přišel rozkaz postupovat na Belgorod, stráže střílely cestou vysílené Židy. Jejich druhům pak ani nedovolili mrtvé pochovat. 

Na Ukrajině obsadili Maďaři sovětský kolchoz Dobrobič a ubytovali v jeho stájích a kůlnách 200 mužů židovského pracovního oddílu. Když se fronta hroutila, vojáci zapálili v noci stáje, kde Židé spali, objekty obstoupili a stříleli z kulometů na ty, kteří se pokoušeli z hořícího pekla uniknout. Jen několika málo jedincům se podařilo zachránit život; jedním z nich byl i Alexander Klein, neboť zamotán do mokré deky, upadl a Maďaři ho považovali za mrtvého.

Také z pracovního tábora v Šarišském Potoku poslali na podzim 1942 na

LEVI, VLADIMIR - PROBLEMATICKÉ DÍTĚ

LEVI, VLADIMIR

PROBLEMATICKÉ DÍTĚ
aneb Umění být druhým
(Nestandardnyj rebjonok - Iskusstvo byť drugim)

Lidové nakladatelství, Praha, 1990
preklad Petr Kaška
prebásnila Helena Franková
doslov Jana Nováčková
obálka Michal Burda
ilustrácie Miloslav Jágr
1. vydanie, 26.000 výtlačkov
ISBN 80-7022-086-4

psychológia, pedagogika, rodina, výchova,
240 s., čeština
hmotnosť: 436 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,30 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

Jak nestát v cestě fyzickému a duševnímu zdraví dítěte,o smyslu dětství, o některých příčinách dětské osamělosti, o obtížných rodičích, proč se děti někdy nudí. To a na další otázky v knize autor odpovídá.

Předkládám vám několik variant z x možných a jednotlivá řešení závisejí na věku, charakteru, zkušenosti, na momentální situaci.

„Tys tomu dal, podívej se, kolik je hodin. A jak mně se chce spát. (Tobě ne?)"

„Spěte, hračky, spěte ... Hajej dadej ..."

„Včera (předevčírem) jsi touhle dobou viděl už DRUHÝ ZAJÍMAVÝ SEN!"

„Poslouchej, ty jseš chlapík. Dneska se ti chce v V PRAVÝ ČAS spát, koukej, jak se ti zavírá pravé oko ..."

„Zase jsem zapomněl ... Jak se vlatně řekne anglicky dobrou noc? Aha, good night. We shall go to sleep — je to tak dobře?"

„VEČERKA." (Neosobní stručný povel bez použití slovesa v rozkazovacím způsobu je dobrá forma působení na dítě, zvláště pro vznětlivé starší děti; když se vysloví klidně, rozhodně a nenuceně, ztlumí se podvědomá urážlivost imperativu.)

A nakonec prosté řešeni:

„Dobrou noc." (Může to být i s úsměvem. Můžeme dát dítěti i pusu.)

Je některá z těchto variant spolehlivá? Ne, ani jedna! Ale je dobré to, že jich je hodně, je zajímavé, že vůbec existují.

Vždycky se nějaká řešení najdou.

Určitě jste si stejně jako já nejednou všimli jedné mrzuté zvláštnosti: darujete mu (jí) knížku, nádhernou, vzácnou, strašně zajímavou a strašně užitečnou:

„TU MÁŠ. JE TO MOC ZAJÍMAVÉ, URČITÉ SI TO PŘEČTI."

„Dobře, díky. Přečtu si to."

A nečte ji.

„Tak přečet sis ji ?"

„Ještě ne, nestihl jsem to. Přečtu si ji. Určitě.“

Zas ji nečte. Chystá se, poctivě se chystá, ale co se dá dělat ... Louská kdejaký blábol, JENOM NE TOHLE. A nejhorší je asi to, že stejnou knížku, kterou mu nedbale doporučí nějaký Genka se slovy „ujde to", přelouskne od začátku do konce jako nic!

Příčiny snad nemusím ani vysvětlovat. Stačí si připomenout seznamy povinné školní četby ...

Je dobře známo, že z písničky se těžko vyhazují slova a muzika pak teprv ne. Naivně se domníváme, že slova, která adresujeme dítěti (včetně těch starších), jsou přijímána ve stejném významu, 

jaký jim přikládáme my. Ano, co se musí, musí se, co je žádoucí, je žádoucí, co se nesmí, nesmí se ... Jenže my vůbec neslyšíme písničky našeho podvědomí, ani hudbu, zdaleka ne vždy libozvučnou, do níž si to všechno promění podvědomí vnímajícího dítěte.

Tady ji máte, tu hudbu.

„ACH, jak jsi slabý a nezralý, jak jsi malý a hloupý. “

„NO NE, ty jsi líný a nepořádný, zapomnětlivý, zbytečný, neodpovědný a nečestný!"

„JEJEJ, ty nejsi vůbec nic, nic neumíš!"

„PCHÁ, do pořádného člověka máš ještě daleko!"

„HELE, ty jsi na mně ještě závislý, nemůžeš mít svůj názor a prosazovat vlastní rozhodnutí, já tě řídím a ty jsi jenom hovádko bez vůle!"

„JÚ, jaký ty jsi nepředstavitelný blázen!"

„Hudry hudry..."

„Co je to za nesmysl, co je to za blábol? Nic takového mě ani ve snu nenapadlo!"

Správně, nic takového. (Připusťme, že nic takového.) Jenže KTOMU DOJDE při vašem invariantním, nabiflovaném chování, TOHLE SE STANE, když se neposloucháme uchem někoho jiného, když se nedíváme nikdy cizíma očima, když necítíme cizími smysly.

Tak se stane, že to nejnutnější a nejužitečnější — vlastně i nejvyšší a nejhezčí! — spojujeme DÍTĚTI s peklem, s pocitem vlastní méněcennosti a viny, s úzkostí a zlostí, s nudou a nemilovaností. Tak v zárodku ubíjíme i jeho touhu po pravdě i potřebu sebezdokonalování.

PROČ DĚLÁM STÁLE TUTÉŽ CHYBU? Přinejmenším pětkrát denně se přistihuju, že ve styku s dětmi i dospělými pokračuju vesele ve svých „hudry hudry" — a kolikrát se ještě přistihnu?

Setrvačnost stereotypů, setrvačnost napodobování, včetně napodobování sebe sama. Setrvačnost netrpělivosti a nedůvěry. Setrvačnost duševní tuposti a netvůrčího stavu, k čemuž přispívá zase řada dalších příčin ...

JAK SE DĚTI ZLEPŠUJÍ. Teď se asi divíte, jak je možné to, že většina dětí dokáže vyrůst ve víceméně normální dospělé.

Já se tomu taky divím, i když otázka normality u dospělých by vyžadovala zase zvláštní pojednání.

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ještě je brzy...

HILL, NAPOELON - MYŠLENÍM K BOHATSTVÍ

HILL, NAPOELON

MYŠLENÍM K BOHATSTVÍ
(Think and Grow Rich)

Pragma, Praha, 1990
preklad Vladimíra Žáková
obálka Luboš Jíra
ISBN 80-85213-00-1

psychológia, motivácia,
208 s., čeština
hmotnosť: 227 g

mäkká väzba

2,50 € stav: dobrý *psy*

PREDANÉ stav: dobrý *alzfi*psy*
PREDANÉ stav: rozpadnutá väzba, knižničné pečiatky*bib14*

První vydání amerického bestselleru. Kniha nás naučí rozvíjet všechny dobré vlastnosti jako je vůle, rozhodnost, vytrvalost a pevný charakter. Je to návod na bohatství nejenom materiální, ale především bohatství vnitřní. Poukazuje na naše skryté kvality, na náš talent a podává návod, jak ho využít. Dozvíte se, jak si vytvořit správný okruh spolupracovníků, jak podnikat, jak začít, jak vytrvalostí dovést své záměry k úspěšnému konci. Všechno materiální má začátek v myšlence, to je základní idea této knihy od Napoleona Hilla.

V této knize najdete tajemství, jak vydělat peníze. Může to změnit váš život. MYŠLENÍM K BOHATSTVÍ vychází z autorova slavného PRINCIPU ÚSPĚCHU. Zahrnuje moudrost, ke které dospěli bohatí a úspěšní lidé. Kniha byla inspirována magickou poučkou Andrewa Carnegieho. Carnegie odhalil tajemství svého úspěchu několika mladým mužům, kteří se díky tomu dopracovali velkého bohatství. Tato kniha vás naučí tomuto tajemství — i tajemství jiných velkých lidí. Ukáže vám nejenom CO DĚLAT, ale i JAK TO DĚLAT. Pokud se naučíte uplatňovat jednoduché základní techniky, ovládnete tajemství opravdového a trvalého úspěchu.

BUDETE MÍT VŠE, CO JSTE SI V ŽIVOTĚ PŘÁLI.

LONDON, JACK - Z DOBY PRAEADAMITŮ

LONDON, JACK

Z DOBY PRAEADAMITŮ

B. Kočí, Praha, 1923
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (28)
preklad Karel Weinfurter

beletria, novela
128 s., čeština
hmotnosť: 140 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-6-6*

»Rudé Oko« náhle ustal ve svém bubnování na hruď a skřípání zuby. Velikými skoky se rychle přenesl přes plovoucí klády, aby se dostal na břeh. A ihned se proměnila veselost obou přátel v ustrnutí. Nebylo totiž zvykem »Rudého Oka« vzdáti se tak snadno své pomsty. Proto oba mladíci čekali ustrašeni a s chvěním věcí budoucích a při tom jim nenapadlo, aby se ihned veslováním vzdálili. Velkými skoky vrátil se »Rudé Oko« brzy přes naplavené dříví a v mocné tlapě držel plno kulatých, vodou omletých oblázků. Mladíci byli rádi, že nenalezl větších střel, neboť byli od něho vzdáleni sotva na sedm metrů. Kamenem, vážícím několik kilogramů, byl by je jistě usmrtil.

I tyto malé oblázky byly však dosti nebezpečné. A již zahvízdl jeden kámen nad jejich hlavami. Mladíci se sehnuli a veslovali rychle dále. A zase zafičel jiný oblázek. »Svislé Ucho« vykřikl. Střela ho zasáhla mezi rameny. Ihned také obdržel »Velký Zub« ránu a oznámil to zavytím. Na štěstí byla zásoba střeliva »Rudého Oka« záhy vyčerpána, takže musil běžeti ke křemeništi, aby si nasbíral kamenů nových. Tím však nabyli mladíci času, takže mohli odveslovati dále.

A takovým způsobem se pomalu vzdálili z jeho dostřelu. Přes to však házel po nich živě kamením dále a vracel se často, aby si přinesl nového střeliva. Venku, uprostřed potoka, byl slabý proud. Ve svém rozčilení nepozorovali mladíci, že jsou zaháněni k veliké řece, spíše ještě sami veslovali oním směrem. Jejich nepřítel běžel podél pobřeží zároveň s nimi. Konečně nalezl také větší kameny, jimiž mohl mnohem dále dohoditi. Tři kilogramy těžký kámen zasáhl kmen, těsně vedle »Velkého Zuba«. Náraz byl tak mocný, že hrst malých třísek se zabodla jako žhavé jehly do mladíkovy nohy. Kdyby byl tento kámen zasáhl svůj cíl, byl by mladík na místě mrtev.

Teď však byli uchopeni říčním proudem. Veslovali k němu tak zoufale, že toho ani nepozorovali. Prvý to zpozoroval »Rudé Oko«. Jeho vítězné řvaní upozornilo tam mladíky na jejich postavení. Tam, kde okraj proudu se spojoval s vodou potoka, bylo několik vírů a malých prohlubní. Nemotorné kmeny byly jimi uchopeny a točily se pak divoce v kruzích. Mladíci přestali veslovati a měli mnoho práce, aby udrželi oba kmeny vedle sebe. Mezitím pokračoval »Rudé Oko« ve svém bombardování. Kusy skály padaly kolem nich do vody, postřikovaly je od hlavy k patě a ohrožovaly je smrtí. A při tom vyl netvor v divoké radosti a jásal nad zkázou, jež jim dojista hrozila.

Hlavní řeka zatáčela se však ostře právě na místě, kde se do ní potok vléval, tak že vlastní její proud směřoval k protějšímu břehu. Tento severní břeh se proto mladíkům rychle přibližoval, jak byli hnáni po proudu. Alespoň je tato zatáčka odnášela z dostřelu pronásledovatele. Konečně ho viděli v dálce na úzkém, do vody vybíhajícím jazyku. Tam poskakoval sem a tam a vítězně vyl.

Mladíci nemohli tou dobou učiniti nic jiného, než pevně přidržovati kmeny k sobě. Odevzdali se již svému osudu a očekávali svůj konec, když znenáhla pozorovali, jako by se jim severní břeh mnohem více přiblížil. Záhy byl již jenom asi třicet metrů vzdálen. Počali k němu veslovati s radostí. Náhodou se zde zatáčel proud obloukem na jih. Podařilo se jim namáhavým veslováním přeplouti proud právě tam, kde byl nejužší a nejdravější, a nežli to zpozorovali, byli již mimo proud a hnáni slabým vírem.

S mírným otáčením byly hnány kmeny ku břehu a velmi brzy se dotekly pobřežního písku. Přátelé vylezli na břeh. Kmeny, jež byly zbaveny svého zatížení, byly vírem zase uchopeny a neseny po proudu. Mladici

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Velký Zub se odplížil tiše a spokojeně do své tajné jeskyně a žil pak šťastně a nerušeně v kruhu své rodiny.

LONDON, JACK - LÁSKA K ŽIVOTU A JINÉ POVÍDKY

LONDON, JACK

LÁSKA K ŽIVOTU A JINÉ POVÍDKY
PĚSTITEL ŽALUDŮ

B. Kočí, Praha, 1925
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (71)
preklad L. F.

beletria, próza krátka, poviedky,
86 s. + 58 s., čeština
hmotnosť: 150 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-6-6*

poviedky : Hnědý vlk * Láska k životu  * Negore, zbabělec * Vypravování o Keeshovi * Způsob bílého muže

»Když Yamikan je v této zemi, kde není sněhu,« pokračoval starý Ebbits, »je přiveden do velikého domu, kde mnoho lidí mnoho mluví. Dlouho mluví ti lidé. A také mnoho otázek kladou Yamikanovi. Pak konečně řeknou Yamikanovi, že nebude míti žádných nepříjemností. Yamikan nerozumí, neboť neměl nikdy žádných nepříjemností. Po celou tu dobu dali mu teplé místo k přespání a hojnost jídla.

»Ale potom dají mu ještě více jídla a dají mu peníze a provádějí ho po mnoha místech v zemi bílého muže a vidí mnoho podivných věcí, jimž nemůže porozuměti Ebbits, jenž je starým mužem a necestoval daleko. Po dvou letech Yamikan vrátí se do této vesnice a je náčelníkem a velmi moudrým až zemře.

»Ale dříve než zemře, mnohokráte sedává u mého ohně a vypráví o podivných věcech, jež uviděl. A Bidarshik, jenž je mým synem, sedí u ohně a naslouchá; a jeho oči jsou široce otevřené a veliké nad věcmi, jež slyší. Jedné noci, když Yamikan odešel domů, Bidarshik vstane tak veliký a udeří se pěstí v prsa a řekne: „Až budu mužem, budu putovati do dalekých míst, ba až do země, kde není sněhu, a uvidím všechny věci sám.“«

»Bidarshik vždycky putoval do dalekých míst,« přerušila jej Zilla hrdě.

»Je pravda,« přisvědčil Ebbits vážně. »A vždycky se vrátil, aby usedl k ohni a hladověl po ještě jiných a neznámých dalekých místech.«

»A vždycky myslel na slané jezero tak veliké jako obloha a na zem pod sluncem, kde není sněhu,« připomenula Zilla.

»A vždycky říkal: „Až budu míti plnou sílu muže, půjdu a přesvědčím se sám, zda-li vypravování Yamikanovo je pravdivé,“« řekl Ebbits.

»Nemohl však dostati se do země bílého muže,« řekla Zilla.

»Což nešel k slanému jezeru, jež je veliké jako obloha?« poznamenal Ebbits.

»Ale pak nemohl přeplouti slané jezero,« řekla Zilla.

»Leda v ohnivém korábu bílého muže, jenž je ze železa a větší než dvacet parníků na Yukonu,« řekl Ebbits. Utrhl se na Zillu, jejíž rty opět připravovaly se promluviti a donutil ji k mlčení. »Ale bílý muž nedovolil mu překročiti slané jezero v ohnivém korábu a on se vrátil, aby usedl k ohni a hladověl po zemi pod sluncem, kde není sněhu.«

»Ale na slaném jezeru uviděl ohnivý koráb ze železa, jenž se nepotopil,« zvolala Zilla, nezkrotitelná.

»Ach,« řekl Ebbits, »a on viděl, že Yamikan mluvil pravdu o věcech, jež uviděl. Ale nebylo možnosti pro Bidarshika, aby putoval do země bílého muže pod sluncem a rozmrzel se a roztrpčil jako starý muž a nevzdálil se už od krbu. Neodešel už, aby lovil maso —«

»A nejedl už masa, jež mu bylo podáno,« přerušila ho Zilla. »Zavrtěl hlavou a říkal: „Chtěl bych jen jisti pokrm bílého muže a ztloustnouti po způsobu Yamikanově.“«

»A nejedl už masa,« pokračoval Ebbits. »A nemoc Bidarshikova přešla ve velikou nemoc, až jsem myslel, že zemře. Nebyla to nemoc těla, ale hlavy. Byla to nemoc touhy. Já, Ebbits, jenž jsem jeho otcem, mnoho jsem přemýšlel. Nemám více synů a nechci, aby Bidarshik zemřel. Je to nemoc hlavy a je jediný způsob ji vyléčiti. Bidarshik musí putovati přes jezero veliké jako obloha do země, kde není sněhu, jinak zemře. 

..........................................................................................................................................................

...posledná veta ...

Nový den nám vysvitá, bratrství den pro nás vstává, lidstvo ze zla procitá.

LONDON, JACK - POVÍDKY RYBÁŘSKÉ HLÍDKY

LONDON, JACK

POVÍDKY RYBÁŘSKÉ HLÍDKY

B. Kočí, Praha, 1923
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (32)
preklad Ivan Schulz

beletria, próza krátka, poviedky,
144 s., čeština
hmotnosť: 150 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-6-6*

poviedky : Běloch a žlutý * Řecký král * Výprava na lupiče ústřic * Obléháni "Lancashireské královyn" * Charleyův lov * Demetrios Contos * Žlutý šátek *  Samuel

Charleyho lov.

Snad nejsměšnější příběh na rybářské hlídce a současně náš nejnebezpečnější byl, když jsme na jedno zatažení ulovili celou dvacítku rozvzteklených rybářů. Charley nazýval to »kouskem«, slyše Neila Partingtona užívati tohoto výrazu, myslím však, že neporozuměl dobře tomu slovu, jako by znamenalo »tah«, chycení, polapení. Rybáři však, ať již to byl kousek nebo tah, nazývali to jistě svým Waterloo, neboť byla to největší rána, jež jim kdy byla zasazena rybářskou hlídkou, když se s ní utkali v otevřeném a nestoudném odporu proti zákonu.

Po dobu, jež se nazývá »volnou sezonou«, mohou rybáři nachytati tolik lososů, pokud jen jim jejich štěstí dovoluje a pokud jejich čluny k tomu stačí. Je tu však přece jedno důležité obmezení. Od sobotního západu slunce do pondělního východu slunce není jim dovoleno vrhnouti sítě. Je to moudré opatření úřadu k ochraně ryb, neboť je třeba poskytnouti troucím se lososům příležitost vystoupiti do řeky a klásti tam jikry. A tento zákon mimo ojedinělý pouze případ byl poslušně zachováván řeckými rybáři, chytajícími lososy pro trh i pro továrny na konservy.

Jednoho nedělního jitra Charley dostal telefonický vzkaz od nějakého svého přítele v Collinsville, že celý zástup rybářů je na vodě se svými sítěmi. Charley a já skočili jsme ihned do svého lososího člunu a vydali se okamžitě na jeviště této nepravosti. S lehkým příznivým větrem ve svých zádech propluli jsme Carquinezskou úžinou, skrížili jsme suisunskou zátoku, minuli Majákový ostrov a přistihli jsme celé loďstvo při práci.

Dříve však je třeba, abych popsal způsob, jímž pracovali. Užívali tak zvané plovoucí sítě s jednoduchým kosočtverečným předivem, jehož otvory měří nejméně půlosma palce mezi jednotlivými uzly. Dlouhé pět až sedm, osm set stop, jsou tyto sítě pouze několik stop široké. Nejsou pevně nasazeny, nýbrž plovou s proudem: horní okraj udržován je na hladině poplavky, dolní pak je potopen pomocí olověných závaží.

Toto zařízení má za následek, že udržuje síť kolmo v proudu a skutečně brání všem rybám plouti vzhůru po řece mimo ryby menší. Losos pluje při hladině, jak je jeho zvykem, uvázne hlavou v těchto otvorech sítě a nemůže dále pro větší objem svého těla, zpět pak nemůže vzhledem ke svým žaberním ploutvím, jimiž uvázne v předivu. Je třeba dvou rybářů, aby mohli vrhnouti takovou síť — jeden vesluje na člunu, zatím co druhý, stoje v zádi, opatrně rozvinuje a spouští síť. Když je to vykonáno a síť natažena přímo přes proud, muži připevní svůj člun k jednomu konci sítě a plují zároveň s ni.

Když jsme připluli k loďstvu rybářů přestupujících právě takto zákon, byl každý člun na dvě až tři sta sáhů od svého souseda a čluny i sítě pokrývaly hladinu, pokud jsme jen mohli shlédnouti.

»Lituji jen jedné věci, hochu,« Charley řekl, »a to,

......................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ano, skutečně jest.

LONDONOVÁ, CHARMIAN KITTREDGE - JACK LONDON A HAVAII II.

LONDON, CHARMIAN KITTREDGE

JACK LONDON A HAVAII II.

B. Kočí, Praha, 1925
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (70)
preklad Ivan Schulz

cestopis,
176 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 160 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-6-6*

VÝLET PO VELKÉM OSTROVĚ.

»A proč bychom my tři nemohli podniknouti společně vycházku kolem Havaijí? Dovedu vás do několika havaijských domácností a oblíbíte si je a oni opět vás,« naléhala Mary Low, když jsme se snad po třetí s ní setkali.

»Skutečně,« souhlasil Jack všecek záře. »Budu připraven, jakmile jen dokončím „Michala, bratra Jerryho“. Kdy to bude? Určete datum. Kdykoli? — Nu, co tomu říkáš, ženuško?«

A tak došlo k tomu, že jsme strávili šest neděl na Velkém Ostrově, obcházejíce dům od domu tamních obyvatel, některých nám dosud cizích, jiných pak starých již známých, potulujíce se a setkávajíce se na svých toulkách s takou pohostiností, že poznali jsme teprve úžas lidské povahy v celé její nelíčené kráse.

»Táži se tě — jseš si skutečně vědoma, co to znamená pro tebe i mne, v našem nynějším i budoucím vztahu k Havaijím?« Jack opakoval opět a opět, jako by se bál, že nesdílím zplna jeho citů. »Četl a slyšel jsem více, než ty o způsobech toho lidu v minulých pokoleních — o královských cestách jejich princů, králů a královen. Naše cesta nyní pod vedením Mary Low je také takové královské povahy, avšak s tím rozdílem, že ježto jsme se nenarodili ke všem těm královským poctám, náleží nám, abychom se ukázali hodnými důvěry, již nám tím prokazují. Rozumíš mi? — Odpusť, že s tím stále začínám,« pokračoval pak, snaže se mluviti méně slavnostním tónem, »ale tak bych si přál, má věrná družko životem, abys zplna ocenila, co to vše znamená tobě i mně.«

Ah, ovšem, že jsem to ocenila a oceňuji to stále, po všechny dny svého života i nyní ve své osamělosti.

»Mary Low je prostě báječná!« Jack prohlásil nadšen. »Je to pravá studnice vědomostí a informací. Nemluvil jsem dosud na Havaijích se ženou, kterékoli národnosti nebo směsi národností, jež by bystrostí rozumu předstihla Sestru Mary, pokud jde o pravé pochopení toho ohromného, dramatického zápasu, jejž její plémě prožilo a prožívá zde na půdě, kde nyní právě stojíme. Poslyš —« přerušil svůj chvalozpěv, aby mi přečetl něco ze svých poznámek, »pomysli jen, jaká by z toho byla povídka — jak bych si přál, kdybych mohl psáti současně alespoň tucet věcí! Jsem všecek zoufalý nad svou neschopností učiniti tak, když vidím, jak Mary kteroukoli hodinu umí vykládati, řekněme historii farmy Parkerových, nebo jakékoli jiné farmy zde na tom ostrově. Při své paměti, úsudku, pochopení a obraznosti mohla by býti znamenitou spisovatelkou románů.«

A tak tedy v takové společnosti vystoupili jsme jednoho dne před rozedněním na nábřeží v Kailua na Havaijích a zamířili ve tmě k elektricky osvětlenému motoru, model z roku 1916, jenž stál svého vlastníka. Roberta Hinda, Maryna švakra, nějakých 8000 dolarů, než jej dostal sem na břeh z Východu.

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Jim patří můj pozdrav "Aloha pau ole", lásky bez konce.

LONDONOVÁ, CHARMIAN KITTREDGE - JACK LONDON A HAVAII I.

LONDON, CHARMIAN KITTREDGE

JACK LONDON A HAVAII I.

B. Kočí, Praha, 1925
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (69)
preklad Ivan Schulz

cestopis,
192 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 170 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-6-6*

Mnozí cestovatelé prohlašují údolí Iao právě tak krásným, jako Yosemite. Nepomyslila bych vůbec na to porovnávati je, a to vzhledem k jejich přílišné různosti. Stěny Iao jsou sice právě tak vysoké, zdají se však vyššími, ježto jejich základna je užší. Mnoho strží na Havaijích sbíhá se od počátečního širokého vchodu, při Iao je tomu však naopak, neboť jakmile jednou vstoupíme do jeho úzkého vchodu, strmé téměř stěny rozestupují se jako desky knihy, již Doré illustroval, a údolí šíří se v amfiteátr nevylíčitelné nádhery a vznešenosti. Se stěn jeho vchodu, zarostlých kapradinami a mechem, splývají bohaté chomáče modrých svlačců mezi štíhlými dracenami a rozložitými větvemi stříbřitých k u k u i, chvějících se nebo vlajících lehce v závanech větru.

Je téměř směšno, chci-li se pokusiti, abych vylíčila všechny ty mohutné palisády a cimbuří, vrcholky ostré téměř jako jehla, všechnu tu nádheru tropického rostlinstva, stromů a úponkovitých příživníků, zurčící, zpěvné vodopády, řítící se střemhlav s vysokých strání přes obrovské balvany, krásu oblak ženoucích se po modré obloze a vrhajících zlatistou záři na vrcholky svěže zelených stromů nebo stínících tmavě fialovým stínem hroty vrcholků trčících jako prsty k zenitu, a podobně bylo by marno, kdyby někdo chtěl se pokusiti o slabý jen obraz zdejšího podnebí, vlahých zefírů a svěžího chladu větru ovanujíciho nás, když jsme leželi na té vysoké pláni, k níž dostali jsme se pěšinou vinoucí se skutečnou džunglí kapradin, a hověli si v trávě tak vysoké a husté, že jsme sotva cítili pevnou půdu pod sebou.

Dlouho jsme zde odpočívali mluvíce jen málo, překonáni úžasem a krásou té mohutně krásné a velebné strže. V jejích hlavách jako pán všech těch nižších vrcholků, výběžků a dómů, Puu Kukui tříštil oblohu svými 5780 stopami výše. Za ním je více ještě takových údolí, stejně krásných jako Iao, avšak ještě daleko nepřístupnějších. Ti, kdož vystoupili na jeho vrcholek, tvrdí, že s Puu Kukui pohled překonává vše, co kdy lidské oko vidělo.

Z Iao je jen jediná cesta, jak tomu bývá obyčejně při těch obrovských stržích na Havaii, a to táž cesta, jež vede sem. Staří bojovníci přesvědčili se o tom k své lítosti, byvše obklíčeni Kamehamehou v krvavé bitvě, jež dovršila dobytí Maui, když jejich krev barvila vody bystřiny ženoucí se k moři a nazvané od té doby Wailuku, Rudá Voda.

Hledíce se své vysoké hlídky dolů k moři, přes všechny ty vzájemně se proplétající strže, plné smaragdové zeleně a vyhlodané vodopády celých věků, shlédli jsme širé pláně před sebou, růžové a žluté a zelené, hýřící květenou a zušlechtěným rostlinstvem, lemované při břehu bílým krajkovím příboje, dorážejícího na výspy a útesy, safírovou modř za nimi a dále ještě tmavou, indigově modrou oblohu na obzoru, krášlenou měkkými oblaky pasátu — a vše jako by splývalo před našima očima v mystickou, chvějící se zemi vil.

Zde na Havaii žijeme stále jen v úžasu a očekávání nových ještě divů. Viděla jsem Yosemite, viděla jsem Alpy i švýcarská jezera, avšak Havaii jsou něco naprosto jiného, podobného tomu všemu a přece jen zcela jiného a neobyčejně úžasného. I nyní, když sedím zde píšíc to, moje oči vidí stále ještě vše, co tam viděly, tu velebnou, mohutnou Haleakalu, starodávný Dům Slunce, jeho rozeklaná cimbuří, trčící na dvě míle vysoko k obloze nad oblačnými prapory západu slunce.

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A přece jako by odpovídalo romantice té krajiny, musili-li jsme sdružovati její úžasnou bohatost přírodních sil s důmyslem člověka, jenž uměl jich použiti, aby hnaly jeho stroje.

LONDON, JACK - SÍLA SILNÉHO A JINÉ POVÍDKY

LONDON, JACK

SÍLA SILNÉHO A JINÉ POVÍDKY

B. Kočí, Praha, 1925
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (58)
preklad Karel Vít

beletria, próza krátka, poviedky,
144 s., čeština
hmotnosť: 150 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-6-6*

poviedky : Síla silného * Na jih od Rýhy * Nesrovnatelný pád * Nepřítel všeho lidstva * Debsův sen * Mořský sedlák

NESROVNATELNÝ VPÁD.

Bylo to v roce 1976, kdy rozpory mezi ostatním světem a Čínou se vyvrcholily. To bylo také příčinou, proč bylo odloženo oslavení dvoustoletého výročí americké Svobody. Z téže příčiny bylo poodloženo ještě mnoho jiných záměrů národů na pevnině, kteří se nepřátelili a jichž zájmy se křížily. Zdálo se, jako by veškeren svět se najednou probudil a vycítil nebezpečí. Ostatně po celých sedmdesát let zcela nepozorovaně události směřovaly k tomuto neúprosnému konci.

Počátek tohoto vývoje značil logicky rok 1904, kterýž o sedmdesát let později uvedl ve zděšení veškeren svět. Japonsko-ruská válka byla vybojována v roce 1904. a dějepisci oné doby vážně poznamenali, že tato událost znamená vstup Japonska do společnosti národů. Co však to ve skutečnosti znamenalo, bylo probuzení Číny. Toto probuzení, dlouho očekávané, konečně stalo se skutkem. Západní národové snažili se sami probuditi Čínu, což se jim však nepodařilo. Proto ve svém vrozeném optimismu a plemenném sobectví usjednotili se na tom, že to jest naprosto nemožná věc, aby se Čína vůbec někdy probudila.

Ale v čem se zmýlili a s čím nepočítali, bylo toto: mezi nimi a Čínou není prý společné psychologické spojitosti. Jejich myšlenkový proces byl radikálně odlišný. Nebyloť mezi nimi důvěryhodné zásoby slov. Západní smýšlení vniklo do mysli čínské pouze na krátkou vzdálenost a nalezlo v něm neproniknutelné bludiště. Čínské smýšlení proniklo do mysli západní rovněž pouze na krátkou vzdálenost a narazilo na bílou neproniknutelnou stěnu. Všeho toho příčinou byla řeč. Nebylo zde schůdné cesty, jak sdíleti myšlenky Západu čínské mysli. Čína zůstala vůči nim slepá a zůstala spáti. Materielní pokrok a zdokonalování Západu byl pro ni zavřenou knihou. A Západ nedovedl jí tuto knihu otevříti. Vzadu a hluboko dole až na prahu vědomí a uvědomování si zjevů, na příklad u anglicky mluvícího plemene byla ukryta jistá schopnost vysloviti slova anglicky: vzadu a hluboko dole v prahu vědomí a uvědomování si zjevů čínské mysli byla možnost vyřešiti vlastní hieroglyfy; ale čínská mysl nedovedla rozřešiti krátká anglosaská slova; stejně však nedovedla anglicky hovořící mysl vyjádřiti přesně hieroglyfy. Hmota jejich mysli byla utkána z docela jiné látky. Byli si navzájem úplnými duševními cizinci. A tak se stalo, že hmotný postup a pokrok Západu neměl pražádného vlivu na spící Čínu.

Přišla doba Japonska a jeho vítězství nad Rusy v roce 1904. Japonské plemeno bylo jakousi zrůdou a nemožností mezi východními národy. Stejně bylo zvláštností Japonců, že přijímali ze Západu vše, co se jim nabízelo. Japon rychle přizpůsoboval se západním myšlenkám a dovedl jich stráviti a také velmi vhodně jich využil, takže se náhle vynořilo silné a úplně vyzbrojené jako světová velmoc. Nedá se ani dobře vysvětlili ona prazvláštní schopnost Japonska, s jakou si přisvojilo kulturu Západu. Jest tomu stejně, jako když se má vyložiti biologický postup v říši zvířecí.

Když bylo rozhodujícím způsobem pokořilo velké ruské Carství, Japonsko počalo ihned sníti obrovitý sen

............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Annie sklonila se k němu a když vlak se zastavil, políbili se oba přes spící děcko.

LONDON, JACK - POVÍDKY JIŽNÍCH MOŘÍ

LONDON, JACK

POVÍDKY JIŽNÍCH MOŘÍ

B. Kočí, Praha, 1924
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (57)
preklad Ivan Schulz

beletria, próza krátka, poviedky,
128 s., čeština
hmotnosť: 138 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*H-6-6*

Dům Mapuhiho * Vorvaní zub * Mauki * "Yah! Yah! Yah!" * Pohan * Strašné Šalamounovy ostrovy

MAUKI.

Vážil sto deset liber. Měl kudrnaté vlasy negra a byl černý. Byl obzvláště černý. Nebyl černý ani do modra, ani do ruda, nýbrž černý jako hrozinka. Jmenoval se Mauki a byl synem náčelníka. Měl tři tambo. Tambo je melanesky místo taboo a jest bratrancem tohoto polyneského slova. Tři tambo Maukiho byla tato: předně nesměl nikdy podati ruku ženě, ani ruka ženy nesměla se nikdy dotknouti jeho nebo něčeho z jeho osobního majetku; za druhé nesmí nikdy jísti zaděnek (druh ústřic) ani čeho jiného připravovaného na ohni, kde byly zaděnky vařeny; za třetí, nesmí se nikdy dotknouti krokodíla ani plaviti se v canoe, jež mělo v sobě jakoukoli součástku krokodíla, byť i jen tak velkou jako zub.

Zcela jinak černými byly jeho zuby, jež byly tmavě černé, nebo lépe řečeno, černé jako saze. Dostaly tuto barvu za jedinou noc, když jeho matka obalila je rozmělněným nerostem vykopaným v rovině za Port Adamsem. Port Adams je vesnice se slanou vodou na Malaitě, a Malaita je nejdivočejším ostrovem v Šalamounově skupině — tak divoká, že ani obchodníkům ani plantážníkům nepodařilo se získati tam ani stopy půdy, kdežto od časů nejprvnějších rybářů a obchodníků sandalovým dřevem až k posledním verbířum dělníků, vyzbrojeným samočinnými puškami a gasolinovými stroji, mnoho desítek bílých dobrodruhů bylo odstraněno tomahawky a špičatými kulkami sniderovek. Tak zůstává Malaita do dnešního dne, ve dvacátém století, zkušebnou dělnických verbířů, kteří navštěvují její břehy k vůli dělníkům, zavazujícím se smlouvou ku práci na plantážích sousedních a více civilisovaných ostrovů za mzdu třiceti dolarů ročně. Domorodci těchto sousedních a více civilisovaných ostrovů stali se příliš civilisovanými, než aby pracovali na plantážích.

Uši Maukiho byly proděravěny ne na jednom nebo dvou místech, nýbrž na tuctu míst. V jednom z menších otvorů nosil svou hliněnou dýmku. Větší otvory byly příliš veliké k takovému použití. Hlavička dýmky byla by jimi propadla. V největším otvoru v každém uchu nosil obyčejně kulaté dřevěné zátky, jež měly dobré čtyry palce v průměru. Prostě řečeno, obvod řečených otvorů byl dvanáct a půl palce. Mauki byl svobodomyslný ve svém vkusu. V různých menších otvorech nosil takové předměty, jako prázdné ručnicové patrony, hřebíky do podkov, měděné šrouby, kousky šňůr, lanová vlákna, proužky zelených listů a byl-li chládek, také rudé ibiškové květy. Z toho jest viděti, že nepotřeboval kapes k svému blahu. Ostatně kapsy byly nemožny, neboť jeho jediný oděv záležel z kusu kartounu, širokého několik palců. Kapesní nůž nosil ve vlasech, se želízkem zastrčeným do hustého chomáče vlasů. Majetek, na němž nejvíce si zakládal, bylo ouško porculánového šálku, zavěšené na kruhu ze želvoviny, jenž byl provléknut nosní chrupavkou.

Avšak vzdor všem těmto ozdobám Mauki měl hezkou tvář. Byla to tvář skutečně hezká, ať se posuzovala z jakéhokoli hlediska a na melanesana to byla tvář význačně vlídná. Její jedinou chybou byl nedostatek síly. Byla mírně ženská, téměř dívčí. 

...........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Kapitán Malu poslal pak ze Sydneye dvě bedny nejlepší skotské whisky na celém trhu, neboť nemohl bezpečně rozhodnouti, zda to byl kapitán Hansen, nebo pan Harriwell, jenž dal Bertiemu Arkwrightovi lépe nahlédnouti na život na Šalamounských ostrovech v celé jeho nahotě.